Úvodní stránka » Zákony, vyhlášky, vládní nařízení, normy, standardy... » Nový občanský zákoník - zákon č. 89/2012 Sb.

 
   (1) Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i 
   schopnost  užívat  jej  s  běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní
   může v právním styku důvodně očekávat.
 
   (2)  Činí-li  právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má
   se  na  mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při
   zvážení  okolností,  které  jí  musely být v jejím postavení zřejmé. To
   platí  obdobně,  pokud  právní  řád spojuje určitý následek s existencí
   pochybnosti.
 
   § 5
 
   (1)  Kdo  se  veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému
   výkonu  jako  příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo,
   že  je  schopen  jednat  se  znalostí  a  pečlivostí,  která  je s jeho
   povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k 
   jeho tíži.
 
   (2)  Proti  vůli  dotčené  strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost
   právního  jednání  jen  proto,  že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti
   potřebné oprávnění, nebo komu je činnost zakázána.
 
   § 6
 
   (1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.
 
   (2)  Nikdo  nesmí  těžit  ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu.
   Nikdo  nesmí  těžit  ani  z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad
   kterým má kontrolu.
 
   § 7
 
   Má  se  za  to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v 
   dobré víře.
 
   § 8
 
   Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
 
   Díl 2
 
   Užití předpisů občanského práva
 
   § 9
 
   (1) Občanský zákoník upravuje osobní stav osob.
 
   (2)  Soukromá  práva  a  povinnosti  osobní  a majetkové povahy se řídí
   občanským  zákoníkem  v  tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní
   předpisy. K zvyklostem lze hledět tehdy, dovolává-li se jich zákon.
 
   § 10
 
   (1) Nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení,
   posoudí  se  podle  ustanovení,  které  se  týká právního případu co do
   obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího.
 
   (2)  Není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů
   spravedlnosti  a  zásad,  na  nichž  spočívá  tento  zákon, tak, aby se
   dospělo  se  zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k 
   stavu  právní  nauky  i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání
   práv a povinností.
 
   § 11
 
   Obecná ustanovení o vzniku, změně a zániku práv a povinností ze závazků
   v  části  čtvrté tohoto zákona se použijí přiměřeně i na vznik, změnu a
   zánik jiných soukromých práv a povinností.
 
   Díl 3
 
   Ochrana soukromých práv
 
   § 12
 
   Každý,  kdo  se  cítí  ve svém právu zkrácen, může se domáhat ochrany u 
   orgánu  vykonávajícího  veřejnou  moc  (dále jen „orgán veřejné moci“).
   Není-li  v  zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem veřejné moci
   soud.
 
   § 13
 
   Každý,  kdo  se  domáhá  právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho
   právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již
   byl  rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných
   znacích;  byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá
   právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.
 
   § 14
 
   Svépomoc
 
   (1)  Každý  si může přiměřeným způsobem pomoci k svému právu sám, je-li
   jeho  právo  ohroženo  a  je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel
   pozdě.
 
   (2)  Hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může jej každý,
   kdo  je  takto  ohrožen, odvrátit úsilím a prostředky, které se osobě v 
   jeho  postavení  musí  jevit  vzhledem  k  okolnostem  jako  přiměřené.
   Směřuje-li  však  svépomoc  jen  k zajištění práva, které by bylo jinak
   zmařeno,  musí  se  ten,  kdo  k  ní  přikročil, obrátit bez zbytečného
   odkladu na příslušný orgán veřejné moci.
 
   HLAVA II
 
   OSOBY
 
   Díl 1
 
   Všeobecná ustanovení
 
   § 15
 
   (1)  Právní  osobnost je způsobilost mít v mezích právního řádu práva a
   povinnosti.
 
   (2)  Svéprávnost  je  způsobilost  nabývat  pro  sebe  vlastním právním
   jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).
 
   § 16
 
   Právní  osobnosti  ani  svéprávnosti  se nikdo nemůže vzdát ani zčásti;
   učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu.
 
   § 17
 
   (1)  Práva  může  mít  a  vykonávat jen osoba. Povinnost lze uložit jen
   osobě a jen vůči ní lze plnění povinnosti vymáhat.
 
   (2)  Zřídí-li někdo právo nebo uloží-li povinnost tomu, co osobou není,
   přičte  se  právo  nebo  povinnost  osobě,  které podle povahy právního
   případu náleží.
 
   § 18
 
   Osoba je fyzická, nebo právnická.
 
   § 19
 
   (1)  Každý  člověk  má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná
   přirozená  práva,  a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanoví jen meze
   uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany.
 
   (2) Přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se
   jich  vzdát; stane-li se tak, nepřihlíží se k tomu. Nepřihlíží se ani k 
   omezení  těchto  práv  v  míře  odporující  zákonu,  dobrým mravům nebo
   veřejnému pořádku.
 
   § 20
 
   (1)  Právnická  osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že
   má  právní  osobnost,  nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická
   osoba  může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti,
   které se slučují s její právní povahou.
 
   (2) Právnické osoby veřejného práva podléhají zákonům, podle nichž byly
   zřízeny;  ustanovení  tohoto zákona se použijí jen tehdy, slučuje-li se
   to s právní povahou těchto osob.
 
   § 21
 
   Stát  se  v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu. Jiný
   právní předpis stanoví, jak stát právně jedná.
 
   § 22
 
   (1)  Osoba  blízká  je  příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo
   partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále
   jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají
   za  osoby  sobě  navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z 
   nich,  druhá  důvodně  pociťovala  jako  újmu  vlastní. Má se za to, že
   osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale
   žijí.
 
   (2)  Stanoví-li  zákon  k  ochraně  třetích osob zvláštní podmínky nebo
   omezení  pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití
   jinému  mezi  osobami  blízkými,  platí  tyto  podmínky a omezení i pro
   obdobná   právní   jednání  mezi  právnickou  osobou  a  členem  jejího
   statutárního  orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje
   jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti.
 
   Díl 2
 
   Fyzické osoby
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 23
 
   Člověk má právní osobnost od narození až do smrti.
 
   § 24
 
   Každý  člověk  odpovídá  za  své  jednání,  je-li  s  to  posoudit je a
   ovládnout.  Kdo  se  vlastní vinou přivede do stavu, v němž by jinak za
   své jednání odpovědný nebyl, odpovídá za jednání v tomto stavu učiněná.
 
   § 25
 
   Na  počaté  dítě  se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho
   zájmům.  Má  se  za  to,  že se dítě narodilo živé. Nenarodí-li se však
   živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo.
 
   § 26
 
   Důkaz smrti
 
   (1)   Smrt   člověka  se  prokazuje  veřejnou  listinou  vystavenou  po
   prohlédnutí těla mrtvého stanoveným způsobem.
 
   (2)  Nelze-li  tělo  mrtvého  prohlédnout stanoveným způsobem, prohlásí
   člověka  za  mrtvého i bez návrhu soud, pokud byl člověk účasten takové
   události,  že  se  jeho  smrt  vzhledem k okolnostem jeví jako jistá. V 
   rozhodnutí určí soud den, který platí za den smrti.
 
   § 27
 
   Závisí-li  právní  následek  na  skutečnosti,  že  určitý člověk přežil
   jiného  člověka, a není-li jisto, který z nich zemřel jako první, má se
   za to, že všichni zemřeli současně.
 
   § 28
 
   (1) Není-li známo, kde člověk zemřel, má se za to, že se tak stalo tam,
   kde bylo nalezeno jeho tělo.
 
   (2)  Za  místo,  kde zemřel člověk prohlášený za mrtvého, platí to, kde
   naposledy pobýval živý.
 
   § 29
 
   Změna pohlaví
 
   (1)  Změna  pohlaví člověka nastává chirurgickým zákrokem při současném
   znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů. Má se za to,
   že dnem změny pohlaví je den uvedený v potvrzení vydaném poskytovatelem
   zdravotních služeb.
 
   (2)  Změna pohlaví nemá vliv na osobní stav člověka, ani na jeho osobní
   a  majetkové  poměry;  manželství  nebo  registrované  partnerství však
   zaniká.  O  povinnostech  a  právech  muže  a  ženy, jejichž manželství
   zaniklo,  ke  společnému  dítěti  a o jejich majetkových povinnostech a
   právech  v  době  po  zániku  manželství  platí  obdobně  ustanovení  o 
   povinnostech  a  právech  rozvedených  manželů ke společnému dítěti a o 
   jejich  majetkových  povinnostech  a  právech  v  době po rozvodu; soud
   rozhodne,  a  to  i  bez  návrhu,  jak  bude  každý z rodičů napříště o 
   společné dítě pečovat.
 
   § 30
 
   Zletilost
 
   (1)  Plně  svéprávným  se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá
   dovršením osmnáctého roku věku.
 
   (2)  Před  nabytím  zletilosti  se  plné  svéprávnosti nabývá přiznáním
   svéprávnosti,  nebo  uzavřením manželství. Svéprávnost nabytá uzavřením
   manželství   se   neztrácí  ani  zánikem  manželství,  ani  prohlášením
   manželství za neplatné.
 
   Nezletilí
 
   § 31
 
   Má  se  za  to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je
   způsobilý  k  právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní
   vyspělosti nezletilých jeho věku.
 
   § 32
 
   (1)   Udělil-li   zákonný  zástupce  nezletilému,  který  nenabyl  plné
   svéprávnosti,  ve  shodě  se  zvyklostmi  soukromého  života  souhlas k 
   určitému  právnímu jednání nebo k dosažení určitého účelu, je nezletilý
   schopen  v  mezích  souhlasu  sám  právně jednat, pokud to není zákonem
   zvlášť zakázáno; souhlas může být následně omezen i vzat zpět.
 
   (2) Je-li zákonných zástupců více, postačí, projeví-li vůči třetí osobě
   vůli alespoň jeden z nich. Jedná-li však vůči další osobě více zástupců
   společně a odporují-li si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich.
 
   § 33
 
   (1)   Udělí-li   zákonný   zástupce  nezletilého,  který  nenabyl  plné
   svéprávnosti, souhlas k samostatnému provozování obchodního závodu nebo
   k  jiné  obdobné  výdělečné  činnosti,  stává  se nezletilý způsobilý k 
   jednáním,  jež  jsou  s touto činností spojena. K platnosti souhlasu se
   vyžaduje přivolení soudu.
 
   (2)  Přivolení  soudu nahrazuje podmínku určitého věku, je-li stanovena
   pro výkon určité výdělečné činnosti jiným právním předpisem.
 
   (3) Souhlas může zákonný zástupce odvolat jen s přivolením soudu.
 
   § 34
 
   Závislá  práce  nezletilých  mladších než patnáct let nebo nezletilých,
   kteří  neukončili povinnou školní docházku, je zakázána. Tito nezletilí
   mohou  vykonávat  jen  uměleckou,  kulturní,  reklamní  nebo  sportovní
   činnost za podmínek stanovených jiným právním předpisem.
 
   § 35
 
   (1)  Nezletilý,  který  dovršil  patnáct  let a ukončil povinnou školní
   docházku,  se může zavázat k výkonu závislé práce podle jiného právního
   předpisu.
 
   (2)  Zákonný  zástupce  nezletilého,  který nedosáhl věku šestnáct let,
   může   rozvázat  jeho  pracovní  poměr  nebo  smlouvu  o  výkonu  práce
   zakládající  mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek, pokud
   to  je  nutné  v  zájmu  vzdělávání,  vývoje  nebo  zdraví nezletilého,
   způsobem stanoveným jiným právním předpisem.
 
   § 36
 
   Nezletilý,  který  nenabyl plné svéprávnosti, není nikdy, bez ohledu na
   obsah   ostatních   ustanovení,  způsobilý  jednat  samostatně  v  těch
   záležitostech,  k  nimž by i jeho zákonný zástupce potřeboval přivolení
   soudu.
 
   § 37
 
   Přiznání svéprávnosti
 
   (1)  Navrhne-li  nezletilý,  který  není  plně  svéprávný,  aby mu soud
   přiznal  svéprávnost,  soud  návrhu vyhoví, pokud nezletilý dosáhl věku
   šestnácti  let,  pokud  je  osvědčena  jeho  schopnost  sám  se živit a
   obstarat si své záležitosti a pokud s návrhem souhlasí zákonný zástupce
   nezletilého.  V  ostatních  případech  soud  vyhoví  návrhu, je-li to z 
   vážných důvodů v zájmu nezletilého.
 
   (2)  Za  podmínek  stanovených  v  odstavci  1  soud přizná nezletilému
   svéprávnost  i  na  návrh  jeho  zákonného  zástupce, pokud nezletilý s 
   návrhem souhlasí.
 
   Oddíl 2
 
   Podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat
 
   Předběžné prohlášení
 
   § 38
 
   V  očekávání  vlastní nezpůsobilosti právně jednat může člověk projevit
   vůli,  aby  byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby
   je  spravovala  určitá  osoba,  nebo  aby  se  určitá  osoba stala jeho
   opatrovníkem.
 
   § 39
 
   (1)   Nemá-li  prohlášení  formu  veřejné  listiny,  musí  být  učiněno
   soukromou  listinou opatřenou datem a potvrzenou dvěma svědky; svědek o 
   sobě uvede v potvrzení údaje, podle nichž ho lze zjistit.
 
   (2)  Svědky  mohou  být  jen  osoby,  které na prohlášení a jeho obsahu
   nemají  zájem a nejsou nevidomé, neslyšící, němé nebo neznalé jazyka, v 
   němž  je  prohlášení  učiněno.  Svědci  musí  prohlášení podepsat a být
   schopni   potvrdit   schopnost   prohlašujícího  jednat  a  obsah  jeho
   prohlášení.
 
   (3)  Je-li  obsahem prohlášení pořízeného veřejnou listinou určení, kdo
   se má stát opatrovníkem, ten, kdo veřejnou listinu sepsal, zapíše údaje
   o  tom,  kdo  prohlášení  pořídil,  kdo je povolán za opatrovníka a kdo
   veřejnou  listinu  sepsal, do neveřejného seznamu vedeného podle jiného
   zákona.
 
   § 40
 
   (1)  Činí-li  prohlášení  nevidomý, nebo osoba, která neumí nebo nemůže
   číst  nebo  psát, musí jí být prohlášení nahlas přečteno svědkem, který
   prohlášení  nepsal.  Nevidomý, nebo osoba, která neumí nebo nemůže číst
   nebo psát, před svědky potvrdí, že listina obsahuje jeho pravou vůli.
 
   (2) Činí-li prohlášení osoba se smyslovým postižením, která nemůže číst
   nebo  psát,  musí  jí  být  obsah  listiny  tlumočen  takovým  způsobem
   dorozumívání,  který si zvolila, a to svědkem, který prohlášení nepsal;
   všichni  svědci  musí  ovládat  způsob  dorozumívání,  kterým  je obsah
   listiny  tlumočen.  Kdo  prohlášení  činí, potvrdí před svědky zvoleným
   způsobem dorozumívání, že listina obsahuje jeho pravou vůli.
 
   § 41
 
   (1) K výslovnému odvolání prohlášení se vyžaduje projev vůle učiněný ve
   formě předepsané v § 39 odst. 1.
 
   (2)  Zničí-li  listinu  obsahující prohlášení ten, kdo je učinil, má to
   účinky odvolání.
 
   § 42
 
   Týká-li se prohlášení jiné záležitosti než povolání opatrovníka a je-li
   účinnost  prohlášení  vázána  na  podmínku, rozhodne o splnění podmínky
   soud.
 
   § 43
 
   Změní-li  se okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk, který
   prohlášení  učinil,  by  je  za  takových okolností neučinil nebo by je
   učinil  s  jiným  obsahem,  soud  prohlášení změní nebo zruší, pokud by
   jinak  člověku,  který  prohlášení  učinil,  hrozila závažná újma. Před
   vydáním  rozhodnutí  soud  vyvine  potřebné  úsilí,  aby  zjistil názor
   člověka,  o  jehož  prohlášení  rozhoduje,  a  to i za použití takového
   způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí.
 
   § 44
 
   Je-li  prohlášení  nebo  jeho  odvolání neplatné, soud k nim přihlédne,
   není-li příčiny pochybovat o vůli toho, kdo je učinil.
 
   Nápomoc při rozhodování
 
   § 45
 
   Potřebuje-li  člověk  nápomoc při rozhodování, protože mu v tom duševní
   porucha  působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, může
   si s podpůrcem ujednat poskytování podpory; podpůrců může být i více.
 
   § 46
 
   (1)  Smlouvou  o nápomoci se podpůrce zavazuje podporovanému, že bude s 
   jeho  souhlasem  přítomen  při  jeho  právních jednáních, že mu zajistí
   potřebné údaje a sdělení a že mu bude nápomocen radami.
 
   (2) Smlouva nabývá účinnosti dnem, kdy ji schválí soud. Není-li smlouva
   uzavřena  v  písemné  formě,  vyžaduje  se,  aby  strany projevily vůli
   uzavřít  smlouvu před soudem. Soud smlouvu neschválí, odporují-li zájmy
   podpůrce zájmům podporovaného.
 
   § 47
 
   (1)  Podpůrce nesmí ohrozit zájmy podporovaného nevhodným ovlivňováním,
   ani se na úkor podporovaného bezdůvodně obohatit.
 
   (2)  Podpůrce  postupuje  při  plnění  svých  povinností  v  souladu  s 
   rozhodnutími  podporovaného.  Pokud  podporovaný právně jedná v písemné
   formě,  může  podpůrce  připojit  svůj  podpis  s  uvedením své funkce,
   popřípadě  i s údajem o podpoře, kterou podporovanému poskytl; podpůrce
   má i právo namítat neplatnost právního jednání podporovaného.
 
   § 48
 
   Na  návrh  podporovaného  nebo  podpůrce  soud podpůrce odvolá; soud ho
   odvolá  i  v případě, že podpůrce závažně poruší své povinnosti, a to i 
   bez návrhu.
 
   Zastoupení členem domácnosti
 
   § 49
 
   (1)  Brání-li  duševní  porucha  zletilému, který nemá jiného zástupce,
   samostatně  právně  jednat,  může  ho  zastupovat jeho potomek, předek,
   sourozenec,  manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila
   před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.
 
   (2)  Zástupce  dá  zastoupenému  na  vědomí,  že  ho bude zastupovat, a
   srozumitelně  mu  vysvětlí  povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to
   člověk,  který  má  být  zastoupen,  zastoupení  nevznikne; k odmítnutí
   postačí schopnost projevit přání.
 
   § 50
 
   Ke   vzniku  zastoupení  se  vyžaduje  schválení  soudu.  Před  vydáním
   rozhodnutí  soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor zastoupeného,
   a  to  i  za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený
   zvolí.
 
   § 51
 
   Zástupce  dbá  o  ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o
   to,  aby  způsob  jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby,
   nelze-li  tomu  rozumně  odporovat,  odpovídal i zvláštním představám a
   přáním zastoupeného.
 
   § 52
 
   (1)  Zastoupení  se  vztahuje  na  obvyklé záležitosti, jak to odpovídá
   životním  poměrům  zastoupeného.  Zástupce  však  není  oprávněn udělit
   souhlas  k  zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými
   následky.
 
   (2)  Zástupce  může  nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném
   pro  obstarání  obvyklých záležitostí, jak to odpovídá životním poměrům
   zastoupeného;  s  peněžními  prostředky  na účtu zastoupeného však může
   nakládat  jen  v  rozsahu  nepřesahujícím měsíčně výši životního minima
   jednotlivce podle jiného právního předpisu.
 
   § 53
 
   Má-li  zastoupený  více  zástupců,  postačí,  pokud jedná jeden z nich.
   Jedná-li však vůči další osobě více zástupců společně a odporují-li si,
   nepřihlíží se k projevu žádného z nich.
 
   § 54
 
   (1) Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený
   odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval; k odmítnutí postačí schopnost
   projevit   přání.   Zastoupení   rovněž   zaniká,  pokud  soud  jmenuje
   zastoupenému opatrovníka.
 
   (2)   Je-li  uzavřena  smlouva  o  nápomoci  při  rozhodování,  zanikne
   zastoupení účinností smlouvy v rozsahu, v jakém je zastoupený způsobilý
   právně jednat.
 
   Omezení svéprávnosti
 
   § 55
 
   (1) K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se
   to  týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní
   jedinečnosti.  Přitom  musí  být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň
   neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
 
   (2)  Omezit  svéprávnost  člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak
   závažná  újma  a  nepostačí-li  vzhledem  k jeho zájmům mírnější a méně
   omezující opatření.
 
   § 56
 
   (1) Omezit svéprávnost člověka může jen soud.
 
   (2)  Soud  vyvine  potřebné  úsilí,  aby zjistil názor člověka, o jehož
   svéprávnosti   rozhoduje,   a   to   i   za  použití  takového  způsobu
   dorozumívání, který si člověk zvolí.
 
   § 57
 
   (1) Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není
   pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a
   vymezí  rozsah,  v  jakém  způsobilost člověka samostatně právně jednat
   omezil.
 
   (2)  Má-li  člověk obtíže dorozumívat se, není to samo o sobě důvodem k 
   omezení svéprávnosti.
 
   § 58
 
   Soud  může  v  průběhu řízení o omezení svéprávnosti svěřit třetí osobě
   provedení  určitých  jednotlivých právních jednání nebo správu majetku,
   je-li to nutné, aby se zabránilo závažné újmě.
 
   § 59
 
   Soud  může  svéprávnost  omezit  v souvislosti s určitou záležitostí na
   dobu  nutnou  pro  její  vyřízení,  nebo na jinak určenou určitou dobu,
   nejdéle  však  na  tři  roky;  uplynutím  doby  právní  účinky  omezení
   zanikají.  Zahájí-li  se  však  v  této  době řízení o prodloužení doby
   omezení,  trvají právní účinky původního rozhodnutí až do vydání nového
   rozhodnutí, nejdéle však jeden rok.
 
   § 60
 
   Změní-li  se  okolnosti,  soud  své  rozhodnutí  bezodkladně změní nebo
   zruší, a to i bez návrhu.
 
   § 61
 
   Rozhoduje-li  soud  o  omezení  svéprávnosti  člověka,  může  osoba jím
   povolaná  za  opatrovníka  navrhnout,  aby byla opatrovníkem jmenována;
   pokud  návrh  nepodá,  zjistí  soud  její  stanovisko. Je-li tato osoba
   způsobilá  k  opatrovnictví,  soud  ji  s  jejím souhlasem opatrovníkem
   jmenuje.
 
   § 62
 
   V  rozhodnutí  o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka.
   Při  výběru  opatrovníka  přihlédne  soud  k přáním opatrovance, k jeho
   potřebě  i  k  podnětům  osob  opatrovanci  blízkých,  sledují-li  jeho
   prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance
   k opatrovníkovi.
 
   § 63
 
   Opatrovníkem  nelze  jmenovat  osobu  nezpůsobilou  právně  jednat nebo
   osobu,   jejíž   zájmy   jsou  v  rozporu  se  zájmy  opatrovance,  ani
   provozovatele  zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje
   služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení.
 
   § 64
 
   Rozhodnutí  o  omezení  svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně
   právně jednat v běžných záležitostech každodenního života.
 
   § 65
 
   (1) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka,
   lze  jeho  právní jednání prohlásit za neplatné, jen působí-li mu újmu.
   Postačí-li však k nápravě jen změna rozsahu opatrovancových povinností,
   soud tak učiní, aniž je vázán návrhy stran.
 
   (2) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka,
   považuje  se  opatrovancovo  jednání  za  platné,  pokud  je opatrovník
   schválil.  To  platí  i  v  případě,  že takové právní jednání schválil
   jednající sám poté, co nabyl svéprávnosti.
 
   Oddíl 3
 
   Nezvěstnost
 
   § 66
 
   (1)  Za  nezvěstného  může  soud  prohlásit  svéprávného člověka, který
   opustil  své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se
   zdržuje.  Soud  uvede  v  rozhodnutí den, kdy nastaly účinky prohlášení
   nezvěstnosti.
 
   (2) Prohlášení za nezvěstného se může stát na návrh osoby, která na tom
   má   právní   zájem,   zejména   manžela   nebo   jiné   blízké  osoby,
   spoluvlastníka,  zaměstnavatele  nebo korporace, na níž má tento člověk
   účast.
 
   § 67
 
   (1)  Při posuzování jednání, k nimž je jinak potřebné udělení souhlasu,
   přivolení,  odevzdání  hlasu  nebo  jiného  konání  osoby prohlášené za
   nezvěstnou, se k této potřebnosti nepřihlíží; to však neplatí, jedná-li
   se o záležitost jeho osobního stavu. Kdo jedná, dotýkaje se záležitosti
   nezvěstného, musí tak činit i s přihlédnutím k jeho zájmům.
 
   (2)  Na  právní  jednání,  k  němuž  došlo  bez  souhlasu  nebo  jiného
   nezbytného  projevu  vůle  nezvěstného  poté,  co opustil své bydliště,
   avšak dříve, než byl za nezvěstného prohlášen, přestože toto prohlášení
   bylo  bez zbytečného odkladu navrženo, se hledí jako na jednání učiněné
   s   odkládací  podmínkou  vydání  rozhodnutí,  jímž  byl  prohlášen  za
   nezvěstného.
 
   § 68
 
   Navrátí-li  se člověk prohlášený za nezvěstného nebo jmenuje-li správce
   svého  jmění,  pozbývá  prohlášení  za  nezvěstného  účinků. Prohlášení
   pozbývá účinků i dnem, který platí za den smrti nezvěstného.
 
   § 69
 
   Kdo  byl  prohlášen  za  nezvěstného,  nemůže  namítat  neplatnost nebo
   neúčinnost  právního  jednání  učiněného za jeho nepřítomnosti, k němuž
   došlo za účinků takového prohlášení, pro to, že se při nich projev jeho
   vůle nevyžadoval.
 
   § 70
 
   Bude-li  za  nezvěstného  prohlášen  ten,  kdo  ustavil  správce  svého
   majetku,  nejsou  tím dotčena práva a povinnosti ustaveného správce. To
   neplatí,   jestliže   správce   není   znám,  odmítne  jednat  v  zájmu
   nezvěstného,  svá  jednání  v  zájmu nezvěstného zanedbává, nebo jednat
   vůbec nemůže.
 
   Oddíl 4
 
   Domněnka smrti
 
   § 71
 
   (1)  Na  návrh  osoby,  která  na tom má právní zájem, prohlásí soud za
   mrtvého  člověka,  o němž lze mít důvodně za to, že zemřel, a určí den,
   který se pokládá za den jeho smrti.
 
   (2)  Na  člověka,  který  byl  prohlášen  za mrtvého, se hledí, jako by
   zemřel. Prohlášením manžela za mrtvého zaniká manželství dnem, který se
   pokládá za den jeho smrti; totéž platí o registrovaném partnerství.
 
   § 72
 
   Byl-li člověk prohlášen za nezvěstného a vyplývají-li z okolností vážné
   pochybnosti,  zda  je ještě živ, ačkoli jeho smrt není nepochybná, může
   ho  soud  prohlásit  za  mrtvého na návrh osoby, která na tom má právní
   zájem,  a  určí  den,  který nezvěstný zřejmě nepřežil. Má se za to, že
   tento den je dnem smrti nezvěstného.
 
   § 73
 
   Člověka,  který  byl prohlášen za nezvěstného, lze prohlásit za mrtvého
   nejdříve  po uplynutí pěti let počítaných od konce roku, v němž došlo k 
   prohlášení za nezvěstného. Nelze to však učinit, objeví-li se v průběhu
   této  doby  zpráva,  z  níž lze soudit, že nezvěstný je dosud naživu. V 
   takovém případě se postupuje podle § 74 nebo 75.
 
   § 74
 
   (1)  Člověka,  který  se  stal  nezvěstný tím, že opustil své bydliště,
   nepodal  o  sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje, avšak nebyl
   za nezvěstného prohlášen, lze prohlásit za mrtvého nejdříve po uplynutí
   sedmi  let od konce roku, v němž se objevila poslední zpráva, z níž lze
   usuzovat, že byl ještě naživu.
 
   (2)  Člověka,  který  se stal nezvěstným před dovršením osmnáctého roku
   věku,  nelze  prohlásit  za  mrtvého před uplynutím roku, v němž uplyne
   dvacet pět let od jeho narození.
 
   § 75
 
   Člověka, který se stal nezvěstným jako účastník události, při níž byl v 
   ohrožení  života větší počet osob, lze prohlásit za mrtvého nejdříve po
   uplynutí  tří  let od konce roku, v němž se objevila poslední zpráva, z 
   níž lze usuzovat, že byl v průběhu těchto událostí ještě naživu.
 
   § 76
 
   (1)  Byl-li člověk prohlášen za mrtvého, nevylučuje to důkaz, že zemřel
   dříve  nebo  později,  anebo  že  je  ještě naživu. Zjistí-li se, že je
   naživu,   k  prohlášení  za  mrtvého  se  nepřihlíží;  manželství  nebo
   registrované partnerství se však neobnovuje.
 
   (2) Byl-li proveden mylný důkaz smrti, použije se odstavec 1 obdobně.
 
   Oddíl 5
 
   Jméno a bydliště člověka
 
   Jméno člověka a jeho ochrana
 
   § 77
 
   (1) Jméno člověka je jeho osobní jméno a příjmení, popřípadě jeho další
   jména a rodné příjmení, která mu podle zákona náležejí. Každý člověk má
   právo  užívat  své  jméno v právním styku, stejně jako právo na ochranu
   svého jména a na úctu k němu.
 
   (2)  Člověk,  který  v  právním styku užívá jiné jméno než své vlastní,
   nese následky omylů a újem z toho vzniklých.
 
   § 78
 
   (1)  Člověk,  který  byl  dotčen zpochybněním svého práva ke jménu nebo
   který  utrpěl  újmu  pro  neoprávněný  zásah  do  tohoto práva, zejména
   neoprávněným  užitím  jména, se může domáhat, aby bylo od neoprávněného
   zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.
 
   (2)  Je-li  dotčený  nepřítomen,  nebo  je-li nezvěstný, nesvéprávný či
   nemůže-li  z  jiné  příčiny  uplatnit právo na ochranu svého jména sám,
   může  je  uplatnit  jeho  manžel,  potomek, předek nebo partner, ledaže
   dotčený, ač svéprávný, dal výslovně najevo, že si to nepřeje.
 
   (3)  Týká-li  se  neoprávněný  zásah  příjmení  a  je-li  pro  to důvod
   spočívající  v  důležitém  zájmu  na  ochraně  rodiny,  může se ochrany
   domáhat  samostatně  manžel  nebo  jiná  osoba dotčenému blízká, byť do
   jejich práva ke jménu přímo zasaženo nebylo.
 
   § 79
 
   Pseudonym
 
   (1)  Člověk  může pro určitý obor své činnosti nebo i pro soukromý styk
   vůbec  přijmout  pseudonym. Právní jednání pod pseudonymem není na újmu
   platnosti,  je-li  zřejmé,  kdo  jednal,  a  nemůže-li druhá strana mít
   pochybnost o osobě jednajícího.
 
   (2) Vejde-li pseudonym ve známost, požívá stejné ochrany jako jméno.
 
   § 80
 
   Bydliště
 
   (1)  Člověk  má  bydliště  v  místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s 
   výhradou  změny  okolností  trvale;  takový  úmysl může vyplývat z jeho
   prohlášení  nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště
   jiné  místo  než  své  skutečné  bydliště, může se každý dovolat i jeho
   skutečného  bydliště.  Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného
   místa,  nemůže  člověk  namítat,  že  má  své skutečné bydliště v jiném
   místě.
 
   (2)  Nemá-li  člověk  bydliště,  považuje  se  za  ně  místo, kde žije.
   Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými
   obtížemi,  považuje  se  za  bydliště  člověka  místo,  kde má majetek,
   popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy.
 
   Oddíl 6
 
   Osobnost člověka
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 81
 
   (1)  Chráněna  je  osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv.
   Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.
 
   (2)  Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a
   právo  žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí
   a jeho projevy osobní povahy.
 
   § 82
 
   (1)  Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby
   bylo  od  neoprávněného  zásahu  upuštěno  nebo  aby byl odstraněn jeho
   následek.
 
   (2) Po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z 
   osob jemu blízkých.
 
   § 83
 
   (1) Souvisí-li neoprávněný zásah do osobnosti člověka s jeho činností v 
   právnické  osobě,  může právo na ochranu jeho osobnosti uplatnit i tato
   právnická  osoba;  za  jeho  života  však  jen  jeho  jménem  a  s jeho
   souhlasem.  Není-li  člověk schopen projevit vůli pro nepřítomnost nebo
   pro neschopnost úsudku, není souhlasu třeba.
 
   (2)   Po  smrti  člověka  se  právnická  osoba  může  domáhat,  aby  od
   neoprávněného zásahu bylo upuštěno a aby byly odstraněny jeho následky.
 
   Pododdíl 2
 
   Podoba a soukromí
 
   § 84
 
   Zachytit  jakýmkoli  způsobem  podobu  člověka tak, aby podle zobrazení
   bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením.
 
   § 85
 
   (1) Rozšiřovat podobu člověka je možné jen s jeho svolením.
 
   (2)  Svolí-li  někdo  k  zobrazení  své podoby za okolností, z nichž je
   zřejmé,  že  bude  šířeno,  platí,  že  svoluje i k jeho rozmnožování a
   rozšiřování  obvyklým  způsobem,  jak  je  mohl  vzhledem  k okolnostem
   rozumně předpokládat.
 
   § 86
 
   Nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod.
   Zejména  nelze  bez  svolení  člověka  narušit  jeho soukromé prostory,
   sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový
   záznam,  využívat  takové  či  jiné záznamy pořízené o soukromém životě
   člověka  třetí  osobou,  nebo  takové  záznamy  o jeho soukromém životě
   šířit.  Ve  stejném  rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní
   povahy.
 
   § 87
 
   (1)  Kdo  svolil  k  použití  písemnosti  osobní povahy, podobizny nebo
   zvukového či obrazového záznamu týkajícího se člověka nebo jeho projevů
   osobní povahy, může svolení odvolat, třebaže je udělil na určitou dobu.
 
   (2)   Bylo-li  svolení  udělené  na  určitou  dobu  odvoláno,  aniž  to
   odůvodňuje  podstatná  změna okolností nebo jiný rozumný důvod, nahradí
   odvolávající škodu z toho vzniklou osobě, které svolení udělil.
 
   § 88
 
   (1)  Svolení  není  třeba,  pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový
   záznam  pořídí  nebo  použijí  k  výkonu  nebo ochraně jiných práv nebo
   právem chráněných zájmů jiných osob.
 
   (2)  Svolení  není  třeba  ani  v případě, když se podobizna, písemnost
   osobní  povahy  nebo  zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí na
   základě  zákona  k  úřednímu  účelu  nebo  v  případě, že někdo veřejně
   vystoupí v záležitosti veřejného zájmu.
 
   § 89
 
   Podobizna  nebo zvukový či obrazový záznam se mohou bez svolení člověka
   také  pořídit  nebo  použít  přiměřeným  způsobem  též k vědeckému nebo
   uměleckému  účelu  a  pro  tiskové,  rozhlasové, televizní nebo obdobné
   zpravodajství.
 
   § 90
 
   Zákonný  důvod  k  zásahu  do  soukromí  jiného  nebo  k  použití  jeho
   podobizny,  písemnosti  osobní  povahy  nebo  zvukového  či  obrazového
   záznamu  nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými
   zájmy člověka.
 
   Pododdíl 3
 
   Právo na duševní a tělesnou integritu
 
   § 91
 
   Člověk je nedotknutelný.
 
   § 92
 
   (1)  Lidské  tělo  je pod právní ochranou i po smrti člověka. Naložit s 
   lidskými  pozůstatky  a  s  lidskými  ostatky  způsobem  pro  zemřelého
   nedůstojným se zakazuje.
 
   (2)  Nejsou-li  lidské  ostatky  uloženy  na veřejném pohřebišti, má na
   jejich  vydání  právo  osoba,  kterou  člověk  před svou smrtí výslovně
   určil;  jinak  postupně jeho manžel, dítě nebo rodič, a není-li žádný z 
   nich nebo odmítnou-li ostatky převzít, převezme je jeho dědic.
 
   Zásah do integrity
 
   § 93
 
   (1)  Mimo  případ  stanovený zákonem nesmí nikdo zasáhnout do integrity
   jiného  člověka bez jeho souhlasu uděleného s vědomím o povaze zásahu a
   o  jeho  možných  následcích.  Souhlasí-li někdo, aby mu byla způsobena
   závažná újma, nepřihlíží se k tomu; to neplatí, je-li zásah podle všech
   okolností nutný v zájmu života nebo zdraví dotčeného.
 
   (2)  Zákonný  zástupce  může  udělit  souhlas  k  zásahu  do  integrity
   zastoupeného,  je-li  to  k přímému prospěchu osoby, která není schopna
   dát souhlas sama.
 
   § 94
 
   (1)  Kdo chce provést na jiném člověku zákrok, vysvětlí mu srozumitelně
   povahu  tohoto  zákroku.  Vysvětlení  je  řádně  podáno, lze-li rozumně
   předpokládat,  že  druhá  strana pochopila způsob a účel zákroku včetně
   očekávaných  následků  i  možných nebezpečí pro své zdraví, jakož i to,
   zda přichází v úvahu případně i jiný postup.
 
   (2)  Uděluje-li  souhlas  za  jiného  jeho  zákonný  zástupce,  podá se
   vysvětlení  i  tomu, kdo má být zákroku podroben, je-li schopen úsudku,
   způsobem přiměřeným schopnosti dotčeného vysvětlení pochopit.
 
   § 95
 
   Nezletilý,  který  není  plně svéprávný, může v obvyklých záležitostech
   udělit  souhlas  k  zákroku  na  svém těle také sám, je-li to přiměřené
   rozumové  a  volní  vyspělosti  nezletilých  jeho  věku a jedná-li se o 
   zákrok nezanechávající trvalé nebo závažné následky.
 
   § 96
 
   (1)  Souhlas  k  zásahu  do  integrity člověka vyžaduje písemnou formu,
   má-li být oddělena část těla, která se již neobnoví.
 
   (2) Písemnou formu vyžaduje i souhlas k 
 
   a) lékařskému pokusu na člověku, nebo
 
   b)  zákroku,  který  zdravotní  stav  člověka  nevyžaduje;  to neplatí,
   jedná-li  se  o  kosmetické zákroky nezanechávající trvalé nebo závažné
   následky.
 
   § 97
 
   (1)  Udělený  souhlas  může být odvolán v jakékoli formě, i když se pro
   udělení souhlasu vyžaduje písemná forma.
 
   (2)  Nevyžaduje-li  se  pro  souhlas písemná forma, má se za to, že byl
   udělen.  Při  nejistotě,  zda  byl  souhlas  odvolán v jiné než písemné
   formě, se má za to, že k odvolání nedošlo.
 
   § 98
 
   (1)  Nemůže-li člověk udělit souhlas pro neschopnost projevit vůli, byť
   jen  přechodnou,  a  nemá-li  zákonného  zástupce,  vyžaduje se souhlas
   přítomného  manžela,  rodiče,  nebo jiné osoby blízké. Není-li přítomna
   žádná  z  těchto  osob, vyžaduje se souhlas manžela, a není-li, souhlas
   rodiče,  popřípadě jiné osoby blízké, pokud je lze bez obtíží zjistit a
   zastihnout  a pokud je zřejmé, že nehrozí nebezpečí z prodlení. Není-li
   možné  získat  souhlas  žádným  z  výše uvedených způsobů, může souhlas
   udělit  jiná  přítomná  osoba, která o dotčenou osobu osvědčí mimořádný
   zájem.
 
   (2)  Při  zákroku  i  při  udělení  souhlasu  se  vezme zřetel na dříve
   vyslovená známá přání člověka, do jehož integrity má být zasaženo.
 
   § 99
 
   Je-li  život člověka v náhlém a patrném nebezpečí a nelze-li souhlas ve
   stavu  nouze  získat  ani  v  jiné  než  stanovené  formě, lze okamžitě
   zakročit, pokud to je ve prospěch zdraví dotčené osoby nezbytné.
 
   § 100
 
   (1)  Má-li být zasaženo do integrity nezletilého, který dovršil čtrnáct
   let,  nenabyl plné svéprávnosti a který zákroku vážně odporuje, třebaže
   zákonný  zástupce  se  zákrokem  souhlasí,  nelze  zákrok  provést  bez
   souhlasu  soudu.  To  platí  i  v  případě provedení zákroku na zletilé
   osobě, která není plně svéprávná.
 
   (2)  Nesouhlasí-li  zákonný  zástupce  se  zásahem  do  integrity osoby
   uvedené v odstavci 1, ač si jej tato osoba přeje, lze zákrok provést na
   její návrh nebo na návrh osoby jí blízké jen se souhlasem soudu.
 
   § 101
 
   Má-li  být  zasaženo  do  integrity člověka neschopného úsudku způsobem
   zanechávajícím  trvalé,  neodvratitelné  a vážné následky nebo způsobem
   spojeným  s  vážným  nebezpečím  pro jeho život nebo zdraví, lze zákrok
   provést jen s přivolením soudu. Tím není dotčeno ustanovení § 99.
 
   § 102
 
   Soud  přivolí k zákroku podle § 100 nebo 101, je-li dotčené osobě podle
   rozumného  uvážení  k prospěchu, po jejím zhlédnutí a s plným uznáváním
   její osobnosti.
 
   § 103
 
   Bylo-li  zasaženo  do integrity člověka, který byl ve stavu, kdy nemohl
   posoudit,  co  se s ním děje, a nedal-li sám k zákroku souhlas, musí mu
   být,  jakmile  to  jeho  stav dovolí, vysvětleno způsobem, kterému bude
   schopen porozumět, jaký zákrok byl na něm proveden, a musí být poučen o 
   jeho možných následcích i o riziku neprovedení zákroku.
 
   Pododdíl 4
 
   Práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu
 
   § 104
 
   Převzít  člověka  bez jeho souhlasu do zařízení poskytujícího zdravotní
   péči nebo ho v něm bez jeho souhlasu držet lze jen z důvodu stanoveného
   zákonem  a  za  podmínky, že nezbytnou péči o jeho osobu nelze zajistit
   mírnějším  a  méně  omezujícím  opatřením.  Podání  návrhu  na  omezení
   svéprávnosti  nezakládá  samo  o  sobě  důvod, aby byl člověk bez svého
   souhlasu do takového zařízení převzat nebo v něm držen.
 
   § 105
 
   (1)  Je-li člověk převzat do zařízení poskytujícího zdravotní péči nebo
   je-li  v něm držen, oznámí to jeho zákonnému zástupci, opatrovníku nebo
   podpůrci  a  jeho  manželu  nebo  jiné  známé  osobě  blízké neprodleně
   poskytovatel  zdravotních  služeb;  oznámení  manželu  nebo  jiné osobě
   blízké však učinit nesmí, pokud mu to bylo zakázáno.
 
   (2)  Převzetí  člověka  do zařízení poskytujícího zdravotní péči oznámí
   poskytovatel  zdravotních  služeb  do  24  hodin  soudu;  to  platí i v
   případě,  je-li  člověk  v  takovém  zařízení  zadržen. Soud o učiněném
   opatření rozhodne do sedmi dnů.
 
   § 106
 
   (1)  Poskytovatel zdravotních služeb zajistí, aby se člověku převzatému
   do  zařízení  poskytujícího  zdravotní  péči  nebo zadrženému v takovém
   zařízení  dostalo  bez  zbytečného  odkladu  náležitého vysvětlení jeho
   právního  postavení,  zákonného  důvodu  učiněného  opatření a možností
   právní ochrany včetně práva zvolit si zmocněnce nebo důvěrníka.
 
   (2)  Vysvětlení  se podá tak, aby mu člověk mohl dostatečně porozumět a
   uvědomit  si  povahu  učiněného  opatření a jeho následky; má-li takový
   člověk   zákonného   zástupce,   opatrovníka  nebo  podpůrce,  podá  se
   vysvětlení bez zbytečného odkladu také jemu.
 
   § 107
 
   (1)   Má-li   člověk  zmocněnce  nebo  důvěrníka,  oznámí  poskytovatel
   zdravotních  služeb  učiněné  opatření  zmocněnci  nebo důvěrníkovi bez
   zbytečného odkladu poté, co se o nich dozví.
 
   (2) Důvěrník může uplatnit ve prospěch člověka svým jménem všechna jeho
   práva  vzniklá  v  souvislosti s jeho převzetím do příslušného zařízení
   nebo s jeho držením v takovém zařízení. Stejná práva jako důvěrník má i 
   podpůrce.
 
   § 108
 
   Kdo  byl do zařízení poskytujícího zdravotní péči převzat nebo kdo je v 
   něm  držen,  má  právo  projednávat  se svým zástupcem, důvěrníkem nebo
   podpůrcem  vlastní  záležitosti při osobním rozhovoru a bez přítomnosti
   třetích osob.
 
   § 109
 
   (1)  Člověk  převzatý  do  zařízení  poskytujícího  zdravotní péči nebo
   držený  v takovém zařízení má právo, aby jeho zdravotní stav, zdravotní
   dokumentaci  nebo vyjádření ošetřujícího lékaře o neschopnosti úsudku a
   projevit  přání  samostatně přezkoumal lékař nezávislý na poskytovateli
   zdravotních  služeb  v  tomto  zařízení i na jeho provozovateli. Stejné
   právo má i důvěrník nebo podpůrce.
 
   (2)  Je-li  právo  na  přezkoumání  uplatněno  ještě  předtím, než soud
   rozhodne podle § 105 odst. 2, musí být umožněn jeho výkon tak, aby soud
   mohl  zhodnotit  výsledky přezkoumání v řízení o přípustnosti učiněného
   opatření.
 
   § 110
 
   Rozhodl-li  soud  o  přípustnosti  učiněného opatření, schvaluje se tím
   nucený  pobyt v zařízení poskytujícím zdravotní péči, tím však neodnímá
   právo odmítnout určitý zákrok nebo léčebný výkon.
 
   Pododdíl 5
 
   Nakládání s částmi lidského těla
 
   § 111
 
   (1) Člověk, jemuž byla odňata část těla, má právo dozvědět se, jak s ní
   bylo  naloženo.  Naložit  s  odňatou  částí  lidského těla způsobem pro
   člověka   nedůstojným  nebo  způsobem  ohrožujícím  veřejné  zdraví  se
   zakazuje.
 
   (2)  Odňatou  část  těla  člověka  lze  za  jeho života použít k účelům
   zdravotnickým,  výzkumným  nebo  vědeckým,  pokud k tomu dal souhlas. K 
   použití  odňaté  části těla člověka k účelu svou povahou neobvyklému se
   vyžaduje jeho výslovný souhlas vždy.
 
   (3)  O  tom, co má původ v lidském těle, platí obdobně to, co o částech
   lidského těla.
 
   § 112
 
   Člověk   může   přenechat  část  svého  těla  jinému  jen  za  podmínek
   stanovených  jiným  právním  předpisem. To neplatí, jedná-li se o vlasy
   nebo  podobné  části  lidského těla, které lze bezbolestně odejmout bez
   znecitlivění  a  které  se přirozenou cestou obnovují; ty lze přenechat
   jinému i za odměnu a hledí se na ně jako na věc movitou.
 
   Pododdíl 6
 
   Ochrana lidského těla po smrti člověka
 
   § 113
 
   (1)  Člověk má právo rozhodnout, jak bude po jeho smrti naloženo s jeho
   tělem.
 
   (2)  Provést pitvu nebo použít lidské tělo po smrti člověka pro potřeby
   lékařské  vědy,  výzkumu  nebo k výukovým účelům bez souhlasu zemřelého
   lze jen, pokud tak stanoví jiný zákon.
 
   § 114
 
   (1)  Člověk  je oprávněn rozhodnout, jaký má mít pohřeb. Nezanechá-li o 
   tom  výslovné  rozhodnutí,  rozhodne  o jeho pohřbu manžel zemřelého, a
   není-li  ho,  děti  zemřelého;  není-li  jich,  pak  rozhodnou rodiče a
   není-li  jich,  sourozenci  zemřelého;  nežijí-li, pak rozhodnou jejich
   děti a není-li ani jich, pak kterákoli z osob blízkých; není-li žádná z 
   těchto osob, pak rozhodne obec, na jejímž území člověk zemřel.
 
   (2) Náklady pohřbu a opatření pohřebiště se hradí z pozůstalosti. Pokud
   pozůstalost  nestačí  ke  krytí  nákladů  toho  způsobu pohřbu, jaký si
   zesnulý  přál, musí být pohřben alespoň slušným způsobem podle místních
   zvyklostí.
 
   (3)  Jiný  právní  předpis stanoví, jakým způsobem a na čí náklady bude
   pohřben  člověk,  jehož  pozůstalost  ke krytí nákladů pohřbu nestačí a
   není-li nikdo ochoten uhradit náklady pohřbu dobrovolně.
 
   § 115
 
   Zemře-li  člověk,  aniž  projeví souhlas s pitvou nebo s použitím svého
   těla po smrti způsobem podle § 113, platí, že s provedením pitvy nebo s 
   takovým použitím svého těla nesouhlasí.
 
   § 116
 
   Kdo  souhlasí,  aby  po  jeho smrti bylo jeho tělo pitváno nebo použito
   způsobem podle § 113, zapíše své stanovisko do rejstříku vedeného podle
   jiného  právního  předpisu;  tento  souhlas  lze  projevit i ve veřejné
   listině,  nebo  vůči  poskytovateli  zdravotních  služeb  s účinky vůči
   tomuto poskytovateli.
 
   § 117
 
   Souhlas  s  pitvou  nebo  s  použitím  svého  těla po smrti pro potřeby
   lékařské  vědy,  výzkumu  nebo k výukovým účelům lze odvolat. Odvolá-li
   souhlas člověk ve zdravotnickém zařízení, může tak učinit prohlášením v 
   písemné formě.
 
   Díl 3
 
   Právnické osoby
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 118
 
   Právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku.
 
   § 119
 
   Právnické  osoby vedou spolehlivé záznamy o svých majetkových poměrech,
   i když nejsou povinny vést účetnictví podle jiného právního předpisu.
 
   Veřejné rejstříky právnických osob
 
   § 120
 
   (1)  Do  veřejného  rejstříku  se  o právnické osobě zapíše alespoň den
   jejího  vzniku,  den  jejího  zrušení  s uvedením právního důvodu a den
   jejího  zániku,  jakož  i  její název, adresa sídla a předmět činnosti,
   jméno  a  adresa  bydliště nebo sídla každého člena statutárního orgánu
   spolu s uvedením způsobu, jakým tento orgán právnickou osobu zastupuje,
   a údajů o dni vzniku nebo zániku jejich funkce.
 
   (2)   Jiný   právní   předpis  stanoví,  jaké  jsou  veřejné  rejstříky
   právnických osob, které právnické osoby se do nich zapisují a jak, nebo
   které další údaje se do nich o právnických osobách zapisují, a jak se z 
   nich  vymazávají,  popřípadě zda je součástí veřejného rejstříku sbírka
   listin.  Veřejné  rejstříky  právnických  osob  jsou přístupné každému;
   každý  do  nich  může nahlížet a pořizovat si z nich výpisy, opisy nebo
   kopie.
 
   (3) Změní-li se zapsaná skutečnost, oznámí zapsaná osoba nebo ten, komu
   to  ukládá  zákon,  změnu  bez  zbytečného  odkladu  tomu,  kdo veřejný
   rejstřík  vede,  a ten tuto změnu do veřejného rejstříku bez zbytečného
   odkladu zapíše.
 
   § 121
 
   (1)  Proti  osobě,  která  právně  jedná  důvěřujíc  údaji zapsanému do
   veřejného rejstříku, nemá ten, jehož se zápis týká, právo namítnout, že
   zápis neodpovídá skutečnosti.
 
   (2)  Byl-li  údaj  zapsaný  ve  veřejném rejstříku zveřejněn, nemůže se
   nikdo  po uplynutí patnácti dnů od zveřejnění dovolat, že o zveřejněném
   údaji  nemohl  vědět.  Neodpovídá-li  zveřejněný  údaj zapsanému údaji,
   nemůže se ten, jehož se údaj týká, vůči jiné osobě dovolat zveřejněného
   údaje;  prokáže-li  však,  že  jí  byl zapsaný údaj znám, může proti ní
   namítnout, že zveřejněný údaj zapsanému neodpovídá.
 
   Ustavení a vznik právnické osoby
 
   § 122
 
   Právnickou  osobu lze ustavit zakladatelským právním jednáním, zákonem,
   rozhodnutím  orgánu  veřejné  moci,  popřípadě  jiným  způsobem,  který
   stanoví jiný právní předpis.
 
   § 123
 
   (1)  Zakladatelské  právní  jednání určí alespoň název, sídlo právnické
   osoby, předmět činnosti, jaký má právnická osoba statutární orgán a jak
   se  vytváří,  nestanoví-li  to  zákon  přímo.  Určí též, kdo jsou první
   členové statutárního orgánu.
 
   (2) Pro zakladatelské právní jednání se vyžaduje písemná forma.
 
   § 124
 
   Neuvede-li  se,  na  jaký čas se právnická osoba ustavuje, platí, že je
   ustavena na dobu neurčitou.
 
   § 125
 
   (1)  Více  zakladatelů  zakládá  právnickou  osobu přijetím stanov nebo
   uzavřením jiné smlouvy.
 
   (2)  Zákon stanoví, ve kterých případech lze právnickou osobu založit i 
   právním jednáním jedné osoby obsaženým v zakladatelské listině.
 
   § 126
 
   (1) Právnická osoba vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
 
   (2)  Je-li  právnická  osoba  zřízena  zákonem, vzniká dnem nabytí jeho
   účinnosti, nestanoví-li zákon den pozdější.
 
   (3) Zákon stanoví, ve kterých dalších případech není zápis do veřejného
   rejstříku potřebný ke vzniku právnické osoby. Zákon stanoví, ve kterých
   případech  je  k  založení  nebo  ke  vzniku  právnické  osoby potřebné
   rozhodnutí orgánu veřejné moci.
 
   § 127
 
   Za právnickou osobu lze jednat jejím jménem již před jejím vznikem. Kdo
   takto  jedná, je z tohoto jednání oprávněn a zavázán sám; jedná-li více
   osob,  jsou oprávněny a zavázány společně a nerozdílně. Právnická osoba
   může  účinky  těchto  jednání  pro  sebe  do tří měsíců od svého vzniku
   převzít.  V  takovém  případě platí, že je z těchto jednání oprávněna a
   zavázána  od  počátku. Převezme-li je, dá dalším zúčastněným najevo, že
   tak učinila.
 
   § 128
 
   Po  vzniku  právnické  osoby  se  nelze domáhat určení, že nevznikla, a
   nelze z toho důvodu zrušit její zápis do veřejného rejstříku.
 
   § 129
 
   (1)  Soud  prohlásí právnickou osobu po jejím vzniku za neplatnou i bez
   návrhu, pokud
 
   a) zakladatelské právní jednání chybí,
 
   b)  zakladatelské  právní  jednání nemá náležitost nezbytnou pro právní
   existenci právnické osoby,
 
   c) právní jednání zakladatelů odporuje § 145 nebo
 
   d)  právnickou  osobu  založilo  méně  osob, než je k tomu podle zákona
   třeba.
 
   (2)  Dnem,  kdy je právnická osoba prohlášena za neplatnou, vstupuje do
   likvidace.
 
   § 130
 
   Před  rozhodnutím  podle § 129 poskytne soud právnické osobě přiměřenou
   lhůtu k zjednání nápravy, jedná-li se o závadu, kterou lze odstranit.
 
   § 131
 
   Prohlášení   právnické   osoby  za  neplatnou  nemá  vliv  na  práva  a
   povinnosti, jichž nabyla.
 
   Název
 
   § 132
 
   (1) Jménem právnické osoby je její název.
 
   (2)  Název  musí  odlišit  právnickou  osobu  od jiné osoby a obsahovat
   označení její právní formy. Název nesmí být klamavý.
 
   § 133
 
   (1)  Název  může  obsahovat  jméno  člověka, k němuž má právnická osoba
   zvláštní vztah. Je-li člověk živ, lze užít jeho jméno v názvu právnické
   osoby  jen  s  jeho souhlasem; zemřel-li, aniž dal souhlas, vyžaduje se
   souhlas  jeho manžela, a pokud není, souhlas zletilého potomka, a pokud
   není on, souhlas předka.
 
   (2) Bylo-li v názvu právnické osoby užito příjmení a je-li pro to důvod
   spočívající  v důležitém zájmu na ochraně rodiny, použije se § 78 odst.
   3 obdobně.
 
   (3) Kdo má právo udělit souhlas k užití jména člověka v názvu právnické
   osoby,  má právo jej kdykoli odvolat, a to i když jej udělil na určitou
   dobu; bylo-li ujednáno něco jiného, nepřihlíží se k tomu, odůvodňuje-li
   odvolání  souhlasu  podstatná  změna okolností nebo jiný rozumný důvod.
   Byl-li  souhlas  udělený  na  určitou  dobu odvolán, aniž to odůvodňuje
   podstatná změna okolností nebo jiný rozumný důvod, nahradí odvolávající
   právnické osobě škodu z toho vzniklou.
 
   § 134
 
   (1)  Název právnické osoby může obsahovat některý příznačný prvek názvu
   jiné právnické osoby, je-li pro to důvod v jejich vzájemném vztahu. I v
   tom případě musí být veřejnost s to oba názvy dostatečně rozlišit.
 
   (2) Příznačný prvek názvu jiné právnické osoby nelze v názvu použít bez
   jejího souhlasu. Ustanovení § 133 odst. 3 se použije obdobně.
 
   § 135
 
   (1)  Právnická  osoba,  která  byla  dotčena zpochybněním svého práva k 
   názvu  nebo  která  utrpěla újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva,
   nebo  které  taková  újma  hrozí, zejména neoprávněným užitím názvu, se
   může  domáhat,  aby  bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl
   odstraněn jeho následek.
 
   (2) Stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného
   důvodu  zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o účely
   vědecké  či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné
   zpravodajství;  ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými
   zájmy právnické osoby.
 
   § 136
 
   Sídlo
 
   (1)  Při  ustavení  právnické  osoby se určí její sídlo. Nenaruší-li to
   klid a pořádek v domě, může být sídlo i v bytě.
 
   (2)  Zapisuje-li  se  právnická  osoba do veřejného rejstříku, postačí,
   pokud  zakladatelské  právní  jednání  uvede  název  obce, kde je sídlo
   právnické  osoby;  do  veřejného rejstříku však právnická osoba navrhne
   zapsat plnou adresu sídla.
 
   § 137
 
   (1) Každý se může dovolat skutečného sídla právnické osoby.
 
   (2)  Proti  tomu,  kdo se dovolá sídla zapsaného ve veřejném rejstříku,
   nemůže právnická osoba namítat, že má skutečné sídlo v jiném místě.
 
   Přemístění sídla
 
   § 138
 
   (1)  Právnická  osoba, která má sídlo v zahraničí, může přemístit sídlo
   na  území  České republiky. To neplatí, pokud to nepřipouští právní řád
   státu,  ve kterém má právnická osoba sídlo, nebo pokud jde o právnickou
   osobu zakázanou podle § 145.
 
   (2)  Právnická  osoba,  která  hodlá přemístit své sídlo na území České
   republiky, přiloží k návrhu na zápis do příslušného veřejného rejstříku
   rozhodnutí  o  tom, jakou právní formu české právnické osoby zvolila, a
   zakladatelské  právní  jednání vyžadované českým právním řádem pro tuto
   formu právnické osoby.
 
   (3)  Vnitřní  právní  poměry  právnické osoby se po přemístění sídla do
   tuzemska  řídí  českým  právním  řádem.  Českým právním řádem se řídí i 
   ručení  jejích členů nebo členů jejích orgánů za dluhy právnické osoby,
   pokud vznikly po dni účinnosti přemístění sídla do tuzemska.
 
   § 139
 
   Právnická  osoba,  která má sídlo v České republice, může přemístit své
   sídlo  do  zahraničí,  pokud to neodporuje veřejnému pořádku a pokud to
   připouští  právní  řád  státu,  do  něhož  má být sídlo právnické osoby
   přemístěno.
 
   § 140
 
   (1) Právnická osoba, která hodlá přemístit sídlo do zahraničí, zveřejní
   tento záměr s uvedením adresy nového sídla a právní formy po přemístění
   sídla  alespoň  tři měsíce přede dnem předpokládaného přemístění sídla.
   Věřitelé   mají   právo  požadovat  dostatečné  zajištění  svých  dosud
   nesplatných  pohledávek  do  dvou  měsíců  od  zveřejnění,  dojde-li po
   přemístění  sídla  ke  zhoršení  dobytnosti  jejich  pohledávek v České
   republice.
 
   (2)  Nedojde-li  k  dohodě  o  způsobu  a rozsahu zajištění, rozhodne o 
   dostatečném  zajištění  a  o jeho rozsahu soud s ohledem na druh a výši
   pohledávky.  Neposkytne-li  právnická  osoba zajištění podle rozhodnutí
   soudu,  ručí  za  dluhy,  které  nebyly zajištěny, členové statutárního
   orgánu  vyjma  těch,  kteří  prokáží, že vyvinuli dostatečné úsilí, aby
   rozhodnutí bylo splněno.
 
   § 141
 
   (1)  Člen  právnické  osoby,  který  s  přemístěním  sídla do zahraničí
   nesouhlasil,  má  právo  ukončit členství v právnické osobě s účinky ke
   dni  přemístění sídla. Má-li člen právnické osoby při ukončení členství
   právo  na  vypořádání, poskytne mu právnická osoba plnění nejpozději ke
   dni  účinnosti přemístění sídla. Za splnění tohoto závazku ručí členové
   statutárního orgánu.
 
   (2) Za dluhy, které vznikly přede dnem účinnosti přemístění sídla, ručí
   členové  právnické  osoby a jejího statutárního orgánu stejně jako před
   přemístěním sídla do zahraničí.
 
   § 142
 
   Přemístění  sídla  je  účinné ode dne zápisu jeho adresy do příslušného
   veřejného rejstříku.
 
   § 143
 
   Pro  zřizování  a  přemísťování poboček právnických osob platí § 138 až
   142 obdobně.
 
   Účel právnických osob
 
   § 144
 
   (1)  Právnickou  osobu  lze ustavit ve veřejném nebo v soukromém zájmu.
   Tato její povaha se posuzuje podle hlavní činnosti právnické osoby.
 
   (2)  Zákon  stanoví,  ke kterým účelům lze ustavit právnickou osobu jen
   při splnění zvláštních podmínek.
 
   § 145
 
   (1)  Zakazuje  se  založit  právnickou osobu, jejímž účelem je porušení
   práva  nebo  dosažení  nějakého cíle nezákonným způsobem, zejména je-li
   jejím účelem
 
   a) popření nebo omezení osobních, politických nebo jiných práv osob pro
   jejich  národnost,  pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení,
   náboženské vyznání a sociální postavení,
 
   b) rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti,
 
   c) podpora násilí nebo
 
   d)  řízení orgánu veřejné moci nebo výkonu veřejné správy bez zákonného
   zmocnění.
 
   (2)  Zakazuje se založit právnickou osobu ozbrojenou nebo s ozbrojenými
   složkami,  ledaže  se  jedná  o  právnickou osobu zřízenou zákonem, jíž
   zákon  ozbrojení nebo vytvoření ozbrojené složky výslovně dovoluje nebo
   ukládá,   nebo   o  právnickou  osobu,  která  nakládá  se  zbraněmi  v 
   souvislosti  se svým podnikáním podle jiného právního předpisu, anebo o 
   právnickou  osobu, jejíž členové drží nebo užívají zbraně pro sportovní
   nebo  kulturní  účely  či k myslivosti nebo k plnění úkolů podle jiného
   právního předpisu.
 
   Veřejná prospěšnost
 
   § 146
 
   Veřejně  prospěšná  je  právnická osoba, jejímž posláním je přispívat v 
   souladu   se   zakladatelským   právním  jednáním  vlastní  činností  k 
   dosahování  obecného  blaha,  pokud na rozhodování právnické osoby mají
   podstatný  vliv  jen  bezúhonné osoby, pokud nabyla majetek z poctivých
   zdrojů  a  pokud  hospodárně  využívá  své  jmění k veřejně prospěšnému
   účelu.
 
   § 147
 
   Veřejně  prospěšná  právnická  osoba  má právo na zápis statusu veřejné
   prospěšnosti  do  veřejného  rejstříku,  pokud splní podmínky stanovené
   jiným právním předpisem.
 
   § 148
 
   Je-li  ve veřejném rejstříku zapsán status veřejné prospěšnosti, vymaže
   jej  ten,  kdo  veřejný rejstřík vede, pokud se právnická osoba statusu
   veřejné  prospěšnosti  vzdá,  nebo  pokud  o jeho odnětí rozhodne soud.
   Výmazem z veřejného rejstříku status veřejné prospěšnosti zaniká.
 
   § 149
 
   Soud  o  odnětí  statusu  veřejné prospěšnosti rozhodne na návrh osoby,
   která na tom má právní zájem, nebo i bez návrhu v případě, že právnická
   osoba  přestane  splňovat  podmínky pro jeho nabytí a nedostatek ani na
   výzvu soudu v přiměřené lhůtě neodstraní.
 
   § 150
 
   Jen  právnická  osoba, jejíž status veřejné prospěšnosti je ve veřejném
   rejstříku  zapsán,  má  právo  uvést  ve  svém  názvu,  že  je  veřejně
   prospěšná.
 
   Orgány právnické osoby
 
   § 151
 
   (1)  Zákon  stanoví, popřípadě zakladatelské právní jednání určí, jakým
   způsobem  a  v  jakém  rozsahu  členové  orgánů  právnické  osoby za ni
   rozhodují a nahrazují její vůli.
 
   (2) Dobrá víra členů orgánu právnické osoby se přičítá právnické osobě.
 
   § 152
 
   (1)  Právnická osoba si tvoří orgány o jednom členu (individuální) nebo
   o více členech (kolektivní).
 
   (2) Fyzická osoba, která je členem orgánu právnické osoby a která je do
   funkce  volena,  jmenována  či  jinak povolána (dále jen „člen voleného
   orgánu“),  musí  být  plně svéprávná. To platí i pro zástupce právnické
   osoby, která je sama členem voleného orgánu jiné právnické osoby.
 
   (3)  Týká-li  se hlavní činnost právnické osoby nezletilých nebo osob s 
   omezenou   svéprávností   a  není-li  hlavním  účelem  právnické  osoby
   podnikání,  může zakladatelské právní jednání určit, že členem voleného
   kolektivního  orgánu  právnické  osoby  může být i osoba nezletilá nebo
   osoba s omezenou svéprávností.
 
   § 153
 
   (1)  Osoba,  jejíž  úpadek  byl  osvědčen, se může stát členem voleného
   orgánu,  oznámila-li  to  předem  tomu,  kdo  ji do funkce povolává; to
   neplatí,  pokud  od  skončení insolvenčního řízení uplynuly alespoň tři
   roky.
 
   (2)  Byl-li  osvědčen  úpadek  osoby,  která je členem voleného orgánu,
   oznámí  to  tato  osoba  bez  zbytečného odkladu tomu, kdo ji do funkce
   povolal.
 
   (3)  Nedošlo-li k oznámení, může se domáhat každý, kdo na tom má právní
   zájem,  aby  člena  voleného  orgánu z funkce odvolal soud. To neplatí,
   rozhodl-li  ten,  kdo  člena  voleného  orgánu  povolal,  poté, co se o 
   osvědčení úpadku této osoby dozvěděl, že má ve funkci setrvat.
 
   § 154
 
   Je-li  členem  voleného  orgánu  právnické  osoby jiná právnická osoba,
   zmocní  fyzickou  osobu,  aby ji v orgánu zastupovala, jinak právnickou
   osobu zastupuje člen jejího statutárního orgánu.
 
   § 155
 
   (1)  Byl-li  členem  voleného orgánu povolán ten, kdo k tomu není podle
   zákona  způsobilý,  hledí  se  na  jeho  povolání do funkce, jako by se
   nestalo.  Ztratí-li  člen  voleného  orgánu  po svém povolání do funkce
   zákonnou  způsobilost  být  členem voleného orgánu, jeho funkce zaniká;
   zánik funkce právnické osobě oznámí bez zbytečného odkladu.
 
   (2) Hledí-li se na povolání osoby do funkce člena voleného orgánu, jako
   by  se  nestalo,  nebo  je-li  povolání  neplatné, nedotýká se to práva
   nabytého v dobré víře.
 
   § 156
 
   (1)  Je-li  orgán kolektivní, rozhoduje o záležitostech právnické osoby
   ve sboru. Je schopen usnášet se za přítomnosti nebo jiné účasti většiny
   členů a rozhoduje většinou hlasů zúčastněných členů.
 
   (2)  Je-li působnost jednotlivých členů orgánu rozdělena podle určitých
   oborů,   ustanovení  odstavce  1  se  nepoužije.  Rozdělení  působnosti
   nezbavuje   další  členy  povinnosti  dohlížet,  jak  jsou  záležitosti
   právnické osoby spravovány.
 
   § 157
 
   (1)  Je-li  rozhodnutí  přijato,  zaznamená se na žádost člena voleného
   orgánu, který návrhu odporoval, jeho odchylný názor.
 
   (2)  Byl-li  návrh  přijat za neúčasti některého z členů, je tento člen
   oprávněn dozvědět se obsah rozhodnutí.
 
   § 158
 
   (1)  Zakladatelské  právní  jednání  může stanovit pro schopnost orgánu
   usnášet  se  vyšší  počet  zúčastněných, vyžádat pro přijetí rozhodnutí
   vyšší  počet  hlasů nebo stanovit postup, kterým lze způsob rozhodování
   orgánu měnit.
 
   (2)  Zakladatelské  právní  jednání může připustit rozhodování orgánu i 
   mimo zasedání v písemné formě nebo s využitím technických prostředků.
 
   (3)  Zakladatelské  právní  jednání  může  určit, že v případě dosažení
   rovnosti   hlasů   při  rozhodování  voleného  orgánu  právnické  osoby
   rozhoduje hlas předsedajícího.
 
   § 159
 
   (1)  Kdo  přijme  funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude
   vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí.
   Má  se  za  to,  že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře
   schopen,  ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu,
   a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.
 
   (2)  Člen voleného orgánu vykonává funkci osobně; to však nebrání tomu,
   aby  člen  zmocnil pro jednotlivý případ jiného člena téhož orgánu, aby
   za něho při jeho neúčasti hlasoval.
 
   (3) Nenahradil-li člen voleného orgánu právnické osobě škodu, kterou jí
   způsobil  porušením  povinnosti  při  výkonu funkce, ačkoli byl povinen
   škodu nahradit, ručí věřiteli právnické osoby za její dluh v rozsahu, v 
   jakém  škodu  nenahradil,  pokud  se  věřitel plnění na právnické osobě
   nemůže domoci.
 
   § 160
 
   Odstoupí-li  člen  voleného  orgánu  ze  své  funkce prohlášením došlým
   právnické   osobě,  zaniká  funkce  uplynutím  dvou  měsíců  od  dojití
   prohlášení.
 
   Jednání za právnickou osobu
 
   § 161
 
   Kdo  právnickou  osobu  zastupuje,  dá  najevo, co ho k tomu opravňuje,
   neplyne-li  to  již  z  okolností.  Kdo za právnickou osobu podepisuje,
   připojí  k jejímu názvu svůj podpis, popřípadě i údaj o své funkci nebo
   o svém pracovním zařazení.
 
   § 162
 
   Zastupuje-li  právnickou  osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným do
   veřejného  rejstříku,  nelze  namítat,  že  právnická  osoba  nepřijala
   potřebné  usnesení, že usnesení bylo stiženo vadou, nebo že člen orgánu
   přijaté usnesení porušil.
 
   § 163
 
   Statutárnímu  orgánu  náleží  veškerá  působnost,  kterou zakladatelské
   právní  jednání,  zákon  nebo  rozhodnutí  orgánu  veřejné moci nesvěří
   jinému orgánu právnické osoby.
 
   § 164
 
   (1)  Člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech
   záležitostech.
 
   (2)   Náleží-li   působnost  statutárního  orgánu  více  osobám,  tvoří
   kolektivní  statutární  orgán.  Neurčí-li zakladatelské právní jednání,
   jak  jeho  členové  právnickou  osobu  zastupují,  činí  tak každý člen
   samostatně.  Vyžaduje-li  zakladatelské  právní  jednání,  aby  členové
   statutárního  orgánu  jednali  společně,  může  člen  právnickou  osobu
   zastoupit  jako  zmocněnec  samostatně,  jen  byl-li zmocněn k určitému
   právnímu jednání.
 
   (3)   Má-li   právnická   osoba   s   kolektivním  statutárním  orgánem
   zaměstnance,  pověří jednoho člena statutárního orgánu právním jednáním
   vůči  zaměstnancům; jinak tuto působnost vykonává předseda statutárního
   orgánu.
 
   § 165
 
   (1)   Nemá-li  statutární  orgán  dostatečný  počet  členů  potřebný  k 
   rozhodování, jmenuje na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, chybějící
   členy  soud  na dobu než budou noví členové povoláni postupem určeným v 
   zakladatelském  právním  jednání;  jinak  soud  jmenuje právnické osobě
   opatrovníka,  a  to  i  bez  návrhu,  kdykoli se o tom při své činnosti
   dozví.
 
   (2)  Soud  jmenuje  právnické  osobě  opatrovníka,  a  to i bez návrhu,
   jsou-li  zájmy  člena  statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické
   osoby  a  nemá-li  právnická  osoba  jiného  člena  orgánu schopného ji
   zastupovat.
 
   § 166
 
   (1)  Právnickou  osobu  zastupují  její  zaměstnanci v rozsahu obvyklém
   vzhledem  k  jejich zařazení nebo funkci; přitom rozhoduje stav, jak se
   jeví   veřejnosti.   Co  je  stanoveno  o  zastoupení  právnické  osoby
   zaměstnancem, platí obdobně pro zastoupení právnické osoby jejím členem
   nebo členem jiného orgánu nezapsaného do veřejného rejstříku.
 
   (2)  Omezení zástupčího oprávnění vnitřním předpisem právnické osoby má
   účinky vůči třetí osobě, jen muselo-li jí být známo.
 
   § 167
 
   Právnickou  osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých
   úkolů  dopustil  člen  voleného  orgánu,  zaměstnanec  nebo  jiný  její
   zástupce vůči třetí osobě.
 
   Zrušení právnické osoby
 
   § 168
 
   (1)  Právnická  osoba  se  zrušuje  právním  jednáním,  uplynutím doby,
   rozhodnutím  orgánu  veřejné  moci nebo dosažením účelu, pro který byla
   ustavena, a z dalších důvodů stanovených zákonem.
 
   (2)  O  dobrovolném  zrušení  právnické  osoby rozhoduje její příslušný
   orgán.
 
   § 169
 
   (1)  Po zrušení právnické osoby se vyžaduje její likvidace, ledaže celé
   její jmění nabývá právní nástupce, nebo stanoví-li zákon jinak.
 
   (2)  Neplyne-li  z  právního  jednání o zrušení právnické osoby, zda je
   rušena  s  likvidací  nebo  bez  likvidace,  platí,  že  je  zrušena  s 
   likvidací.
 
   § 170
 
   Kdo  rozhodl  o  zrušení  právnické  osoby s likvidací, může rozhodnutí
   změnit, dokud ještě nedošlo k naplnění účelu likvidace.
 
   § 171
 
   S likvidací se právnická osoba zrušuje
 
   a) uplynutím doby, na kterou byla založena,
 
   b) dosažením účelu, pro který byla založena,
 
   c)  dnem  určeným  zákonem  nebo  právním  jednáním o zrušení právnické
   osoby, jinak dnem jeho účinnosti, nebo
 
   d)  dnem  právní moci rozhodnutí orgánu veřejné moci, nestanoví-li se v 
   rozhodnutí den pozdější.
 
   § 172
 
   (1)  Soud  na  návrh  toho, kdo na tom osvědčí právní zájem, nebo i bez
   návrhu, zruší právnickou osobu a nařídí její likvidaci, jestliže
 
   a)  vyvíjí  nezákonnou  činnost  v takové míře, že to závažným způsobem
   narušuje veřejný pořádek,
 
   b)  již  nadále  nesplňuje  předpoklady  vyžadované pro vznik právnické
   osoby zákonem,
 
   c) nemá déle než dva roky statutární orgán schopný usnášet se, nebo
 
   d) tak stanoví zákon.
 
   (2) Umožňuje-li zákon soudu zrušit právnickou osobu z důvodu, který lze
   odstranit,  soud  jí před vydáním rozhodnutí stanoví přiměřenou lhůtu k 
   odstranění nedostatků.
 
   § 173
 
   (1) Zrušuje-li se právnická osoba při přeměně, zrušuje se bez likvidace
   dnem účinnosti přeměny.
 
   (2)  Byl-li  osvědčen  úpadek právnické osoby, zrušuje se bez likvidace
   zrušením  konkursu  po  splnění  rozvrhového  usnesení,  nebo  zrušením
   konkursu  proto,  že  majetek je zcela nepostačující; do likvidace však
   vstoupí, objeví-li se po skončení insolvenčního řízení nějaký majetek.
 
   Přeměna právnické osoby
 
   § 174
 
   (1) Přeměnou právnické osoby je fúze, rozdělení a změna právní formy.
 
   (2) Právnická osoba může změnit právní formu, jen stanoví-li to zákon.
 
   § 175
 
   (1)  Kdo  rozhodl  o  přeměně  právnické osoby, může rozhodnutí změnit,
   dokud se přeměna nestane účinnou.
 
   (2)  Stane-li  se přeměna právnické osoby účinnou, nelze rozhodnout, že
   nenastala,  ani  vyslovit  neplatnost právního jednání, které k přeměně
   vedlo, a nelze zrušit zápis přeměny do veřejného rejstříku.
 
   § 176
 
   (1)  Při  přeměně  musí  být stanoven rozhodný den, od něhož se jednání
   zanikající  právnické  osoby  považuje  z  účetního hlediska za jednání
   uskutečněné na účet nástupnické právnické osoby.
 
   (2)  Ke  dni  předcházejícímu rozhodný den sestaví zanikající právnická
   osoba  nebo  právnická  osoba  rozdělovaná  odštěpením  konečnou účetní
   závěrku.  K  rozhodnému  dni  sestaví  nástupnická právnická osoba nebo
   právnická osoba rozdělovaná odštěpením zahajovací rozvahu.
 
   § 177
 
   (1)  Účinnost přeměny právnické osoby zapisované do veřejného rejstříku
   nastává  dnem  zápisu  do  veřejného  rejstříku.  V  takovém případě se
   rozhodný  den  stanoví tak, aby nepředcházel den podání návrhu na zápis
   přeměny do veřejného rejstříku o více než dvanáct měsíců.
 
   (2)  Jsou-li  zúčastněné osoby zapsány do veřejného rejstříku v různých
   obvodech,  podá  se  návrh na zápis přeměny v kterémkoli z nich a orgán
   veřejné   moci   zapíše   do  veřejného  rejstříku  všechny  zapisované
   skutečnosti k témuž dni.
 
   § 178
 
   (1)  Fúze  se  děje  sloučením nebo splynutím nejméně dvou zúčastněných
   právnických osob. Sloučení nebo splynutí se považuje za převod činnosti
   zaměstnavatele.
 
   (2)  Při  sloučení  nejméně  jedna ze zúčastněných osob zaniká; práva a
   povinnosti zanikajících osob přecházejí na jedinou ze zúčastněných osob
   jako na nástupnickou právnickou osobu.
 
   (3)  Při  splynutí  zanikají všechny zúčastněné osoby a na jejich místě
   vzniká  nová  právnická  osoba jako osoba nástupnická; na ni přecházejí
   práva a povinnosti všech zanikajících osob.
 
   § 179
 
   (1)  Právnická  osoba  se  rozštěpením  rozděluje  se  založením nových
   právnických  osob,  nebo  se  rozděluje za současného sloučení s jinými
   právnickými  osobami  (dále jen „rozdělení sloučením“). Právnická osoba
   se  může  založit  i  odštěpením, nebo spojením více způsobů rozdělení.
   Rozdělení  sloučením,  odštěpení,  jakož  i  jiné způsoby rozdělení, se
   považují za převod činnosti zaměstnavatele.
 
   (2)  Pokud rozdělením rozdělovaná právnická osoba zaniká a její práva a
   povinnosti přecházejí na několik nástupnických právnických osob, pak
 
   a)  jsou-li  na  rozdělení  nástupnické právnické osoby zúčastněny jako
   osoby již existující, jedná se o rozštěpení sloučením,
 
   b)  mají-li  nástupnické  právnické  osoby rozdělením teprve vzniknout,
   jedná se o rozštěpení se založením nových právnických osob.
 
   (3)  Při  rozdělení právnické osoby odštěpením se rozdělovaná právnická
   osoba neruší, ani nezaniká, ale vyčleněná část jejích práv a povinností
   přechází na existující nebo nově založenou nástupnickou osobu.
 
   § 180
 
   V  případech  uvedených v § 179 odst. 2 nebo 3 rozhodne příslušný orgán
   právnické osoby, kteří zaměstnanci zanikající právnické osoby se stanou
   zaměstnanci jednotlivých nástupnických právnických osob.
 
   § 181
 
   Fúzovat  a rozdělovat se mohou právnické osoby o různé právní formě jen
   tehdy, stanoví-li tak zákon.
 
   § 182
 
   Přechází-li   přeměnou  právnické  osoby  její  jmění  na  nástupnickou
   právnickou  osobu  a  vyžaduje-li  se  podle  jiného  právního předpisu
   souhlas  orgánu  veřejné  moci k převodu práv a povinností, vyžaduje se
   tento souhlas i k přeměně právnické osoby.
 
   § 183
 
   (1)  Při  změně  právní  formy  se neruší ani nezaniká právnická osoba,
   jejíž  právní forma se mění, pouze se mění její právní poměry, a jde-li
   o korporaci, také právní postavení jejích členů.
 
   (2)  Není-li den, k němuž byl vyhotoven návrh smlouvy nebo rozhodnutí o 
   změně  právní  formy  rozvahovým  dnem  podle jiného právního předpisu,
   sestaví právnická osoba k tomuto dni mezitímní účetní závěrku. Údaje, z 
   nichž je sestavena účetní závěrka ke dni zpracování změny právní formy,
   nesmí  předcházet  den  rozhodnutí právnické osoby o změně právní formy
   více než tři měsíce.
 
   § 184
 
   (1)  O přeměně právnické osoby zřízené zákonem lze rozhodnout, pokud to
   zákon výslovně stanoví.
 
   (2)  O  přeměně právnické osoby zřízené rozhodnutím orgánu veřejné moci
   rozhoduje tento orgán.
 
   Zánik právnické osoby
 
   § 185
 
   Právnická  osoba  zapsaná  do  veřejného rejstříku zaniká dnem výmazu z 
   veřejného rejstříku.
 
   § 186
 
   Právnická  osoba, která nepodléhá zápisu do veřejného rejstříku, zaniká
   skončením likvidace.
 
   Likvidace
 
   § 187
 
   (1)  Účelem  likvidace  je  vypořádat  majetek  zrušené právnické osoby
   (likvidační  podstatu),  vyrovnat  dluhy  věřitelům  a naložit s čistým
   majetkovým   zůstatkem,   jenž   vyplyne  z  likvidace  (s  likvidačním
   zůstatkem), podle zákona.
 
   (2)  Právnická  osoba  vstupuje  do likvidace dnem, kdy je zrušena nebo
   prohlášena za neplatnou. Vstoupí-li právnická osoba zapsaná ve veřejném
   rejstříku do likvidace, navrhne likvidátor bez zbytečného odkladu zápis
   vstupu  do  likvidace  do  veřejného rejstříku. Po dobu likvidace užívá
   právnická osoba svůj název s dodatkem „v likvidaci“.
 
   § 188
 
   Vstoupí-li  právnická  osoba  do  likvidace,  nesmí  za ni nikdo právně
   jednat mimo rozsah stanovený v § 196 od okamžiku, kdy se o jejím vstupu
   do likvidace dozvěděl nebo kdy se o něm dozvědět měl a mohl.
 
   § 189
 
   (1)  Při  vstupu  do  likvidace  povolá příslušný orgán právnické osobě
   likvidátora;  likvidátorem  může  být  jen  osoba  způsobilá být členem
   statutárního  orgánu.  Zanikne-li funkce likvidátora ještě před zánikem
   právnické  osoby, povolá příslušný orgán právnické osobě bez zbytečného
   odkladu nového likvidátora.
 
   (2)  Je-li  právnická  osoba v likvidaci a nebyl-li likvidátor povolán,
   vykonávají jeho působnost všichni členové statutárního orgánu.
 
   § 190
 
   Je-li  k  likvidaci právnické osoby povoláno několik likvidátorů, tvoří
   kolektivní orgán.
 
   § 191
 
   (1)  Právnické  osobě,  která  vstoupila do likvidace, aniž byl povolán
   likvidátor  podle  §  189, jmenuje likvidátora soud, a to i bez návrhu.
   Soud  jmenuje  likvidátora  i  v  případě,  že  sám  rozhodl  o zrušení
   právnické osoby.
 
   (2)  Na  návrh  osoby,  která  na tom osvědčí právní zájem, soud odvolá
   likvidátora,  který  řádně  neplní  své  povinnosti,  a  jmenuje nového
   likvidátora.
 
   (3) Nebyl-li podán jiný návrh či nelze-li návrhu vyhovět, může soud při
   postupu  podle  odstavce  1  nebo  2  likvidátorem  jmenovat i bez jeho
   souhlasu  člena  statutárního  orgánu.  Takový likvidátor nemůže ze své
   funkce  odstoupit.  Může  však navrhnout soudu, aby ho funkce zprostil,
   prokáže-li,   že   na  něm  nelze  spravedlivě  požadovat,  aby  funkci
   vykonával.
 
   (4) Nelze-li likvidátora jmenovat ani podle odstavce 3, jmenuje ho soud
   z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců.
 
   § 192
 
   Jmenoval-li  likvidátora  soud,  poskytnou  třetí  osoby  likvidátorovi
   součinnost  ve  stejném  rozsahu,  v  jakém  jsou povinny poskytnout ji
   insolvenčnímu správci.
 
   § 193
 
   Likvidátor   nabývá  působnosti  statutárního  orgánu  okamžikem  svého
   povolání.  Za  řádný  výkon funkce likvidátor odpovídá stejně jako člen
   statutárního orgánu.
 
   § 194
 
   Jen soud může odvolat z funkce likvidátora, kterého do funkce jmenoval.
 
   § 195
 
   Odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo jej povolal.
 
   § 196
 
   (1)  Činnost likvidátora může sledovat jen účel, jaký odpovídá povaze a
   cíli likvidace.
 
   (2)   Nabyla-li  právnická  osoba  dědictví  nebo  odkaz  s  podmínkou,
   doložením  času  nebo  s  příkazem,  tato  omezení  likvidátor  dodrží.
   Jestliže  však  právnická  osoba  obdržela  účelově vázané prostředky z 
   veřejných rozpočtů, použije likvidátor tyto prostředky podle rozhodnutí
   orgánu,  který  je  poskytl;  obdobně  likvidátor  postupuje,  jestliže
   právnická  osoba  obdržela prostředky účelově vázané k dosažení veřejně
   prospěšného účelu.
 
   § 197
 
   Likvidátor   uspokojí   v   průběhu   likvidace  přednostně  pohledávky
   zaměstnanců; to neplatí, je-li právnická osoba v úpadku.
 
   § 198
 
   (1)  Likvidátor  oznámí  vstup právnické osoby do likvidace všem známým
   věřitelům.
 
   (2) Likvidátor zveřejní bez zbytečného odkladu nejméně dvakrát za sebou
   alespoň  s  dvoutýdenním  odstupem oznámení podle odstavce 1 společně s 
   výzvou  pro  věřitele,  aby  přihlásili  své pohledávky ve lhůtě, která
   nesmí být kratší než tři měsíce od druhého zveřejnění.
 
   § 199
 
   (1)  Likvidátor  sestaví  ke  dni  vstupu  právnické osoby do likvidace
   zahajovací rozvahu a soupis jmění právnické osoby.
 
   (2) Likvidátor vydá proti úhradě nákladů soupis jmění každému věřiteli,
   který o to požádá.
 
   § 200
 
   Zjistí-li  likvidátor  v  průběhu  likvidace,  že  právnická osoba je v 
   úpadku,  podá bez zbytečného odkladu insolvenční návrh, ledaže se jedná
   o případ uvedený v § 201.
 
   § 201
 
   (1)  Jedná-li  se  o  případ  podle § 173 odst. 2 a likvidační podstata
   nepostačuje  k  splnění všech dluhů, likvidátor z výtěžku uhradí v prvé
   skupině  náklady  likvidace,  ve  druhé  skupině  ze  zůstatku uspokojí
   pohledávky  zaměstnanců  a  poté  hradí  ve  třetí  skupině  pohledávky
   ostatních věřitelů.
 
   (2)  Není-li možné plně vyrovnat pohledávky v téže skupině, uspokojí se
   poměrně.
 
   § 202
 
   (1)  Nezdaří-li se v přiměřené době celou likvidační podstatu zpeněžit,
   vyrovná likvidátor z částečného výtěžku přednostně náklady a pohledávky
   z  první  a  pak z druhé skupiny, je-li to možné; tím není dotčen § 201
   odst.  2.  Poté  likvidátor  nabídne věřitelům pohledávek třetí skupiny
   likvidační podstatu k převzetí na úhradu dluhů.
 
   (2)  Nezdaří-li  se  v  přiměřené době zpeněžit likvidační podstatu ani
   zčásti,  anebo  nejsou-li z částečného výtěžku pohledávky první a druhé
   skupiny  zcela  vyrovnány,  likvidátor  nabídne  likvidační  podstatu k 
   převzetí všem věřitelům.
 
   (3) O věřiteli, jemuž byla likvidační podstata nabídnuta podle odstavce
   1  nebo  2  a do dvou měsíců se k nabídce nevyjádřil, platí, že nabídku
   přijal;  tento  účinek  nenastane,  nepoučil-li  jej o tom likvidátor v 
   nabídce.
 
   § 203
 
   (1)  Věřitelům,  kteří  převezmou  likvidační  podstatu, náleží každému
   podíl   určený   poměrem  výše  jejich  pohledávek;  ve  zbytku  jejich
   pohledávky zanikají.
 
   (2)   Odmítne-li  některý  z  věřitelů  účast  na  převzetí  likvidační
   podstaty, považuje se jeho pohledávka za zaniklou. To neplatí, pokud se
   následně zjistí dosud neznámý majetek právnické osoby.
 
   § 204
 
   (1)  Odmítnou-li všichni věřitelé likvidační podstatu převzít, přechází
   likvidační  podstata dnem zániku právnické osoby na stát; likvidátor to
   bez zbytečného odkladu oznámí orgánu příslušnému podle jiného zákona.
 
   (2)  Bez  zřetele k § 201 až 203 náleží věřiteli, který je podle jiného
   zákona  věřitelem  zajištěným,  uspokojení  z jistoty, kterou byla jeho
   pohledávka  zajištěna. Nebude-li zajištěný věřitel takto plně uspokojen
   ve své pohledávce, náleží mu ve zbytku plnění podle § 201 až 203.
 
   § 205
 
   (1) Jakmile likvidátor dokončí vše, co předchází naložení s likvidačním
   zůstatkem  nebo  předání  likvidační podstaty podle § 202 nebo oznámení
   podle  § 204, vyhotoví konečnou zprávu o průběhu likvidace, v níž uvede
   alespoň,  jak  bylo  s  likvidační  podstatou naloženo, a popřípadě též
   návrh  na použití likvidačního zůstatku. K témuž dni likvidátor sestaví
   účetní závěrku. Likvidátor k účetní závěrce připojuje podpisový záznam.
 
   (2)  Konečnou  zprávu,  návrh na použití likvidačního zůstatku a účetní
   závěrku  předloží  likvidátor  ke  schválení  tomu,  kdo jej povolal do
   funkce.  Ten,  kdo  se  stal likvidátorem podle § 189 odst. 1, předloží
   konečnou  zprávu,  návrh  na  použití  likvidačního  zůstatku  a účetní
   závěrku  tomu  orgánu  právnické  osoby, který má působnost ho z funkce
   odvolat,  popřípadě  působnost  ho  kontrolovat.  Není-li takový orgán,
   předloží likvidátor tyto doklady a návrhy ke schválení soudu.
 
   (3)  Výmazu  právnické  osoby  z veřejného rejstříku nebrání, že nebyly
   schváleny dokumenty uvedené v odstavci 1.
 
   § 206
 
   (1)  Dokud nejsou uspokojena práva všech věřitelů, kteří své pohledávky
   přihlásili  včas  podle  §  198,  nelze  vyplácet  podíl na likvidačním
   zůstatku ani ve formě zálohy, ani jej jinak použít.
 
   (2)  Je-li pohledávka sporná nebo není-li ještě splatná, lze likvidační
   zůstatek použít jen, byla-li věřiteli poskytnuta dostatečná jistota.
 
   § 207
 
   Likvidace  končí  použitím  likvidačního zůstatku, převzetím likvidační
   podstaty  věřiteli,  nebo  jejím odmítnutím. Likvidátor podá do třiceti
   dnů  od  skončení  likvidace návrh na výmaz právnické osoby z veřejného
   rejstříku.
 
   § 208
 
   Zjistí-li  se  ještě před výmazem právnické osoby z veřejného rejstříku
   její  dosud neznámý majetek nebo objeví-li se potřeba jiných nezbytných
   opatření,  likvidace  neskončí a likvidátor tento majetek vypořádá nebo
   provede  další  nezbytná opatření. Po ukončení těchto jednání postupuje
   podle § 205 až 207; ustanovení § 170 se nepoužije.
 
   § 209
 
   (1)  Zjistí-li  se  neznámý  majetek  právnické osoby po jejím výmazu z 
   veřejného  rejstříku nebo objeví-li se jiný zájem hodný právní ochrany,
   soud  na  návrh  toho,  kdo osvědčí právní zájem, zruší výmaz právnické
   osoby,  rozhodne  o  její  likvidaci  a  jmenuje  likvidátora. Kdo vede
   veřejný  rejstřík,  do  něho  podle  tohoto  rozhodnutí zapíše obnovení
   právnické osoby, skutečnost, že je v likvidaci a údaje o likvidátorovi.
   Od obnovení se na právnickou osobu hledí, jako by nikdy nezanikla.
 
   (2)  Byla-li  právnická  osoba  obnovena  vzhledem k zjištění neznámého
   majetku, obnoví se neuspokojené pohledávky jejích věřitelů.
 
   Oddíl 2
 
   Korporace
 
   Pododdíl 1
 
   Obecně o korporacích
 
   § 210
 
   (1) Korporaci vytváří jako právnickou osobu společenství osob.
 
   (2)  Na  právnickou  osobu  tvořenou  jediným  členem  se hledí jako na
   korporaci.
 
   § 211
 
   (1) Korporace může mít jediného člena, připouští-li to zákon. V takovém
   případě  jediný  člen  korporace  v  ní  nemůže  z vlastní vůle ukončit
   členství, ledaže v důsledku toho na jeho místo vstoupí nová osoba.
 
   (2)  Klesne-li  počet členů korporace pod počet stanovený zákonem, soud
   ji  i  bez  návrhu  zruší  a rozhodne o její likvidaci. Nejprve jí však
   poskytne přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy.
 
   § 212
 
   (1)  Přijetím  členství  v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se
   čestně  a  zachovávat  její  vnitřní  řád.  Korporace nesmí svého člena
   bezdůvodně  zvýhodňovat  ani  znevýhodňovat  a musí šetřit jeho členská
   práva i oprávněné zájmy.
 
   (2)  Zneužije-li  člen soukromé korporace hlasovací právo k újmě celku,
   rozhodne  soud  na  návrh  toho,  kdo  prokáže právní zájem, že k hlasu
   tohoto  člena  nelze  pro  určitý  případ přihlížet. Toto právo zaniká,
   pokud  návrh  není  podán  do  tří měsíců ode dne, kdy k zneužití hlasu
   došlo.
 
   § 213
 
   Poškodí-li  korporaci její člen nebo člen jejího orgánu způsobem, který
   zakládá  jeho  povinnost  k  náhradě  a kterým byl poškozen i jiný člen
   korporace na hodnotě své účasti, a domáhá-li se náhrady jen tento člen,
   může  soud  škůdci  i  bez  zvláštního návrhu uložit povinnost nahradit
   způsobenou  škodu jen korporaci, pokud to odůvodňují okolnosti případu,
   zejména  pokud  je dostatečně zřejmé, že se takovým opatřením vyrovná i 
   škoda na znehodnocené účasti.
 
   Pododdíl 2
 
   Spolek
 
   § 214
 
   (1)  Alespoň  tři  osoby  vedené  společným zájmem mohou založit k jeho
   naplňování   spolek  jako  samosprávný  a  dobrovolný  svazek  členů  a
   spolčovat se v něm.
 
   (2)  Vytvoří-li  spolky k uplatňování společného zájmu nový spolek jako
   svůj svaz, vyjádří v názvu nového spolku jeho svazovou povahu.
 
   § 215
 
   (1) Nikdo nesmí být nucen k účasti ve spolku a nikomu nesmí být bráněno
   vystoupit z něho.
 
   (2) Členové spolku neručí za jeho dluhy.
 
   § 216
 
   Název  spolku  musí  obsahovat  slova  „spolek“  nebo „zapsaný spolek“,
   postačí však zkratka „z. s.“.
 
   § 217
 
   (1)  Hlavní  činností  spolku  může být jen uspokojování a ochrana těch
   zájmů,  k  jejichž  naplňování  je  spolek založen. Podnikání nebo jiná
   výdělečná činnost hlavní činností spolku být nemůže.
 
   (2) Vedle hlavní činnosti může spolek vyvíjet též vedlejší hospodářskou
   činnost  spočívající  v  podnikání  nebo jiné výdělečné činnosti, je-li
   její  účel  v  podpoře  hlavní  činnosti  nebo  v  hospodárném  využití
   spolkového majetku.
 
   (3)  Zisk  z  činnosti  spolku  lze  použít pouze pro spolkovou činnost
   včetně správy spolku.
 
   Založení spolku
 
   § 218
 
   Zakladatelé  založí  spolek,  shodnou-li  se  na obsahu stanov; stanovy
   obsahují alespoň
 
   a) název a sídlo spolku,
 
   b) účel spolku,
 
   c)  práva a povinnosti členů vůči spolku, popřípadě určení způsobu, jak
   jim budou práva a povinnosti vznikat,
 
   d) určení statutárního orgánu.
 
   § 219
 
   Stanovy  mohou  založit pobočný spolek jako organizační jednotku spolku
   nebo  určit,  jakým  způsobem  se  pobočný spolek zakládá a který orgán
   rozhoduje o založení, zrušení nebo přeměně pobočného spolku.
 
   § 220
 
   (1) Určí-li stanovy, že členství je různého druhu, vymezí zároveň práva
   a povinnosti spojené s jednotlivými druhy členství.
 
   (2)  Omezit  práva  nebo  rozšířit  povinnosti spojené s určitým druhem
   členství  lze  jen  za  podmínek určených předem ve stanovách, jinak se
   souhlasem  většiny  dotčených členů. To neplatí, má-li spolek k omezení
   práv nebo rozšíření povinností spravedlivý důvod.
 
   § 221
 
   Stanovy musí být uloženy v úplném znění v sídle spolku.
 
   Ustavující schůze
 
   § 222
 
   (1)  Spolek  lze  založit  i  usnesením  ustavující schůze tvořícího se
   spolku.  Na  ustavující  schůzi se obdobně použijí ustanovení o členské
   schůzi.
 
   (2)  Návrh  stanov  vypracuje  a  další zájemce o založení spolku svolá
   vhodným  způsobem  k  ustavující schůzi svolavatel. Správnost a úplnost
   listiny přítomných ověří svolavatel nebo osoba jím pověřená.
 
   § 223
 
   Každý,  kdo  se  dostaví  na  ustavující  schůzi a splňuje podmínky pro
   členství  ve  spolku,  se  zapíše  do listiny přítomných, podepíše se k 
   údaji  o  svém jménu a bydlišti nebo sídlu. Správnost a úplnost listiny
   přítomných  ověří  svolatel  nebo  osoba  jím pověřená. Platí, že osoby
   zapsané v listině přítomných podaly řádnou přihlášku do spolku.
 
   § 224
 
   (1)  Ustavující schůzi zahájí svolavatel nebo osoba jím pověřená. Sdělí
   ustavující  schůzi  počet  přítomných  a  seznámí ji s jednáními, která
   svolavatel  v  zájmu  spolku již učinil. Dále navrhne ustavující schůzi
   pravidla  pro  její jednání a volbu předsedajícího i případných dalších
   činovníků.
 
   (2) Ustavující schůze volí členy těch orgánů, které podle určení zákona
   a stanov zvolit má.
 
   (3) Ustavující schůze přijímá usnesení většinou hlasů přítomných v době
   hlasování.
 
   (4)  Kdo  hlasoval  proti  přijetí  návrhu stanov, může od přihlášky do
   spolku  odstoupit.  O  tom  musí být učiněn záznam v listině přítomných
   opatřený podpisy odstupujícího a toho, kdo záznam učinil.
 
   § 225
 
   Účastní-li  se  ustavující  schůze  alespoň  tři  osoby, mohou schválit
   stanovy podle § 218.
 
   Vznik spolku
 
   § 226
 
   (1) Spolek vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
 
   (2)  Návrh  na zápis spolku do veřejného rejstříku podávají zakladatelé
   nebo osoba určená ustavující schůzí.
 
   (3)  Není-li  spolek  do  veřejného  rejstříku zapsán do třiceti dnů od
   podání  návrhu  na zápis a není-li v této lhůtě ani vydáno rozhodnutí o 
   odmítnutí  zápisu, považuje se spolek za zapsaný do veřejného rejstříku
   třicátým dnem od podání návrhu.
 
   § 227
 
   Pokračuje-li  spolek  v činnosti i poté, co byl jeho zápis do veřejného
   rejstříku odmítnut, použijí se ustanovení o společnosti.
 
   Pobočný spolek
 
   § 228
 
   (1)  Právní  osobnost  pobočného spolku se odvozuje od právní osobnosti
   hlavního  spolku.  Pobočný spolek může mít práva a povinnosti a nabývat
   je  v  rozsahu určeném stanovami hlavního spolku a zapsaném ve veřejném
   rejstříku.
 
   (2)  Název  pobočného  spolku  musí  obsahovat  příznačný  prvek  názvu
   hlavního spolku a vyjádřit jeho vlastnost pobočného spolku.
 
   § 229
 
   (1) Pobočný spolek vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
 
   (2)  Návrh  na  zápis  pobočného  spolku  do veřejného rejstříku podává
   hlavní spolek.
 
   (3) Není-li rozhodnutí o zápisu nebo o jeho odmítnutí vydáno do třiceti
   dnů od podání návrhu na zápis, považuje se pobočný spolek za zapsaný do
   veřejného rejstříku.
 
   (4)  Z  právních  jednání  pobočného  spolku  vzniklých přede dnem jeho
   zápisu  do  veřejného  rejstříku  je  hlavní  spolek oprávněn a zavázán
   společně  a  nerozdílně  s  pobočným  spolkem. Ode dne zápisu pobočného
   spolku  do  veřejného  rejstříku  ručí hlavní spolek za dluhy pobočného
   spolku v rozsahu určeném stanovami.
 
   § 230
 
   (1) Zrušením hlavního spolku se zrušuje i pobočný spolek.
 
   (2) Hlavní spolek nezanikne dříve, než zaniknou všechny pobočné spolky.
 
   § 231
 
   Nabytím  statusu  veřejné prospěšnosti pro hlavní spolek nabývají tento
   status  i  pobočné  spolky.  Vzdá-li  se  hlavní spolek statusu veřejné
   prospěšnosti, nebo je-li mu odejmut, pozbývají jej i pobočné spolky.
 
   Členství
 
   § 232
 
   (1)  Neurčí-li stanovy jinak, váže se členství ve spolku na osobu člena
   a nepřechází na jeho právního nástupce.
 
   (2) Je-li členem spolku právnická osoba, zastupuje ji statutární orgán,
   ledaže právnická osoba určí jiného zástupce.
 
   § 233
 
   (1)  Po  vzniku  spolku může členství v něm vzniknout přijetím za člena
   nebo jiným způsobem určeným stanovami.
 
   (2)  Kdo  se  uchází o členství ve spolku, projevuje tím vůli být vázán
   stanovami od okamžiku, kdy se stane členem spolku.
 
   (3) O přijetí za člena rozhoduje orgán určený stanovami, jinak nejvyšší
   orgán spolku.
 
   § 234
 
   Má  se za to, že vznikem členství v pobočném spolku vzniká i členství v 
   hlavním spolku; to platí i o zániku členství.
 
   § 235
 
   Stanovy  mohou  určit  výši  a splatnost členského příspěvku nebo určí,
   který  orgán  spolku  určí výši a splatnost členského příspěvku a jakým
   způsobem.
 
   § 236
 
   Seznam členů
 
   (1) Vede-li spolek seznam členů, stanovy určí, jakým způsobem provádí v 
   seznamu  členů  zápisy  a  výmazy  týkající se členství osob ve spolku.
   Stanovy  dále  určí,  jak  bude  seznam  členů  zpřístupněn,  anebo  že
   zpřístupněn nebude.
 
   (2)  Každý člen, a to i bývalý, obdrží na svou žádost od spolku na jeho
   náklady  potvrzení  s  výpisem  ze seznamu členů obsahující údaje o své
   osobě,  popřípadě  potvrzení,  že  tyto  údaje  byly  vymazány. Namísto
   zemřelého  člena může o potvrzení požádat jeho manžel, dítě nebo rodič,
   a není-li žádný z nich, může o vydání potvrzení žádat jiná osoba blízká
   nebo dědic, prokáží-li zájem hodný právní ochrany.
 
   (3)  Seznam  členů  může  být uveřejněn se souhlasem všech členů, kteří
   jsou  v  něm zapsáni; při uveřejnění neúplného seznamu členů musí být z 
   něho patrné, že je neúplný.
 
   Zánik členství
 
   § 237
 
   Členství ve spolku zaniká vystoupením, vyloučením, nebo dalšími způsoby
   uvedenými ve stanovách nebo v zákoně.
 
   § 238
 
   Neurčí-li stanovy jinak, zanikne členství, pokud člen nezaplatí členský
   příspěvek  ani  v  přiměřené  lhůtě určené spolkem dodatečně ve výzvě k 
   zaplacení, ačkoli byl na tento následek ve výzvě upozorněn.
 
   § 239
 
   (1)  Neurčí-li  stanovy  něco jiného, může spolek vyloučit člena, který
   závažně  porušil  povinnost  vyplývající z členství a v přiměřené lhůtě
   nápravu  nezjednal  ani  po výzvě spolku. Výzva se nevyžaduje, nelze-li
   porušení  povinnosti  odčinit  nebo způsobilo-li spolku zvlášť závažnou
   újmu.
 
   (2) Rozhodnutí o vyloučení se doručí vyloučenému členu.
 
   § 240
 
   (1)   Neurčí-li   stanovy  jiný  orgán,  rozhoduje  o  vyloučení  člena
   statutární orgán.
 
   (2)  Neurčí-li  stanovy  jinak, může návrh na vyloučení podat v písemné
   formě  kterýkoli  člen;  v návrhu se uvedou okolnosti osvědčující důvod
   pro  vyloučení. Člen, proti kterému návrh směřuje, musí mít příležitost
   se  s  návrhem na vyloučení seznámit, žádat o jeho vysvětlení a uvést i 
   doložit vše, co mu je k prospěchu.
 
   § 241
 
   (1)  Člen  může  do patnácti dnů od doručení rozhodnutí v písemné formě
   navrhnout, aby rozhodnutí o jeho vyloučení přezkoumala rozhodčí komise,
   ledaže stanovy určí jiný orgán.
 
   (2)  Příslušný  orgán  zruší  rozhodnutí o vyloučení člena, odporuje-li
   vyloučení  zákonu  nebo  stanovám;  rozhodnutí  o  vyloučení člena může
   zrušit i v jiných odůvodněných případech.
 
   § 242
 
   Vyloučený  člen  může  do  tří  měsíců od doručení konečného rozhodnutí
   spolku  o  svém  vyloučení  navrhnout  soudu, aby rozhodl o neplatnosti
   vyloučení;  jinak  toto právo zaniká. Nebylo-li mu rozhodnutí doručeno,
   může  člen  návrh  podat  do tří měsíců ode dne, kdy se o něm dozvěděl,
   nejdéle  však  do  jednoho  roku  ode dne, kdy byl po vydání rozhodnutí
   zánik  jeho  členství  vyloučením  zapsán  do seznamu členů; jinak toto
   právo zaniká.
 
   Organizace spolku
 
   § 243
 
   Orgány   spolku  jsou  statutární  orgán  a  nejvyšší  orgán,  případně
   kontrolní  komise,  rozhodčí komise a další orgány určené ve stanovách.
   Stanovy  mohou  orgány  spolku  pojmenovat  libovolně,  nevzbudí-li tím
   klamný dojem o jejich povaze.
 
   § 244
 
   Stanovy   určí,   je-li   statutární   orgán  kolektivní  (výbor)  nebo
   individuální (předseda). Neurčí-li stanovy jinak, volí a odvolává členy
   statutárního orgánu nejvyšší orgán spolku.
 
   § 245
 
   Na  usnesení  členské  schůze nebo jiného orgánu, které se příčí dobrým
   mravům,  nebo  mění  stanovy  tak, že jejich obsah odporuje donucujícím
   ustanovením  zákona,  se  hledí,  jako  by nebylo přijato. To platí i v
   případě,  že  bylo  přijato usnesení v záležitosti, o které tento orgán
   nemá působnost rozhodnout.
 
   § 246
 
   (1)  Neurčí-li  stanovy funkční období členů volených orgánů spolku, je
   toto období pětileté.
 
   (2)  Neurčí-li  stanovy  jinak,  mohou  členové volených orgánů spolku,
   jejichž  počet  neklesl  pod  polovinu,  kooptovat  náhradní  členy  do
   nejbližšího zasedání orgánu příslušného k volbě.
 
   (3)  Neurčí-li  stanovy  jinak,  použijí  se  pro  svolání,  zasedání a
   rozhodování  kolektivních  orgánů  spolku  §  156  a  §  159  odst. 2 a
   přiměřeně též ustanovení o členské schůzi.
 
   § 247
 
   Nejvyšší orgán spolku
 
   (1)  Stanovy  určí,  který  orgán  je nejvyšším orgánem spolku; do jeho
   působnosti  zpravidla  náleží  určit  hlavní  zaměření činnosti spolku,
   rozhodovat  o  změně  stanov,  schválit  výsledek  hospodaření  spolku,
   hodnotit  činnost  dalších  orgánů spolku i jejich členů a rozhodnout o 
   zrušení spolku s likvidací nebo o jeho přeměně.
 
   (2) Je-li podle stanov statutární orgán spolku i jeho nejvyšším orgánem
   a  není-li s to vykonávat působnost po dobu delší než jeden měsíc, může
   alespoň  pětina  členů spolku svolat shromáždění všech členů spolku; na
   shromáždění  přechází  působnost  nejvyššího orgánu spolku. To neplatí,
   určí-li stanovy něco jiného.
 
   (3)  Neurčí-li  stanovy  jinak,  je  nejvyšším  orgánem  spolku členská
   schůze;  ustanovení  §  248 až 257 se na členskou schůzi použijí, pokud
   stanovy neurčí něco jiného.
 
   Členská schůze
 
   § 248
 
   (1)  Členskou schůzi svolává k zasedání statutární orgán spolku nejméně
   jedenkrát do roka.
 
   (2)  Statutární  orgán  spolku  svolá zasedání členské schůze z podnětu
   alespoň třetiny členů spolku nebo kontrolního orgánu spolku. Nesvolá-li
   statutární  orgán  spolku  zasedání  členské  schůze  do třiceti dnů od
   doručení  podnětu,  může ten, kdo podnět podal, svolat zasedání členské
   schůze na náklady spolku sám.
 
   § 249
 
   (1)  Zasedání  členské schůze se svolá vhodným způsobem ve lhůtě určené
   stanovami,  jinak nejméně třicet dnů před jeho konáním. Z pozvánky musí
   být zřejmé místo, čas a pořad zasedání.
 
   (2)  Je-li  zasedání svoláno podle § 248, může být pořad zasedání proti
   návrhu  uvedenému  v  podnětu  změněn jen se souhlasem toho, kdo podnět
   podal.
 
   (3)  Místo a čas zasedání se určí tak, aby co nejméně omezovaly možnost
   členů se ho účastnit.
 
   § 250
 
   (1) Kdo zasedání svolal, může je odvolat nebo odložit stejným způsobem,
   jakým bylo svoláno. Stane-li se tak méně než týden před oznámeným datem
   zasedání,  nahradí  spolek členům, kteří se na zasedání dostavili podle
   pozvánky, účelně vynaložené náklady.
 
   (2)  Je-li  zasedání svoláno podle § 248, může být odvoláno či odloženo
   jen na návrh nebo se souhlasem toho, kdo k němu dal podnět.
 
   § 251
 
   Každý člen je oprávněn účastnit se zasedání a požadovat i dostat na něm
   vysvětlení  záležitostí  spolku, vztahuje-li se požadované vysvětlení k 
   předmětu  zasedání členské schůze. Požaduje-li člen na zasedání sdělení
   o skutečnostech, které zákon uveřejnit zakazuje nebo jejichž prozrazení
   by spolku způsobilo vážnou újmu, nelze mu je poskytnout.
 
   § 252
 
   (1)  Členská  schůze  je  schopna  usnášet  se  za účasti většiny členů
   spolku.  Usnesení  přijímá  většinou  hlasů  členů  přítomných  v  době
   usnášení; každý člen má jeden hlas.
 
   (2)  Určí-li stanovy při úpravě různých druhů členství ve spolku, že je
   s  určitým  druhem  členství spojen pouze hlas poradní, nepřihlíží se k 
   tomuto hlasu pro účely odstavce 1.
 
   § 253
 
   (1)  Kdo  zasedání  zahájí,  ověří,  zda  je  členská schůze schopna se
   usnášet.  Poté  zajistí  volbu  předsedy  zasedání a případně i dalších
   činovníků, vyžadují-li jejich volbu stanovy.
 
   (2)  Předseda  vede zasedání tak, jak byl jeho pořad ohlášen, ledaže se
   členská schůze usnese na předčasném ukončení zasedání.
 
   (3)  Záležitost,  která  nebyla  zařazena  na  pořad  zasedání při jeho
   ohlášení,  lze  rozhodnout  jen  za  účasti  a se souhlasem všech členů
   spolku oprávněných o ní hlasovat.
 
   § 254
 
   (1)  Statutární  orgán  spolku zajistí vyhotovení zápisu ze zasedání do
   třiceti  dnů  od jejího ukončení. Není-li to možné, vyhotoví zápis ten,
   kdo zasedání předsedal nebo koho tím pověřila členská schůze.
 
   (2)  Ze  zápisu  musí  být  patrné,  kdo  zasedání svolal a jak, kdy se
   konalo, kdo je zahájil, kdo mu předsedal, jaké případné další činovníky
   členská   schůze  zvolila,  jaká  usnesení  přijala  a  kdy  byl  zápis
   vyhotoven.
 
   (3)  Každý  člen spolku může nahlížet do zápisů ze zasedání za podmínek
   určených  stanovami.  Neurčí-li stanovy jinak, lze toto právo vykonat v 
   sídle spolku.
 
   § 255
 
   Dílčí členské schůze
 
   Stanovy  mohou  určit,  že se zasedání členské schůze bude konat formou
   dílčích  členských  schůzí, případně též, o kterých záležitostech tímto
   způsobem   rozhodnout   nelze.  Připustí-li  stanovy  zasedání  dílčích
   členských  schůzí,  určí rovněž období, v němž se všechna zasedání musí
   konat.  Pro schopnost usnášet se a pro přijímání usnesení se zúčastnění
   členové a odevzdané hlasy sčítají.
 
   § 256
 
   Shromáždění delegátů
 
   (1)  Stanovy  mohou určit, že působnost členské schůze plní shromáždění
   delegátů.
 
   (2) Každý delegát musí být volen stejným počtem hlasů. Není-li to dobře
   možné, mohou stanovy určit pro volbu delegátů rozumnou odchylku.
 
   § 257
 
   Náhradní zasedání členské schůze
 
   (1)  Není-li  členská  schůze na svém zasedání schopna usnášet se, může
   statutární  orgán  nebo  ten, kdo původní zasedání svolal, svolat novou
   pozvánkou ve lhůtě patnácti dnů od předchozího zasedání členskou schůzi
   na  náhradní  zasedání.  Z  pozvánky  musí  být  zřejmé,  že se jedná o 
   náhradní  zasedání  členské schůze. Náhradní zasedání členské schůze se
   musí  konat  nejpozději  do šesti týdnů ode dne, na který bylo zasedání
   členské schůze předtím svoláno.
 
   (2)   Na   náhradním   zasedání   může  členská  schůze  jednat  jen  o 
   záležitostech  zařazených  na pořad předchozího zasedání. Usnesení může
   přijmout  za  účasti  libovolného počtu členů, ledaže stanovy určí něco
   jiného.
 
   (3)  Rozhoduje-li  členská  schůze na zasedání dílčích členských schůzí
   nebo  rozhoduje-li  namísto ní shromáždění delegátů, postupuje se podle
   odstavců 1 a 2 obdobně.
 
   Neplatnost rozhodnutí orgánu spolku
 
   § 258
 
   Každý  člen  spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany,
   může  navrhnout  soudu,  aby  rozhodl  o  neplatnosti rozhodnutí orgánu
   spolku  pro  jeho  rozpor  se  zákonem  nebo  se  stanovami,  pokud  se
   neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku.
 
   § 259
 
   Právo  dovolat  se neplatnosti rozhodnutí zaniká do tří měsíců ode dne,
   kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději
   však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí.
 
   § 260
 
   (1)  Soud  neplatnost  rozhodnutí nevysloví, došlo-li k porušení zákona
   nebo  stanov,  aniž  to  mělo  závažné právní následky, a je-li v zájmu
   spolku hodném právní ochrany neplatnost rozhodnutí nevyslovit.
 
   (2)  Soud  neplatnost  rozhodnutí  nevysloví  ani tehdy, bylo-li by tím
   podstatně zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré víře.
 
   § 261
 
   (1)  Porušil-li  spolek základní členské právo člena závažným způsobem,
   má člen právo na přiměřené zadostiučinění.
 
   (2)  Namítne-li  to  spolek,  soud právo na zadostiučinění členu spolku
   nepřizná, nebylo-li uplatněno
 
   a)  v  době  stanovené  pro  podání  návrhu  na  vyslovení  neplatnosti
   rozhodnutí, nebo
 
   b)  do  tří  měsíců  ode dne právní moci rozhodnutí o zamítnutí návrhu,
   byl-li tento návrh zamítnut podle § 260.
 
   Kontrolní komise
 
   § 262
 
   (1)  Zřídí-li  stanovy  kontrolní komisi, vyžaduje se, aby měla alespoň
   tři  členy.  Neurčí-li  stanovy  jinak, volí a odvolává členy kontrolní
   komise  členská  schůze.  Určí-li  stanovy,  že  členy kontrolní komise
   jmenuje nebo odvolává statutární orgán, nepřihlíží se k tomu.
 
   (2)  Neurčí-li  stanovy další omezení, není členství v kontrolní komisi
   slučitelné  s  členstvím  ve  statutárním  orgánu  spolku  ani s funkcí
   likvidátora.
 
   § 263
 
   Kontrolní  komise  dohlíží,  jsou-li  záležitosti spolku řádně vedeny a
   vykonává-li  spolek činnost v souladu se stanovami a právními předpisy,
   nesvěří-li  jí  stanovy  další  působnost.  Zjistí-li  kontrolní komise
   nedostatky,  upozorní  na  ně  statutární  orgán,  jakož i další orgány
   určené stanovami.
 
   § 264
 
   V  rozsahu působnosti kontrolní komise může její pověřený člen nahlížet
   do  dokladů  spolku  a požadovat od členů dalších orgánů spolku nebo od
   jeho zaměstnanců vysvětlení k jednotlivým záležitostem.
 
   Rozhodčí komise
 
   § 265
 
   Je-li  zřízena rozhodčí komise, rozhoduje sporné záležitosti náležející
   do  spolkové  samosprávy v rozsahu určeném stanovami; neurčí-li stanovy
   působnost  rozhodčí  komise,  rozhoduje  spory  mezi členem a spolkem o 
   placení  členských příspěvků a přezkoumává rozhodnutí o vyloučení člena
   ze spolku.
 
   § 266
 
   (1) Neurčí-li stanovy jinak, má rozhodčí komise tři členy, které volí a
   odvolává členská schůze nebo shromáždění členů spolku.
 
   (2)  Členem  rozhodčí  komise  může  být  jen  bezúhonná zletilá a plně
   svéprávná osoba, která ve spolku nepůsobí jako člen statutárního orgánu
   nebo  kontrolní  komise.  Nenavrhl-li nikdo vyslovení neplatnosti volby
   člena  rozhodčí  komise  pro  nedostatek bezúhonnosti, platí s výhradou
   změny okolností, že byla zvolena bezúhonná osoba.
 
   (3)  Z  činnosti rozhodčí komise je vyloučen její člen, jemuž okolnosti
   případu brání nebo by mohly bránit rozhodovat nepodjatě.
 
   § 267
 
   Řízení před rozhodčí komisí upravuje jiný právní předpis.
 
   § 268
 
   Zrušení spolku
 
   (1)  Soud  zruší  spolek  s  likvidací  na návrh osoby, která na tom má
   oprávněný  zájem,  nebo i bez návrhu v případě, že spolek, ač byl na to
   soudem upozorněn,
 
   a) vyvíjí činnost zakázanou v § 145,
 
   b) vyvíjí činnost v rozporu s § 217,
 
   c)  nutí  třetí  osoby  k členství ve spolku, k účasti na jeho činnosti
   nebo k jeho podpoře, nebo
 
   d) brání členům ze spolku vystoupit.
 
   (2) Ustanovení § 172 není dotčeno.
 
   Likvidace spolku
 
   § 269
 
   (1)  Při  zrušení  spolku s likvidací sestaví likvidátor soupis jmění a
   zpřístupní jej v sídle spolku všem členům.
 
   (2)  Likvidátor  vydá  proti úhradě nákladů soupis jmění každému členu,
   který o to požádá.
 
   § 270
 
   (1) Nelze-li povolat likvidátora jinak, jmenuje soud likvidátorem i bez
   jeho  souhlasu některého z členů statutárního orgánu. Není-li to možné,
   jmenuje soud likvidátorem i bez jeho souhlasu některého člena spolku.
 
   (2)  Likvidátor  jmenovaný  podle odstavce 1 nemůže z funkce odstoupit,
   může však navrhnout soudu, aby jej z funkce zprostil, prokáže-li, že na
   něm nelze spravedlivě požadovat, aby funkci vykonával.
 
   § 271
 
   Likvidátor  zpeněží likvidační podstatu pouze v tom rozsahu, v jakém to
   je pro splnění dluhů spolku nezbytné.
 
   § 272
 
   (1)  Likvidátor  naloží  s  likvidačním zůstatkem podle stanov. Určí-li
   stanovy  spolku  se statusem veřejné prospěšnosti, že má být likvidační
   zůstatek  použit  k jiným než veřejně prospěšným cílům, nepřihlíží se k 
   tomu.
 
   (2)  Nelze-li  s  likvidačním  zůstatkem  naložit podle stanov, nabídne
   likvidátor  likvidační  zůstatek  spolku  s účelem obdobným. Není-li to
   možné,  nabídne likvidátor likvidační zůstatek obci, na jejímž území má
   spolek   sídlo.   Nepřijme-li  obec  nabídku  do  dvou  měsíců,  nabývá
   likvidační  zůstatek  kraj,  na  jehož  území má spolek sídlo. Získá-li
   likvidační   zůstatek  obec  nebo  kraj,  použije  jej  jen  k  veřejně
   prospěšnému cíli.
 
   § 273
 
   Obdržel-li   spolek   účelově   vázané  plnění  z  veřejného  rozpočtu,
   ustanovení  §  272  se nepoužije a likvidátor naloží s příslušnou částí
   likvidačního zůstatku podle rozhodnutí příslušného orgánu.
 
   Fúze spolků
 
   § 274
 
   Zúčastněné  spolky  uzavírají  smlouvu  o  fúzi jako smlouvu o sloučení
   spolků, nebo jako smlouvu o splynutí spolků.
 
   § 275
 
   Smlouva  o  fúzi obsahuje alespoň údaje o názvu, sídle a identifikující
   údaj  každého  ze  zúčastněných  spolků  s  uvedením,  který  spolek je
   zanikající a který nástupnický, a rozhodný den.
 
   § 276
 
   (1)   Smlouva  o  splynutí  spolků  obsahuje  i  ujednání  o  stanovách
   nástupnického spolku.
 
   (2)  Dojde-li  při  sloučení  ke  změně  stanov  nástupnického  spolku,
   obsahuje smlouva o sloučení také ujednání o této změně.
 
   § 277
 
   (1)  Společně  s  návrhem  smlouvy o fúzi vyhotoví členové statutárních
   orgánů  zúčastněných  spolků i zprávu vysvětlující hospodářské i právní
   důvody  a  důsledky  fúze.  Zprávu  lze  vyhotovit i jako společnou pro
   všechny zúčastněné spolky.
 
   (2)  Zpráva  vysvětlující  hospodářské  i právní důvody a důsledky fúze
   nemusí  být  vyhotovena,  jsou-li  všichni  členové zúčastněného spolku
   členy  jeho statutárního nebo kontrolního orgánu nebo souhlasí-li s tím
   všichni členové zúčastněného spolku.
 
   § 278
 
   Zasedání členské schůze, kterému bude návrh smlouvy o fúzi předložen ke
   schválení,  musí  ten,  kdo je svolává, ohlásit nejméně třicet dnů před
   jeho konáním. V této lhůtě musí být zpřístupněny všem členům
 
   a) návrh smlouvy o fúzi,
 
   b) stanovy nástupnického spolku,
 
   c) výkaz majetku a závazků všech zúčastněných spolků ne starší než šest
   měsíců a
 
   d)  zpráva  vysvětlující  hospodářské  i právní důvody a důsledky fúze,
   je-li její vyhotovení nutné.
 
   § 279
 
   (1)  Zúčastněné  spolky  zveřejní  nejméně  třicet  dnů  před zasedáním
   členské  schůze společné oznámení, v němž uvedou, jakých spolků se fúze
   týká a jaký spolek se stane nástupnickým spolkem.
 
   (2)  Není-li  spolek  příjemcem  plnění  z  veřejného  rozpočtu,  má-li
   zanedbatelný  počet  věřitelů  a je-li celková výše dluhů zanedbatelná,
   postačí, pokud doručí oznámení známým věřitelům.
 
   § 280
 
   Přihlásí-li  věřitel zúčastněného spolku pohledávku do šesti měsíců ode
   dne,  kdy se zápis fúze stal vůči němu účinným, má právo na dostatečnou
   jistotu, zhorší-li se dobytnost pohledávky. Prokáže-li věřitel, že se v 
   důsledku fúze dobytnost pohledávky zhorší podstatným způsobem, má právo
   na dostatečnou jistotu ještě před zápisem fúze do veřejného rejstříku.
 
   § 281
 
   (1)  Návrh smlouvy o fúzi schvalují členské schůze zúčastněných spolků.
   Členská schůze může návrh smlouvy o fúzi jen schválit, nebo odmítnout.
 
   (2)  Zasedání  členských  schůzí zúčastněných spolků může být svoláno i 
   jako  společné.  Tehdy  členské  schůze  zúčastněných  spolků hlasují o 
   návrhu  smlouvy  o  fúzi  odděleně.  Pokud  se však po schválení návrhu
   smlouvy  o fúzi volí členové orgánů nástupnického spolku, mohou členské
   schůze  zúčastněných  spolků  rozhodnout,  že  budou  o  těchto členech
   hlasovat společně.
 
   § 282
 
   Ten,  kdo za zúčastněný spolek návrh smlouvy o fúzi podepisuje, připojí
   k  podpisu  kromě  dalších  náležitostí  také  údaj,  že  návrh smlouvy
   schválila  členská  schůze spolku a kdy se tak stalo. Smlouva o fúzi je
   přijata  usnesením  členské  schůze posledního ze zúčastněných spolků o 
   schválení návrhu smlouvy o fúzi a jejím podpisem za tento spolek.
 
   § 283
 
   Návrh  na vyslovení neplatnosti smlouvy o fúzi lze podat jen společně s 
   návrhem  na  neplatnost  usnesení  členské  schůze  schvalujícího  tuto
   smlouvu.  Právo  domáhat  se  neplatnosti má jen zúčastněný spolek nebo
   osoba oprávněná podat návrh na vyslovení neplatnosti členské schůze.
 
   § 284
 
   (1)  Návrh  na  zápis  fúze  do  veřejného  rejstříku podávají společně
   všechny zúčastněné spolky. Jedná-li se o fúzi splynutím, podepíší návrh
   také členové statutárního orgánu nástupnického spolku.
 
   (2)  Na  základě  návrhu  provede  příslušný orgán zápis fúze tak, že k 
   témuž  dni  vymaže  ve veřejném rejstříku zanikající spolky, poznamená,
   kdo je jejich právní nástupce, a při fúzi
 
   a)  sloučením poznamená u nástupnického spolku den účinnosti sloučení a
   názvy,   adresy  sídla  a  identifikující  údaje  spolků,  které  se  s 
   nástupnickým  spolkem  sloučily, a případné další změny u nástupnického
   spolku, pokud v důsledku fúze nastaly,
 
   b)  splynutím  provede  zápis  nástupnického  spolku a poznamená u něho
   názvy,  adresy  sídla  a  identifikující  údaje spolků, které jsou jeho
   právní předchůdci.
 
   § 285
 
   Po  zápisu fúze do veřejného rejstříku nelze smlouvu o fúzi změnit nebo
   zrušit.
 
   § 286
 
   Zápisem   fúze   nabývají   členové   zanikajícího  spolku  členství  v 
   nástupnickém spolku.
 
   § 287
 
   (1)  Nepodají-li  zúčastněné spolky návrh na zápis fúze do šesti měsíců
   ode  dne,  kdy  byla  smlouva o fúzi uzavřena, může ten ze zúčastněných
   spolků,  který  byl připraven návrh podat, od smlouvy o fúzi odstoupit.
   Odstoupí-li  od  smlouvy  i  jen jedna strana, zaniká tím závazek všech
   stran založený smlouvou.
 
   (2)  Nepodají-li  zúčastněné spolky návrh na zápis fúze do jednoho roku
   ode  dne,  kdy  byla  smlouva  o  fúzi  uzavřena,  platí, že od smlouvy
   odstoupily všechny zúčastněné spolky.
 
   (3) Společně a nerozdílně se spolkem, který způsobil, že návrh na zápis
   fúze  nebyl  podán včas, nahradí ostatním spolkům škodu z toho vzniklou
   členové jeho statutárního orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že vyvinuli
   dostatečné úsilí, aby návrh byl podán včas.
 
   Rozdělení spolku
 
   § 288
 
   (1)  Při  rozdělení  sloučením  uzavírají  zúčastněné  spolky smlouvu o 
   rozdělení.
 
   (2) Smlouva o rozdělení obsahuje alespoň
 
   a)  údaje  o  názvu,  sídle a identifikující údaj zúčastněných spolků s 
   uvedením, který spolek je zanikající a které jsou nástupnické,
 
   b)   určení,   jaký  majetek  a  dluhy  zanikajícího  spolku  přejímají
   nástupnické spolky,
 
   c) určení, kteří zaměstnanci zanikajícího spolku se stávají zaměstnanci
   jednotlivých nástupnických spolků,
 
   d) rozhodný den.
 
   (3) Dochází-li v důsledku rozdělení sloučením ke změně stanov některého
   z nástupnických spolků, obsahuje smlouva o rozdělení také dohodu o této
   změně.
 
   (4)   Nestanoví-li   smlouva  o  rozdělení  jinak,  nabývá  každý  člen
   zanikajícího  spolku  ke  dni  účinnosti  rozdělení  členství  ve všech
   nástupnických spolcích.
 
   § 289
 
   (1)  Při  rozdělení  se  založením  nových  spolků vyhotoví rozdělovaný
   spolek projekt rozdělení.
 
   (2) Projekt obsahuje alespoň
 
   a)  údaje  o  názvu,  sídle a identifikující údaj zúčastněných spolků s 
   uvedením, který spolek je zanikající a které jsou nástupnické,
 
   b)   určení,   jaký  majetek  a  dluhy  zanikajícího  spolku  přejímají
   nástupnické spolky,
 
   c) určení, kteří zaměstnanci zanikajícího spolku se stávají zaměstnanci
   jednotlivých nástupnických spolků,
 
   d) návrh stanov nástupnických spolků,
 
   e) rozhodný den.
 
   (3)   Nestanoví-li   projekt   rozdělení   jinak,   nabývá  každý  člen
   zanikajícího  spolku  ke  dni  účinnosti  rozdělení  členství  ve všech
   nástupnických spolcích.
 
   § 290
 
   (1)  Není-li  ze  smlouvy o rozdělení nebo z projektu rozdělení zřejmé,
   jaký  majetek  přechází  z  rozdělovaného spolku na nástupnické spolky,
   platí, že nástupnické spolky jsou spoluvlastníky takového majetku.
 
   (2)  Není-li  ze  smlouvy o rozdělení nebo z projektu rozdělení zřejmé,
   jaké  dluhy  přecházejí  z  rozdělovaného spolku na nástupnické spolky,
   platí,  že  nástupnické  spolky jsou z těchto dluhů zavázány společně a
   nerozdílně.
 
   § 291
 
   (1) Při rozdělení sloučením se ustanovení o fúzi použijí obdobně.
 
   (2)  Při rozdělení se založením nových spolků vyhotoví statutární orgán
   rozdělovaného   spolku   společně   s   projektem  rozdělení  i  zprávu
   vysvětlující  hospodářské  i právní důvody a důsledky rozdělení. Zpráva
   nemusí  být  vyhotovena,  jsou-li  všichni  členové  spolku  členy jeho
   statutárního orgánu, anebo souhlasí-li s tím všichni členové spolku.
 
   § 292
 
   (1)   Zasedání  členské  schůze,  kterému  bude  předložena  smlouva  o 
   rozdělení  nebo  projekt  rozdělení  ke  schválení,  musí  ten,  kdo je
   svolává, ohlásit nejméně třicet dnů před jeho konáním.
 
   (2)  Ve lhůtě uvedené v odstavci 1 spolek zpřístupní ve svém sídle všem
   členům  zprávu  statutárního  orgánu  vysvětlující hospodářské i právní
   důvody  a  důsledky rozdělení, je-li její vyhotovení nutné. Zpráva musí
   obsahovat,
 
   a)  jedná-li  se  o  rozdělení  sloučením,  návrh  smlouvy o rozdělení,
   stanovy   nástupnického   spolku   a  výkaz  majetku  a  závazků  všech
   zúčastněných spolků ne starší než šest měsíců, nebo
 
   b)  jedná-li  se  o  rozdělení  se  založením  nových  spolků,  projekt
   rozdělení,  výkaz  majetku  a  závazků  rozdělovaného  spolku,  jakož i 
   zahajovací rozvahy a návrh stanov nástupnických spolků.
 
   § 293
 
   (1)   Nejméně   třicet  dnů  před  zasedáním  členské  schůze  zveřejní
   rozdělovaný  spolek  oznámení, v němž uvede, jakého spolku se rozdělení
   týká  a  které  spolky  se stanou jeho spolky nástupnickými. V oznámení
   rozdělovaný spolek též upozorní věřitele na jejich právo podle § 301.
 
   (2)  Není-li  spolek  příjemcem  plnění  z  veřejného  rozpočtu,  má-li
   zanedbatelný  počet  věřitelů  a je-li celková výše dluhu zanedbatelná,
   postačí, pokud doručí oznámení známým věřitelům.
 
   § 294
 
   (1)  Smlouvu  o rozdělení schvalují členské schůze zúčastněných spolků.
   Ustanovení § 282 se použije obdobně.
 
   (2) Projekt rozdělení schvaluje členská schůze rozdělovaného spolku.
 
   (3)  Členská schůze může smlouvu o rozdělení nebo projekt rozdělení jen
   schválit, nebo odmítnout.
 
   § 295
 
   (1)  Rozdělovaný  spolek  podá  návrh  na  zápis rozdělení do veřejného
   rejstříku.  Jedná-li  se  o  rozdělení sloučením, podají společný návrh
   spolek rozdělovaný i nástupnický.
 
   (2) Na základě návrhu provede příslušný orgán zápis rozdělení tak, že k 
   témuž  dni  vymaže  ve veřejném rejstříku zanikající spolek, poznamená,
   kdo je jeho právní nástupce, a při rozdělení
 
   a)  sloučením  poznamená u nástupnického spolku den účinnosti rozdělení
   sloučením  a název, adresu sídla a identifikující údaj spolku, který se
   s  nástupnickým  spolkem sloučil a případné další změny u nástupnického
   spolku, pokud v důsledku rozdělení nastaly,
 
   b)  se  založením  nových  spolků  provede zápis nástupnických spolků a
   poznamená  u  něho  název,  adresu  sídla a identifikující údaj spolku,
   který je jeho právním předchůdcem.
 
   § 296
 
   Po  zápisu  rozdělení  do veřejného rejstříku nelze smlouvu o rozdělení
   ani projekt rozdělení změnit nebo zrušit.
 
   § 297
 
   (1)  Nepodají-li  při  rozdělení  sloučením  zúčastněné spolky návrh na
   zápis  rozdělení  do šesti měsíců ode dne, kdy byla smlouva o rozdělení
   uzavřena,  může  ten  ze zúčastněných spolků, který byl připraven návrh
   podat,  od  smlouvy o rozdělení odstoupit. Odstoupí-li od smlouvy i jen
   jedna strana, zanikají tím závazky všech stran založené smlouvou.
 
   (2)  Nepodají-li  při  rozdělení  sloučením  zúčastněné spolky návrh na
   zápis  rozdělení  do jednoho roku ode dne, kdy byla smlouva o rozdělení
   uzavřena, platí, že od smlouvy odstoupily všechny zúčastněné spolky.
 
   (3) Společně a nerozdílně se spolkem, který způsobil, že návrh na zápis
   rozdělení  nebyl  podán  včas,  nahradí  ostatním  spolkům škodu z toho
   vzniklou členové jeho statutárního orgánu vyjma těch, kteří prokáží, že
   vyvinuli dostatečné úsilí, aby návrh byl podán včas.
 
   § 298
 
   Nepodá-li  rozdělovaný  spolek při rozdělení se založením nových spolků
   návrh na zápis rozdělení do jednoho roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí o 
   rozdělení   přijato,  ruší  se  marným  uplynutím  lhůty  rozhodnutí  o 
   rozdělení.
 
   § 299
 
   (1)   Každý   z   nástupnických   spolků   ručí  společně  s  ostatními
   nástupnickými  spolky  za  dluhy přešlé z rozdělovaného spolku na další
   nástupnický spolek.
 
   (2)  Dá-li  si  rozdělovaný  spolek  ocenit  své  jmění posudkem znalce
   ustanoveného  mu  soudem  podle  jiného  zákona, a to včetně odděleného
   ocenění  jmění přecházejícího na jednotlivé nástupnické spolky, a splní
   povinnost  zveřejnění  podle  §  269,  ručí každý nástupnický spolek za
   dluhy podle odstavce 1 jen do výše čistého jmění nabytého rozdělením.
 
   (3) Právo z ručení podle odstavců 1 a 2 nemohou uplatnit věřitelé, jimž
   se dostalo jistoty podle § 300.
 
   § 300
 
   Přihlásí-li  věřitel zúčastněného spolku pohledávku do šesti měsíců ode
   dne,  kdy  se  zápis  rozdělení  stal  vůči  němu  účinným, má právo na
   dostatečnou  jistotu, pokud prokáže, že se dobytnost pohledávky zhorší.
   Prokáže-li  věřitel,  že  se  v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky
   podstatným  způsobem zhorší, má právo na dostatečnou jistotu ještě před
   zápisem rozdělení do veřejného rejstříku.
 
   § 301
 
   (1) Každý, jehož právní zájmy jsou rozdělením dotčeny, má právo, aby mu
   kterýkoli  ze  zúčastněných spolků sdělil do jednoho měsíce od doručení
   žádosti,  jaké  jmění  přechází  rozdělením  na  jednotlivé nástupnické
   spolky.
 
   (2)  Nedostane-li  se  dlužníku  zaniklého  spolku  sdělení,  kdo je po
   rozdělení spolku jeho věřitelem, může plnit kterémukoli z nástupnických
   spolků.  Nedostane-li  se  věřiteli zaniklého spolku sdělení, kdo je po
   rozdělení spolku jeho dlužníkem, může požadovat plnění od kteréhokoli z 
   nástupnických spolků.
 
   § 302
 
   Určí-li  stanovy,  že o fúzi nebo rozdělení spolku rozhoduje jiný orgán
   než  členská  schůze,  použijí  se  z  ustanovení o fúzi nebo rozdělení
   spolku  na  rozhodování  takového orgánu přiměřeně ustanovení o členské
   schůzi.
 
   Oddíl 3
 
   Fundace
 
   Pododdíl 1
 
   Obecně o fundacích
 
   § 303
 
   Fundace  je  právnická  osoba  vytvořená majetkem vyčleněným k určitému
   účelu. Její činnost se váže na účel, k němuž byla zřízena.
 
   § 304
 
   Fundace  je  ustavena  zakladatelským  právním jednáním nebo zákonem, v 
   nichž musí být určeny i její majetkové zajištění a účel.
 
   § 305
 
   Vnitřní poměry fundace upravuje její statut.
 
   Pododdíl 2
 
   Nadace
 
   § 306
 
   (1)   Zakladatel  zakládá  nadaci  k  trvalé  službě  společensky  nebo
   hospodářsky  užitečnému  účelu. Účel nadace může být veřejně prospěšný,
   spočívá-li v podpoře obecného blaha, i dobročinný, spočívá-li v podpoře
   určitého okruhu osob určených jednotlivě či jinak.
 
   (2)  Zakazuje  se  založit nadaci za účelem podpory politických stran a
   hnutí  nebo  jiné účasti na jejich činnosti. Zakazuje se založit nadaci
   sloužící  výlučně  výdělečným cílům. Plní-li nadace zakázaný účel, soud
   ji i bez návrhu zruší a nařídí její likvidaci.
 
   § 307
 
   (1)  Nadace  může podnikat, pokud podnikání představuje pouhou vedlejší
   činnost  a  výtěžky podnikání slouží jen k podpoře jejího účelu; nadace
   však podnikat nesmí, pokud to zakladatel v nadační listině vyloučil. Za
   stejných podmínek může nadace převzít vedení obchodní společnosti.
 
   (2)   Nadace   nesmí   být   neomezeně   ručícím  společníkem  obchodní
   společnosti.
 
   § 308
 
   (1) Název nadace obsahuje slovo „nadace“.
 
   (2)  Pravidelnou  součástí názvu nadace je označení poukazující na její
   účel.
 
   Založení nadace
 
   § 309
 
   (1)  Nadace  se  zakládá  nadační  listinou,  kterou může být zakládací
   listina nebo pořízení pro případ smrti.
 
   (2) Zakládací listinu nadace pořizuje jedna osoba nebo více osob.
 
   (3)  Stojí-li  na  straně  zakladatele nadace více osob, považují se za
   zakladatele  jediného a v záležitostech nadace musí jednat jednomyslně;
   odmítá-li  některá  z  těchto  osob  souhlas bez vážného důvodu udělit,
   nahradí  jej  k  návrhu  kterékoli  z ostatních zakládajících osob svým
   rozhodnutím soud.
 
   (4) Nadační listina vyžaduje formu veřejné listiny.
 
   § 310
 
   Zakládací listina nadace obsahuje alespoň
 
   a) název a sídlo nadace,
 
   b) jméno zakladatele a jeho bydliště nebo sídlo,
 
   c) vymezení účelu, pro který se nadace zakládá,
 
   d) údaj o výši vkladu každého zakladatele,
 
   e) údaj o výši nadačního kapitálu,
 
   f)  počet  členů správní rady i jména a bydliště jejích prvních členů a
   údaj, jakým způsobem členové správní rady za nadaci jednají,
 
   g)  počet  členů  dozorčí rady i jména a bydliště jejích prvních členů,
   případně,  není-li  dozorčí  rada  zřizována,  jméno a bydliště prvního
   revizora,
 
   h) určení správce vkladů a
 
   i)  podmínky  pro poskytování nadačních příspěvků, případně okruh osob,
   jimž je lze poskytnout, nebo okruh činností, jež nadace může vzhledem k 
   svému účelu vykonávat, anebo určení, že tyto náležitosti stanoví statut
   nadace.
 
   § 311
 
   (1)  Při  založení nadace pořízením pro případ smrti se do nadace vnáší
   vklad  povoláním  nadace  za  dědice  nebo  nařízením odkazu. V takovém
   případě nabývá založení nadace účinnosti smrtí zůstavitele.
 
   (2)  Je-li  nadační  listina  obsažena  v  pořízení  pro  případ smrti,
   obsahuje alespoň
 
   a) název nadace,
 
   b) vymezení účelu, pro který se nadace zakládá,
 
   c) údaj o výši vkladu,
 
   d) údaj o výši nadačního kapitálu a
 
   e)  podmínky  pro poskytování nadačních příspěvků, případně okruh osob,
   jimž  je  lze  poskytnout,  anebo  určení,  že tyto náležitosti stanoví
   statut nadace.
 
   § 312
 
   (1) Neobsahuje-li pořízení pro případ smrti další náležitosti stanovené
   v  §  310,  rozhodne  o nich osoba určená v pořízení, jinak vykonavatel
   závěti; to platí i v případě, že zůstavitel jmenoval členy správní rady
   nebo  dozorčí  rady  a  některý  z  nich  zemřel, není způsobilý funkci
   zastávat nebo ji odmítne.
 
   (2) Rozhodnutí podle odstavce 1 vyžaduje formu veřejné listiny.
 
   § 313
 
   (1)  Neuvede-li  nadační  listina předmět vkladu, platí, že se vkladová
   povinnost plní v penězích.
 
   (2)  Určila-li nadační listina, že se vkladová povinnost splní vnesením
   nepeněžitého  předmětu,  a  není-li  to možné nebo nedosáhne-li hodnota
   vkladu  při  splnění vkladové povinnosti výše určené v nadační listině,
   má se za to, že vkladatel vyrovná rozdíl v penězích.
 
   § 314
 
   Statut nadace
 
   (1) Statut nadace upraví alespoň
 
   a) způsob jednání orgánů nadace a
 
   b)  podmínky  pro  poskytování  nadačních příspěvků, případně též okruh
   osob, kterým je lze poskytovat.
 
   (2)  Nevydá-li  zakladatel  statut  nadace společně s nadační listinou,
   vydá  jej  po  předchozím souhlasu dozorčí rady správní rada do jednoho
   měsíce   ode  dne  vzniku  nadace.  Nevyloučí-li  to  nadační  listina,
   rozhoduje o změnách statutu po předchozím souhlasu dozorčí rady správní
   rada.
 
   (3)  Nadace  statut  uveřejní  uložením do sbírky listin. Každý může ve
   veřejném  rejstříku  do  statutu  nahlížet a pořizovat si z něj výpisy,
   opisy nebo kopie. Stejné právo lze uplatnit také v sídle nadace.
 
   § 315
 
   Vznik nadace
 
   (1) Nadace vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
 
   (2)  Návrh  na  zápis  nadace do veřejného rejstříku podává zakladatel;
   není-li  to  možné  a  neurčil-li zakladatel něco jiného, podá návrh na
   zápis jménem nadace její správní rada.
 
   § 316
 
   Změna sídla nadace
 
   Nevylučuje-li  to  nadační  listina,  může  správní  rada po předchozím
   vyjádření  dozorčí  rady změnit sídlo nadace. K rozhodnutí o přemístění
   sídla  nadace do zahraničí se vyžaduje schválení soudu; soud přemístění
   sídla  neschválí,  není-li pro to vážný důvod nebo ohrozila-li by změna
   sídla  oprávněné  zájmy  osob,  kterým  mají  být  poskytovány  nadační
   příspěvky.
 
   Změna nadační listiny
 
   § 317
 
   Po vzniku nadace lze nadační listinu změnit v rozsahu a způsobem, který
   zakladatel  v nadační listině výslovně vyhradil pro sebe nebo některému
   z orgánů nadace.
 
   § 318
 
   (1) Změní-li se po vzniku nadace okolnosti natolik, že vyvolají v zájmu
   nadace  rozumnou potřebu změny jejích vnitřních poměrů, může zakladatel
   nadační  listinu  změnit,  třebaže  si  takové  právo v nadační listině
   nevyhradil;  k platnosti změny se vyžaduje, aby s ní souhlasila správní
   rada a aby se změna nedotkla práv třetích osob.
 
   (2)  Změnu  nadační  listiny  nadace  zveřejní;  účinnosti změna nabývá
   uplynutím  tří měsíců ode dne zveřejnění. Navrhne-li soudu v této lhůtě
   ten,  kdo tvrdí, že jeho práva byla změnou nadační listiny dotčena, aby
   rozhodl o neplatnosti změny, může soud rozhodnout, že se účinnost změny
   nadační listiny odkládá až do jeho rozhodnutí.
 
   (3)  Ustanovení  odstavců 1 a 2 se nepoužijí, pokud by se změna nadační
   listiny  měla  týkat  její  části, o které zakladatel v nadační listině
   určil, že je nezměnitelná.
 
   § 319
 
   (1)  Není-li  tu  již  zakladatel  a  změní-li  se  po vzniku okolnosti
   natolik,  že  vyvolají  v  zájmu  nadace  rozumnou potřebu změny jejích
   vnitřních  poměrů,  může  o  změně  nadační listiny rozhodnout na návrh
   nadace soud; s podáním návrhu musí souhlasit správní rada.
 
   (2)  Soud  návrhu  vyhoví,  pokud  se  navrhovaná změna nadační listiny
   nedotkne  práv  třetích osob; současně musí být co nejvíce šetřen úmysl
   zakladatele   zřejmý  z  nadační  listiny  a  splněny  podmínky,  které
   zakladatel pro takový případ v nadační listině případně určil.
 
   (3)   Soud  při  rozhodování  o  změně  nadační  listiny  přihlédne  ke
   stanovisku  dozorčí  rady  a  vezme  zřetel na zájmy třetích osob hodné
   právní ochrany.
 
   § 320
 
   Určil-li zakladatel v nadační listině výslovně, že je nezměnitelná nebo
   že  nelze  měnit  její  určitou  část,  nelze ji změnit ani rozhodnutím
   soudu.
 
   Zvláštní ustanovení o změně účelu nadace
 
   § 321
 
   (1)  Nezakládá-li  nadační listina právo změnit účel nadace zakladateli
   nebo  některému  orgánu  nadace,  může  tento účel změnit soud na návrh
   nadace  schválený správní i dozorčí radou. Nesouhlasí-li však s takovou
   změnou  zakladatel  nebo  osoba  určená  v  nadační listině, soud návrh
   zamítne.
 
   (2)  Nadace zveřejní bez zbytečného odkladu po podání návrhu oznámení o 
   navrhované  změně. Každý, kdo na tom má právní zájem, může proti návrhu
   u  soudu  odporovat  ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy bylo oznámení
   zveřejněno.
 
   § 322
 
   Je-li  dosažení  účelu nadace nemožné nebo obtížně dosažitelné z příčin
   zakladateli  neznámých nebo pro něho nepředvídatelných, nahradí soud na
   návrh  zakladatele  nebo osoby, která na tom má právní zájem, dosavadní
   účel nadace podobným účelem, ledaže nadační listina určuje něco jiného.
 
   § 323
 
   Není-li  tu  již  zakladatel  a  není-li  ani  osoba,  které zakladatel
   popřípadě  založil  právo  souhlasit se změnou účelu nadace nebo takový
   souhlas  odmítnout,  soud  vezme  při  rozhodování o změně účelu nadace
   zřetel  na  známé zakladatelovy úmysly a přání, i když nejsou z nadační
   listiny zřejmé.
 
   § 324
 
   O   změně  účelu  nadace  z  veřejně  prospěšného  na  dobročinný  může
   rozhodnout  jen  soud,  pokud  je pro to zvlášť závažný důvod a nadační
   listina to nevylučuje.
 
   § 325
 
   Když  se  účel  nadace  změní,  musí  být  dary  poskytnuté ve prospěch
   původního  účelu  i  výnosy  z  nich  použity  k  poskytování nadačních
   příspěvků podle původního účelu, ledaže dárce projeví jinou vůli.
 
   § 326
 
   Změní-li  účel  nadace  soud,  může současně rozhodnout i bez návrhu, v 
   jakém  rozsahu  a  po  jakou dobu bude nadace používat výnosy z nadační
   jistiny  k poskytování nadačních příspěvků v souladu s původním účelem.
   Tento  rozsah  a  dobu  stanoví vždy, kdy to vyžaduje spravedlivý zájem
   osob  určených  vzhledem k původnímu účelu nadace za příjemce nadačních
   příspěvků.   Změní-li   soud  účel  nadace  z  veřejně  prospěšného  na
   dobročinný  a  nerozhodne-li  o  tomto rozsahu a době, platí, že nadace
   bude  používat výnosy ze čtyř pětin k poskytování nadačních příspěvků v 
   souladu  s původním účelem po dobu pěti let ode dne, kdy se změna stala
   účinnou.
 
   Vklady do nadace
 
   § 327
 
   (1)  Výši vkladu s nepeněžitým předmětem nelze určit vyšší částkou, než
   jakou stanovil jako hodnotu předmětu vkladu posudek znalce.
 
   (2) Je-li předmět vkladu do nadace nepeněžitý, musí splňovat předpoklad
   trvalého výnosu a nesmí sloužit jako jistota.
 
   § 328
 
   (1)   Je-li  předmětem  vkladu  investiční  cenný  papír  nebo  nástroj
   peněžního trhu podle zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu,
   může být jeho hodnota určena také váženým průměrem z cen, za který byly
   uskutečněny  obchody tímto cenným papírem nebo nástrojem na regulovaném
   trhu v době šesti měsíců před splacením vkladu.
 
   (2)  Odstavec  1  se  nepoužije,  je-li hodnota předmětu vkladu, určená
   podle  odstavce 1, ovlivněna výjimečnými okolnostmi, které by ji ke dni
   splnění vkladové povinnosti významně změnily.
 
   § 329
 
   (1)  Je-li  předmětem  vkladu  jiná věc než investiční cenný papír nebo
   nástroj   peněžního   trhu   podle  zákona  upravujícího  podnikání  na
   kapitálovém trhu, může být hodnota určena také
 
   a)  tržní  hodnotou věci určenou obecně uznávaným nezávislým odborníkem
   za  využití  obecně  uznávaných  postupů a zásad oceňování ne dříve než
   šest měsíců před splněním vkladové povinnosti, nebo
 
   b)  výší  ocenění  věci v účetní závěrce za účetní období bezprostředně
   předcházející  vznik  vkladové  povinnosti,  pokud  je tato věc oceněna
   reálnou  hodnotou podle jiného právního předpisu a pokud auditor ověřil
   účetní závěrku s výrokem bez výhrad.
 
   (2) Odstavec 1 se nepoužije, pokud nastaly nové okolnosti, jež by mohly
   hodnotu vkladu ke dni splnění vkladové povinnosti významně změnit.
 
   § 330
 
   (1)  Před  vznikem  nadace se vkladová povinnost splní alespoň tak, aby
   souhrnná výše vkladů odpovídala alespoň částce 500 000 Kč.
 
   (2)  Vklady  do  nadace přijme před jejím vznikem osoba, kterou nadační
   listina  určila  jako  správce  vkladů.  Zanikne-li jeho funkce, povolá
   zakladatel,  popřípadě vykonavatel závěti nebo jiná oprávněná osoba bez
   zbytečného odkladu nového správce vkladů; není-li to možné, povolá nové
   správce  vkladů  správní  rada nadace. O právech a povinnostech správce
   platí   obdobně  ustanovení  o  právech  a  povinnostech  členů  orgánů
   právnických osob.
 
   § 331
 
   (1)  Vkladová  povinnost  se  splní  předáním  předmětu  vkladu správci
   vkladů.  Nadace  nabývá  vlastnické  právo k předmětu vkladu dnem svého
   vzniku,  váže-li  však  zákon  nabytí  vlastnického  práva  na zápis do
   veřejného seznamu, nabude nadace předmět vkladu do vlastnictví až tímto
   zápisem.
 
   (2) Je-li předmět vkladu peněžitý, složí jej správce vkladů na zvláštní
   účet  u banky nebo spořitelního a úvěrního družstva, který pro nadaci a
   na  její  jméno zřídí. Ten, kdo účet vede, až do vzniku nadace neumožní
   ze  zůstatku  na  účtu  výplaty  a platby, ledaže se prokáže, že nadace
   nebyla  platně  založena;  byla-li nadace založena pořízením pro případ
   smrti, vyžaduje se, aby o neplatnosti založení rozhodl soud.
 
   (3)  Je-li  předmětem  vkladu  věc  zapsaná do veřejného seznamu, předá
   vkladatel  správci  vkladů  i  prohlášení  o  vnesení vkladu; po vzniku
   nadace  se její vlastnické právo do veřejného seznamu zapíše na základě
   tohoto prohlášení. Vyžaduje se, aby na prohlášení byl podpis vkladatele
   úředně ověřen.
 
   § 332
 
   Správce  vkladů  potvrdí  v  písemné  formě  osobě, která navrhne zápis
   nadace  do  veřejného rejstříku, kdo vkladovou povinnost splnil, kdy se
   tak  stalo,  jaký  je  předmět  vkladu  a jaká je souhrnná výše vkladů.
   Potvrdí-li  správce  vkladů  vyšší  rozsah  plnění,  než  jaký odpovídá
   skutečnosti,  ručí až do výše rozdílu věřitelům za dluhy nadace po dobu
   pěti let od vzniku nadace.
 
   § 333
 
   (1)  Převzatý předmět vkladu předá správce vkladů nadaci bez zbytečného
   odkladu po jejím vzniku.
 
   (2)  Nevznikne-li  nadace,  vrátí  správce vkladů předmět vkladu osobě,
   která  jej  splatila  nebo  vnesla. Právní jednání učiněná správcem při
   správě předmětu zavazují i tuto osobu.
 
   § 334
 
   (1)  Po vzniku nadace lze nadační jistinu rozmnožit nadačními dary nebo
   rozhodnutím o zvýšení nadačního kapitálu.
 
   (2)  Splňuje-li  nepeněžitý  předmět  daru předpoklad trvalého výnosu a
   neslouží-li  jako  jistota,  má  se  za  to,  že dar rozmnožuje nadační
   jistinu.
 
   Majetek nadace a nadační kapitál
 
   § 335
 
   Majetek nadace tvoří nadační jistina a ostatní majetek.
 
   § 336
 
   (1) Nadační jistinu tvoří soubor předmětů vkladů do nadace, popřípadě i 
   nadačních darů.
 
   (2) Nadační jistina musí mít celkovou hodnotu odpovídající alespoň výši
   500 000 Kč.
 
   § 337
 
   Peněžní  vyjádření  nadační  jistiny je nadační kapitál. Výše nadačního
   kapitálu se zapisuje do veřejného rejstříku.
 
   § 338
 
   (1)  Nadace  používá svůj majetek v souladu s účelem uvedeným v nadační
   listině i ve statutu a za podmínek tam určených k poskytování nadačních
   příspěvků,  k  zajištění  vlastní  činnosti  k naplnění svého účelu a k 
   úhradě  nákladů  na  zhodnocení  nadační  jistiny  i nákladů na vlastní
   správu.
 
   (2)  K  právnímu  jednání,  kterým  nadace převezme neomezené ručení za
   jinou osobu, se nepřihlíží.
 
   § 339
 
   (1)  Co  tvoří  nadační  jistinu,  nelze  zastavit  ani  jinak použít k 
   zajištění  dluhu.  To neplatí, pokud nadace provozuje obchodní závod, v 
   rozsahu potřebném pro jeho plynulý provoz.
 
   (2)  Zcizit  lze  něco  z nadační jistiny, jen pokud to neodporuje vůli
   osoby,  která  nadaci  darovala  dar  nebo splnila vkladovou povinnost.
   Jinak  lze  něco  z  nadační  jistiny zcizit, jen pokud k tomu dojde za
   protiplnění  zahrnuté  do  nadační  jistiny  nebo v případě, že potřebu
   zcizení  vyvolala taková změna okolností, kterou nebylo možné předvídat
   a  jinak  se  s  ní  nelze  vypořádat  ani  při vynaložení péče řádného
   hospodáře.
 
   § 340
 
   Nadace nakládá s nadační jistinou s péčí, jakou tento zákon stanoví pro
   správu  cizího majetku. Vyžaduje-li se podle ustanovení o prosté správě
   cizího  majetku  k  určitému  právnímu  jednání  souhlas  beneficienta,
   vyžaduje  se k takovému právnímu jednání předchozí souhlas osoby určené
   v  nadační  listině;  není-li  tato osoba určena, vyžaduje se předchozí
   souhlas dozorčí rady.
 
   § 341
 
   (1)  Dosahuje-li  nadační kapitál nebo obrat nadace v uplynulém účetním
   období  výše  alespoň  desetkrát  vyšší,  než  stanoví  §  330 odst. 1,
   podléhají   řádná   účetní   závěrka,   mimořádná   účetní   závěrka  a
   konsolidovaná účetní závěrka ověření auditorem.
 
   (2)  Ověření auditorem podléhá účetní závěrka i v případě, rozhoduje-li
   se  podle  ní o zvýšení nebo snížení nadačního kapitálu, nebo o přeměně
   nadace.
 
   Zvýšení nadačního kapitálu
 
   § 342
 
   (1)  Po  schválení účetní závěrky může správní rada do jednoho roku ode
   dne,  ke  kterému  byly  zjištěny  údaje,  z  nichž byla účetní závěrka
   sestavena,  rozhodnout o rozmnožení nadační jistiny a zvýšení nadačního
   kapitálu,
 
   a)  nebude-li  zvýšení  nadačního  kapitálu  vyšší než rozdíl mezi výší
   vlastních  zdrojů  financování majetku nadace vykazovaných v rozvaze na
   straně pasiv a nadačním kapitálem a
 
   b)  nebudou-li  ke  zvýšení  nadačního kapitálu použity vlastní zdroje,
   které jsou účelově vázány a jejichž účel není nadace oprávněna měnit.
 
   (2)  Rozhodnutí  o  rozmnožení  nadační  jistiny  a  zvýšení  nadačního
   kapitálu  obsahuje částku, o niž se nadační kapitál zvyšuje, a označení
   zdroje,  z  něhož se nadační kapitál zvyšuje, podle struktury vlastních
   zdrojů financování majetku nadace v účetní závěrce.
 
   (3)  Zjistí-li  nadace  z  jakékoliv  následně sestavené účetní závěrky
   snížení   vlastních  zdrojů,  vychází  se  při  rozhodování  o  zvýšení
   nadačního kapitálu z této účetní závěrky.
 
   § 343
 
   (1)  Zvyšuje-li  nadace nadační kapitál o výši daru, jehož předmětem je
   věc způsobilá být vkladem do nadace, nesmí být rozsah zvýšení nadačního
   kapitálu vyšší než její zjištěná hodnota.
 
   (2)  Rozhodnutí  o zvýšení nadačního kapitálu obsahuje částku, o niž se
   nadační  kapitál  zvyšuje, a popis věci, o kterou se rozmnožuje nadační
   jistina,  spolu  s údajem o hodnotě věci i s uvedením způsobu, jak byla
   tato hodnota stanovena.
 
   Snížení nadačního kapitálu
 
   § 344
 
   (1)  Nezakazuje-li  to  nadační  listina,  může  nadace  snížit nadační
   kapitál   zkrácením   nadační  jistiny,  pokud  to  vyžaduje  zájem  na
   hospodárnějším  naplňování  jejího  účelu.  Snížit  nadační kapitál lze
   nanejvýš o částku odpovídající pětině výše nadačního kapitálu v průběhu
   pěti  let.  Snížením  nadačního  kapitálu  nelze přímo ani nepřímo krýt
   náklady správy nadace.
 
   (2)  Rozhodnutí  o snížení nadačního kapitálu obsahuje částku, o kterou
   se nadační kapitál snižuje, a důvod, ze kterého se snižuje.
 
   § 345
 
   Zakazuje se snížit nadační kapitál na částku nižší než 500 000 Kč.
 
   § 346
 
   Pozbude-li   nadace   některou  část  nadační  jistiny  nebo  klesne-li
   podstatně  její  hodnota, nadace bez zbytečného odkladu nadační jistinu
   doplní;  není-li  to  dobře možné, sníží v rozsahu odpovídajícím ztrátě
   nadační kapitál.
 
   Společná ustanovení
 
   § 347
 
   O  zvýšení  nebo o snížení nadačního kapitálu rozhoduje správní rada po
   předchozím souhlasu dozorčí rady.
 
   § 348
 
   Zvýšení  nebo  snížení  nadačního kapitálu nabývá účinky dnem zápisu do
   veřejného rejstříku.
 
   Přidružený fond
 
   § 349
 
   (1)  Smlouvou  lze nadaci svěřit do správy jako přidružený fond majetek
   způsobilý  být  předmětem  vkladu  do nadace a pověřit nadaci k použití
   tohoto  majetku  k  ujednanému  účelu,  souvisí-li  s  posláním nadace;
   použití  nesmí  spočívat  v  podpoře  politické strany nebo politického
   hnutí.
 
   (2) Smlouva vyžaduje písemnou formu.
 
   § 350
 
   Je-li  ujednáno, že nadace bude spravovat přidružený fond pod zvláštním
   označením,  musí  označení  obsahovat slova „přidružený fond“. Označení
   musí  být  uváděno  současně  s  názvem  nadace,  která přidružený fond
   spravuje.
 
   § 351
 
   Má  se  za  to, že nadace vykonává prostou správu majetku v přidruženém
   fondu a že ji vykonává za úplatu ve výši, jaká se v obdobných případech
   obvykle vyžaduje.
 
   § 352
 
   (1)  Z  nakládání  s přidruženým fondem vznikají práva a povinnosti jen
   spravující  nadaci. Majetek v přidruženém fondu eviduje nadace odděleně
   od svého majetku.
 
   (2)  Je-li  nadace zrušena, naloží likvidátor s přidruženým fondem tak,
   aby jeho právní povaha a účel byly i nadále zachovány.
 
   Nadační příspěvek
 
   § 353
 
   (1)  Nadace  nesmí  poskytnout nadační příspěvek osobě, která je členem
   jejího orgánu nebo která je zaměstnancem nadace, ani osobě jim blízké.
 
   (2)  Nejsou-li  pro  to  důvody  zvláštního  zřetele hodné, vyvolané na
   straně  zakladatele  změnou  okolností, nesmí nadace poskytnout nadační
   příspěvek svému zakladateli; jsou-li tu takové důvody, rozhodne správní
   rada  po  projednání  s  dozorčí radou nebo s revizorem. To platí i pro
   případ  poskytnutí nadačního příspěvku osobě zakladateli blízké, ledaže
   nadace byla zřízena k podpoře osob zakladateli blízkých.
 
   § 354
 
   Kdo přijal nadační příspěvek, může jej použít jen ve shodě s ujednanými
   podmínkami;  nadaci  na  požádání  prokáže,  jak jej použil. Kdo použil
   nadační  příspěvek  v rozporu s ujednanými podmínkami, vrátí jej nadaci
   jako bezdůvodné obohacení.
 
   § 355
 
   (1)  Nadace  nesmí  poskytnout  nadační příspěvky, je-li výše vlastních
   zdrojů  financování  majetku  nadace  vykazovaných  v rozvaze na straně
   pasiv nižší než výše nadačního kapitálu upravená podle odstavce 2, nebo
   byla-li  by  nižší  než  upravená  výše  nadačního  kapitálu v důsledku
   poskytnutí nadačních příspěvků.
 
   (2)  K  výši  nadačního  kapitálu  se  připočtou  pro účely stanovené v 
   odstavci 1
 
   a)  zvýšení  nadačního  kapitálu  v důsledku přijetí nadačního kapitálu
   nebo rozhodnutí, i když ještě nebylo zapsáno do veřejného rejstříku, a
 
   b) vlastní zdroje, které jsou účelově vázány a jejichž účel není nadace
   oprávněna měnit.
 
   (3)  Ustanovení  odstavců  1  a  2  se nepoužijí pro případ poskytování
   příspěvků z darů určených k tomuto účelu dárcem.
 
   § 356
 
   Osoba,  která  přijala  v  dobré  víře  nadační  příspěvek poskytnutý v 
   rozporu s § 355, není povinna jej vrátit.
 
   § 357
 
   Náklady správy
 
   Nadace  účtuje odděleně o nadačních příspěvcích, o ostatních činnostech
   k naplnění účelu nadace a o nákladech na její správu.
 
   Výroční zpráva
 
   § 358
 
   (1)  Nadace  sestaví výroční zprávu do konce šestého měsíce od uplynutí
   předcházejícího účetního období.
 
   (2) Výroční zpráva obsahuje účetní závěrku a přehled o veškeré činnosti
   nadace včetně zhodnocení této činnosti.
 
   (3) Ve výroční zprávě nadace uvede alespoň
 
   a) přehled o vlastním majetku a závazcích,
 
   b)  u  jednotlivých  nadačních  darů  přehled o osobách, které poskytly
   nadační dar v hodnotě vyšší než 10 000 Kč,
 
   c) přehled o tom, jak byl majetek nadace použit,
 
   d)  přehled o osobách, kterým byl poskytnut nadační příspěvek v hodnotě
   vyšší než 10 000 Kč,
 
   e)  zhodnocení,  zda  nadace při svém hospodaření dodržela pravidla pro
   poskytování  nadačních  příspěvků podle § 353 až 356, a přehled nákladů
   na vlastní správu a
 
   f)  zhodnocení základních údajů roční účetní závěrky a zprávu auditora,
   je-li nadace povinna mít účetní závěrku ověřenou auditorem.
 
   (4)  Vyjde-li  po uveřejnění zprávy najevo skutečnost, která odůvodňuje
   opravu zprávy, nadace opravu bez zbytečného odkladu provede a uveřejní.
 
   § 359
 
   (1)  Požádá-li  o  to  dárce,  nadace  údaje  o dárci ve výroční zprávě
   neuvede. Stejné právo má i příjemce nadačního příspěvku. Při poskytnutí
   nadačního  příspěvku  v  hodnotě  vyšší  než  10  000  Kč, může žádat o 
   zachování  anonymity  jen  člověk,  jenž  dostal  nadační  příspěvek  z 
   humanitárních důvodů, zejména z důvodů zdravotních.
 
   (2)  Nadace zachová anonymitu, doručí-li jí oprávněné osoby žádost před
   schválením  výroční  zprávy.  Člověk,  jenž  dostal nadační příspěvek z 
   humanitárních  důvodů,  však  může  uplatnit  své  právo  na  anonymitu
   kdykoli,  jestliže  jej  nadace  o  jeho právu při poskytnutí příspěvku
   nepoučila; má se za to, že poučení nebylo dáno.
 
   § 360
 
   (1)  Nadace  výroční zprávu uveřejní do třiceti dnů od jejího schválení
   správní  radou  a  zpřístupní  ji  také  ve  svém sídle. Není-li nadace
   zřízena  jako  veřejně  prospěšná, postačí zpřístupnit výroční zprávu v 
   jejím sídle.
 
   (2) Neschválila-li správní rada výroční zprávu, uveřejní nadace výroční
   zprávu   způsobem   upraveným   v   odstavci   1  nejpozději  do  konce
   bezprostředně  následujícího účetního období a uvede, že výroční zpráva
   nebyla schválena a z jakých důvodů.
 
   § 361
 
   Každý  může ve veřejném rejstříku do výroční zprávy nahlížet a činit si
   z  ní  výpisy, opisy nebo kopie. Stejné právo lze uplatnit také v sídle
   nadace.
 
   Správní rada
 
   § 362
 
   Správní rada je statutární orgán nadace; má alespoň tři členy.
 
   § 363
 
   Neurčí-li  nadační  listina  další  omezení, není k členství ve správní
   radě způsobilá osoba, která
 
   a) je členem dozorčí rady nadace,
 
   b) je vůči nadaci v pracovním poměru, nebo
 
   c) není ve vztahu k účelu nadace bezúhonná.
 
   § 364
 
   Neurčí-li  nadační  listina  jiné funkční období člena správní rady, je
   pětileté. Nevyloučí-li to nadační listina, lze člena správní rady volit
   i opakovaně.
 
   § 365
 
   (1)  Neurčí-li  nadační  listina něco jiného, volí a odvolává své členy
   správní rada sama.
 
   (2)  Nadační  listina může stanovit, že určitý počet členů správní rady
   musí  být  zvolen  z kandidátů navržených správní radě osobami určenými
   nadační listinou, případně osobami určenými způsobem tam stanoveným.
 
   § 366
 
   Nestanoví-li nadační listina další důvody, odvolá správní rada z funkce
   svého  člena, který závažně nebo opakovaně porušil nadační listinu nebo
   statut,  nebo  který  porušil  zákon způsobem zjevně narušujícím pověst
   nadace.  Neučiní-li  tak  do  jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k 
   odvolání  dozvěděla, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy tento
   důvod  vznikl,  odvolá člena správní rady z funkce soud na návrh osoby,
   která  osvědčí  právní  zájem;  právo domáhat se odvolání člena správní
   rady  zaniká, nebylo-li uplatněno do roka ode dne, kdy důvod k odvolání
   vznikl.
 
   § 367
 
   (1)  Zanikne-li  členství  ve  správní  radě, zvolí správní rada nového
   člena  do  tří měsíců. Neučiní-li to, jmenuje nového člena správní rady
   soud  na  návrh  dozorčí rady nebo na návrh osoby, která osvědčí právní
   zájem, na dobu, dokud správní rada nezvolí nového člena.
 
   (2)  Soud jmenuje nového člena správní rady i bez návrhu, je-li správní
   rada pro pokles počtu svých členů neschopna usnést se na nové volbě.
 
   Dozorčí rada
 
   § 368
 
   (1)  Dozorčí  rada  je kontrolní a revizní orgán nadace; má alespoň tři
   členy.
 
   (2)  Dozorčí  rada  musí  být zřízena, dosahuje-li nadační kapitál výše
   alespoň desetkrát vyšší, než stanoví § 330 odst. 1.
 
   § 369
 
   Neurčí-li nadační listina další omezení, není k členství v dozorčí radě
   způsobilá osoba, která
 
   a) je členem správní rady nebo likvidátorem,
 
   b) je vůči nadaci v pracovním poměru, nebo
 
   c) není ve vztahu k účelu nadace bezúhonná.
 
   § 370
 
   (1)  Nesvěří-li  nadační  listina  nebo  v  mezích jejího určení statut
   nadace dozorčí radě další působnost, dozorčí rada
 
   a) dohlíží, zda správní rada vykonává působnost podle zákona a ve shodě
   s nadační listinou i statutem,
 
   b)  kontroluje  plnění  podmínek  stanovených pro poskytování nadačních
   příspěvků,
 
   c)  upozorňuje  správní  radu na zjištěné nedostatky a podává návrhy na
   jejich odstranění,
 
   d) kontroluje, jak je vedeno účetnictví a přezkoumává roční, mimořádnou
   a konsolidovanou účetní závěrku,
 
   e) vyjadřuje se k výroční zprávě a
 
   f) nejméně jedenkrát ročně podává správní radě v písemné formě zprávu o 
   své kontrolní činnosti.
 
   (2)  Dozorčí  rada zastupuje nadaci proti členu správní rady, jakož i v
   každé záležitosti, kdy zájem členů správní rady odporuje zájmům nadace.
   Za tím účelem pověří dozorčí rada jednoho ze svých členů.
 
   § 371
 
   (1)  Dozorčí  rada  svolá  zasedání  správní  rady,  pokud tak k návrhu
   dozorčí rady neučiní předseda správní rady.
 
   (2)  V rozsahu působnosti dozorčí rady může její pověřený člen nahlížet
   do  dokladů  nadace  a  požadovat  od  členů dalších orgánů nadace nebo
   jejích zaměstnanců vysvětlení k jednotlivým záležitostem.
 
   § 372
 
   Neurčí-li  nadační  listina  něco  jiného,  volí  a  odvolává své členy
   dozorčí rada sama. Pro volbu a odvolání členů dozorčí rady a pro jejich
   funkční období platí obdobně ustanovení o správní radě.
 
   Revizor
 
   § 373
 
   (1) Není-li zřízena dozorčí rada, vykonává její působnost revizor.
 
   (2)  Nadační  listina  nebo  statut  nadace  mohou  stanovit, že funkci
   revizora   bude  vykonávat  právnická  osoba,  jejíž  předmět  činnosti
   umožňuje  výkon  kontrolní  a  revizní  činnosti, a že tuto funkci bude
   vykonávat i po neurčitou dobu.
 
   § 374
 
   (1)  Pro způsobilost být revizorem platí obdobně § 369. Je-li revizorem
   právnická  osoba,  může  vykonávat  její  práva  a povinnosti spojená s 
   funkcí revizora její zástupce, který splňuje podmínky podle věty první.
 
   (2) Neurčí-li nadační listina období kratší, je funkční období revizora
   pětileté.  Revizora  lze  volit  i  opakovaně, pokud to nadační listina
   nevyloučí.
 
   § 375
 
   (1)  Neurčí-li  nadační  listina  jiný způsob, volí a odvolává revizora
   správní rada.
 
   (2)  Neurčí-li  nadační  listina  další  důvody,  odvolá  správní  rada
   revizora,  který  závažně  nebo  opakovaně porušil nadační listinu nebo
   statut,  nebo  který  porušil  zákon způsobem zjevně narušujícím pověst
   nadace.  Neučiní-li  tak  do  jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k 
   odvolání  dozvěděla, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy tento
   důvod vznikl, odvolá revizora soud na návrh osoby, která osvědčí právní
   zájem;  právo  domáhat se odvolání revizora zaniká, nebylo-li uplatněno
   do roka ode dne, kdy důvod k odvolání vznikl.
 
   Zrušení nadace s likvidací
 
   § 376
 
   Bylo-li  dosaženo  účelu,  pro  který  byla  nadace založena, je nadace
   zrušena a správní rada zvolí likvidátora.
 
   § 377
 
   (1)  Soud  zruší  nadaci  s  likvidací  na návrh osoby, která na tom má
   právní zájem, nebo i bez návrhu v případě, že
 
   a)  nadace  vyvíjí  činnost  zakázanou v § 145 nebo jedná v rozporu s §
   307,
 
   b) se nadace stane neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti,
 
   c)  nadace  závažně  nebo  opakovaně  porušuje zákaz poskytovat nadační
   příspěvek osobě uvedené v § 353,
 
   d)  nadace neposkytuje nadační příspěvky déle než dva roky, aniž pro to
   má vážný důvod,
 
   e) nadace nakládá s nadační jistinou v rozporu s § 339,
 
   f)  se  hodnota  nadační  jistiny sníží pod výši 500 000 Kč, a že tento
   stav trvá déle než jeden rok od konce účetního období, v němž k snížení
   hodnoty nadační jistiny došlo,
 
   g)  nadační  jistina  nepřináší žádný výnos po dobu delší než dva roky,
   nebo
 
   h) není trvale možné, aby nadace nadále plnila svůj účel.
 
   (2) Tímto ustanovením není dotčen § 172.
 
   § 378
 
   (1)  Likvidátor  zpeněží  likvidační  podstatu  v  rozsahu  nutném  pro
   vyrovnání  dluhů  nadace.  S likvidačním zůstatkem naloží podle nadační
   listiny.
 
   (2)  Určí-li  nadační  listina  veřejně  prospěšné  nadace,  že  má být
   likvidační  zůstatek  použit  k  jiným  než  veřejně  prospěšným cílům,
   nepřihlíží se k tomu.
 
   § 379
 
   (1)  Neurčí-li  nadační  listina,  jak  má  být s likvidačním zůstatkem
   naloženo,  nabídne  jej likvidátor nadaci s obdobným účelem. Je-li však
   pro  to  vážný  důvod,  může  správní rada rozhodnout, že se likvidační
   zůstatek přednostně nabídne obci, kraji nebo státu.
 
   (2)  Není-li  dobře  možné nadaci s obdobným účelem likvidační zůstatek
   nabídnout,  anebo  je-li  nabídka  učiněná  podle odstavce 1 odmítnuta,
   nabídne  likvidátor likvidační zůstatek obci, na jejímž území má nadace
   sídlo.  Nepřijme-li  obec  nabídku  ani  do  dvou  měsíců  ode dne její
   účinnosti,  nabývá  likvidační  zůstatek kraj, na jehož území má nadace
   sídlo.
 
   § 380
 
   Získá-li  likvidační  zůstatek obec, kraj nebo stát, použije likvidační
   zůstatek jen k veřejně prospěšnému cíli.
 
   § 381
 
   Obdržela-li   nadace   účelově  vázané  plnění  z  veřejného  rozpočtu,
   ustanovení  §  378  se nepoužije a likvidátor naloží s příslušnou částí
   likvidačního zůstatku podle rozhodnutí příslušného orgánu.
 
   Přeměna nadace
 
   § 382
 
   (1) K přeměně nadace může dojít její fúzí sloučením s jinou nadací nebo
   s nadačním fondem, anebo změnou právní formy na nadační fond.
 
   (2)  Nadaci lze sloučit s jinou nadací nebo s nadačním fondem, pokud to
   nadační  listina  nevylučuje  a  zúčastněné  osoby  slouží  témuž  nebo
   obdobnému  účelu.  Při  sloučení  nadace  s  nadačním  fondem  musí být
   nástupnickou osobou nadace.
 
   § 383
 
   (1) Smlouva o sloučení obsahuje alespoň
 
   a)  údaje  o  názvu,  sídle  a  identifikující údaj zúčastněných osob s 
   uvedením, která z nich je zanikající a která nástupnická,
 
   b)  určení, v jaké struktuře přejímá nástupnická osoba složky vlastního
   kapitálu a cizího kapitálu zanikající osoby, jež nejsou závazkem,
 
   c) výši nadačního kapitálu, je-li nástupnickou osobou nadace,
 
   d)  dohodu  o  změně  statutu  nástupnické osoby, dochází-li v důsledku
   sloučení k takové změně,
 
   e) rozhodný den.
 
   (2)  Slučují-li  se nadace, je výše nadačního kapitálu podle odstavce 1
   písm.  c)  dána  součtem  nadačních  kapitálů  slučovaných  nadací. Při
   sloučení  nadačního  fondu  s  nadací jako nástupnickou osobou může být
   nadační kapitál zvýšen za podmínek uvedených v § 342; v takovém případě
   musí smlouva o sloučení obsahovat náležitosti uvedené v § 342 odst. 2.
 
   (3) Smlouva o sloučení vyžaduje formu veřejné listiny.
 
   § 384
 
   (1)  Zúčastněné  osoby  si  před  uzavřením smlouvy o sloučení navzájem
   zpřístupní  své  účetnictví  a  poskytnou  další informace a písemnosti
   potřebné pro posouzení právních a hospodářských důsledků sloučení.
 
   (2)  Kdo  se  seznámí  s  údaji podle odstavce 1, zachová mlčenlivost o 
   skutečnostech,  které  zákon zakazuje uveřejnit nebo jejichž prozrazení
   může zúčastněné osobě způsobit vážnou újmu.
 
   § 385
 
   Dozorčí  rady  nebo  revizoři  zúčastněných osob přezkoumají účetnictví
   každé ze zúčastněných osob a sestaví zprávu o skutečnostech, které jsou
   předmětem  jejich  účetnictví  včetně  stanoviska  k  návrhu  smlouvy o 
   sloučení  a  k  hospodářským  důsledkům sloučení; zprávu lze sestavit i 
   jako společnou pro všechny zúčastněné osoby.
 
   § 386
 
   (1)  Je-li  sestavena  zpráva podle § 385, rozhodnou o sloučení správní
   rady zúčastněných osob. Zasedání správní rady musí být ohlášeno nejméně
   třicet  dnů  před  jeho  konáním; v této lhůtě se každému členu správní
   rady zpřístupní
 
   a) návrh smlouvy o sloučení,
 
   b)  má-li  dojít v důsledku sloučení ke změně stanov nástupnické osoby,
   její stanovy,
 
   c)  účetní  závěrky  všech  zúčastněných  osob;  je-li  účetní  závěrka
   sestavena  z  údajů ke dni, od něhož ke dni vyhotovení návrhu smlouvy o 
   sloučení  uplynulo  více než šest měsíců, také mezitímní účetní závěrka
   příslušné osoby,
 
   d) zahajovací rozvaha nástupnické osoby a
 
   e) zpráva podle § 385.
 
   (2)  Správní  rada  může  návrh  smlouvy  o  sloučení jen přijmout nebo
   odmítnout.
 
   (3) Svolá-li se zasedání správních rad zúčastněných osob jako společné,
   hlasují  jednotlivé  správní rady o návrhu smlouvy o sloučení odděleně.
   Pokud  se  však  po  schválení  smlouvy volí členové orgánů nástupnické
   osoby,  mohou  správní  rady  zúčastněných  osob rozhodnout, že budou o 
   těchto členech hlasovat společně.
 
   § 387
 
   (1) Zúčastněné osoby zveřejní nejméně třicet dnů před zasedáním správní
   rady  společné  oznámení, v němž uvedou, jakých osob se sloučení týká a
   která z nich se stane nástupnickou osobou.
 
   (2) Přihlásí-li věřitel zúčastněné osoby pohledávku do šesti měsíců ode
   dne,  kdy  se  zápis  sloučení  stal  vůči  němu  účinným,  má právo na
   dostatečnou  jistotu, pokud prokáže, že se dobytnost pohledávky zhorší.
   Prokáže-li  věřitel,  že  se  v  důsledku sloučení dobytnost pohledávky
   podstatným  způsobem zhorší, má právo na dostatečnou jistotu ještě před
   zápisem rozdělení do veřejného rejstříku.
 
   § 388
 
   Právo  domáhat  se  neplatnosti  smlouvy  o  sloučení má jen zúčastněná
   osoba,  člen  správní  rady, člen dozorčí rady nebo revizor; toto právo
   zaniká,  není-li  návrh  podán  do  tří  měsíců  ode dne, kdy se konalo
   zasedání správní rady.
 
   § 389
 
   (1)  Návrh  na  zápis sloučení do veřejného rejstříku podávají společně
   všechny  zúčastněné  osoby;  návrh  podepíší  také členové statutárního
   orgánu nástupnické osoby.
 
   (2)  Na  základě  návrhu  se provede zápis sloučení tak, že k témuž dni
   vymaže ve veřejném rejstříku zanikající osoby, poznamená, kdo je jejich
   právní  nástupce,  a u nástupnické osoby uvede den účinnosti sloučení a
   názvy,   adresy   sídla   a  identifikující  údaje  osob,  které  se  s 
   nástupnickou  osobou  sloučily,  a  případné  další změny u nástupnické
   osoby, pokud v důsledku sloučení nastaly.
 
   § 390
 
   (1)  Nepodají-li  zúčastněné  osoby  návrh  na  zápis sloučení do šesti
   měsíců  ode dne, kdy byla smlouva o sloučení uzavřena, může kterákoli z 
   těch  zúčastněných  osob, která byla připravena návrh podat, od smlouvy
   odstoupit.  Odstoupí-li  od  smlouvy  i  jen jedna strana, zanikají tím
   závazky všech stran, založené smlouvou.
 
   (2)  Nepodají-li  zúčastněné  osoby  návrh na zápis sloučení do jednoho
   roku  ode  dne,  kdy  byla  smlouva  o  sloučení uzavřena, platí, že od
   smlouvy odstoupily všechny zúčastněné osoby.
 
   (3)  Společně  a  nerozdílně se zúčastněnou osobou, která způsobila, že
   návrh  na zápis sloučení nebyl podán včas, nahradí ostatním zúčastněným
   osobám  škodu  z toho vzniklou členové jejího statutárního orgánu vyjma
   těch,  kteří prokáží, že vyvinuli dostatečné úsilí, aby návrh byl podán
   včas.
 
   Změna právní formy nadace na nadační fond
 
   § 391
 
   (1)  Připustí-li  to  nadační  listina  výslovně,  může správní rada po
   předchozím  vyjádření  dozorčí  rady  nebo  revizora rozhodnout o změně
   právní  formy  nadace na nadační fond, avšak jen pokud došlo ke snížení
   hodnoty  nadační  jistiny  pod  výši stanovenou v § 330 odst. 1 na dobu
   nikoli přechodnou.
 
   (2) Rozhodnutí o změně právní formy musí obsahovat
 
   a) označení nadace názvem, sídlem a identifikujícím údajem,
 
   b) název nadačního fondu po změně právní formy,
 
   c) rozhodný den,
 
   d)  údaje  o  členech  orgánů  nadačního  fondu,  které  se zapisují do
   veřejného rejstříku.
 
   (3) Rozhodnutí vyžaduje formu veřejné listiny.
 
   § 392
 
   Rozhodnutí  o  změně  právní  formy  nabývá  účinnosti  dnem  zápisu do
   veřejného rejstříku.
 
   § 393
 
   (1)  Nejméně  třicet  dnů  před  zasedáním správní rady nadace zveřejní
   oznámení o záměru přijmout rozhodnutí o změně právní formy.
 
   (2)  Věřitel nadace, který přihlásí svou pohledávku do šesti měsíců ode
   dne,  kdy  se zápis změny právní formy stal účinným vůči třetím osobám,
   může žádat zajištění své pohledávky dostatečnou jistotou, jestliže se v 
   důsledku  změny právní formy její dobytnost zhorší. Prokáže-li věřitel,
   že   se  v  důsledku  změny  právní  formy  dobytnost  jeho  pohledávky
   podstatným  způsobem  zhorší,  náleží  mu dostatečná jistota ještě před
   zápisem změny právní formy do veřejného rejstříku.
 
   Pododdíl 3
 
   Nadační fond
 
   § 394
 
   (1) Zakladatel zakládá nadační fond k účelu užitečnému společensky nebo
   hospodářsky.
 
   (2) Název nadačního fondu musí obsahovat slova „nadační fond“.
 
   § 395
 
   Nadační  fond  se  zakládá zakládací listinou nebo pořízením pro případ
   smrti.
 
   § 396
 
   (1) Zakladatelské právní jednání obsahuje alespoň
 
   a) název a sídlo nadačního fondu,
 
   b) jméno zakladatele a jeho bydliště nebo sídlo,
 
   c) vymezení účelu, pro který se nadační fond zakládá,
 
   d) údaj o výši vkladu, popřípadě o jeho nepeněžitém předmětu,
 
   e)  počet  členů správní rady i jména a bydliště jejích prvních členů a
   údaj, jakým způsobem členové správní rady za nadační fond jednají,
 
   f)  počet  členů  dozorčí rady i jména a bydliště jejích prvních členů,
   nebo jméno a bydliště prvního revizora,
 
   g) určení správce vkladů a
 
   h)  podmínky  pro  poskytování příspěvků z majetku nadačního fondu nebo
   vymezení  okruhu činností, jež nadační fond může vzhledem k svému účelu
   vykonávat.
 
   (2)  Zakládá-li  se nadační fond pořízením pro případ smrti a neurčí-li
   zakladatel  ani  způsob jmenování prvních členů správní a dozorčí rady,
   popřípadě  prvního  revizora,  jmenuje  je vykonavatel závěti; jinak je
   jmenuje soud na návrh osoby, která na tom osvědčí právní zájem.
 
   § 397
 
   Vznik nadačního fondu
 
   Nadační fond vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
 
   § 398
 
   (1)  Majetek  nadačního  fondu  tvoří  soubor  vzniklý z vkladů a darů,
   jejichž  předmět  nemusí  splňovat  předpoklad trvalého výnosu. Co je v 
   majetku  nadačního  fondu, nelze zastavit, ani jinak použít k zajištění
   dluhu; k právnímu jednání, které tomu odporuje, se nepřihlíží.
 
   (2)  Majetek  nadačního  fondu  lze zcizit, je-li to v souladu s účelem
   nadačního   fondu.  Lze  jej  též  použít  k  investici  považované  za
   obezřetnou.
 
   (3) Nadační fond nevytváří nadační jistinu ani nadační kapitál.
 
   § 399
 
   (1)  Připustí-li to výslovně zakladatelské právní jednání, může správní
   rada  rozhodnout  po  předchozím vyjádření dozorčí rady nebo revizora o 
   změně právní formy nadačního fondu na nadaci. Rozhodnutí o změně právní
   formy  musí obsahovat alespoň označení nadačního fondu názvem, sídlem a
   identifikujícím údajem a náležitosti stanovené pro nadační listinu.
 
   (2) Rozhodnutí vyžaduje formu veřejné listiny.
 
   § 400
 
   (1)  Nejméně  třicet  dnů  před zasedáním správní rady zveřejní nadační
   fond oznámení o záměru změnit právní formu.
 
   (2)  Věřitel  nadačního  fondu, který přihlásí svou pohledávku do šesti
   měsíců  ode  dne,  kdy  se zápis změny stal účinným vůči třetím osobám,
   může  žádat zajištění své pohledávky dostatečnou jistotou, zhorší-li se
   v důsledku změny právní formy dobytnost pohledávky. Prokáže-li věřitel,
   že  se  v  důsledku změny právní formy dobytnost jeho pohledávky zhorší
   podstatným  způsobem,  náleží  mu dostatečná jistota ještě před zápisem
   změny právní formy do veřejného rejstříku.
 
   § 401
 
   (1)  Není-li  trvale  možné,  aby  nadační fond nadále plnil svůj účel,
   rozhodne  správní  rada  o  zrušení nadačního fondu s likvidací a zvolí
   likvidátora.
 
   (2)  Neplní-li nadační fond účel, ke kterému byl zřízen, soud jej zruší
   na  návrh  osoby,  která  na  tom  osvědčí  právní zájem, a nařídí jeho
   likvidaci.
 
   Oddíl 4
 
   Ústav
 
   § 402
 
   Ústav  je  právnická  osoba  ustavená  za  účelem  provozování činnosti
   užitečné společensky nebo hospodářsky s využitím své osobní a majetkové
   složky. Ústav provozuje činnost, jejíž výsledky jsou každému rovnocenně
   dostupné za podmínek předem stanovených.
 
   § 403
 
   Provozuje-li  ústav  obchodní  závod nebo jinou vedlejší činnost, nesmí
   být  provoz na újmu jakosti, rozsahu a dostupnosti služeb poskytovaných
   v  rámci  hlavní  činnosti ústavu. Zisk může ústav použít jen k podpoře
   činnosti, pro niž byl založen, a k úhradě nákladů na vlastní správu.
 
   § 404
 
   Název ústavu
 
   Název ústavu musí obsahovat slova „zapsaný ústav“, postačí však zkratka
   „z. ú.“
 
   § 405
 
   Založení ústavu
 
   (1)  Ústav  se  zakládá  zakládací  listinou  nebo pořízením pro případ
   smrti. Zakladatelské právní jednání obsahuje alespoň
 
   a) název ústavu a jeho sídlo,
 
   b)  účel  ústavu  vymezením předmětu jeho činnosti, popřípadě i předmět
   jeho podnikání,
 
   c) údaj o výši vkladu, popřípadě o jeho nepeněžitém předmětu,
 
   d) počet členů správní rady i jména a bydliště jejích prvních členů a
 
   e) podrobnosti o vnitřní organizaci ústavu, nevyhradí-li se její úprava
   statutu ústavu.
 
   (2) Zřídí-li zakladatelské právní jednání dozorčí radu, uvedou se v něm
   počet členů dozorčí rady a jména i bydliště jejích prvních členů.
 
   § 406
 
   (1)  O  změnách  zakladatelského právního jednání rozhoduje i za trvání
   ústavu zakladatel.
 
   (2)  Není-li  rozhodování  zakladatele  možné,  nabývá  jeho práva vůči
   ústavu  osoba  určená  zakladatelským  právním  jednáním  v rozsahu tam
   uvedeném,  jinak  je  nabývá  správní rada; v takovém případě se však k 
   rozhodnutí  správní  rady  o  změně  účelu  ústavu  nebo o jeho zrušení
   vyžaduje předchozí souhlas soudu.
 
   § 407
 
   Vznik ústavu
 
   Ústav vzniká zápisem do veřejného rejstříku.
 
   § 408
 
   Ředitel
 
   (1)  Ředitel  je  statutární  orgán ústavu. Statut může pro tento orgán
   zvolit i jiné označení, pokud tím nevzbudí klamný dojem o jeho povaze.
 
   (2)  Ředitel  nemůže  být členem správní rady a byla-li zřízena dozorčí
   rada  nebo  jiný  orgán obdobné povahy, pak ani členem takového orgánu.
   Byla-li  ředitelem  zvolena  osoba  odsouzená  za  úmyslný trestný čin,
   nepřihlíží se k volbě.
 
   Správní rada
 
   § 409
 
   (1)  Neurčí-li  zakladatelské  právní  jednání  jiný  způsob, jmenuje a
   odvolává  členy  správní  rady  zakladatel.  Není-li  to  možné, volí a
   odvolává  členy  správní  rady  dozorčí rada, pokud byla zřízena; jinak
   správní rada volí a odvolává své členy sama.
 
   (2)  Neurčí-li  zakladatelské  právní jednání jiné funkční období člena
   správní rady, je tříleté. Nevyloučí-li to zakladatelské právní jednání,
   lze  člena správní rady volit i opakovaně; pokud však správní rada volí
   a odvolává své členy sama, lze tutéž osobu opakovaně zvolit nanejvýš na
   dvě po sobě jdoucí funkční období.
 
   (3)  Byla-li  zřízena  dozorčí  rada,  je  členství ve správní radě a v 
   dozorčí radě neslučitelné.
 
   § 410
 
   Správní rada volí i odvolává ředitele, dohlíží na výkon jeho působnosti
   a  rozhoduje  o právních jednáních ústavu vůči řediteli; není-li určeno
   jinak,  projevuje  za ústav při těchto právních jednáních vůli předseda
   správní rady.
 
   § 411
 
   (1) Správní rada schvaluje rozpočet, řádnou a mimořádnou účetní závěrku
   a výroční zprávu ústavu.
 
   (2)  Správní  rada  rozhoduje o zahájení provozu obchodního závodu nebo
   jiné  vedlejší  činnosti  ústavu  nebo  o  změně jejího předmětu, pokud
   zakladatelské právní jednání neurčí něco jiného.
 
   § 412
 
   (1)  Neurčí-li  zakladatelské  právní  jednání  další  omezení, uděluje
   správní rada předchozí souhlas k právnímu jednání, kterým ústav
 
   a) nabývá nebo pozbývá vlastnického práva k nemovité věci,
 
   b) vlastní nemovitou věc zatěžuje,
 
   c) nabývá nebo pozbývá právo autorské nebo průmyslové nebo
 
   d)  zakládá  jinou  právnickou  osobu  nebo  se  na takové osobě podílí
   vkladem.
 
   (2) Neurčí-li zakladatelské právní jednání něco jiného, uděluje správní
   rada  předchozí  souhlas i k právnímu jednání, kterým ústav nabývá nebo
   pozbývá  vlastnické  právo  k  movité  věci, jejíž hodnota je vyšší než
   hodnota  zakázky  malého  rozsahu  podle  zákona  upravujícího  veřejné
   zakázky.
 
   § 413
 
   Statut ústavu
 
   (1)  Určí-li to zakladatelské právní jednání nebo je-li to účelné, vydá
   správní  rada  statut ústavu a upraví v něm vnitřní organizaci ústavu a
   podrobnosti o jeho činnosti.
 
   (2)  Ústav  statut  uveřejní  uložením  do sbírky listin. Každý může ve
   veřejném  rejstříku  do  statutu  nahlížet a pořizovat si z něj výpisy,
   opisy nebo kopie. Stejné právo lze uplatnit také v sídle ústavu.
 
   § 414
 
   Neurčí-li  zakládací  listina,  že členům orgánů ústavu náleží za výkon
   funkce  odměna a způsob jejího určení, platí, že řediteli náleží odměna
   obvyklá  a má se za to, že funkce členů ostatních orgánů jsou čestné. V 
   takovém  případě  určí  výši  odměny ředitele nebo způsob jejího určení
   správní rada.
 
   § 415
 
   (1)  Ústav  účtuje  odděleně o nákladech a výnosech spojených s hlavním
   předmětem  činnosti,  s  provozem obchodního závodu nebo jinou vedlejší
   činností a se správou ústavu.
 
   (2)   Účetní  závěrku  ústavu  ověřuje  auditor,  pokud  mu  to  ukládá
   zakladatelské  právní  jednání  nebo  statut,  anebo pokud výše čistého
   obratu  ústavu  překročí  deset  milionů Kč. V těchto případech auditor
   ověřuje i výroční zprávu ústavu.
 
   § 416
 
   Výroční zpráva
 
   (1)  Výroční zpráva ústavu obsahuje kromě náležitostí stanovených jiným
   právním  předpisem  upravujícím  účetnictví  další  významnější údaje o 
   činnosti  a  hospodaření ústavu, včetně výše plnění poskytnutých členům
   orgánů  ústavu, a o případných změnách zakladatelského právního jednání
   nebo změnách členství v orgánech ústavu.
 
   (2)  Neurčí-li  zakladatelské právní jednání i další způsob uveřejnění,
   uveřejní  ústav  výroční  zprávu nejpozději do šesti měsíců po skončení
   účetního  období  uložením  do  sbírky  listin.  Každý může ve veřejném
   rejstříku  do  statutu nahlížet a pořizovat si z něj výpisy, opisy nebo
   kopie.
 
   § 417
 
   Nenaplňuje-li  ústav  dlouhodobě  svůj  účel,  zruší  jej soud na návrh
   osoby, která osvědčí právní zájem.
 
   § 418
 
   V  ostatním  se  na  právní  poměry ústavu použijí obdobně ustanovení o 
   nadaci;  nepoužijí  se  však  ustanovení  o  nadační jistině a nadačním
   kapitálu.
 
   Díl 4
 
   Spotřebitel
 
   § 419
 
   Spotřebitelem  je  každý  člověk,  který  mimo  rámec své podnikatelské
   činnosti  nebo  mimo  rámec  samostatného výkonu svého povolání uzavírá
   smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
 
   Díl 5
 
   Podnikatel
 
   § 420
 
   (1)  Kdo  samostatně  vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou
   činnost  živnostenským  nebo  obdobným  způsobem  se  záměrem činit tak
   soustavně  za  účelem  dosažení  zisku, je považován se zřetelem k této
   činnosti za podnikatele.
 
   (2) Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 se za podnikatele
   považuje  také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní
   obchodní,  výrobní  nebo  obdobnou  činností  či při samostatném výkonu
   svého  povolání,  popřípadě  osoba,  která  jedná  jménem  nebo na účet
   podnikatele.
 
   § 421
 
   (1)  Za podnikatele se považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za
   jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku, stanoví jiný
   zákon.
 
   (2)  Má  se  za  to,  že  podnikatelem  je  osoba, která má k podnikání
   živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona.
 
   § 422
 
   Podnikatel,  který nemá obchodní firmu, právně jedná při svém podnikání
   pod  vlastním  jménem; připojí-li k němu dodatky charakterizující blíže
   jeho osobu nebo obchodní závod, nesmí být klamavé.
 
   Obchodní firma
 
   § 423
 
   (1)  Obchodní  firma  je  jméno,  pod  kterým  je  podnikatel zapsán do
   obchodního rejstříku. Podnikatel nesmí mít víc obchodních firem.
 
   (2)  Ochrana  práv k obchodní firmě náleží tomu, kdo ji po právu použil
   poprvé.  Kdo byl dotčen ve svém právu k obchodní firmě, má stejná práva
   jako při ochraně před nekalou soutěží.
 
   § 424
 
   Obchodní  firma nesmí být zaměnitelná s jinou obchodní firmou ani nesmí
   působit klamavě.
 
   § 425
 
   (1)  Člověk  se  zapíše  do  obchodního  rejstříku  pod obchodní firmou
   tvořenou zpravidla jeho jménem. Změní-li se jeho jméno, může používat v 
   obchodní firmě i nadále své dřívější jméno; změnu jména však uveřejní.
 
   (2)  Zapíše-li  se  člověk  do  obchodního rejstříku pod jinou obchodní
   firmou  než pod svým jménem, musí být zřejmé, že nejde o obchodní firmu
   právnické osoby.
 
   § 426
 
   Je-li   více   obchodních   závodů   několika  podnikatelů  spojeno  do
   podnikatelského  seskupení,  mohou  jejich  jména  nebo  obchodní firmy
   obsahovat shodné prvky; veřejnost však musí být schopna je odlišit.
 
   § 427
 
   (1)  Kdo  nabude  obchodní firmu, má právo ji používat, pokud k tomu má
   souhlas svého předchůdce nebo jeho právního nástupce; vyžaduje se však,
   aby k obchodní firmě připojil údaj vyjadřující právní nástupnictví.
 
   (2)  Při  přeměně  právnické  osoby  přejde  obchodní firma na právního
   nástupce, pokud s tím souhlasí; souhlas jiné osoby se nevyžaduje. Má-li
   právnická  osoba  více  právních  nástupců a neurčí-li se, na kterého z 
   nich  obchodní  firma  přechází,  nepřejde  obchodní firma na žádného z 
   nich.
 
   § 428
 
   Odvolat  souhlas  s užitím svého jména v obchodní firmě právnické osoby
   má  právo  ten,  kdo  k  tomu  má  tak  závažný  důvod, že po něm nelze
   spravedlivě  požadovat, aby jeho jméno bylo v obchodní firmě využíváno;
   takovým  důvodem  může  být  zejména změna převažující povahy podnikání
   právnické  osoby nebo změna vlastnické struktury obchodní korporace. Za
   těchto podmínek má právo odvolat souhlas i právní nástupce osoby, která
   souhlas udělila.
 
   § 429
 
   Sídlo podnikatele
 
   (1)  Sídlo  podnikatele se určí adresou zapsanou ve veřejném rejstříku.
   Nezapisuje-li  se fyzická osoba jako podnikatel do veřejného rejstříku,
   je  jeho  sídlem  místo, kde má hlavní obchodní závod, popřípadě kde má
   bydliště.
 
   (2)  Uvádí-li  podnikatel  jako  své  sídlo  jiné  místo  než své sídlo
   skutečné,  může  se  každý dovolat i jeho skutečného sídla. Proti tomu,
   kdo se dovolá sídla podnikatele zapsaného ve veřejném rejstříku, nemůže
   podnikatel namítat, že má skutečné sídlo v jiném místě.
 
   Zastoupení podnikatele
 
   § 430
 
   (1)  Pověří-li  podnikatel někoho při provozu obchodního závodu určitou
   činností,  zastupuje  tato osoba podnikatele ve všech jednáních, k nimž
   při této činnosti obvykle dochází.
 
   (2)  Podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, pokud
   byla  třetí  osoba  v  dobré  víře,  že  jednající  osoba  je k jednání
   oprávněna.
 
   § 431
 
   Překročí-li zástupce podnikatele zástupčí oprávnění, podnikatele právní
   jednání  zavazuje;  to neplatí, věděla-li třetí osoba o překročení nebo
   musela-li o něm vědět vzhledem k okolnostem případu.
 
   § 432
 
   Zákaz konkurence
 
   (1)  Osoba,  která  vystupuje  jako  podnikatelův  zástupce při provozu
   obchodního závodu, nesmí bez souhlasu podnikatele činit na vlastní nebo
   cizí  účet  nic,  co spadá do oboru obchodního závodu. Stane-li se tak,
   může  se  podnikatel  domáhat,  aby  se  jeho zástupce takového jednání
   zdržel.
 
   (2) Jednal-li zástupce na vlastní účet, může se podnikatel domáhat, aby
   zástupcovo  jednání  bylo prohlášeno za učiněné na jeho účet. Jednal-li
   zástupce  na  cizí  účet,  může  se  podnikatel  domáhat,  aby  mu bylo
   postoupeno  právo  na  odměnu  nebo  aby  mu  byla  vydána  odměna  již
   poskytnutá.  Tato  práva zanikají, pokud nebyla uplatněna do tří měsíců
   ode  dne, kdy se podnikatel o jednání dozvěděl, nejpozději však rok ode
   dne, kdy k jednání došlo.
 
   (3)  Namísto  práva  podle odstavce 2 může podnikatel požadovat náhradu
   škody;  to  však  jen  tehdy,  měl-li  a  mohl  zástupce vědět, že svou
   činností  podnikatele  poškozuje. Měl-li a mohl vědět také ten, v jehož
   prospěch  podnikatelův  zástupce  nedovoleně  jednal,  že jde o činnost
   poškozující podnikatele, je povinen k náhradě škody také on.
 
   § 433
 
   (1)  Kdo  jako  podnikatel  vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském
   styku,  nesmí  svou  kvalitu  odborníka  ani  své hospodářské postavení
   zneužít  k  vytváření  nebo  k  využití  závislosti  slabší  strany a k 
   dosažení  zřejmé  a  nedůvodné  nerovnováhy  ve  vzájemných  právech  a
   povinnostech stran.
 
   (2)  Má  se  za  to,  že  slabší  stranou  je  vždy  osoba,  která vůči
   podnikateli  v  hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním
   podnikáním.
 
   § 434
 
   Dá-li  podnikatel  veřejnosti  najevo,  ve kterém místě podniká, umožní
   veřejnosti  vstupovat  s  ním  v tomto místě do právního styku v určené
   provozní době; jinak v době obvyklé.
 
   § 435
 
   (1)  Každý  podnikatel  musí  uvádět  na obchodních listinách a v rámci
   informací   zpřístupňovaných   veřejnosti   prostřednictvím   dálkového
   přístupu  své  jméno  a sídlo. Podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku
   uvede  na  obchodní  listině  též  údaj  o tomto zápisu včetně oddílu a
   vložky; podnikatel zapsaný v jiném veřejném rejstříku uvede údaj o svém
   zápisu  do tohoto rejstříku; podnikatel nezapsaný ve veřejném rejstříku
   uvede  údaj o svém zápisu do jiné evidence. Byl-li podnikateli přidělen
   identifikující údaj, uvede i ten.
 
   (2)  Na  listině  podle  odstavce  1 lze uvést i další údaje, nejsou-li
   způsobilé vyvolat klamavý dojem.
 
   HLAVA III
 
   ZASTOUPENÍ
 
   Díl 1
 
   Všeobecná ustanovení
 
   § 436
 
   (1)  Kdo je oprávněn právně jednat jménem jiného, je jeho zástupcem; ze
   zastoupení  vznikají  práva  a  povinnosti  přímo zastoupenému. Není-li
   zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním jménem.
 
   (2) Je-li zástupce v dobré víře nebo musel-li vědět o určité okolnosti,
   přihlíží  se  k  tomu  i  u  zastoupeného;  to  neplatí,  jedná-li se o 
   okolnost, o které se zástupce dozvěděl před vznikem zastoupení. Není-li
   zastoupený v dobré víře, nemůže se dovolat dobré víry zástupce.
 
   § 437
 
   (1)  Zastoupit  jiného  nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy
   zastoupeného,  ledaže  při  smluvním  zastoupení  zastoupený  o takovém
   rozporu věděl nebo musel vědět.
 
   (2)   Jednal-li   zástupce,   jehož   zájem  je  v  rozporu  se  zájmem
   zastoupeného,  s  třetí  osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti
   nebo  musela-li  o  ní vědět, může se toho zastoupený dovolat. Má se za
   to,  že  tu je rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce
   jedná i za tuto třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti.
 
   § 438
 
   Zástupce  jedná  osobně.  Dalšího  zástupce  může  pověřit, je-li to se
   zastoupeným  ujednáno  nebo vyžaduje-li to nutná potřeba, odpovídá však
   za řádný výběr jeho osoby.
 
   § 439
 
   Má-li  zastoupený  pro  tutéž záležitost více zástupců, má se za to, že
   každý z nich může jednat samostatně.
 
   § 440
 
   (1)  Překročil-li  zástupce zástupčí oprávnění, zavazuje právní jednání
   zastoupeného, pokud překročení schválí bez zbytečného odkladu. To platí
   i  v  případě,  kdy  za  jiného  právně  jedná osoba, která k tomu není
   oprávněna.
 
   (2)  Není-li právní jednání bez zbytečného odkladu schváleno, je osoba,
   která  právně  jednala  za jiného, zavázána sama. Osoba, se kterou bylo
   jednáno  a  která  byla v dobré víře, může na jednajícím požadovat, aby
   splnil, co bylo ujednáno, anebo aby nahradil škodu.
 
   Díl 2
 
   Smluvní zastoupení
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 441
 
   (1) Ujednají-li si to strany, zastupuje jedna z nich druhou v ujednaném
   rozsahu jako zmocněnec.
 
   (2)  Zmocnitel uvede rozsah zástupčího oprávnění v plné moci. Netýká-li
   se  zastoupení  jen  určitého  právního  jednání,  udělí  se plná moc v 
   písemné  formě. Vyžaduje-li se pro právní jednání zvláštní forma, udělí
   se v téže formě i plná moc.
 
   § 442
 
   Zmocnitel  se  nemůže vzdát práva odvolat zmocnění, ujednají-li si však
   strany pro jeho odvolání určité důvody, nelze zmocnění odvolat z jiného
   důvodu.  To  neplatí,  má-li  zmocnitel  pro  odvolání  zmocnění zvlášť
   závažný důvod.
 
   § 443
 
   Při  zmocnění  právnické  osoby  náleží  výkon  zástupčího oprávnění do
   působnosti jejího statutárního orgánu. K výkonu zastoupení je oprávněna
   i osoba, kterou statutární orgán určí.
 
   § 444
 
   (1)  Kdo vlastní vinou vyvolá u třetí osoby domněnku, že zmocnil někoho
   jiného  k  právnímu  jednání,  nemůže  se  dovolat nedostatku zmocnění,
   byla-li  třetí  osoba  v dobré víře a mohla-li rozumně předpokládat, že
   zmocnění bylo uděleno.
 
   (2)  Dal-li zmocnitel jiné osobě najevo, že zmocněnce zmocnil k určitým
   právním jednáním, může se vůči ní dovolat, že zmocnění později zaniklo,
   jen  pokud  jí  to  před zmocněncovým jednáním oznámil, nebo pokud tato
   osoba při zmocněncově jednání o zániku věděla.
 
   § 445
 
   Jednala-li jako zástupce osoba nezpůsobilá v příslušné záležitosti sama
   právně  jednat, nelze se toho dovolat vůči tomu, kdo o této skutečnosti
   nevěděl ani nemohl vědět.
 
   § 446
 
   Překročil-li   zmocněnec  zástupčí  oprávnění  a  nesouhlasí-li  s  tím
   zmocnitel,  oznámí  to  osobě,  se  kterou zmocněnec právně jednal, bez
   zbytečného  odkladu  poté, co se o právním jednání dozvěděl. Neučiní-li
   to,  platí,  že  překročení  schválil;  to  neplatí, pokud osoba, s níž
   zástupce  právně  jednal,  měla  a  mohla  z  okolností bez pochybností
   poznat, že zmocněnec zástupčí oprávnění zjevně překračuje.
 
   § 447
 
   Jsou-li  pokyny  zmocnitele  obsaženy v plné moci a musely-li být známy
   osobě,  vůči  níž  zmocněnec  jednal,  považuje se jejich překročení za
   porušení zástupčího oprávnění.
 
   § 448
 
   (1)   Zmocnění  zanikne  vykonáním  právního  jednání,  na  které  bylo
   zastoupení  omezeno;  zmocnění  zanikne  i  v  případě, že je zmocnitel
   odvolá  nebo  zmocněnec vypoví. Zemře-li zmocněnec nebo zmocnitel, nebo
   je-li některým z nich právnická osoba a zanikne-li, zanikne i zmocnění,
   ledaže bylo ujednáno něco jiného.
 
   (2)  Dokud  není odvolání zmocněnci známo, má jeho právní jednání tytéž
   účinky,  jako  by  zmocnění  ještě  trvalo. Toho se však nemůže dovolat
   strana, která o odvolání zmocnění věděla, nebo měla a mohla vědět.
 
   § 449
 
   (1)   Zemře-li  zmocnitel  nebo  vypoví-li  zmocněnec  zmocnění,  učiní
   zmocněnec ještě vše, co nesnese odkladu, aby zmocnitel nebo jeho právní
   nástupce  neutrpěl  újmu.  Jeho právní jednání má tytéž účinky, jako by
   zmocnění  ještě  trvalo, neodporuje-li tomu, co nařídil ještě zmocnitel
   nebo jeho právní nástupce.
 
   (2) Zmocněnec vydá bez zbytečného odkladu po zániku zmocnění vše, co mu
   zmocnitel  propůjčil,  popřípadě  co  pro  zmocnitele získal. Zemřel-li
   zmocněnec,  má vůči zmocniteli tuto povinnost každý, kdo má tyto věci u 
   sebe.
 
   Oddíl 2
 
   Prokura
 
   § 450
 
   (1)  Udělením prokury zmocňuje podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku
   prokuristu k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního
   závodu,  popřípadě  pobočky,  a to i k těm, pro která se jinak vyžaduje
   zvláštní plná moc. Zcizit nebo zatížit nemovitou věc je však prokurista
   oprávněn, je-li to výslovně uvedeno.
 
   (2)  Při  udělení  prokury musí být výslovně uvedeno, že jde o prokuru.
   Uděluje-li  podnikatel  prokuru  pro  některou pobočku svého obchodního
   závodu  nebo  pro  některý  z  několika svých obchodních závodů, označí
   výslovně pobočku nebo obchodní závod.
 
   § 451
 
   Prokurista  není  oprávněn  přenést prokuru na někoho jiného ani udělit
   další prokuru; k opačným ujednáním se nepřihlíží.
 
   § 452
 
   (1) Zakazuje se udělit prokuru právnické osobě.
 
   (2)  Je-li  prokura  udělena  několika  osobám,  zastupuje každá z nich
   podnikatele  samostatně,  ledaže  je  při  udělení  prokury určeno něco
   jiného.
 
   § 453
 
   Omezení prokury vnitřními pokyny nemá účinky vůči třetím osobám, i když
   bylo zveřejněno.
 
   § 454
 
   Prokurista vykonává prokuru s péčí řádného hospodáře.
 
   § 455
 
   Prokurista  se  podepisuje  tak,  že  k  firmě podnikatele připojí svůj
   podpis   a   údaj  označující  prokuru;  byla-li  prokura  udělena  pro
   jednotlivou  pobočku  nebo jeden z více obchodních závodů, připojí také
   údaj označující pobočku nebo obchodní závod.
 
   § 456
 
   Prokura  zaniká i převodem nebo pachtem obchodního závodu nebo pobočky,
   pro které byla udělena. Smrtí podnikatele prokura nezaniká, ledaže bylo
   ujednáno něco jiného.
 
   Díl 3
 
   Zákonné zastoupení a opatrovnictví
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 457
 
   Zákonné zastoupení i opatrovnictví sleduje ochranu zájmů zastoupeného a
   naplňování jeho práv.
 
   § 458
 
   Zákonný  zástupce  nebo opatrovník není oprávněn za zastoupeného právně
   jednat v záležitostech týkajících se vzniku a zániku manželství, výkonu
   rodičovských  povinností a práv, jakož i pořízení pro případ smrti nebo
   prohlášení o vydědění a jejich odvolání.
 
   § 459
 
   Zákonný  zástupce  nesmí  odejmout  zastoupenému  věc  zvláštní obliby,
   ledaže  to  odůvodňuje  ohrožení jeho života či zdraví, a jedná-li se o 
   nezletilého,  který  není  plně svéprávný, také jiný závažný důvod. Věc
   zvláštní  obliby musí být zastoupenému ponechána i při jeho umístění ve
   zdravotnickém   zařízení,   v   zařízení  sociálních  služeb,  zařízení
   sociálněprávní ochrany dětí nebo podobném zařízení.
 
   § 460
 
   Dojde-li  ke střetu zájmu zákonného zástupce nebo opatrovníka se zájmem
   zastoupeného  či  ke  střetnutí  zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž
   zákonným  zástupcem  nebo  opatrovníkem,  anebo  hrozí-li takový střet,
   jmenuje soud zastoupenému kolizního opatrovníka.
 
   § 461
 
   (1)  Spravuje-li  zákonný  zástupce nebo opatrovník jmění zastoupeného,
   náleží   mu  běžná  správa  takového  jmění.  Nejedná-li  se  o  běžnou
   záležitost,  vyžaduje  se  k  naložení se jměním zastoupeného schválení
   soudu.
 
   (2)  Dar,  dědictví  nebo odkaz určené pro zastoupeného s podmínkou, že
   jej  bude  spravovat  třetí  osoba,  jsou  ze  správy  podle odstavce 1
   vyloučeny.  Zákonný zástupce nebo opatrovník však může přijetí takového
   daru, dědictví nebo odkazu odmítnout; k odmítnutí se vyžaduje schválení
   soudu.
 
   § 462
 
   Zákonný zástupce ani opatrovník nemůže požadovat od zastoupeného odměnu
   za  zastoupení.  Má-li  však  povinnost  spravovat jmění, lze za správu
   přiznat  odměnu.  O  její  výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům
   správy,  k  hodnotě  spravovaného majetku a k výnosům z něho, jakož i k
   časové i pracovní náročnosti správy.
 
   § 463
 
   (1) Opatrovníka jmenuje soud; současně určí rozsah opatrovníkových práv
   a  povinností.  Osoba, které byl opatrovník jmenován, se na dobu trvání
   opatrovnictví stává opatrovancem.
 
   (2)  Požádá-li o to opatrovník, soud ho odvolá; soud opatrovníka odvolá
   i  v  případě,  že  neplní  své povinnosti. Zároveň opatrovanci jmenuje
   nového opatrovníka.
 
   § 464
 
   (1)  Nejedná-li  se  o  správu jmění, lze osobě jmenovat pouze jediného
   opatrovníka.  Je-li  jmenován  zvláštní  opatrovník  pro  správu  jmění
   zastoupeného  nebo  pro  správu  části  jeho jmění a zároveň opatrovník
   osoby,  náleží  druhému  z  nich  výlučné  zastoupení zastoupeného před
   soudem, a to i když se záležitost týká spravovaného jmění.
 
   (2)  Jmenuje-li  soud  více  opatrovníků  a  nerozhodne-li,  ve kterých
   záležitostech  je  každý  z nich způsobilý právně jednat za opatrovance
   samostatně, jsou opatrovníci povinni jednat společně.
 
   Oddíl 2
 
   Opatrovnictví člověka
 
   § 465
 
   (1)  Soud  jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho
   zájmů,  nebo  vyžaduje-li  to  veřejný  zájem. Soud jmenuje opatrovníka
   zejména  tomu, koho ve svéprávnosti omezil, tomu, o kom není známo, kde
   pobývá, neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání nebo
   tomu,  jehož  zdravotní  stav  mu  působí  obtíže při správě jmění nebo
   hájení práv.
 
   (2)  Odůvodňují-li to okolnosti, může soud opatrovníku uložit, aby se v 
   přiměřeném  rozsahu  pojistil  pro  případ,  že  při  výkonu své funkce
   způsobí opatrovanci nebo jiné osobě škodu.
 
   § 466
 
   (1)  K  povinnostem  opatrovníka náleží udržovat s opatrovancem vhodným
   způsobem  a  v  potřebném  rozsahu  pravidelné  spojení,  projevovat  o 
   opatrovance skutečný zájem, jakož i dbát o jeho zdravotní stav a starat
   se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy.
 
   (2)  Rozhoduje-li  opatrovník o opatrovancových záležitostech, vysvětlí
   opatrovanci srozumitelně povahu a následky rozhodnutí.
 
   § 467
 
   (1)  Opatrovník  při  plnění  svých  povinností  naplňuje opatrovancova
   právní  prohlášení  a  dbá  jeho názorů, i když je opatrovanec projevil
   dříve,  včetně  přesvědčení  nebo  vyznání,  soustavně k nim přihlíží a
   zařizuje  opatrovancovy záležitosti v souladu s nimi. Není-li to možné,
   postupuje opatrovník podle zájmů opatrovance.
 
   (2)  Opatrovník  dbá, aby způsob opatrovancova života nebyl v rozporu s 
   jeho  schopnostmi  a  aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i 
   zvláštním opatrovancovým představám a přáním.
 
   § 468
 
   Smrtí  opatrovníka  nebo  jeho odvoláním opatrovnictví nezaniká a dokud
   soud  nejmenuje  opatrovanci  nového opatrovníka, přechází na veřejného
   opatrovníka podle jiného zákona.
 
   § 469
 
   (1) Člověku, jemuž působí zdravotní stav při správě jeho jmění nebo při
   hájení  jeho  práv  obtíže, jmenuje soud na jeho návrh opatrovníka a ve
   shodě  s takovým návrhem určí opatrovníkovi rozsah působnosti. Na návrh
   opatrovance soud opatrovníka také odvolá.
 
   (2)  Opatrovník  jedná  zpravidla  společně  s  opatrovancem;  jedná-li
   opatrovník  samostatně,  jedná  v  souladu s vůlí opatrovance. Nelze-li
   vůli opatrovance zjistit, rozhodne na návrh opatrovníka soud.
 
   § 470
 
   Opatří-li   si  někdo  správce  svého  jmění  sám,  nelze  mu  jmenovat
   opatrovníka  pro  správu jmění. To neplatí, není-li správce jmění znám,
   odmítne-li   jednat   v   zájmu  zastoupeného  nebo  zanedbává-li  tuto
   povinnost, anebo nemůže-li jmění spravovat.
 
   § 471
 
   (1)  Rozhoduje-li soud o jmenování opatrovníka člověku, může tak učinit
   až po jeho zhlédnutí, nebrání-li tomu nepřekonatelná překážka; musí též
   vyslechnout  jeho  vyjádření  nebo  jinak  zjistit  jeho  stanovisko  a
   vycházet z něho.
 
   (2) Soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li
   to  možné,  jmenuje  soud  opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou
   osobu  opatrovanci  blízkou,  která  osvědčí o opatrovance dlouhodobý a
   vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani
   to,  jmenuje  soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro
   to,  aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného
   zákona.
 
   (3)  Způsobilost  být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec
   bydliště,  anebo  právnická  osoba  zřízená  touto  obcí k plnění úkolů
   tohoto  druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není
   vázáno na jeho souhlas.
 
   Opatrovnická rada
 
   § 472
 
   (1)  Je-li  jmenován  opatrovník,  může  opatrovanec  nebo  každá osoba
   opatrovanci blízká žádat o ustavení opatrovnické rady; opatrovník svolá
   schůzi  osob blízkých opatrovanci a jeho přátel, jsou-li mu známi, tak,
   aby se schůze konala do třiceti dnů po obdržení žádosti. Není-li schůze
   včas  svolána  nebo  nekoná-li  se z jiného důvodu, anebo není-li na ní
   zvolena opatrovnická rada, svolá schůzi soud, a to i bez návrhu.
 
   (2)  Schůze  se  může  zúčastnit  opatrovanec,  každá osoba opatrovanci
   blízká  a  kdokoli z jeho přátel, třebaže nebyl pozván; každý z nich má
   jeden   hlas.   Zúčastní-li  se  schůze  alespoň  pět  osob,  může  být
   opatrovnická rada zvolena.
 
   § 473
 
   (1)  Osoby  přítomné na schůzi volí členy opatrovnické rady, případně i 
   jejich  náhradníky,  většinou hlasů. Při volbě musí být dbáno, je-li to
   možné, o rovnoměrné zastoupení osob uvedených v § 472.
 
   (2)  Členem  opatrovnické  rady může být jen osoba, která o opatrovance
   osvědčí  dlouhodobý  a  vážný  zájem  a  schopnost  projevovat jej i do
   budoucna a jejíž zájmy neodporují zájmům opatrovance. Opatrovník nemůže
   být členem opatrovnické rady.
 
   § 474
 
   Opatrovnická  rada  má  alespoň  tři  členy.  Je  schopna usnášet se za
   přítomnosti  většiny  členů;  má-li  však  opatrovnická rada tři členy,
   vyžaduje  se  přítomnost  všech.  Rozhodnutí  přijímá opatrovnická rada
   většinou hlasů přítomných členů.
 
   § 475
 
   O   volbě   členů   opatrovnické   rady  a  náhradníků  vyhotoví  zápis
   zapisovatel,  kterého  určí přítomní. Ze zápisu musí být zřejmé, kdy se
   schůze  konala,  kdo  se  jí  zúčastnil,  kdo byl zvolen zapisovatelem,
   členem  opatrovnické  rady  a  náhradníkem  a  kolika  hlasy, zda proti
   průběhu  jednání někdo protestoval a z jakého důvodu. Protesty podané v 
   písemné  formě  musí  být  k  zápisu  připojeny.  Zápis  o  volbě členů
   opatrovnické  rady  zapisovatel  doručí  opatrovníkovi  a  soudu, který
   opatrovníka jmenoval.
 
   § 476
 
   (1)  Soud  může  na  návrh opatrovníka nebo kterékoli osoby oprávněné k 
   účasti  na schůzi, anebo bez návrhu prohlásit volbu za neplatnou, pokud
   při  ní  došlo  k  takovému  porušení  zákona, že v důsledku toho hrozí
   opatrovancova  újma.  V  takovém  případě  soud  bez zbytečného odkladu
   nařídí novou volbu.
 
   (2)  Jsou-li  pro  to  vážné  důvody,  může  soud  po  zahájení  řízení
   pozastavit  výkon  práv  člena  opatrovnické  rady  až  do rozhodnutí o 
   neplatnosti volby.
 
   § 477
 
   (1)  Člen  opatrovnické  rady je volen na dobu neurčitou. Ze své funkce
   může  odstoupit;  odstoupení  je  účinné  doručením  písemného oznámení
   opatrovníku a soudu. Odstoupení oznámí dalším členům opatrovnické rady.
 
   (2)  Soud  může  odvolat  z  funkce  člena  opatrovnické  rady na návrh
   opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo
   z   vlastního  podnětu,  pokud  člen  opatrovnické  rady  závažně  nebo
   opakovaně  poruší  své  povinnosti,  ztratí-li o opatrovance zájem nebo
   ocitnou-li  se  jeho  zájmy  opakovaně  v rozporu se zájmy opatrovance.
   Ustanovení § 476 odst. 2 se použije obdobně.
 
   (3)  Při zániku funkce člena opatrovnické rady opatrovník nebo předseda
   opatrovnické  rady  zařídí  volbu  nového  člena opatrovnické rady nebo
   náhradníka.  Neuskuteční-li  se volba bez zbytečného odkladu, postupuje
   soud podle § 472 odst. 1 obdobně.
 
   § 478
 
   (1) Opatrovnická rada zasedá nejméně jednou za rok; k zasedání ji svolá
   její předseda, nebo opatrovník, jinak kterýkoli člen opatrovnické rady,
   popřípadě soud na návrh osoby, která osvědčí vážný zájem o opatrovance,
   anebo i bez návrhu.
 
   (2) Opatrovnická rada přizve na zasedání opatrovance i opatrovníka.
 
   (3)  Ze  zápisu  o  zasedání  opatrovnické rady musí být zřejmé, kdy se
   konalo,  kdo  se jej účastnil, jaká rozhodnutí byla přijata, kdo vznesl
   protest a kdo zápis pořídil. Není-li v zápise uvedeno, kdo hlasoval pro
   návrh  a  kdo  proti  návrhu,  má se za to, že všichni přítomní členové
   opatrovnické  rady  hlasovali pro přijetí návrhu. Zápis doručí předseda
   opatrovnické rady opatrovníkovi a soudu, který opatrovníka jmenoval.
 
   § 479
 
   (1)  Opatrovnická  rada  na  svém  pravidelném zasedání projedná zprávu
   opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k 
   soupisu  jmění  opatrovance  a  k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování
   případné odměny opatrovníka za správu jmění.
 
   (2)  Usnese-li  se  na tom opatrovnická rada, podá její člen pověřený k 
   tomu  usnesením  návrh soudu na změnu výše odměny opatrovníka za správu
   jmění opatrovance.
 
   (3)  Usnese-li  se  na  tom  opatrovnická rada, podá její pověřený člen
   soudu  návrh  na  zrušení opatrovnictví, nebo na odvolání opatrovníka a
   jeho nahrazení jinou osobou.
 
   § 480
 
   (1) Bez souhlasu opatrovnické rady nesmí opatrovník rozhodnout o 
 
   a) změně bydliště opatrovance,
 
   b)  umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení v 
   případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje, nebo
 
   c)  zásazích  do  integrity  opatrovance,  nejedná-li  se o zákroky bez
   závažných následků.
 
   (2)  Bez souhlasu opatrovnické rady nesmí opatrovník naložit s majetkem
   opatrovance, jedná-li se o 
 
   a)   nabytí   nebo   zcizení   majetku  v  hodnotě  převyšující  částku
   odpovídající  stonásobku  životního  minima  jednotlivce  podle  jiného
   právního předpisu,
 
   b)  nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu třetinu opatrovancova
   majetku, ledaže tato třetina představuje hodnotu jen nepatrnou, nebo
 
   c)  přijetí  nebo  poskytnutí  zápůjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách
   uvedených v písmenu a) nebo b),
   ledaže se k takovým rozhodnutím vyžaduje i souhlas soudu.
 
   (3)  Je-li  to  v  zájmu opatrovance, může se opatrovnická rada usnést,
   jaká  další  rozhodnutí  opatrovníka  o  opatrovanci  podléhají  jejímu
   souhlasu;   taková   usnesení   nesmí  omezovat  opatrovníka  nad  míru
   přiměřenou okolnostem.
 
   § 481
 
   Člen   opatrovnické   rady,   který  pro  její  rozhodnutí  nehlasoval,
   opatrovník  nebo opatrovanec může do patnácti dnů od přijetí rozhodnutí
   navrhnout  soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady zrušil a nahradil je
   svým   rozhodnutím.   Dokud   soud   nerozhodne,   nenabude  rozhodnutí
   opatrovnické rady právní účinky.
 
   § 482
 
   (1)  Nelze-li  opatrovnickou radu zřídit pro nezájem dostatečného počtu
   osob  uvedených  v  §  472 odst. 1 nebo z jiných podobných důvodů, může
   soud   na   návrh  některé  z  těchto  osob  rozhodnout,  že  působnost
   opatrovnické  rady  bude  vykonávat  jen jedna z těchto osob a rozhodne
   zároveň o jejím jmenování.
 
   (2)  Není-li zvolena opatrovnická rada a není-li možný ani postup podle
   odstavce  1, schvaluje opatření opatrovníka stran opatrovance nebo jeho
   jmění namísto opatrovnické rady soud.
 
   § 483
 
   (1)  Neschválil-li to soud, nesmí opatrovník vyslovit souhlas se změnou
   osobního stavu opatrovance.
 
   (2)  Spravuje-li  opatrovník  opatrovancovo  jmění,  nesmí bez souhlasu
   soudu, nerozhodl-li soud o dalších omezeních,
 
   a)  zavázat  opatrovance  k  plnění některému z členů opatrovnické rady
   nebo osoby tomuto členu blízké,
 
   b)   nabýt  pro  opatrovance  nemovitou  věc  nebo  podíl  na  ní,  ani
   opatrovancovu nemovitou věc nebo podíl na ní zcizit či zatížit,
 
   c) nabýt pro opatrovance obchodní závod, podíl na obchodním závodu nebo
   podíl  na  právnické  osobě,  ani tento majetek zcizit nebo zatížit; to
   neplatí,  jedná-li  se  o  nabytí  účastnických  nebo podobných cenných
   papírů zajišťujících bezpečný výnos,
 
   d)  uzavřít  za  opatrovance  smlouvu  zavazující  ho k trvajícímu nebo
   opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,
 
   e) odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti, nebo
 
   f)  zavázat  opatrovance  k  bezúplatnému  plnění jiné osobě, ledaže se
   jedná  o  dar poskytnutý k obvyklé příležitosti podle zásad slušnosti v 
   přiměřeném  rozsahu  a opatrovanec je schopen úsudku a projevil s darem
   souhlas.
 
   (3)   Bez   zřetele   na   ustanovení   odstavce  2  opatrovník  nesmí,
   neschválil-li to soud, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o 
 
   a)   nabytí   nebo   zcizení   majetku  v  hodnotě  převyšující  částku
   odpovídající  pětisetnásobku  životního minima jednotlivce podle jiného
   právního předpisu,
 
   b) nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova
   majetku,  ledaže  tato  polovina  představuje  hodnotu  jen nepatrnou a
   nejedná se o věc, která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby, nebo
 
   c)  přijetí  nebo  poskytnutí  půjčky,  úvěru  nebo jistoty v hodnotách
   uvedených pod písmenem a) nebo b).
 
   (4)  Soud  si  před rozhodnutím podle odstavců 1 až 3 vyžádá stanovisko
   opatrovnické  rady.  Nesdělí-li  opatrovnická  rada  soudu stanovisko v 
   přiměřené lhůtě, potom soud rozhodne sám.
 
   § 484
 
   (1)  Právnická  osoba,  jejíž  hlavní činnost spočívá v péči o osoby se
   zdravotním  postižením  a ochraně jejich zájmů, má právo navrhnout, aby
   byla svolána schůze k ustavení opatrovnické rady.
 
   (2)  Právnická  osoba,  jejíž  hlavní činnost spočívá v péči o osoby se
   zdravotním  postižením  a  ochraně  jejich  zájmů, která působí v České
   republice  nepřetržitě  alespoň  tři  roky  a  byla  s  opatrovancem  v 
   pravidelném   spojení   alespoň   tři   měsíce,  má  právo  být  členem
   opatrovnické  rady  nebo se účastnit jejího zasedání, schůze k ustavení
   opatrovnické  rady  a navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady
   zrušil  a  nahradil  je  svým  rozhodnutím.  Neuplatňuje-li  však  tato
   právnická  osoba svá práva v souladu se zájmy opatrovance, soud jí tato
   práva  na  návrh  opatrovance, opatrovníka nebo členů opatrovnické rady
   odejme.
 
   § 485
 
   Soupis jmění a vyúčtování správy
 
   (1)  Opatrovník,  který  spravuje  jmění  opatrovance, vyhotoví do dvou
   měsíců od svého jmenování soupis spravovaného jmění a doručí jej soudu,
   opatrovanci a opatrovnické radě.
 
   (2) Za trvání opatrovnictví vyhotoví opatrovník vyúčtování správy jmění
   každoročně  vždy  do  30.  června,  ledaže se s členy opatrovnické rady
   dohodne,  že  vyúčtování  předloží  dříve. Je-li pro to důležitý důvod,
   může   opatrovanec   nebo   opatrovnická   rada  navrhnout  soudu,  aby
   opatrovníkovi   uložil   povinnost   vyhotovit   mimořádné  vyúčtování.
   Opatrovník  doručí  každé  vyúčtování  opatrovanci, opatrovnické radě a
   soudu.
 
   (3)  Opatrovník,  jehož  funkce končí, doručí konečné vyúčtování správy
   jmění  opatrovanci,  opatrovnické  radě a soudu, popřípadě také dalšímu
   opatrovníkovi  nebo  soudnímu komisaři jmenovanému v řízení o dědictví.
   Zemře-li  opatrovník,  vydá  soudu, který jej jmenoval, listiny a další
   doklady  týkající  se opatrovance a jeho záležitostí každý, kdo má tyto
   listiny a doklady u sebe.
 
   Oddíl 3
 
   Opatrovnictví právnické osoby
 
   § 486
 
   (1)  Soud  jmenuje opatrovníka právnické osobě, která to potřebuje, aby
   mohly  být  spravovány  její záležitosti nebo aby mohla být hájena její
   práva.
 
   (2)  Opatrovníkem  právnické  osoby může soud jmenovat jen osobu, která
   splňuje  podmínky  stanovené  pro  způsobilost  být členem statutárního
   orgánu.  Přestane-li opatrovník tyto podmínky splňovat, oznámí to soudu
   bez  zbytečného  odkladu.  Dozví-li  se  soud,  že  opatrovník  uvedené
   podmínky   nesplňuje,   nahradí   ho   bez   zbytečného  odkladu  novým
   opatrovníkem.
 
   § 487
 
   (1)  Pro  práva  a povinnosti opatrovníka právnické osoby platí obdobně
   ustanovení   o   právech  a  povinnostech  člena  statutárního  orgánu.
   Působnost  opatrovníka  se  přiměřeně  řídí  ustanoveními  o působnosti
   statutárního orgánu.
 
   (2)  Soud  opatrovníku  uloží,  aby  s  odbornou  péčí usiloval o řádné
   obnovení  činnosti  statutárního  orgánu  právnické  osoby;  je-li toho
   třeba,   soud  působnost  opatrovníka  dále  vymezí  s  přihlédnutím  k 
   působnosti  dalších  orgánů  právnické  osoby,  popřípadě  i  k  právům
   společníků.
 
   § 488
 
   Určuje-li  zakladatelské právní jednání, že má být právnické osobě jako
   opatrovník  jmenována  určitá  osoba,  soud  takovou osobu opatrovníkem
   jmenuje, pokud je k tomu způsobilá a souhlasí se jmenováním.
 
   HLAVA IV
 
   VĚCI A JEJICH ROZDĚLENÍ
 
   Díl 1
 
   Všeobecná ustanovení
 
   § 489
 
   Věc v právním smyslu (dále jen „věc“) je vše, co je rozdílné od osoby a
   slouží potřebě lidí.
 
   § 490
 
   Věc určená k obecnému užívání je veřejný statek.
 
   § 491
 
   (1)  Plod  je  to, co věc pravidelně poskytuje ze své přirozené povahy,
   jak  je  dáno  jejím obvyklým účelovým určením a přiměřeně k němu, ať s 
   přičiněním člověka nebo bez něho.
 
   (2) Užitky jsou to, co věc pravidelně poskytuje ze své právní povahy.
 
   § 492
 
   (1)  Hodnota  věci,  lze-li  ji vyjádřit v penězích, je její cena. Cena
   věci  se  určí  jako  cena obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo
   stanoveno zákonem.
 
   (2)  Mimořádná  cena věci se stanoví, má-li se její hodnota nahradit, s 
   přihlédnutím  ke  zvláštním  poměrům  nebo  ke zvláštní oblibě vyvolané
   náhodnými vlastnostmi věci.
 
   § 493
 
   Lidské tělo ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, nejsou věcí.
 
   § 494
 
   Živé  zvíře  má  zvláštní  význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý
   tvor.  Živé  zvíře  není  věcí  a  ustanovení o věcech se na živé zvíře
   použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.
 
   § 495
 
   Souhrn  všeho,  co  osobě  patří, tvoří její majetek. Jmění osoby tvoří
   souhrn jejího majetku a jejích dluhů.
 
   Díl 2
 
   Rozdělení věcí
 
   § 496
 
   Věci hmotné a nehmotné
 
   (1)  Hmotná  věc  je  ovladatelná  část vnějšího světa, která má povahu
   samostatného předmětu.
 
   (2)  Nehmotné věci jsou práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci
   bez hmotné podstaty.
 
   § 497
 
   Ovladatelné přírodní síly
 
   Na  ovladatelné  přírodní  síly,  se  kterými  se obchoduje, se použijí
   přiměřeně ustanovení o věcech hmotných.
 
   § 498
 
   Nemovité a movité věci
 
   (1)  Nemovité  věci  jsou  pozemky  a  podzemní  stavby  se samostatným
   účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité
   věci prohlásí zákon. Stanoví-li jiný právní předpis, že určitá věc není
   součástí  pozemku,  a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez
   porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá.
 
   (2)  Veškeré  další  věci,  ať je jejich podstata hmotná nebo nehmotná,
   jsou movité.
 
   § 499
 
   Zastupitelná věc
 
   Movitá  věc,  která  může  být  nahrazena  jinou  věcí  téhož druhu, je
   zastupitelná;  ostatní  věci  jsou  nezastupitelné.  V pochybnostech se
   případ posoudí podle zvyklostí.
 
   § 500
 
   Zuživatelná věc
 
   Movitá   věc,   jejíž  běžné  použití  spočívá  v  jejím  spotřebování,
   zpracování  nebo  zcizení, je zuživatelná; zuživatelné jsou i ty movité
   věci,  které náleží ke skladu nebo k jinému souboru, pokud jejich běžné
   užití  spočívá  v  tom, že jsou prodávány jednotlivě. Ostatní věci jsou
   nezuživatelné.
 
   § 501
 
   Hromadná věc
 
   Soubor  jednotlivých  věcí náležejících téže osobě, považovaný za jeden
   předmět  a jako takový nesoucí společné označení, pokládá se za celek a
   tvoří hromadnou věc.
 
   § 502
 
   Obchodní závod
 
   Obchodní  závod  (dále jen „závod“) je organizovaný soubor jmění, který
   podnikatel  vytvořil  a  který  z  jeho  vůle slouží k provozování jeho
   činnosti.  Má  se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho
   provozu.
 
   § 503
 
   Pobočka
 
   (1)  Pobočka  je  taková  část  závodu,  která  vykazuje hospodářskou a
   funkční samostatnost a o které podnikatel rozhodl, že bude pobočkou.
 
   (2)  Je-li pobočka zapsána do obchodního rejstříku, jedná se o odštěpný
   závod;  to  platí  i  o jiné organizační složce, pokud o ní jiný právní
   předpis   stanoví,  že  se  zapíše  do  obchodního  rejstříku.  Vedoucí
   odštěpného   závodu   je   oprávněn  zastupovat  podnikatele  ve  všech
   záležitostech  týkajících  se odštěpného závodu ode dne, ke kterému byl
   jako vedoucí odštěpného závodu zapsán do obchodního rejstříku.
 
   § 504
 
   Obchodní tajemství
 
   Obchodní  tajemství tvoří konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a
   v  příslušných  obchodních  kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které
   souvisejí  se  závodem  a  jejichž  vlastník  zajišťuje  ve  svém zájmu
   odpovídajícím způsobem jejich utajení.

 
   Díl 3
 
   Součást věci a příslušenství věci
 
   Součást věci
 
   § 505
 
   Součást  věci  je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být
   od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.
 
   § 506
 
   (1)  Součástí  pozemku  je  prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby
   zřízené  na  pozemku  a  jiná  zařízení  (dále jen „stavba“) s výjimkou
   staveb  dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno
   ve zdech.
 
   (2) Není-li podzemní stavba nemovitou věcí, je součástí pozemku, i když
   zasahuje pod jiný pozemek.
 
   § 507
 
   Součástí pozemku je rostlinstvo na něm vzešlé.
 
   § 508
 
   (1)  Stroj nebo jiné upevněné zařízení (dále jen „stroj“) není součástí
   nemovité věci zapsané do veřejného seznamu, byla-li se souhlasem jejího
   vlastníka  zapsána do téhož seznamu výhrada, že stroj jeho vlastnictvím
   není.  Výhrada  bude  vymazána,  prokáže-li vlastník nemovité věci nebo
   jiná  osoba  oprávněná  k  tomu podle zápisu ve veřejném seznamu, že se
   vlastník nemovité věci stal vlastníkem stroje.
 
   (2)  Má-li  být  takovým  strojem  nahrazen  stroj,  který  je součástí
   nemovité  věci,  lze  výhradu  do veřejného seznamu zapsat, pokud proti
   tomu  osoba  zapsaná ve výhodnějším pořadí nevznese odpor. Právo odporu
   však  nemá  osoba, jejíž právo nemůže být zápisem výhrady zkráceno, ani
   osoba,  jejíž  pohledávka  byla  již  splněna;  za  tím účelem může být
   splněna i pohledávka dosud nedospělá.
 
   § 509
 
   Inženýrské  sítě, zejména vodovody, kanalizace nebo energetické či jiné
   vedení,  nejsou součástí pozemku. Má se za to, že součástí inženýrských
   sítí jsou i stavby a technická zařízení, která s nimi provozně souvisí.
 
   Příslušenství věci
 
   § 510
 
   (1)  Příslušenství  věci je vedlejší věc vlastníka u věci hlavní, je-li
   účelem vedlejší věci, aby se jí trvale užívalo společně s hlavní věcí v 
   rámci  jejich hospodářského určení. Byla-li vedlejší věc od hlavní věci
   přechodně odloučena, nepřestává být příslušenstvím.
 
   (2)  Má se za to, že se právní jednání a práva i povinnosti týkající se
   hlavní věci týkají i jejího příslušenství.
 
   § 511
 
   Jsou-li pochybnosti, zda je něco příslušenstvím věci, posoudí se případ
   podle zvyklostí.
 
   § 512
 
   Je-li  stavba  součástí  pozemku, jsou vedlejší věci vlastníka u stavby
   příslušenstvím  pozemku,  je-li  jejich  účelem, aby se jich se stavbou
   nebo pozemkem v rámci jejich hospodářského účelu trvale užívalo.
 
   § 513
 
   Příslušenstvím  pohledávky  jsou  úroky,  úroky  z  prodlení  a náklady
   spojené s jejím uplatněním.
 
   Díl 4
 
   Cenný papír
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 514
 
   Cenný papír je listina, se kterou je právo spojeno takovým způsobem, že
   je  po  vydání  cenného  papíru  nelze  bez  této  listiny uplatnit ani
   převést.
 
   § 515
 
   Nevydal-li   emitent  cenný  papír  jako  druh  s  náležitostmi  zvlášť
   upravenými  zákonem,  musí  listina  určit  alespoň  odkazem  na emisní
   podmínky právo, které je s cenným papírem spojeno, a údaj o emitentovi.
 
   § 516
 
   Zastupitelné cenné papíry
 
   (1)  Cenné  papíry  téhož  druhu  vydané týmž emitentem v téže formě, z 
   nichž vznikají stejná práva, jsou zastupitelné.
 
   (2)  Podpis  emitenta  na zastupitelném cenném papíru může být nahrazen
   jeho  otiskem,  pokud  jsou  na listině současně použity ochranné prvky
   proti jejímu padělání nebo pozměnění.
 
   § 517
 
   Je-li  z  cenného papíru zavázána osoba odlišná od emitenta a poruší-li
   svou povinnost, nahradí emitent škodu z toho vzniklou.
 
   § 518
 
   Forma cenného papíru
 
   (1)  Cenný  papír  může mít formu cenného papíru na doručitele, na řad,
   nebo na jméno.
 
   (2)  Obsahuje-li  cenný papír jméno oprávněné osoby, má se za to, že se
   jedná  o  cenný papír na řad. Neobsahuje-li cenný papír jméno oprávněné
   osoby, platí, že se jedná o cenný papír na doručitele.
 
   § 519
 
   Emise cenného papíru
 
   (1)  Datum  emise  cenného papíru označuje den, kdy může dojít k vydání
   cenného  papíru prvnímu nabyvateli. Není-li stanoveno jinak, určí datum
   emise cenného papíru emitent.
 
   (2)  Emisní  podmínky  vymezují práva a povinnosti emitenta a vlastníků
   cenných papírů, jakož i podrobnější údaje o emisi.
 
   § 520
 
   Vydání cenného papíru
 
   (1)  Cenný  papír  je vydán dnem, kdy splňuje náležitosti stanovené pro
   něj  zákonem  nebo jiným právním předpisem a kdy se stanoveným způsobem
   stane majetkem prvého nabyvatele.
 
   (2)  Peněžní  částka,  za  kterou emitent cenný papír vydává, je emisní
   kurs cenného papíru.
 
   § 521
 
   (1)  Byl-li nabyvatel v dobré víře, že nabývá řádně vydaný cenný papír,
   je  vydán  i  přesto, že nebyly dodrženy náležitosti postupu při vydání
   cenného  papíru  nebo  že  se  cenný  papír nestal vlastnictvím prvního
   nabyvatele stanoveným způsobem.
 
   (2)  Ten,  do  jehož  práva  bylo  zasaženo  tím,  že  nebyly  dodrženy
   náležitosti  postupu  při  vydání cenného papíru nebo že se cenný papír
   nestal  vlastnictvím prvého nabyvatele stanoveným způsobem, má právo na
   náhradu  škody  vůči  emitentovi i vůči osobě, která v této záležitosti
   jednala  jménem  emitenta  nebo  na  jeho účet, za podmínek stanovených
   tímto zákonem.
 
   § 522
 
   Stejnopisy
 
   (1) Je-li cenný papír vydán ve více stejnopisech, musí být stejnopisy v 
   textu   listiny   číslovány,  jinak  se  každý  stejnopis  považuje  za
   samostatný cenný papír.
 
   (2)  Bylo-li  plněno  na  jeden  stejnopis,  zanikají  práva  ze  všech
   ostatních stejnopisů.
 
   § 523
 
   Kupón
 
   (1)  Je-li  s  cenným papírem spojeno právo na výnos, lze pro uplatnění
   tohoto  práva  vydat  kupón  jako  cenný papír na doručitele; kupóny se
   vydávají  v  kupónovém  archu.  Je-li  součástí kupónového archu talón,
   vyplývá z něho právo na vydání nového kupónového archu; talón však není
   cenným papírem.
 
   (2) Kupón musí obsahovat alespoň údaje o 
 
   a)  druhu  a  emitentovi  cenného  papíru, ke kterému byl vydán; byl-li
   kupón vydán k cennému papíru, vyžaduje se i jeho číselné označení,
 
   b) výši výnosu nebo způsobu jejího určení a
 
   c) datu a místu uplatnění práva na výnos.
 
   § 524
 
   Hromadná listina
 
   (1)  Zastupitelné  cenné  papíry  lze  nahradit hromadnou listinou. Pro
   emisi  a  vydání hromadné listiny platí stejné podmínky jako pro vydání
   jednotlivého  cenného  papíru.  Hromadná  listina  obsahuje  alespoň ty
   náležitosti, které zákon stanoví pro jednotlivý cenný papír včetně jeho
   čísla.
 
   (2)  Vlastník  hromadné  listiny  má právo na její výměnu za jednotlivé
   cenné papíry; určí-li emitent podmínky pro její výměnu, pak při splnění
   těchto podmínek.
 
   (3)  Práva  z  hromadné  listiny  nelze  převodem  dělit  na podíly. To
   neplatí,  pokud  došlo  k  imobilizaci cenného papíru při jeho hromadné
   úschově;  v  tom případě musí takový podíl odpovídat jednotlivým cenným
   papírům, které jsou hromadnou listinou nahrazovány.
 
   Oddíl 2
 
   Zaknihované cenné papíry
 
   § 525
 
   Zaknihovaný cenný papír
 
   (1) Je-li cenný papír nahrazen zápisem do příslušné evidence a nelze-li
   jej  převést  jinak  než  změnou  zápisu  v  této  evidenci, jedná se o 
   zaknihovaný  cenný  papír.  Zaknihované cenné papíry jsou zastupitelné,
   pokud byly vydány týmž emitentem a pokud z nich vznikají stejná práva.
 
   (2)  Ustanovení  o  cenných  papírech se použijí i na zaknihované cenné
   papíry,  ledaže to vylučuje jejich povaha, tento zákon nebo jiný právní
   předpis.
 
   § 526
 
   Evidence zaknihovaných cenných papírů
 
   Evidence  zaknihovaných  cenných  papírů se vede na majetkových účtech;
   jimi jsou účet vlastníka nebo účet zákazníků.
 
   § 527
 
   Účet vlastníka
 
   (1) Na účtu vlastníka jsou evidovány zaknihované cenné papíry toho, pro
   něhož byl účet zřízen.
 
   (2)  Má  se za to, že vlastníkem zaknihovaného cenného papíru je osoba,
   na jejímž účtu vlastníka je zaknihovaný cenný papír evidován.
 
   § 528
 
   Účet zákazníků
 
   (1)  Na  účtu  zákazníků  jsou evidovány zaknihované cenné papíry osob,
   které  zaknihovaný  cenný  papír  svěřily  tomu,  pro  něhož  byl  účet
   zákazníků zřízen.
 
   (2)   Ten,   pro  koho  byl  účet  zákazníků  zřízen,  není  vlastníkem
   zaknihovaných cenných papírů evidovaných na tomto účtu.
 
   Oddíl 3
 
   Přeměna   cenného   papíru   na   zaknihovaný  cenný  papír  a  přeměna
   zaknihovaného cenného papíru na cenný papír
 
   Pododdíl 1
 
   Přeměna cenného papíru na zaknihovaný cenný papír
 
   § 529
 
   (1)  Rozhodl-li  emitent  o přeměně cenného papíru na zaknihovaný cenný
   papír,  bez zbytečného odkladu zveřejní své rozhodnutí včetně lhůty, ve
   které  vlastník  cenného  papíru  emitentovi  cenný  papír  odevzdá,  a
   rozhodnutí v téže lhůtě uveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup.
 
   (2)  Zakazuje  se  určit  lhůtu  k  odevzdání cenného papíru emitentovi
   kratší  než  dva  měsíce  a  delší  než  šest měsíců ode dne zveřejnění
   rozhodnutí.
 
   (3) Emitent, kterému jiný právní předpis ukládá vést evidenci vlastníků
   cenných  papírů,  zašle  osobě  uvedené v této evidenci a na adresu tam
   uvedenou  oznámení o přeměně tohoto cenného papíru na zaknihovaný cenný
   papír.
 
   § 530
 
   (1)  Vlastník  cenného papíru sdělí při jeho odevzdání emitentovi číslo
   účtu  v  příslušné  evidenci,  na  který má být cenný papír zaevidován;
   pokud  mu  tento údaj nesdělí, určí mu k tomu emitent dodatečnou lhůtu,
   která nesmí být kratší než dva měsíce.
 
   (2)  Odevzdal-li vlastník emitentovi cenný papír a nesdělil-li mu číslo
   účtu  v příslušné evidenci, na který má být cenný papír zaevidován, ani
   v dodatečné lhůtě, přejde na emitenta vlastnické právo k tomuto cennému
   papíru dnem, kdy za něj jeho vlastníku zaplatí spravedlivou cenu.
 
   § 531
 
   Je-li  vlastník  cenného papíru v prodlení s odevzdáním cenného papíru,
   určí  emitent k jeho odevzdání dodatečnou lhůtu způsobem stanoveným v §
   529  odst.  1  a  při  jejím  vyhlášení upozorní, že cenný papír, který
   nebude odevzdán ani v dodatečné lhůtě, prohlásí emitent za neplatný.
 
   § 532
 
   (1)  Na žádost emitenta zaeviduje centrální depozitář zaknihované cenné
   papíry  do  centrální  evidence  obdobně  jako při vydání zaknihovaného
   cenného  papíru  a  zaeviduje  cenné papíry na majetkové účty uvedené v 
   žádosti.  Žádost emitent podá po uplynutí lhůty stanovené v § 529 odst.
   1  nebo  i  před jejím uplynutím, pokud mu byly odevzdány všechny cenné
   papíry, nejpozději však po uplynutí dodatečné lhůty.
 
   (2)  Od  podání  žádosti  emitenta  o zaevidování zaknihovaného cenného
   papíru  do  centrální evidence do zaevidování celé emise nelze s těmito
   cennými papíry obchodovat na evropském regulovaném trhu.
 
   § 533
 
   (1)  Cenný  papír, který nebyl odevzdán, eviduje centrální depozitář na
   zvláštním  technickém  účtu;  majitelem  technického  účtu  je emitent.
   Zaevidováním  na  tomto  účtu  jsou  tyto  cenné  papíry  přeměněny  na
   zaknihované cenné papíry.
 
   (2)  Právo  na výnos z cenného papíru uvedeného v odstavci 1 za dobu od
   skončení  lhůty  podle  §  529  odst.  1  nedospěje dříve, než vlastník
   cenného papíru emitentovi cenný papír odevzdá.
 
   § 534
 
   (1)  Nebyl-li  cenný papír odevzdán ani v dodatečné lhůtě, prohlásí jej
   emitent za neplatný.
 
   (2)  Po prohlášení cenného papíru za neplatný prodá emitent zaknihovaný
   cenný  papír, který jej nahrazuje, s odbornou péčí. Rozhodne-li emitent
   prodat  zaknihovaný cenný papír ve veřejné dražbě, uveřejní místo, dobu
   a předmět dražby alespoň dva týdny před jejím konáním.
 
   (3)  Emitent  vyplatí  výtěžek  z  prodeje zaknihovaného cenného papíru
   osobě,  jejíž  cenný  papír  byl  prohlášen  za  neplatný, po započtení
   pohledávek  vzniklých emitentovi prohlášením cenného papíru za neplatný
   a prodejem zaknihovaného cenného papíru, který jej nahrazuje.
 
   § 535
 
   Ustanovení  §  529,  531  až  533 se přiměřeně použijí na cenné papíry,
   které se přeměňují na zaknihované cenné papíry, které mají být vedeny v 
   samostatné evidenci.
 
   Pododdíl 2
 
   Přeměna zaknihovaného cenného papíru na cenný papír
 
   § 536
 
   Rozhodl-li  emitent  o  přeměně  zaknihovaného  cenného papíru na cenný
   papír,  bez  zbytečného  odkladu své rozhodnutí zveřejní a rozhodnutí v 
   téže lhůtě uveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup.
 
   § 537
 
   (1)  Centrální  depozitář  předá emitentovi do třiceti dnů ode dne, kdy
   obdrží  emitentovo  oznámení  o přeměně zaknihovaného cenného papíru na
   cenný papír, výpis z centrální i navazující evidence obsahující údaje o 
   emisi zaknihovaného cenného papíru, o vlastnících zaknihovaných cenných
   papírů, zda bylo nakládání se zaknihovaným cenným papírem pozastaveno a
   zda  byl  zaknihovaný  cenný  papír zastaven včetně označení zástavního
   věřitele.
 
   (2)  Centrální depozitář ani majitel účtu zákazníků nesmí po vyhotovení
   výpisu  provést  ve  své evidenci žádný zápis týkající se zaknihovaného
   cenného papíru přeměňovaného na cenný papír.
 
   § 538
 
   (1)  Centrální depozitář zruší evidenci zaknihovaného cenného papíru ke
   dni  určenému emitentem, nejdříve však ke dni vyhotovení výpisu podle §
   537  odst.  1  a  nejpozději  do  jednoho měsíce ode dne, kdy byl výpis
   vyhotoven.
 
   (2)  Zrušení  evidence  zaknihovaného  cenného  papíru oznámí centrální
   depozitář  organizátorovi  evropského regulovaného trhu, na kterém jsou
   tyto   zaknihované  cenné  papíry  přijaty  k  obchodování,  účastníkům
   centrálního   depozitáře,   kteří  tuto  skutečnost  oznámí  vlastníkům
   zaknihovaných cenných papírů a majiteli účtu zákazníků.
 
   (3)  Majitel účtu zákazníků zruší evidenci zaknihovaných cenných papírů
   k témuž dni jako centrální depozitář.
 
   § 539
 
   (1) Vlastníku zaknihovaného cenného papíru, který byl přeměněn na cenný
   papír,  vzniká dnem zrušení evidence zaknihovaného cenného papíru právo
   na odevzdání cenného papíru emitentem.
 
   (2) Cenný papír je vydán nejdříve ke dni zrušení evidence.
 
   § 540
 
   (1)   Je-li  ke  dni  zrušení  evidence  zaknihovaného  cenného  papíru
   pozastaveno  nakládání  s  cenným  papírem,  k  němuž  dal příkaz orgán
   veřejné moci, odevzdá emitent cenný papír tomuto orgánu.
 
   (2)   Je-li  ke  dni  zrušení  evidence  zaknihovaného  cenného  papíru
   pozastaveno  nakládání  se  zaknihovaným  cenným  papírem, k němuž dala
   příkaz  osoba  k  tomu oprávněná podle zákona upravujícího podnikání na
   kapitálovém  trhu,  vznikne  vlastníkovi  tohoto  zaknihovaného cenného
   papíru právo na odevzdání cenného papíru až po uplynutí doby, na kterou
   bylo  nakládání se zaknihovaným cenným papírem pozastaveno. To neplatí,
   jestliže  osoba,  která  dala  příkaz  k  tomu,  aby  bylo  pozastaveno
   nakládání, souhlasí s odevzdáním cenného papíru vlastníku.
 
   § 541
 
   (1)   Je-li  ke  dni  zrušení  evidence  zaknihovaného  cenného  papíru
   zaknihovaný cenný papír zastaven, zůstávají účinky zastavení nedotčeny;
   právo na odevzdání cenného papíru vzniká zástavnímu věřiteli. Povinnost
   odevzdat  cenný papír emitent splní též tím, že se souhlasem zástavního
   věřitele  uloží  vydaný  cenný papír do úschovy ve prospěch vlastníka a
   schovateli  předá  prvopis  zástavní  smlouvy nebo její úředně ověřenou
   kopii.
 
   (2)  V  případě  přeměny zaknihovaného cenného papíru na cenný papír na
   řad na něm emitent vyznačí prohlášení o zastavení cenného papíru.
 
   § 542
 
   (1)  Po  zrušení  evidence  zaknihovaného  cenného  papíru  emitent bez
   zbytečného  odkladu  zveřejní  výzvu  vlastníkům  cenných papírů z této
   emise  k  jejich  převzetí  a  výzvu  v  téže  lhůtě  uveřejní způsobem
   umožňujícím  dálkový  přístup.  Lhůty k převzetí cenného papíru určí ve
   výzvě obdobně podle § 529 odst. 2 a § 531.
 
   (2)  U  cenného  papíru  na  jméno  nebo  na  řad zašle emitent výzvu k 
   převzetí  cenného  papíru  i  na  adresu  sídla nebo bydliště vlastníka
   uvedenou v příslušné evidenci.
 
   § 543
 
   (1)  Nepřevezme-li  vlastník cenný papír ani v dodatečné lhůtě, emitent
   jej  prodá  s  odbornou péčí. Rozhodne-li emitent prodat cenný papír ve
   veřejné dražbě, uveřejní místo, dobu a předmět dražby alespoň dva týdny
   před jejím konáním.
 
   (2)  Emitent  vyplatí  výtěžek  z  prodeje  cenného papíru vlastníku po
   započtení   pohledávek   vzniklých  emitentovi  v  souvislosti  s  jeho
   prodejem.
 
   § 544
 
   Na  zaknihované  cenné  papíry vedené v samostatné evidenci se § 536 až
   543 použijí přiměřeně.
 
   HLAVA V 
 
   PRÁVNÍ SKUTEČNOSTI
 
   Díl 1
 
   Právní jednání
 
   Oddíl 1
 
   Všeobecná ustanovení
 
   § 545
 
   Právní  jednání  vyvolává  právní následky, které jsou v něm vyjádřeny,
   jakož  i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a
   zavedené praxe stran.
 
   § 546
 
   Právně  lze  jednat  konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně
   nebo  jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba
   chtěla projevit.
 
   § 547
 
   Právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.
 
   Podmínka
 
   § 548
 
   (1)  Vznik,  změnu nebo zánik práv lze vázat na splnění podmínky. Je-li
   zánik práva nebo povinnosti vázán na nemožnou podmínku, nepřihlíží se k 
   ní.
 
   (2)  Podmínka  je  odkládací,  závisí-li  na  jejím splnění, zda právní
   následky  jednání nastanou. Podmínka je rozvazovací, závisí-li na jejím
   splnění, zda právní následky již nastalé pominou.
 
   (3)  Neplyne-li  z právního jednání nebo jeho povahy něco jiného, má se
   za to, že podmínka je odkládací.
 
   § 549
 
   (1)  K  splnění podmínky se nepřihlíží, způsobí-li její splnění záměrně
   osoba,  která  není oprávněna tak učinit a které je splnění podmínky na
   prospěch.
 
   (2)  Zmaří-li  záměrně,  aniž  je  k  tomu  oprávněna, splnění podmínky
   strana,  které  je nesplnění podmínky na prospěch, považuje se podmínka
   za splněnou.
 
   § 550
 
   Doložení času
 
   Je-li  k  účinnosti  právního jednání určena počáteční doba, použijí se
   obdobně § 548 a 549 o odkládací podmínce. Omezí-li se účinnost právního
   jednání  konečnou  dobou,  použijí se obdobně § 548 a 549 o rozvazovací
   podmínce.
 
   Zdánlivé právní jednání
 
   § 551
 
   O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.
 
   § 552
 
   O právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle.
 
   § 553
 
   (1)   O   právní   jednání   nejde,   nelze-li   pro   neurčitost  nebo
   nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.
 
   (2)  Byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se
   k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku.
 
   § 554
 
   K zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.
 
   Oddíl 2
 
   Výklad právních jednání
 
   § 555
 
   (1) Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.
 
   (2)  Má-li  být  určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání,
   posoudí se podle jeho pravé povahy.
 
   § 556
 
   (1)   Co  je  vyjádřeno  slovy  nebo  jinak,  vyloží  se  podle  úmyslu
   jednajícího,  byl-li  takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o 
   něm  vědět.  Nelze-li  zjistit  úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu
   vůle  význam,  jaký  by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho,
   jemuž je projev vůle určen.
 
   (2)  Při  výkladu  projevu  vůle  se  přihlédne  k  praxi zavedené mezi
   stranami  v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k
   tomu,  jak  strany  následně  daly najevo, jaký obsah a význam právnímu
   jednání přikládají.
 
   § 557
 
   Připouští-li  použitý  výraz  různý výklad, vyloží se v pochybnostech k 
   tíži toho, kdo výrazu použil jako první.
 
   § 558
 
   (1)  V  právním  styku  s  podnikatelem se výrazu připouštějícímu různý
   výklad  přisoudí  význam,  jaký  má v takovém styku pravidelně. Není-li
   však  druhá  strana  podnikatelem,  musí  ten,  kdo  se  toho dovolává,
   prokázat, že druhé straně musel být takový význam znám.
 
   (2)  V  právním  styku  podnikatelů  se přihlíží k obchodním zvyklostem
   zachovávaným  obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání
   stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má
   přednost  před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se
   může  podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou
   zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna.
 
   Oddíl 3
 
   Forma právních jednání
 
   § 559
 
   Každý  má  právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li
   ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.
 
   § 560
 
   Písemnou  formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí
   věcné  právo  k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové
   právo mění nebo ruší.
 
   § 561
 
   (1)  K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje
   podpis  jednajícího.  Podpis  může být nahrazen mechanickými prostředky
   tam,  kde  je  to  obvyklé.  Jiný  právní  předpis stanoví, jak lze při
   právním    jednání   učiněném   elektronickými   prostředky   písemnost
   elektronicky podepsat.
 
   (2)  Jedná-li více osob, vyžadují se jejich projevy na téže listině při
   právním  jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité
   věci, anebo kterým se takové právo mění nebo ruší.
 
   § 562
 
   (1)   Písemná  forma  je  zachována  i  při  právním  jednání  učiněném
   elektronickými   nebo   jinými   technickými   prostředky  umožňujícími
   zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.
 
   (2)  Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém
   systému  jsou  spolehlivé,  provádějí-li  se systematicky a posloupně a
   jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu
   a  dovolá-li  se  jej  druhá  strana k svému prospěchu, má se za to, že
   záznam je spolehlivý.
 
   § 563
 
   (1) Pokud v písemné formě právně jedná ten, kdo nemůže číst a psát, ale
   je  schopen  seznámit se s obsahem právního jednání pomocí přístrojů či
   speciálních  pomůcek  nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí,
   opatří  listinu  podpisem;  není-li  s  to  se  podepsat, učiní namísto
   podpisu  před  alespoň dvěma svědky na listině rukou nebo jinak vlastní
   znamení, ke kterému jeden ze svědků připíše jméno jednajícího.
 
   (2) O svědcích platí § 39 obdobně.
 
   (3)  Nelze-li postupovat podle odstavce 1, vyžaduje se k jednání osoby,
   která  nemůže  číst  a  psát,  forma  veřejné  listiny. Taková forma se
   vyžaduje i tehdy, stanoví-li zákon, že projev vůle jednajícího musí být
   na  listině napsán vlastní rukou. Je-li toho jednající schopen, připojí
   na zápis o svém právním jednání vlastní znamení.
 
   § 564
 
   Vyžaduje-li  zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního
   jednání  změnit  projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li
   tuto  formu  jen  ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v
   jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje.
 
   Oddíl 4
 
   Soukromá listina a veřejná listina
 
   Soukromá listina
 
   § 565
 
   Je  na  každém,  kdo  se  dovolává  soukromé  listiny, aby dokázal její
   pravost  a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která
   listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo
   nabyl  jmění  při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má
   se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.
 
   § 566
 
   (1)  Není-li  soukromá listina podepsána, je na tom, kdo ji použil, aby
   dokázal, že pochází od osoby, o níž to tvrdí.
 
   (2) Má se za to, že písemnosti týkající se právních skutečností, k nimž
   dochází  při běžném provozu závodu, dokazují, dovolává-li se jich druhá
   strana  k  svému  prospěchu, co je v listině obsaženo a že listina byla
   vystavena v době na ní uvedené; to platí i v případě, že listina nebyla
   podepsána.
 
   Veřejná listina
 
   § 567
 
   Veřejná  listina  je  listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho
   pravomoci  nebo  listina, kterou za veřejnou listinu prohlásí zákon; to
   neplatí,  pokud  trpí  takovými  vadami,  že  se  na  ni hledí, jako by
   veřejnou listinou nebyla.
 
   § 568
 
   (1)  Je-li  nějaká  skutečnost potvrzena ve veřejné listině, zakládá to
   vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji
   zřídily,  o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce
   veřejné  listiny  potvrdil,  že  se za jeho přítomnosti udála nebo byla
   provedena, dokud není prokázán opak.
 
   (2)  Zachycuje-li veřejná listina projev vůle osoby při právním jednání
   a  je-li  jednajícím  podepsána,  zakládá  to vůči každému plný důkaz o 
   takovém  projevu  vůle. To platí i v případě, že byl podpis jednajícího
   nahrazen způsobem, který stanoví zákon.
 
   § 569
 
   Byla-li veřejná listina pořízena, aby popřela dřívější veřejnou listinu
   o právním jednání mezi týmiž osobami, nabývá vůči třetím osobám účinky,
   byl-li  její  obsah  zveřejněn ve veřejném seznamu, anebo byla-li třetí
   osobě předložena.
 
   Oddíl 5
 
   Právní jednání vůči nepřítomné osobě
 
   § 570
 
   (1)  Právní  jednání  působí  vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí
   projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně
   došlo.
 
   (2)  Právní  jednání  nepůsobí  vůči  osobě, která není plně svéprávná,
   dříve,   než   projev   vůle   dojde  jejímu  zákonnému  zástupci  nebo
   opatrovníkovi.  Sleduje-li  se  však právním jednáním poskytnout takové
   osobě  jen právní výhodu, působí právní jednání již od okamžiku, kdy je
   učiněno vůči této osobě.
 
   § 571
 
   Dojde-li  projev  vůle  změněn  vlivem  prostředků  použitých  tím, kdo
   jednal,  anebo  jiných  okolností nastavších během přepravy, posoudí se
   právní případ podle ustanovení o omylu.
 
   § 572
 
   Osoba  jednající  v  písemné  formě,  může  svůj  projev  vůle odvolat,
   dojde-li  odvolání druhé straně nejpozději současně s původním projevem
   vůle.
 
   § 573
 
   Domněnka doby dojití
 
   Má  se  za  to,  že  došlá  zásilka  odeslaná  s využitím provozovatele
   poštovních  služeb  došla  třetí pracovní den po odeslání, byla-li však
   odeslána  na  adresu  v  jiném  státu,  pak  patnáctý  pracovní  den po
   odeslání.
 
   Oddíl 6
 
   Neplatnost právních jednání
 
   Všeobecná ustanovení
 
   § 574
 
   Na  právní  jednání  je  třeba  spíše hledět jako na platné než jako na
   neplatné.
 
   § 575
 
   Má-li  neplatné  právní  jednání  náležitosti  jiného právního jednání,
   které  je  platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností
   zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.
 
   § 576
 
   Týká-li  se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou
   lze  od  jeho  ostatního  obsahu  oddělit,  je neplatnou jen tato část,
   lze-li  předpokládat,  že  by  k  právnímu jednání došlo i bez neplatné
   části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.
 
   § 577
 
   Je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového,
   územního  nebo  jiného  rozsahu,  soud  rozsah změní tak, aby odpovídal
   spravedlivému  uspořádání  práv a povinností stran; návrhy stran přitom
   vázán  není,  ale  uváží,  zda  by  strana  k  právnímu  jednání  vůbec
   přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.
 
   § 578
 
   Chyby  v  psaní  nebo  v počtech nejsou právnímu jednání na újmu, je-li
   jeho význam nepochybný.
 
   § 579
 
   (1) Způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout
   neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu.
 
   (2)  Kdo  způsobil  neplatnost  právního  jednání, nahradí škodu z toho
   vzniklou straně, která o neplatnosti nevěděla.
 
   Hlavní důvody neplatnosti
 
   § 580
 
   (1)  Neplatné  je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i 
   právní  jednání,  které  odporuje  zákonu, pokud to smysl a účel zákona
   vyžaduje.
 
   (2)  Neplatné  je  právní  jednání, pokud má být podle něho plněno něco
   nemožného.
 
   § 581
 
   Není-li  osoba  plně  svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému
   není  způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní
   poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.
 
   § 582
 
   (1)  Není-li  právní  jednání  učiněno  ve formě ujednané stranami nebo
   stanovené  zákonem,  je  neplatné,  ledaže strany vadu dodatečně zhojí.
   Zahrnuje-li  projev  vůle  současně  více  právních  jednání,  nepůsobí
   nedostatek  formy  vyžadované  pro některé z nich sám o sobě neplatnost
   ostatních.
 
   (2)  Není-li  dodržena  forma  právního  jednání ujednaná stranami, lze
   neplatnost  namítnout,  jen  nebylo-li  již  plněno.  To platí i tehdy,
   vyžadují-li  formu  určitého  právního  jednání ustanovení části čtvrté
   tohoto zákona.
 
   Omyl
 
   § 583
 
   Jednal-li  někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden
   druhou stranou, je právní jednání neplatné.
 
   § 584
 
   (1)  Týká-li se omyl vedlejší okolnosti, kterou ani strany neprohlásily
   za  rozhodující,  je právní jednání platné, ale osoba uvedená v omyl má
   vůči původci omylu právo na přiměřenou náhradu.
 
   (2)  Bylo-li  právně  jednáno v omylu vyvolaném lstí, je právní jednání
   neplatné, třebaže se omyl týká jen vedlejší okolnosti.
 
   § 585
 
   Vyvolala-li  omyl  jednajícího  osoba  třetí, je právní jednání platné.
   Měla-li však osoba, s níž se právně jednalo, na činu třetí osoby podíl,
   anebo o něm věděla či alespoň musela vědět, považuje se i tato osoba za
   původce omylu.
 
   Následky neplatnosti
 
   § 586
 
   (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité
   osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.
 
   (2)  Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje
   se právní jednání za platné.
 
   § 587
 
   (1)  Kdo  byl  k  právnímu  jednání  přinucen  hrozbou  tělesného  nebo
   duševního  násilí  vyvolávající  vzhledem  k významu a pravděpodobnosti
   hrozícího   nebezpečí   i   k  osobním  vlastnostem  toho,  jemuž  bylo
   vyhrožováno,   jeho  důvodnou  obavu,  má  právo  namítnout  neplatnost
   právního jednání.
 
   (2)  Kdo  přivedl  jiného k právnímu jednání hrozbou nebo lstí, nahradí
   vždy újmu z toho vzniklou.
 
   § 588
 
   Soud  přihlédne  i  bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se
   zjevně  příčí  dobrým  mravům,  anebo  které  odporuje  zákonu a zjevně
   narušuje  veřejný  pořádek.  To  platí  i  v případě, že právní jednání
   zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
 
   Oddíl 7
 
   Relativní neúčinnost
 
   § 589
 
   (1)   Zkracuje-li   právní   jednání  dlužníka  uspokojení  vykonatelné
   pohledávky  věřitele,  má  věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že
   právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má
   věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li
   již uspokojeno.
 
   (2) Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o 
   žalobě  věřitele,  kterou  bylo  odporováno  právnímu  jednání dlužníka
   (odpůrčí žaloba).
 
   § 590
 
   (1) Věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání,
 
   a)  které  dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své
   věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám,
 
   b)  kterým  dlužník  v  posledních  dvou  letech  zkrátil své věřitele,
   musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo
 
   c)  kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo
   mezi  dlužníkem  a  osobou  jemu  blízkou  nebo které dlužník učinil ve
   prospěch  takové  osoby,  ledaže  druhé  straně  v  době, kdy se právní
   jednání  stalo,  dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám
   být nemusel.
 
   (2)  Věřitel  se  může  dovolat  neúčinnosti  kupní nebo směnné smlouvy
   uzavřené  v  posledním roce, musela-li druhá strana poznat v dlužníkově
   jednání mrhání majetkem, kterým je dlužníkův věřitel zkracován.
 
   § 591
 
   Neúčinnosti  bezúplatného  právního  jednání  dlužníka  se může věřitel
   dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí,
   jedná-li se o 
 
   a) plnění povinnosti uložené zákonem,
 
   b) obvyklé příležitostné dary,
 
   c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebo
 
   d)   plnění,   kterým  bylo  vyhověno  mravnímu  závazku  nebo  ohledům
   slušnosti.
 
   § 592
 
   Stejně  jako  právní  jednání  uvedená  v  §  590 nebo 591 se posoudí i 
   opomenutí, kterým dlužník pozbyl majetkové právo nebo kterým jiné osobě
   vůči sobě vznik, zachování nebo zajištění jejího práva majetkové povahy
   způsobil.  To  platí  i  tehdy, odmítl-li dlužník dědictví, ledaže bylo
   předluženo.
 
   § 593
 
   Vyhradí-li si věřitel dříve, než se jeho pohledávka stane vykonatelnou,
   právo   dovolat   se  neúčinnosti  právního  jednání  tím,  že  výhradu
   prostřednictvím  notáře, exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se
   neúčinnosti  právního  jednání  může  dovolat,  pak  věřiteli  lhůta  k 
   dovolání  se  neúčinnosti  právního jednání neběží, dokud se pohledávka
   vykonatelnou nestane.
 
   § 594
 
   (1)  Neúčinnosti  právního  jednání  se  lze  dovolat proti tomu, kdo s 
   dlužníkem  právně  jednal,  nebo  kdo  z  právního  jednání přímo nabyl
   prospěch,  vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně
   právnické osoby jako její právní nástupce.
 
   (2) Vůči jinému právnímu nástupci se lze neúčinnosti dovolat jen tehdy,
   jestliže
 
   a)  právnímu nástupci musely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel
   mohl dovolat neúčinnosti právního jednání,
 
   b) právní nástupce nabyl právo bezúplatně, anebo
 
   c)  je  právním  nástupcem osoba blízká, ledaže jí v době, kdy právo po
   předchůdci  nabyla, nemusely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel
   mohl dovolat neúčinnosti právního jednání.
 
   § 595
 
   (1)  Neúčinnost  právního  jednání  zakládá věřitelovo právo domáhat se
   uspokojení  pohledávky  i  z  toho,  co neúčinným jednáním z dlužníkova
   majetku  ušlo.  Není-li  to  dobře  možné, náleží věřiteli odpovídající
   náhrada.
 
   (2)  Kdo  je  zavázán  plnit, považuje se za nepoctivého držitele; jeho
   dědic  nebo  jiný všeobecný právní nástupce však jen tehdy, jestliže mu
   musely  být  známy  okolnosti,  pro  něž  by  se  věřitel  mohl dovolat
   neúčinnosti právního jednání.
 
   (3)  Poctivý  příjemce  bezúplatného  plnění uspokojí věřitele z tohoto
   plnění  v  rozsahu,  v  němž  jím  byl obohacen. To neplatí, mohl-li se
   věřitel  dovolat  neúčinnosti  právního  jednání,  i  kdyby se stalo za
   úplatu.
 
   § 596
 
   Nabyla-li  třetí  osoba  k  věci, z níž by se věřitel mohl jinak domoci
   uspokojení,  takové  právo,  že se proti této osobě neúčinnosti dovolat
   nelze, má ten, proti němuž se věřitel neúčinnosti právního jednání mohl
   dříve dovolat a za jehož držby právo třetí osobě vzniklo, vůči věřiteli
   povinnost k náhradě škody.
 
   § 597
 
   (1)  Kdo  má  vůči  věřiteli povinnost podle § 595 nebo 596, může se jí
   zprostit  uspokojením  věřitelovy  pohledávky  za  dlužníkem.  Může tak
   učinit i předtím, než se věřitel neúčinnosti dovolá.
 
   (2)  Kdo  má  vůči  věřiteli  povinnost  podle  § 595 nebo 596, může od
   dlužníka  požadovat  vrácení  vzájemného plnění nebo splnění pohledávky
   oživlé následkem toho, že se věřitel dovolal neúčinnosti.
 
   § 598
 
   Dovolává-li se neúčinnosti téhož právního jednání více věřitelů, nemůže
   být  od  povinné  osoby  požadováno v souhrnu více, než stanoví § 595 a
   596.
 
   § 599
 
   (1)  Dovolá-li  se  věřitel  neúčinnosti právního jednání týkajícího se
   věci  zapsané  ve  veřejném  seznamu,  může spolu s předložením odpůrčí
   žaloby  a  důkazu  o jejím podání žádat orgán pověřený vedením takového
   seznamu, aby v něm poznamenal dovolání se neúčinnosti právního jednání.
 
   (2)  Vyhoví-li soud žalobě, má rozsudek účinky i proti osobám, které po
   provedení  poznámky  nabyly  věc  nebo  právo  k věci v takovém seznamu
   zapsané.
 
   Díl 2
 
   Právní události
 
   § 600
 
   Všeobecné ustanovení
 
   Zákon  stanoví,  která  práva a které povinnosti vznikají, mění se nebo
   zanikají  z  právních  skutečností  nezávislých  na  vůli osoby. Takový
   následek může též určit ujednání stran.
 
   Význam času
 
   § 601
 
   (1) Nabývá-li se právo nebo vzniká-li povinnost v určitý den, nabude se
   nebo vznikne počátkem toho dne; zaniká-li právo nebo povinnost v určitý
   den,  zanikne  koncem  toho  dne.  To  neplatí,  vylučuje-li  to povaha
   právního případu.
 
   (2)  Podmiňuje-li  zánik  určitého práva vznik jiného práva ve vzájemné
   návaznosti,   nastává  oboje  v  týž  okamžik.  Není-li  ujednáno  nebo
   stanoveno něco jiného, nastane takový právní účinek koncem dne.
 
   § 602
 
   Má-li  se  právo  vykonat  nebo  povinnost  splnit v určitý den nebo do
   určitého  dne,  vyžaduje  se,  aby  se tak stalo v obvyklou denní dobu,
   ledaže  něco  jiného  plyne  ze  zvyklostí,  ze  zavedené  praxe stran,
   popřípadě ze zvláštních okolností případu.
 
   § 603
 
   Práva a povinnosti zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny.
 
   § 604
 
   Změna v osobě věřitele nebo dlužníka nemá vliv na běh doby nebo lhůty.
 
   Počítání času
 
   § 605
 
   (1)  Lhůta  nebo  doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po
   skutečnosti rozhodné pro její počátek.
 
   (2)  Konec  lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá
   na  den,  který  se  pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který
   připadá  skutečnost,  od  níž se lhůta nebo doba počítá. Není-li takový
   den  v posledním měsíci, připadne konec lhůty nebo doby na poslední den
   měsíce.
 
   § 606
 
   (1)  Polovinou  měsíce  se  rozumí  patnáct  dnů  a středem měsíce jeho
   patnáctý den.
 
   (2)  Je-li  lhůta  nebo  doba  určena  na jeden nebo více měsíců a část
   měsíce, počítá se část měsíce naposled.
 
   § 607
 
   Připadne-li  poslední  den  lhůty  na  sobotu,  neděli  nebo svátek, je
   posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.
 
   § 608
 
   Lhůta nebo doba určená v kratších časových jednotkách, než jsou dny, se
   počítá od okamžiku, kdy začne, do okamžiku, kdy skončí.
 
   Díl 3
 
   Promlčení a prekluze
 
   Oddíl 1
 
   Promlčení
 
   Pododdíl 1
 
   Všeobecná ustanovení
 
   § 609
 
   Nebylo-li  právo  vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není
   povinen  plnit.  Plnil-li  však  dlužník  po  uplynutí promlčecí lhůty,
   nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.
 
   § 610
 
   (1)  K  promlčení  soud  přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo
   promlčeno.  Vzdá-li  se  někdo předem práva uplatnit námitku promlčení,
   nepřihlíží se k tomu.
 
   (2)  Jsou-li si strany povinny vrátit, co nabyly podle neplatné smlouvy
   nebo  ze  zrušeného  závazku,  přihlédne  soud k námitce promlčení, jen
   pokud  by  promlčení  mohla  namítnout  i  druhá  strana.  To platí i v
   případě, že bylo plněno na základě zdánlivého právního jednání.
 
   § 611
 
   Promlčují  se  všechna  majetková  práva s výjimkou případů stanovených
   zákonem. Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví.
 
   § 612
 
   V  případě  práva  na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest,
   soukromí  nebo  obdobného  osobního  práva  se  promlčují  jen práva na
   odčinění újmy způsobené na těchto právech.
 
   § 613
 
   Právo  na  výživné  se  nepromlčuje,  práva  na jednotlivá opětující se
   plnění však promlčení podléhají.
 
   § 614
 
   Nepromlčuje se vlastnické právo ani právo domáhat se rozdělení společné
   věci,  právo  na  zřízení  nezbytné cesty a právo na vykoupení reálného
   břemene.
 
   § 615
 
   (1)  Je-li  splnění  dluhu  zajištěno  zástavním  právem,  nepromlčí se
   zástavní  právo  dříve  než  pohledávka.  Promlčení  pohledávky nebrání
   zástavnímu věřiteli v uspokojení ze zástavy.
 
   (2)  Zástavní  právo  se  nepromlčí,  dokud má zástavní věřitel movitou
   zástavu u sebe, popřípadě dokud ji pro něho opatruje třetí osoba.
 
   (3) Má-li věřitel zadržovací právo, použijí se odstavce 1 a 2 obdobně.
 
   § 616
 
   Při poskytnutí jistoty převodem práva není promlčení pohledávky důvodem
   pro zpětný převod práva osobě, která jistotu poskytla.
 
   § 617
 
   (1)  I  po  uplynutí promlčecí lhůty se strana může dovolat svého práva
   při  obraně  proti právu uplatněnému druhou stranou, pokud se obě práva
   vztahují  k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným co do účelu
   v závislosti na sobě.
 
   (2)  I  po  uplynutí promlčecí lhůty se strana může dovolat svého práva
   při  započtení,  pokud  mohlo  být k započtení přistoupeno kdykoli před
   uplynutím promlčecí lhůty.
 
   § 618
 
   Promlčí-li  se  právo  zapsané  ve  veřejném  seznamu  nebo v rejstříku
   zástav,  vymaže  z  něj  promlčené  právo  ten, kdo veřejný seznam nebo
   rejstřík zástav vede, na návrh osoby, která má na výmazu právní zájem.
 
   Počátek promlčecí lhůty
 
   § 619
 
   (1)  Jedná-li  se  o  právo  vymahatelné  u  orgánu veřejné moci, počne
   promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.
 
   (2) Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla
   o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se
   o nich dozvědět měla a mohla.
 
   § 620
 
   (1)  Okolnosti  rozhodné  pro  počátek  běhu promlčecí lhůty u práva na
   náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě.
   To platí obdobně i pro odčinění újmy.
 
   (2)  Okolnosti  rozhodné  pro  počátek  běhu promlčecí lhůty u práva na
   náhradu  škody způsobené vadou výrobku podle § 2939 zahrnují vědomost o 
   škodě, vadě a totožnosti výrobce.
 
   § 621
 
   Okolnosti  rozhodné  pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání
   bezdůvodného  obohacení  zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení
   došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.
 
   § 622
 
   Jedná-li  se  o  újmu na zdraví nezletilého, který není plně svéprávný,
   počne  promlčecí  lhůta  nejdříve  běžet,  až  se  nezletilý stane plně
   svéprávným.  Nenabude-li  plné  svéprávnosti,  nepočne  promlčecí lhůta
   běžet, dokud mu po dovršení zletilosti nebude jmenován opatrovník.
 
   § 623
 
   Při  dílčích  plněních  dluhu  počne  promlčecí  lhůta  běžet u každého
   dílčího  plnění  ode  dne  jeho  dospělosti.  Dospěje-li  pro nesplnění
   některého dílčího plnění celý dluh, počne pro celý dluh běžet promlčecí
   lhůta ode dne dospělosti nesplněného dílčího plnění.
 
   § 624
 
   U   práva  na  vydání  peněžních  prostředků  uložených  na  účtu  nebo
   představujících  vklad počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy smluvní
   závazek zanikl.
 
   § 625
 
   U  práva  vzniklého  z  celkového  zničení nebo ztráty dopravované věci
   počne  promlčecí  lhůta  běžet  ode  dne, kdy zásilka měla být příjemci
   doručena.  Byla-li  však  dopravovaná  věc  jen  poškozena nebo byla-li
   doručena  opožděně,  počne  promlčecí  lhůta  běžet  ode  dne  doručení
   zásilky.
 
   § 626
 
   U  práva na pojistné plnění počne promlčecí lhůta běžet za jeden rok od
   pojistné  události. To platí i v případě, kdy poškozenému vzniklo přímé
   právo  na  pojistné  plnění  vůči  pojistiteli,  nebo  v  případě,  kdy
   pojištěný  uplatňuje  vůči  pojistiteli  úhradu  toho,  co  poškozenému
   poskytl při plnění povinnosti nahradit škodu nebo jinou újmu.
 
   § 627
 
   Má-li  být  podle  zvyklosti nebo podle praxe, kterou strany mezi sebou
   zavedly,  pohledávka  vyrovnána  na  základě  vyúčtování  předkládaného
   koncem   určitého   období,   počne   promlčecí  lhůta  běžet  ode  dne
   následujícího po konci období, kdy vyúčtování mělo být předloženo.
 
   § 628
 
   U  práva,  které  musí  být  uplatněno nejprve u příslušné osoby, počne
   promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy u ní bylo právo takto uplatněno.
 
   Pododdíl 2
 
   Délka promlčecí lhůty
 
   Obecná ustanovení
 
   § 629
 
   (1) Promlčecí lhůta trvá tři roky.
 
   (2) Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne,
   kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu.
 
   § 630
 
   (1) Strany si mohou ujednat kratší nebo delší promlčecí lhůtu počítanou
   ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, než jakou stanoví zákon,
   nejméně však v trvání jednoho roku a nejdéle v trvání patnácti let.
 
   (2)  Je-li kratší nebo delší lhůta ujednána v neprospěch slabší strany,
   nepřihlíží se k ujednání. Nepřihlíží se ani k ujednání kratší promlčecí
   lhůty,  jde-li  o právo na plnění vyplývající z újmy na svobodě, životě
   nebo zdraví nebo o právo vzniklé z úmyslného porušení povinnosti.
 
   Zvláštní ustanovení
 
   § 631
 
   Bylo-li právo zapsáno do veřejného seznamu, promlčí se za deset let ode
   dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé.
 
   § 632
 
   Bylo-li  do  veřejného seznamu zapsáno právo, které může být vykonáváno
   nepřetržitě  nebo  opakovaně, promlčí se, pokud není vykonáváno po dobu
   deseti  let.  Bylo-li však do veřejného seznamu zapsáno právo, které se
   vykonává jen zřídka, vyžaduje se, aby osoba, které právo náleží, měla v 
   průběhu  deseti  let  alespoň třikrát příležitost je vykonat a nikdy je
   nevykonala;  nevyskytne-li  se  v  průběhu deseti let příležitost právo
   vykonat  třikrát,  prodlužuje  se promlčecí lhůta, dokud nebude využita
   žádná ze tří příležitostí.
 
   § 633
 
   (1)  Brání-li osoba zavázaná z věcného břemene výkonu práva, promlčí se
   věcné břemeno, pokud oprávněná osoba neuplatní své právo do tří let.
 
   (2)  Právo  na  jednotlivé  plnění z reálného břemene se promlčuje jako
   pohledávka.
 
   § 634
 
   Právo  požadovat,  aby  soud určil na základě smlouvy o smlouvě budoucí
   obsah budoucí smlouvy, se promlčí za jeden rok od posledního dne lhůty,
   kdy  měla  být  budoucí smlouva uzavřena. To platí i v případě, že bylo
   ujednáno, že určitou náležitost smlouvy určí třetí osoba nebo soud.
 
   § 635
 
   (1)  Jedná-li  se  o  životní  pojištění,  promlčí se právo na pojistné
   plnění za deset let.
 
   (2)  Právo  na  pojistné  plnění  z  pojištění  odpovědnosti se promlčí
   nejpozději  promlčením  práva  na náhradu škody nebo újmy, na kterou se
   pojištění vztahuje.
 
   § 636
 
   (1)  Právo  na  náhradu  škody  nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za
   deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.
 
   (2) Byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její
   náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.
   To  platí  i  v  případě  vzniku škody nebo újmy porušením povinnosti v 
   důsledku  úplatkářství spočívajícího v nabídce, slibu nebo dání úplatku
   jiným  než  poškozeným  nebo  v  přímém či nepřímém vyžádání úplatku od
   poškozeného.
 
   (3)  Pro  právo  vzniklé  z  újmy  na svobodě, životě nebo na zdraví se
   odstavce 1 a 2 nepoužijí.
 
   § 637
 
   Právo  na náhradu škody způsobené vadou výrobku podle § 2939 se promlčí
   nejpozději  za  deset  let  ode dne, kdy výrobce uvedl vadný výrobek na
   trh.
 
   § 638
 
   (1)  Právo  na  vydání  bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za
   deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.
 
   (2)  Bylo-li  bezdůvodné  obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na
   jeho  vydání  nejpozději  za  patnáct  let  ode dne, kdy k bezdůvodnému
   obohacení došlo.
 
   § 639
 
   Uznal-li  dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy
   k  uznání  dluhu  došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které
   splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.
 
   § 640
 
   Právo  přiznané rozhodnutím orgánu veřejné moci se promlčí za deset let
   ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.
 
   § 641
 
   Bylo-li  v  uznání  dluhu  nebo v rozhodnutí orgánu veřejné moci plnění
   rozloženo  na jednotlivá dílčí plnění, platí desetiletá promlčecí lhůta
   i  pro  tato  dílčí  plnění  a  počíná běžet ode dne dospělosti každého
   dílčího  plnění.  Dospěje-li  nesplněním  některého dílčího plnění celý
   dluh,  počne  promlčecí  lhůta  běžet  ode  dne  dospělosti nesplněného
   dílčího plnění.
 
   § 642
 
   Byl-li  dluh  uznán  nebo  bylo-li  právo  přiznáno  rozhodnutím orgánu
   veřejné  moci,  neplatí  desetiletá  promlčecí lhůta pro úroky a pro ta
   opětující  se  plnění,  které  dospěly po uznání dluhu nebo po přiznání
   práva.
 
   § 643
 
   (1)  Přešla-li  povinnost  na  dědice,  skončí promlčecí lhůta nejdříve
   uplynutím  šesti  měsíců  ode  dne,  kdy  bylo  dědici  nabytí dědictví
   potvrzeno.
 
   (2)  Byla-li právnická osoba obnovena, skončí jejím věřitelům promlčecí
   lhůta  nejdříve uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy byl zápis právnické
   osoby ve veřejném rejstříku obnoven.
 
   § 644
 
   Splní-li  věřiteli dluh za dlužníka zástavní dlužník, nepromlčí se jeho
   právo vůči dlužníku dříve než za šest měsíců po splnění dluhu.
 
   Pododdíl 3
 
   Běh promlčecí lhůty
 
   § 645
 
   Vyžaduje-li  se,  aby  osoba  měla zákonného zástupce nebo opatrovníka,
   počne  promlčecí  lhůta  běžet  ohledně práva takové osoby nebo ohledně
   práva  proti  ní  až  ode  dne, kdy zákonného zástupce nebo opatrovníka
   získá.  Již  započatá lhůta běží dále, avšak neskončí dříve, než uplyne
   jeden rok po odpadnutí překážky.
 
   § 646
 
   Mezi manžely nepočne promlčecí lhůta běžet ani neběží, dokud manželství
   trvá.  To  platí  obdobně i pro práva mezi osobami žijícími ve společné
   domácnosti,  mezi  zastoupeným  a  zákonným  zástupcem,  opatrovancem a
   opatrovníkem nebo mezi poručencem a poručníkem.
 
   § 647
 
   V  případě  uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o 
   právu  nebo  o  okolnosti,  která  právo zakládá, počne promlčecí lhůta
   běžet  poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání
   pokračovat;  počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání
   neběží.
 
   § 648
 
   Uplatní-li  věřitel  v  promlčecí  lhůtě  právo u orgánu veřejné moci a
   pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. To platí
   i  o  právu již vykonatelném, pokud byl pro ně navržen výkon rozhodnutí
   nebo navrženo nařízení exekuce.
 
   § 649
 
   Uplatní-li  věřitel  u orgánu veřejné moci vzájemné právo a vztahují-li
   se  obě  práva  k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným co do
   účelu  v  závislosti  na sobě, přestává běžet promlčecí lhůta dnem, kdy
   bylo  zahájeno  řízení  ohledně  toho práva, proti němuž vzájemné právo
   směřuje. V ostatních případech přestává promlčecí lhůta běžet dnem, kdy
   bylo vzájemné právo uplatněno.
 
   § 650
 
   Promlčecí  lhůta  neběží  po  dobu, kdy se věřiteli hrozbou brání právo
   uplatnit.  To  platí  i  v  případě, když věřitel právo neuplatnil, jsa
   dlužníkem nebo osobou dlužníku blízkou lstivě uveden v omyl.
 
   § 651
 
   Promlčecí  lhůta neběží po dobu, dokud trvá vyšší moc, která věřiteli v 
   posledních šesti měsících promlčecí lhůty znemožnila právo uplatnit.
 
   § 652
 
   Pokračuje-li  běh  promlčecí  lhůty  po  odpadnutí  některé  z překážek
   uvedených  v  §  646 až 651, neskončí promlčecí lhůta dříve než za šest
   měsíců ode dne, kdy začala znovu běžet.
 
   Pododdíl 4
 
   Obnovení nároku a běh nové promlčecí lhůty
 
   § 653
 
   (1)  Bylo-li právo již promlčeno a uznal-li dlužník svůj dluh, nárok se
   obnoví  a  počne běžet nová promlčecí lhůta ode dne, kdy k uznání dluhu
   došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se
   právo za deset let od posledního dne určené doby.
 
   (2)  Bylo-li  právo,  ačkoli  bylo  již promlčeno, přiznáno rozhodnutím
   orgánu veřejné moci, použije se odstavec 1 obdobně.
 
   Oddíl 2
 
   Prekluze
 
   § 654
 
   (1)  Nebylo-li  právo  vykonáno  ve  stanovené  lhůtě,  zanikne  jen  v 
   případech  stanovených zákonem výslovně. K zániku práva soud přihlédne,
   i když to dlužník nenamítne.
 
   (2) Ustanovení tohoto zákona o běhu promlčecí lhůty platí obdobně i pro
   prekluzivní lhůtu.
 
   ČÁST DRUHÁ
 
   RODINNÉ PRÁVO
 
   HLAVA I 
 
   MANŽELSTVÍ
 
   Díl 1
 
   Všeobecné ustanovení
 
   § 655
 
   Manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví
   tento  zákon.  Hlavním  účelem  manželství  je  založení  rodiny, řádná
   výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.
 
   Díl 2
 
   Vznik manželství
 
   § 656
 
   (1)  Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže
   a ženy, kteří hodlají vstoupit do manželství (dále jen „snoubenci“), že
   spolu vstupují do manželství.
 
   (2)  Sňatečný obřad je veřejný a slavnostní; činí se v přítomnosti dvou
   svědků.
 
   § 657
 
   (1)  Projeví-li snoubenci vůli, že spolu vstupují do manželství, osobně
   před  orgánem  veřejné  moci  provádějícím sňatečný obřad v přítomnosti
   matrikáře, jedná se o občanský sňatek.
 
   (2)  Projeví-li snoubenci vůli, že spolu vstupují do manželství, osobně
   před  orgánem církve nebo náboženské společnosti oprávněné k tomu podle
   jiného  právního  předpisu  (dále  jen  „oprávněná církev“), jedná se o 
   církevní sňatek.
 
   § 658
 
   (1)  Jedná-li se o občanský sňatek, jiný právní předpis stanoví, kdo je
   orgánem veřejné moci provádějícím sňatečný obřad.
 
   (2)  Jedná-li  se  o církevní sňatek, je orgánem oprávněné církve osoba
   pověřená oprávněnou církví.
 
   § 659
 
   Manželství  se  uzavírá  tak, že osoba jednající za orgán veřejné moci,
   anebo  osoba,  která jedná za orgán oprávněné církve, položí snoubencům
   jako  oddávající  otázku,  zda  spolu  chtějí  vstoupit  do manželství;
   kladnou  odpovědí obou snoubenců vznikne manželství. Manželství vznikne
   i jinak, je-li zřejmé, že snoubenci prohlašují svou sňatečnou vůli.
 
   § 660
 
   Snoubenci při sňatečném obřadu prohlásí, že
 
   a) příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společným,
 
   b) si oba svá příjmení ponechají, nebo
 
   c)  příjmení  jednoho  z  nich  bude jejich příjmením společným, a ten,
   jehož  příjmení  nemá  být  příjmením  společným,  bude  ke  společnému
   příjmení na druhém místě připojovat své dosavadní příjmení.
 
   § 661
 
   (1)  Ponechají-li  si  snoubenci  svá  dosavadní příjmení, prohlásí při
   sňatečném  obřadu  také,  které z jejich příjmení bude příjmením jejich
   společných dětí.
 
   (2)  Ponechali-li  si  manželé  svá dosavadní příjmení, mohou i později
   učinit  prohlášení  orgánu  veřejné  moci,  že  se dohodli na společném
   příjmení jednoho z nich.
 
   § 662
 
   (1)  Má-li  v  případě  volby  podle  §  660  písm. c) snoubenec, jehož
   příjmení  nemá být příjmením společným, připojované příjmení, může jako
   připojované příjmení zvolit pouze první příjmení.
 
   (2)  Volba  podle § 660 písm. c) není možná, má-li již snoubenec, jehož
   příjmení bude příjmením společným, připojované příjmení.
 
   § 663
 
   (1)  Jedná-li  se  o  občanský sňatek, uskutečňuje se sňatečný obřad na
   místě, které k tomu určí orgán veřejné moci provádějící sňatečný obřad;
   přihlíží při tom k vůli snoubenců.
 
   (2)  Jedná-li  se  o  církevní sňatek, uskutečňuje se sňatečný obřad na
   místě určeném vnitřními předpisy oprávněné církve.
 
   § 664
 
   (1)  O  provedení  sňatečného  obřadu  snoubenci požádají orgán veřejné
   moci,  v  jehož  správním obvodu má být manželství uzavřeno, a předloží
   doklady   osvědčující   jejich   totožnost  a  způsobilost  k  uzavření
   manželství;   jiný  právní  předpis  stanoví,  jaké  doklady  je  třeba
   předložit.
 
   (2)  Orgán  veřejné moci může předložení stanovených dokladů prominout,
   je-li jejich opatření spojeno s těžko překonatelnou překážkou.
 
   § 665
 
   Snoubenci  při sňatečném obřadu uvedou, dříve než učiní sňatečný projev
   vůle,  že  jim  nejsou  známy  překážky,  které  by jim bránily uzavřít
   manželství,  že  navzájem  znají  svůj  zdravotní  stav  a  že  zvážili
   uspořádání   budoucích  majetkových  poměrů,  svého  bydlení  a  hmotné
   zajištění po uzavření manželství.
 
   § 666
 
   (1) Má-li být uzavřen církevní sňatek, musí snoubenci nejprve předložit
   oddávajícímu osvědčení vydané matričním úřadem, v jehož správním obvodu
   má  být  manželství uzavřeno. Osvědčení musí obsahovat potvrzení o tom,
   že  snoubenci  splnili všechny požadavky stanovené zákonem pro uzavření
   manželství.  Od  vydání  tohoto  osvědčení  do  sňatečného obřadu nesmí
   uplynout více než šest měsíců.
 
   (2)  Byl-li  uzavřen  církevní  sňatek,  je  oddávající  povinen do tří
   pracovních dnů od uzavření manželství doručit matričnímu úřadu, v jehož
   správním   obvodu   bylo   manželství  uzavřeno,  protokol  o  uzavření
   manželství s uvedením skutečností podle jiného právního předpisu.
 
   § 667
 
   (1)  Je-li  život  snoubence přímo ohrožen, může sňatečný obřad provést
   každý  orgán  podle  § 658, popřípadě jiný úřad stanovený jiným právním
   předpisem,  a  to  na kterémkoli místě; to platí obdobně i pro církevní
   sňatek.  Mimo  území  České  republiky může sňatečný obřad provést také
   velitel námořního plavidla plujícího pod státní vlajkou České republiky
   nebo velitel letadla zapsaného v leteckém rejstříku v České republice a
   je-li alespoň jeden ze snoubenců státním občanem České republiky rovněž
   velitel vojenské jednotky České republiky v zahraničí.
 
   (2)  V  případech  uvedených  v odstavci 1 není třeba předložit doklady
   jinak potřebné; přítomnosti matrikáře není zapotřebí.
 
   § 668
 
   Státní   občan  České  republiky  může  mimo  území  republiky  uzavřít
   manželství  také  před diplomatickou misí nebo konzulárním úřadem České
   republiky.
 
   § 669
 
   (1) Jsou-li pro to důležité důvody, může krajský úřad, v jehož správním
   obvodu  má  být  manželství  uzavřeno, na žádost snoubenců povolit, aby
   projev  vůle  jednoho ze snoubenců o vstupu do manželství za něj učinil
   jeho zmocněnec.
 
   (2)  Plná  moc  musí  obsahovat  údaje  osvědčující  totožnost  a další
   rozhodné   skutečnosti   týkající  se  obou  snoubenců  a  zmocněnce  a
   prohlášení  o  příjmení.  Musí  v  ní být rovněž uvedeno, že snoubencům
   nejsou  známy  překážky,  které  by  jim bránily uzavřít manželství, že
   navzájem  znají  svůj  zdravotní stav a že zvážili uspořádání budoucích
   majetkových  poměrů,  svého  bydlení  a  hmotné  zajištění  po uzavření
   manželství.  Plná  moc  vyžaduje písemnou formu a podpis na ní musí být
   úředně ověřen.
 
   (3)  Odvolání  plné  moci  je účinné jen tehdy, dozví-li se o něm druhý
   snoubenec dříve, než učiní svůj sňatečný projev vůle.
 
   § 670
 
   (1)  Byl-li  uzavřen občanský sňatek, nemají následné náboženské obřady
   právní následky.
 
   (2)  Byl-li  uzavřen  církevní  sňatek, nelze následně uzavřít občanský
   sňatek.
 
   § 671
 
   Způsobilost uzavřít manželství
 
   Manželství  může uzavřít každý, pokud mu v tom nebrání zákonná překážka
   podle § 672 až 676.
 
   Zákonné překážky manželství
 
   § 672
 
   (1) Manželství nemůže uzavřít nezletilý, který není plně svéprávný.
 
   (2)  Soud  může  ve  výjimečných  případech povolit uzavření manželství
   nezletilému,  který  není  plně svéprávný a dovršil šestnácti let věku,
   jsou-li pro to důležité důvody.
 
   § 673
 
   Manželství  nemůže uzavřít osoba, jejíž svéprávnost byla v této oblasti
   omezena.
 
   § 674
 
   Manželství  nemůže  uzavřít osoba, která již dříve uzavřela manželství,
   ani osoba, která již dříve vstoupila do registrovaného partnerství nebo
   jiného  obdobného  svazku  uzavřeného  v  zahraničí, a toto manželství,
   registrované  partnerství nebo jiný obdobný svazek uzavřený v zahraničí
   trvá.
 
   § 675
 
   Manželství  nemůže  být  uzavřeno  mezi  předky  a  potomky,  ani  mezi
   sourozenci;   totéž  platí  o  osobách,  jejichž  příbuzenství  vzniklo
   osvojením.
 
   § 676
 
   Manželství  nemůže  být  uzavřeno  mezi  poručníkem  a poručencem, mezi
   dítětem  a  osobou,  do  jejíž péče bylo dítě svěřeno, nebo pěstounem a
   svěřeným dítětem.
 
   Díl 3
 
   Zdánlivé manželství a neplatnost manželství
 
   Oddíl 1
 
   Zdánlivé manželství
 
   § 677
 
   (1)  Manželství  nevznikne, pokud alespoň u jedné z osob, které hodlaly
   uzavřít  manželství,  nebyly v projevu vůle o vstupu do manželství nebo
   ve   sňatečném   obřadu   nebo  v  souvislosti  s  ním  splněny  takové
   náležitosti,  na  jejichž  splnění  je  k tomu, aby manželství vzniklo,
   nutno bezvýhradně trvat.
 
   (2)   V  případě  církevního  sňatku  náleží  k  těmto  náležitostem  i 
   skutečnost  uzavření sňatku před orgánem oprávněné církve. Neprovádí-li
   se  sňatečný  obřad  v  případě přímého ohrožení života snoubence, jsou
   těmito  skutečnostmi i osvědčení matričního úřadu, že snoubenci splnili
   všechny  požadavky  zákona  pro  uzavření  manželství,  jakož i že mezi
   vydáním  tohoto osvědčení a uzavřením sňatku uplynula doba nejvýše šest
   měsíců.
 
   § 678
 
   Soud může určit, že manželství není, i bez návrhu.
 
   § 679
 
   (1) Neprodleně poté, kdy soud určí, že manželství není, rozhodne soud o 
   otcovství  ke  společnému  dítěti  i  o povinnostech a právech rodičů k 
   němu.
 
   (2)  Majetkové  povinnosti  a  práva  muže a ženy se posoudí jednotlivě
   podle  své  povahy. Nelze-li jinak, použijí se ustanovení o bezdůvodném
   obohacení. V těchto záležitostech je třeba brát ohled na muže nebo ženu
   jednající v dobré víře, jakož i na práva a právní zájmy společných dětí
   a třetích osob.
 
   Oddíl 2
 
   Neplatnost manželství
 
   § 680
 
   Došlo-li k uzavření manželství, přestože tomu bránila zákonná překážka,
   soud  prohlásí  manželství  za neplatné na návrh každého, kdo na tom má
   právní zájem, ledaže manželství bránila překážka omezené svéprávnosti.
 
   § 681
 
   Manželství  se  považuje  za platné, dokud není prohlášeno za neplatné.
   Bylo-li manželství prohlášeno za neplatné, považuje se za neuzavřené.
 
   § 682
 
   Manželství  nelze  prohlásit za neplatné, pokud zaniklo, nebo pokud již
   došlo k nápravě.
 
   § 683
 
   Manželství nelze prohlásit za neplatné, pokud bylo uzavřeno nezletilým,
   který  není  plně svéprávný, nebo osobou, jejíž svéprávnost byla v této
   oblasti omezena, a bylo počato dítě, které se narodilo živé.
 
   § 684
 
   (1) Soud prohlásí manželství za neplatné na návrh manžela, jehož projev
   vůle  o  vstupu  do  manželství  byl učiněn pod nátlakem spočívajícím v 
   užití  násilí nebo vyhrožováním násilím nebo jehož projev vůle o vstupu
   do  manželství  byl  učiněn jen v důsledku omylu o totožnosti snoubence
   nebo  o  povaze sňatečného právního jednání. Návrh lze podat nejpozději
   do  jednoho  roku  ode  dne,  kdy tak manžel mohl vzhledem k okolnostem
   nejdříve učinit, popřípadě kdy se dozvěděl o pravém stavu věcí.
 
   (2)  V  případě  stanoveném  v  odstavci  1 prohlásí soud manželství za
   neplatné,  třebaže  zaniklo  smrtí manžela dříve, než skončilo řízení o 
   neplatnost  manželství  zahájené  na  návrh druhého manžela, nebo pokud
   potomci   manžela,  který  podal  návrh  na  prohlášení  manželství  za
   neplatné,  navrhnou  do  jednoho roku po jeho smrti, aby soud prohlásil
   manželství za neplatné.
 
   § 685
 
   Soud prohlásí manželství za neplatné i bez návrhu, a to i v případě, že
   již zaniklo, pokud bylo uzavřeno
 
   a)  osobou,  která  již dříve uzavřela manželství, nebo která již dříve
   vstoupila  do  registrovaného  partnerství nebo jiného obdobného svazku
   uzavřeného  v zahraničí, pokud takové manželství, partnerství nebo jiný
   obdobný svazek trvá,
 
   b)  mezi předkem a potomkem, mezi sourozenci nebo mezi osobami, jejichž
   příbuzenství vzniklo osvojením.
 
   § 686
 
   (1)  O  povinnostech  a  právech  muže  a ženy, jejichž manželství bylo
   prohlášeno  za  neplatné,  ke  společnému dítěti a o jejich majetkových
   povinnostech  a  právech  v  době  po prohlášení manželství za neplatné
   platí  ustanovení  o  povinnostech  a  právech  rozvedených  manželů ke
   společnému  dítěti a o jejich majetkových povinnostech a právech v době
   po rozvodu obdobně.
 
   (2)  Bylo-li  manželství  prohlášeno  za  neplatné  podle § 684, je při
   rozhodování  o  majetkových  povinnostech a právech třeba brát ohled na
   toho, kdo jednal v dobré víře.
 
   Díl 4
 
   Povinnosti a práva manželů
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 687
 
   (1) Manželé mají rovné povinnosti a rovná práva.
 
   (2) Manželé si jsou navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být
   si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat
   rodinné  společenství,  vytvářet  zdravé  rodinné  prostředí a společně
   pečovat o děti.
 
   § 688
 
   Manžel  má  právo  na  to,  aby  mu  druhý  manžel sdělil údaje o svých
   příjmech a stavu svého jmění, jakož i o svých stávajících i uvažovaných
   pracovních, studijních a podobných činnostech.
 
   § 689
 
   Manžel  je  povinen  při volbě svých pracovních, studijních a podobných
   činností  brát  zřetel  na  zájem rodiny, druhého manžela a nezletilého
   dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti a které žije spolu s manžely v 
   rodinné domácnosti, a popřípadě dalších členů rodiny.
 
   § 690
 
   Uspokojování potřeb rodiny
 
   Každý  z  manželů  přispívá  na potřeby života rodiny a potřeby rodinné
   domácnosti  podle  svých  osobních  a  majetkových poměrů, schopností a
   možností  tak,  aby  životní  úroveň  všech  členů  rodiny byla zásadně
   srovnatelná.  Poskytování  majetkových  plnění  má  stejný  význam jako
   osobní péče o rodinu a její členy.
 
   § 691
 
   (1) Nemají-li manželé rodinnou domácnost, nese každý z nich náklady své
   domácnosti; to je nezbavuje povinnosti navzájem si pomáhat a podporovat
   se.
 
   (2) Žije-li s jedním z manželů společné dítě manželů, vůči kterému mají
   oba vyživovací povinnost, popřípadě nezletilé dítě, které nenabylo plné
   svéprávnosti  a které je svěřeno do péče manželů nebo jednoho z nich, a
   druhý manžel opustí rodinnou domácnost, aniž k tomu má důvod zvláštního
   zřetele  hodný, a odmítá se vrátit, je tento manžel povinen přispívat i 
   na  náklady  rodinné  domácnosti.  Důvod  opuštění  rodinné domácnosti,
   popřípadě  důvod odmítání návratu, posoudí soud podle zásad slušnosti a
   dobrých mravů.
 
   § 692
 
   Rozhodování o záležitostech rodiny
 
   (1)  O  záležitostech rodiny, včetně volby umístění rodinné domácnosti,
   popřípadě   domácnosti  jednoho  z  manželů  a  dalších  členů  rodiny,
   především  dětí,  které  nenabyly plné svéprávnosti, a o způsobu života
   rodiny, se mají manželé dohodnout.
 
   (2)  Nedohodnou-li se manželé o podstatné záležitosti rodiny, může soud
   na  návrh  jednoho  z  nich  nahradit  svým rozhodnutím souhlas druhého
   manžela,  odmítá-li  svůj souhlas v takové záležitosti rodinného života
   bez  vážného důvodu a v rozporu se zájmem rodiny, anebo není-li schopen
   vůli projevit. Soud však vede manžele především k dohodě.
 
   Obstarávání záležitostí rodiny
 
   § 693
 
   Záležitosti  rodiny  obstarávají  manželé  společně,  nebo je obstarává
   jeden z nich.
 
   § 694
 
   (1)  V  běžných  záležitostech  rodiny  právní  jednání jednoho manžela
   zavazuje  a  opravňuje  oba  manžele společně a nerozdílně; to neplatí,
   sdělil-li  manžel,  který  právně  nejednal,  předem  třetí osobě, že s 
   právním  jednáním  nesouhlasí. Také soud může na návrh manžela pro něho
   vyloučit  následky  budoucího  právního  jednání  druhého  manžela vůči
   třetím  osobám.  Taková  opatření  se  netýkají právních jednání, jimiž
   manžel  obstarává běžně nezbytné životní potřeby rodiny a jejích členů,
   zejména dětí, které nenabyly plné svéprávnosti.
 
   (2)  V  ostatních  záležitostech  rodiny právní jednání jednoho manžela
   zavazuje  a  opravňuje  oba manžele společně a nerozdílně, dal-li druhý
   manžel  k právnímu jednání manžela souhlas; ustanovení § 692 odst. 2 se
   použije  obdobně.  Nedovolá-li se však manžel, který s právním jednáním
   druhého  manžela  nesouhlasí,  pomoci  soudu  předem,  může  se dovolat
   neplatnosti takového právního jednání.
 
   (3)  Nežijí-li manželé spolu za situace uvedené v § 691 odst. 2, právní
   jednání jednoho manžela v záležitostech rodiny druhého manžela bez jeho
   souhlasu nezavazuje ani neopravňuje.
 
   § 695
 
   Ustanovení   §   693  a  694  se  nepoužijí  pro  záležitosti  upravené
   ustanoveními o majetkovém právu manželském.
 
   § 696
 
   Vzájemné zastupování manželů
 
   (1)   Manžel   má   právo  zastupovat  svého  manžela  v  jeho  běžných
   záležitostech.
 
   (2)  Manžel  právo  uvedené  v odstavci 1 nemá, sdělí-li předem manžel,
   který  má být zastoupen, tomu, s nímž jeho manžel má právně jednat nebo
   má v úmyslu právně jednat, že se zastoupením nesouhlasí, anebo zruší-li
   soud na návrh manžela zástupčí právo druhého manžela.
 
   (3) Právo uvedené v odstavci 1 manžel nemá ani tehdy, nežijí-li manželé
   spolu za situace uvedené v § 691 odst. 2.
 
   § 697
 
   Výživné mezi manžely
 
   (1)  Manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma
   zajišťuje   zásadně  stejnou  hmotnou  a  kulturní  úroveň.  Vyživovací
   povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů.
 
   (2) Pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení
   o výživném.
 
   Obvyklé vybavení rodinné domácnosti
 
   § 698
 
   (1)  Obvyklé  vybavení  rodinné  domácnosti tvoří soubor movitých věcí,
   které  slouží  běžně nezbytným životním potřebám rodiny a jejích členů;
   přitom  není  rozhodné,  zda jednotlivé věci náleží oběma manželům nebo
   jen jednomu z nich.
 
   (2)  K  nakládání  s věcí, která je součástí obvyklého vybavení rodinné
   domácnosti,  potřebuje  manžel  souhlas  druhého  manžela;  to neplatí,
   jedná-li se o věc zanedbatelné hodnoty.
 
   (3)  Manžel  se  může  dovolat neplatnosti právního jednání, jímž druhý
   manžel s věcí, která je součástí obvyklého vybavení rodinné domácnosti,
   naložil bez jeho souhlasu.
 
   § 699
 
   (1)  Opustí-li  manžel  rodinnou domácnost v úmyslu učinit tak trvale a
   odmítá  se  vrátit,  může  žádat,  aby  mu  manžel vydal to, co patří k 
   obvyklému vybavení rodinné domácnosti a náleží výhradně jemu. Co náleží
   manželům  společně,  si  manželé rozdělí rovným dílem, ledaže to povaha
   věci  vylučuje;  v  takovém případě se použijí obecná ustanovení tohoto
   zákona o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
 
   (2)  Potřebuje-li  manžel  to,  co  patří  k obvyklému vybavení rodinné
   domácnosti,  zejména  také  pro  společné nezletilé dítě manželů, které
   nenabylo   plné   svéprávnosti  a  vůči  kterému  mají  oba  vyživovací
   povinnost,  nebo  pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti,
   bylo  svěřeno  do společné péče manželů žijící v rodinné domácnosti a v 
   rodinné domácnosti zůstalo, odstavec 1 se nepoužije.
 
   Rodinný závod
 
   § 700
 
   (1)  Za  rodinný  se považuje závod, ve kterém společně pracují manželé
   nebo  alespoň s jedním z manželů i jejich příbuzní až do třetího stupně
   nebo  osoby  s  manžely  sešvagřené  až do druhého stupně a který je ve
   vlastnictví  některé  z těchto osob. Na ty z nich, kteří trvale pracují
   pro  rodinu  nebo  pro  rodinný  závod,  se  hledí jako na členy rodiny
   zúčastněné na provozu rodinného závodu.
 
   (2)  Ustanovení  o  právech a povinnostech členů rodiny zúčastněných na
   provozu  rodinného závodu se nepoužijí v případech, kdy jsou tyto práva
   a  povinnosti  upraveny  společenskou  smlouvou  včetně zakladatelského
   právního   jednání  o  založení  obchodní  společnosti  nebo  družstva,
   smlouvou o tiché společnosti nebo smlouvou a ustanoveními jiného zákona
   o  pracovním  poměru,  popřípadě jinou obdobnou smlouvou. Jsou-li členy
   rodiny  zúčastněnými  na  provozu  rodinného závodu manželé, použijí se
   před ustanoveními o rodinném závodu přednostně ustanovení tohoto zákona
   o manželském majetkovém právu.
 
   § 701
 
   Členové  rodiny  zúčastnění  na provozu rodinného závodu se podílejí na
   zisku  z  něho  i  na  věcech  z  tohoto  zisku  nabytých,  jakož  i na
   přírůstcích  závodu  v  míře  odpovídající  množství a druhu své práce.
   Vzdát   tohoto   práva   se  může  jen  osoba  plně  svéprávná  osobním
   prohlášením; prohlášení vyžaduje formu veřejné listiny.
 
   § 702
 
   Rozhodnutí  o  použití  zisku  z  rodinného závodu nebo jeho přírůstků,
   jakož  i  rozhodnutí  týkající  se záležitosti mimo obvyklé hospodaření
   včetně  změn  základních zásad závodního provozu nebo jeho zastavení se
   přijímají většinou hlasů členů rodiny zúčastněných na provozu rodinného
   závodu.  Je-li mezi nimi osoba, která není plně svéprávná, zastupuje ji
   při hlasování zákonný zástupce, pokud je nezletilá, jinak opatrovník.
 
   § 703
 
   Účastenství na provozu rodinného závodu se váže na osobu člena rodiny a
   nelze  je přenést na jiného, ledaže se jedná o některého z členů rodiny
   uvedených  v  §  700  odst.  1 a souhlasí s tím všichni členové rodiny,
   kteří již jsou na provozu rodinného závodu zúčastněni.
 
   § 704
 
   (1) Má-li být rodinný závod rozdělen při dělení pozůstalosti soudem, má
   na něj člen rodiny zúčastněný na jeho provozu přednostní právo.
 
   (2) Má-li být rodinný závod zcizen, má k němu člen rodiny zúčastněný na
   jeho  provozu  předkupní  právo,  ledaže  bylo ujednáno něco jiného. To
   platí  i  v případě, že má být zcizen spoluvlastnický podíl na rodinném
   závodu  nebo  že  má  být  zcizena  věc,  která  má  podle své povahy a
   dosavadního určení provozu rodinného závodu trvale sloužit.
 
   § 705
 
   (1) Zcizením závodu účastenství na provozu rodinného závodu zanikne.
 
   (2)  Členu  rodiny  zanikne účastenství na provozu rodinného závodu i v
   případě, že přestane vykonávat práci pro rodinu nebo v rodinném závodě,
   anebo  že se změní právní důvod, ze kterého pokračuje ve výkonu práce v 
   rodinném závodu.
 
   § 706
 
   Zaniklo-li  účastenství  na  provozu rodinného závodu, lze platbu členu
   rodiny  na provozu závodu dosud zúčastněnému rozložit do splátek, pokud
   to  bude  ujednáno  nebo  pokud  to schválí soud. Není-li pro rozložení
   platby  do  splátek rozumný důvod, soud placení ve splátkách neschválí,
   popřípadě rozhodne o neplatnosti ujednání o splátkách.
 
   § 707
 
   Rodinná  společenství vzniklá k provozu rodinného závodu bez výslovného
   ujednání  členů  rodiny  se  řídí  zvyklostmi a praxí v nich zavedenou,
   pokud to neodporuje § 700 až 706.
 
   Oddíl 2
 
   Manželské majetkové právo
 
   § 708
 
   (1)  To,  co  manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z 
   právních  poměrů,  je  součástí  společného  jmění  manželů  (dále  jen
   „společné  jmění“).  To  neplatí,  zanikne-li  společné jmění za trvání
   manželství na základě zákona.
 
   (2)  Společné  jmění  podléhá zákonnému režimu, nebo smluvenému režimu,
   anebo režimu založenému rozhodnutím soudu.
 
   Zákonný režim
 
   § 709
 
   (1)  Součástí  společného  jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo
   čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho,
   co
 
   a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů,
 
   b)  nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce
   při  darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný
   úmysl,
 
   c)  nabyl  jeden  z  manželů  jako  náhradu  nemajetkové  újmy na svých
   přirozených právech,
 
   d)  nabyl  jeden  z  manželů  právním  jednáním  vztahujícím  se k jeho
   výlučnému vlastnictví,
 
   e)  nabyl  jeden  z  manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu
   svého výhradního majetku.
 
   (2)  Součástí  společného  jmění  je  zisk  z  toho, co náleží výhradně
   jednomu z manželů.
 
   (3)  Součástí  společného  jmění  je  také  podíl  manžela  v  obchodní
   společnosti  nebo  družstvu, stal-li se manžel v době trvání manželství
   společníkem  obchodní  společnosti  nebo  členem  družstva. To neplatí,
   pokud  jeden z manželů nabyl podíl způsobem zakládajícím podle odstavce
   1 jeho výlučné vlastnictví.
 
   § 710
 
   Součástí  společného  jmění  jsou  dluhy převzaté za trvání manželství,
   ledaže
 
   a)  se  týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v 
   rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo
 
   b)  je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom
   jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.
 
   § 711
 
   (1)  O  nabytí  a  pozbytí jednotlivých součástí společného jmění platí
   obecná ustanovení tohoto zákona.
 
   (2)  Částky  výdělku,  platu,  mzdy, zisku a jiných hodnot z pracovní a
   jiné   výdělečné  činnosti  se  stávají  součástí  společného  jmění  v 
   okamžiku, kdy manžel, který se o jejich získání přičinil, nabyl možnost
   s nimi nakládat.
 
   (3)  Pohledávky  z  výhradního  majetku jen jednoho z manželů, které se
   mají  stát  součástí  společného  jmění,  se  součástí společného jmění
   stávají dnem splatnosti.
 
   § 712
 
   Není-li  v  této  části zákona stanoveno jinak, použijí se pro společné
   jmění   obdobně  ustanovení  tohoto  zákona  o  společnosti,  popřípadě
   ustanovení o spoluvlastnictví.
 
   Správa v zákonném režimu
 
   § 713
 
   (1)  Součásti  společného  jmění  užívají, berou z nich plody a užitky,
   udržují  je,  nakládají  s  nimi,  hospodaří  s  nimi a spravují je oba
   manželé nebo jeden z nich podle dohody.
 
   (2)  Povinnosti a práva spojená se společným jměním nebo jeho součástmi
   náleží oběma manželům společně a nerozdílně.
 
   (3)  Z  právních  jednání  týkajících  se  společného  jmění  nebo jeho
   součástí jsou manželé zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně.
 
   § 714
 
   (1)  V  záležitostech  týkajících  se společného jmění a jeho součástí,
   které  nelze  považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo
   jedná  jeden  manžel se souhlasem druhého. Odmítá-li manžel dát souhlas
   bez  vážného  důvodu a v rozporu se zájmem manželů, rodiny nebo rodinné
   domácnosti,  či  není-li  schopen  vůli  projevit,  může  druhý  manžel
   navrhnout, aby souhlas manžela nahradil soud.
 
   (2)  Jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy
   souhlasu  bylo  zapotřebí,  může  se  druhý  manžel dovolat neplatnosti
   takového jednání.
 
   § 715
 
   (1)  Má-li  být  součást společného jmění použita k podnikání jednoho z 
   manželů  a přesahuje-li majetková hodnota toho, co má být použito, míru
   přiměřenou  majetkovým  poměrům manželů, vyžaduje se při prvním takovém
   použití  souhlas druhého manžela. Byl-li druhý manžel opomenut, může se
   dovolat neplatnosti takového jednání.
 
   (2)  Má-li  být  součást  společného  jmění  použita  k nabytí podílu v 
   obchodní  společnosti nebo družstvu, nebo je-li důsledkem nabytí podílu
   ručení  za  dluhy společnosti nebo družstva v rozsahu přesahujícím míru
   přiměřenou majetkovým poměrům manželů, platí odstavec 1 obdobně.
 
   Smluvený režim
 
   § 716
 
   (1)  Snoubenci  a  manželé  si  mohou ujednat manželský majetkový režim
   odlišný  od  zákonného  režimu.  Ujednají-li si smluvený režim manželé,
   upraví  zpravidla  své  povinnosti a práva týkající se již existujícího
   společného  jmění.  Ujedná-li  se  pro  smluvený  režim  zpětný účinek,
   nepřihlíží se k tomu.
 
   (2)  Smlouva  o  manželském  majetkovém  režimu  vyžaduje formu veřejné
   listiny.
 
   § 717
 
   (1)  Smluvený  režim  může spočívat v režimu oddělených jmění, v režimu
   vyhrazujícím vznik společného jmění ke dni zániku manželství, jakož i v
   režimu  rozšíření  nebo  zúžení  rozsahu  společného  jmění  v zákonném
   režimu.  Ustanovení  o  režimu  oddělených  jmění  se použijí obdobně v 
   režimu vyhrazujícím vznik společného jmění ke dni zániku manželství.
 
   (2)  Smluvený  režim lze změnit dohodou manželů nebo rozhodnutím soudu;
   taková změna vyžaduje dohodu manželů nebo rozhodnutí soudu o součástech
   společného jmění v dosavadním režimu.
 
   § 718
 
   (1)  Smlouva může obsahovat jakékoli ujednání a týkat se jakékoli věci,
   ledaže  to  zákon zakazuje; může se týkat zejména rozsahu, obsahu, doby
   vzniku zákonného nebo jiného režimu společného jmění, jednotlivých věcí
   i  jejich  souborů.  Smlouvou  lze  změnit  zařazení již existujících i 
   upravit zařazení budoucích součástí jmění rozdílně od zákonného režimu.
 
   (2)  Smlouvou  lze  rovněž uspořádat majetkové poměry pro případ zániku
   manželství;  jedná-li  se  o  uspořádání  pro  případ zániku manželství
   smrtí, považuje se v této části smlouva za smlouvu dědickou, má-li její
   náležitosti.
 
   (3)  Smlouvou  nelze vyloučit ani změnit ustanovení o obvyklém vybavení
   rodinné  domácnosti,  ledaže jeden z manželů opustil trvale domácnost a
   odmítá se vrátit.
 
   § 719
 
   (1)  Smlouva  o  manželském  majetkovém  režimu  nesmí  svými  důsledky
   vyloučit schopnost manžela zabezpečovat rodinu.
 
   (2)  Smlouva  o manželském majetkovém režimu se nesmí svým obsahem nebo
   účelem  dotknout  práv  třetí  osoby, ledaže by se smlouvou souhlasila;
   tato  smlouva  uzavřená  bez  souhlasu  třetí osoby nemá vůči ní právní
   účinky.
 
   § 720
 
   (1)  Smlouva  snoubenců o manželském majetkovém režimu nabývá účinnosti
   uzavřením manželství. Týká-li se smlouva již existující věci zapsané do
   veřejného  seznamu,  lze  provést  do  tohoto seznamu zápis změny až po
   uzavření manželství.
 
   (2)  Týká-li  se  smlouva  manželů  o  manželském majetkovém režimu již
   existující  věci  zapsané  do  veřejného seznamu, nabývá smlouva v této
   části účinky vůči třetím osobám zápisem do tohoto seznamu, ledaže tento
   zákon stanoví jinak.
 
   § 721
 
   (1)  Smlouva  o  manželském  majetkovém  režimu  se zapíše do veřejného
   seznamu,  je-li  to  v  ní  ujednáno;  jinak na žádost obou manželů. Do
   seznamu se zapíše vše, co mění zákonný majetkový režim manželů.
 
   (2)  Zápis  provede  bez  zbytečného odkladu ten, kdo smlouvu sepsal, a
   není-li to možné, ten, kdo seznam vede.
 
   Správa ve smluveném režimu
 
   § 722
 
   (1)  Snoubenci  i  manželé  mohou  uzavřít smlouvu o správě toho, co je
   součástí  společného  jmění,  která  se odchyluje od ustanovení § 713 a
   714; ustanovení § 719 a 720 platí i pro tuto smlouvu.
 
   (2) Smlouva podle odstavce 1 obsahuje ujednání o tom, který manžel bude
   spravovat společné jmění nebo jeho součást a jakým způsobem.
 
   § 723
 
   (1) Manžel, který spravuje společné jmění, právně jedná v záležitostech
   týkajících  se společného jmění samostatně, a to i v soudním nebo jiném
   řízení, ledaže je dále stanoveno jinak.
 
   (2)  Manžel,  který spravuje všechno společné jmění, může právně jednat
   jen se souhlasem druhého manžela
 
   a) při nakládání se společným jměním jako celkem,
 
   b)  při nakládání s obydlím, v němž je rodinná domácnost manželů, je-li
   toto  obydlí součástí společného jmění, nebo které je obydlím jednoho z 
   nich,   anebo   obydlím   nezletilého   dítěte,   které  nenabylo  plné
   svéprávnosti  a  o  něž  manželé  pečují, jakož i při ujednání trvalého
   zatížení nemovité věci, která je součástí společného jmění.
 
   (3) Ustanovení § 714 odst. 2 platí obdobně.
 
   Režim založený rozhodnutím soudu
 
   § 724
 
   (1)  Je-li  pro  to závažný důvod, soud na návrh manžela společné jmění
   zruší nebo zúží jeho stávající rozsah.
 
   (2)  Závažným  důvodem je vždy skutečnost, že manželův věřitel požaduje
   zajištění své pohledávky v rozsahu přesahujícím hodnotu toho, co náleží
   výhradně  tomuto  manželu,  že  manžela lze považovat za marnotratného,
   jakož  i  to, že manžel soustavně nebo opakovaně podstupuje nepřiměřená
   rizika.  Jako  závažný důvod může být shledáno také to, že manžel začal
   podnikat nebo že se stal neomezeně ručícím společníkem právnické osoby.
 
   § 725
 
   Režim  založený  rozhodnutím  soudu  lze  změnit  smlouvou manželů nebo
   rozhodnutím soudu.
 
   § 726
 
   (1)  Soud  může  společné  jmění  poté, co je zrušil, obnovit; soud tak
   rozhodne  zejména,  když  pominou  důvody  zrušení společného jmění. To
   platí  i v případě, že manžel navrhne, aby společné jmění, jehož rozsah
   byl zúžen, bylo rozšířeno do zákonného rozsahu.
 
   (2)  Zaniklo-li  společné  jmění  na  základě zákona, soud jej na návrh
   manžela obnoví, pokud je to v zájmu obou manželů.
 
   § 727
 
   (1)  Rozhodnutím  soudu nelze vyloučit ani změnit ustanovení upravující
   obvyklé vybavení rodinné domácnosti.
 
   (2)  Rozhodnutí  soudu  o změně, zrušení nebo obnovení společného jmění
   nesmí  svými  důsledky vyloučit schopnost manžela zabezpečovat rodinu a
   nesmí  se  obsahem  nebo  účelem dotknout práv třetí osoby, ledaže by s 
   rozhodnutím souhlasila.
 
   § 728
 
   Správa v režimu založeném rozhodnutím soudu
 
   Jedná-li  manžel  při  správě  společného  jmění  způsobem, který je ve
   zřejmém   rozporu  se  zájmem  druhého  manžela,  rodiny  nebo  rodinné
   domácnosti,  a snoubenci nebo manželé neuzavřeli smlouvu o správě toho,
   co  je  součástí  společného  jmění, může soud na návrh druhého manžela
   rozhodnout, jakým způsobem bude společné jmění spravováno.
 
   Režim oddělených jmění
 
   § 729
 
   V  režimu  oddělených  jmění  smí  manžel nakládat se svým majetkem bez
   souhlasu druhého manžela.
 
   § 730
 
   Podnikají-li  v  režimu  oddělených jmění manželé společně nebo jeden z 
   manželů   podniká  s  pomocí  druhého  manžela,  rozdělí  si  příjmy  z 
   podnikání,  jak  si  v  písemné formě ujednali; jinak se příjmy rozdělí
   rovným dílem.
 
   Ochrana třetích osob
 
   § 731
 
   Vznikl-li  dluh  jen jednoho z manželů za trvání společného jmění, může
   se věřitel při výkonu rozhodnutí uspokojit i z toho, co je ve společném
   jmění.
 
   § 732
 
   Vznikl-li  dluh jen jednoho z manželů proti vůli druhého manžela, který
   nesouhlas  projevil  vůči věřiteli bez zbytečného odkladu poté, co se o 
   dluhu  dozvěděl,  může být společné jmění postiženo jen do výše, již by
   představoval  podíl  dlužníka,  kdyby  bylo  společné  jmění  zrušeno a
   vypořádáno  podle  § 742. To platí i v případě povinnosti manžela plnit
   výživné  nebo  jde-li o dluh z protiprávního činu jen jednoho z manželů
   nebo  v  případě,  že  dluh  jen  jednoho  z  manželů vznikl ještě před
   uzavřením manželství.
 
   § 733
 
   Zavázal-li  se jeden z manželů v době, od které do změny nebo vyloučení
   zákonného  majetkového  režimu,  ať  smlouvou  manželů nebo rozhodnutím
   soudu, uplynulo méně než šest měsíců, může být pohledávka jeho věřitele
   uspokojena  ze  všeho,  co  by bylo součástí společného jmění, kdyby ke
   smlouvě manželů nebo k rozhodnutí soudu nedošlo.
 
   § 734
 
   Je-li  smlouvou  manželů  nebo  rozhodnutím  soudu, kterými byl zákonný
   majetkový  režim  změněn  nebo  vyloučen,  dotčeno  právo  třetí osoby,
   zejména  věřitele,  může  tato  osoba své právo uplatnit u příležitosti
   vypořádání  toho, co bylo dříve součástí společného jmění, stejně, jako
   by  ke  smlouvě  manželů  nebo  k  rozhodnutí  soudu nedošlo; přitom se
   použije § 742.
 
   § 735
 
   Zvláštní ustanovení
 
   Neuzavřou-li  spolu  manželé,  kteří  mají  v  úmyslu dosáhnout rozvodu
   manželství  způsobem  uvedeným v § 757, dohodu o uspořádání majetkových
   povinností  a  práv  pro  případ  rozvodu,  v  níž  pod  podmínkou,  že
   manželství bude rozvedeno, rovněž ujednají, jak budou v době odděleného
   hospodaření  nabývat  práva  a  zavazovat se, platí pro dobu odděleného
   hospodaření  manželů  ustanovení  o  společném  jmění přiměřeně, ledaže
   tento zákon stanoví jinak.
 
   Vypořádání společného jmění
 
   § 736
 
   Je-li  společné  jmění  zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho
   stávající  rozsah,  provede  se likvidace dosud společných povinností a
   práv  jejich  vypořádáním.  Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné
   jmění  není  vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění
   přiměřeně.
 
   § 737
 
   (1) Vypořádáním jmění nesmí být dotčeno právo třetí osoby. Bylo-li její
   právo vypořádáním dotčeno, může se třetí osoba domáhat, aby soud určil,
   že je vypořádání vůči ní neúčinné.
 
   (2) Vypořádání dluhů má účinky jen mezi manžely.
 
   § 738
 
   (1)  Dohoda o vypořádání má vždy účinky ke dni, kdy společné jmění bylo
   zúženo,  zrušeno  nebo  zaniklo,  bez  ohledu  na  to,  zda dohoda byla
   uzavřena  před  anebo  po zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.
   Je-li  však  předmětem  vypořádání  věc, která se zapisuje do veřejného
   seznamu,  nabývá  dohoda  právních účinků v části týkající se této věci
   zápisem do veřejného seznamu.
 
   (2)  Platnosti  dohody  o  vypořádání  nebrání,  týká-li  se  jen části
   společných majetkových povinností a práv.
 
   § 739
 
   (1) Dohoda o vypořádání vyžaduje písemnou formu, pokud byla uzavřena za
   trvání  manželství  nebo  pokud  je  předmětem  vypořádání věc, u které
   vyžaduje písemnou formu i smlouva o převodu vlastnického práva.
 
   (2)  Nevyžaduje-li  dohoda o vypořádání písemnou formu a požádá-li o to
   jeden z manželů, doručí mu druhý manžel potvrzení, jak se vypořádali.
 
   § 740
 
   Nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby
   rozhodl  soud.  O  vypořádání  rozhoduje  soud podle stavu, kdy nastaly
   účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.
 
   § 741
 
   Nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k 
   vypořádání  toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou,
   ani  nebyl  podán  návrh  na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se
   manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že
 
   a)  hmotné  věci  movité  jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro
   potřebu  svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník
   užívá,
 
   b)  ostatní  hmotné  věci  movité  a  věci  nemovité  jsou  v podílovém
   spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné,
 
   c)  ostatní  majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma;
   jejich podíly jsou stejné.
 
   § 742
 
   (1)   Nedohodnou-li   se   manželé   nebo  bývalí  manželé  jinak  nebo
   neuplatní-li  se  ustanovení  §  741,  použijí  se  pro vypořádání tato
   pravidla:
 
   a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné,
 
   b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo
   na jeho výhradní majetek,
 
   c)  každý  z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého
   výhradního majetku vynaložil na společný majetek,
 
   d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí,
 
   e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména
   jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost,
 
   f)  přihlédne  se  k  tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a
   udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.
 
   (2)  Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní
   majetek  manžela,  stejně  jako  hodnota  toho, co z výhradního majetku
   manžela   bylo  vynaloženo  na  společný  majetek,  se  při  vypořádání
   společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode
   dne  vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno
   nebo  zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž
   byl náklad vynaložen.
 
   Některá ustanovení o bydlení manželů
 
   § 743
 
   (1) Manželé mají obydlí tam, kde mají rodinnou domácnost.
 
   (2)  Žádá-li manžel z vážných důvodů o přeložení rodinné domácnosti, má
   mu  druhý  manžel  vyhovět,  ledaže  důvody  pro setrvání převažují nad
   důvody pro tuto změnu.
 
   (3) Manželé se mohou dohodnout, že budou bydlet trvale odděleně. Dohoda
   manželů  o  odděleném  bydlení  má  stejné  právní účinky jako opuštění
   rodinné domácnosti s úmyslem žít trvale jinde.
 
   § 744
 
   Je-li obydlím manželů dům nebo byt, k němuž má jeden z manželů výhradní
   právo  umožňující  v  domě  nebo bytě bydlet, a je-li to jiné právo než
   závazkové,  vznikne uzavřením manželství druhému manželu právo bydlení.
   Vznikne-li   jednomu   z   manželů  takové  výhradní  právo  za  trvání
   manželství, vznikne tím druhému z manželů právo bydlení.
 
   § 745
 
   (1)  Je-li obydlím manželů dům nebo byt, k němuž měl jeden z manželů ke
   dni  uzavření  manželství nájemní právo, vznikne uzavřením manželství k 
   domu  nebo  bytu  oběma  manželům společné nájemní právo; při pozdějším
   uzavření  nájemní  smlouvy vzniká oběma manželům společné nájemní právo
   účinností  smlouvy.  To  platí  obdobně  i  v  případě jiného obdobného
   závazkového práva.
 
   (2)  Ustanovení  odstavce  1  se nepoužije, ujednají-li si manželé něco
   jiného.
 
   § 746
 
   (1)  Mají-li  manželé  k  domu  nebo  bytu společné nájemní právo, jsou
   zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně.
 
   (2)  Manžel,  který  má  právo  bydlení,  má  postavení  ručitele svého
   manžela.
 
   § 747
 
   (1)  Má-li  alespoň jeden z manželů právo nakládat domem nebo bytem, ve
   kterém  se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, a tohoto domu
   nebo  bytu  je  k  bydlení  manželů nebo rodiny nezbytně třeba, musí se
   zdržet  všeho a předejít všemu, co může bydlení znemožnit nebo ohrozit.
   Manžel  zejména  nesmí bez souhlasu druhého manžela takový dům nebo byt
   zcizit  nebo  k domu, jeho části nebo k celému bytu zřídit právo, jehož
   výkon  je  neslučitelný  s bydlením manželů nebo rodiny, ledaže zajistí
   manželovi  nebo  rodině  po  všech stránkách obdobné bydlení s bydlením
   dosavadním.
 
   (2)  Jedná-li manžel bez souhlasu druhého manžela v rozporu s odstavcem
   1, může se tento manžel dovolat neplatnosti takového právního jednání.
 
   § 748
 
   (1)  Mají-li manželé společné nájemní právo k domu nebo bytu, ve kterém
   se  nachází  rodinná domácnost manželů nebo rodiny, platí § 747 odst. 1
   věta  první  obdobně.  Manžel  nesmí bez souhlasu druhého manžela nájem
   ukončit, nebo jej omezit právem, jehož výkon je neslučitelný s bydlením
   manželů nebo rodiny.
 
   (2)  Jedná-li manžel bez souhlasu druhého manžela v rozporu s odstavcem
   1, může se tento manžel dovolat neplatnosti takového právního jednání.
 
   § 749
 
   Souhlas manžela podle § 747 a 748 vyžaduje písemnou formu.
 
   § 750
 
   (1) Dohodnou-li se manželé, popřípadě snoubenci, odchylně od ustanovení
   §   747  a  748,  nesmí  dohoda  zhoršit  postavení  jejich  společného
   nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, které žije s nimi
   v   rodinné  domácnosti  a  vůči  kterému  mají  vyživovací  povinnost,
   popřípadě  nezletilého  dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti a bylo
   svěřeno  do  společné  péče manželů nebo jednoho z nich; dohoda se dále
   nesmí dotknout práv třetích osob, ledaže s takovou dohodou souhlasily.
 
   (2)  Dohoda  i  souhlas třetích osob podle odstavce 1 vyžadují písemnou
   formu.
 
   Zvláštní ustanovení proti domácímu násilí
 
   § 751
 
   (1) Stane-li se další společné bydlení manželů v domě nebo bytě, v němž
   se nachází rodinná domácnost manželů, pro jednoho z nich nesnesitelné z 
   důvodu  tělesného nebo duševního násilí vůči manželovi nebo jinému, kdo
   v rodinné domácnosti manželů žije, může soud na návrh dotčeného manžela
   omezit,  popřípadě  i  vyloučit na určenou dobu právo druhého manžela v 
   domě nebo bytě bydlet.
 
   (2)  Stejně  jako  v odstavci 1 lze postupovat v případě, že se jedná o 
   manžele  rozvedené,  jakož  i  v  případě,  kdy  manželé nebo rozvedení
   manželé bydlí společně jinde než v rodinné domácnosti.
 
   § 752
 
   Omezení,  popřípadě  vyloučení  práva  manžela v domě nebo bytě bydlet,
   určí  soud  nejdéle na dobu šesti měsíců. Soud na návrh rozhodne znovu,
   jsou-li pro to zvlášť závažné důvody.
 
   § 753
 
   Právo  domáhat  se  ochrany  proti  domácímu  násilí má také každá jiná
   osoba,  která  žije  spolu s manžely nebo rozvedenými manžely v rodinné
   domácnosti.
 
   Díl 5
 
   Zánik manželství
 
   Oddíl 1
 
   Obecné ustanovení
 
   § 754
 
   Manželství zaniká jen z důvodů stanovených zákonem.
 
   Oddíl 2
 
   Rozvod manželství
 
   § 755
 
   (1)  Manželství  může  být  rozvedeno,  je-li  soužití manželů hluboce,
   trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení.
 
   (2)  Přesto,  že  je  soužití manželů rozvráceno, nemůže být manželství
   rozvedeno, byl-li by rozvod v rozporu
 
   a)   se   zájmem   nezletilého  dítěte  manželů,  které  nenabylo  plné
   svéprávnosti,  který  je dán zvláštními důvody, přičemž zájem dítěte na
   trvání  manželství  soud  zjistí  i  dotazem  u opatrovníka jmenovaného
   soudem pro řízení o úpravu poměrů k dítěti na dobu po rozvodu, nebo
 
   b)  se  zájmem  manžela,  který  se  na  rozvratu porušením manželských
   povinností  převážně  nepodílel  a  kterému  by byla rozvodem způsobena
   zvlášť  závažná  újma  s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch
   zachování  manželství,  ledaže manželé spolu již nežijí alespoň po dobu
   tří let.
 
   (3)  Mají-li  manželé  nezletilé  dítě, které není plně svéprávné, soud
   manželství  nerozvede,  dokud  nerozhodne  o  poměrech dítěte v době po
   rozvodu manželů.
 
   § 756
 
   Soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu
   manželství,  a  přitom zjišťuje jeho příčiny, pokud dále není stanoveno
   jinak.
 
   § 757
 
   (1)  Připojí-li  se  manžel  k  návrhu na rozvod manželství, který podá
   druhý  z  manželů,  soud  manželství  rozvede,  aniž  zjišťuje  příčiny
   rozvratu  manželství,  dojde-li  k  závěru,  že shodné tvrzení manželů,
   pokud  se  jedná  o  rozvrat manželství a o záměr dosáhnout rozvodu, je
   pravdivé a pokud
 
   a)  ke dni zahájení řízení o rozvod trvalo manželství nejméně jeden rok
   a manželé spolu déle než šest měsíců nežijí,
 
   b)  manželé,  kteří jsou rodiči nezletilého dítěte, které nenabylo plné
   svéprávnosti,  se  dohodli  na  úpravě poměrů tohoto dítěte pro dobu po
   rozvodu a soud jejich dohodu schválil,
 
   c)  manželé  se  dohodli  na  úpravě  svých  majetkových  poměrů, svého
   bydlení, a popřípadě výživného pro dobu po tomto rozvodu.
 
   (2)  Dohody  uvedené  v  odstavci  1 písm. c) vyžadují písemnou formu a
   podpisy musí být úředně ověřeny.
 
   § 758
 
   Manželé spolu nežijí, netvoří-li manželské či rodinné společenství, bez
   ohledu  na  to, zda mají, popřípadě vedou rodinnou domácnost, s tím, že
   alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce.
 
   Oddíl 3
 
   Následky zániku manželství
 
   § 759
 
   Příjmení rozvedeného manžela
 
   Manžel,  který přijal příjmení druhého manžela, může do šesti měsíců po
   rozvodu  manželství  oznámit  matričnímu  úřadu,  že  přijímá  zpět své
   dřívější  příjmení.  To  platí  i  tehdy, hodlá-li manžel, který přijal
   příjmení  druhého  manžela  s  tím,  že  bude  ke  společnému  příjmení
   připojovat  své  dosavadní příjmení, popřípadě první ze svých příjmení,
   užívat napříště jen své dřívější příjmení.
 
   Výživné rozvedeného manžela
 
   § 760
 
   (1)  Není-li  rozvedený  manžel  schopen  sám  se  živit  a  tato  jeho
   neschopnost  má  svůj  původ  v manželství nebo v souvislosti s ním, má
   vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost,
   lze-li  to  na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo
   zdravotní  stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o 
   společné dítě rozvedených manželů.
 
   (2)  Při rozhodování o výživném nebo o jeho výši vezme soud zřetel, jak
   dlouho  rozvedené  manželství trvalo a jak dlouho je rozvedeno, jakož i 
   zda
 
   a)  si  rozvedený  manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v 
   tom nebránila závažná překážka,
 
   b)  si  rozvedený  manžel  mohl  výživu  zajistit řádným hospodařením s 
   vlastním majetkem,
 
   c)  se rozvedený manžel podílel za trvání manželství na péči o rodinnou
   domácnost,
 
   d)  se  rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě mu
   blízké činu povahy trestného činu, nebo
 
   e) je dán jiný obdobně závažný důvod.
 
   (3)  Pro  vyživovací povinnost rozvedených manželů platí obdobně obecná
   ustanovení o výživném.
 
   § 761
 
   (1) Rozsah vyživovací povinnosti a způsob poskytování výživného se řídí
   dohodou manželů nebo rozvedených manželů; ujednají-li si, že se výživné
   nahradí   odbytným,   zanikne  právo  rozvedeného  manžela  na  výživné
   poskytnutím odbytného.
 
   (2)  Nedojde-li  k dohodě rozvedených manželů o výživném, může potřebný
   bývalý  manžel  navrhnout,  aby o vyživovací povinnosti druhého manžela
   rozhodl soud.
 
   § 762
 
   (1)  Nedohodnou-li  se  manželé nebo rozvedení manželé o výživném, může
   manžel,  který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo s rozvodem
   nesouhlasil  a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, navrhnout,
   aby  soud  stanovil  vyživovací  povinnost bývalého manžela i v takovém
   rozsahu,  který  zajistí,  aby  rozvedení manželé měli v zásadě stejnou
   životní  úroveň.  Právo  rozvedeného  manžela  na  výživné  lze v tomto
   případě považovat za důvodné jen po dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle
   však po dobu tří let od rozvodu.
 
   (2)  Dopustil-li se bývalý manžel vůči druhému manželovi jednání, které
   naplňuje znaky domácího násilí, nemá právo na výživné podle odstavce 1,
   ač by jinak podmínky přiznání práva na výživné splňoval.
 
   § 763
 
   Právo  rozvedeného  manžela  na  výživné  zanikne,  uzavře-li oprávněný
   rozvedený  manžel  nové  manželství,  nebo vstoupí-li do registrovaného
   partnerství.
 
   Majetkové povinnosti a práva při zániku manželství
 
   § 764
 
   (1)   Zanikne-li   manželství   smrtí  manžela,  posoudí  se  majetkové
   povinnosti  a  práva  bývalých  manželů v rámci řízení o dědictví podle
   toho  majetkového  režimu,  který  existoval  mezi manžely, popřípadě i 
   podle  pokynů, které zemřelý manžel ještě za svého života ohledně svého
   majetku  pro případ smrti učinil; jinak se použijí pravidla uvedená v §
   742,  s  výjimkou  §  742  odst. 1 písm. c), ledaže se pozůstalý manžel
   dohodne s dědici o vypořádání jinak.
 
   (2)  Byl-li  manžel  prohlášen  za  mrtvého,  posoudí se jeho majetkové
   povinnosti  a  práva  ke  dni,  který  je  v rozhodnutí o prohlášení za
   mrtvého uveden jako den jeho smrti.
 
   § 765
 
   (1)  Zanikne-li manželství rozvodem, spravují se majetkové povinnosti a
   práva rozvedených manželů dohodou manželů nebo rozvedených manželů.
 
   (2) Nedohodnou-li se rozvedení manželé o vypořádání, může bývalý manžel
   podat návrh na vypořádání rozhodnutím soudu.
 
   Bydlení po zániku manželství
 
   § 766
 
   (1) Zaniklo-li manželství smrtí manžela a manželé měli společné nájemní
   právo  k  domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost,
   zůstane  nájemcem  bytu  pozůstalý  manžel. Svědčilo-li manželům k domu
   nebo  bytu  společně jiné závazkové právo, zůstane oprávněným pozůstalý
   manžel.
 
   (2)  Zaniklo-li  manželství  smrtí  manžela a nájemní právo k domu nebo
   bytu,  v  němž  se nacházela rodinná domácnost manželů, měl jen jeden z 
   nich, použijí se ustanovení o nájmu bytu.
 
   § 767
 
   (1)  Zaniklo-li manželství smrtí manžela, který měl k domu nebo bytu, v 
   němž  se nacházela rodinná domácnost manželů, výhradní právo umožňující
   v domě nebo bytě bydlet, a bylo-li to jiné právo než závazkové, zatímco
   druhý manžel měl v domě nebo bytě právo bydlení, zanikne tomuto manželu
   právo  bydlení,  pokud výhradní právo zemřelého manžela přešlo na jinou
   osobu  než  na  pozůstalého manžela. To neplatí, nelze-li na pozůstalém
   manželu spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil.
 
   (2) Je-li to přiměřené poměrům pozůstalého manžela, především proto, že
   pečuje  o  nezletilé  dítě,  které  nenabylo  plné  svéprávnosti, o něž
   manželé   pečovali,   nebo   o  nezletilé  dítě,  které  nenabylo  plné
   svéprávnosti,   jehož   rodičem   je   zemřelý  manžel,  anebo  o  dítě
   nezaopatřené,  které  s  pozůstalým  manželem  žije, může soud na návrh
   pozůstalého  manžela založit v jeho prospěch právo odpovídající věcnému
   břemenu  bydlení  podle  okolností  případu,  nejdéle však do doby, než
   takové  dítě  nabude  trvale  schopnost  samo  se  živit,  a  za úplatu
   srovnatelnou  s  nájemným  v  místě  obvyklým;  toto  právo  nezanikne,
   nabude-li dítě schopnost samo se živit jen na přechodnou dobu.
 
   (3)  Měl-li  pozůstalý  manžel právo bydlet z jiného důvodu, použijí se
   odstavce 1 a 2 obdobně.
 
   § 768
 
   (1)  Zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli k domu nebo bytu, v 
   němž  se  nacházela  jejich  rodinná  domácnost,  stejné, nebo společné
   právo, a nedohodnou-li se, kdo bude v domě nebo bytě dále bydlet, zruší
   soud  na  návrh  jednoho z nich podle okolností případu dosavadní právo
   toho  z  rozvedených  manželů, na kterém lze spravedlivě žádat, aby dům
   nebo  byt  opustil,  a  popřípadě zároveň rozhodne o způsobu náhrady za
   ztrátu  práva;  přitom  přihlédne zejména k tomu, kterému z rozvedených
   manželů  byla  svěřena  péče  o  nezletilé  dítě,  které  nenabylo plné
   svéprávnosti  a  o  které  manželé  pečovali,  jakož  i  ke  stanovisku
   pronajímatele, půjčitele nebo jiné osoby v obdobném postavení.
 
   (2)  Rozvedený  manžel,  který  má  dům  nebo byt opustit, má právo tam
   bydlet,  dokud  mu druhý manžel nezajistí náhradní bydlení, ledaže mu v 
   řízení  podle  odstavce  1  náhrada nebyla přiznána; v tomto případě má
   právo  v  domě  nebo  bytě  bydlet  nejdéle  jeden rok. Byla-li mu však
   svěřena  péče  o  nezletilé  dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o 
   které  manželé pečovali za trvání manželství, nebo o dítě nezaopatřené,
   které  s  ním  žije,  může  soud na návrh tohoto manžela založit v jeho
   prospěch právo bydlení; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně.
 
   § 769
 
   Zaniklo-li  manželství  rozvodem,  a manželé neměli k domu nebo bytu, v 
   němž  se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, popřípadě společné
   právo,  a  manželé,  popřípadě rozvedení manželé se nedohodnou o dalším
   bydlení  manžela,  který  má  v  domě  nebo  bytě  pouze  právo bydlet,
   popřípadě  jiné  právo,  které  je  slabší  než  právo druhého manžela,
   rozhodne  soud  na  návrh  manžela,  který  má  k  domu nebo bytu právo
   vlastnické nebo jiné věcné právo, popřípadě výhradní právo nájemní nebo
   jiné  závazkové  právo,  o  povinnosti  druhého  manžela se vystěhovat;
   ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně.
 
   § 770
 
   Zaniklo-li  manželství  rozvodem, a manželé měli v domě nebo bytě právo
   bydlet,  s tím, že jedno právo bylo odvozeno od druhého, má právo žádat
   vystěhování  toho  z rozvedených manželů, který měl jen právo odvozené,
   ten,  kdo  má  k  domu nebo bytu věcné nebo závazkové právo, od kterého
   bylo právo druhého z manželů bydlet přímo odvozeno.
 
   HLAVA II
 
   PŘÍBUZENSTVÍ A ŠVAGROVSTVÍ
 
   Díl 1
 
   Všeobecná ustanovení
 
   Příbuzenství
 
   § 771
 
   Příbuzenství  je  vztah  osob založený na pokrevním poutu, nebo vzniklý
   osvojením.
 
   § 772
 
   (1) Osoby jsou příbuzné v linii přímé, pochází-li jedna od druhé.
 
   (2)  Osoby  jsou příbuzné ve vedlejší linii, mají-li společného předka,
   ale přitom nepocházejí jedna od druhé.
 
   § 773
 
   Stupeň  příbuzenství  mezi dvěma osobami se určuje podle počtu zrození,
   jimiž  v  linii přímé pochází jedna od druhé a ve vedlejší linii obě od
   svého nejbližšího společného předka.
 
   § 774
 
   Švagrovství
 
   Vznikem   manželství   vznikne   švagrovství  mezi  jedním  manželem  a
   příbuznými  druhého  manžela;  v  jaké  linii a v jakém stupni je někdo
   příbuzný  s  jedním  manželem,  v  takové  linii  a v takovém stupni je
   sešvagřen  s  druhým  manželem.  Zanikne-li  manželství smrtí jednoho z 
   manželů, švagrovství tím nezaniká.
 
   Díl 2
 
   Poměry mezi rodiči a dítětem
 
   Oddíl 1
 
   Určování rodičovství
 
   § 775
 
   Mateřství
 
   Matkou dítěte je žena, která je porodila.
 
   Otcovství
 
   § 776
 
   (1)  Narodí-li  se  dítě  v  době  od  uzavření  manželství do uplynutí
   třístého  dne  poté,  co  manželství  zaniklo  nebo  bylo prohlášeno za
   neplatné,  anebo poté, co byl manžel matky prohlášen za nezvěstného, má
   se za to, že otcem je manžel matky.
 
   (2)  Narodí-li  se  dítě  ženě znovu provdané, má se za to, že otcem je
   manžel  pozdější,  i  když se dítě narodilo před uplynutím třístého dne
   poté, co předchozí manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné.
 
   § 777
 
   (1) Narodí-li se dítě v době mezi zahájením řízení o rozvodu manželství
   a třístým dnem po rozvodu manželství, a manžel, popřípadě bývalý manžel
   matky  prohlásí, že není otcem dítěte, zatímco jiný muž prohlásí, že je
   otcem dítěte, má se za to, že otcem je tento muž, připojí-li se matka k 
   oběma prohlášením.
 
   (2) Prohlášení manžela matky dítěte, popřípadě jejího bývalého manžela,
   muže,  který tvrdí, že je otcem dítěte, a matky dítěte se činí v řízení
   před  soudem,  zahájeném  na  návrh  některého  z nich; návrh lze podat
   nejpozději do uplynutí jednoho roku od narození dítěte.
 
   (3)  K  určení  otcovství  k  dítěti  podle odstavců 1 a 2 nemůže dojít
   dříve, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství.
 
   (4) Jde-li o řízení o neplatnost manželství, použijí se odstavce 1 až 3
   obdobně.
 
   § 778
 
   Narodí-li  se dítě, které je počato umělým oplodněním, ženě neprovdané,
   má  se  za  to,  že  otcem dítěte je muž, který dal k umělému oplodnění
   souhlas.
 
   § 779
 
   (1)  Nedojde-li  k určení otcovství podle § 776, 777 nebo 778, má se za
   to, že otcem je muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením
   matky  a  tohoto  muže.  Takto  lze  určit  otcovství  i k dítěti ještě
   nenarozenému, je-li již počato.
 
   (2)  Prohlášení  se činí osobně před soudem nebo před matričním úřadem.
   Nezletilý, který není plně svéprávný, činí prohlášení vždy před soudem.
 
   § 780
 
   Činí-li  prohlášení  ten, kdo není plně svéprávný, může je učinit pouze
   před  soudem.  Soud  podle okolností případu posoudí, zda ten, kdo není
   plně  svéprávný,  je  schopen  jednat sám, nebo zda za něho bude jednat
   jeho opatrovník.
 
   § 781
 
   Nemůže-li  matka  pro  duševní poruchu posoudit význam svého prohlášení
   nebo  je-li  opatření  jejího  prohlášení spojeno s těžko překonatelnou
   překážkou, není možné určit otcovství souhlasným prohlášením.
 
   § 782
 
   Na  prohlášení  otcovství  jako  zvláštní projev vůle se použijí obecná
   ustanovení  o  právním jednání, není-li stanoveno jinak. Neplatnosti se
   však lze dovolat jen ve lhůtě pro popření otcovství.
 
   § 783
 
   (1)  Nedojde-li k určení otcovství podle § 776, 777 nebo 778, ani podle
   § 779, může matka, dítě i muž, který tvrdí, že je otcem, navrhnout, aby
   otcovství určil soud.
 
   (2)  Má  se  za  to,  že otcem je muž, který s matkou dítěte souložil v 
   době,  od které neprošlo do narození dítěte méně než sto šedesát a více
   než tři sta dní, ledaže jeho otcovství vylučují závažné okolnosti.
 
   (3)  Není-li  domnělý otec naživu, podává se návrh proti opatrovníkovi,
   kterého k tomu jmenuje soud.
 
   § 784
 
   (1) Zemře-li během řízení navrhovatel, může v řízení pokračovat další k 
   návrhu oprávněný.
 
   (2)  Zemře-li  během  řízení  dítě,  může do šesti měsíců od jeho smrti
   podat  návrh  též  potomek  tohoto  dítěte, má-li právní zájem na tomto
   určení.
 
   (3)   Zemře-li  během  řízení  domnělý  otec,  pokračuje  řízení  proti
   opatrovníkovi, kterého k tomu jmenuje soud.
 
   (4)   Zemře-li   během  řízení  muž,  který  tvrdil,  že  je  otcem,  a
   nepokračuje-li v řízení dítě nebo matka, soud řízení zastaví.
 
   Popírání otcovství
 
   § 785
 
   (1)   Manžel   může  do  šesti  měsíců  ode  dne,  kdy  se  dozvěděl  o 
   skutečnostech  zakládajících  důvodnou  pochybnost, že je otcem dítěte,
   které  se  narodilo  jeho  manželce,  popřít  své  otcovství  u  soudu,
   nejpozději  však do šesti let od narození dítěte. Otcovství popírá vůči
   dítěti  a  matce,  jsou-li  oba  naživu, a nežije-li jeden z nich, vůči
   druhému; není-li naživu žádný z nich, manžel toto právo nemá.
 
   (2)  Byla-li svéprávnost manžela před uplynutím popěrné šestileté lhůty
   omezena  tak,  že  sám  otcovství  popřít  nemůže,  může je popřít jeho
   opatrovník,  kterého  pro  tento účel jmenuje soud, a to ve lhůtě šesti
   měsíců od jmenování soudem.
 
   § 786
 
   (1)  Narodí-li  se dítě mezi stošedesátým dnem od uzavření manželství a
   třístým  dnem po jeho zániku nebo prohlášení za neplatné, lze otcovství
   popřít s výjimkou uvedenou v ustanovení § 777, jen je-li vyloučeno, aby
   manžel matky byl otcem dítěte.
 
   (2)  Narodí-li  se  dítě před stošedesátým dnem od uzavření manželství,
   postačí  k  tomu, aby se nemělo za to, že otcem dítěte je manžel matky,
   popře-li  své  otcovství. To neplatí, souložil-li manžel matky s matkou
   dítěte  v době, od níž do narození dítěte neprošlo méně než sto šedesát
   a  více  než  tři sta dní, nebo věděl-li při uzavření manželství, že je
   těhotná.
 
   § 787
 
   Otcovství  nelze  popřít  k  dítěti narozenému v době mezi stošedesátým
   dnem  a  třístým  dnem  od  umělého  oplodnění provedeného se souhlasem
   manžela  matky,  nebo  se souhlasem jiného muže, když matka není vdaná,
   bez  ohledu  na  to,  jaké  genetické  látky  bylo použito. To neplatí,
   otěhotněla-li matka dítěte jinak.
 
   § 788
 
   Popřel-li  pozdější manžel své otcovství k dítěti matky znovu provdané,
   počíná  šestiměsíční  lhůta k popření otcovství dřívějšího manžela dnem
   následujícím poté, kdy se dozvěděl o rozhodnutí.
 
   § 789
 
   Matka  může  do šesti měsíců od narození dítěte popřít, že otcem dítěte
   je její manžel. Ustanovení o popření otcovství manželem platí obdobně.
 
   § 790
 
   (1)  Muž,  jehož  otcovství  bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů,
   může  otcovství  k  dítěti  popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být
   otcem  dítěte.  Může tak učinit do šesti měsíců ode dne, kdy bylo takto
   otcovství  určeno;  dojde-li  k určení otcovství před narozením dítěte,
   neskončí lhůta dříve než šest měsíců po jeho narození.
 
   (2) Ustanovení § 785 odst. 1 věta druhá a § 785 odst. 2 platí obdobně.
 
   § 791
 
   Matka  dítěte může popřít, že otcem dítěte je muž, jehož otcovství bylo
   určeno  souhlasným  prohlášením rodičů, a to ve lhůtách stanovených v §
   790 odst. 1 větě druhé.
 
   § 792
 
   Je-li  návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může
   soud  rozhodnout,  že  zmeškání  lhůty promíjí, pokud to vyžadují zájem
   dítěte a veřejný pořádek.
 
   § 793
 
   Vyžaduje-li  to  zřejmý  zájem dítěte a mají-li být naplněna ustanovení
   zaručující základní lidská práva, může soud i bez návrhu zahájit řízení
   o  popření  otcovství,  bylo-li otcovství určeno souhlasným prohlášením
   rodičů,  ale  otec  dítěte  takto  určený  nemůže  být jeho otcem. Soud
   zpravidla současně pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti.
 
   Oddíl 2
 
   Osvojení
 
   Pododdíl 1
 
   Osvojení, osvojitel a osvojované dítě
 
   § 794
 
   Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní.
 
   § 795
 
   Předpokladem  osvojení  je  takový vztah mezi osvojitelem a osvojencem,
   jaký  je  mezi  rodičem  a  dítětem,  nebo  že  tu jsou alespoň základy
   takového vztahu. Osvojení nezletilého musí být v souladu s jeho zájmy.
 
   § 796
 
   (1)  O  osvojení  nezletilého  rozhodne soud na návrh osoby, která chce
   dítě  osvojit.  K  návrhu  na  osvojení  dítěte z ciziny nebo do ciziny
   připojí  navrhovatel  rozhodnutí  příslušného  orgánu  veřejné  moci  o 
   souhlasu s osvojením.
 
   (2)  O  osvojení  zletilého  rozhodne  soud  na návrh osoby, která chce
   zletilého osvojit, k němuž se připojil zletilý, který má být osvojen.
 
   § 797
 
   Na   základě  rozhodnutí  soudu  o  osvojení  se  osvojitel,  popřípadě
   osvojitelé, zapíší do matriky jako rodič, popřípadě rodiče dítěte.
 
   § 798
 
   Z  činností  souvisejících  se  zprostředkováním  osvojení  nesmí nikdo
   získat nepatřičný zisk.
 
   § 799
 
   (1)   Osvojitelem  se  může  stát  pouze  zletilá  a  svéprávná  osoba,
   zaručuje-li  svými  osobními  vlastnostmi  a  způsobem  života, jakož i 
   důvody  a pohnutkami, které jí vedou k osvojení, že bude pro osvojované
   dítě dobrým rodičem.
 
   (2)  Zdravotní stav osvojitele nebo obou osvojitelů nesmí omezovat péči
   o osvojené dítě ve značné míře.
 
   § 800
 
   (1)  Osvojiteli  se  mohou stát manželé nebo jeden z manželů. Výjimečně
   může osvojit i jiná osoba; v tom případě soud též rozhodne o tom, že se
   z matriky vypouští zápis o druhém rodiči.
 
   (2)  Osvojují-li  manželé,  podávají  návrh  na  osvojení společně jako
   společní osvojitelé.
 
   § 801
 
   Osvojuje-li  osoba, která je rodičem, soud zhodnotí, není-li osvojení v 
   zásadním  rozporu  se zájmy dětí osvojitele; majetkové zájmy nejsou pro
   posouzení rozhodující.
 
   § 802
 
   Osvojit lze nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti.
 
   § 803
 
   Mezi  osvojitelem  a  osvojovaným  dítětem  musí  být  přiměřený věkový
   rozdíl,  zpravidla  ne  menší  než  šestnáct  let;  jen  souhlasí-li  s 
   osvojením  opatrovník  zastupující  dítě  v  řízení  a je-li osvojení v 
   souladu  se  zájmy  dítěte,  může  být věkový rozdíl mezi osvojitelem a
   osvojovaným dítětem výjimečně menší než šestnáct let.
 
   § 804
 
   Osvojení  je  vyloučeno  mezi  osobami spolu příbuznými v přímé linii a
   mezi sourozenci. To neplatí v případě náhradního mateřství.
 
   Pododdíl 2
 
   Souhlas s osvojením
 
   § 805
 
   O  osvojení  nemůže  být  rozhodnuto bez souhlasu dítěte, rodičů dítěte
   nebo  osob,  které  jsou  oprávněny  dát  souhlas  za rodiče, popřípadě
   manžela osvojitele. To platí i v případě, že byl souhlas vzat zpět.
 
   Souhlas dítěte s osvojením
 
   § 806
 
   (1) Dosáhlo-li osvojované dítě alespoň dvanácti let, je třeba vždy jeho
   osobního  souhlasu,  ledaže  je  mimo  jakoukoli  pochybnost, že by byl
   postup požadující osobní souhlas osvojovaného dítěte v zásadním rozporu
   se zájmy dítěte, nebo že dítě není schopno posoudit důsledky souhlasu.
 
   (2)  Dříve než se osvojované dítě vyjádří, soud je řádně poučí o účelu,
   obsahu a důsledcích souhlasu s osvojením.
 
   § 807
 
   (1) Nedosáhlo-li dítě věku alespoň dvanácti let, dá jeho jménem souhlas
   s  osvojením jeho opatrovník; opatrovníkem soud jmenuje zpravidla orgán
   sociálně-právní  ochrany  dětí. Dříve než dá opatrovník souhlas, zjistí
   všechny  rozhodné  skutečnosti,  které ho povedou k závěru, že osvojení
   bude v souladu se zájmy dítěte.
 
   (2)  Je-li  to  možné, soud vyslechne i osvojované dítě a vezme na jeho
   vyjádření zřetel s ohledem na stupeň jeho duševního vývoje.
 
   § 808
 
   Osvojované  dítě může svůj souhlas s osvojením odvolat až do rozhodnutí
   o osvojení.
 
   Souhlas rodičů
 
   § 809
 
   K osvojení je třeba souhlasu rodičů osvojovaného dítěte.
 
   § 810
 
   (1)  Souhlas dává rodič osobním prohlášením vůči soudu. Prohlášení musí
   splňovat  obecné náležitosti právního jednání, je-li však souhlas vázán
   na splnění podmínky nebo je-li časově omezený, nepřihlíží se k němu.
 
   (2)  Dříve  než  se  rodič  vyjádří,  soud  ho řádně poučí o podstatě a
   důsledcích prohlášení souhlasu a o podstatě osvojení.
 
   § 811
 
   (1) Souhlasu rodiče k osvojení jeho dítěte je třeba i tehdy, nenabyl-li
   plné  svéprávnosti.  Rodič,  který  ještě  nedosáhl věku šestnácti let,
   nemůže dát souhlas k osvojení.
 
   (2)  Dává-li souhlas rodič, který nenabyl plné svéprávnosti, nelze, aby
   za  něho  jednal  jeho opatrovník; jeho způsobilost dát souhlas posoudí
   soud podle obecných ustanovení.
 
   § 812
 
   Rodič, jehož svéprávnost byla omezena rozhodnutím soudu, může ve věcech
   osvojení,  včetně  udělení  souhlasu  k osvojení, právně jednat pouze v 
   rozsahu, ve kterém jeho svéprávnost omezena nebyla.
 
   § 813
 
   (1) Matka osvojovaného dítěte může dát souhlas k osvojení nejdříve šest
   týdnů  po  narození dítěte. Otec osvojovaného dítěte může dát souhlas k 
   osvojení i před uplynutím této doby, nejdříve však po narození dítěte.
 
   (2) Byl-li souhlas otce nebo matky dán dříve, nepřihlíží se k němu.
 
   § 814
 
   Není  rozhodné,  zda  byl  souhlas k osvojení dán s určením pro určitou
   osobu osvojitele, nebo bez takového určení.
 
   § 815
 
   Byl-li  souhlas  k  osvojení  dán  s  určením  pro  určitou  osobu jako
   osvojitele  a  bude-li  návrh  na  osvojení  vzat  zpět, nebo zamítnut,
   pozbude souhlas účinnosti.
 
   § 816
 
   Souhlas  k  osvojení  pozbude  účinnosti vždy, nedojde-li k osvojení do
   šesti let ode dne, kdy byl souhlas dán.
 
   § 817
 
   (1)  Souhlas k osvojení lze odvolat po dobu tří měsíců ode dne, kdy byl
   dán.
 
   (2)  Souhlas  k  osvojení lze odvolat i po uplynutí tří měsíců ode dne,
   kdy byl dán,
 
   a)  nebylo-li  osvojované  dítě  ještě  předáno do péče osvojitele před
   osvojením,
 
   b)  má-li  být osvojované dítě podle rozhodnutí soudu vydaného na návrh
   rodičů  vydáno  tím, komu bylo svěřeno do péče, protože je v souladu se
   zájmy dítěte, aby bylo se svými rodiči.
 
   (3)  Pro  odvolání  souhlasu  platí obdobně ustanovení o tom, jak, vůči
   komu a s jakými účinky se souhlas k osvojení dává.
 
   § 818
 
   (1)  Souhlasu  rodiče  osvojovaného dítěte není k osvojení třeba, pokud
   rodič
 
   a)  byl  zbaven  rodičovské  odpovědnosti a zároveň práva dát souhlas k 
   osvojení,
 
   b)  není  schopen  projevit  svou  vůli  nebo  rozpoznat následky svého
   jednání nebo je ovládnout, nebo
 
   c)  se  zdržuje  na  neznámém  místě  a  toto místo se nepodaří soudu v 
   součinnosti  s  dalšími  orgány veřejné moci zjistit ani při vynaložení
   potřebné pečlivosti.
 
   (2) Jsou-li tyto skutečnosti dány u obou rodičů, vyžaduje se k osvojení
   souhlas  poručníka, popřípadě souhlas opatrovníka, kterého k tomu účelu
   jmenuje  soud;  to  platí  i  v  případě, že oba rodiče zemřeli nebo že
   rodičovství  k  osvojovanému  dítěti  nebylo určeno. Před udělením nebo
   odmítnutím  souhlasu  musí  být  zjištěny  všechny rozhodné skutečnosti
   týkající  se osvojovaného dítěte a jeho rodiny, které by mohly mít vliv
   na  rozhodnutí  o  osvojení;  zejména se zjistí, zda osvojované dítě má
   blízké  příbuzné  a  zda ti mají zájem o dítě pečovat, a vyslechne se i 
   ten, v jehož péči se osvojované dítě právě nalézá.
 
   § 819
 
   (1)  K  osvojení  dále  není třeba souhlasu rodiče, který zjevně nemá o 
   dítě zájem.
 
   (2)  Rodič  zjevně  nemá  o dítě zájem, neprojevuje-li soustavně o dítě
   opravdový zájem, a tím trvale zaviněně porušuje své povinnosti rodiče.
 
   § 820
 
   (1)  Má  se  za to, že nezájem rodiče o dítě je zjevný, trvá-li alespoň
   tři měsíce od posledního projeveného opravdového zájmu. Nelze-li však v 
   chování  rodiče  spatřovat  hrubé porušování jeho povinností, je třeba,
   aby   byl   orgánem  sociálně-právní  ochrany  dětí  poučen  o  možných
   důsledcích svého chování a aby od takového poučení uplynuly alespoň tři
   měsíce. Orgán sociálně-právní ochrany dětí je povinen poskytnout rodiči
   nejpozději po tomto poučení poradenství a pomoc za podmínek stanovených
   jiným právním předpisem.
 
   (2) Poučení podle odstavce 1 se nevyžaduje, opustil-li rodič místo, kde
   se dříve zdržoval, aniž sdělil, kde se nyní zdržuje, a nepodařilo-li se
   ani za tři měsíce zjistit místo, kde se rodič zdržuje.
 
   § 821
 
   (1)  Soud  rozhoduje  ve  zvláštním řízení, je-li, nebo není-li třeba k 
   osvojení souhlasu rodiče.
 
   (2) Rozhodne-li soud, že k osvojení není třeba souhlasu obou rodičů, je
   k  osvojení  zapotřebí  souhlasu opatrovníka, kterého soud k tomu účelu
   jmenuje.  Dříve  než  dá  opatrovník  souhlas,  zjistí všechny rozhodné
   skutečnosti  týkající  se  osvojovaného  dítěte a jeho rodiny, které by
   mohly  mít  vliv  na  rozhodnutí  o  osvojení;  zejména  zjistí,  má-li
   osvojované  dítě  blízké  příbuzné,  kteří  mají  zájem o ně pečovat, a
   vyslechne toho, v jehož péči se osvojované dítě právě nalézá.
 
   § 822
 
   (1)  Nastaly-li  okolnosti,  kdy k osvojení není třeba souhlasu rodiče,
   nelze  přesto  o  osvojení kladně rozhodnout, je-li tu někdo z blízkých
   příbuzných  dítěte, který je ochoten a schopen o dítě pečovat a učiní v 
   tomto smyslu návrh soudu.
 
   (2)  Soud  svěří  dítě  do  péče  jeho  blízkého příbuzného, je-li to v 
   souladu se zájmy dítěte a je-li zjevné, že tato osoba je schopna o dítě
   pečovat.
 
   Pododdíl 3
 
   Péče před osvojením
 
   § 823
 
   (1)  Se  souhlasem  budoucího  osvojitele je možné předat mu osvojované
   dítě  do  péče  ihned  poté,  kdy  oba  rodiče dali k osvojení souhlas.
   Souhlasí-li  s tím rodiče, lze dítě předat budoucímu osvojiteli do péče
   i  dříve,  jakmile to zdravotní stav dítěte dovolí. Rodiče osvojovaného
   dítěte  jsou  povinni o předání dítěte informovat orgán sociálně-právní
   ochrany dětí.
 
   (2)  Péče  o dítě v době před uplynutím tří měsíců ode dne, kdy byl dán
   souhlas k osvojení, není péčí před osvojením. Po tuto dobu má ten, komu
   bylo dítě předáno do péče, pouze povinnost a právo o dítě řádně pečovat
   a  chránit je; v záležitostech dítěte, které s touto péčí souvisí, může
   jednat, jen je-li toho nezbytně třeba.
 
   § 824
 
   (1) O předání dítěte do péče podle § 823 rozhodne soud.
 
   (2) Má-li soud za to, že jsou dány okolnosti, kdy k osvojení není třeba
   souhlasu rodiče, může použít § 823 odst. 1 obdobně.
 
   § 825
 
   Po  uplynutí  tří  měsíců  ode  dne, kdy byl dán souhlas k osvojení, se
   pozastavuje   výkon   práv  a  povinností  vyplývajících  z  rodičovské
   odpovědnosti;   soud   jmenuje  poručníkem  osvojovaného  dítěte  orgán
   sociálně-právní  ochrany  dětí, ledaže byl poručník jmenován již dříve.
   Ustanovení § 929 platí obdobně.
 
   § 826
 
   Po  uplynutí  tří  měsíců ode dne, kdy byl souhlas k osvojení dán, může
   být  osvojované  dítě  předáno  osvojiteli  do  péče  před osvojením. O 
   takovém předání rozhoduje na návrh osvojitele soud.
 
   § 827
 
   (1) Soud o předání dítěte osvojiteli do péče před osvojením rozhodne až
   poté,   co   provede   šetření  ohledně  vzájemné  vhodnosti  dítěte  a
   osvojitele, zejména se zřetelem na
 
   a)  osobnost  a  zdravotní  stav  osvojitele i jeho sociální prostředí,
   zvláště  bydlení  a  domácnost,  jakož i schopnost osvojitele pečovat o 
   dítě a pohnutky osvojitele k osvojení,
 
   b)  osobnost  a  zdravotní  stav dítěte, sociální prostředí, ze kterého
   dítě pochází, jakož i jeho statusová práva,
 
   c) etnické, náboženské a kulturní prostředí dítěte a osvojitele,
 
   d) dobu, po kterou bylo dítě v péči osvojitele.
 
   (2)  Chce-li dítě osvojit jeden z manželů, soud zjistí, z jakého důvodu
   se druhý manžel k návrhu nepřipojil.
 
   § 828
 
   Bylo-li  osvojované dítě již dříve předáno do péče osvojitele, považuje
   se jeho další péče za péči před osvojením. Pro péči před osvojením není
   nutné další rozhodnutí orgánu veřejné moci.
 
   § 829
 
   (1)  Dříve  než  bude o osvojení rozhodnuto, musí být osvojované dítě v 
   péči  osvojitele na jeho náklad. Osvojitel má povinnosti a práva osoby,
   do jejíž péče je dítě svěřeno podle § 953 až 957.
 
   (2)  Péče  osvojitele  o  osvojované  dítě  před osvojením trvá po dobu
   dostatečnou  pro přesvědčivé zjištění, že se mezi osvojitelem a dítětem
   vytvořil  takový  poměr,  jaký  je  smyslem a cílem osvojení; tato péče
   neskončí dříve než uplynutím šesti měsíců.
 
   (3)  Po  dobu,  v  níž  je dítě v péči osvojitele, se pozastavuje dříve
   stanovená vyživovací povinnost jiné osoby k dítěti.
 
   § 830
 
   (1) Podá-li muž, který tvrdí, že je otcem osvojovaného dítěte, návrh na
   určení otcovství, nelze o osvojení rozhodnout, dokud o návrhu na určení
   otcovství nebude rozhodnuto.
 
   (2)  Bylo-li osvojované dítě předáno do péče budoucího osvojitele podle
   §  823  a uplynula-li tříměsíční lhůta, ve které lze souhlas k osvojení
   odvolat,  dříve, než byl návrh podle odstavce 1 podán, použije se § 817
   obdobně.
 
   § 831
 
   Podá-li  osoba,  která  tvrdí,  že  je  blízkým  příbuzným osvojovaného
   dítěte,  návrh  na svěření dítěte do péče podle § 953, nelze o osvojení
   rozhodnout, dokud o tomto návrhu nebude rozhodnuto.
 
   Pododdíl 4
 
   Následky osvojení
 
   § 832
 
   (1)  Dítě,  které  bylo  společně osvojeno manžely, nebo manželem svého
   rodiče,  má  postavení  společného  dítěte  manželů; jinak má postavení
   dítěte osvojitele.
 
   (2) Osvojitelé mají rodičovskou odpovědnost.
 
   § 833
 
   (1)  Osvojením  zaniká  příbuzenský  poměr  mezi  osvojencem  a původní
   rodinou,  jakož  i  práva  a  povinnosti  z  tohoto poměru vyplývající.
   Zanikají  také  práva  a  povinnosti  opatrovníka, popřípadě poručníka,
   který byl jmenován, aby za rodiče tato práva a povinnosti vykonával.
 
   (2)  Je-li  osvojitel  manželem jednoho z rodičů osvojence, nedotýká se
   osvojení  příbuzenského  poměru  mezi osvojencem a tímto rodičem i jeho
   příbuznými, ani práv a povinností vyplývajících z tohoto poměru.
 
   § 834
 
   Bylo-li  osvojeno dítě, které je rodičem, vztahují se účinky osvojení i 
   na jeho dítě.
 
   § 835
 
   (1)  Osvojenec  má  příjmení  osvojitele; společný osvojenec manželů má
   příjmení, které bylo určeno pro jejich děti při uzavření manželství.
 
   (2)  Nesouhlasí-li  osvojenec,  který  má  právo  vyslovit  se ke svému
   příjmení, se změnou svého příjmení, rozhodne soud, že osvojenec bude ke
   svému   příjmení   připojovat   příjmení  osvojitele.  Má-li  osvojenec
   připojované  příjmení, lze osvojitelovo příjmení připojit jen k prvnímu
   příjmení   osvojence;  má-li  osvojitel  připojované  příjmení,  lze  k 
   osvojencovu příjmení připojit jen první příjmení osvojitele.
 
   § 836
 
   Osvojitel  je  povinen  informovat  osvojence  o  skutečnosti osvojení,
   jakmile  se  to  bude jevit vhodným, nejpozději však do zahájení školní
   docházky.
 
   § 837
 
   Utajení osvojení
 
   (1)  Osvojitel  nebo  osvojenec  může  navrhnout,  aby soud rozhodl, že
   osvojení  a jeho okolnosti mají být utajeny před rodinou původu dítěte.
   To  obdobně  platí  i  pro  utajení pokrevního rodiče a jeho souhlasu k 
   osvojení.
 
   (2)  Třebaže  byly osvojení a jeho okolnosti nebo pokrevní rodič a jeho
   souhlas  k  osvojení  utajeny, může soud rozhodnout o jejich odtajnění,
   odůvodňuje-li  to  velmi  závažná  situace  ohrožující osvojené dítě na
   životě nebo na zdraví.
 
   § 838
 
   Jakmile  osvojenec  nabude svéprávnosti, vznikne mu právo seznámit se s 
   obsahem spisu, který byl veden v řízení o jeho osvojení.
 
   § 839
 
   Dohled nad úspěšností osvojení
 
   (1)  Bez  zřetele k tomu, zda je dohled nad úspěšností osvojení uložen,
   poskytne  zpravidla  orgán  sociálně-právní  ochrany  dětí  osvojitelům
   poradenství a služby spojené s péčí o osvojence.
 
   (2)  Odůvodňují-li  to  okolnosti případu, nařídí soud i bez návrhu nad
   osvojitelem  a  osvojencem  dohled na dobu nezbytně nutnou, jejíž délku
   zároveň   určí;   dohled   vykonává  zpravidla  prostřednictvím  orgánu
   sociálně-právní ochrany dětí.
 
   Zrušení osvojení
 
   § 840
 
   (1)  Jsou-li  pro to důležité důvody, soud osvojení na návrh osvojitele
   nebo  osvojence  zruší; podá-li návrh jen jeden z nich, může se druhý k 
   návrhu připojit.
 
   (2) Osvojení nelze zrušit po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení.
   To neplatí, je-li osvojení v rozporu se zákonem.
 
   § 841
 
   (1)  Zrušením  osvojení  zaniká  poměr vzniklý osvojením i povinnosti a
   práva  z  tohoto poměru vyplývající a obnovuje se předchozí příbuzenský
   poměr.
 
   (2)  Majetková práva a majetkové povinnosti osvojence vzniklé před tím,
   než bylo osvojení zrušeno, nejsou zrušením osvojení dotčeny.
 
   § 842
 
   Osvojenec  bude  mít  po  zrušení  osvojení  příjmení,  které  měl před
   osvojením, ledaže prohlásí, že si stávající příjmení ponechá.
 
   § 843
 
   Opětovné osvojení osvojence
 
   Osvojenec může být opětovně osvojen, jen
 
   a) bylo-li dřívější osvojení zrušeno,
 
   b)  má-li  být osvojen pozdějším manželem osvojitele poté, co předchozí
   manžel, který byl společným osvojitelem, zemřel, nebo
 
   c)  zemřel-li  ten,  kdo  byl  jediným  osvojitelem, anebo ti, kdo byli
   společnými osvojiteli.
 
   § 844
 
   Je-li  to  v  souladu  se  zájmy  dítěte, může soud na návrh osvojitele
   rozhodnout  i  před uplynutím doby tří let od rozhodnutí o osvojení, že
   je osvojení nezrušitelné.
 
   § 845
 
   Nezrušitelné osvojení nebrání tomu, aby osvojenec byl opětovně osvojen.
 
   Pododdíl 5
 
   Osvojení zletilého
 
   § 846
 
   Zletilého lze osvojit, není-li to v rozporu s dobrými mravy.
 
   § 847
 
   Osvojení, které je obdobou osvojení nezletilého
 
   (1) Zletilého lze osvojit, jestliže
 
   a) přirozený sourozenec osvojovaného byl osvojen týmž osvojitelem,
 
   b) v době podání návrhu na osvojení byl osvojovaný nezletilý,
 
   c)  osvojitel  pečoval  o osvojovaného jako o vlastního již v době jeho
   nezletilosti nebo
 
   d) osvojitel hodlá osvojit dítě svého manžela.
 
   (2)   Zletilého  nelze  osvojit,  jestliže  by  to  bylo  v  rozporu  s 
   odůvodněným zájmem jeho pokrevních rodičů.
 
   (3)  Ustanovení  o osvojení nezletilého, včetně ustanovení o následcích
   osvojení, se použijí, s výjimkou § 838 a 839, obdobně.
 
   Osvojení, které není obdobou osvojení nezletilého
 
   § 848
 
   (1) Není-li to na újmu důležitých zájmů potomků osvojitele nebo potomků
   osvojovaného,  lze  osvojit  zletilého  výjimečně také z důvodů hodných
   zvláštního  zřetele,  pokud  to  je přínosné pro osvojitele a osvojence
   navzájem, nebo v odůvodněných případech alespoň pro jednoho z nich.
 
   (2)  Ustanovení  o  osvojení  nezletilého,  včetně  ustanovení  o  jeho
   následcích, se použijí přiměřeně.
 
   § 849
 
   (1) Osvojenci a jeho potomkům nevzniká osvojením příbuzenský poměr vůči
   členům  rodiny  osvojitele  a  nenabývají  vůči nim žádných majetkových
   práv.  Osvojitel  nenabývá  osvojením  žádných  majetkových  práv  vůči
   osvojenci a jeho potomkům.
 
   (2)  Osvojenec  a  jeho  potomci  nepozbývají osvojením práv ve vlastní
   rodině.
 
   Společná ustanovení pro osvojení zletilého
 
   § 850
 
   (1)  Není-li osvojovaný plně svéprávný, jedná za něho zákonný zástupce,
   popřípadě opatrovník, kterého k tomu jmenuje soud.
 
   (2)  Trvá-li manželství osvojovaného, může být osvojen jen se souhlasem
   svého  manžela.  Nemůže-li  manžel  dát  souhlas  proto,  že  není plně
   svéprávný,   nebo   je-li   opatření  jeho  souhlasu  spojeno  s  těžko
   překonatelnou  překážkou,  soud  zvlášť  posoudí,  zda  osvojení není v 
   rozporu  s  oprávněnými  zájmy  tohoto manžela, popřípadě dalších členů
   rodiny.
 
   § 851
 
   (1) Osvojení zletilého nemá vliv na jeho příjmení.
 
   (2)  Souhlasí-li  s tím osvojitel, může osvojenec připojit osvojitelovo
   příjmení  k  svému  příjmení;  trvá-li  manželství osvojitele a mají-li
   manželé společné příjmení, vyžaduje se souhlas i druhého manžela.
 
   (3)  Trvá-li  manželství osvojence a mají-li manželé společné příjmení,
   může  osvojenec  připojit osvojitelovo příjmení k svému příjmení jen se
   souhlasem svého manžela.
 
   § 852
 
   Osvojení  má  právní  následky  pro  osvojence a jeho potomky, pokud se
   narodili  později.  Pro  dříve  narozené  potomky osvojence má osvojení
   právní následky, jen když dali k osvojení souhlas.
 
   § 853
 
   (1) Vyživovací povinnost osvojence vůči jeho předkům nebo potomkům trvá
   nadále  jen  tehdy  a  jen  v té míře, nejsou-li jiné osoby, které mají
   vyživovací  povinnost,  popřípadě  nejsou-li  tyto  osoby  schopny  své
   vyživovací  povinnosti  dostát. Osvojenec má právo na výživné vůči svým
   předkům nebo potomkům jen tehdy a jen v té míře, není-li osvojitel s to
   své vyživovací povinnosti dostát.
 
   (2)  Osvojenec  dědí  po  osvojiteli  v  první  zákonné  třídě  dědiců,
   nevstupuje však v dědické právo osvojitele vůči jiným osobám.
 
   (3)  Má-li osvojení právní následky i pro potomky osvojence, použijí se
   odstavce 1 a 2 obdobně.
 
   § 854
 
   Pro   osvojení  nezletilého,  kterému  byla  přiznána  svéprávnost,  se
   ustanovení o osvojení zletilého použijí obdobně.
 
   Oddíl 3
 
   Rodiče a dítě
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 855
 
   (1)  Rodiče  a  dítě mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva. Těchto
   vzájemných povinností a práv se nemohou vzdát; učiní-li tak, nepřihlíží
   se k tomu.
 
   (2) Účelem povinností a práv k dítěti je zajištění morálního a hmotného
   prospěchu dítěte.
 
   § 856
 
   Povinnosti  a  práva  rodičů  spojená s osobností dítěte a povinnosti a
   práva  osobní  povahy vznikají narozením dítěte a zanikají nabytím jeho
   zletilosti.
 
   § 857
 
   (1) Dítě je povinno dbát svých rodičů.
 
   (2)  Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své
   dítě  výchovnými  opatřeními,  jak  to  odpovídá  jeho  rozvíjejícím se
   schopnostem,  včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv
   dítěte,  jakož  i práv jiných osob a veřejného pořádku. Dítě je povinno
   se těmto opatřením podřídit.
 
   § 858
 
   Rodičovská  odpovědnost  zahrnuje  povinnosti  a  práva  rodičů,  která
   spočívají  v  péči  o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho
   tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování
   osobního  styku  s  dítětem,  v  zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v 
   určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění;
   vzniká   narozením   dítěte   a   zaniká,   jakmile  dítě  nabude  plné
   svéprávnosti.  Trvání  a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen
   soud.
 
   § 859
 
   Vyživovací  povinnost  a  právo  na  výživné nejsou součástí rodičovské
   odpovědnosti;   jejich   trvání   nezávisí  na  nabytí  zletilosti  ani
   svéprávnosti.
 
   Pododdíl 2
 
   Osobní jméno a příjmení dítěte
 
   § 860
 
   (1)  Dítě  má  příjmení určené při uzavření manželství svých rodičů pro
   společné děti manželů.
 
   (2)  Nemá-li  dítě  příjmení  podle  odstavce  1, zvolí rodiče pro dítě
   příjmení  jednoho  z nich; jinak jeho příjmení určí soud. Totéž platí o 
   osobním jménu dítěte.
 
   § 861
 
   Je-li  znám jen jeden z rodičů, má dítě jeho příjmení. Tento rodič také
   určí osobní jméno dítěte; jinak je určí soud.
 
   § 862
 
   (1)  Jde-li  o dítě, jehož rodiče nejsou manžely, zvolí rodiče pro dítě
   příjmení jednoho z nich; jinak jeho příjmení určí soud.
 
   (2)  Uzavře-li  manželství  matka  dítěte,  jehož otec není znám, mohou
   matka  dítěte  a její manžel shodně prohlásit před matričním úřadem, že
   příjmení určené pro jejich ostatní děti bude mít i toto dítě.
 
   § 863
 
   (1)  Ke  změně příjmení dítěte podle § 862 je třeba vyjádření dítěte za
   stejných  podmínek  jako  v  jiných záležitostech týkajících se dítěte;
   je-li  dítě starší patnácti let, je třeba, aby se změnou svého příjmení
   souhlasilo.
 
   (2) Ustanovení § 862 nelze použít, dosáhlo-li dítě zletilosti.
 
   § 864
 
   Není-li  žádný  z  rodičů  znám,  určí soud i bez návrhu osobní jméno a
   příjmení dítěte.
 
   Pododdíl 3
 
   Rodičovská odpovědnost
 
   § 865
 
   (1)  Rodičovská  odpovědnost  náleží  stejně oběma rodičům. Má ji každý
   rodič, ledaže jí byl zbaven.
 
   (2)  Rozhodne-li soud o omezení svéprávnosti rodiče, rozhodne zároveň o 
   jeho rodičovské odpovědnosti.
 
   § 866
 
   Pro  rozhodnutí  soudu,  které  se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti
   nebo  způsobu  či  rozsahu,  v  jakém  ji  rodiče  mají vykonávat, jsou
   určující zájmy dítěte.
 
   § 867
 
   (1)  Před  rozhodnutím,  které  se  dotýká  zájmu dítěte, poskytne soud
   dítěti  potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento
   sdělit.
 
   (2)  Není-li  podle  zjištění  soudu  dítě  schopno  informace náležitě
   přijmout  nebo  není-li  schopno vytvořit si vlastní názor nebo není-li
   schopno  tento  názor  sdělit,  soud informuje a vyslechne toho, kdo je
   schopen  zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž
   zájmy  nejsou  v rozporu se zájmy dítěte; o dítěti starším dvanácti let
   se  má  za  to,  že  je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní
   názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost.
 
   § 868
 
   (1)  Výkon  rodičovské  odpovědnosti  nezletilého  rodiče,  který dříve
   přiznáním   svéprávnosti   nebo   uzavřením   manželství  nenabyl  plné
   svéprávnosti,  je až do doby, kdy nabude plnou svéprávnost, pozastaven;
   to  neplatí  o  výkonu  povinnosti  a  práva  péče  o dítě, ledaže soud
   vzhledem  k  osobě  rodiče  rozhodne,  že  výkon také této povinnosti a
   tohoto  práva  se  pozastavuje  až  do  doby,  kdy  rodič  nabude plnou
   svéprávnost.
 
   (2) Výkon rodičovské odpovědnosti rodiče, jehož svéprávnost byla v této
   oblasti  omezena,  je  po  dobu  omezení  jeho svéprávnosti pozastaven,
   ledaže  soud  rozhodne,  že  se  rodiči vzhledem k jeho osobě zachovává
   výkon povinnosti a práva péče o dítě a osobního styku s dítětem.
 
   § 869
 
   (1)  Brání-li  rodiči  ve  výkonu  jeho rodičovské odpovědnosti závažná
   okolnost  a  lze-li  se  domnívat, že je toho v souladu se zájmy dítěte
   třeba, může soud rozhodnout, že se výkon rodičovské odpovědnosti tohoto
   rodiče pozastavuje.
 
   (2)  Pozastavení  výkonu  rodičovské  odpovědnosti  nemá vliv na plnění
   vyživovací povinnosti k dítěti.
 
   § 870
 
   Nevykonává-li  rodič  svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li
   to  zájem  dítěte,  soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí
   její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení.
 
   § 871
 
   (1)  Zneužívá-li  rodič  svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon,
   anebo  svoji  rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem
   zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví.
 
   (2)  Spáchal-li  rodič  proti  svému  dítěti  úmyslný trestný čin, nebo
   použil-li  rodič  své  dítě,  které není trestně odpovědné, ke spáchání
   trestného  činu,  nebo spáchal-li rodič trestný čin jako spolupachatel,
   návodce,   pomocník  či  organizátor  trestného  činu  spáchaného  jeho
   dítětem,  soud  zvlášť  posoudí, nejsou-li tu důvody pro zbavení rodiče
   jeho rodičovské odpovědnosti.
 
   § 872
 
   Před  rozhodnutím  soudu  o  omezení  rodičovské odpovědnosti soud vždy
   posoudí,  zda  je  vzhledem k zájmu dítěte nezbytné omezit právo rodiče
   osobně  se  stýkat  s  dítětem.  Dojde-li  ke zbavení rodiče rodičovské
   odpovědnosti,  zůstává  rodiči  právo  osobně se stýkat s dítětem jen v 
   případě,   že   soud   rozhodne  o  zachování  tohoto  práva  rodiči  s 
   přihlédnutím k zájmu dítěte.
 
   § 873
 
   Zbavil-li soud rodiče rodičovské odpovědnosti, může zároveň rozhodnout,
   že  jej  zbavuje všech nebo některých povinností a práv stanovených v §
   856, především práva dát souhlas k osvojení.
 
   § 874
 
   Zbavení  rodiče jeho rodičovské odpovědnosti ani její omezení nemá vliv
   na jeho vyživovací povinnost k dítěti.
 
   Zvláštní ustanovení o výkonu rodičovské odpovědnosti
 
   § 875
 
   (1)  Rodičovskou  odpovědnost  vykonávají  rodiče  v  souladu  se zájmy
   dítěte.
 
   (2) Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče dítěti
   vše  potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a
   rodičům  jej  sdělit; to neplatí, není-li dítě schopno sdělení náležitě
   přijmout  nebo není schopno vytvořit si vlastní názor nebo není schopno
   tento  názor  rodičům  sdělit.  Názoru  dítěte  rodiče věnují patřičnou
   pozornost a berou názor dítěte při rozhodování v úvahu.
 
   § 876
 
   (1) Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče ve vzájemné shodě.
 
   (2) Hrozí-li při rozhodování o záležitosti dítěte nebezpečí z prodlení,
   může  jeden  z rodičů rozhodnout nebo dát přivolení sám; je ale povinen
   neprodleně sdělit druhému rodiči, jaký je stav věcí.
 
   (3)  Jedná-li jeden z rodičů v záležitosti dítěte sám vůči třetí osobě,
   která  je  v  dobré  víře,  má  se za to, že jedná se souhlasem druhého
   rodiče.
 
   § 877
 
   (1)  Nedohodnou-li  se rodiče v záležitosti, která je pro dítě významná
   zejména  se  zřetelem  k  jeho zájmu, rozhodne soud na návrh rodiče; to
   platí  i  tehdy,  vyloučil-li  jeden  rodič  z  rozhodování  o významné
   záležitosti dítěte druhého rodiče.
 
   (2)  Za významnou záležitost se považují zejména nikoli běžné léčebné a
   obdobné zákroky, určení místa bydliště a volba vzdělání nebo pracovního
   uplatnění dítěte.
 
   § 878
 
   (1)  Nežije-li  některý  z  rodičů nebo není-li znám, nemá-li některý z 
   rodičů  rodičovskou  odpovědnost,  nebo  je-li  výkon  jeho  rodičovské
   odpovědnosti  pozastaven, vykonává rodičovskou odpovědnost druhý rodič;
   to platí i tehdy, je-li rodičovská odpovědnost jednoho z rodičů omezena
   nebo je-li omezen její výkon.
 
   (2) Nemá-li žádný z rodičů rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu nebo
   je-li výkon rodičovské odpovědnosti obou rodičů pozastaven, anebo je-li
   rodičovská odpovědnost rodičů dotčena některým z uvedených způsobů, ale
   každého jinak, jmenuje soud dítěti poručníka, kterému náleží povinnosti
   a práva rodičů nebo jejich výkon na místě rodičů.
 
   (3)  Je-li rodičovská odpovědnost rodičů omezena nebo je-li omezen její
   výkon, jmenuje soud dítěti opatrovníka.
 
   § 879
 
   (1)  Při  právním  jednání  vůči  dítěti,  které není způsobilé ve věci
   samostatně  právně  jednat, postačí jednání i jen vůči jednomu z rodičů
   jako zástupci dítěte.
 
   (2)  Je-li  právně  významné,  zda  dítě,  které není způsobilé ve věci
   samostatně  právně  jednat, je či není v dobré víře, je třeba, aby byla
   posouzena  dobrá  víra  obou rodičů; má-li však dítě v péči jen jeden z 
   rodičů, posoudí se jen jeho dobrá víra.
 
   (3)  Je-li  právně  významné,  zda  dítě,  které není způsobilé ve věci
   samostatně  právně  jednat,  o  věci, popřípadě skutečnosti vědělo nebo
   nevědělo, je třeba, aby byla posouzena vědomost obou rodičů; má-li však
   dítě v péči jen jeden z rodičů, posoudí se jen jeho vědomost.
 
   Péče o dítě a jeho ochrana
 
   § 880
 
   (1)  Rodičovskou odpovědnost týkající se osoby dítěte vykonávají rodiče
   způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte.
 
   (2)  Rozhodují-li  rodiče o vzdělání nebo o pracovním uplatnění dítěte,
   vezmou v úvahu jeho názor, schopnosti a nadání.
 
   § 881
 
   Péči  o  dítě  a  jeho ochranu, výkon jeho výchovy, popřípadě některých
   jejích stránek, nebo dohled nad dítětem mohou rodiče svěřit jiné osobě;
   dohoda  rodičů  s  ní  se nemusí dotknout trvání ani rozsahu rodičovské
   odpovědnosti.
 
   § 882
 
   (1)  Zadržuje-li  jiná osoba dítě protiprávně, mají rodiče právo žádat,
   aby  jim dítě předala; to platí i mezi rodiči navzájem. Toto právo má i 
   ten, kdo o dítě oprávněně pečuje.
 
   (2)  Osoba,  která  dítě  protiprávně  zadržuje, má povinnost jej řádně
   předat tomu, kdo má dítě po právu v péči.
 
   § 883
 
   Rodiče  a  dítě  si  jsou  povinni  pomocí,  podporou a ohledem na svou
   důstojnost.
 
   § 884
 
   (1)  Rodiče  mají  rozhodující úlohu ve výchově dítěte. Rodiče mají být
   všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života
   a chování v rodině.
 
   (2)  Výchovné  prostředky  lze  použít  pouze v podobě a míře, která je
   přiměřená  okolnostem,  neohrožuje  zdraví  dítěte  ani  jeho  rozvoj a
   nedotýká se lidské důstojnosti dítěte.
 
   § 885
 
   Pečuje-li  o  dítě  jen jeden z rodičů, podílí se na péči o dítě a jeho
   výchově  i  manžel  nebo  partner  rodiče  dítěte,  žije-li s dítětem v 
   rodinné  domácnosti.  To  platí  i pro toho, kdo s rodičem dítěte žije,
   aniž  s ním uzavřel manželství nebo registrované partnerství, žije-li s 
   dítětem v rodinné domácnosti.
 
   § 886
 
   (1) Žije-li dítě s rodiči nebo s některým z nich v rodinné domácnosti a
   je-li  o  ně řádně pečováno, podílí se i ono na péči o chod domácnosti.
   Tato  povinnost  dítěte  zaniká  zároveň  s  poskytováním výživy rodičů
   dítěti.
 
   (2)  Dítě  se  podílí  na péči o chod rodinné domácnosti vlastní prací,
   popřípadě  peněžitými  příspěvky,  má-li  vlastní  příjem,  anebo oběma
   způsoby.  Pro  určení  rozsahu  podílu  dítěte  na  péči o chod rodinné
   domácnosti  jsou  rozhodné  schopnosti  a  možnosti dítěte i odůvodněné
   potřeby členů rodiny.
 
   Osobní styk rodiče s dítětem
 
   § 887
 
   Výkon práva rodičů udržovat osobní styk s dítětem nemohou rodiče svěřit
   jiné osobě.
 
   § 888
 
   Dítě,  které  je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým
   rodičem  v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má
   právo  stýkat  se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže;
   soud  může  také  určit  podmínky  styku,  zejména místo, kde k němu má
   dojít,  jakož  i  určit  osoby, které se smějí, popřípadě nesmějí styku
   účastnit. Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým
   rodičem  řádně  připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a
   při  výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým
   rodičem spolupracovat.
 
   § 889
 
   Rodič,  který  má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co
   narušuje  vztah  dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje.
   Brání-li  rodič,  který  má dítě v péči, bezdůvodně trvale či opakovaně
   druhému  rodiči  ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové
   rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči.
 
   § 890
 
   Rodiče jsou povinni si vzájemně sdělit vše podstatné, co se týká dítěte
   a jeho zájmů.
 
   § 891
 
   (1)  Rodič,  který má dítě v péči, a druhý rodič se spolu dohodnou, jak
   se  rodič, který dítě v péči nemá, bude s dítětem stýkat. Nedohodnou-li
   se  rodiče,  nebo  vyžaduje-li  to  zájem  na výchově dítěte a poměry v 
   rodině,  soud  styk  rodiče  s dítětem upraví. V odůvodněných případech
   může soud určit místo styku rodiče s dítětem.
 
   (2)  Je-li  to  nutné v zájmu dítěte, soud omezí právo rodiče osobně se
   stýkat s dítětem, anebo tento styk i zakáže.
 
   Zastoupení dítěte
 
   § 892
 
   (1)  Rodiče  mají  povinnost  a  právo  zastupovat  dítě  při  právních
   jednáních, ke kterým není právně způsobilé.
 
   (2)  Rodiče  zastupují  dítě  společně,  jednat však může každý z nich;
   ustanovení § 876 odst. 3 platí obdobně.
 
   (3)  Rodič  nemůže  dítě  zastoupit,  jestliže by mohlo dojít ke střetu
   zájmů  mezi  ním  a  dítětem  nebo  mezi  dětmi týchž rodičů. V takovém
   případě jmenuje soud dítěti opatrovníka.
 
   § 893
 
   Nedohodnou-li  se  rodiče,  který  z  nich  dítě  při  právním  jednání
   zastoupí,  rozhodne  soud  na návrh rodiče, který z rodičů bude za dítě
   právně jednat a jakým způsobem.
 
   § 894
 
   (1) Rodiče jako zákonní zástupci mohou pro vyřízení záležitosti dítěte,
   nejedná-li se o záležitost osobního stavu, uzavřít smlouvu o zastoupení
   osobou s odbornými znalostmi, popřípadě i jinou vhodnou osobou.
 
   (2)  Uzavře-li  dítě  smlouvu  o  zastoupení,  nemá  to vliv na zákonné
   zastoupení dítěte rodiči.
 
   (3)  Nedojde-li  mezi  zákonným a smluvním zástupcem k dohodě, rozhodne
   soud v souladu se zájmy dítěte.
 
   § 895
 
   Došlo-li  k  popření  otcovství,  právní  jednání  učiněná  otcem  jako
   zákonným zástupcem zůstávají nedotčena.
 
   Péče o jmění dítěte
 
   § 896
 
   (1)  Rodiče mají povinnost a právo pečovat o jmění dítěte, především je
   jako  řádní  hospodáři spravovat. S peněžními prostředky, o kterých lze
   předpokládat,  že  nebudou  zapotřebí  k  úhradě  výdajů  souvisících s 
   majetkem dítěte, musí bezpečně nakládat.
 
   (2)  Při  právním  jednání,  které  se  týká  jednotlivé součásti jmění
   dítěte,  vystupují  rodiče jako jeho zástupci; ustanovení § 892 odst. 3
   platí obdobně.
 
   (3)  Poruší-li  rodiče  povinnost  pečovat  o  jmění  dítěte jako řádní
   hospodáři, nahradí dítěti škodu z toho vzniklou společně a nerozdílně.
 
   § 897
 
   Nedohodnou-li  se  rodiče o podstatných věcech při péči o jmění dítěte,
   rozhodne na návrh rodiče soud.
 
   § 898
 
   (1)  K  právnímu  jednání, které se týká existujícího i budoucího jmění
   dítěte  nebo jednotlivé součásti tohoto jmění, potřebují rodiče souhlas
   soudu,  ledaže  se  jedná  o běžné záležitosti, nebo o záležitosti sice
   výjimečné, ale týkající se zanedbatelné majetkové hodnoty.
 
   (2) Souhlasu soudu je třeba zejména k právnímu jednání, kterým dítě
 
   a) nabývá nemovitou věc nebo její část a kterým s ní nakládá,
 
   b) zatěžuje majetek jako celek nebo jeho nikoli nepodstatnou část,
 
   c)  nabývá  dar,  dědictví  nebo  odkaz  nikoli  zanedbatelné majetkové
   hodnoty,  nebo  takový dar, dědictví nebo odkaz odmítá, nebo takový dar
   nebo dar představující nikoli nepodstatnou část jeho majetku poskytuje,
   nebo
 
   d) uzavírá smlouvu zavazující k opětovnému dlouhodobému plnění, smlouvu
   úvěrovou  nebo  obdobnou,  nebo  smlouvu  týkající  se bydlení, zejména
   nájmu.
 
   (3)  K  právnímu jednání rodiče, k němuž schází potřebný souhlas soudu,
   se nepřihlíží.
 
   § 899
 
   Co rodiče získají použitím majetku dítěte, nabývá dítě.
 
   § 900
 
   (1) Příjmy z majetku dítěte, které rodiče nepoužijí k řádné správě jeho
   majetku  (zisk),  použijí  nejprve  k  výživě dítěte. Je-li toho třeba,
   mohou  rodiče  poté  použít  zbývající  zisk z majetku dítěte jako jeho
   příspěvek  na  vlastní  výživu  rodičů  a výživu nezletilého sourozence
   dítěte,  pokud  s  dítětem  žijí  v  rodinné  domácnosti,  ledaže  je z 
   důležitých  důvodů  nezbytné  zachovat  je  pro  dítě na dobu po nabytí
   svéprávnosti.
 
   (2)  Majetek  dítěte  mohou  rodiče  se souhlasem soudu použít k výživě
   vlastní  a  sourozence dítěte jen tehdy, jestliže by bez zavinění osob,
   které  mají  vyživovací povinnost k dítěti, vznikl výrazný nepoměr mezi
   poměry dítěte a poměry povinných osob.
 
   § 901
 
   (1)  Povinnost a právo rodiče pečovat o jmění dítěte zaniká prohlášením
   úpadku na majetek rodiče. Není-li tu druhý rodič, který by mohl pečovat
   o  jmění dítěte, soud jmenuje i bez návrhu opatrovníka pro správu jmění
   dítěte.
 
   (2)  Po  uplynutí tří let od zrušení konkursu může soud na návrh rodiče
   nebo   opatrovníka   pro   správu   jmění   dítěte  omezení  rodičovské
   odpovědnosti  zrušit,  ledaže  by  obnovení  povinnosti  a práva rodiče
   pečovat o jmění dítěte bylo v rozporu se zájmy dítěte.
 
   § 902
 
   (1)  Jakmile  dítě nabude plné svéprávnosti, odevzdají mu rodiče jmění,
   které spravovali, především mu předají součásti jeho majetku, popřípadě
   na ně převedou jejich správu a podají dítěti vyúčtování ze správy jmění
   bez  zbytečného  odkladu,  nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy
   dítě nabylo plné svéprávnosti. Vyúčtování není zapotřebí, pokud je dítě
   nežádá.
 
   (2)  Vznikly-li rodičům při správě jmění dítěte nebo v souvislosti s ní
   náklady, mohou požadovat jejich náhradu.
 
   § 903
 
   (1)  Byla-li  správa  jmění  značně  obtížná, zejména pro rozsáhlost či
   rozmanitost   majetkového   souboru,   a   rodiče  správu  jmění  řádně
   vykonávali,  mohou  poté,  co  odevzdají spravované jmění svému dítěti,
   žádat přiměřenou odměnu, umožňuje-li to výnos jmění.
 
   (2)  Je-li  již během trvání správy jmění z okolností zřejmé, že správa
   je  značně  obtížná  a  rodiče  ji  vykonávají řádně, soud jim na návrh
   přizná  přiměřenou  roční,  popřípadě  jinak  časově  určenou odměnu za
   správu jmění.
 
   § 904
 
   Předání  a  převzetí  jmění  nemá  vliv na odpovědnost rodičů za správu
   jmění dítěte.
 
   § 905
 
   (1)  Soud  jmenuje  i  bez  návrhu opatrovníka pro správu jmění dítěte,
   jestliže  by  zájmy  dítěte  mohly  být  ohroženy,  zejména  jsou-li tu
   společná majetková práva rodičů a dítěte nebo dítěte a jeho sourozence.
   V  rozsahu  povinností  a práv opatrovníka pro správu jmění dítěte jsou
   rodiče ve výkonu povinností a práv ve vztahu ke jmění dítěte omezeni.
 
   (2)  Pro  povinnosti a práva opatrovníka pro správu jmění dítěte, který
   byl jmenován vedle rodičů, se použijí obdobně ustanovení o poručníkovi,
   který  spravuje  jmění  poručence,  popřípadě  o  opatrovníkovi,  který
   spravuje jmění opatrovance.
 
   Výkon rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství
 
   § 906
 
   (1)  Má-li  být  rozhodnuto  o  rozvodu  manželství rodičů dítěte, soud
   nejprve  určí,  jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat, a to s 
   uvážením  zájmu  dítěte;  s tímto zřetelem se od souhlasného stanoviska
   rodičů  soud odchýlí jen tehdy, vyžaduje-li to zájem dítěte. Soud vezme
   v  úvahu  nejen vztah dítěte ke každému z rodičů, ale také jeho vztah k 
   sourozencům, popřípadě i k prarodičům.
 
   (2)  Soud  může  rozhodnout  i tak, že schválí dohodu rodičů, ledaže je
   zřejmé,  že  dohodnutý  způsob  výkonu  rodičovské  odpovědnosti není v 
   souladu se zájmem dítěte.
 
   § 907
 
   (1)  Soud  může  svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé
   péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby
   než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Má-li být dítě svěřeno do
   společné péče, je třeba, aby s tím rodiče souhlasili.
 
   (2)  Při  rozhodování  o  svěření  do  péče  soud  rozhoduje  tak,  aby
   rozhodnutí  odpovídalo zájmu dítěte. Soud přitom bere ohled na osobnost
   dítěte,  zejména  na  jeho  vlohy  a  schopnosti  ve vztahu k vývojovým
   možnostem  a  životním  poměrům  rodičů, jakož i na citovou orientaci a
   zázemí  dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na stávající a
   očekávanou  stálost  výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít,
   na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším
   příbuzným i nepříbuzným osobám. Soud vezme vždy v úvahu, který z rodičů
   dosud  o  dítě  řádně  pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a
   mravní  výchovu,  jakož  i  to,  u  kterého  z  rodičů  má  dítě  lepší
   předpoklady zdravého a úspěšného vývoje.
 
   (3)  Soud  při rozhodování o svěření dítěte do péče dbá rovněž na právo
   dítěte  na  péči  obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s 
   nimi,   na   právo  druhého  rodiče,  jemuž  dítě  nebude  svěřeno,  na
   pravidelnou  informaci  o  dítěti,  dále  soud  bere  zřetel  rovněž ke
   schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem.
 
   § 908
 
   Výkon povinností a práv rodičů, kteří žijí odděleně
 
   Nežijí-li spolu rodiče nezletilého dítěte, které není plně svéprávné, a
   nedohodnou-li  se  o  úpravě  péče  o  takové dítě, rozhodne o ní i bez
   návrhu soud. V ostatním se ustanovení § 906 a 907 použijí obdobně.
 
   § 909
 
   Zvláštní ustanovení
 
   Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností
   a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu.
 
   Pododdíl 4
 
   Vyživovací povinnost
 
   § 910
 
   (1) Předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.
 
   (2)  Vyživovací  povinnost  rodičů  vůči  dítěti  předchází  vyživovací
   povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti.
 
   (3)  Vzdálenější  příbuzní mají vyživovací povinnost, jen nemohou-li ji
   plnit bližší příbuzní.
 
   (4)  Nejedná-li  se  o  poměr  rodičů  a  dítěte,  předchází vyživovací
   povinnost potomků vyživovací povinnosti předků.
 
   § 911
 
   Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.
 
   § 912
 
   Nezletilé  dítě, které není plně svéprávné, má právo na výživné, i když
   má  vlastní  majetek,  ale  zisk  z majetku spolu s příjmem z výdělečné
   činnosti nestačí k jeho výživě.
 
   § 913
 
   (1)  Pro  určení  rozsahu  výživného  jsou  rozhodné odůvodněné potřeby
   oprávněného  a  jeho  majetkové  poměry, jakož i schopnosti, možnosti a
   majetkové poměry povinného.
 
   (2)  Při  hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného
   je  třeba  také  zkoumat,  zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu
   výhodnějšího   zaměstnání   či   výdělečné  činnosti  nebo  majetkového
   prospěchu,  popřípadě  zda  nepodstupuje  nepřiměřená majetková rizika.
   Dále  je  třeba  přihlédnout  k  tomu,  že povinný o oprávněného osobně
   pečuje,  a  k  míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o 
   rodinnou domácnost.
 
   § 914
 
   Je-li   více   osob  povinných,  které  mají  vůči  oprávněnému  stejné
   postavení,  odpovídá  rozsah  vyživovací povinnosti každé z nich poměru
   jejích  majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům,
   schopnostem a možnostem ostatních.
 
   Výživné mezi rodiči a dětmi a předky a potomky
 
   § 915
 
   (1)  Životní  úroveň  dítěte  má  být  zásadně  shodná s životní úrovní
   rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.
 
   (2) Dítě je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu.
 
   § 916
 
   Neprokáže-li  v  řízení  o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o 
   vyživovací   povinnosti  jiného  předka  k  nezletilému  dítěti,  které
   nenabylo  plné  svéprávnosti,  osoba  výživou  povinná  soudu řádně své
   příjmy  předložením  všech  listin  a  dalších  podkladů pro zhodnocení
   majetkových  poměrů  a  neumožní  soudu  zjistit  ani další skutečnosti
   potřebné  pro  rozhodnutí  zpřístupněním  údajů chráněných podle jiného
   právního  předpisu,  platí,  že průměrný měsíční příjem této osoby činí
   pětadvacetinásobek  částky  životního  minima  jednotlivce podle jiného
   právního předpisu.
 
   § 917
 
   Rozhoduje-li  soud  o  vyživovací  povinnosti  rodiče  k  dítěti nebo o 
   vyživovací  povinnosti předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné
   svéprávnosti,  a majetkové poměry osoby výživou povinné to připouštějí,
   lze   za   odůvodněné   potřeby   dítěte   považovat  i  tvorbu  úspor,
   nevylučují-li  to  okolnosti  zvláštního  případu;  poskytnuté  výživné
   přechází  do  vlastnictví  dítěte.  O  správě takto poskytnutých částek
   platí obecná pravidla o jmění dítěte.
 
   § 918
 
   V  řízení  o  vyživovací  povinnosti  rodiče  k dítěti může v případech
   hodných  zvláštního  zřetele  soud  uložit  osobě  výživou povinné, aby
   složila  zálohu  na  výživné  splatné  v  budoucnu;  poskytnuté výživné
   přechází  do  vlastnictví dítěte postupně k jednotlivým dnům splatnosti
   výživného. Na složenou zálohu se hledí jako na majetek povinného.
 
   § 919
 
   Nežijí-li   spolu   rodiče  nezletilého  dítěte,  které  nenabylo  plné
   svéprávnosti,  a  nedohodnou-li  se  o  plnění  vyživovací povinnosti k 
   dítěti,  nebo  žijí-li  rodiče  takového dítěte spolu, ale jeden z nich
   vyživovací  povinnost  k  dítěti  neplní, postupuje soud podle § 915 až
   918.  To  platí i v případě, že soud rozhoduje o péči o nezletilé dítě,
   které  nenabylo  plné svéprávnosti, pokud se rodiče nedohodnou o plnění
   vyživovací povinnosti k dítěti.
 
   § 920
 
   Výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce
 
   (1)  Není-li  matka  dítěte  provdána  za otce dítěte, poskytne jí otec
   dítěte  výživu  po  dobu  dvou  let  od narození dítěte a přispěje jí v 
   přiměřeném  rozsahu  na  úhradu  nákladů  spojených  s  těhotenstvím  a
   porodem.  Povinnost k úhradě nákladů spojených s těhotenstvím a porodem
   vznikne muži, jehož otcovství je pravděpodobné, i v případě, že se dítě
   nenarodí živé.
 
   (2)  Soud  může  na  návrh těhotné ženy uložit muži, jehož otcovství je
   pravděpodobné,  aby  částku  potřebnou  na výživu a příspěvek na úhradu
   nákladů spojených s těhotenstvím a porodem poskytl předem.
 
   (3) Soud může rovněž na návrh těhotné ženy uložit muži, jehož otcovství
   je  pravděpodobné,  aby  předem  poskytl  částku  potřebnou k zajištění
   výživy  dítěte  po  dobu, po kterou by ženě náležela jako zaměstnankyni
   podle jiného právního předpisu mateřská dovolená.
 
   Společná ustanovení o výživném
 
   § 921
 
   Výživné  se  plní  v  pravidelných  dávkách  a je splatné vždy na měsíc
   dopředu,  ledaže  soud  rozhodl  jinak  nebo  se  osoba výživou povinná
   dohodla s osobou oprávněnou jinak.
 
   § 922
 
   (1)  Výživné  lze  přiznat  jen  ode  dne  zahájení  soudního řízení; u 
   výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.
 
   (2)  Výživné  pro  neprovdanou  matku  a  úhradu  nákladů  spojených  s 
   těhotenstvím  a porodem lze přiznat i nazpět, nejdéle však dva roky ode
   dne porodu.
 
   § 923
 
   (1) Změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném
   pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti.
 
   (2)  Dojde-li  ke  zrušení  nebo  snížení výživného za minulou dobu pro
   nezletilé  dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, spotřebované výživné
   se  nevrací.  Nevrací se ani dávka výživného, která na takové dítě byla
   splněna na měsíc dopředu, ale dítě před uplynutím měsíce zemřelo.
 
   Oddíl 4
 
   Zvláštní opatření při výchově dítěte
 
   Preventivní, výchovná a sankční opatření
 
   § 924
 
   Ocitne-li  se dítě ve stavu nedostatku řádné péče bez ohledu na to, zda
   tu  je  či  není  osoba, která má právo o ně pečovat, anebo je-li život
   dítěte, jeho normální vývoj nebo jeho jiný důležitý zájem vážně ohrožen
   nebo  byl-li  narušen,  soud upraví předběžně poměry dítěte na nezbytně
   nutnou   dobu;  rozhodnutí  soudu  nepřekáží,  pokud  dítě  není  řádně
   zastoupeno.
 
   § 925
 
   (1)  Vyžaduje-li  to  zájem  na  řádné výchově dítěte, a neučiní-li tak
   orgán sociálněprávní ochrany dětí, může soud
 
   a)  napomenout vhodným způsobem dítě, rodiče, osobu, do jejíž péče bylo
   dítě svěřeno, popřípadě toho, kdo narušuje řádnou péči o dítě,
 
   b)  stanovit  nad  dítětem  dohled a provádět jej za součinnosti školy,
   orgánu  sociálně-právní  ochrany  dětí,  popřípadě  dalších institucí a
   osob,  které  působí  zejména  v místě bydliště nebo pracoviště dítěte,
   nebo
 
   c)  uložit dítěti nebo rodičům omezení bránící škodlivým vlivům na jeho
   výchovu, zejména zákazem určitých činností.
 
   (2)  Soud  sleduje,  zda  je  dodržováno  výchovné  opatření,  o kterém
   rozhodl,  a  hodnotí  jeho  účinnost  zpravidla v součinnosti s orgánem
   sociálně-právní ochrany dětí, popřípadě dalšími osobami.
 
   § 926
 
   Přísluší-li  péče  o  dítě  a  jeho  ochrana  nebo péče o jeho jmění na
   základě rozhodnutí soudu jiné osobě než rodiči, a rodič a tato osoba se
   nemohou  o  výkonu  péče  dohodnout,  rozhodne  na  návrh  některého ze
   zúčastněných soud.
 
   Oddíl 5
 
   Vztahy mezi dítětem a jinými příbuznými a dalšími osobami
 
   § 927
 
   Právo  stýkat  se s dítětem mají osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či
   vzdáleně,  jakož i osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má
   citový  vztah,  který  není  jen  přechodný,  a  pokud je zřejmé, že by
   nedostatek  styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Také dítě má
   právo se stýkat s těmito osobami, pokud tyto osoby se stykem souhlasí.
 
   HLAVA III
 
   PORUČENSTVÍ A JINÉ FORMY PÉČE O DÍTĚ
 
   Díl 1
 
   Poručenství
 
   § 928
 
   (1)  Není-li  tu  žádný z rodičů, který má a vůči svému dítěti vykonává
   rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, soud jmenuje dítěti poručníka.
 
   (2)  Poručník  má  vůči  dítěti zásadně všechny povinnosti a práva jako
   rodič,  ale  nemá  k  dítěti  vyživovací  povinnost. S ohledem na osobu
   poručníka  nebo poměry dítěte, jakož i s ohledem na to, z jakého důvodu
   rodiče  nemají  všechny  povinnosti  a  práva, může být výjimečně okruh
   povinností a práv poručníka vymezen jinak.
 
   § 929
 
   Nastane-li  situace uvedená v § 928 odst. 1, vykonává poručenství orgán
   sociálněprávní ochrany dětí jako veřejný poručník, a to až do doby, kdy
   soud jmenuje dítěti poručníka nebo dokud se poručník neujme funkce.
 
   § 930
 
   (1) Soud jmenuje dítěti poručníka neprodleně poté, kdy zjistí, že jde o 
   dítě, jemuž je třeba poručníka jmenovat.
 
   (2) Zemře-li poručník, ztratí-li schopnost nebo způsobilost poručenství
   vykonávat,  anebo  je  své funkce zproštěn nebo z funkce odvolán a jiná
   osoba  dosud  nebyla  do funkce poručníka jmenována, platí ustanovení §
   929 obdobně.
 
   (3)  Soud  neprodleně  poté, co nastala situace uvedená v § 928, nebo v 
   odstavci   1,  zjišťuje,  zda  tu  je  vhodný  člověk,  který  by  mohl
   poručenství vykonávat. Nepodaří-li se takovou osobu najít, jmenuje soud
   do funkce poručníka orgán sociálně-právní ochrany dětí.
 
   § 931
 
   (1) Není-li to v rozporu se zájmy dítěte, jmenuje soud poručníkem toho,
   koho  naznačili  rodiče,  ledaže  tato osoba poručenství odmítne. Jinak
   soud jmenuje poručníkem některou z osob příbuzných nebo blízkých dítěti
   nebo jeho rodině, ledaže rodič takovou osobu výslovně vyloučil. Není-li
   takové osoby, jmenuje soud poručníkem jiného vhodného člověka.
 
   (2)  Fyzická  osoba, kterou soud jmenoval, může své jmenování do funkce
   poručníka odmítnout. Soud pak jmenuje jinou osobu.
 
   § 932
 
   (1)  Poručníkem  lze jmenovat jen plně svéprávnou osobu, která způsobem
   života  zaručuje,  že je schopna funkci poručníka řádně vykonávat. Před
   jejím  jmenováním  do  funkce poručníka soud zjistí, zda její jmenování
   není v rozporu se zájmem dítěte.
 
   (2)  Do  funkce  poručníka  může  soud jmenovat i dvě osoby; budou jimi
   zpravidla manželé.
 
   § 933
 
   (1)  Poručník  odpovídá  za  řádné  plnění své funkce a podléhá stálému
   dozoru soudu.
 
   (2) Poručník se ujímá své funkce dnem jmenování.
 
   (3)  Do devadesáti dnů po svém jmenování předloží poručník soudu soupis
   jmění  dítěte;  soud  může  tuto  lhůtu na žádost poručníka prodloužit,
   nejdéle však o šedesát dnů.
 
   § 934
 
   (1)  Každé  rozhodnutí poručníka v nikoli běžné záležitosti týkající se
   dítěte musí být schváleno soudem. K právnímu jednání poručníka, k němuž
   schází potřebný souhlas soudu, se nepřihlíží.
 
   (2)  Poručník  podává  soudu  pravidelně zprávy o osobě dítěte a o jeho
   vývoji  a  předkládá  účty ze správy jeho jmění, a to alespoň jednou za
   rok,  neurčí-li  soud  období  kratší.  Soud  může  poručníka  zprostit
   povinnosti    podávat    podrobné    vyúčtování   spravovaného   jmění,
   nepřesahují-li   výnosy  majetku  pravděpodobné  náklady  na  zachování
   majetku a na výchovu a výživu dítěte.
 
   § 935
 
   (1)  Poručenství  zaniká,  nabude-li  alespoň  jeden z rodičů poručence
   rodičovskou  odpovědnost,  popřípadě  nabude-li schopnost ji vykonávat.
   Poručenství  rovněž  zaniká,  nabude-li  dítě  svéprávnosti, nebo je-li
   osvojeno.
 
   (2)  Poručenská funkce zaniká smrtí poručníka, nebo rozhodnutím soudu o 
   zproštění poručníka jeho funkce, nebo o odvolání poručníka.
 
   § 936
 
   Soud zprostí poručníka funkce, požádá-li o to z důležitých důvodů, nebo
   stane-li  se osoba, která funkci poručníka vykonávala, pro výkon funkce
   poručníka nezpůsobilou.
 
   § 937
 
   (1) Soud odvolá poručníka, který porušuje své poručnické povinnosti.
 
   (2)  Soud  zváží  odvolání  poručníka, zjistí-li důvody, pro které není
   vhodné, aby poručník svou funkci nadále vykonával.
 
   § 938
 
   (1)  Po  skončení  výkonu  funkce  poručníka  postoupí  ten, kdo funkci
   vykonával,  bez  zbytečného  odkladu,  nejpozději však do šesti měsíců,
   soudu  všechno,  co  měl  z  důvodu  své  funkce  u sebe, a předloží mu
   závěrečnou   zprávu  o  výkonu  poručenské  funkce;  její  součástí  je
   závěrečný účet ze správy jmění dítěte.
 
   (2)  Zemře-li  ten, kdo vykonával funkci poručníka, postoupí jeho dědic
   soudu  všechno,  co  měl  zemřelý u sebe z důvodu výkonu své poručenské
   funkce. Není-li dědiců, má tuto povinnost každý, kdo má přístup k tomu,
   co měl zemřelý z důvodu výkonu své poručenské funkce u sebe.
 
   § 939
 
   Je-li  poručníkem  člověk,  který  o dítě osobně pečuje tak, jako by mu
   bylo  dítě  svěřeno  trvale  do péče, náleží mu hmotné zabezpečení jako
   pěstounovi.
 
   § 940
 
   Pečuje-li  poručník  o  dítě  osobně spolu se svým manželem, použijí se
   ustanovení o poměru rodiče a jeho manžela k dítěti obdobně.
 
   § 941
 
   (1) Je-li poručníkem člověk, který o dítě osobně pečuje, a péče o jmění
   dítěte  je  značně  obtížná,  zejména  pro  rozsáhlost  či  rozmanitost
   majetkového  souboru,  může  poručník  navrhnout, aby soud jmenoval pro
   správu jmění dítěte opatrovníka; součástí návrhu je soupis jmění dítěte
   ke dni podání návrhu.
 
   (2)  Jmenuje-li  soud  opatrovníka  podle  odstavce  1,  vymezí zároveň
   vzájemné povinnosti a práva poručníka a tohoto opatrovníka.
 
   § 942
 
   Nebyl-li  opatrovník  pro  správu jmění jmenován, použijí se ustanovení
   týkající  se  opatrovníka pro správu jmění obdobně pro poručníka, který
   pečuje o jmění dítěte, ledaže je v ustanoveních týkajících se poručníka
   stanoveno jinak.
 
   Díl 2
 
   Opatrovnictví dítěte
 
   Oddíl 1
 
   Opatrovník
 
   § 943
 
   Soud  jmenuje dítěti opatrovníka, hrozí-li střet zájmů dítěte na straně
   jedné  a  jiné  osoby  na  straně  druhé,  nehájí-li  zákonný  zástupce
   dostatečně  zájmy  dítěte,  nebo  je-li toho v zájmu dítěte zapotřebí z 
   jiného  důvodu,  anebo  stanoví-li  tak  zákon. Jmenovaný opatrovník má
   právo  podat  návrh  na  zahájení  řízení  vždy, je-li z hlediska zájmu
   dítěte  zapotřebí,  aby soud nebo jiný orgán veřejné moci v záležitosti
   dítěte rozhodl.
 
   § 944
 
   Pro   opatrovnictví,  opatrovníka  a  opatrovance  platí  ustanovení  o 
   poručenství, poručníkovi a poručenci přiměřeně.
 
   § 945
 
   V  rozhodnutí  o  jmenování  opatrovníkem  soud  uvede zejména, proč je
   opatrovník  jmenován,  zda  a  jak  je  omezena  doba, po niž má funkci
   vykonávat, jaká jsou jeho práva a povinnosti, a to i ve vztahu k dalším
   osobám, zda k některému právnímu jednání potřebuje souhlas soudu, zda a
   jak  podává  zprávy soudu, zda má právo na náhradu všech nebo některých
   nákladů a právo na odměnu.
 
   § 946
 
   Dříve  než opatrovník přistoupí v zastoupení dítěte k právnímu jednání,
   k  jehož  provedení  byl  jmenován, zjistí stanovisko rodiče, popřípadě
   poručníka,  je-li  to  možné,  i  stanovisko dítěte, a je-li to vhodné,
   rovněž stanoviska dalších osob.
 
   § 947
 
   Opatrovníka,  který  nebyl  jmenován  jen  k určitému právnímu jednání,
   zprostí  soud jeho funkce i tehdy, netrvá-li již potřeba, která vedla k 
   jeho jmenování.
 
   Oddíl 2
 
   Opatrovník pro správu jmění dítěte
 
   § 948
 
   V  rozhodnutí  o  jmenování  opatrovníkem  pro správu jmění soud vymezí
   rozsah  jmění,  které bude tento opatrovník spravovat; rovněž zpravidla
   určí,   jakým   způsobem  má  s  jednotlivými  částmi  jmění  nakládat,
   popřípadě, jaký způsob nakládání se mu zakazuje.
 
   § 949
 
   Opatrovník  pro  správu  jmění  postupuje  při výkonu své funkce s péčí
   řádného hospodáře a nesmí podstupovat nepřiměřená rizika.
 
   § 950
 
   (1)  Opatrovník  pro  správu  jmění odpovídá za řádné plnění své funkce
   soudu a podléhá jeho stálému dozoru.
 
   (2)  Pro právní jednání opatrovníka pro správu jmění platí ustanovení o 
   tom,  jak  rodiče  vykonávají  správu  jmění dítěte obdobně; soud určí,
   považuje-li to za potřebné, která právní jednání opatrovníka pro správu
   jmění musejí být schválena soudem.
 
   (3)  Opatrovník  pro  správu  jmění předkládá soudu pravidelně zprávy a
   účty ze správy jmění, a to vždy za dobu, jejíž délku soud stanoví; tato
   doba nesmí být delší než jeden rok.
 
   § 951
 
   (1)  Opatrovník  pro  správu  jmění  má právo odečíst si z výnosu jmění
   dítěte  potřebné  náklady souvisící se správou jmění dítěte. Nestačí-li
   výnos, může soud rozhodnout, že náklady budou uhrazeny z majetku.
 
   (2)  Opatrovník pro správu jmění má právo na přiměřenou odměnu z výnosu
   jmění  dítěte;  odstavec 1 platí obdobně. Výši odměny a dobu, za kterou
   má  být  odměna  opatrovníkovi  pro správu jmění stanovena, určí soud s 
   ohledem  na  povahu výnosu jmění dítěte. Ustanovení § 903 odst. 2 platí
   obdobně.
 
   § 952
 
   Zanikne-li  opatrovnictví  pro správu jmění, platí o povinnostech toho,
   kdo  vykonával  funkci  opatrovníka,  ustanovení § 938 odst. 1 obdobně.
   Zemřel-li opatrovník, použije se obdobně ustanovení § 938 odst. 2.
 
   Díl 3
 
   Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství
 
   Oddíl 1
 
   Svěření dítěte do péče jiné osoby
 
   § 953
 
   (1)  Nemůže-li  o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může
   soud  svěřit  dítě  do  osobní  péče jiného člověka (dále jen „pečující
   osoba“).  Rozhodnutí  o  svěření  dítěte  do péče musí být v souladu se
   zájmy dítěte.
 
   (2)   Svěření   dítěte   do  osobní  péče  pečující  osoby  nenahrazuje
   pěstounskou  péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet
   osvojení. Má přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.
 
   § 954
 
   (1) Pečující osoba musí skýtat záruky řádné péče, mít bydliště na území
   České republiky a souhlasit se svěřením dítěte do osobní péče.
 
   (2)  Ujala-li  se osobní péče o dítě osoba příbuzná nebo dítěti blízká,
   dá  jí  soud  přednost  před  jinou osobou, ledaže to není v souladu se
   zájmy dítěte.
 
   § 955
 
   Povinnosti  a  práva  pečující  osoby  vymezí  soud; jinak se přiměřeně
   použijí ustanovení o pěstounství.
 
   § 956
 
   (1) Soud stanoví rodičům rozsah výživného s ohledem na jejich možnosti,
   schopnosti  a  majetkové  poměry  a  povinnost  platit  výživné k rukám
   pečující osoby.
 
   (2)  Pečující osoba má právo vymáhat výživné stanovené rodičům na dítě,
   které  má  v péči, jakož i právo s výživným pro dítě hospodařit v zájmu
   dítěte  podle  jeho  potřeb  a v souladu s jeho zájmy. Soud může způsob
   hospodaření  s  výživným  dítěte upravit, zejména určit, jaká část bude
   určena na spotřebu a jaká část bude dítěti spořena.
 
   § 957
 
   Pokud  není  možné  rodičům  nebo  ostatním příbuzným uložit vyživovací
   povinnost k dítěti, ustanovení § 953 až 956 se nepoužijí.
 
   Oddíl 2
 
   Pěstounství
 
   § 958
 
   (1)  Nemůže-li  o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může
   soud svěřit dítě do osobní péče pěstounovi.
 
   (2) Pěstounská péče má přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.
 
   (3)  Soud  může  svěřit  dítě  do pěstounské péče i na přechodnou dobu.
   Podrobnosti stanoví jiný zákon.
 
   § 959
 
   (1)  O  pěstounské  péči  může  soud rozhodnout na dobu, po kterou trvá
   překážka bránící rodičům v osobní péči o dítě.
 
   (2)  Rodič  může  požadovat  dítě  zpět do své osobní péče. Soud návrhu
   vyhoví, pokud je to v souladu se zájmy dítěte.
 
   § 960
 
   (1) Rodiče mají vůči dítěti povinnosti a práva vyplývající z rodičovské
   odpovědnosti,  s  výjimkou  práv  a  povinností,  které  zákon  stanoví
   pěstounovi,  ledaže  soud  z důvodů hodných zvláštního zřetele rozhodne
   jinak.
 
   (2)  Rodiče  mají právo se s dítětem osobně a pravidelně stýkat i právo
   na  informace o dítěti, ledaže soud z důvodů hodných zvláštního zřetele
   rozhodne jinak.
 
   § 961
 
   (1)  Svěření  dítěte  do pěstounské péče nemá vliv na trvání vyživovací
   povinnosti  rodičů  k  dítěti.  Soud stanoví rodičům rozsah výživného s 
   ohledem  na jejich možnosti, schopnosti a majetkové poměry a odůvodněné
   potřeby dítěte.
 
   (2)  Náleží-li  dítěti  příspěvek  na  úhradu  jeho potřeb podle jiného
   zákona,  přechází  právo  dítěte na stát. Je-li výživné vyšší než tento
   příspěvek,  náleží  rozdíl  dítěti.  Soud rozhodne o způsobu platby a o 
   hospodaření s výživným.
 
   § 962
 
   (1)  Kdo  se  má  stát  pěstounem,  musí  skýtat záruky řádné péče, mít
   bydliště  na  území České republiky a musí souhlasit se svěřením dítěte
   do pěstounské péče.
 
   (2)  Ujala-li  se osobní péče o dítě osoba příbuzná nebo dítěti blízká,
   dá  jí  soud  přednost  před  jinou osobou, ledaže to není v souladu se
   zájmy dítěte.
 
   § 963
 
   Soud  může  dítě  svěřit  zájemcům o pěstounskou péči do předpěstounské
   péče; její délku stanoví se zřetelem k okolnostem případu. Nad průběhem
   a úspěšností předpěstounské péče vykonává dohled.
 
   § 964
 
   (1)  Dítě  může  být  svěřeno  do  společné  pěstounské  péče společným
   pěstounům, pokud jsou manželé.
 
   (2)  Soud,  který  rozhoduje  o rozvodu manželství společných pěstounů,
   toto  manželství  nerozvede,  dokud nebudou upraveny povinnosti a práva
   pěstounů  pro  dobu po rozvodu. Rozvodem manželství společná pěstounská
   péče manželů zaniká.
 
   (3)  Zemře-li  jeden  ze společných pěstounů, zůstává dítě v pěstounské
   péči pozůstalého manžela.
 
   § 965
 
   (1)  Se  souhlasem  druhého manžela může být dítě svěřeno do pěstounské
   péče jen jednoho z manželů.
 
   (2)  Souhlasu druhého manžela ke svěření dítěte do pěstounské péče není
   třeba, jestliže druhý z manželů není plně svéprávný nebo je-li opatření
   jeho souhlasu spojeno s těžko překonatelnou překážkou.
 
   (3)  Na  osobní  péči  o  dítě  v  pěstounské  péči  se podílí i manžel
   pěstouna, pokud žije v rodinné domácnosti.
 
   § 966
 
   (1) Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat.
 
   (2)  Pěstoun  při  výchově dítěte vykonává přiměřeně povinnosti a práva
   rodičů.  Je  povinen  a oprávněn rozhodovat jen o běžných záležitostech
   dítěte,  v těchto záležitostech dítě zastupovat a spravovat jeho jmění.
   Má povinnost informovat rodiče dítěte o jeho podstatných záležitostech.
   Vyžadují-li  to  okolnosti,  stanoví  další povinnosti a práva pěstouna
   soud.
 
   (3)  Odstavce  1  a  2  platí  obdobně  pro zájemce o pěstounskou péči,
   kterému bylo dítě svěřeno do předpěstounské péče.
 
   § 967
 
   Pěstoun  má  povinnost  udržovat,  rozvíjet a prohlubovat sounáležitost
   dítěte  s jeho rodiči, dalšími příbuznými a osobami dítěti blízkými. Má
   povinnost  umožnit styk rodičů s dítětem v pěstounské péči, ledaže soud
   stanoví jinak.
 
   § 968
 
   Dítě   svěřené  do  pěstounské  péče  pomáhá  podle  svých  možností  a
   schopností v pěstounově domácnosti; má-li vlastní příjem, přispívá i na
   úhradu společných potřeb rodiny.
 
   § 969
 
   Dojde-li  k  podstatné  změně  poměrů  nebo  k  neshodě  mezi  rodiči a
   pěstounem  v podstatné záležitosti týkající se dítěte, může dítě, rodič
   nebo   pěstoun   navrhnout  soudu  změnu  práv  a  povinností,  zrušení
   pěstounské péče, nebo jiné rozhodnutí.
 
   § 970
 
   Pěstounská  péče  zaniká  nejpozději, nabude-li dítě plné svéprávnosti,
   jinak jeho zletilostí.
 
   Díl 4
 
   Ústavní výchova
 
   § 971
 
   (1) Jsou-li výchova dítěte nebo jeho tělesný, rozumový či duševní stav,
   anebo  jeho  řádný vývoj vážně ohroženy nebo narušeny do té míry, že je
   to v rozporu se zájmem dítěte, anebo jsou-li tu vážné důvody, pro které
   rodiče  dítěte nemohou jeho výchovu zabezpečit, může soud jako nezbytné
   opatření  také  nařídit  ústavní  výchovu. Učiní tak zejména tehdy, kdy
   dříve učiněná opatření nevedla k nápravě. Soud přitom vždy zvažuje, zda
   není na místě dát přednost svěření dítěte do péče fyzické osoby.
 
   (2)  V  případě,  že rodiče nemohou z vážných důvodů zabezpečit výchovu
   dětí  na  přechodnou  dobu,  svěří  soud  dítě  do  zařízení  pro  děti
   vyžadující okamžitou pomoc, a to na dobu nejdéle šest měsíců.
 
   (3) Nedostatečné bytové poměry nebo majetkové poměry rodičů dítěte nebo
   osob, kterým bylo dítě svěřeno do péče, nemohou být samy o sobě důvodem
   pro  rozhodnutí  soudu  o  ústavní  výchově, jestliže jsou jinak rodiče
   způsobilí  zabezpečit řádnou výchovu dítěte a plnění dalších povinností
   vyplývajících z jejich rodičovské odpovědnosti.
 
   (4)   Soud  v  rozhodnutí,  kterým  nařizuje  ústavní  výchovu,  označí
   zařízení,  do  kterého  má být dítě umístěno. Přitom přihlédne k zájmům
   dítěte  a  k vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Soud dbá na
   umístění  dítěte  co  nejblíže  bydlišti rodičů nebo jiných osob dítěti
   blízkých.  To  platí  i tehdy, rozhoduje-li soud o přemístění dítěte do
   jiného zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy.
 
   § 972
 
   (1)  Ústavní  výchovu  lze  nařídit  nejdéle  na  dobu tří let. Ústavní
   výchovu  lze  před  uplynutím  tří  let  od jejího nařízení prodloužit,
   jestliže  důvody  pro  nařízení  ústavní  výchovy  stále trvají. Trvání
   ústavní výchovy lze prodloužit opakovaně, vždy však nejdéle na dobu tří
   let.  Po  dobu,  než soud rozhodne o zrušení nebo o prodloužení ústavní
   výchovy,  dítě  zůstává  v ústavní výchově, i když už uběhla doba dříve
   rozhodnutím soudu stanovená.
 
   (2)  Pominou-li  důvody,  pro které byla ústavní výchova nařízena, nebo
   je-li  možné  zajistit  dítěti  jinou než ústavní péči, soud neprodleně
   ústavní  výchovu  zruší  a zároveň rozhodne podle okolností o tom, komu
   bude napříště dítě svěřeno do péče.
 
   (3)  Ústavní  výchova  zaniká  rozhodnutím  soudu  o  osvojení. Bylo-li
   rozhodnuto  o  svěření  dítěte do péče budoucího osvojitele podle § 823
   nebo 829, ústavní výchova se přerušuje.
 
   § 973
 
   Bylo-li  soudem  rozhodnuto podle § 971, je soud povinen nejméně jednou
   za  šest  měsíců  přezkoumat,  zda  trvají  důvody  pro nařízení tohoto
   opatření nebo zda není možné zajistit dítěti náhradní rodinnou péči. Za
   tím účelem zejména
 
   a) si vyžádá zprávy příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí,
 
   b)  si  opatří  vyjádření  názoru  dítěte,  je-li  dítě  schopno si jej
   vytvořit  a sdělit poté, co jej soud, s ohledem na jeho věk a rozumovou
   vyspělost, řádně poučí, a
 
   c) vyzve rodiče dítěte k vyjádření jejich stanoviska.
 
   § 974
 
   Z důležitých důvodů může soud ústavní výchovu prodloužit až o jeden rok
   po dosažení zletilosti.
 
   § 975
 
   Rozhodne-li  soud  o  umístění dítěte do ústavní nebo ochranné výchovy,
   upraví také rozsah vyživovací povinnosti rodičů.
 
   ČÁST TŘETÍ
 
   ABSOLUTNÍ MAJETKOVÁ PRÁVA
 
   HLAVA I 
 
   VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ
 
   § 976
 
   Absolutní majetková práva působí vůči každému, nestanoví-li něco jiného
   zákon.
 
   § 977
 
   Jen zákon stanoví, která práva k majetku jsou absolutní.
 
   § 978
 
   Od ustanovení této části se lze odchýlit ujednáním s účinky vůči třetím
   osobám, jen připouští-li to zákon.
 
   HLAVA II
 
   VĚCNÁ PRÁVA
 
   Díl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 979
 
   Ustanovení  této  hlavy  se použijí na věci hmotné i nehmotné, na práva
   však  jen  potud,  připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona
   něco jiného.
 
   § 980
 
   (1)  Je-li  do veřejného seznamu zapsáno právo k věci, neomlouvá nikoho
   neznalost  zapsaného  údaje. Stanoví-li to právní předpis, zapíše se do
   veřejného  seznamu  kromě  věcného práva i právo užívání nebo požívání,
   jakož  i  omezení  rozsahu  nebo  způsobu  užívání  nebo  požívání věci
   spoluvlastníky.
 
   (2)  Je-li  právo  k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že
   bylo  zapsáno  v  souladu  se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k 
   věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.
 
   § 981
 
   Je-li do veřejného seznamu zapsáno věcné právo k cizí věci, má přednost
   před věcným právem, které není z veřejného seznamu zjevné.
 
   § 982
 
   (1) Pro pořadí věcných práv k cizí věci rozhoduje doba podání návrhu na
   zápis  práva. Práva zapsaná na základě návrhů podaných v téže době mají
   stejné pořadí.
 
   (2)  Zřizuje-li  vlastník  věcné  právo k vlastní věci, může před tímto
   právem  vyhradit  a  do  veřejného seznamu zapsat přednostní pořadí pro
   jiné  právo;  má-li  být  výhrada  do  veřejného  seznamu zapsána až po
   zřízení  věcného  práva,  vyžaduje se souhlas osoby, jejíž právo má být
   dotčeno.  K  zápisu  práva,  pro  něž  bylo  vyhrazeno lepší pořadí, se
   nevyžaduje  souhlas  osoby,  jejíž právo je výhradou omezeno, ledaže má
   být  právo,  jemuž  svědčí výhrada lepšího pořadí, zapsáno do veřejného
   seznamu v širším rozsahu, než jak to z výhrady vyplývá.
 
   § 983
 
   (1)  Je-li  ve  veřejném  seznamu  zapsáno  přednostní právo ke zřízení
   věcného  práva  jiné  osobě  a nebyl-li do jednoho roku od zápisu podán
   návrh  na  zápis  práva,  kterého  se  přednostní  právo  týká, může se
   vlastník  domoci  výmazu  přednostního  práva.  Prokáže-li  ten, kdo má
   přednostní  právo,  že před uplynutím lhůty podal žalobu na převod nebo
   jiné  zřízení  věcného  práva,  počne  lhůta běžet od skončení soudního
   řízení;  při  zamítnutí  žaloby  však bude přednostní právo vymazáno na
   žádost vlastníka k okamžiku právní moci rozhodnutí.
 
   (2)  Je-li  ve veřejném seznamu zapsáno přednostní právo jako podmíněné
   nebo  s doložením času, počne lhůta podle odstavce 1 běžet dnem, kdy se
   přednostní právo stane vymahatelným.
 
   § 984
 
   (1)  Není-li  stav  zapsaný  ve veřejném seznamu v souladu se skutečným
   právním  stavem,  svědčí  zapsaný  stav ve prospěch osoby, která nabyla
   věcné  právo  za  úplatu  v  dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle
   zapsaného  stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání
   došlo;  vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak
   k době podání návrhu na zápis.
 
   (2) Pro nezbytnou cestu, výměnek a pro věcné právo vznikající ze zákona
   bez zřetele na stav zápisů ve veřejném seznamu se věta první odstavce 1
   nepoužije.
 
   § 985
 
   Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním
   stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění
   nesouladu;  prokáže-li,  že  své  právo uplatnila, zapíše se to na její
   žádost  do  veřejného  seznamu.  Rozhodnutí vydané o jejím věcném právu
   působí  vůči  každému,  jehož  právo  bylo zapsáno do veřejného seznamu
   poté, co dotčená osoba o zápis požádala.
 
   § 986
 
   (1)  Kdo  tvrdí,  že  je  ve  svém  právu  dotčen zápisem provedeným do
   veřejného  seznamu  bez  právního  důvodu  ve  prospěch jiného, může se
   domáhat výmazu takového zápisu a žádat, aby to bylo ve veřejném seznamu
   poznamenáno.   Orgán,   který  veřejný  seznam  vede,  vymaže  poznámku
   spornosti  zápisu,  nedoloží-li  žadatel ani do dvou měsíců od doručení
   žádosti, že své právo uplatnil u soudu.
 
   (2) Požádal-li žadatel o poznamenání spornosti zápisu do jednoho měsíce
   ode dne, kdy se o zápisu dozvěděl, působí jeho právo vůči každému, komu
   popíraný  zápis  svědčí nebo kdo na jeho základě dosáhl dalšího zápisu;
   po  uplynutí této lhůty však jen vůči tomu, kdo dosáhl zápisu, aniž byl
   v dobré víře.
 
   (3)  Nebyl-li žadatel o zápisu cizího práva řádně vyrozuměn, prodlužuje
   se  lhůta  podle odstavce 2 na tři roky; lhůta počne běžet ode dne, kdy
   byl popíraný zápis proveden.
 
   Díl 2
 
   Držba
 
   § 987
 
   Držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.
 
   § 988
 
   (1)  Držet  lze  právo,  které lze právním jednáním převést na jiného a
   které připouští trvalý nebo opakovaný výkon.
 
   (2)  Osobní  právo není předmětem držby ani vydržení. Kdo však vykonává
   osobní právo poctivě, je oprávněn své domnělé právo vykonávat a hájit.
 
   § 989
 
   (1)  Vlastnické  právo  drží  ten,  kdo  se  věci ujal, aby ji měl jako
   vlastník.
 
   (2)  Jiné právo drží ten, kdo je počal vykonávat jako osoba, jíž takové
   právo podle zákona náleží, a komu jiné osoby ve shodě s ním plní.
 
   Nabytí držby
 
   § 990
 
   (1) Držbu lze nabýt bezprostředně tím, že se jí držitel ujme svou mocí.
   Bezprostředně se držba nabývá v rozsahu, v jakém se jí držitel skutečně
   ujal.
 
   (2)  Držbu  lze  nabýt  odvozeně tím, že dosavadní držitel převede svou
   držbu  na nového držitele, nebo tím, že se nový držitel ujme držby jako
   právní  nástupce  dosavadního  držitele.  Odvozeně  se  nabývá  držba v 
   rozsahu,  v  jakém  ji  měl  dosavadní  držitel  a v jakém ji na nového
   držitele převedl.
 
   § 991
 
   Řádná držba
 
   Držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se ujme
   držby  bezprostředně,  aniž  ruší  cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z 
   vůle  předchozího  držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci,
   je řádným držitelem.
 
   Poctivá držba
 
   § 992
 
   (1)  Kdo  má  z  přesvědčivého  důvodu za to, že mu náleží právo, které
   vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí
   být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.
 
   (2)  Nepoctivost  zástupce  při  nabytí  držby  nebo  při  jejím výkonu
   zástupcem činí držbu nepoctivou. To neplatí, pokud zastoupený zvláštním
   příkazem  daným se zřetelem k této držbě zástupci nařídil, aby se držby
   ujal nebo aby ji vykonával.
 
   (3) Poctivému držiteli náleží stejná práva jako držiteli řádnému.
 
   § 993
 
   Pravá držba
 
   Neprokáže-li  se,  že  se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni
   vloudil  potajmu  nebo  lstí,  anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé
   právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.
 
   § 994
 
   Má se za to, že držba je řádná, poctivá a pravá.
 
   § 995
 
   Bylo-li  vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje
   se  poctivý  držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla
   doručena  žaloba.  Náhoda, která by věc u vlastníka nebyla stihla, však
   jde k tíži držitele, jen když spor svévolně zdržel.
 
   Držba vlastnického práva
 
   § 996
 
   (1)  Poctivý  držitel smí v mezích právního řádu věc držet a užívat ji,
   ba  ji  i  zničit  nebo  s  ní  i  jinak nakládat, a není z toho nikomu
   odpovědný.
 
   (2)  Poctivému držiteli náležejí všechny plody věci, jakmile se oddělí.
   Jeho jsou také všechny již vybrané užitky, které za držby dospěly.
 
   § 997
 
   (1)  Poctivému držiteli se hradí nutné náklady, jichž bylo pro trvající
   zachování  podstaty  věci  potřeba, jakož i náklady vynaložené účelně a
   zvyšující  užitečnost  věci  nebo  její hodnotu. Náhrada náleží do výše
   přítomné hodnoty, pokud ta nepřevyšuje náklady skutečné.
 
   (2) Obvyklé udržovací náklady se nehradí.
 
   § 998
 
   Z  nákladů  učiněných  poctivým  držitelem ze záliby nebo pro okrasu se
   hradí jen tolik, o kolik se zvýšila obvyklá cena věci; dřívější držitel
   však  může  k svému prospěchu odstranit vše, co lze od věci oddělit bez
   zhoršení její podstaty.
 
   § 999
 
   Ani  poctivý  držitel se nemůže domáhat, aby mu byla nahrazena cena, za
   kterou na sebe věc převedl.
 
   § 1000
 
   Nepoctivý  držitel vydá veškerý užitek, kterého držbou nabyl, a nahradí
   ten,  který  by  získala  zkrácená  osoba, jakož i všechnu škodu, která
   vzešla z jeho držby.
 
   § 1001
 
   Vynaloží-li  nepoctivý  držitel  nutné  náklady, jichž bylo potřeba pro
   zachování  podstaty věci, náleží mu jejich náhrada. Pokud jde o ostatní
   náklady, použijí se obdobně ustanovení o nepřikázaném jednateli.
 
   § 1002
 
   Držba jiných práv
 
   Pro držitele jiných práv platí § 996 až 1001 přiměřeně.
 
   Ochrana držby
 
   § 1003
 
   Držbu  není  nikdo oprávněn svémocně rušit. Kdo byl v držbě rušen, může
   se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav.
 
   § 1004
 
   (1)  Je-li držitel prováděním stavby ohrožen v držbě nemovité věci nebo
   může-li  se  pro  to  důvodně  obávat  následků  uvedených  v  § 1013 a
   nezajistí-li  se  proti  němu  stavebník cestou práva, může se ohrožený
   držitel  domáhat  zákazu  provádění  stavby.  Zákazu se držitel domáhat
   nemůže,  jestliže  ve správním řízení, jehož byl účastníkem, neuplatnil
   své námitky k žádosti o povolení takové stavby, ač tak učinit mohl.
 
   (2)  Dokud  není  o  záležitosti  rozhodnuto, může soud zakázat, aby se
   stavba  prováděla.  Hrozí-li  však přímé nebezpečí, nebo dá-li žalovaný
   přiměřenou  jistotu,  že věc uvede v předešlý stav a nahradí škodu, ale
   žalobce  jistotu  za  následky svého zákazu nedá, soud nezakáže, aby se
   zatím v provádění stavby pokračovalo, ledaže zákaz odůvodňují okolnosti
   případu.
 
   § 1005
 
   Pro případ odstraňování stavby platí § 1004 obdobně.
 
   Uchování držby
 
   § 1006
 
   Držitel  se  smí  svémocnému rušení vzepřít a věci, jež mu byla odňata,
   při  rušebním  činu  znovu  zmocnit,  nepřekročí-li  přitom  meze nutné
   obrany.
 
   § 1007
 
   (1)  Byl-li držitel z držby vypuzen, může se na vypuditeli domáhat, aby
   se  zdržel  dalšího  vypuzení  a  obnovil původní stav. Proti žalobě na
   ochranu  držby  lze  namítnout,  že  žalobce  získal  proti  žalovanému
   nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil.
 
   (2)  Vypuzení  z držby práv nastane, když druhá strana odepře plnit, co
   dosud   plnila,  když  někdo  zabrání  výkonu  práva,  nebo  již  nedbá
   povinnosti zdržet se nějakého konání.
 
   § 1008
 
   Prekluzivní lhůty
 
   (1)  Soud  zamítne žalobu na ochranu nebo na uchování držby, pokud bude
   žaloba  podána po uplynutí šesti týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl
   o svém právu i o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší, nejdéle však do
   jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé.
 
   (2)  K  námitce  vypuzení  z  držby soud nepřihlédne, pokud ji žalovaný
   uplatní po uplynutí lhůt stanovených v odstavci 1.
 
   § 1009
 
   Zánik držby
 
   (1)  Držba zaniká, vzdá-li se jí držitel, nebo ztratí-li trvale možnost
   vykonávat  obsah  práva,  které  dosud  vykonával. Držba rovněž zaniká,
   je-li z ní držitel vypuzen a neuchová si ji svépomocí nebo žalobou.
 
   (2)  Nevykonává-li držitel držbu, držba tím nezaniká. Ani smrt držitele
   nebo jeho zánik nepůsobí zánik držby.
 
   § 1010
 
   Spoludržba
 
   Spoludržba  se  řídí  přiměřeně  ustanoveními  o  držbě  a o společných
   právech.
 
   Díl 3
 
   Vlastnictví
 
   Oddíl 1
 
   Povaha vlastnického práva a jeho rozsah
 
   Předmět a obsah vlastnického práva
 
   § 1011
 
   Vše,  co  někomu  patří,  všechny  jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho
   vlastnictvím.
 
   § 1012
 
   Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně
   nakládat  a  jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru
   přiměřenou  poměrům  závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat
   takové  činy,  jejichž  hlavním  účelem  je  jiné  osoby obtěžovat nebo
   poškodit.
 
   Omezení vlastnického práva
 
   § 1013
 
   (1)  Vlastník  se  zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach,
   plyn,  pach,  světlo,  stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise)
   vnikají  na  pozemek  jiného  vlastníka  (souseda)  v  míře nepřiměřené
   místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i 
   o  vnikání  zvířat.  Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného
   vlastníka  bez  ohledu  na  míru  takových vlivů a na stupeň obtěžování
   souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.
 
   (2)  Jsou-li  imise  důsledkem  provozu závodu nebo podobného zařízení,
   který  byl  úředně  schválen,  má  soused  právo  jen na náhradu újmy v 
   penězích,  i když byla újma způsobena okolnostmi, k nimž se při úředním
   projednávání  nepřihlédlo.  To  neplatí, pokud se při provádění provozu
   překračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen.
 
   § 1014
 
   (1)  Ocitne-li  se na pozemku cizí movitá věc, vydá ji vlastník pozemku
   bez  zbytečného  odkladu jejímu vlastníku, popřípadě tomu, kdo ji měl u 
   sebe;  jinak  mu  umožní  vstoupit  na svůj pozemek a věc si vyhledat a
   odnést.  Stejně tak může vlastník stíhat na cizím pozemku chované zvíře
   nebo  roj včel; vletí-li však roj včel do cizího obsazeného úlu, nabývá
   vlastník úlu vlastnické právo k roji, aniž je povinen k náhradě.
 
   (2)  Způsobí-li  věc, zvíře, roj včel nebo výkon práva podle odstavce 1
   na pozemku škodu, má vlastník pozemku právo na její náhradu.
 
   § 1015
 
   Způsobila-li  movitá  věc  na  cizím  pozemku  škodu,  může ji vlastník
   pozemku zadržet, dokud neobdrží jinou jistotu nebo náhradu škody.
 
   § 1016
 
   (1)   Plody  spadlé  ze  stromů  a  keřů  na  sousední  pozemek  náleží
   vlastníkovi  sousedního  pozemku.  To  neplatí,  je-li sousední pozemek
   veřejným statkem.
 
   (2)  Neučiní-li  to  vlastník  v přiměřené době poté, co ho o to soused
   požádal,  smí  soused šetrným způsobem a ve vhodné roční době odstranit
   kořeny  nebo  větve stromu přesahující na jeho pozemek, působí-li mu to
   škodu  nebo  jiné  obtíže  převyšující  zájem  na  nedotčeném zachování
   stromu. Jemu také náleží, co z odstraněných kořenů a větví získá.
 
   (3)  Části  jiných  rostlin přesahující na sousední pozemek může soused
   odstranit šetrným způsobem bez dalších omezení.
 
   § 1017
 
   (1) Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se
   soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků,
   a   vysadil-li   je   nebo  nechal-li  je  vzrůst,  aby  je  odstranil.
   Nestanoví-li  jiný  právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí
   něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m
   jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní
   stromy 1,5 m.
 
   (2)  Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, je-li na sousedním pozemku les
   nebo  sad,  tvoří-li  stromy  rozhradu  nebo jedná-li se o strom zvlášť
   chráněný podle jiného právního předpisu.
 
   § 1018
 
   Pozemek  nesmí  být upraven tak, aby sousední pozemek ztratil náležitou
   oporu, ledaže se provede jiné dostatečné upevnění.
 
   § 1019
 
   (1)  Vlastník  pozemku má právo požadovat, aby soused upravil stavbu na
   sousedním  pozemku  tak, aby ze stavby nestékala voda nebo nepadal sníh
   nebo  led na jeho pozemek. Stéká-li však na pozemek přirozeným způsobem
   z výše položeného pozemku voda, zejména pokud tam pramení či v důsledku
   deště nebo oblevy, nemůže soused požadovat, aby vlastník tohoto pozemku
   svůj pozemek upravil.
 
   (2)  Je-li  pro níže položený pozemek nutný přítok vody, může soused na
   vlastníku výše položeného pozemku požadovat, aby odtoku vody nebránil v 
   rozsahu, ve kterém vodu sám nepotřebuje.
 
   § 1020
 
   Má-li  pro  to  vlastník  pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se
   soused  zdržel  zřizování stavby na sousedním pozemku v těsné blízkosti
   společné hranice pozemků.
 
   § 1021
 
   Vlastník  umožní  sousedovi  vstup  na  svůj  pozemek v době, rozsahu a
   způsobem,  které  jsou  nezbytné  k  údržbě  sousedního  pozemku nebo k 
   hospodaření  na něm, nelze-li tohoto účelu dosáhnout jinak; soused však
   nahradí vlastníku pozemku škodu tím způsobenou.
 
   § 1022
 
   (1)  Nemůže-li  se stavba stavět nebo bourat, nebo nemůže-li se opravit
   nebo  obnovit jinak než užitím sousedního pozemku, má vlastník právo po
   sousedovi  požadovat,  aby za přiměřenou náhradu snášel, co je pro tyto
   práce potřebné.
 
   (2)  Žádosti  nelze  vyhovět,  převyšuje-li sousedův zájem na nerušeném
   užívání pozemku zájem na provedení prací.
 
   § 1023
 
   (1) Vlastník pozemku musí snášet užívání prostoru nad pozemkem nebo pod
   pozemkem, je-li pro to důležitý důvod a děje-li se to takovým způsobem,
   že vlastník nemůže mít rozumný důvod tomu bránit.
 
   (2)  Z  takového  užívání  cizího  prostoru nemůže nikdo odvodit právo,
   jehož  by  se mohl někdo dovolávat po odpadnutí důvodu, který k užívání
   opravňoval;  pokud  však  v  důsledku  tohoto  užívání  vzniklo  úředně
   schválené zařízení, může vlastník žádat náhradu škody.
 
   Rozhrady
 
   § 1024
 
   (1)  Má se za to, že ploty, zdi, meze, strouhy a jiné podobné přirozené
   nebo umělé rozhrady mezi sousedními pozemky jsou společné.
 
   (2)  Společnou  zeď může každý užívat na své straně až do poloviny její
   tloušťky  a zřídit v ní výklenky tam, kde na druhé straně nejsou. Nesmí
   však učinit nic, co zeď ohrozí nebo co sousedovi překáží v užívání jeho
   části.
 
   § 1025
 
   Kde  jsou  rozhrady  dvojité nebo kde je vlastnictví rozděleno, udržuje
   každý svým nákladem, co je jeho.
 
   § 1026
 
   Vlastník  není  povinen znovu postavit rozpadlou zeď, plot nebo obnovit
   jinou  rozhradu,  musí  ji  však  udržovat  v  dobrém  stavu,  hrozí-li
   následkem  jejího  poškození  sousedovi škoda. Dojde-li však k takovému
   narušení   rozhrady,  že  hrozí,  že  se  hranice  mezi  pozemky  stane
   neznatelná,  má  každý  soused  právo  požadovat  opravu  nebo obnovení
   rozhrady.
 
   § 1027
 
   Na  návrh  souseda  a po zjištění stanoviska stavebního úřadu může soud
   uložit vlastníkovi pozemku povinnost pozemek oplotit, je-li to potřebné
   k zajištění nerušeného výkonu sousedova vlastnického práva a nebrání-li
   to účelnému užívání dalších pozemků.
 
   § 1028
 
   Jsou-li  hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused
   právo  požadovat,  aby  je  soud  určil  podle  poslední pokojné držby.
   Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení.
 
   Nezbytná cesta
 
   § 1029
 
   (1)  Vlastník  nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji
   řádně  užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může
   žádat,  aby  mu  soused  za  náhradu  povolil nezbytnou cestu přes svůj
   pozemek.
 
   (2) Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě
   vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i 
   jako  služebnost.  Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo
   užíváním  nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně
   zasažen.  To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení
   nové cesty.
 
   § 1030
 
   (1) Za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již kryto
   úplatou. Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty, zahrne úplata i 
   zvýšené náklady na její údržbu.
 
   (2)  Vlastník  nemovité  věci,  v  jehož  prospěch  byla nezbytná cesta
   povolena,  poskytne  jistotu  přiměřenou  případné  škodě  způsobené na
   dotčeném pozemku; to neplatí, je-li zjevné, že patrná škoda na dotčeném
   pozemku nevznikne.
 
   (3)  Plnění  podle  odstavců  1  a 2 náleží především vlastníku pozemku
   dotčeného  povolením  nezbytné  cesty,  má-li  však jím být dotčeno též
   věcné právo další osoby k dotčenému pozemku, poskytnou se tato plnění v 
   přiměřeném  rozsahu i jí. Další osobě, jíž bylo k dotčené nemovité věci
   zřízeno  jiné  právo, náleží náhrada za utrpěnou újmu proti vlastníkovi
   dotčeného  pozemku;  k  tomu  musí být přihlédnuto při stanovení úplaty
   podle odstavce 1.
 
   § 1031
 
   Bylo-li  povoleno  zřídit  na  dotčeném  pozemku  nezbytnou  cestu jako
   umělou, zřídí a udržuje ji ten, v jehož prospěch byla povolena.
 
   § 1032
 
   (1) Soud nepovolí nezbytnou cestu,
 
   a)  převýší-li  škoda  na  nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné
   cesty,
 
   b)  způsobil-li  si  nedostatek  přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně
   ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo
 
   c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.
 
   (2)  Nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem,
   aby  do  něj  cizí  osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný
   zájem brání takovou cestu zřídit.
 
   § 1033
 
   (1) Obklopuje-li nemovitou věc bez přístupu několik sousedních pozemků,
   povolí  se  nezbytná cesta jen přes jeden z nich. Přitom se uváží, přes
   který  pozemek  je  nejpřirozenější  přístup  za  současného  zřetele k 
   okolnostem stanoveným v § 1029 odst. 2.
 
   (2)  Ztratí-li nemovitá věc spojení s veřejnou cestou proto, že pozemek
   byl  rozdělen,  lze  žádat  nezbytnou  cestu  jen po osobě, která se na
   dělení podílela. V takovém případě se nezbytná cesta povolí bez úplaty.
 
   § 1034
 
   Při  pominutí příčiny, pro niž byla povolena nezbytná cesta, aniž je na
   oprávněné straně nějaká jiná příčina pro zachování nezbytné cesty, soud
   na návrh vlastníka dotčeného pozemku nezbytnou cestu zruší.
 
   § 1035
 
   (1)  Při zániku práva nezbytné cesty se úplata nevrací, složená jistota
   se však vypořádá.
 
   (2)  Je-li  úplata  za  nezbytnou  cestu  splatná  ve  splátkách nebo v 
   opakujících  se  dávkách,  zaniká  povinnost platit splátky nebo dávky,
   které při zániku práva nezbytné cesty nejsou splatné.
 
   § 1036
 
   Při  potřebě zřídit nezbytnou cestu jako umělou může vlastník dotčeného
   pozemku  požadovat,  aby  žadatel  do svého vlastnictví převzal pozemek
   potřebný pro nezbytnou cestu. Tehdy se cena stanoví nejen se zřetelem k 
   ceně  postoupeného pozemku, ale i s ohledem na znehodnocení zbývajícího
   nemovitého majetku dotčeného vlastníka.
 
   Vyvlastnění a omezení vlastnického práva
 
   § 1037
 
   Ve  stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu lze na nezbytnou dobu a
   v  nezbytné  míře  použít  vlastníkovu věc, pokud účelu nelze dosáhnout
   jinak.
 
   § 1038
 
   Ve veřejném zájmu, který nelze uspokojit jinak, a jen na základě zákona
   lze vlastnické právo omezit nebo věc vyvlastnit.
 
   § 1039
 
   (1)   Za  omezení  vlastnického  práva  nebo  vyvlastnění  věci  náleží
   vlastníkovi  plná  náhrada  odpovídající  míře, v jaké byl jeho majetek
   těmito opatřeními dotčen.
 
   (2)  Náhrada  se  poskytuje  v penězích. Lze ji však poskytnout i jiným
   způsobem, pokud si to strany ujednají.
 
   Ochrana vlastnického práva
 
   § 1040
 
   (1)  Kdo  věc  neprávem  zadržuje,  může být vlastníkem žalován, aby ji
   vydal.
 
   (2)  Žalovat  o  vydání věci nemůže ten, kdo věc svým jménem nabyvateli
   zcizil,  aniž byl jejím vlastníkem, a teprve poté k ní vlastnické právo
   nabyl;   nabytím  vlastnického  práva  zcizitelem  se  nabyvatel  stává
   vlastníkem věci.
 
   § 1041
 
   (1)  Kdo  se  domáhá,  aby  mu věc byla vydána, musí ji popsat takovými
   znaky, kterými se rozeznává od jiných věcí téhož druhu.
 
   (2) Vydání movité věci, kterou nelze rozeznat podle odstavce 1, zejména
   jedná-li se o peníze nebo o cenné papíry na doručitele smíšené s jinými
   věcmi  téhož  druhu,  se  lze  domáhat,  jen  lze-li z okolností seznat
   vlastnické  právo  osoby,  jež právo uplatňuje, a nedostatek dobré víry
   osoby, na níž je požadováno vydání věci.
 
   § 1042
 
   Vlastník  se  může  domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho
   vlastnického  práva  zasahuje  nebo  je  ruší  jinak než tím, že mu věc
   zadržuje.
 
   Ochrana domnělého vlastnického práva
 
   § 1043
 
   (1) Na toho, kdo nabyl držby vlastnického práva poctivě, řádně a pravým
   způsobem, se hledí jako na vlastníka proti tomu, kdo mu věc zadržuje či
   ho jinak ruší, aniž k tomu má právní důvod, nebo pokud k tomu má právní
   důvod stejně silný či slabší.
 
   (2)  Nabyl-li  někdo  držby  vlastnického  práva  bezúplatně  a jiný za
   úplatu, považuje se bezúplatné nabytí za slabší právní důvod.
 
   § 1044
 
   Má-li  někdo  věc  u  sebe,  aniž mu svědčí domněnka podle § 1043, může
   uplatnit právo náležející vlastníku na ochranu svým vlastním jménem.
 
   Oddíl 2
 
   Nabytí vlastnického práva
 
   Pododdíl 1
 
   Přivlastnění a nález
 
   Přivlastnění
 
   § 1045
 
   (1)  Věc,  která  nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li
   tomu  zákon  nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou
   vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří.
 
   (2) Opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu.
 
   § 1046
 
   (1) Divoké zvíře je bez pána, dokud žije na svobodě.
 
   (2)  Zajaté  zvíře  se stane zvířetem bez pána, jakmile získá svobodu a
   jeho vlastník je bez prodlení a soustavně nestíhá nebo nehledá ve snaze
   je znovu zajmout. Takové zvíře se však zvířetem bez pána nestane, je-li
   označeno takovým způsobem, že lze jeho vlastníka zjistit.
 
   § 1047
 
   (1)  Zkrocené  zvíře,  které  vlastník  nestíhá  a  které se ani samo k 
   vlastníkovi  v  přiměřené  době  nevrátí, ač mu v tom nikdo nebrání, se
   stává  zvířetem  bez  pána a smí si je přivlastnit na soukromém pozemku
   jeho  vlastník,  na  veřejném  statku pak kdokoli. Platí, že přiměřenou
   dobou pro návrat zvířete k vlastníkovi je doba šesti týdnů.
 
   (2)  Odstavec 1 se nepoužije, je-li zvíře označeno takovým způsobem, že
   lze jeho vlastníka zjistit.
 
   § 1048
 
   Domácí  zvíře  se  považuje  za  opuštěné,  pokud je z okolností zřejmý
   vlastníkův úmysl zbavit se zvířete nebo je vyhnat. To platí i o zvířeti
   v zájmovém chovu.
 
   § 1049
 
   Zvíře  chované  v  zoologické  zahradě  a  ryba v rybníku nebo podobném
   zařízení, které není veřejným statkem, bez pána není.
 
   § 1050
 
   (1)  Nevykonává-li  vlastník vlastnické právo k movité věci po dobu tří
   let,  má  se  za  to,  že  ji  opustil.  Byla-li  movitá věc, která pro
   vlastníka  měla  zřejmě  jen  nepatrnou  hodnotu,  zanechána  na  místě
   přístupném veřejnosti, považuje se za opuštěnou bez dalšího.
 
   (2)  Nevykonává-li  vlastník  vlastnické  právo k nemovité věci po dobu
   deseti let, má se za to, že ji opustil.
 
   Nález
 
   § 1051
 
   Má se za to, že si každý chce podržet své vlastnictví a že nalezená věc
   není  opuštěná.  Kdo  věc  najde,  nesmí  ji  bez  dalšího považovat za
   opuštěnou a přivlastnit si ji.
 
   § 1052
 
   (1)  Ztracenou věc vrátí nálezce tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi
   proti úhradě nutných nákladů a nálezného.
 
   (2)   Nelze-li   z  okolností  poznat,  komu  má  být  věc  vrácena,  a
   nepovažuje-li  se  věc  za  opuštěnou,  oznámí  nálezce  bez zbytečného
   odkladu  nález  obci,  na  jejímž území byla nalezena, zpravidla do tří
   dnů;  byla-li  však  věc  nalezena  ve  veřejné budově nebo ve veřejném
   dopravním   prostředku,  odevzdá  nálezce  nález  provozovateli  těchto
   zařízení,  který  se  zachová podle jiných právních předpisů, a není-li
   jich, postupuje, jako by byl nálezcem.
 
   § 1053
 
   (1)  Obec vyhlásí nález obvyklým způsobem. Nepřihlásí-li se v přiměřené
   době  ten,  kdo  věc  ztratil  a  má-li věc značnou hodnotu, učiní obec
   vhodné opatření, aby nález vešel v širší známost.
 
   (2)  Zjistí-li  obec sama vlastníka, zejména z nezaměnitelného označení
   věci, oznámí mu nález a vyzve ho, aby si věc převzal.
 
   § 1054
 
   (1)  Obec  rozhodne, jak bude nalezená věc uschována. Souhlasí-li s tím
   nálezce  či  jiná osoba a je-li to vhodné, může obec rozhodnout, že věc
   bude  uschována  u  této  osoby.  Věci značné hodnoty, zejména peníze o 
   vyšší  částce,  obec  odevzdá zpravidla do soudní úschovy nebo je uloží
   jiným vhodným způsobem.
 
   (2)  Věc,  která  se  nedá  uschovat  bez  patrné škody nebo kterou lze
   uschovat  jen  s  nepoměrnými náklady, obec prodá ve veřejné dražbě a s 
   výtěžkem naloží podle odstavce 1; předtím však odečte vlastní náklady s 
   dosavadní  správou  věci.  S  neprodejnou  věcí  obec naloží libovolným
   způsobem;  to  neplatí, jde-li o věc, o níž nelze mít pochybnost o její
   výjimečnosti a hodnotě.
 
   § 1055
 
   Věc  nebo  výtěžek  za  ni stržený vydá obec včetně plodů a užitků a po
   odečtení  nákladů  a nálezného tomu, kdo věc ztratil, nebo vlastníkovi,
   pokud se přihlásí do jednoho roku od vyhlášení nálezu.
 
   § 1056
 
   (1) Nálezné náleží nálezci i tehdy, když lze vlastníka zřejmě poznat ze
   znamení na věci, nebo z jiných okolností.
 
   (2)  Nálezné činí desetinu ceny nálezu. Má-li však ztracená věc hodnotu
   jen pro toho, kdo ji ztratil, nebo pro jejího vlastníka, náleží nálezci
   nálezné podle slušného uvážení.
 
   § 1057
 
   (1)  Nepřihlásí-li  se nikdo o věc do jednoho roku od vyhlášení nálezu,
   může  nálezce, obec nebo jiná osoba, které byla věc svěřena, nakládat s 
   věcí  jako  poctivý držitel. Spočívá-li však nález v penězích, mohou je
   tyto osoby jen užívat; to platí i o výtěžku za věc strženém.
 
   (2) Přihlásí-li se ten, kdo věc ztratil, nebo její vlastník po uplynutí
   doby  jednoho  roku  od  vyhlášení  nálezu  a před uplynutím tří let od
   vyhlášení  nálezu,  vydá  se  mu  věc  nebo  výtěžek  za  ni stržený po
   zaplacení nákladů a nálezného.
 
   (3)  Uplynou-li tři roky od vyhlášení nálezu, nabude nálezce, obec nebo
   jiná  osoba,  které  byla  věc  svěřena, vlastnické právo k věci nebo k 
   výtěžku za ni strženému.
 
   § 1058
 
   (1)  Je-li nalezeno zvíře, u něhož je zjevné, že mělo vlastníka, oznámí
   nálezce nález bez zbytečného odkladu obci, nelze-li z okolností poznat,
   komu má být vráceno.
 
   (2)  Osoba,  která  nalezené  zvíře  opatruje,  o  ně pečuje jako řádný
   hospodář, dokud se jej neujme vlastník.
 
   § 1059
 
   (1)   Je-li   nalezeno   zvíře   zjevně  určené  k  zájmovému  chovu  a
   nepřihlásí-li  se o ně nikdo do dvou měsíců od vyhlášení nálezu, nabude
   k němu nálezce vlastnické právo.
 
   (2)  Prohlásí-li  nálezce  obci, že zvíře nabýt nechce, a svěří-li obec
   zvíře  neodvolatelně  osobě,  která  provozuje útulek pro zvířata, může
   tato  osoba  se zvířetem volně nakládat, pokud se o ně nikdo nepřihlásí
   do  čtyř  měsíců  ode  dne,  kdy  jí  bylo  zvíře svěřeno. Byl-li nález
   vyhlášen až po předání zvířete, počne lhůta běžet od vyhlášení nálezu.
 
   § 1060
 
   Prohlásí-li  nálezce obci, že nalezenou věc nabýt nechce, přechází jeho
   právo  věc nebo výtěžek za ni stržený užívat a nabýt na obec, na jejímž
   území  byla  nalezena. Nabytím vlastnického práva vzniká obci povinnost
   zaplatit nálezci nálezné.
 
   § 1061
 
   Nálezci,  který  nález  neoznámí, přisvojí si jej nebo jinak poruší své
   povinnosti,  nenáleží  úhrada  a  nálezné, ani nemůže nález užívat nebo
   nabýt  k němu vlastnické právo podle ustanovení tohoto zákona o nálezu.
   Tím není dotčena jeho povinnost nahradit škodu.
 
   § 1062
 
   Nalezne-li  nějakou věc několik osob zároveň, jsou oprávněny i zavázány
   společně a nerozdílně. Spolunálezcem je i ten, kdo věc spatřil a snažil
   se ji dosíci, třebaže se jí dříve uchopil někdo jiný.
 
   Nález skryté věci
 
   § 1063
 
   O  nálezu  věci  zakopané,  zazděné nebo jinak skryté platí totéž, co o 
   nálezu  ztracené  věci.  Nálezci však nenáleží nálezné, když vlastník o 
   úkrytu věci věděl.
 
   § 1064
 
   (1) Není-li zřejmé, komu skrytá věc patří, oznámí nálezce její nalezení
   vlastníkovi pozemku a obci, na jejímž území byla nalezena; § 1062 platí
   obdobně.
 
   (2)   Nepřipadne-li  skrytá  věc  podle  jiných  právních  předpisů  do
   vlastnictví  státu,  kraje  nebo  obce,  ujedná si nálezce s vlastníkem
   pozemku,  kdo  z  nich  si  věc ponechá a vyplatí druhému polovinu ceny
   věci.  Neshodnou-li  se,  náleží  věc  vlastníku  pozemku a ten nálezci
   zaplatí polovinu její ceny.
 
   § 1065
 
   Osoba  zjednaná  k  nalezení  ztracené nebo skryté věci není nálezcem a
   náleží jí jen odměna za hledání, byla-li ujednána.
 
   Pododdíl 2
 
   Přirozený přírůstek
 
   Přírůstek nemovité věci
 
   § 1066
 
   Plody,  které  pozemek  vydává  sám  od sebe, aniž je obděláván, náleží
   vlastníkovi  pozemku.  Totéž obdobně platí o přirozených plodech jiných
   nemovitých věcí.
 
   § 1067
 
   Strom  náleží  tomu,  z  jehož pozemku vyrůstá kmen. Vyrůstá-li kmen na
   hranici pozemků různých vlastníků, je strom společný.
 
   Naplavenina a strž
 
   § 1068
 
   Zemina  naplavená  poznenáhla  na  břeh  náleží  vlastníkovi pobřežního
   pozemku. To platí i o přírůstcích vzniklých působením větru nebo jiných
   přírodních sil.
 
   § 1069
 
   Velká  a  rozeznatelná  část pozemku, kterou vodní tok odplaví k jinému
   břehu,  se  stává součástí pobřežního pozemku, pokud původní vlastník k 
   odplavenému pozemku neuplatní své právo po dobu jednoho roku.
 
   § 1070
 
   (1)  Oddělí-li  vodní tok od pozemku jeho část jako ostrov, je vlastník
   původního pozemku vlastníkem ostrova.
 
   (2) V ostatních případech náleží ostrov vlastníku vodního koryta.
 
   § 1071
 
   Vodní  koryto  vzniklé  strží  nebo  v důsledku vzniku ostrova se stává
   vlastnictvím vlastníka původního koryta.
 
   § 1072
 
   Přírůstek movité věci
 
   Přirozený přírůstek movité věci náleží jejímu vlastníkovi.
 
   § 1073
 
   (1) Plody, které vydává zvíře, náleží vlastníku zvířete.
 
   (2) Za oplodnění zvířete lze žádat odměnu, jen byla-li ujednána.
 
   Pododdíl 3
 
   Umělý přírůstek
 
   Zpracování
 
   § 1074
 
   (1)  Nová věc vzniklá zpracováním movitých věcí několika vlastníků tak,
   že zpracované věci nelze uvést do předešlého stavu buď vůbec, anebo jen
   se  značným  nákladem  nebo se značnou ztrátou, náleží jako vlastníkovi
   tomu, kdo materiálem nebo prací nejvíc přispěl hodnotě výsledku.
 
   (2)  Vlastník  nové  věci  zaplatí  tomu,  kdo vlastnické právo pozbyl,
   hodnotu  zpracované  věci  a  tomu,  kdo  se na výsledku podílel prací,
   odměnu za práci.
 
   § 1075
 
   (1)  Vlastníku věci, kterou zpracovatel nezpracoval v novou věc v dobré
   víře,  se  ponechává  na  vůli,  zda  si  přisvojí  novou věc a nahradí
   druhému, co on pozbyl, nebo zda mu věc za náhradu ponechá.
 
   (2)  Právo  k  volbě výhodnějšího řešení zanikne, nebude-li vykonáno do
   jednoho měsíce ode dne, kdy se vlastník o zpracování věcí dozvěděl.
 
   § 1076
 
   (1)  Nelze-li  určit  jediného  vlastníka  nové  věci,  náleží  věc  do
   spoluvlastnictví  vlastníků  zpracovaných věcí. Podíly se stanoví podle
   hodnot zpracovaných věcí; není-li to možné, jsou jejich podíly stejné.
 
   (2)  Spoluvlastníci zaplatí společně a nerozdílně odměnu za práci tomu,
   kdo věc zpracoval.
 
   § 1077
 
   Použije-li  se  cizí  věc jen na opravu jiné věci, připadne vlastníkovi
   opravené  věci,  a  ten  nahradí  vlastníkovi  zpracované  věci hodnotu
   použité cizí věci.
 
   Smísení
 
   § 1078
 
   (1)  Smísí-li  se  movité  věci  několika  vlastníků  tak,  že obnovení
   předešlého  stavu  sice není možné, ale celek lze bez porušení podstaty
   rozdělit  na díly, ponechává se každému na vůli, zda si oddělí poměrnou
   část  toho, co vzniklo smísením, anebo zda bude požadovat náhradu toho,
   co  pozbyl.  Nebyl-li  ten,  kdo věci smísil, v dobré víře, má vlastník
   právo přenechat mu svůj podíl na smísené věci za plnou náhradu.
 
   (2) Ustanovení § 1075 odst. 2 platí obdobně.
 
   § 1079
 
   Při  smísení  movitých  věcí  téhož  druhu, zejména dojde-li k němu při
   jejich  úschově,  se  §  1078  nepoužije;  na  vlastníky smísených věcí
   přechází vlastnictví poměrné části smísených věcí.
 
   § 1080
 
   Kdo  se  podílel  na  smísení cizích věcí a nebyl v dobré víře, nahradí
   dotčeným  vlastníkům  také  ušlý zisk; skutečnou škodu hradí však jen v 
   tom rozsahu, v jakém vlastníci nedosáhli její náhrady podle předchozích
   ustanovení.
 
   § 1081
 
   Kdo  z těch, kteří se na spojení věci podíleli, má novou věc u sebe, ač
   ji  má  vydat,  není  povinen  tak  učinit, dokud mu vlastník nezaplatí
   náhradu.
 
   § 1082
 
   Společné ustanovení
 
   Kdo  je  povinen  poskytnout  při  zpracování nebo smísení náhradu jiné
   osobě,  nemá  povinnost  plnit více, než kolik by byl povinen plnit při
   bezdůvodném obohacení.
 
   Stavba
 
   § 1083
 
   (1) Užije-li někdo cizí věc pro stavbu na svém pozemku, stane se stavba
   součástí  pozemku.  Vlastník  pozemku nahradí vlastníku užité věci její
   hodnotu.
 
   (2)  Kdo  nebyl  při  užití  cizí věci pro stavbu v dobré víře, nahradí
   vlastníku  užité  věci také ušlý zisk; skutečnou škodu hradí však jen v 
   tom rozsahu, v jakém vlastník nedosáhl její náhrady podle odstavce 1.
 
   § 1084
 
   (1) Stavba zřízená na cizím pozemku připadá vlastníkovi pozemku.
 
   (2)  Vlastník  pozemku  nahradí  osobě,  která zřídila na cizím pozemku
   stavbu  v  dobré  víře, účelně vynaložené náklady. Osoba, která v dobré
   víře nebyla, má táž práva a povinnosti jako nepřikázaný jednatel.
 
   § 1085
 
   Soud  může  na  návrh  vlastníka pozemku rozhodnout, že ten, kdo zřídil
   stavbu  na  cizím  pozemku, ač na to nemá právo, musí vlastním nákladem
   stavbu  odstranit  a  uvést  pozemek  do  předešlého stavu. Soud přitom
   přihlédne, zda k zřízení stavby došlo v dobré víře.
 
   § 1086
 
   (1)  Kdo  v dobré víře zřídil na cizím pozemku stavbu, má právo domáhat
   se  po  vlastníku  pozemku,  který  o  zřizování  stavby  věděl  a  bez
   zbytečného  odkladu  ji  nezakázal,  aby mu pozemek převedl za obvyklou
   cenu.  Také  vlastník pozemku má právo po zřizovateli stavby požadovat,
   aby pozemek koupil za obvyklou cenu.
 
   (2)  Soud  na  návrh  některé  ze  stran přikáže pozemek do vlastnictví
   zřizovatele  stavby  a  rozhodne  o  jeho povinnosti zaplatit vlastníku
   pozemku náhradu.
 
   § 1087
 
   Přestavek
 
   (1)  Zasahuje-li  trvalá  stavba  zřízená na vlastním pozemku jen malou
   částí  na  malou část cizího pozemku, stane se část pozemku zastavěného
   přestavkem  vlastnictvím  zřizovatele  stavby;  to neplatí, nestavěl-li
   zřizovatel stavby v dobré víře.
 
   (2) Kdo stavěl v dobré víře, nahradí vlastníku pozemku, jehož část byla
   zastavěna přestavkem, obvyklou cenu nabytého pozemku.
 
   Pododdíl 4
 
   Smíšený přírůstek
 
   § 1088
 
   (1)  Při  osetí  pozemku  cizím  semenem nebo osázení cizími rostlinami
   náleží  vlastníku pozemku, co takto přibude; rostliny mu však náleží až
   poté, co zapustí kořeny.
 
   (2) O náhradě za osivo a rostliny platí § 1083 a 1084 obdobně.
 
   Pododdíl 5
 
   Vydržení
 
   Řádné vydržení
 
   § 1089
 
   (1) Drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je
   a nabude věc do vlastnictví.
 
   (2)  Nepoctivost  předchůdce  nebrání  poctivému  nástupci,  aby  počal
   vydržení dnem, kdy nabyl držby.
 
   § 1090
 
   (1)  K  vydržení  se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na
   právním  důvodu,  který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud
   by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.
 
   (2) Nabyl-li zůstavitel nepravou držbu, nemůže vlastnické právo vydržet
   ani  jeho  dědic,  i  kdyby  držel  poctivě.  To  platí  obdobně  i pro
   všeobecného právního nástupce právnické osoby.
 
   § 1091
 
   (1) K vydržení vlastnického práva k movité věci je potřebná nepřerušená
   držba trvající tři roky.
 
   (2)   K  vydržení  vlastnického  práva  k  nemovité  věci  je  potřebná
   nepřerušená držba trvající deset let.
 
   § 1092
 
   Do  vydržecí  doby  se  ve  prospěch  vydržitele započte i doba řádné a
   poctivé držby jeho předchůdce.
 
   § 1093
 
   Držba  se  přeruší,  nevykonával-li  ji držitel v průběhu vydržecí doby
   déle než jeden rok.
 
   § 1094
 
   Vyžaduje-li  se,  aby  osoba  měla zákonného zástupce nebo opatrovníka,
   počne  vydržecí  doba  běžet  ohledně  práva  proti  ní až ode dne, kdy
   zákonného zástupce nebo opatrovníka získá. Již započatá doba běží dále,
   avšak neskončí dříve, než uplyne jeden rok po odpadnutí překážky.
 
   § 1095
 
   Mimořádné vydržení
 
   Uplyne-li  doba  dvojnásobně  dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí,
   vydrží  držitel  vlastnické  právo,  i  když neprokáže právní důvod, na
   kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý
   úmysl.
 
   § 1096
 
   Započtení vydržecí doby
 
   (1)  Nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se
   zakládá  na  právním  důvodu,  který by postačil ke vzniku vlastnického
   práva (§ 1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce.
 
   (2) Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého
   předchůdce bez dalšího.
 
   § 1097
 
   Zákaz vydržení
 
   Vydržet  vlastnické  právo  nemůže zákonný zástupce proti zastoupenému,
   ani  zastoupený  proti svému zákonnému zástupci. To platí obdobně i pro
   opatrovníka a opatrovance a pro poručníka a poručence.
 
   § 1098
 
   Zastavení vydržecí doby
 
   Mezi  manžely  nepočne vydržecí doba běžet ani neběží, dokud manželství
   trvá.  To  platí  obdobně  i  pro  osoby žijící ve společné domácnosti,
   zákonného  zástupce  a  zastoupeného,  opatrovníka  a opatrovance i pro
   poručníka a poručence.
 
   Pododdíl 6
 
   Převod vlastnického práva
 
   § 1099
 
   Vlastnické  právo  k  věci  určené  jednotlivě  se  převádí už samotnou
   smlouvou  k  okamžiku  její  účinnosti,  ledaže  je jinak ujednáno nebo
   stanoveno zákonem.
 
   § 1100
 
   (1)  Převede-li  strana  postupně  uzavřenými  smlouvami  různým osobám
   vlastnické   právo   k  věci  nezapsané  ve  veřejném  seznamu,  nabývá
   vlastnické  právo  osoba,  které  převodce  vydal věc nejdříve. Není-li
   nikdo  takový,  nabývá  vlastnické  právo  osoba,  s  níž byla uzavřena
   smlouva, která nabyla účinnosti jako první.
 
   (2)  Převede-li  strana  vlastnické  právo  k  věci zapsané ve veřejném
   seznamu postupně několika osobám, stane se vlastníkem osoba, která je v 
   dobré  víře  a jejíž vlastnické právo bylo do veřejného seznamu zapsáno
   jako první, a to i v případě, že její právo vzniklo později.
 
   Převod vlastnického práva k movité věci
 
   § 1101
 
   Vlastnické  právo  k  movité věci určené podle druhu se nabývá nejdříve
   okamžikem, kdy lze věc určit dostatečným odlišením od jiných věcí téhož
   druhu.
 
   § 1102
 
   Převede-li  se  vlastnické  právo  k  movité  věci  zapsané ve veřejném
   seznamu,  nabývá  se  věc  do  vlastnictví zápisem do takového seznamu,
   ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.
 
   § 1103
 
   (1) Vlastnické právo k cennému papíru na doručitele se převádí smlouvou
   k okamžiku jeho předání.
 
   (2)  Vlastnické  právo  k  cennému papíru na řad se převádí rubopisem a
   smlouvou  k  okamžiku  jeho  předání.  O  náležitostech rubopisu a jeho
   přijetí, jakož i o tom, kdo je z rubopisu oprávněn a jak toto oprávnění
   prokazuje,  platí  ustanovení  právního  předpisu  upravujícího směnky;
   převodce  cenného papíru však ručí za uspokojení práv z cenného papíru,
   jen je-li k tomu zvlášť zavázán.
 
   (3)  Vlastnické  právo k cennému papíru na jméno se převádí už samotnou
   smlouvou k okamžiku její účinnosti.
 
   § 1104
 
   (1)  Vlastnické  právo k zaknihovanému cennému papíru se nabývá zápisem
   zaknihovaného cenného papíru na účet vlastníka.
 
   (2)  Zapisuje-li se zaknihovaný cenný papír i na účet zákazníků, nabývá
   se vlastnické právo k němu zápisem na účet zákazníků.
 
   (3)  Na  nabývání  vlastnického  práva k imobilizovanému cennému papíru
   podle  §  2413  odst.  1  se  použijí  obdobně  ustanovení  o  nabývání
   vlastnictví k zaknihovaným cenným papírům.
 
   § 1105
 
   Převod vlastnického práva k nemovité věci
 
   Převede-li  se  vlastnické  právo  k  nemovité věci zapsané ve veřejném
   seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu.
 
   Společná ustanovení o převodu vlastnického práva
 
   § 1106
 
   Kdo  nabude  vlastnické  právo,  nabude  také práva a povinnosti s věcí
   spojená.
 
   § 1107
 
   (1)  Kdo nabude vlastnické právo, přejímá také závady váznoucí na věci,
   které  jsou  zapsány ve veřejném seznamu; jiné závady přejímá, měl-li a
   mohl-li  je  z  okolností  zjistit  nebo  bylo-li  to  ujednáno,  anebo
   stanoví-li tak zákon.
 
   (2) Závady, které nepřejdou, zanikají.
 
   § 1108
 
   Ustanovení  §  1106  a  1107 platí obdobně také při nabytí vlastnického
   práva jinak než převodem.
 
   Pododdíl 7
 
   Nabytí vlastnického práva od neoprávněného
 
   § 1109
 
   Vlastníkem  věci  se  stane  ten, kdo získal věc, která není zapsána ve
   veřejném  seznamu,  a  byl  vzhledem  ke všem okolnostem v dobré víře v 
   oprávnění  druhé  strany  vlastnické  právo  převést na základě řádného
   titulu, pokud k nabytí došlo
 
   a) ve veřejné dražbě,
 
   b)  od  podnikatele  při  jeho  podnikatelské  činnosti v rámci běžného
   obchodního styku,
 
   c) za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil,
 
   d) od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno,
 
   e)  při  obchodu  s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou
   vystavenými na doručitele, nebo
 
   f) při obchodu na komoditní burze.
 
   § 1110
 
   Získal-li  někdo  v  dobré  víře  za  úplatu  použitou  movitou  věc od
   podnikatele,  který  při  své  podnikatelské  činnosti  v rámci běžného
   obchodního  styku  obchoduje  takovými  věcmi, vydá ji vlastníku, který
   prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu věc byla odňata svémocně a že
   od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky.
 
   § 1111
 
   Získal-li  někdo  movitou  věc za jiných okolností, než které stanoví §
   1109  nebo  1110, stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v 
   oprávnění  převodce  převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud
   vlastník  prokáže,  že  věc  pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného
   trestného činu.
 
   § 1112
 
   Vlastnického  práva  ani  dobré víry svého předchůdce se nemůže k svému
   prospěchu  dovolat ten, kdo získal movitou věc s vědomím, že vlastnické
   právo bylo nabyto od neoprávněného.
 
   § 1113
 
   Ustanovení  §  1110  až  1112 se nepoužijí, pokud se jedná o investiční
   nástroj,  cenný  papír nebo listinu vystavené na doručitele nebo o věci
   nabyté  ve  veřejné  dražbě,  v  dražbě  při výkonu rozhodnutí nebo při
   provádění exekuce prodejem movitých věcí nebo o věci nabyté při obchodu
   na komoditní burze.
 
   Pododdíl 8
 
   Nabytí vlastnického práva rozhodnutím orgánu veřejné moci
 
   § 1114
 
   Rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci se vlastnického práva
   nabývá  dnem,  který  je  v  něm určen. Není-li v rozhodnutí takový den
   určen, nabývá se vlastnického práva dnem právní moci rozhodnutí.
 
   Díl 4
 
   Spoluvlastnictví
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 1115
 
   (1)   Osoby,  jimž  náleží  vlastnické  právo  k  věci  společně,  jsou
   spoluvlastníky.
 
   (2)   Ustanovení   o   spoluvlastnictví  se  použijí  přiměřeně  i  pro
   společenství jiných věcných práv.
 
   § 1116
 
   Vzhledem k věci jako celku, se spoluvlastníci považují za jedinou osobu
   a nakládají s věcí jako jediná osoba.
 
   § 1117
 
   Každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným
   právem každého dalšího spoluvlastníka.
 
   § 1118
 
   Spoluvlastníku náleží vyúčtování, jak bylo se společnou věcí nakládáno,
   i podíl z plodů a užitků ze společné věci.
 
   § 1119
 
   Vyúčtování  se  lze  domáhat  po  uplynutí  doby  obvyklé povaze správy
   společné  věci,  při  zániku  spoluvlastnictví nebo při zániku účasti v 
   něm, anebo z jiných důležitých důvodů.
 
   § 1120
 
   (1) Plody a užitky ze společné věci se dělí podle poměru podílů.
 
   (2)  Jak se naloží s plody a užitky ze společné věci, které nelze podle
   podílů   rozdělit,   určí   dohoda   spoluvlastníků.  Nedohodnou-li  se
   spoluvlastníci, prodají se tyto plody a užitky vhodným způsobem a výnos
   se rozdělí podle podílů.
 
   Oddíl 2
 
   Spoluvlastnický podíl
 
   § 1121
 
   Každý ze spoluvlastníků je úplným vlastníkem svého podílu.
 
   § 1122
 
   (1)  Podíl  vyjadřuje  míru  účasti každého spoluvlastníka na vytváření
   společné   vůle   a   na   právech   a  povinnostech  vyplývajících  ze
   spoluvlastnictví věci.
 
   (2)  Velikost  podílu  vyplývá  z právní skutečnosti, na níž se zakládá
   spoluvlastnictví  nebo  účast  spoluvlastníka  ve  spoluvlastnictví. To
   spoluvlastníkům  nebrání, aby si velikost podílů ujednali jinak; takové
   ujednání musí splňovat náležitosti stanovené pro převod podílu.
 
   (3) Má se za to, že podíly jsou stejné.
 
   § 1123
 
   Spoluvlastník  může  se  svým  podílem  nakládat podle své vůle. Takové
   nakládání  však  nesmí  být na újmu právům ostatních spoluvlastníků bez
   zřetele k tomu, z čeho vyplývají.
 
   § 1124
 
   (1)  Bylo-li  spoluvlastnictví založeno pořízením pro případ smrti nebo
   jinou  právní  skutečností  tak,  že spoluvlastníci nemohli svá práva a
   povinnosti  od počátku ovlivnit, a převádí-li některý ze spoluvlastníků
   svůj  podíl,  mají ostatní spoluvlastníci k podílu po dobu šesti měsíců
   ode  dne  vzniku spoluvlastnictví předkupní právo, ledaže spoluvlastník
   podíl převádí jinému spoluvlastníku nebo svému manželu, sourozenci nebo
   příbuznému v řadě přímé. Neujednají-li si spoluvlastníci, jak předkupní
   právo  vykonají,  mají  právo  vykoupit  podíl  poměrně podle velikosti
   podílů.
 
   (2)  Předkupní  právo  mají  spoluvlastníci  i v případě, že některý ze
   spoluvlastníků  převádí  podíl  bezúplatně;  tehdy  mají spoluvlastníci
   právo  podíl  vykoupit  za obvyklou cenu. To platí i v jiných případech
   zákonného předkupního práva.
 
   § 1125
 
   (1)  Vzniklo-li  spoluvlastnictví  k  zemědělskému závodu pořízením pro
   případ  smrti  nebo  jinou  právní  skutečností  tak, že spoluvlastníci
   nemohli  svá  práva  a  povinnosti  od  počátku  ovlivnit, a převádí-li
   některý  ze  spoluvlastníků  svůj  podíl, mají ostatní spoluvlastníci k 
   podílu předkupní právo; předkupní právo se vztahuje i na dědický podíl.
   Neujednají-li si spoluvlastníci nebo spoludědicové, jak předkupní právo
   vykonají, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.
 
   (2)  Převádí-li  spoluvlastník  svůj  podíl  osobě,  která by byla jeho
   dědicem  podle  ustanovení  o  zákonné posloupnosti dědiců, nebo jinému
   spoluvlastníku,  odstavec  1  se nepoužije. To platí i v případě, že se
   spoluvlastník předkupního práva v písemné formě vzdal.
 
   Oddíl 3
 
   Správa společné věci
 
   § 1126
 
   (1)  Každý  ze  spoluvlastníků  je oprávněn k účasti na správě společné
   věci.
 
   (2)  Při  rozhodování  o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají
   podle velikosti jejich podílů.
 
   § 1127
 
   Z   právního   jednání   týkajícího   se  společné  věci  jsou  všichni
   spoluvlastníci oprávněni a povinni společně a nerozdílně.
 
   § 1128
 
   (1)  O  běžné  správě  společné  věci rozhodují spoluvlastníci většinou
   hlasů.
 
   (2)  Rozhodnutí  má  právní  účinky  pro všechny spoluvlastníky pouze v 
   případě,  že  všichni  byli  vyrozuměni o potřebě rozhodnout, ledaže se
   jednalo  o  záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě. Spoluvlastník
   opominutý  při  rozhodování  o  neodkladné  záležitosti  může navrhnout
   soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu
   právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel.
 
   (3)  Není-li  návrh  podle  odstavce  2 podán do třiceti dnů od přijetí
   rozhodnutí,  právo podat jej zaniká; nebyl-li spoluvlastník o nakládání
   uvědoměn,  běží  lhůta  ode  dne,  kdy  se  o  rozhodnutí dozvěděl nebo
   dozvědět mohl.
 
   § 1129
 
   (1)  K  rozhodnutí  o  významné  záležitosti týkající se společné věci,
   zejména  o  jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu
   či  o  jejím  zpracování,  je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů
   spoluvlastníků.   Nedosáhne-li  se  této  většiny,  rozhodne  na  návrh
   spoluvlastníka soud.
 
   (2)  Spoluvlastník  přehlasovaný  při rozhodování podle odstavce 1 může
   navrhnout,  aby  o  záležitosti  rozhodl  soud;  v  rámci toho může též
   navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí.
   Ustanovení § 1128 odst. 3 platí obdobně.
 
   § 1130
 
   Přehlasovaný   spoluvlastník,  jemuž  rozhodnutí  hrozí  těžkou  újmou,
   zejména  neúměrným  omezením  v  užívání  společné  věci  nebo  vznikem
   povinnosti   zřejmě   nepoměrné  k  hodnotě  jeho  podílu,  může  soudu
   navrhnout,  aby toto rozhodnutí zrušil. Ustanovení § 1128 odst. 3 platí
   obdobně.
 
   § 1131
 
   Rozhodne-li  většina  spoluvlastníků o opatření potřebném pro zachování
   nebo   zlepšení  společné  věci  a  zaváže-li  se  vůči  přehlasovanému
   spoluvlastníku,  že  po  něm  nebude  požadovat,  aby  se  na nákladech
   podílel, nebo že mu nahradí veškerou újmu způsobenou přijatým opatřením
   a  poskytne  dostatečnou jistotu, nemá přehlasovaný spoluvlastník právo
   podle § 1130.
 
   § 1132
 
   K  rozhodnutí,  na jehož základě má být společná věc zatížena nebo její
   zatížení  zrušeno,  a  k  rozhodnutí,  na  jehož základě mají být práva
   spoluvlastníků  omezena  na dobu delší než deset let, je třeba souhlasu
   všech spoluvlastníků.
 
   § 1133
 
   Ke  zřízení  zástavního  práva  nebo  jiné  obdobné  jistoty sloužící k 
   zajištění  peněžité  pohledávky vzniklé při zlepšení společné věci nebo
   při  její  obnově  postačí  rozhodnutí  alespoň  dvoutřetinové  většiny
   spoluvlastníků.
 
   Správce společné věci
 
   § 1134
 
   O  volbě  a  odvolání  správce  rozhodují  spoluvlastníci stejně jako o 
   záležitostech běžné správy.
 
   § 1135
 
   Správce  má  právní  postavení  příkazníka. Musí spoluvlastníkům správu
   vyúčtovat;  náleží  mu  náhrada  účelně vynaložených nákladů, kterou si
   může vybrat z výnosů spravované věci.
 
   § 1136
 
   Spoluvlastník,   který  vynaložil  na  společnou  věc  náklad  v  zájmu
   ostatních   spoluvlastníků  bez  jejich  vyrozumění  a  souhlasu,  může
   požadovat
 
   a)  poměrnou  část  náhrady  v rozsahu zhodnocení věci, jednalo-li se o 
   náklad, který byl spoluvlastníkům ku prospěchu,
 
   b)  náhradu  nutných  nákladů, jednalo-li se o náklad, který bylo třeba
   vynaložit na záchranu věci.
 
   § 1137
 
   Svěří-li  se  správa několika osobám, rozhodují většinou hlasů; každá z 
   nich má jeden hlas.
 
   § 1138
 
   Dohodnou-li  se  spoluvlastníci  nemovité  věci  o  její  správě jinak,
   vyžaduje  dohoda  formu  veřejné  listiny.  Dohoda  se založí do sbírky
   listin u orgánu, u něhož je nemovitá věc zapsána ve veřejném seznamu.
 
   § 1139
 
   Soudní úprava poměrů spoluvlastníků
 
   (1)  Navrhne-li  některý  ze  spoluvlastníků  soudu,  aby  rozhodl,  že
   rozhodnutí  většiny  spoluvlastníků  nemá  vůči němu právní účinky, aby
   takové  rozhodnutí  zrušil, nebo je nahradil svým rozhodnutím, uspořádá
   soud  právní  poměry  spoluvlastníků  podle slušného uvážení. Soud může
   zejména  rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami
   či proti zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá.
 
   (2)  Způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také tehdy, domáhá-li
   se   jeho  rozhodnutí  některý  ze  spoluvlastníků  proto,  že  se  při
   rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny.
 
   Oddíl 4
 
   Oddělení ze spoluvlastnictví a zrušení spoluvlastnictví
 
   § 1140
 
   (1) Nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.
 
   (2)  Každý  ze  spoluvlastníků  může  kdykoli  žádat  o své oddělení ze
   spoluvlastnictví,  lze-li  předmět  spoluvlastnictví  rozdělit,  nebo o 
   zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen
   k újmě některého ze spoluvlastníků.
 
   § 1141
 
   (1)  Spoluvlastnictví  se  zrušuje dohodou všech spoluvlastníků; dohoda
   musí   obsahovat   ujednání   o   způsobu  vypořádání.  Jedná-li  se  o 
   spoluvlastnictví  nemovité  věci  nebo závodu, vyžaduje dohoda písemnou
   formu.
 
   (2)  Spoluvlastníci  se  vypořádají  rozdělením  společné  věci,  jejím
   prodejem  z  volné  ruky  nebo  ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku,
   anebo převedením vlastnického práva jednomu nebo více spoluvlastníkům s 
   vyplacením ostatních.
 
   § 1142
 
   (1) Jedná-li se o společnou věc, která má jako celek sloužit k určitému
   účelu, není její rozdělení možné.
 
   (2)  Zemědělský  pozemek může být rozdělen jen tak, aby dělením vznikly
   pozemky  účelně  obdělávatelné jak vzhledem k rozloze, tak i k možnosti
   stálého  přístupu.  To neplatí, pokud má být pozemek rozdělen za účelem
   zřízení   stavby   nebo  za  takovým  účelem,  pro  který  lze  pozemek
   vyvlastnit.
 
   § 1143
 
   Nedohodnou-li  se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o 
   něm  na  návrh  některého  ze  spoluvlastníků  soud. Rozhodne-li soud o 
   zrušení   spoluvlastnictví,   rozhodne  zároveň  o  způsobu  vypořádání
   spoluvlastníků.
 
   § 1144
 
   (1)  Je-li  to  možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale
   nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.
 
   (2)  Rozdělení  věci  však  nebrání  nemožnost  rozdělit  věc  na  díly
   odpovídající  přesně  podílům  spoluvlastníků,  vyrovná-li  se rozdíl v 
   penězích.
 
   § 1145
 
   Při  zrušení spoluvlastnictví rozdělením společné věci může soud zřídit
   služebnost  nebo  jiné  věcné  právo, vyžaduje-li to řádné užívání nově
   vzniklé věci bývalým spoluvlastníkem.
 
   § 1146
 
   Společné  listiny  nelze dělit. Nedohodnou-li se spoluvlastníci, u koho
   se  uloží  společné  listiny,  uloží  je  u nejstaršího spoluvlastníka,
   není-li  tomu  jinak  nic  na  závadu. Ostatní spoluvlastníci obdrží na
   společný náklad úředně ověřené opisy nebo kopie.
 
   § 1147
 
   Není-li  rozdělení  společné  věci  dobře  možné,  přikáže  ji  soud za
   přiměřenou  náhradu  jednomu  nebo  více spoluvlastníkům. Nechce-li věc
   žádný  ze  spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v 
   odůvodněném  případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi
   spoluvlastníky.
 
   § 1148
 
   (1)  Při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně vypořádají
   pohledávky  a  dluhy,  které  souvisejí  se  spoluvlastnictvím  nebo se
   společnou věcí.
 
   (2) Každý ze spoluvlastníků může žádat úhradu splatné pohledávky, jakož
   i  pohledávky,  jejíž  splatnost  nastane  do jednoho roku po účinnosti
   dohody  o  zrušení  spoluvlastnictví  nebo po zahájení řízení o zrušení
   spoluvlastnictví.
 
   (3) Prodá-li se věc, uhradí se po stržení nákladů prodeje všechny dluhy
   podle  předchozích  odstavců  ještě předtím, než se mezi spoluvlastníky
   rozdělí výtěžek.
 
   § 1149
 
   (1)  Bývalí  spoluvlastníci  si  doručí  na  žádost  některého  z  nich
   potvrzení, jak se vypořádali, pokud dohodu o zrušení spoluvlastnictví k 
   movité věci neuzavřeli v písemné formě.
 
   (2)   Při  vypořádání  spoluvlastnictví  k  nemovité  věci  zapsané  do
   veřejného  seznamu  vznikají  nová  vlastnická  práva zápisem do tohoto
   veřejného seznamu.
 
   Ochrana třetích osob při rozdělení společné věci
 
   § 1150
 
   Rozdělení  společné  věci  není  na újmu osobě, která má věcné právo ke
   společné věci.
 
   § 1151
 
   Při  rozdělení  panující  věci  trvá  věcné  břemeno  pro  všechny díly
   zpravidla  nadále,  nesmí  však být rozšířeno, ani se stát obtížnějším.
   Prospívá-li  věcné břemeno jen některým dílům, zanikne vzhledem k dílům
   ostatním.
 
   § 1152
 
   Rozdělí-li  se  zatížená  věc  a postihuje-li věcné břemeno jen některý
   díl, zaniká na dílech ostatních.
 
   § 1153
 
   (1) Poskytuje-li právo ze služebnosti nebo jiné zatížení právo k plodům
   nebo užitkům, může
 
   a) každá z oprávněných osob, pokud se dělí věc panující, nebo
 
   b)  každá z obtížených osob, pokud se dělí věc obtížená, navrhnout, aby
   vykonávání upravil soud.
 
   (2) Soud vykonávání upraví s ohledem na povahu a účel zatížení, jakož i 
   s  ohledem  na  hospodářské  zvláštnosti  jednotlivých  dílů  tak,  aby
   výsledek odpovídal zásadám slušnosti a aby se zatížení nezvětšilo.
 
   Odklad zrušení spoluvlastnictví
 
   § 1154
 
   (1)   Ujednají-li   si   spoluvlastníci,   že   nebudou  žádat  zrušení
   spoluvlastnictví  po  určitou  dobu,  nejvýše  však po dobu deseti let,
   nemůže tím být vyloučeno jakékoli jiné pozdější ujednání. Byl-li odklad
   zrušení  spoluvlastnictví ujednán na dobu delší deseti let, považuje se
   za ujednaný na deset let. Odklad zrušení spoluvlastnictví lze ujednat i 
   opakovaně.
 
   (2)  Má-li ujednání odkladu zrušení spoluvlastnictví zavazovat i právní
   nástupce  spoluvlastníků, jejichž právní nástupnictví vznikne jinak než
   děděním nebo přeměnou právnické osoby, musí to být výslovně ujednáno.
 
   (3)  Ujednání o odkladu zrušení spoluvlastnictví vyžaduje formu veřejné
   listiny;  týká-li  se  ujednání  nemovité  věci  zapsané  do  veřejného
   seznamu,   zapíše  se  odklad  zrušení  spoluvlastnictví  do  veřejného
   seznamu.
 
   § 1155
 
   (1) Na návrh spoluvlastníka může soud zrušení spoluvlastnictví odložit,
   má-li   tím  být  zabráněno  majetkové  ztrátě  nebo  vážnému  ohrožení
   oprávněného  zájmu  některého  spoluvlastníka,  a prodloužit tak trvání
   spoluvlastnictví, nejdéle však o dva roky.
 
   (2)  Zrušení  spoluvlastnictví  může  být  odloženo  také pořízením pro
   případ smrti.
 
   § 1156
 
   Odklad    zrušení   spoluvlastnictví   lze   později   změnit   dohodou
   spoluvlastníků,  a  nedojde-li k ní, rozhodnutím soudu vydaným na návrh
   spoluvlastníka,  který  prokáže, že na něm nelze spravedlivě požadovat,
   aby   ve  spoluvlastnictví  setrval,  anebo  že  se  podstatně  změnily
   okolnosti, pro něž k odkladu spoluvlastnictví došlo.
 
   § 1157
 
   Odklad oddělení ze spoluvlastnictví
 
   Pro oddělení ze spoluvlastnictví platí § 1154 až 1156 obdobně.
 
   Oddíl 5
 
   Bytové spoluvlastnictví
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 1158
 
   (1)  Bytové spoluvlastnictví je spoluvlastnictví nemovité věci založené
   vlastnictvím jednotek. Bytové spoluvlastnictví může vzniknout, pokud je
   součástí nemovité věci dům alespoň s dvěma byty.
 
   (2)  Co  je  stanoveno  v  tomto oddílu o bytu, platí také pro nebytový
   prostor, jakož i pro soubor bytů nebo nebytových prostorů.
 
   § 1159
 
   Jednotka  zahrnuje  byt  jako prostorově oddělenou část domu a podíl na
   společných  částech  nemovité  věci  vzájemně  spojené a neoddělitelné.
   Jednotka je věc nemovitá.
 
   Společné části
 
   § 1160
 
   (1)  Společné  jsou  alespoň  ty  části  nemovité věci, které podle své
   povahy mají sloužit vlastníkům jednotek společně.
 
   (2)  Společnými  jsou  vždy pozemek, na němž byl dům zřízen, nebo věcné
   právo,  jež  vlastníkům  jednotek  zakládá  právo  mít  na pozemku dům,
   stavební  části  podstatné  pro  zachování  domu  včetně  jeho hlavních
   konstrukcí,  a  jeho tvaru i vzhledu, jakož i pro zachování bytu jiného
   vlastníka  jednotky,  a zařízení sloužící i jinému vlastníku jednotky k 
   užívání  bytu.  To  platí  i  v  případě,  že  se  určitá část přenechá
   některému vlastníku jednotky k výlučnému užívání.
 
   § 1161
 
   Neurčí-li  se  podíly  na  společných  částech  se  zřetelem  k povaze,
   rozměrům  a  umístění  bytu  nebo jako stejné, platí, že jsou stanoveny
   poměrem velikosti podlahové plochy bytu k celkové podlahové ploše všech
   bytů v domě.
 
   § 1162
 
   (1)  Jsou-li  podíly  na  společných  částech  určeny jinak než poměrem
   velikosti  podlahové plochy bytu k celkové podlahové ploše všech bytů v 
   domě  nebo než jako stejné, má vlastník jednotky právo domáhat se změny
   tohoto určení, pokud se okolnosti změnily tak podstatně, že určení jeho
   podílu na společných částech je zjevně nespravedlivé.
 
   (2)  Nedojde-li  na  návrh  vlastníka  jednotky  ke změně prohlášení (§
   1169), změní prohlášení soud.
 
   Pododdíl 2
 
   Vznik jednotky
 
   § 1163
 
   Výstavba
 
   Zavázaly-li  se  k  tomu strany v souvislosti se stavbou domu nebo jeho
   změnou,  vznikne  jednotka  výstavbou,  pokud  je dům alespoň v takovém
   stupni  rozestavěnosti,  že je již navenek uzavřen obvodovými stěnami a
   střešní konstrukcí a byt je uzavřen obvodovými stěnami.
 
   § 1164
 
   Zápis do veřejného seznamu
 
   (1)  Zápisem do veřejného seznamu jednotka vznikne, pokud vlastník nebo
   osoba  k  tomu oprávněná z jiného věcného práva prohlášením rozdělí své
   právo k domu a pozemku na vlastnické právo k jednotkám.
 
   (2) Zápisem do veřejného seznamu jednotka vznikne i v případě, že si to
   ujednají  spoluvlastníci při oddělení ze spoluvlastnictví nebo při jeho
   zrušení  a vypořádání, nebo že si to ujednají manželé při změně rozsahu
   nebo  při  vypořádání  společného  jmění. Ustanovení o prohlášení se na
   tato ujednání použijí přiměřeně.
 
   § 1165
 
   Rozhodnutí soudu
 
   Jednotka   vznikne,   pokud   o  tom  rozhodne  soud  při  oddělení  ze
   spoluvlastnictví, při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, při zúžení
   společného jmění nebo při vypořádání společného jmění.
 
   Prohlášení
 
   § 1166
 
   (1) Při rozdělení práva k nemovité věci na vlastnické právo k jednotkám
   se uvedou alespoň
 
   a) údaje o pozemku, domu, obci a katastrálním území,
 
   b) údaje o jednotce, zejména
 
   1.  pojmenování a označení jednotlivých bytů alespoň číslem a umístěním
   s určením účelu užívání,
 
   2.  určení  a  popis  společných  částí  se zřetelem k jejich stavební,
   technické  nebo  uživatelské povaze a s případným určením, které z nich
   jsou vyhrazeny k výlučnému užívání vlastníku určité jednotky,
 
   3. velikost podílů na společných částech,
 
   c)  jaká  věcná  a  jiná  práva  a  jaké  závady  přecházejí se vznikem
   vlastnického  práva  k  jednotce  na všechny vlastníky jednotek nebo na
   některé z nich.
 
   (2)  Má-li  rozdělením vzniknout alespoň pět jednotek, z nichž mají být
   alespoň   tři  ve  vlastnictví  tří  různých  vlastníků,  uvedou  se  v 
   prohlášení  i  náležitosti stanov společenství vlastníků jednotek (dále
   jen  „společenství vlastníků“). Nevznikne-li v souvislosti s rozdělením
   společenství  vlastníků,  určí  prohlášení  správce pravidla pro správu
   domu,  pravidla  pro  užívání  společných  částí a příspěvky na náklady
   spojené se správou domu a pozemku.
 
   (3)  K  prohlášení  se přiloží půdorysy všech podlaží, popřípadě jejich
   schémata, určující polohu bytů a společných částí domu, spolu s údaji o 
   podlahových plochách bytů.
 
   § 1167
 
   Dojde-li  k zápisu vlastnického práva k jednotkám do veřejného seznamu,
   nelze  prohlášení  prohlásit za neplatné ani nelze určit, že vlastnické
   právo k jednotce nevzniklo, v případě, že věcné právo k jednotce nabyla
   další osoba.
 
   § 1168
 
   Odstranění vady prohlášení
 
   (1)  Vymezuje-li prohlášení jednotku neurčitým nebo nesprávným způsobem
   a  neodstraní-li  je původce prohlášení bez zbytečného odkladu poté, co
   ho  na  vadu upozornila osoba, která na tom má právní zájem, mohou vadu
   odstranit   vlastníci   dotčených   jednotek   společným   prohlášením.
   Nedojde-li  k  tomu,  rozhodne  o  odstranění vady soud na návrh osoby,
   která na tom má právní zájem.
 
   (2) Určí-li prohlášení neurčitě nebo nesprávně podíl vlastníka jednotky
   na společných částech, nepřihlíží se k tomu.
 
   § 1169
 
   Změna prohlášení
 
   (1)   Vlastníci   jednotek  mohou  prohlášení  změnit.  Je-li  jednotka
   zatížena,  lze prohlášení změnit s předchozím souhlasem osoby oprávněné
   z věcného práva.
 
   (2) Ke změně prohlášení se vyžaduje dohoda dotčených vlastníků jednotek
   o  změně  jejich  práv a povinností uzavřená v písemné formě. Účinnosti
   dohoda nabývá, pokud s ní v písemné formě souhlasí vlastníci jednotek s 
   většinou  hlasů,  popřípadě  s  kvalifikovanou většinou hlasů určenou v 
   prohlášení, a to i když nejsou stranami dohody.
 
   Pododdíl 3
 
   Výstavba domu s jednotkami
 
   § 1170
 
   Smlouva o výstavbě
 
   (1)  Smlouvou  o  výstavbě  se  strany  zavazují podílet se společně na
   výstavbě,  dokončení  nebo  na  změně domu za účelem zřízení nebo změny
   jednotek.  Pro  práva  a  povinnosti  stran  platí přiměřeně ustanovení
   tohoto zákona o společnosti.
 
   (2) Ve smlouvě strany ujednají alespoň
 
   a) údaje stanovené jako náležitosti prohlášení o rozdělení práva k domu
   a pozemku na vlastnické právo k jednotkám,
 
   b)   způsob  úhrady  nákladů  výstavby,  popřípadě  ocenění  svépomocně
   prováděných prací,
 
   c)  velikost  spoluvlastnických podílů k domu, a má-li být dům součástí
   pozemku,  velikost  spoluvlastnických  podílů  k  pozemku, na dobu, než
   výstavbou  vznikne  první  jednotka;  spoluvlastnické podíly se určí ve
   velikosti   odpovídající   velikosti   podílu   vlastníka  jednotky  na
   společných částech, a
 
   d) má-li výstavbou vzniknout dům alespoň s pěti jednotkami, náležitosti
   stanov společenství vlastníků, pokud již nebylo založeno.
 
   (3) Smlouva vyžaduje písemnou formu.
 
   § 1171
 
   Je-li  smlouva  o  výstavbě uzavřena v době, kdy je dům již rozestavěn,
   ale   byty  ještě  rozestavěny  nejsou,  ujednají  si  strany  velikost
   spoluvlastnických  podílů  k  nemovité  věci  ve velikosti odpovídající
   velikosti  spoluvlastnických  podílů  budoucích  vlastníků  jednotek na
   společných částech.
 
   § 1172
 
   (1)  Má-li  jednotka  vzniknout  nástavbou,  přístavbou  nebo  stavební
   úpravou  domu  a  nejsou-li  v  domě  jednotky dosud vymezeny, ujednají
   strany  ve  smlouvě  i vymezení jednotek v domě a vlastník nebo osoba k 
   tomu  oprávněná z jiného věcného práva převede na zájemce o nabytí nové
   jednotky   spoluvlastnický   podíl   k   nemovité   věci  ve  velikosti
   odpovídající  velikosti  jeho  spoluvlastnického  podílu jako vlastníka
   jednotky na společných částech.
 
   (2)  Má-li  vzniknout  nová  jednotka nebo má-li být dosavadní jednotka
   změněna  nástavbou,  přístavbou  nebo stavební úpravou v domě, kde jsou
   jednotky  již  vymezeny,  ujednají  strany ve smlouvě i změny velikosti
   spoluvlastnických  podílů  po vzniku nové jednotky nebo změně dosavadní
   jednotky  a  jejich převody tak, aby odpovídaly nově určeným velikostem
   spoluvlastnických podílů.
 
   § 1173
 
   Neobsahuje-li  smlouva  o  výstavbě  výslovné  ujednání o odchylkách od
   určení  jednotek, považuje se výstavba za řádnou, pokud je odchylka jen
   nepatrná  a  dotčený  spoluvlastník  ji  měl  a  mohl rozumně očekávat.
   Nedohodnou-li  se  strany,  rozhodne  soud, jak se důsledky odchylky od
   určení jednotek vypořádají.
 
   § 1174
 
   (1)  Vznikne-li  výstavbou  dům,  zůstanou strany až do vzniku jednotky
   podílovými spoluvlastníky nemovité věci.
 
   (2)  Vznikem jednotky se podílové spoluvlastnictví nemovité věci mění v 
   bytové spoluvlastnictví.
 
   Pododdíl 4
 
   Práva a povinnosti vlastníka jednotky
 
   § 1175
 
   (1)  Vlastník  jednotky  má  právo svobodně spravovat, výlučně užívat a
   uvnitř stavebně upravovat svůj byt jakož i užívat společné části, nesmí
   však  ztížit jinému vlastníku jednotky výkon stejných práv ani ohrozit,
   změnit nebo poškodit společné části.
 
   (2)  Vlastník jednotky udržuje svůj byt, jak to vyžaduje nezávadný stav
   a dobrý vzhled domu; to platí i o společných částech, které má vlastník
   jednotky vyhrazeny ve výlučném užívání.
 
   § 1176
 
   Vznikem   vlastnického  práva  k  jednotce  vzniká  vlastníku  jednotky
   povinnost  řídit  se  pravidly pro správu domu a pro užívání společných
   částí,  pokud  byl  s těmito pravidly seznámen nebo pokud je měl a mohl
   znát,  jakož i zajistit jejich dodržování osobami, jimž umožnil přístup
   do domu nebo bytu.
 
   § 1177
 
   (1)  Kdo  nabyl  jednotku do vlastnictví, oznámí to včetně své adresy a
   počtu  osob,  které  budou  mít  v  bytě domácnost, vlastníkům jednotek
   prostřednictvím  osoby  odpovědné  za správu domu nejpozději do jednoho
   měsíce  ode  dne, kdy se dozvěděl nebo mohl dozvědět, že je vlastníkem.
   To obdobně platí i v případě změny údajů uvedených v oznámení.
 
   (2)  Vlastník jednotky oznámí bez zbytečného odkladu osobě odpovědné za
   správu  domu  změny v počtu osob, které mají v bytě domácnost a bydlí v 
   něm  po  dobu,  která  činí  v  souhrnu  nejméně  tři  měsíce  v jednom
   kalendářním  roce. To platí i tehdy, přenechal-li vlastník jednotky byt
   k  užívání  jiné  osobě; v takovém případě oznámí i jméno a adresu této
   osoby.
 
   § 1178
 
   Požádá-li  o  to  vlastník jednotky, sdělí mu osoba odpovědná za správu
   domu jméno a adresu kteréhokoli vlastníka jednotky nebo nájemce v domě.
 
   § 1179
 
   Vlastník  jednotky  má právo seznámit se, jak osoba odpovědná za správu
   domu  hospodaří  a  jak  dům  nebo  pozemek spravuje. U této osoby může
   vlastník  jednotky nahlížet do smluv uzavřených ve věcech správy, jakož
   i do účetních knih a dokladů.
 
   § 1180
 
   (1) Nebylo-li jinak určeno, přispívá vlastník jednotky na správu domu a
   pozemku  ve  výši  odpovídající  jeho  podílu  na  společných  částech.
   Slouží-li  některá ze společných částí jen některému vlastníku jednotky
   k  výlučnému užívání, stanoví se výše příspěvku i se zřetelem k povaze,
   rozměrům  a umístění této části a rozsahu povinnosti vlastníka jednotky
   spravovat tuto část na vlastní náklad.
 
   (2)  Příspěvky  určené  na  odměňování  osoby, která dům spravuje, nebo
   členů  jejích orgánů, na vedení účetnictví a na podobné náklady vlastní
   správní činnosti se rozvrhnou na každou jednotku stejně.
 
   § 1181
 
   (1) Vlastník jednotky platí zálohy na plnění spojená nebo související s 
   užíváním  bytu  (služby)  a  má právo, aby mu osoba odpovědná za správu
   domu  zálohy  včas  vyúčtovala,  zpravidla nejpozději do čtyř měsíců od
   skončení zúčtovacího období.
 
   (2)  Není-li  určena  doba  splatnosti nedoplatku nebo přeplatku záloh,
   jsou  splatné  k  témuž  dni  do tří měsíců po uplynutí lhůty uvedené v 
   odstavci 1.
 
   § 1182
 
   Upravuje-li vlastník jednotky stavebně svůj byt, umožní do bytu přístup
   pro  ověření,  zda  stavební úpravy neohrožují, nepoškozují nebo nemění
   společné  části,  pokud  byl  k tomu předem vyzván osobou odpovědnou za
   správu domu.
 
   § 1183
 
   (1)  Vlastník jednotky se zdrží všeho, co brání údržbě, opravě, úpravě,
   přestavbě  či  jiné  změně  domu  nebo  pozemku,  o  nichž  bylo  řádně
   rozhodnuto; jsou-li prováděny uvnitř bytu nebo na společné části, která
   slouží  výlučně  k  užívání vlastníka jednotky, umožní do nich přístup,
   pokud  k  tomu  byl  předem vyzván osobou odpovědnou za správu domu. To
   platí  i  pro  umístění, údržbu a kontrolu zařízení pro měření spotřeby
   vody, plynu, tepla a jiných energií.
 
   (2)  Při  poškození jednotky prováděním prací podle odstavce 1, nahradí
   vlastníku   jednotky  škodu  společenství  vlastníků,  a  nevzniklo-li,
   nahradí  ji poměrně spoluvlastníci domu. Prováděl-li však tyto práce ve
   svém zájmu jen některý vlastník jednotky, nahradí škodu sám.
 
   § 1184
 
   Na  návrh  osoby  odpovědné  za  správu  domu  nebo dotčeného vlastníka
   jednotky  může  soud  nařídit  prodej  jednotky  toho  vlastníka, který
   porušuje  povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím soudu způsobem
   podstatně  omezujícím  nebo  znemožňujícím  práva  ostatních  vlastníků
   jednotek.
 
   § 1185
 
   Spoluvlastnictví jednotky
 
   (1)  Vlastník  jednotky  může  své právo k jednotce rozdělit na podíly,
   ledaže to bylo vyloučeno.
 
   (2)  Spoluvlastníci  jednotky  zmocní  společného  zástupce, který bude
   vykonávat  jejich práva vůči osobě odpovědné za správu domu. To platí i 
   v případě manželů, kteří mají jednotku ve společném jmění.
 
   Zvláštní ustanovení o převodu jednotky
 
   § 1186
 
   (1)  Při převodu vlastnického práva k jednotce nevzniká osobě odpovědné
   za  správu  domu  povinnost  příspěvky  na správu domu ke dni účinnosti
   převodu vypořádat.
 
   (2)  Převádí-li vlastník vlastnické právo k jednotce, doloží nabyvateli
   potvrzením  osoby  odpovědné  za správu domu, jaké dluhy související se
   správou  domu  a  pozemku  přejdou na nabyvatele jednotky, popřípadě že
   takové  dluhy  nejsou.  Za  dluhy, které na nabyvatele jednotky přešly,
   ručí převodce osobě odpovědné za správu domu.
 
   § 1187
 
   (1)  Vznikla-li  jednotka  rozdělením  práva  k  domu  nebo  pozemku na
   vlastnické  právo  k  jednotkám,  má  nájemce  bytu  předkupní  právo k 
   jednotce  při  jejím  prvním  převodu.  To  platí  i  v  případě  nájmu
   nebytového  prostoru, pokud byl pronajat v souvislosti s bytem v tomtéž
   domě.  Předkupní  právo  zanikne,  nepřijme-li nájemce nabídku do šesti
   měsíců od její účinnosti.
 
   (2) Je-li nájemcem právnická osoba, ustanovení odstavce 1 se nepoužije.
 
   § 1188
 
   (1)  Vznikne-li jednotka v domě ve vlastnictví nebo ve spoluvlastnictví
   právnické  osoby  a  je-li  nájemcem člen nebo společník této právnické
   osoby,  který  se  podílel  prací  nebo  majetkovou  účastí na pořízení
   nemovité  věci, lze vlastnické právo k jednotce převést jen na něho. To
   platí  i  v  případě,  že  se  na pořízení nemovité věci podílel právní
   předchůdce společníka nebo člena.
 
   (2)  Vyžaduje-li  jiný  právní  předpis  k  platnosti převodu stanovení
   hodnoty  převáděného  majetku  na  základě  posudku  znalce jmenovaného
   soudem, jeho ustanovení se nepoužijí.
 
   Pododdíl 5
 
   Správa domu a pozemku
 
   § 1189
 
   (1)  Správa domu a pozemku zahrnuje vše, co nenáleží vlastníku jednotky
   a  co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči
   o dům a pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných
   částí. Správa domu zahrnuje i činnosti spojené s přípravou a prováděním
   změn společných částí domu nástavbou, přístavbou, stavební úpravou nebo
   změnou  v  užívání,  jakož  i  se  zřízením,  udržováním nebo zlepšením
   zařízení v domě nebo na pozemku sloužících všem spoluvlastníkům domu.
 
   (2)  Má  se  za  to,  že  se správa vztahuje i na společné části, které
   slouží výlučně k užívání jen některému spoluvlastníku.
 
   § 1190
 
   Osobou  odpovědnou  za správu domu a pozemku je společenství vlastníků.
   Nevzniklo-li  společenství  vlastníků,  je  osobou odpovědnou za správu
   domu správce.
 
   Správa bez vzniku společenství vlastníků
 
   § 1191
 
   Nevzniklo-li  společenství  vlastníků,  použijí  se  na správu pravidla
   určená  v  prohlášení  a  pro rozhodování ve věcech správy se přiměřeně
   použijí ustanovení o shromáždění; k rozhodnutí svolá vlastníky jednotek
   správce.
 
   § 1192
 
   (1)  Má-li  některý vlastník jednotky na společných částech podíl větší
   než  poloviční,  stává  se  správcem. Není-li takový vlastník jednotky,
   zvolí  vlastníci  jednotek  správce  většinou hlasů. Na návrh některého
   vlastníka  jednotky soud správce odvolá a jmenuje nového správce, pokud
   je pro to důležitý důvod.
 
   (2) Správce může samostatně činit, co je nutné k zachování spravovaného
   majetku;  pokud je určeno něco jiného, nepřihlíží se k tomu. To neplatí
   pro  rozhodování  o  záležitostech, které podle tohoto zákona náleží do
   působnosti shromáždění.
 
   § 1193
 
   Jedná-li  se  o  dům,  kde  je méně než pět jednotek, nepřihlíží se při
   rozhodování  vlastníků  jednotek  k  hlasům správce převyšujícím součet
   hlasů všech ostatních vlastníků jednotek.
 
   Společenství vlastníků
 
   § 1194
 
   (1)  Společenství  vlastníků  je  právnická  osoba  založená  za účelem
   zajišťování  správy  domu  a  pozemku;  při  naplňování  svého účelu je
   způsobilé  nabývat  práva  a  zavazovat  se k povinnostem. Společenství
   vlastníků  nesmí  podnikat ani se přímo či nepřímo podílet na podnikání
   nebo jiné činnosti podnikatelů nebo být jejich společníkem nebo členem.
 
   (2)  Členství  ve  společenství  vlastníků  je  neoddělitelně spojeno s 
   vlastnictvím jednotky. Za dluhy společenství vlastníků ručí jeho člen v 
   poměru podle velikosti svého podílu na společných částech.
 
   § 1195
 
   (1)  Společenství vlastníků může nabývat majetek a nakládat s ním pouze
   pro účely správy domu a pozemku.
 
   (2) K právnímu jednání, kterým společenství vlastníků zajistí dluh jiné
   osoby, se nepřihlíží.
 
   § 1196
 
   (1)  Společenství  vlastníků  právně  jedná  v  mezích  svého  účelu  s 
   vlastníky jednotek i s třetími osobami.
 
   (2)  Vzniknou-li  vlastníkům  jednotek  práva vadou jednotky, zastupuje
   společenství vlastníků vlastníky jednotek při uplatňování těchto práv.
 
   § 1197
 
   Sdruží-li  se společenství vlastníků s jiným společenstvím vlastníků ke
   spolupráci při naplňování svého účelu nebo stane-li se členem právnické
   osoby  sdružující  společenství  vlastníků nebo vlastníky jednotek nebo
   jinak  působící  v  oblasti  bydlení, nesmí se zavázat k jiné majetkové
   účasti,  než  je poskytnutí členského vkladu nebo poskytování členských
   příspěvků.  Zaváže-li  se  společenství  vlastníků podílet se na ztrátě
   jiné osoby, hradit její dluhy nebo je zajistit, nepřihlíží se k tomu.
 
   § 1198
 
   (1)  Nebylo-li  společenství  vlastníků  založeno  již dříve, založí je
   vlastníci  jednotek,  kde  je alespoň pět jednotek, z nichž alespoň tři
   jsou  ve  vlastnictví  tří  různých  vlastníků,  nejpozději  po  vzniku
   vlastnického práva k první převedené jednotce.
 
   (2) Do veřejného seznamu se nezapíše vlastnické právo k další převedené
   jednotce,  pokud není prokázán vznik společenství vlastníků. To neplatí
   při nabytí jednotky do vlastnictví prvním vlastníkem.
 
   § 1199
 
   Je-li  v  domě  méně  než pět jednotek, může být společenství vlastníků
   založeno, pokud s tím souhlasí všichni vlastníci jednotek.
 
   § 1200
 
   Založení společenství vlastníků
 
   (1)  Společenství  vlastníků  se  založí  schválením  stanov. Nebylo-li
   společenství  vlastníků založeno prohlášením o rozdělení práva k domu a
   pozemku  na  vlastnické  právo  k jednotkám nebo ujednáním ve smlouvě o 
   výstavbě,  vyžaduje  se  ke  schválení  stanov  souhlas vlastníků všech
   jednotek.
 
   (2) Stanovy obsahují alespoň
 
   a) název obsahující slovo „společenství vlastníků“ a označení domu, pro
   který společenství vlastníků vzniklo,
 
   b)  sídlo  určené  v  domě,  pro  který společenství vlastníků vzniklo;
   není-li to možné, na jiném vhodném místě,
 
   c) členská práva a povinnosti vlastníků jednotek, jakož i způsob jejich
   uplatňování,
 
   d)  určení  orgánů,  jejich  působnosti,  počtu členů volených orgánů a
   jejich funkčního období, jakož i způsobu svolávání, jednání a usnášení,
 
   e) určení prvních členů statutárního orgánu,
 
   f) pravidla pro správu domu a pozemku a užívání společných částí,
 
   g)  pravidla  pro tvorbu rozpočtu společenství, pro příspěvky na správu
   domu  a  úhradu  cen  služeb  a  pro  způsob určení jejich výše placené
   jednotlivými vlastníky jednotek.
 
   (3)  Stanovy  vyžadují formu veřejné listiny. To neplatí, zakládá-li se
   společenství  prohlášením  o  rozdělení  práva  k  domu  a  pozemku  na
   vlastnické právo k jednotkám ujednáním ve smlouvě o výstavbě.
 
   § 1201
 
   Bylo-li společenství vlastníků založeno prohlášením o rozdělení práva k 
   domu  a  pozemku  na  vlastnické  právo  k  jednotkám nebo ujednáním ve
   smlouvě  o  výstavbě,  nepřihlíží  se  k  změnám stanov provedeným před
   vznikem společenství vlastníků.
 
   § 1202
 
   (1)  Dokud  má některý zakladatel společenství vlastníků většinu hlasů,
   je  správcem  domu  a  pozemku.  Pro  tento účel se na strany smlouvy o 
   výstavbě hledí jako na jednu osobu.
 
   (2) Na správu se použijí pravidla určená v prohlášení a pro rozhodování
   ve  věcech  správy  se  obdobně  použijí  ustanovení  o  shromáždění. K 
   rozhodnutí   svolá  vlastníky  jednotek  správce;  při  rozhodování  se
   nepřihlíží  k  hlasům správce převyšujícím součet hlasů všech ostatních
   vlastníků jednotek.
 
   § 1203
 
   Ztratí-li  správce  většinu hlasů, podá nejpozději do šedesáti dnů jako
   statutární  orgán  společenství  vlastníků  návrh na zápis společenství
   vlastníků  do  veřejného rejstříku a nejpozději do devadesáti dnů svolá
   shromáždění.   Neučiní-li   to,  může  tak  učinit  kterýkoli  vlastník
   jednotky.
 
   § 1204
 
   Vznik společenství vlastníků
 
   Společenství vlastníků vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku.
 
   § 1205
 
   Orgány společenství vlastníků
 
   (1)  Nejvyšší  orgán  společenství vlastníků je shromáždění. Statutární
   orgán je výbor, ledaže stanovy určí, že je statutárním orgánem předseda
   společenství  vlastníků.  Zřídí-li  stanovy  další  orgány,  nelze  jim
   založit působnost vyhrazenou shromáždění nebo statutárnímu orgánu.
 
   (2) Způsobilý být členem voleného orgánu nebo zástupcem právnické osoby
   jako člena takového orgánu je ten, kdo je plně svéprávný a je bezúhonný
   ve smyslu jiného právního předpisu upravujícího živnostenské podnikání.
 
   Shromáždění
 
   § 1206
 
   (1) Shromáždění tvoří všichni vlastníci jednotek. Každý z nich má počet
   hlasů  odpovídající  velikosti jeho podílu na společných částech; je-li
   však  vlastníkem  jednotky  společenství  vlastníků,  k  jeho  hlasu se
   nepřihlíží.
 
   (2)  Shromáždění  je  způsobilé  usnášet  se  za  přítomnosti vlastníků
   jednotek,  kteří  mají  většinu  všech  hlasů.  K přijetí rozhodnutí se
   vyžaduje  souhlas  většiny  hlasů přítomných vlastníků jednotek, ledaže
   stanovy nebo zákon vyžadují vyšší počet hlasů.
 
   § 1207
 
   (1)  Statutární  orgán  svolá shromáždění k zasedání tak, aby se konalo
   nejméně  jedenkrát  do  roka.  Statutární  orgán  svolá shromáždění i z
   podnětu  vlastníků  jednotek, kteří mají více než čtvrtinu všech hlasů,
   nejméně  však  dvou  z  nich;  neučiní-li  to,  svolají  tito vlastníci
   shromáždění k zasedání na náklad společenství vlastníků sami.
 
   (2)   Nejsou-li  k  pozvánce  připojeny  podklady  týkající  se  pořadu
   zasedání,  umožní  svolavatel každému vlastníku jednotky včas se s nimi
   seznámit.
 
   § 1208
 
   Do působnosti shromáždění patří
 
   a) změna stanov,
 
   b)  změna  prohlášení  o rozdělení práva k domu a pozemku na vlastnické
   právo k jednotkám,
 
   c) volba a odvolávání členů volených orgánů a rozhodování o výši jejich
   odměn,
 
   d) schválení účetní závěrky, vypořádání výsledku hospodaření a zprávy o 
   hospodaření  společenství vlastníků a správě domu, jakož i celkové výše
   příspěvků  na  správu  domu pro příští období a rozhodnutí o vyúčtování
   nebo vypořádání nevyčerpaných příspěvků,
 
   e)  schválení  druhu  služeb  a  výše  záloh  na jejich úhradu, jakož i 
   způsobu rozúčtování cen služeb na jednotky,
 
   f) rozhodování
 
   1.  o  členství  společenství  vlastníků  v  právnické osobě působící v 
   oblasti bydlení,
 
   2. o změně účelu užívání domu nebo bytu,
 
   3. o změně podlahové plochy bytu,
 
   4. o úplném nebo částečném sloučení nebo rozdělení jednotek,
 
   5. o změně podílu na společných částech,
 
   6.  o  změně  v  určení  společné  části  sloužící  k výlučnému užívání
   vlastníka jednotky,
 
   7.  o  opravě nebo stavební úpravě společné části, převyšují-li náklady
   částku  stanovenou  prováděcím  právním  předpisem;  to  neplatí, pokud
   stanovy určí něco jiného,
 
   g) udělování předchozího souhlasu
 
   1.  k  nabytí,  zcizení  nebo  zatížení  nemovitých  věcí nebo k jinému
   nakládání s nimi,
 
   2.  k  nabytí,  zcizení  nebo  zatížení  movitých věcí, jejichž hodnota
   převyšuje částku stanovenou prováděcím právním předpisem, nebo k jinému
   nakládání s nimi; to neplatí, pokud stanovy určí něco jiného,
 
   3.  k uzavření smlouvy o úvěru společenstvím vlastníků včetně schválení
   výše a podmínek úvěru,
 
   4.  k  uzavření  smlouvy  o  zřízení zástavního práva k jednotce, pokud
   dotčený  vlastník jednotky v písemné formě s uzavřením zástavní smlouvy
   souhlasil,
 
   h)  určení  osoby,  která  má zajišťovat některé činnosti správy domu a
   pozemku,
 
   i  rozhodnutí  o její změně, jakož i schválení smlouvy s touto osobou a
   schválení změny smlouvy v ujednání o ceně nebo o rozsahu činnosti,
 
   i)  rozhodování  v  dalších  záležitostech  určených  stanovami  nebo v 
   záležitostech, které si shromáždění k rozhodnutí vyhradí.
 
   § 1209
 
   (1)  Je-li  pro  to důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník jednotky
   nebo  i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky, navrhnout
   soudu,  aby o záležitosti rozhodl; v rámci toho může též navrhnout, aby
   soud  dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh
   podán  do  tří  měsíců  ode  dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí
   dozvěděl nebo dozvědět mohl, jeho právo zaniká.
 
   (2) Je-li pro to důležitý důvod, může každý vlastník jednotky navrhnout
   soudu,   aby  rozhodl  o  záležitosti,  která  byla  shromáždění  řádně
   předložena   k   rozhodnutí,   ale   o   které  nebylo  rozhodnuto  pro
   nezpůsobilost shromáždění usnášet se.
 
   Rozhodnutí mimo zasedání
 
   § 1210
 
   (1) Není-li svolané shromáždění způsobilé usnášet se, může osoba, která
   je  oprávněna  shromáždění svolat, navrhnout v písemné formě do jednoho
   měsíce  ode dne, na který bylo zasedání svoláno, aby vlastníci jednotek
   rozhodli o týchž záležitostech mimo zasedání.
 
   (2)  V jiných případech lze mimo zasedání rozhodnout, pokud to připustí
   stanovy.
 
   § 1211
 
   Návrh musí obsahovat alespoň návrh usnesení, podklady potřebné pro jeho
   posouzení  nebo  údaj, kde jsou uveřejněny, a údaj o lhůtě, ve které se
   má vlastník jednotky vyjádřit. Neurčí-li stanovy delší lhůtu, platí, že
   lhůta činí patnáct dní.
 
   § 1212
 
   K  platnosti  hlasování  se  vyžaduje  vyjádření  vlastníka  jednotky s 
   uvedením  dne, měsíce a roku, kdy bylo učiněno, podepsané vlastní rukou
   na listině obsahující plné znění návrhu rozhodnutí.
 
   § 1213
 
   Statutární  orgán  oznámí  vlastníkům jednotek v písemné formě výsledek
   hlasování,  a  pokud  bylo  usnesení  přijato,  oznámí jim i celý obsah
   přijatého usnesení. Neučiní-li to bez zbytečného odkladu, může oznámení
   učinit na náklady společenství vlastníků ten, kdo usnesení navrhl.
 
   § 1214
 
   Rozhodnutí  se  přijímá většinou hlasů všech vlastníků jednotek, ledaže
   stanovy  vyžadují  vyšší  počet  hlasů. Mění-li se však všem vlastníkům
   jednotek  velikost  podílů  na společných částech nebo mění-li se poměr
   výše  příspěvků  na  správu  domu  a pozemku jinak než v důsledku změny
   podílů  na  společných  částech,  vyžaduje  se  souhlas všech vlastníků
   jednotek.
 
   Zrušení společenství vlastníků
 
   § 1215
 
   (1) Společenství vlastníků se zrušuje dnem zániku vlastnického práva ke
   všem jednotkám v domě.
 
   (2)  Rozhodnutím  vlastníků jednotek lze společenství vlastníků zrušit,
   pokud  bylo  založeno dobrovolně nebo pokud počet jednotek v domě klesl
   na  méně než pět. V takovém případě vlastníci jednotek přijmou pravidla
   pro správu domu a pozemku a pro příspěvky na ni.
 
   § 1216
 
   Při  zrušení  společenství  vlastníků  se  neprovádí likvidace. Práva a
   povinnosti  společenství  vlastníků  přecházejí  dnem  jeho  zániku  na
   vlastníky  jednotek  v poměru stanoveném podle podílu každého vlastníka
   jednotky na společných částech.
 
   Pododdíl 6
 
   Zrušení bytového spoluvlastnictví
 
   § 1217
 
   (1)  Dohodnou-li se vlastníci jednotek o přeměně bytového vlastnictví v 
   podílové  spoluvlastnictví nemovité věci, změní se bytové vlastnictví v 
   podílové spoluvlastnictví zápisem do veřejného seznamu. Má se za to, že
   se  velikost  spoluvlastnického  podílu  každého  spoluvlastníka  rovná
   velikosti  podílu,  jaký  měl  jako  vlastník  jednotky  na  společných
   částech.
 
   (2) Jsou-li všechny jednotky v domě ve společném jmění a dohodnou-li se
   manželé  o přeměně bytového vlastnictví na vlastnictví nemovité věci ve
   společném  jmění,  změní  se bytové vlastnictví ve vlastnictví nemovité
   věci ve společném jmění zápisem do veřejného seznamu.
 
   (3) Dohoda podle odstavců 1 a 2 vyžaduje písemnou formu.
 
   § 1218
 
   (1)  Má-li  ke všem jednotkám v domě vlastnické právo jediný vlastník a
   prohlásí-li, že mění vlastnické právo k jednotkám na vlastnické právo k 
   nemovité věci, bytové vlastnictví zanikne zápisem do veřejného seznamu.
 
   (2) Prohlášení vyžaduje písemnou formu.
 
   § 1219
 
   Je-li jednotka zatížena, vyžaduje se k platnosti dohody nebo prohlášení
   o  zrušení bytového vlastnictví souhlas osoby oprávněné z věcného práva
   udělený v písemné formě.
 
   Pododdíl 7
 
   Společná ustanovení
 
   § 1220
 
   (1)  Změní-li  se prohlášení, vyhotoví jeho úplné znění osoba odpovědná
   za  správu  domu  a bez zbytečného odkladu je založí do sbírky listin u 
   orgánu, u něhož je nemovitá věc zapsána ve veřejném seznamu; to platí i 
   v  případě,  že  jsou  náležitosti  prohlášení  obsaženy  ve  smlouvě o 
   výstavbě.
 
   (2)   Je-li  osoba  odpovědná  za  správu  domu  zapsána  do  veřejného
   rejstříku, založí bez zbytečného odkladu prohlášení v úplném znění i do
   sbírky listin u orgánu, který vede veřejný rejstřík.
 
   § 1221
 
   Nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného, použijí
   se  přiměřeně  ustanovení  o  spolku.  Nepoužijí  se  však ustanovení o 
   shromáždění delegátů, dílčích členských schůzích ani o náhradní členské
   schůzi.
 
   § 1222
 
   Prováděcí  právní  předpis stanoví, jakým způsobem se vypočte podlahová
   plocha bytu v jednotce, o kterých částech nemovité věci se má za to, že
   jsou  společné,  a podrobnosti o činnostech týkajících se správy domu a
   pozemku.
 
   Oddíl 6
 
   Přídatné spoluvlastnictví
 
   Obecná ustanovení
 
   § 1223
 
   (1)   Věc  náležící  společně  několika  vlastníkům  samostatných  věcí
   určených  k  takovému  užívání,  že tyto věci vytvářejí místně i účelem
   vymezený  celek,  a  která  slouží společnému účelu tak, že bez ní není
   užívání  samostatných věcí dobře možné, je v přídatném spoluvlastnictví
   těchto  vlastníků.  Týká-li  se přídatné spoluvlastnictví nemovité věci
   zapisované  do  veřejného  seznamu,  zapíše  se  do veřejného seznamu i 
   přídatné spoluvlastnictví.
 
   (2)  Ustanovení  o přídatném spoluvlastnictví se použijí přiměřeně i na
   zařízení  pořízené  nebo  jinak nabyté vlastníky uvedenými v odstavci 1
   společným nákladem tak, aby sloužilo jim všem.
 
   § 1224
 
   (1)  Věc v přídatném spoluvlastnictví nesmí být proti vůli některého ze
   spoluvlastníků odňata společnému účelu.
 
   (2)  Zatížit  lze  věc v přídatném spoluvlastnictví jen způsobem, který
   nebrání jejímu využití společnému účelu.
 
   § 1225
 
   (1)  Žádnému  ze spoluvlastníků nelze bránit v účasti na využití věci v 
   přídatném  spoluvlastnictví způsobem, který společnému účelu odpovídá a
   nebrání jejímu využití ostatními spoluvlastníky.
 
   (2) Vzdání se práva účasti na využití věci v přídatném spoluvlastnictví
   některým spoluvlastníkem nemá účinky pro jeho právní nástupce.
 
   § 1226
 
   Slouží-li   věc  v  přídatném  spoluvlastnictví  k  společnému  využití
   pozemků,  stanoví  se  podíly  spoluvlastníků  na společné věci poměrem
   výměry  pozemků.  To  spoluvlastníkům  nebrání,  aby si velikost podílů
   ujednali jinak.
 
   § 1227
 
   (1)  Podíl  na  věci  v  přídatném  spoluvlastnictví lze převést jen za
   současného  převodu  vlastnického práva k věci, k jejímuž využití věc v 
   přídatném  spoluvlastnictví  slouží.  Převádí-li  se vlastnické právo k 
   takové  věci,  platí,  že  se  převod  vztahuje  i  na  podíl na věci v 
   přídatném spoluvlastnictví.
 
   (2) To platí i pro zatížení předkupním právem, právem zpětné koupě nebo
   obdobným  způsobem,  jakož  i pro zřízení zástavního práva nebo obdobné
   jistoty.
 
   § 1228
 
   (1) Oddělit se z přídatného spoluvlastnictví lze za podmínky, že věc, k 
   jejímuž  využití  věc  v  přídatném spoluvlastnictví až dosud sloužila,
   zanikla nebo změnila svůj účel tak, že věc v přídatném spoluvlastnictví
   už není potřebná.
 
   (2)   Ze  stejného  důvodu  může  kterýkoli  z  dalších  spoluvlastníků
   navrhnout  soudu, aby účast spoluvlastníka v přídatném spoluvlastnictví
   zrušil  a  přikázal  jeho  podíl  za náhradu zbývajícím spoluvlastníkům
   podle poměru jejich podílů.
 
   § 1229
 
   Pozbude-li věc v přídatném spoluvlastnictví svůj účel, zanikne přídatné
   spoluvlastnictví   a   spoluvlastníci   se  vypořádají  podle  obecných
   ustanovení  o  zrušení  spoluvlastnictví.  Dokud tento účel trvá, nelze
   přídatné spoluvlastnictví zrušit.
 
   Správa věci v přídatném spoluvlastnictví
 
   § 1230
 
   Nedohodnou-li  se  spoluvlastníci  jinak,  zvolí  k běžné správě věci v 
   přídatném  spoluvlastnictví  jednoho  ze  spoluvlastníků  jako správce.
   Není-li správce spoluvlastníky zvolen ani po třech měsících, jmenuje ho
   na návrh kteréhokoli spoluvlastníka soud.
 
   § 1231
 
   (1)  Nedojde-li  k  jiné  dohodě,  volí spoluvlastníci správce většinou
   hlasů; každý spoluvlastník má jeden hlas.
 
   (2) Spoluvlastník, který pro zvolení správce nehlasoval, může navrhnout
   soudu,  aby  správce  odvolal,  jsou-li  pro  to důležité důvody, a aby
   jmenoval správcem jiného spoluvlastníka. Není-li návrh podán do třiceti
   dnů od přijetí rozhodnutí, právo podat jej zaniká.
 
   § 1232
 
   Ujme-li se spoluvlastník běžné správy věci v přídatném spoluvlastnictví
   o  své  vůli a žádný z ostatních spoluvlastníků tomu po dobu tří měsíců
   neodporuje,  ani  nepodá  návrh podle § 1230, hledí se na něho, jako by
   byl správcem zvolen.
 
   § 1233
 
   (1)  Není-li  jiného ujednání, postačí k odvolání správce většina hlasů
   spoluvlastníků;   byl-li   však   správce  jmenován  soudem,  mohou  ho
   spoluvlastníci odvolat alespoň dvěma třetinami hlasů spoluvlastníků.
 
   (2)  Ať  již byl správce povolán jakkoli, odvolá ho z důležitého důvodu
   soud na návrh podaný spoluvlastníky, kteří mají alespoň třetinu hlasů.
 
   § 1234
 
   Z   právního   jednání   správce  v  záležitostech  běžné  správy  jsou
   spoluvlastníci i správce oprávněni a zavázáni společně a nerozdílně.
 
   § 1235
 
   (1)   Na   správu   věci   v   přídatném   spoluvlastnictví  přispívají
   spoluvlastníci poměrně podle velikosti svých podílů. Na náklady spojené
   se  správou  věci  v  přídatném spoluvlastnictví složí spoluvlastníci k 
   rukám správce přiměřenou zálohu; není-li jiné dohody, je záloha splatná
   k 31. lednu.
 
   (2) Kolik má činit úhrn záloh, rozhodnou spoluvlastníci většinou hlasů.
   Nepřijmou-li  spoluvlastníci takové rozhodnutí do konce předcházejícího
   roku,  platí, že byl úhrn záloh pro další rok stanoven částkou složenou
   na  zálohách  v  posledním roce zvýšenou o desetinu. Není-li možné úhrn
   záloh takto stanovit, určí jej na návrh správce soud.
 
   Oddíl 7
 
   Zvláštní ustanovení o společenství jmění
 
   § 1236
 
   Nabude-li  věc  do  vlastnictví více osob spojených na základě smlouvy,
   zákona  nebo jiné právní skutečnosti ve společenství, ať již se jedná o 
   manžele, osoby spojené v rodinné společenství, společenství dědiců nebo
   jiná  obdobná  společenství,  platí,  že má každá z těchto osob právo k 
   celé věci.
 
   § 1237
 
   Práva   a  povinnosti  vlastníků  spojených  ve  společenství  se  řídí
   ustanoveními,  podle  kterých  bylo  společenství zřízeno. Ustanovení §
   1238 a 1239 se použijí, není-li stanoveno něco jiného.
 
   § 1238
 
   (1)  Není-li  ujednáno  něco  jiného, vyžaduje se k výkonu vlastnických
   práv  a  k  nakládání  se  společnou  věcí jednomyslné rozhodnutí všech
   zúčastněných.
 
   (2)  Není-li  ujednáno něco jiného, nelze se domáhat rozdělení společné
   věci, dokud společenství trvá, ani nakládat s podílem na společné věci.
 
   § 1239
 
   Vlastnické  právo  ke společné věci zaniká jejím zcizením, nebo zánikem
   společenství; pro vypořádání se použijí ustanovení o spoluvlastnictví.
 
   Díl 5
 
   Věcná práva k cizím věcem
 
   Oddíl 1
 
   Právo stavby
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 1240
 
   (1)  Pozemek může být zatížen věcným právem jiné osoby (stavebníka) mít
   na  povrchu  nebo  pod povrchem pozemku stavbu. Nezáleží na tom, zda se
   jedná o stavbu již zřízenou či dosud nezřízenou.
 
   (2)  Právo  stavby  může  být zřízeno tak, že se vztahuje i na pozemek,
   kterého  sice  není  pro  stavbu zapotřebí, ale slouží k jejímu lepšímu
   užívání.
 
   § 1241
 
   Právo  stavby  nelze zřídit k pozemku, na kterém vázne právo příčící se
   účelu  stavby.  Je-li pozemek zatížen zástavním právem, lze jej zatížit
   právem stavby jen se souhlasem zástavního věřitele.
 
   § 1242
 
   Právo  stavby  je  věc nemovitá. Stavba vyhovující právu stavby je jeho
   součástí, ale také podléhá ustanovením o nemovitých věcech.
 
   Pododdíl 2
 
   Vznik a zánik práva stavby
 
   § 1243
 
   (1)  Právo  stavby se nabývá smlouvou, vydržením, anebo, stanoví-li tak
   zákon, rozhodnutím orgánu veřejné moci.
 
   (2)  Právo stavby zřízené smlouvou vzniká zápisem do veřejného seznamu.
   Zápisu  do veřejného seznamu podléhá i právo stavby vzniklé rozhodnutím
   orgánu veřejné moci.
 
   § 1244
 
   (1) Právo stavby lze zřídit jen jako dočasné; nesmí být zřízeno na více
   než  99 let. Poslední den doby, na kterou je právo stavby zřízeno, musí
   být patrný z veřejného seznamu.
 
   (2)  Nabyl-li  stavebník  právo  stavby vydržením, nabývá je na dobu 40
   let.  Jsou-li  pro  to spravedlivé důvody, může soud dobu, na kterou je
   právo stavby zřízeno, k návrhu dotčené strany zkrátit nebo prodloužit.
 
   § 1245
 
   Trvání práva stavby lze prodloužit se souhlasem osob, pro které jsou na
   pozemku zapsána zatížení v pořadí za právem stavby.
 
   § 1246
 
   Právo  stavby  nelze  omezit rozvazovací podmínkou; byla-li rozvazovací
   podmínka ujednána, nepřihlíží se k ní.
 
   § 1247
 
   Bylo-li  právo  stavby  zřízeno  za  úplatu  a  ujednala-li se úplata v 
   opětujících  se  dávkách jako stavební plat, zatěžuje právo stavby jako
   reálné  břemeno.  Nepřihlíží  se  k  ujednání, podle kterého změny výše
   stavebního  platu  závisí  na  nejisté  budoucí  události;  to neplatí,
   ujedná-li  se  závislost  výše  stavebního platu na míře zhodnocování a
   znehodnocování peněz.
 
   § 1248
 
   Zřekne-li  se  stavebník práva stavby, může vlastník zatíženého pozemku
   převést na základě listin prokazujících tuto skutečnost právo stavby na
   dobu, která ještě neuplynula, na sebe nebo na jinou osobu.
 
   § 1249
 
   Při  zániku práva stavby předtím, než uplyne jeho doba, nastanou právní
   následky výmazu práva stavby vůči věcnému právu náležejícímu osobě, pro
   kterou bylo k právu stavby do veřejného seznamu zapsáno věcné právo, až
   zánikem  tohoto  věcného práva. Jestliže však tato osoba k výmazu udělí
   souhlas,  nastanou  právní  následky  výmazu  práva  stavby vůči jejímu
   věcnému právu již tímto výmazem.
 
   Pododdíl 3
 
   Právní poměry z práva stavby
 
   § 1250
 
   Co  do  stavby  vyhovující  právu stavby má stavebník stejná práva jako
   vlastník;  pokud  se  jedná  o  jiné  užívání pozemku zatíženého právem
   stavby, má stejná práva jako poživatel, ledaže je ujednáno něco jiného.
 
   § 1251
 
   (1) Smlouva může stavebníku uložit, aby stavbu provedl do určité doby.
 
   (2) Není-li nic jiného ujednáno, má stavebník povinnost udržovat stavbu
   v  dobrém  stavu.  Smlouva  může  stavebníku  uložit  povinnost  stavbu
   pojistit.
 
   (3)  Vlastníku pozemku může být vyhrazeno schválení určitého faktického
   nebo  právního jednání stavebníka, avšak ani je-li to vlastníku pozemku
   vyhrazeno, nemůže odepřít souhlas k právnímu jednání, které není k jeho
   újmě.
 
   § 1252
 
   (1) Právo stavby lze převést i zatížit.
 
   (2)  Vyhradí-li  si  vlastník  pozemku souhlas k zatížení práva stavby,
   zapíše  se  výhrada  do  veřejného  seznamu.  V  takovém případě lze do
   veřejného  seznamu  zapsat  zatížení  práva  stavby  jen  se  souhlasem
   vlastníka pozemku.
 
   § 1253
 
   Právo  stavby  přechází  na  dědice  i  na  jiného všeobecného právního
   nástupce.
 
   § 1254
 
   Stavebník  má předkupní právo k pozemku a vlastník pozemku má předkupní
   právo  k  právu stavby. Ujednají-li si strany něco jiného, zapíše se to
   do veřejného seznamu.
 
   § 1255
 
   Není-li   nic   jiného   ujednáno,   dá   vlastník  stavebního  pozemku
   stavebníkovi  při  zániku  práva  stavby uplynutím doby, na kterou bylo
   zřízeno, za stavbu náhradu. Náhrada činí polovinu hodnoty stavby v době
   zániku práva stavby, ledaže si strany ujednají jinak.
 
   § 1256
 
   Zástavní a jiná práva váznoucí na právu stavby postihují náhradu.
 
   Oddíl 2
 
   Věcná břemena
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení o služebnostech
 
   § 1257
 
   (1)  Věc  může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci
   jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho
   se zdržet.
 
   (2)  Vlastník  může zatížit svůj pozemek služebností ve prospěch jiného
   svého pozemku.
 
   § 1258
 
   Služebnost  zahrnuje  vše,  co  je nutné k jejímu výkonu. Není-li obsah
   nebo  rozsah  služebnosti  určen,  posoudí  se  podle místní zvyklosti;
   není-li  ani  ta,  má se za to, že je rozsah nebo obsah spíše menší než
   větší.
 
   § 1259
 
   Kdo  je oprávněn ze služebnosti, může se domáhat ochrany svého práva; §
   1040 až 1043 se použijí obdobně.
 
   Pododdíl 2
 
   Nabytí služebnosti
 
   § 1260
 
   (1)  Služebnost  se  nabývá  smlouvou,  pořízením pro případ smrti nebo
   vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která
   má  být služebností zatížena. Ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné
   moci se služebnost nabývá v případech stanovených zákonem.
 
   (2)   Při   vydržení   služebnosti  odpovídající  veřejnému  statku  je
   vydržitelkou obec, na jejímž území se věc nalézá.
 
   § 1261
 
   Pozemek určený k plnění funkcí lesa lze zatížit pozemkovou služebností,
   služebností  pastvy  nebo služebností braní lesních plodů jen smlouvou,
   pořízením pro případ smrti nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. Taková
   služebnost může být zřízena jen jako vykupitelná a podmínky výkupu musí
   být již při zřízení služebnosti předem určeny.
 
   § 1262
 
   (1)  Zřizuje-li  se  právním  jednáním  služebnost  k  věci  zapsané ve
   veřejném   seznamu,  vzniká  zápisem  do  takového  seznamu.  Vzniká-li
   služebnost  k  věci zapsané do veřejného seznamu na základě jiné právní
   skutečnosti, zapíše se do veřejného seznamu i v takovém případě.
 
   (2)  Zřizuje-li  se  služebnost  k  věci nezapsané ve veřejném seznamu,
   vzniká účinností smlouvy.
 
   Pododdíl 3
 
   Právní poměry ze služebnosti
 
   § 1263
 
   Oprávněná  osoba  nese  náklad na zachování a opravy věci, která je pro
   služebnost  určena.  Užívá-li  však  věci  i  ten,  kdo  je služebností
   obtížen,  je  povinen  na  náklad  poměrně  přispívat, anebo se užívání
   zdržet.
 
   § 1264
 
   (1)  Není-li  míra  služebnosti  určena,  rozhoduje  potřeba panujícího
   pozemku.
 
   (2)  Služebnost se nemění změnou v rozsahu služebné nebo panující věci,
   ani změnou hospodaření na panujícím pozemku.
 
   § 1265
 
   (1) Pozemkovou služebnost nelze spojit s jiným panujícím pozemkem.
 
   (2) Osobní služebnost nelze převést na jinou osobu.
 
   (3)  K  prostoru  pod  povrchem  lze  zřídit  užívací  věcná práva jako
   zcizitelná a dědičná.
 
   § 1266
 
   K  věci  lze  zřídit i několik služebností, pokud není novější právo na
   újmu právům starším.
 
   Pododdíl 4
 
   Některé pozemkové služebnosti
 
   Služebnost inženýrské sítě
 
   § 1267
 
   (1)  Služebnost  inženýrské  sítě  zakládá  právo  vlastním  nákladem a
   vhodným  i bezpečným způsobem zřídit na služebném pozemku nebo přes něj
   vést  vodovodní,  kanalizační, energetické nebo jiné vedení, provozovat
   je  a  udržovat.  Vlastník  pozemku  se zdrží všeho, co vede k ohrožení
   inženýrské  sítě,  a je-li to s ním předem projednáno, umožní oprávněné
   osobě  vstup  na pozemek po nezbytnou dobu a v nutném rozsahu za účelem
   prohlídky nebo údržby inženýrské sítě.
 
   (2) Je-li to výslovně ujednáno, zahrnuje služebnost právo zřídit, mít a
   udržovat  na služebném pozemku také potřebné obslužné zařízení, jakož i 
   právo  provádět  na  inženýrské  síti úpravy za účelem její modernizace
   nebo zlepšení její výkonnosti.
 
   (3) Oprávněná osoba zpřístupní vlastníku pozemku dokumentaci inženýrské
   sítě v ujednaném rozsahu, a není-li ujednán, v rozsahu nutném k ochraně
   jeho oprávněných zájmů.
 
   § 1268
 
   Nesnese-li  záležitost  při  náhlém  poškození inženýrské sítě odkladu,
   obstará  její  opravu  oprávněná  osoba  i  bez předchozího projednání;
   dotčeným  osobám  však  neprodleně  oznámí provádění opravy, její místo
   označí a zabezpečí. Po skončení prací uvede služebný pozemek na vlastní
   náklad do předešlého stavu a nahradí škodu způsobenou provedením prací.
 
   § 1269
 
   Opora cizí stavby
 
   Kdo  je  povinen  nést  tíži  cizí  stavby,  přispěje  také  poměrně na
   udržování  zdí  nebo  podpěr,  není  však  povinen k podpěře panujícího
   pozemku.
 
   § 1270
 
   Služebnost okapu
 
   (1)  Kdo  má  služebnost  okapu,  má  právo svádět dešťovou vodu ze své
   střechy na cizí nemovitou věc buď volně nebo ve žlabu; svou střechu smí
   zvýšit jen tehdy, neztíží-li tím služebnost.
 
   (2)  Kdo má služebnost okapu, musí svodní žlab, byl-li zřízen, udržovat
   v dobrém stavu. Také musí, napadne-li mnoho sněhu, sníh včas odklidit.
 
   § 1271
 
   Právo na svod dešťové vody
 
   (1)  Kdo  má  právo  na  svod  dešťové vody ze sousední střechy na svůj
   pozemek, hradí sám náklady na zařízení k tomu potřebná.
 
   (2)  Je-li k svodu potřebná strouha nebo podobné zařízení, nese náklady
   na jejich zřízení a údržbu vlastník panujícího pozemku.
 
   § 1272
 
   Právo na vodu
 
   (1) Kdo má právo na vodu na cizím pozemku, má k ní také přístup.
 
   (2)  Kdo  má  právo  svádět vodu z cizího pozemku na svůj nebo ze svého
   pozemku  na cizí, může na svůj náklad zřídit a udržovat zařízení k tomu
   potřebná; jejich rozsah se řídí potřebou panujícího pozemku.
 
   § 1273
 
   Služebnost rozlivu
 
   (1)  Služebnost  rozlivu zakládá vlastníku vodního díla, které umožňuje
   řízený  rozliv  povodně,  právo  rozlévat  na  služebném  pozemku vodu.
   Služebnost  zahrnuje  i  právo vlastníka vodního díla mít a udržovat na
   služebném  pozemku  obslužná  zařízení,  a  je-li to výslovně ujednáno,
   provádět  na  nich i na vodním díle úpravy za účelem jejich modernizace
   nebo zlepšení jejich výkonnosti.
 
   (2)  Vlastník pozemku se zdrží všeho, co vede k ohrožení vodního díla a
   obslužných  zařízení,  a  je-li  to  s  ním  předem  projednáno, umožní
   oprávněné osobě vstup na pozemek po nezbytnou dobu a v nutném rozsahu.
 
   (3) Ustanovení § 1267 odst. 3 a § 1268 se použijí obdobně.
 
   Služebnost stezky, průhonu a cesty
 
   § 1274
 
   (1)  Služebnost  stezky  zakládá  právo  chodit  po  ní  nebo  se po ní
   dopravovat  lidskou  silou  a  právo,  aby  po stezce jiní přicházeli k 
   oprávněné osobě a odcházeli od ní nebo se lidskou silou dopravovali.
 
   (2)  Služebnost  stezky neobsahuje právo vjíždět na služebný pozemek na
   zvířatech ani vláčet po služebném pozemku břemena.
 
   § 1275
 
   (1)  Služebnost  průhonu  zakládá  právo  hnát  zvířata  přes  služebný
   pozemek.  Se  služebností  průhonu je spojeno i právo jezdit jinými než
   motorovými vozidly.
 
   (2)  Je-li  služebným  pozemkem  pozemek  určený  k plnění funkcí lesa,
   zakazuje  se  zřídit  služebnost  průhonu  dobytka.  Rozhodne-li  orgán
   veřejné  moci,  že je služebný pozemek určen k plnění funkcí lesa až po
   zřízení takové služebnosti, služebnost zaniká.
 
   § 1276
 
   (1)  Služebnost  cesty  zakládá  právo  jezdit  přes  služebný  pozemek
   jakýmikoli vozidly.
 
   (2) Ve služebnosti cesty není obsaženo právo průhonu.
 
   (3)   Osoba,  které  přísluší  služebnost  cesty,  přispívá  poměrně  k 
   udržování  cesty  včetně  lávek  a  mostů.  Vlastník služebného pozemku
   přispívá, jen když tato zařízení užívá.
 
   § 1277
 
   Plocha  pro  výkon  služebnosti  stezky,  cesty  nebo  průhonu musí být
   přiměřená  potřebě  a  místu.  Stanou-li  se  stezka, cesta nebo průhon
   působením  náhody  neschůdnými,  lze  se  domáhat,  aby  byla  vykázána
   náhradní plocha, než budou uvedeny v předešlý stav.
 
   Právo pastvy
 
   § 1278
 
   Není-li  určen  druh,  počet  dobytka nebo rozsah a čas pastvy, když se
   právo  pastvy  zřídilo,  chrání  se  pokojná  desetiletá držba. Jsou-li
   pochybnosti, použijí se ustanovení § 1279 až 1282.
 
   § 1279
 
   (1) Právo pastvy se vztahuje na každý druh hospodářských zvířat, nikoli
   však  na  prasata  a  drůbež. Zvířata nadměrně znečištěná, nemocná nebo
   cizí jsou z pastvy vyloučena.
 
   (2)  Je-li  služebným  pozemkem  pozemek s lesními porosty, zakazuje se
   zřídit služebnost pastvy dobytka.
 
   § 1280
 
   (1)  Mění-li  se  počet paseného dobytka v posledních deseti letech, je
   rozhodný  průměr  za  první  tři  léta  pastvy. Není-li ani tento počet
   zřejmý,  stanoví se podle zásad slušnosti přiměřeně k rozsahu a jakosti
   pastvy;  oprávněná  osoba  však  nemůže  na služebném pozemku pást více
   dobytka,  než  kolik  ho  může  přezimovat  s  pící  dodanou  panujícím
   pozemkem.
 
   (2) Do počtu podle odstavce 1 se nevčítají sající mláďata.
 
   § 1281
 
   Doba  pastvy  se řídí místní zvyklostí; řádné hospodaření na pozemku se
   však pasením nesmí omezit nebo ztížit.
 
   § 1282
 
   (1)  Právo  pastvy  nezahrnuje  jiné  užívání. Nevylučuje zpravidla ani
   vlastníka služebného pozemku z práva spolupastvy.
 
   (2) Hrozí-li škoda, musí být dobytek hlídán.
 
   Pododdíl 5
 
   Užívací právo
 
   § 1283
 
   Služebností  užívacího  práva  se uživateli poskytuje právo užívat cizí
   věc  pro  jeho  vlastní  potřebu a potřebu jeho domácnosti. Změní-li se
   tyto  potřeby  po  zřízení služebnosti, nezakládá to uživateli právo na
   její rozšíření.
 
   § 1284
 
   Vlastníku  věci  náležejí  všechny užitky, které může brát bez zkrácení
   práva  uživatele.  Vlastník  však  nese  všechny její závady a musí věc
   udržovat v dobrém stavu. Přesahují-li náklady užitek, který vlastníkovi
   zbývá,  musí  uživatel  buď tyto zvýšené náklady nést, anebo od užívání
   upustit.
 
   Požívací právo
 
   § 1285
 
   Služebností  požívacího práva se poživateli poskytuje právo užívat cizí
   věc a brát z ní plody a užitky; poživatel má právo i na mimořádný výnos
   z  věci.  Při  výkonu  těchto práv je poživatel povinen šetřit podstatu
   věci.
 
   § 1286
 
   Na skrytou věc nalezenou v pozemku poživatel právo nemá.
 
   § 1287
 
   Poživatel  přejímá všechny závady, které na věci vázly v době, kdy byla
   služebnost  zřízena.  Nese také náklady, bez nichž by se plodů a užitků
   nedosáhlo.
 
   § 1288
 
   Poživatel  udržuje  věc  ve  stavu, v jakém ji převzal, a hradí obvyklé
   udržovací náklady na věc včetně její obnovy a obvyklého pojištění proti
   škodám.  Zmenší-li se přesto řádným užíváním věci její hodnota bez viny
   poživatele, není za to poživatel odpovědný.
 
   § 1289
 
   (1)  Vlastník  může  po  upozornění  poživatele  provést na svůj náklad
   stavební  práce,  jejichž  nutnost vyvolaly náhoda nebo stáří stavby; v 
   takovém  případě  poživatel  zaplatí  vlastníku úplatu stanovenou podle
   míry, jakým se požívání zlepšilo.
 
   (2)  Nemůže-li  nebo  nechce-li  vlastník  stavební  práce  provést, je
   poživatel  oprávněn  provést  je sám a po skončeném požívání se domáhat
   stejné náhrady jako poctivý držitel.
 
   § 1290
 
   Poživatel  je  povinen  snášet  stavební  práce,  i  když nejsou nutné,
   nestane-li  se  tím  jeho  právu  újma,  anebo nahradí-li se mu všechna
   škoda.
 
   § 1291
 
   Vlastník  hradí  poživateli náklad, jímž byla věc zlepšena, za stejných
   podmínek,  jako  by  byl  povinen  hradit  jej  nezmocněnému jednateli.
   Vynaložil-li  poživatel náklady ze záliby nebo pro okrasu, má poživatel
   stejná práva a povinnosti jako poctivý držitel.
 
   § 1292
 
   Má  se  za  to,  že  věc,  když  ji  poživatel obdržel, byla prostřední
   jakosti, ve stavu způsobilém k řádnému užívání a že při ní bylo vše, co
   je k takovému užívání třeba.
 
   § 1293
 
   Když  skončí  požívání,  náležejí  plody  ještě neoddělené vlastníkovi.
   Vlastník však nahradí, co na ně poživatel vynaložil, podle ustanovení o 
   poctivém  držiteli.  Na  jiné užitky má poživatel právo podle toho, jak
   dlouho požívání trvalo.
 
   Společná ustanovení
 
   § 1294
 
   Zřídí-li  se  užívací  nebo požívací právo k zuživatelným zastupitelným
   věcem, může uživatel nebo poživatel s věcmi nakládat podle své libosti.
   Když  jeho  právo  skončí,  vrátí  stejné  množství  věcí téhož druhu a
   jakosti.
 
   § 1295
 
   (1)  Uživatel  nebo  poživatel  jistiny uložené na úrok má právo jen na
   tento  úrok.  Úrok  náleží uživateli nebo poživateli i z jistiny, která
   následkem nějaké změny nastoupí na místo jistiny dřívější.
 
   (2) Uživatel nebo poživatel a věřitel rozhodují společně, má-li se co s 
   jistinou podniknout. Nedohodnou-li se, rozhodne soud.
 
   (3)  Dlužník se dluhu zprostí jen splacením jistiny společně věřiteli a
   tomu, kdo je jejím uživatelem nebo poživatelem. Každý z obou, věřitel i 
   uživatel  nebo  poživatel,  se  může  domáhat  jen toho, aby se pro oba
   složila jistina do notářské nebo soudní úschovy.
 
   § 1296
 
   Vlastník  se  nemůže domáhat na uživateli nebo poživateli, aby zajistil
   podstatu,  ledaže  jí  hrozí nebezpečí. Nebude-li jistota dána, může se
   vlastník popřípadě domáhat vydání věci za slušné odbytné.
 
   Služebnost bytu
 
   § 1297
 
   Je-li  zřízena  služebnost  bytu,  má  se  za  to, že byla zřízena jako
   služebnost užívání.
 
   § 1298
 
   Vlastníku náleží právo volně nakládat se všemi částmi domu, na které se
   služebnost bytu nevztahuje, a nesmí mu být znesnadněn potřebný dohled.
 
   Pododdíl 6
 
   Zánik služebnosti
 
   § 1299
 
   (1)  Služebnost  zaniká  trvalou  změnou,  pro  kterou služebná věc již
   nemůže sloužit panujícímu pozemku nebo oprávněné osobě.
 
   (2) Při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné
   věci  a  výhodou  panujícího  pozemku  nebo oprávněné osoby se vlastník
   služebné   věci  může  domáhat  omezení  nebo  zrušení  služebnosti  za
   přiměřenou náhradu.
 
   § 1300
 
   (1)  Dohodnou-li  se  strany  o zrušení služebnosti zapsané ve veřejném
   seznamu, zanikne služebnost výmazem z veřejného seznamu.
 
   (2)  Dobu, na kterou byla někomu zřízena služebnost, lze ujednat i tak,
   že  služebnost  zanikne,  dosáhne-li nějaká jiná osoba určitého věku. V 
   takovém případě se má za to, že dřívější smrt této osoby nemá na trvání
   služebnosti vliv.
 
   § 1301
 
   Spojením  vlastnictví panující a služebné věci v jedné osobě služebnost
   nezaniká.
 
   § 1302
 
   (1)  Osobní  služebnost  zaniká  smrtí  oprávněné  osoby; při rozšíření
   služebnosti  i  na  dědice  se  má za to, že jimi jsou zákonní dědicové
   první   třídy.   Nabyla-li  osobní  služebnost  právnická  osoba,  trvá
   služebnost potud, pokud trvá tato osoba.
 
   (2)   Slouží-li  služebnost  provozu  závodu,  nezaniká  převodem  nebo
   přechodem  závodu  nebo  takové jeho části, která bude provozována jako
   samostatný závod.
 
   Pododdíl 7
 
   Reálná břemena
 
   § 1303
 
   (1)  Je-li  věc zapsána do veřejného seznamu, může být zatížena reálným
   břemenem  tak,  že  dočasný  vlastník věci je jako dlužník zavázán vůči
   oprávněné osobě něco jí dávat nebo něco konat.
 
   (2) Pro totéž reálné břemeno lze zatížit i několik věcí.
 
   § 1304
 
   Časově neomezené reálné břemeno může být zřízeno jen jako vykupitelné a
   podmínky  výkupu  musí  být  předem  určeny  již  při  zřízení reálného
   břemene.
 
   § 1305
 
   Zřizuje-li  se  reálné  břemeno  právním  jednáním,  vzniká  zápisem do
   veřejného seznamu.
 
   § 1306
 
   Záleží-li  reálné  břemeno v opakovaném plnění, může být zadržená dávka
   nebo  její  náhrada  požadována  jak  po osobě, za jejíhož vlastnického
   práva  dávka  dospěla,  tak  od  přítomného vlastníka, avšak jen z věci
   reálným břemenem zatížené.
 
   § 1307
 
   (1)  Vlastník  zatížené  věci  se zdrží všeho, čím by se věc zhoršila k 
   újmě osoby oprávněné z reálného břemene.
 
   (2)  Nedostačuje-li  věc  reálnému břemeni z viny jejího vlastníka nebo
   pro  nedostatek,  který  vyjde najevo teprve později, tou měrou, jak se
   mělo  při  jeho  zřízení  za  to,  napraví vlastník tento stav složením
   jistoty  nebo  jinak,  aby osoba oprávněná z reálného břemene neutrpěla
   újmu.
 
   § 1308
 
   O zániku reálných břemen platí obdobně ustanovení o zániku služebností.
 
   Oddíl 3
 
   Zástavní právo
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 1309
 
   (1)  Při  zajištění  dluhu zástavním právem vznikne věřiteli oprávnění,
   nesplní-li  dlužník dluh řádně a včas, uspokojit se z výtěžku zpeněžení
   zástavy do ujednané výše, a není-li tato ujednána, do výše pohledávky s 
   příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy.
 
   (2)  Ujednání  zakazující  zřídit  zástavní  právo má účinky vůči třetí
   osobě,  jen  je-li  tento zákaz zapsán do rejstříku zástav podle jiného
   právního předpisu nebo do veřejného seznamu, anebo byl-li jí znám.
 
   § 1310
 
   (1) Zástavou může být každá věc, s níž lze obchodovat.
 
   (2)  Zástavní  právo  lze  zřídit  i  k věci, k níž zástavnímu dlužníku
   vznikne vlastnické právo teprve v budoucnu. Je-li taková věc zapsána ve
   veřejném  seznamu  nebo  v  rejstříku  zástav,  zapíše se k ní zástavní
   právo, pokud s tím vlastník věci souhlasí.
 
   § 1311
 
   (1)  Zástavním  právem lze zajistit dluh o určité výši nebo dluh, jehož
   výši lze určit kdykoli v době trvání zástavního práva. Zástavním právem
   lze zajistit dluh peněžitý i nepeněžitý, podmíněný nebo i takový, který
   má vzniknout teprve v budoucnu.
 
   (2)  Zástavním  právem  lze  zajistit i dluhy určitého druhu vznikající
   dlužníkovi  vůči  zástavnímu  věřiteli v určité době nebo i různé dluhy
   vznikající vůči zástavnímu věřiteli z téhož právního důvodu.
 
   Pododdíl 2
 
   Zastavení
 
   § 1312
 
   (1)  Zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou. V ní strany ujednají,
   co  je zástavou a pro jaký dluh je zástavní právo zřízeno; zajišťuje-li
   se  dluh  ještě  nedospělý  nebo  více  dluhů, postačí ujednat, do jaké
   nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje.
 
   (2) Zástava může být určena jednotlivě, nebo jiným způsobem tak, aby ji
   bylo možné určit kdykoli v době trvání zástavního práva.
 
   § 1313
 
   Zástavní  právo  zajišťuje  dluh  a jeho příslušenství; je-li to zvlášť
   ujednáno, pak i smluvní pokutu.
 
   § 1314
 
   (1) Není-li movitá věc jako zástava odevzdána zástavnímu věřiteli, nebo
   osobě třetí, aby ji pro zástavního věřitele opatrovala, vyžaduje se pro
   zástavní smlouvu písemná forma.
 
   (2) Zástavní smlouva vyžaduje formu veřejné listiny,
 
   a) je-li zástavou závod nebo jiná věc hromadná,
 
   b)  je-li  zástavou  nemovitá  věc, která nepodléhá zápisu do veřejného
   seznamu, nebo
 
   c)  má-li  zástavní  právo k movité věci vzniknout zápisem do rejstříku
   zástav.
 
   § 1315
 
   Zakázaná ujednání
 
   (1)  Zakazují  se  ujednání,  podle kterých dlužník nebo zástavce nesmí
   zástavu vyplatit.
 
   (2) Dokud zajištěný dluh nedospěje, zakazuje se ujednat, že
 
   a) zástavní věřitel se nebude domáhat uspokojení ze zástavy,
 
   b)  věřitel  může  zástavu  zpeněžit  libovolným způsobem nebo si ji za
   libovolnou, anebo předem určenou cenu může ponechat nebo
 
   c) věřitel může brát ze zástavy plody nebo užitky.
 
   (3)  Je-li  zástavcem nebo zástavním dlužníkem spotřebitel nebo člověk,
   který  je  malým nebo středním podnikatelem, nepřihlíží se k ujednání s 
   obsahem  uvedeným  v  odstavci  2  písm.  b),  ať již k němu došlo před
   dospělostí zajištěného dluhu nebo i poté, co zajištěný dluh dospěl.
 
   § 1316
 
   Zástavní  právo  k  věci  zapsané  ve veřejném seznamu vzniká zápisem v 
   tomto seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.
 
   § 1317
 
   (1)   Zástavní  právo  k  movité  věci  vznikne  odevzdáním  zástavnímu
   věřiteli.  Požádá-li  o  to  zástavce, vydá mu věřitel zástavní list, v 
   němž zástavu popíše tak, aby byla od jiných věcí dostatečně odlišena.
 
   (2)  Odevzdání  movité věci lze nahradit znamením tak, že se věc označí
   jako zastavená. Vzniklo-li zástavní právo označením, lze se jej dovolat
   vůči  třetí osobě, pokud nebyla v dobré víře; jinak se má za to, že věc
   označená nebyla.
 
   § 1318
 
   Určí-li tak zástavní smlouva, vznikne zástavní právo k movité věci tím,
   že  zástavce  nebo  zástavní  věřitel  odevzdá  věc třetí osobě, aby ji
   opatrovala pro zástavního věřitele a zástavního dlužníka. Není-li jinak
   ujednáno, hradí zástavce náklady s tím spojené.
 
   § 1319
 
   (1)  Určí-li tak zástavní smlouva, vznikne zástavní právo k movité věci
   zápisem do rejstříku zástav.
 
   (2) Zástavní právo k nemovité věci nezapisované do veřejného seznamu, k 
   závodu a movité věci hromadné vznikne zápisem do rejstříku zástav.
 
   (3)  Zápis  do  rejstříku  zástav  provede notář, který sepsal zástavní
   smlouvu, bez zbytečného odkladu po uzavření zástavní smlouvy.
 
   Zastavení podílu v korporaci
 
   § 1320
 
   (1)  Lze-li  podíl  v  korporaci  volně  převést,  lze  k němu zřídit i 
   zástavní právo; lze-li podíl převést jen za určitých podmínek, vyžaduje
   se  splnění týchž podmínek při jeho zastavení. To neplatí v případě, že
   zastavení podílu společenská smlouva zakáže nebo omezí.
 
   (2) Je-li podíl představován cenným papírem, je způsobilou zástavou jen
   tento cenný papír.
 
   § 1321
 
   Ke  smlouvě,  kterou  korporace  přijímá  do  zástavy vlastní podíl, se
   nepřihlíží.
 
   § 1322
 
   (1)  Zástavní  právo k podílu vzniká zápisem do veřejného rejstříku, ve
   kterém je korporace zapsána.
 
   (2)  Zástavce  nebo  zástavní věřitel oznámí korporaci vznik zástavního
   práva  bez  zbytečného  odkladu;  oznámení  se  však nevyžaduje, dal-li
   příslušný orgán korporace k zastavení podílu souhlas.
 
   § 1323
 
   Je-li  s  podílem  spojeno  hlasovací  právo,  může je zástavní věřitel
   vykonávat, jen pokud to bylo ujednáno.
 
   § 1324
 
   (1)  Dospěje-li pohledávka, nabývá zástavní věřitel právo na peněžitá a
   jiná  věcná  plnění  vyplývající  z  účasti  na  korporaci  až  do výše
   zajištěného  dluhu. Tato plnění se na úhradu dluhu započítávají, ledaže
   si strany ujednají něco jiného.
 
   (2)  Popírá-li  osobní  dlužník  nebo zástavní dlužník v soudním řízení
   výši  nebo  existenci  dluhu,  poskytne  se plnění podle odstavce 1 bez
   zbytečného  odkladu poté, co o výši nebo existenci dluhu rozhodne soud;
   do této doby není v prodlení osoba, která má plnění poskytnout.
 
   § 1325
 
   Zástavní   věřitel   oznámí   započetí  výkonu  zástavního  práva  všem
   společníkům.   Mají-li   tito  společníci  k  podílu  předkupní  právo,
   předkupní  právo  zanikne,  neuplatní-li  je  společníci  při zpeněžení
   zástavy.
 
   § 1326
 
   Bylo-li to ujednáno, nabývá zástavní věřitel zastavený podíl okamžikem,
   kdy  byl  jeho  pokus  o  zpeněžení  podílu při výkonu zástavního práva
   neúspěšný.  Nebylo-li ujednáno, že zástavní věřitel již tímto okamžikem
   nabývá  zastavený  podíl,  může  zástavní  věřitel  od  tohoto okamžiku
   vykonávat společnická práva spojená s podílem.
 
   § 1327
 
   (1)  Byl-li  zástavní  věřitel při pokusu o zpeněžení podílu neúspěšný,
   může  se  na  zástavním  dlužníku  domáhat,  aby  na  něho za obvyklých
   obchodních   podmínek   převedl   zastavený   podíl  na  úhradu  dluhu.
   Neuplatní-li  zástavní věřitel své právo do jednoho měsíce ode dne, kdy
   byl jeho pokus o zpeněžení podílu neúspěšný, jeho právo zaniká.
 
   (2)  Nepřevede-li zástavní dlužník podíl zástavnímu věřiteli do jednoho
   měsíce  ode  dne,  kdy  byl  k  tomu  vyzván,  může se zástavní věřitel
   domáhat, aby obsah smlouvy určil soud.
 
   Zastavení cenného papíru nebo zaknihovaného cenného papíru
 
   § 1328
 
   (1)  Zástavní právo k cennému papíru vznikne jeho odevzdáním zástavnímu
   věřiteli.  Určí-li  tak  zástavní  smlouva,  vznikne  zástavní  právo k 
   cennému papíru tím, že zástavce nebo zástavní věřitel předá cenný papír
   a   stejnopis   zástavní  smlouvy  třetí  osobě,  aby  pro  ně  zástavu
   opatrovala.
 
   (2)  Ke  vzniku  zástavního práva k cennému papíru na řad je potřebný i 
   zástavní  rubopis  obsahující  doložku  „k  zastavení“  nebo jiná slova
   stejného významu a označení zástavního věřitele.
 
   (3)   Ujednají-li  strany,  že  zástavní  právo  k  cennému  papíru  na
   doručitele  vznikne  zápisem  zástavního  práva  do  rejstříku  zástav,
   vyžaduje  se odevzdání zástavy osobě, která zástavní právo do rejstříku
   zástav zapíše, na dobu trvání zástavního práva.
 
   § 1329
 
   (1)  Je-li  cenný papír již v úschově, vznikne zástavní právo oznámením
   zástavního  věřitele  nebo  zástavce  doručeným  schovateli společně se
   stejnopisem  zástavní  smlouvy. Od doručení oznámení platí, že je cenný
   papír  uschován pro zástavního věřitele i zástavního dlužníka společně.
   Ustanovení § 1328 odst. 2 tím není dotčeno.
 
   (2)  Kdo  uschoval  cenný  papír  podnikatelským způsobem, vyznačí jeho
   zastavení  ve  své  evidenci tak, aby z ní bylo zřejmé, kdo je zástavní
   věřitel; uloží jej odděleně, ledaže se jedná o hromadnou úschovu.
 
   § 1330
 
   Nalézá-li  se  cenný  papír  již při zastavení u třetí osoby na základě
   smlouvy  s  jeho  vlastníkem, může být cenný papír za trvání zástavního
   práva vydán zástavnímu dlužníkovi jen se souhlasem zástavního věřitele.
 
   § 1331
 
   (1)  K  zaknihovanému  cennému  papíru vzniká zástavní právo zápisem na
   účtu vlastníka v příslušné evidenci. Zápis provede osoba oprávněná tuto
   evidenci  vést  na příkaz zástavního dlužníka k tíži jeho účtu. Podá-li
   příkaz  zástavní  věřitel,  osobní  dlužník  nebo  zástavce,  zapíše se
   zástavní právo, pokud příkazce doloží zřízení zástavního práva.
 
   (2)  Zástavní  právo  vymaže  z příslušné evidence osoba oprávněná tuto
   evidenci  vést.  Podá-li  příkaz  zástavní dlužník, osobní dlužník nebo
   zástavce,  vymaže  se zástavní právo, pokud příkazce doloží, že nastala
   skutečnost, která je jinak důvodem zániku zástavního práva.
 
   § 1332
 
   (1)  Za  trvání zástavního práva k cennému papíru může zástavní věřitel
   vykonávat   práva  spojená  se  zastaveným  cenným  papírem  v  rozsahu
   ujednaném stranami.
 
   (2)  Na  výnosy  a  jiná  peněžitá  plnění  z cenného papíru se použijí
   ustanovení o plnění ze zastavené pohledávky, ledaže se zástavní věřitel
   tohoto práva vzdá ve prospěch zástavního dlužníka.
 
   Zastavení účtu vlastníka zaknihovaných cenných papírů
 
   § 1333
 
   K  účtu  zaknihovaných  cenných  papírů vzniká zástavní právo zápisem u 
   tohoto účtu v příslušné evidenci. Pro zápis a výmaz zástavního práva se
   použije § 1331 obdobně.
 
   § 1334
 
   (1)  Zástavní  právo  k  účtu vlastníka zaknihovaných cenných papírů se
   vztahuje na všechny cenné papíry, které jsou na účtu zapsány při vzniku
   zástavního práva, i na cenné papíry převedené na zastavený účet po dobu
   trvání   zástavního  práva.  Ustanovení  upravující  zástavní  právo  k 
   jednotlivým cenným papírům platí pro cenné papíry zapsané na zastaveném
   účtu obdobně.
 
   (2)  Dojde-li k převodu cenného papíru ze zastaveného účtu s předchozím
   souhlasem  zástavního  věřitele,  zanikne  převodem  i zástavní právo k 
   tomuto cennému papíru.
 
   Zastavení pohledávky
 
   § 1335
 
   (1)  Zastavit  lze  pohledávku,  kterou  lze  postoupit  jinému.  Je-li
   zástavou   pohledávka   zástavního  dlužníka  za  zástavním  věřitelem,
   pohledávka a dluh nezanikají splynutím osoby věřitele a dlužníka.
 
   (2)  Zástavní  právo  k  pohledávce vznikne účinností zástavní smlouvy,
   ledaže  je  ujednána  pozdější  doba,  účinky  vůči  dlužníku zastavené
   pohledávky však zástavní právo nabývá, až mu je zástavní dlužník oznámí
   nebo  zástavní  věřitel  prokáže.  To neplatí, pokud si strany ujednaly
   zápis zástavního práva do rejstříku zástav.
 
   § 1336
 
   (1)  Před splatností zajištěného dluhu může dlužník plnit na zastavenou
   pohledávku jen nedílně zástavnímu věřiteli i zástavnímu dlužníku. Každý
   z  nich má právo žádat, aby dlužník plnění uložil ve prospěch jich obou
   do  úschovy u třetí osoby; nedohodnou-li se zástavní věřitel a zástavní
   dlužník  o  schovateli,  určí  ho  na  návrh  některé  ze  stran  soud.
   Dospěje-li  zajištěný  dluh,  vydá  schovatel  zástavnímu  věřiteli vše
   potřebné k jeho uspokojení.
 
   (2)  Je-li  zajištěný  dluh  splatný,  má  zástavní  věřitel právo, aby
   dlužník  zastavené pohledávky plnil jen jemu; uplatní-li je, podá o tom
   zprávu   věřiteli   zastavené   pohledávky.   Nestala-li  se  zastavená
   pohledávka  ještě  splatnou,  má  zástavní  věřitel  právo, aby mu byla
   postoupena.
 
   § 1337
 
   Plní-li  se  ze  zastavené pohledávky peněžní prostředky, vydá zástavní
   věřitel  zástavnímu  dlužníkovi vše, co převyšuje zajištěnou pohledávku
   včetně  příslušenství a nákladů, na jejichž náhradu má zástavní věřitel
   právo. Plní-li se jiná věc, přechází zástavní právo na tuto věc.
 
   § 1338
 
   (1)  Vyžaduje-li  se  k  splatnosti zastavené pohledávky právní jednání
   věřitele,  zejména  výpověď nebo odstoupení od smlouvy, nevyžaduje se k 
   němu souhlas zástavního věřitele. Zástavní věřitel se může domáhat, aby
   věřitel právně jednal, hrozí-li ohrožení jistoty.
 
   (2)  Vyžaduje-li  se  právní jednání dlužníka, má takové právní jednání
   účinky, pokud bylo oznámeno i zástavnímu věřiteli.
 
   § 1339
 
   Bylo-li  zástavní  právo  ujednáno  k  pohledávce  z  účtu, má zástavní
   věřitel právo přikázat tomu, kdo účet vede, aby mu vyplatil zůstatek na
   účtu  do  výše  zajištěného  dluhu,  pokud  mu  oznámí výši a splatnost
   zajištěného dluhu.
 
   § 1340
 
   Ustanovení  § 1336 a 1338 se použijí, neujednají-li strany něco jiného.
   Ujedná-li  se,  že  věřitel  potřebuje  k výpovědi nebo jinému právnímu
   jednání  souhlas  zástavního  věřitele, může se věřitel domáhat udělení
   souhlasu, hrozí-li ohrožení jistoty.
 
   § 1341
 
   Budoucí zástavní právo
 
   (1)  Má-li se stát zástavou věc, k níž má zástavnímu dlužníku vzniknout
   zástavní  právo  teprve  v  budoucnu,  vznikne  zástavní  právo nabytím
   vlastnického práva zástavním dlužníkem.
 
   (2)  Vyžaduje-li  se  ke  vzniku  zástavního  práva  zápis do veřejného
   seznamu nebo do rejstříku zástav a bylo-li tam zapsáno budoucí zástavní
   právo,  vznikne  zástavní  právo  nabytím  vlastnického práva zástavním
   dlužníkem.
 
   § 1342
 
   Zástavní právo z rozhodnutí orgánu veřejné moci
 
   Zřizuje-li  se  zástavní  právo rozhodnutím orgánu veřejné moci, vzniká
   zástavní  právo  vykonatelností  rozhodnutí,  ledaže je v něm stanovena
   doba pozdější. Je-li jinak ke vzniku zástavního práva potřebný zápis do
   rejstříku  zástav  nebo do zvláštního veřejného seznamu, zástavní právo
   se tam zapíše.
 
   § 1343
 
   Zastavení cizí věci
 
   (1) Zástavce může dát jako zástavu cizí věc jen se souhlasem vlastníka.
 
   (2)   Dá-li  zástavce  jako  zástavu  cizí  movitou  věc  bez  souhlasu
   vlastníka,  vznikne  zástavní  právo,  je-li  věc  odevzdána zástavnímu
   věřiteli  a  ten  ji  přijme  v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc
   zastavit.
 
   (3)  Má-li  někdo  k  zastavované  věci  věcné  právo  neslučitelné  se
   zástavním právem, použijí se odstavce 1 a 2 obdobně.
 
   § 1344
 
   Zastaví-li   zástavce  cizí  movitou  věc  v  zastavárenském  závodu  a
   nejedná-li  se o věc, kterou vlastník zástavci svěřil, má vlastník vůči
   provozovateli  zastavárenského  závodu  právo  na  vydání  věci,  pokud
   prokáže,  že  věc  pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného
   činu.  Provozovatel  zastavárenského  závodu  nemá  právo  požadovat po
   vlastníku, aby mu před vydáním věci zaplatil částku vyplacenou zástavci
   ani přirostlé úroky.
 
   § 1345
 
   Vespolné zástavní právo
 
   Pro  týž  dluh  lze  zastavit vespolek i několik věcí. Zajišťuje-li týž
   dluh  několik samostatných zástav, může se zástavní věřitel uspokojit z 
   kterékoli z nich, anebo ze všech zástav.
 
   Pododdíl 3
 
   Rozsah zástavního práva
 
   § 1346
 
   (1)  Zástavní  právo  se  vztahuje  na  zástavu,  na  její  přírůstek i 
   příslušenství,  ledaže  zástavní  smlouva  určí  něco jiného. Z plodů a
   užitků se zástavní právo vztahuje jen na ty, které nejsou odděleny.
 
   (2)  Je-li  zastavena  pohledávka,  náleží  zástavnímu věřiteli i každé
   právo, které pohledávku zajišťuje.
 
   § 1347
 
   Při  zastavení  hromadné  věci se zástavní právo vztahuje na zástavcovy
   jednotlivé  věci  náležející  k zástavě a jí sloužící, ať jsou kdekoli.
   Zástavní  právo se vztahuje na každou jednotlivou věc, která k hromadné
   věci  přibude, a zanikne ke každé jednotlivé věci, která se od hromadné
   věci odloučí.
 
   § 1348
 
   Ujedná-li  se  za  trvání  zástavního  práva k hromadné věci samostatné
   zástavní  právo  k  jednotlivé  věci,  která náleží k zástavě, zástavní
   právo nevznikne. Vzniklo-li k jednotlivé věci zástavní právo dříve, než
   k  hromadné věci přibyla, nebo než byla hromadná věc zastavena, použijí
   se ustanovení o pořadí zástavního práva.
 
   § 1349
 
   Na  trvání  a  rozsah  zástavního  práva k cennému papíru nemá vliv ani
   výměna  zastaveného  cenného  papíru emitentem zástavnímu dlužníkovi za
   jiný cenný papír, ani přeměna cenného papíru na zaknihovaný cenný papír
   nebo  přeměna  zaknihovaného cenného papíru na cenný papír. Vzejde-li z 
   výměny  nebo  přeměny cenný papír na řad, opatří ho zástavním rubopisem
   emitent  před  vydáním cenného papíru osobě oprávněné mít cenný papír u 
   sebe.
 
   § 1350
 
   (1)  Přemění-li  se  zástava  v  novou věc, zatíží zástavní právo i věc
   novou.
 
   (2)  Spojí-li  se  zástava  s  jinou věcí, má zástavní věřitel právo na
   obnovení  předešlého  stavu  na náklady zástavního dlužníka. Není-li to
   možné,  zatíží zástavní právo celou věc, avšak jen do hodnoty zástavy v 
   době  spojení.  Byla-li  zástava  oceněna, má se za to, že cenu zástavy
   určuje výše ocenění.
 
   § 1351
 
   Při rozdělení zastavené věci zatíží zástavní právo všechny věci vzniklé
   rozdělením.
 
   § 1352
 
   Spojí-li  se  dvě  zástavy,  hledí se na to pro účely zástavního práva,
   jako by ke spojení nedošlo; to neplatí, pokud spojené zástavy zajišťují
   splnění téhož dluhu.
 
   Pododdíl 4
 
   Práva a povinnosti ze zástavního práva
 
   § 1353
 
   Zástavní  dlužník  se  zdrží  všeho,  čím  se  zástava zhoršuje na úkor
   zástavního  věřitele.  Stane-li se činem zástavního dlužníka dostatečná
   jistota zástavního věřitele nedostatečnou nebo sníží-li se nedostatečná
   jistota, zástavní dlužník ji přiměřeně doplní.
 
   § 1354
 
   (1)  Je-li  zástava  pojištěna  a  nastane-li  pojistná  událost,  plní
   pojišťovna  z pojistné smlouvy zástavnímu věřiteli, prokáže-li zástavní
   věřitel  pojišťovně  včas,  že na věci vázne jeho zástavní právo, anebo
   oznámí-li jí to včas zástavce nebo zástavní dlužník.
 
   (2)  Zástavní  věřitel  má  právo  zadržet  plnění z pojistné smlouvy a
   uspokojit  se  z  něho, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna,
   ledaže  je ujednáno jinak. Co převyšuje pohledávku včetně příslušenství
   a  nákladů, na jejichž náhradu má zástavní věřitel právo, vydá zástavní
   věřitel zástavnímu dlužníkovi.
 
   § 1355
 
   Je-li  zástava  přenechána  k  užívání  jinému  bez souhlasu zástavního
   věřitele,  nemá  to vůči zástavnímu věřiteli právní účinky. To neplatí,
   ujednají-li strany, že souhlasu není třeba.
 
   § 1356
 
   (1)  Zástavní věřitel, jemuž byla zástava odevzdána, je oprávněn ji mít
   u  sebe  po celou dobu trvání zástavního práva. Je povinen pečovat o ni
   jako  řádný hospodář a má proti zástavci právo na náhradu nákladů s tím
   spojených jako poctivý držitel.
 
   (2)  Zástavní  věřitel  může zástavu užívat jen se souhlasem zástavního
   dlužníka  a  způsobem pro zástavního dlužníka neškodným; je-li zástavní
   věřitel  v  dobré  víře,  že  zástavce  je zástavním dlužníkem, postačí
   souhlas  zástavce.  Není-li  jiného  ujednání,  započte  se prospěch ze
   zástavy na náhradu nákladů podle odstavce 1.
 
   § 1357
 
   Byla-li  zastavená  věc  odevzdána třetí osobě k opatrování, tato osoba
   nesmí  zástavu  užívat  nebo umožnit její užití jinému, ani ji odevzdat
   jiné  osobě;  učiní-li tak, odpovídá i za náhodu, která by zástavu u ní
   nebyla postihla.
 
   § 1358
 
   Změní-li  se podstatná skutečnost zapsaná o zástavním právu v rejstříku
   zástav  nebo  ve  veřejném  seznamu  a  neukládá-li jiný právní předpis
   povinnost požádat o provedení změny zápisu jiné osobě, požádá provedení
   změny  zápisu  bez zbytečného odkladu ten, koho se změna týká; nelze-li
   ho  určit, požádá o provedení změny zápisu zástavní věřitel. Má-li tuto
   povinnost více osob, postačí, splní-li ji alespoň jedna z nich.
 
   Pododdíl 5
 
   Výkon zástavního práva
 
   § 1359
 
   (1)  Jakmile  je  zajištěný  dluh  splatný,  může  se  zástavní věřitel
   uspokojit  způsobem, o němž se dohodl se zástavcem, popřípadě zástavním
   dlužníkem,  v  písemné  formě,  jinak  z  výtěžku  zpeněžení zástavy ve
   veřejné  dražbě  nebo  z  prodeje  zástavy  podle  jiného zákona. Je-li
   zástavou  cenný  papír  přijatý  k obchodování na evropském regulovaném
   trhu,  prodá  se  na  tomto  trhu nebo i mimo tento trh nejméně za cenu
   určenou evropským regulovaným trhem.
 
   (2)  Zástavní věřitel má vůči zástavci právo na náhradu nutných nákladů
   vynaložených při výkonu zástavního práva.
 
   § 1360
 
   Bylo-li  ujednáno,  že  zástavní  věřitel  může  zástavu  prodat  jiným
   způsobem  než  ve  veřejné  dražbě,  zavazuje  to  i  právního nástupce
   zástavního  dlužníka.  Zástavní  dlužník  upozorní  při převodu zástavy
   nabyvatele na věřitelovo právo prodat zástavu takovým způsobem.
 
   § 1361
 
   Je-li   proti  dlužníku  zapotřebí  zvláštních  úkonů,  aby  pohledávka
   dospěla,  musí  být  tyto  úkony  při  rozdílnosti  v  osobě osobního a
   zástavního  dlužníka  namířeny  i  proti  zástavnímu  dlužníku,  aby se
   zástavní věřitel mohl ze zástavy uspokojit.
 
   § 1362
 
   (1)  Započetí výkonu zástavního práva oznámí zástavní věřitel v písemné
   formě  zástavnímu  dlužníkovi;  v  oznámení  uvede,  jak  se ze zástavy
   uspokojí.
 
   (2)  Je-li  zástavní právo zapsáno ve veřejném seznamu nebo v rejstříku
   zástav, zajistí zástavní věřitel zápis započetí výkonu zástavního práva
   také v tomto rejstříku.
 
   § 1363
 
   Bylo-li  započetí výkonu zástavního práva oznámeno zástavnímu dlužníku,
   nesmí  bez souhlasu zástavního věřitele zástavu zcizit. Porušení zákazu
   se nedotýká práv nabyvatele, na něhož zástavce převedl vlastnické právo
   k  věci  v  rámci  běžného  obchodního styku při svém podnikání, ledaže
   nabyvatel  věděl  nebo z okolností musel vědět, že s výkonem zástavního
   práva bylo započato.
 
   § 1364
 
   (1) Zástavní věřitel může zástavu zpeněžit nejdříve po uplynutí třiceti
   dnů  poté,  co  započetí  výkonu zástavního práva zástavnímu dlužníkovi
   oznámil.
 
   (2)  Bylo-li  započetí  výkonu  zástavního  práva  zapsáno do veřejného
   seznamu  nebo do rejstříku zástav až poté, co zástavní věřitel započetí
   výkonu zástavního práva zástavnímu dlužníku oznámil, běží lhůta třiceti
   dnů až ode dne zápisu do veřejného seznamu nebo do rejstříku zástav.
 
   (3) Byla-li před oznámením ujednána lhůta kratší, nepřihlíží se k tomu.
 
   § 1365
 
   (1)  Ujedná-li  se,  že  zástavní  věřitel  může  zástavu  prodat jiným
   způsobem  než  ve  veřejné  dražbě, je povinen postupovat při prodeji s 
   odbornou  péčí  v  zájmu  svém  i  v zájmu zástavního dlužníka tak, aby
   zástavu  prodal  za cenu, za kterou lze srovnatelnou věc obvykle prodat
   za  srovnatelných  okolností  na  daném místě a v daném čase. Poruší-li
   zástavní  věřitel  tuto  povinnost,  nedotýká  se  to práv třetích osob
   nabytých v dobré víře.
 
   (2)  Ujedná-li  se,  jak zástavní věřitel zástavu zpeněží, může věřitel
   kdykoli  během  výkonu  zástavního  práva  jeho  způsob  změnit tak, že
   zástavu prodá ve veřejné dražbě nebo že ji zpeněží podle jiného zákona.
   Změnu  způsobu  výkonu  zástavního  práva věřitel zástavnímu dlužníkovi
   včas v písemné formě oznámí.
 
   § 1366
 
   Požádá-li  o to zájemce o nabytí zastavené věci nebo dražebník, prokáže
   mu  zástavní  věřitel,  že  započetí  výkonu  zástavního  práva oznámil
   zástavnímu dlužníku.
 
   § 1367
 
   (1)  Zástavní  dlužník  strpí  výkon  zástavního práva, vydá zástavnímu
   věřiteli zástavu i s listinami potřebnými k převzetí, prodeji a užívání
   a  poskytne mu další potřebnou součinnost. Má-li zástavu nebo listiny u 
   sebe třetí osoba, má stejnou povinnost.
 
   (2)  Kdo  má  zástavu u sebe, zdrží se všeho, čím by se hodnota zástavy
   zmenšila; k běžnému opotřebení se nepřihlíží.
 
   § 1368
 
   (1)   Z   výtěžku   zpeněžení   zástavy   se  hradí  pohledávka  včetně
   příslušenství  a nákladů, na jejichž náhradu má zástavní věřitel právo.
   Byl-li  zajištěn  nepeněžitý  dluh,  má  se  za  to, že věřiteli náleží
   peněžité   plnění  do  výše  obvyklé  ceny  pohledávky  v  době  vzniku
   zástavního  práva;  to  platí  i tehdy, je-li příslušenství zajištěného
   dluhu nepeněžité.
 
   (2)   Úhradou  pohledávky  ze  zpeněžené  zástavy  vznikají  zástavnímu
   dlužníku stejná práva, jako by dluh splnil sám.
 
   § 1369
 
   Zástavní  věřitel  podá zástavnímu dlužníkovi bez zbytečného odkladu po
   zpeněžení  zástavy  v  písemné  formě  zprávu,  ve  které uvede údaje o 
   prodeji  zástavy  a  nákladech  s  ním  spojených,  jakož  i  o  jiných
   nákladech,  na  jejichž  náhradu má zástavní věřitel právo, o výtěžku z 
   prodeje a jeho použití.
 
   § 1370
 
   Osobní  dlužník zaplatí, čeho se nedostává, neutrží-li se při zpeněžení
   zástavy  tolik,  co  činí pohledávka. Zástavnímu dlužníku náleží, oč se
   utrží více.
 
   Pododdíl 6
 
   Výkon zástavního práva při více zástavních věřitelích
 
   § 1371
 
   (1)  Vázne-li na zástavě více zástavních práv, stanoví se jejich pořadí
   podle  doby  vzniku  zástavního práva. Má-li být vznik zástavního práva
   zapsán  ve veřejném seznamu, rozhoduje pro pořadí okamžik podání návrhu
   na provedení zápisu.
 
   (2)  Je-li  zástavou  věc, k níž má zástavci vzniknout vlastnické právo
   teprve  v  budoucnu,  stanoví  se  pořadí  zástavních  práv  podle doby
   uzavření  zástavní  smlouvy;  zapisuje-li  se budoucí zástavní právo do
   rejstříku  zástav  nebo  do veřejného seznamu, rozhoduje pořadí, v němž
   byly návrhy na provedení zápisu podány.
 
   (3)  Vázne-li  na  movité  věci více zástavních práv, uspokojí se právo
   zástavního věřitele zapsané v rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu
   podle  pořadí  zápisu  přednostně  před právem vzniklým jiným způsobem.
   Právo  vzniklé  odevzdáním zástavy zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě
   se uspokojí přednostně před právem vzniklým označením věci znamením.
 
   § 1372
 
   (1)  Vznikne-li  na  zástavě  více  zástavních  práv, mohou si zástavní
   věřitelé v písemné formě ujednat jejich pořadí. Ujednání je vůči třetím
   osobám účinné od zápisu do rejstříku zástav, nebo do veřejného seznamu,
   vyžaduje-li  se  ke  vzniku zástavního práva zápis do takového seznamu.
   Provedení  zápisu navrhnou společně všichni zástavní věřitelé, kteří si
   pořadí zástavních práv ujednali.
 
   (2)  Mají-li být ujednáním zkrácena práva zástavního věřitele, který na
   ujednání nepřistoupil, nemá to vůči němu právní účinky.
 
   § 1373
 
   (1)  Zástavní  věřitel  oznámí započetí s výkonem zástavního práva také
   těm  zástavním  věřitelům,  kterým  náleží právo na uspokojení v pořadí
   předcházejícím jeho pořadí. Ustanovení § 1362 platí obdobně.
 
   (2) Zástavní věřitel může zpeněžit zástavu nejdříve po uplynutí třiceti
   dnů  od oznámení všem zástavním věřitelům podle odstavce 1. To neplatí,
   oznámí-li  mu  v  této  lhůtě zástavní věřitel, kterému náleží právo na
   uspokojení  v  pořadí  předcházejícím  jeho  pořadí,  že sám započíná s 
   výkonem  svého  zástavního  práva; nezapočne-li tento věřitel s výkonem
   svého  zástavního  práva  bez  zbytečného  odkladu,  k jeho oznámení se
   nepřihlíží.
 
   § 1374
 
   (1)  Vykoná-li zástavní věřitel zástavní právo, které je první v pořadí
   rozhodném pro uspokojení zástavních práv (dále jen „přednostní zástavní
   věřitel“), přechází zástava na nabyvatele nezatížená dalšími zástavními
   právy.
 
   (2)   Převyšuje-li   výtěžek   z   prodeje  zástavy  pohledávku  včetně
   příslušenství  a nákladů, na jejichž náhradu má právo, uloží přednostní
   zástavní  věřitel  přebytek  do  soudní  úschovy  ve  prospěch věřitelů
   ostatních  pohledávek,  kterým  svědčí  zástavní  právo,  a  zástavního
   dlužníka, nedohodne-li se s nimi jinak.
 
   (3)  Z  přebytku  budou  věřitelé  ostatních  pohledávek, kterým svědčí
   zástavní  právo,  uspokojeni  podle pořadí rozhodujícího pro uspokojení
   zástavních práv. Co zbude, vydá se zástavnímu dlužníkovi.
 
   § 1375
 
   (1)  Vykoná-li  zástavní  právo  jiný  zástavní věřitel než přednostní,
   přechází   na   nabyvatele   zástava  zatížená  zástavními  právy  těch
   zástavních věřitelů, jejichž právo na uspokojení předchází jeho pořadí.
   O  přechodu  zástavy  včetně zatížení tento zástavní věřitel nabyvatele
   zástavy včas poučí.
 
   (2)  Zástavní  věřitel,  který vykonává své zástavní právo, a nabyvatel
   zástavy  zajistí  zápis  změny  v osobě zástavního dlužníka v rejstříku
   zástav  nebo ve veřejném seznamu, vyžaduje-li se takový zápis ke vzniku
   zástavního práva, jinak škodu tím způsobenou nahradí.
 
   (3)   O  právech  zástavních  věřitelů,  jejichž  právo  na  uspokojení
   následuje  po  pořadí  věřitele,  který  vykonává  zástavní právo podle
   odstavce 1, platí obdobně § 1374.
 
   Pododdíl 7
 
   Zánik zástavního práva
 
   § 1376
 
   Zanikne-li zajištěný dluh, zanikne i zástavní právo.
 
   § 1377
 
   (1) Zástavní právo zanikne, ale pohledávka trvá,
 
   a) zanikne-li zástava,
 
   b) vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva,
 
   c)   vrátí-li   zástavní   věřitel  zástavu  zástavci  nebo  zástavnímu
   dlužníkovi,
 
   d)  složí-li  zástavce  nebo  zástavní dlužník zástavnímu věřiteli cenu
   zastavené věci, nebo
 
   e) uplyne-li doba, na niž bylo zástavní právo zřízeno.
 
   (2) Účinky podle odstavce 1 nastanou i v případě, že další osoba nabyla
   k  zastavené  věci  vlastnické právo v dobré víře, že věc není zatížená
   zástavním  právem. To neplatí, je-li zástavní právo zapsáno v rejstříku
   zástav nebo ve veřejném seznamu.
 
   (3)  Nejsou-li  věc  a  zástavní  právo  zapsány  ve  veřejném seznamu,
   nastanou  účinky  podle  odstavce  1 i v případě, že zástava, popřípadě
   její část, byla převedena
 
   a) a zástavní smlouva určuje, že zástavu nebo její část lze převést bez
   zatížení zástavním právem, nebo
 
   b) v rámci běžného obchodního styku při podnikání zcizitele.
 
   § 1378
 
   Je-li  zástavní  právo  zapsáno  do  rejstříku zástav nebo do veřejného
   seznamu i po svém zániku, jedná se o závadu váznoucí na zástavě.
 
   § 1379
 
   (1)  Zaniklo-li  zástavní  právo  zapsané  do  rejstříku zástav, požádá
   zástavní  věřitel  bez zbytečného odkladu o jeho výmaz a zástavní právo
   se  vymaže.  To  platí  i  v případě, že zástavní právo bylo zapsáno do
   veřejného  seznamu,  ledaže  si  strany ujednaly, že zástavní věřitel o 
   výmaz   zástavního   práva  nepožádá  nebo  vlastník  požádal  o  zápis
   uvolněného zástavního práva.
 
   (2)  Zástavní  dlužník  má právo podat žádost o výmaz zástavního práva;
   nezaniklo-li  zástavní  právo  uplynutím  doby,  vymaže  se z rejstříku
   zástav  nebo  z  veřejného  seznamu,  prokáže-li zástavní dlužník zánik
   zástavního   práva   listinou   potvrzenou   zástavním  věřitelem  nebo
   rozhodnutím  soudu  nebo jinou veřejnou listinou. Nepotvrdí-li zástavní
   věřitel  zástavnímu  dlužníkovi  na jeho žádost zánik zástavního práva,
   nahradí škodu z toho vzniklou.
 
   Pododdíl 8
 
   Práva vlastníka při uvolnění zástavy
 
   § 1380
 
   Uvolní-li  se  zástava  zánikem  zástavního práva a není-li ve veřejném
   seznamu  zápis  o  zástavním  právu ještě vymazán, považuje se zástavní
   právo za uvolněné a vlastník věci může spojit uvolněné zástavní právo s 
   jiným dluhem, který nepřevyšuje původní dluh.
 
   § 1381
 
   Požádá-li o to vlastník, zapíše se do veřejného seznamu, že je zástavní
   právo  uvolněné  a  že  zajištění  původního dluhu pominulo, prokáže-li
   zánik  zástavního  práva  listinou  potvrzenou zástavním věřitelem nebo
   rozhodnutím  soudu  nebo jinou veřejnou listinou. Nezajistí-li vlastník
   uvolněným  zástavním  právem jiný dluh do deseti let od zápisu uvolnění
   zástavního práva, jeho právo učinit tak zaniká.
 
   § 1382
 
   Bylo-li  do veřejného seznamu zapsáno uvolnění zástavního práva, lze je
   před uplynutím deseti let vymazat jen společně se zástavním právem.
 
   § 1383
 
   Nezajistil-li vlastník uvolněným zástavním právem nový dluh, nepřihlíží
   se  po  zpeněžení  zástavy  k uvolněnému zástavnímu právu při rozdělení
   výtěžku.
 
   § 1384
 
   Zaváže-li  se  vlastník  při  zřízení zástavního práva nebo později, že
   zástavním  právem zapsaným ve výhodnějším pořadí nezajistí nový dluh, a
   bude-li  to  ve  veřejném  seznamu  zapsáno,  nelze uvolněným zástavním
   právem  zajistit  nový  dluh, dokud trvá zástavní právo pro věřitele, v 
   jehož prospěch se vlastník zavázal.
 
   Pododdíl 9
 
   Záměna zástavního práva
 
   § 1385
 
   Bylo-li zástavní právo zapsáno do veřejného seznamu, může vlastník věci
   žádat,  aby  v pořadí zástavního práva váznoucího na věci a k zajištění
   dluhu,  který nepřevyšuje původní dluh, bylo zapsáno zástavní právo pod
   podmínkou,  že  do  roka  po  zápisu nového zástavního práva bude staré
   zástavní právo vymazáno.
 
   § 1386
 
   O výmaz starého zástavního práva může žádat vlastník věcí nebo věřitel,
   v  jehož  prospěch má být nové zástavní právo zřízeno. Neučiní-li tak s 
   úspěchem  do  roka,  zanikne  nové  zástavní právo uplynutím této doby.
   Příslušný  orgán  veřejné  moci nové zástavní právo vymaže i bez návrhu
   spolu se všemi zápisy, které se k němu vztahují.
 
   § 1387
 
   Vázne-li  na  starém zástavním právu jiné právo nebo omezení zapsané ve
   veřejném  seznamu, lze nové zástavní právo do tohoto seznamu zapsat pod
   podmínkou,  že  závada bude vymazána, nebo se souhlasem stran převedena
   na zástavní právo nové.
 
   § 1388
 
   Zaváže-li  se  vlastník  při  zřízení zástavního práva nebo později, že
   neumožní zápis nového zástavního práva namísto starého, a bude-li to ve
   veřejném seznamu zapsáno, nelze staré zástavní právo v nové přeměnit.
 
   § 1389
 
   Má-li  být nové zástavní právo zapsáno namísto několika zástavních práv
   zapsaných  v  pořadí  přímo  za  sebou,  použijí  se  ustanovení tohoto
   pododdílu přiměřeně.
 
   Pododdíl 10
 
   Podzástavní právo
 
   § 1390
 
   Podzástavní  právo  vzniká zastavením pohledávky, které svědčí zástavní
   právo.
 
   § 1391
 
   (1)  Souhlas  zástavního dlužníka není k zastavení pohledávky potřebný.
   Podzástavní právo vůči němu nabývá účinků,
 
   a) bylo-li mu doručeno oznámení o jeho vzniku, nebo
 
   b) je-li zástavou věc, k níž vzniká zástavní právo zápisem do rejstříku
   zástav  nebo  zvláštního  veřejného seznamu, zápisem do tohoto seznamu;
   tímto zápisem podzástavní právo vzniká.
 
   (2) Oznámení podle odstavce 1 může učinit podzástavce, nebo podzástavní
   věřitel;   ten   však  musí  vznik  podzástavního  práva  podzástavnímu
   dlužníkovi prokázat.
 
   § 1392
 
   Podzástavce   se   nezbaví   povinností  podle  §  1353  předáním  věci
   podzástavnímu věřiteli.
 
   § 1393
 
   Podzástavní  věřitel  se  může  domáhat  uspokojení  z podzástavy místo
   podzástavce, jakmile je dluh zajištěný podzástavním právem splatný.
 
   § 1394
 
   Na podzástavní právo se přiměřeně použijí ustanovení o právu zástavním.
 
   Oddíl 4
 
   Zadržovací právo
 
   § 1395
 
   (1)  Kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji
   ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl
   věc vydat.
 
   (2) Zajistit zadržovacím právem lze i nesplatný dluh,
 
   a)  nezajistí-li  dlužník  dluh  jinak, ač jej podle smlouvy nebo podle
   zákona zajistit měl,
 
   b) prohlásí-li dlužník, že dluh nesplní, nebo
 
   c)  stane-li  se  jinak  zřejmým,  že  dlužník  dluh  nesplní následkem
   okolnosti, která u něho nastala a která věřiteli nebyla ani nemohla být
   známa při vzniku dluhu.
 
   § 1396
 
   (1)  Zadržet  cizí  věc  nesmí  ten, kdo ji má u sebe neprávem, zejména
   zmocnil-li se jí násilně nebo lstí.
 
   (2) Zadržet cizí věc nesmí ani ten, komu bylo uloženo, aby s ní naložil
   způsobem neslučitelným s výkonem zadržovacího práva; to neplatí, měl-li
   věc  u  sebe  v  době  zahájení insolvenčního řízení, ve kterém se řeší
   úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka.
 
   § 1397
 
   (1)  Kdo  zadržel  cizí  věc, vyrozumí dlužníka o jejím zadržení a jeho
   důvodu.  Má-li věřitel věc u sebe na základě smlouvy uzavřené v písemné
   formě, vyžaduje i vyrozumění písemnou formu.
 
   (2) Věřitel je povinen pečovat o zadrženou věc jako řádný hospodář a má
   proti  dlužníku  právo  na  náhradu  nákladů jako řádný držitel. Užívat
   zadrženou  věc  může  věřitel  jen se souhlasem dlužníka a způsobem pro
   dlužníka neškodným. Není-li jiného ujednání, započte se prospěch z věci
   na náhradu nákladů podle odstavce 1.
 
   § 1398
 
   Věřiteli,  který  zajistil svou pohledávku zadržovacím právem, náleží z 
   výtěžku  zpeněžení  zadržené  věci  přednostní  uspokojení  před  jiným
   věřitelem,  a  to  i  věřitelem  zástavním. Pro zpeněžení zadržené věci
   věřitelem platí obdobně § 1359.
 
   § 1399
 
   Zadržovací právo zaniká
 
   a) zánikem zajištěného dluhu nebo zadržené věci,
 
   b)  vzdá-li  se  věřitel zadržovacího práva jednostranně či ujednáním s 
   vlastníkem zadržené věci,
 
   c) dostane-li se věc trvale z moci věřitele, nebo
 
   d) dá-li se věřiteli dostatečná jistota.
 
   Díl 6
 
   Správa cizího majetku
 
   Oddíl 1
 
   Všeobecná ustanovení o správě cizího majetku
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 1400
 
   (1)  Každý,  komu  je  svěřena  správa  majetku,  který  mu nepatří, ve
   prospěch  někoho  jiného  (dále  jen „beneficient“), je správcem cizího
   majetku.
 
   (2) Má se za to, že správce právně jedná jako zástupce vlastníka.
 
   § 1401
 
   (1)  Správce  plní  své  povinnosti osobně. Na jinou osobu může přenést
   svou  působnost nebo se dát jinak zastoupit jen při jednotlivém právním
   jednání;  přitom  je  povinen  takovou  osobu  pečlivě  vybrat a dát jí
   dostatečné pokyny.
 
   (2)  Dá-li se správce neoprávněně zastoupit jinou osobou nebo pověří-li
   jinou  osobu  neoprávněně  výkonem  své  působnosti,  je beneficientovi
   odpovědný s touto osobou společně a nerozdílně ze všeho, co učinila.
 
   § 1402
 
   (1)  Má  se  za  to, že správci náleží obvyklá odměna podle povahy jeho
   služeb.
 
   (2)  Kdo  spravuje  cizí  majetek  bez  právního  důvodu, nemá právo na
   odměnu.
 
   § 1403
 
   Zisk  a  náklady správce rozdělí mezi beneficienty podle stanov či jiné
   smlouvy,  jinak  co  nejspravedlivěji  se  zřetelem k povaze a předmětu
   správy  a  k okolnostem jejího vzniku se zřetelem k obecným zvyklostem.
   Nelze-li  stanovit  jiný  poměr  pro  rozdělení  zisku  a  nákladů mezi
   beneficienty, platí, že jsou tyto podíly stejné.
 
   § 1404
 
   Vyžaduje-li  se  k  určitému  jednání  beneficientův  souhlas, může jej
   nahradit svým rozhodnutím soud, pokud je beneficient neznámý nebo pokud
   nelze  beneficientovo stanovisko včas zjistit. To platí i v případě, že
   beneficient odmítá souhlas udělit, aniž pro to má spravedlivý důvod.
 
   Pododdíl 2
 
   Prostá správa cizího majetku
 
   § 1405
 
   Kdo  vykonává  prostou  správu  cizího majetku, činí vše, co je nutné k 
   jeho zachování.
 
   § 1406
 
   Správce   uplatňuje   při  prosté  správě  všechna  práva  týkající  se
   spravovaného  majetku  a  řádně  s  ním  hospodaří.  Správce  nesmí bez
   souhlasu beneficienta změnit účel spravovaného majetku.
 
   § 1407
 
   Spravuje-li  správce  peněžní  prostředky, musí je vynaložit obezřetně.
   Bylo-li něco ze spravovaného majetku vynaloženo určitým způsobem dříve,
   může správce zvolený způsob později změnit.
 
   § 1408
 
   (1)  Správce může ze spravovaného majetku něco zcizit, je-li to v zájmu
   zachování  hodnoty, podstaty a účelu spravovaného majetku nebo je-li to
   nutné  k  zaplacení  dluhů  s  tímto  majetkem  spojených; jinak jen za
   protiplnění. Za stejným účelem může správce spravovaný majetek zastavit
   nebo  jinak  použít jako jistotu. K těmto právním jednáním musí správci
   udělit souhlas beneficient.
 
   (2)  Souhlas  k zcizení majetku správce nepotřebuje, hrozí-li mu rychlá
   zkáza nebo je-li pravděpodobné, že rychle ztratí na hodnotě.
 
   Pododdíl 3
 
   Plná správa cizího majetku
 
   § 1409
 
   Komu  je  svěřena  plná  správa cizího majetku, dbá o jeho rozmnožení a
   uplatnění v zájmu beneficienta.
 
   § 1410
 
   Správce  může  se  spravovaným  majetkem  činit  cokoli,  co je nutné a
   užitečné.
 
   Oddíl 2
 
   Pravidla správy
 
   Pododdíl 1
 
   Povinnosti správce vůči beneficientovi
 
   § 1411
 
   Správce cizího majetku vykonává svou působnost a plní povinnosti s péčí
   řádného hospodáře.
 
   § 1412
 
   (1)  Je-li  beneficientů  více, ať současně nebo následně, musí správce
   jednat vůči všem nestranně a brát ohled na jejich příslušná práva.
 
   (2)  Je-li  správce  sám  beneficientem,  musí brát na své zájmy stejný
   zřetel  jako na zájmy ostatních beneficientů a vykonávat svou působnost
   ve společném zájmu.
 
   § 1413
 
   Nejedná-li  se  o  zájem  nebo  právo  plynoucí  z právního jednání, ze
   kterého  správa  vznikla,  musí  správce  beneficientovi a osobě, která
   dohlíží  na  správu  majetku nebo na zájem beneficienta, bez zbytečného
   odkladu oznámit
 
   a)  každý  svůj  zájem  při podnikání nebo činnosti sledující majetkový
   pospěch, který by se mohl ocitnout v rozporu se zájmem beneficienta, a
 
   b)  každé  své  právo,  které by mohl uplatnit vůči beneficientovi nebo
   ohledně spravovaného majetku.
 
   § 1414
 
   Správce  vede  spolehlivé  záznamy o spravovaném majetku a nesmí smísit
   svůj vlastní majetek s majetkem pod svou správou.
 
   § 1415
 
   (1)  Správce  se  může  stát  stranou  smlouvy týkající se spravovaného
   majetku,  smluvně  nabýt  právo  na tento majetek nebo nabýt právo vůči
   beneficientovi jen se souhlasem beneficienta.
 
   (2)  Správce  může užívat spravovaný majetek nebo informace získané při
   správě  k  vlastnímu  prospěchu  jen  se souhlasem beneficienta, ledaže
   možnost  takového  užití určují stanovy či jiná smlouva nebo stanoví-li
   tak zákon.
 
   § 1416
 
   Správce  může  bezúplatně  převést  svěřený majetek jen tehdy, je-li to
   přímo  v  povaze  správy,  nebo jedná-li se o majetek nepatrné hodnoty,
   jehož  se  správce  zbavuje  v  zájmu beneficienta či ve shodě s účelem
   správy.
 
   § 1417
 
   Správce  nehradí  škodu na majetku vyvolanou vyšší mocí, stárnutím nebo
   jiným přirozeným vývojem a běžným opotřebením při řádném užívání.
 
   § 1418
 
   Soud může při určení náhrady škody správci rozsah náhrady snížit jen se
   zřetelem  k  okolnostem,  za  nichž  byla  správa  přijata, anebo pokud
   správce  vykonává  správu  bezúplatně, případně je-li správce nezletilý
   nebo je-li jeho svéprávnost omezena.
 
   Pododdíl 2
 
   Povinnosti správce a beneficienta vůči třetím osobám
 
   § 1419
 
   (1) Správci nevzniká osobní povinnost ze závazku, který ujednal s jinou
   osobou  na  účet  beneficienta.  To platí i v případě, je-li zjevné, že
   správce jedná na účet svěřenského fondu.
 
   (2)  Jedná-li  správce  při  výkonu své působnosti na účet beneficienta
   vlastním jménem, je zavázán společně s beneficientem; po beneficientovi
   lze  však  žádat  plnění  jen  ze  spravovaného  majetku.  To platí i v
   případě, že správce jednal na účet svěřenského fondu, třebaže to nebylo
   zjevné.
 
   § 1420
 
   Překročí-li  správce  svoji  působnost,  je  ze  svého  jednání  osobně
   zavázán.  Spoléhala-li  však  třetí  osoba  v dobré víře na řádný výkon
   správcovy  působnosti,  nebo  potvrdil-li beneficient, byť i jen mlčky,
   právní  jednání správce, jsou správce a beneficient zavázáni společně a
   nerozdílně,   avšak   po   beneficientovi   lze  žádat  plnění  jen  ze
   spravovaného majetku.
 
   § 1421
 
   Správce  překročí  svou  působnost,  vykonává-li  ji  sám,  ač  ji  měl
   vykonávat  společně  s  další osobou; to neplatí, byl-li tímto postupem
   získán  pro  spravovaný  majetek  větší  prospěch, než co má být z něho
   vydáno.
 
   § 1422
 
   Předstírá-li  svéprávný  třetí  osobě,  že  jiná osoba je správcem jeho
   majetku, vznikají ze smlouvy uzavřené v dobré víře s touto jinou osobou
   stranám  stejné  povinnosti,  jako  by  majetek předstírajícího byl pod
   správou.
 
   Pododdíl 3
 
   Inventář, jistota a pojištění
 
   § 1423
 
   (1)  Správce  sestaví  inventář,  dá jistotu za řádný výkon správy nebo
   pojistí  svěřený  majetek,  určí-li  tak  stanovy  či jiná smlouva nebo
   stanoví-li tak zákon.
 
   (2)  Na  návrh  beneficienta  nebo  jiné  osoby, která má na tom právní
   zájem,  soud může uložit správci povinnost podle odstavce 1 při uvážení
   hodnoty  spravovaného  majetku,  postavení  stran  a  dalších okolností
   případu.  Návrhu nelze vyhovět, odporuje-li to smlouvě o zřízení správy
   uzavřené mezi správcem a beneficientem.
 
   § 1424
 
   (1) Je-li správce povinen sestavit inventář, uvede v něm věrný a přesný
   seznam jmění zahrnutého do správy včetně seznamu významných dokladů.
 
   (2)  Věci  osobní  potřeby zahrnuté do inventáře lze popsat jen obecně,
   ledaže jsou mezi nimi věci hodnoty nikoli nepatrné.
 
   § 1425
 
   Má  se  za  to,  že  majetek  popsaný  v  inventáři je ke dni sestavení
   inventáře v dobrém stavu.
 
   § 1426
 
   Inventář  správce doručí tomu, kdo ho správou pověřil, beneficientovi a
   osobě,  o níž to bylo ujednáno nebo zákonem stanoveno. Beneficient nebo
   jiná   osoba,  která  má  na  tom  právní  zájem,  má  právo  namítnout
   nesprávnost  inventáře  v  jakékoli  jeho  položce nebo žádat sestavení
   nového inventáře.
 
   § 1427
 
   (1)   Správce  je  oprávněn  pojistit  spravovaný  majetek  na  náklady
   beneficienta proti běžným rizikům.
 
   (2)  Správce má právo pojistit svou majetkovou odpovědnost ze správy na
   náklady beneficienta, vykonává-li správu bezúplatně.
 
   Pododdíl 4
 
   Společná správa
 
   § 1428
 
   Několik správců pověřených společnou správou rozhoduje a jedná většinou
   hlasů,  ledaže  smlouva  určí nebo zákon stanoví jinak. Má se za to, že
   každý ze společných správců má jeden hlas.
 
   § 1429
 
   (1)  Nemohou-li  společní  správci  jednat  podle  §  1411 pro překážku
   způsobenou právní událostí, pro soustavnou nečinnost či soustavný odpor
   některého  správce,  anebo  z  jiného  podobného  důvodu, mohou ostatní
   správci  rozhodovat  a  jednat  samostatně v záležitostech potřebných k 
   udržení  současného stavu. V jiných záležitostech mohou takto jednat se
   souhlasem soudu.
 
   (2) Trvá-li stav podle odstavce 1, může soud rozhodnout na návrh osoby,
   která  na  tom  má  právní  zájem, že správci mohou rozhodovat a jednat
   jiným  způsobem,  než  stanoví  §  1428, že některý ze správců bude mít
   rozhodující hlas, nebo rozhodnout o dalším výkonu správy jiným způsobem
   přiměřeným okolnostem případu.
 
   § 1430
 
   Ze  společné správy jsou správci zavázáni společně a nerozdílně, ledaže
   zákon stanoví jinak.
 
   § 1431
 
   (1)  Nesdělí-li  některý  ze  společných  správců ostatním správcům bez
   prodlení,  že s rozhodnutím nesouhlasí, a neoznámí-li to bez zbytečného
   odkladu beneficientovi, má se za to, že rozhodnutí schválil.
 
   (2)  Přijali-li společní správci rozhodnutí v nepřítomnosti některého z 
   nich,  má  se  za  to,  že  nepřítomný  rozhodnutí schválil, pokud svůj
   nesouhlas  neoznámil  ostatním správcům a beneficientovi bez zbytečného
   odkladu poté, co se o rozhodnutí dozvěděl.
 
   Pododdíl 5
 
   Obezřetné investice
 
   § 1432
 
   Správce  rozhoduje o investicích se zřetelem k výnosu a předpokládanému
   zisku;  je-li  to  možné,  rozvrhne  investiční  riziko tak, aby dosáhl
   takového poměru mezi pevným příjmem a pohyblivými výnosy, který rozumně
   odpovídá hospodářským podmínkám.
 
   § 1433
 
   Správci  se  zakazuje  nabýt  pro beneficienta více než 5 % akcií téhož
   emitenta.  Správci  se  rovněž  zakazuje  nabýt pro beneficienta akcii,
   dluhopis   nebo  jiný  dlužnický  cenný  papír  osoby,  která  porušila
   povinnost platit z cenného papíru výnos; takové osobě správce nesmí ani
   poskytnout úvěr.
 
   § 1434
 
   Správce  může  uložit  spravované  peněžní  prostředky na účet u banky,
   zahraniční  banky  nebo  spořitelního  a  úvěrního  družstva s možností
   jejich výběru na požádání nebo do třiceti dnů.
 
   § 1435
 
   Investici vynaloženou dříve, než se ujal správy, může správce udržovat,
   třebaže nebyla obezřetná.
 
   Pododdíl 6
 
   Vyúčtování
 
   § 1436
 
   (1) Správce předloží beneficientovi vyúčtování správy nejméně jednou za
   rok.  Je-li  správců  několik,  předloží  vyúčtování  společné,  ledaže
   vzhledem  k rozdělení jejich působnosti smlouva určí nebo zákon stanoví
   něco jiného.
 
   (2)  Vyúčtování  musí  být  tak  podrobné,  aby  bylo možné ověřit jeho
   správnost.
 
   § 1437
 
   Správce beneficientovi umožní kdykoli přezkoumat účetní knihy a doklady
   týkající se správy a poskytne mu na vyžádání potřebné informace, jak je
   správa vedena.
 
   Oddíl 3
 
   Skončení správy
 
   § 1438
 
   Činnost  správce  skončí  odstoupením, odvoláním, omezením svéprávnosti
   osoby dosud svéprávné, nebo osvědčením úpadku správce.
 
   § 1439
 
   Správa  zaniká  uplynutím doby, na kterou byla zřízena, dosažením účelu
   nebo zánikem práva beneficienta k spravovanému majetku.
 
   § 1440
 
   (1)  Prohlásí-li správce, že odstupuje z funkce, skončí jeho povinnosti
   doručením  prohlášení  o  odstoupení  osobě  oprávněné  povolat  nového
   správce,  ledaže toto prohlášení vztahuje odstoupení k pozdějšímu datu.
   Správce   doručí   prohlášení   o   odstoupení   i  ostatním  správcům,
   beneficientovi a tomu, kdo nad správou vykonává dohled.
 
   (2)  Správce  nesmí  od  správy  odstoupit  v nevhodnou dobu, ani jinak
   odstoupením  porušit své povinnosti k řádné správě, jinak nahradí škodu
   podle části čtvrté tohoto zákona.
 
   § 1441
 
   Kdo  správce  ustavil,  může jej odvolat prohlášením učiněným v písemné
   formě.
 
   § 1442
 
   Právní  jednání  toho,  kdo jednal jako správce v dobré víře, že správa
   dosud neskončila, beneficienta zavazuje. Beneficienta zavazuje i právní
   jednání  osoby, která přestala být správcem, pokud druhá strana jednala
   v dobré víře, že správa trvá.
 
   § 1443
 
   Při  skončení  správy  učiní správce s účinky zavazujícími beneficienta
   vše, co je vzhledem k tomu nutné nebo co je nezbytné k zamezení ztráty.
 
   § 1444
 
   (1)  Zemře-li správce nebo zanikne-li, oznámí osoba, která má povinnost
   zařídit  správcovy  záležitosti,  bez  zbytečného odkladu poté, co se o 
   správcově  smrti  nebo  zániku  dozví,  zánik  správy tomu, kdo správce
   správou  pověřil,  jakož  i beneficientovi a další osobě, o níž to bylo
   ujednáno  nebo  stanoveno  zákonem. To platí i tehdy, zanikla-li správa
   proto, že správce byl ve svéprávnosti omezen.
 
   (2)  Kdo má povinnost oznámení podle odstavce 1, učiní vše, co je jinak
   oprávněn nebo povinen učinit při zániku správy správce.
 
   § 1445
 
   Správce   předloží   beneficientovi  při  ukončení  správy  vyúčtování.
   Vyúčtování   předloží   i  správci,  který  nastupuje  na  jeho  místo.
   Ustanovení § 1426 a 1427 platí obdobně.
 
   § 1446
 
   (1) Správce při ukončení správy předá spravovaný majetek beneficientovi
   nebo  nově  nastupujícímu správci v místě, kde se tento majetek nalézá,
   ledaže je dohodnuto něco jiného.
 
   (2)  Povinnost  předat  spravovaný  majetek  zahrnuje  vydání všeho, co
   správce pro beneficienta v průběhu správy získal, včetně náhrad, k nimž
   je správce povinen podle předchozích ustanovení.
 
   § 1447
 
   K  majetku,  který  je  povinen  vydat,  má  správce zadržovací právo k 
   zajištění  svých pohledávek ze správy. Má-li však správce vydat peněžní
   prostředky,   započte   svoji   případnou   pohledávku  proti  vzájemné
   pohledávce beneficienta.
 
   Oddíl 4
 
   Svěřenský fond
 
   Pododdíl 1
 
   Pojem svěřenského fondu a jeho vznik
 
   § 1448
 
   (1)   Svěřenský  fond  se  vytváří  vyčleněním  majetku  z  vlastnictví
   zakladatele tak, že ten svěří správci majetek k určitému účelu smlouvou
   nebo  pořízením  pro  případ  smrti a svěřenský správce se zaváže tento
   majetek držet a spravovat.
 
   (2)  Vznikem  svěřenského fondu vzniká oddělené a nezávislé vlastnictví
   vyčleněného  majetku  a  svěřenský  správce je povinen ujmout se tohoto
   majetku a jeho správy.
 
   (3)  Vlastnická  práva  k majetku ve svěřenském fondu vykonává vlastním
   jménem  na  účet  fondu  svěřenský správce; majetek ve svěřenském fondu
   však  není  ani vlastnictvím správce, ani vlastnictvím zakladatele, ani
   vlastnictvím osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno.
 
   § 1449
 
   (1) Účel svěřenského fondu může být veřejně prospěšný, anebo soukromý.
 
   (2) Svěřenský fond zřízený k soukromému účelu slouží k prospěchu určité
   osoby  nebo  na  její  památku.  Tento  fond  lze  zřídit  i  za účelem
   investování   pro   dosažení   zisku   k  rozdělení  mezi  zakladatele,
   zaměstnance, společníky či jiné osoby.
 
   (3)  Hlavním  účelem  veřejně  prospěšného svěřenského fondu nemůže být
   dosahování zisku nebo provozování závodu.
 
   § 1450
 
   (1) Svěřenský fond musí mít vlastní označení.
 
   (2)  Označení  svěřenského  fondu musí vyjadřovat jeho účel a obsahovat
   slova „svěřenský fond“.
 
   § 1451
 
   Svěřenský  fond  vznikne, když svěřenský správce přijme pověření k jeho
   správě;  je-li svěřenských správců více, postačí, pokud pověření přijme
   alespoň  jeden  z nich. Byl-li však svěřenský fond zřízen pořízením pro
   případ smrti, vznikne smrtí zůstavitele.
 
   § 1452
 
   (1)  Každý  svěřenský  fond  musí  mít statut. Statut svěřenského fondu
   vydává  zakladatel.  Zřizuje-li  se svěřenský fond pořízením pro případ
   smrti, použije se přiměřeně § 311.
 
   (2) Statut obsahuje alespoň
 
   a) označení svěřenského fondu,
 
   b) označení majetku, který tvoří svěřenský fond při jeho vzniku,
 
   c) vymezení účelu svěřenského fondu,
 
   d) podmínky pro plnění ze svěřenského fondu,
 
   e)  údaj  o  době  trvání svěřenského fondu; není-li uvedena, platí, že
   fond byl zřízen na dobu neurčitou, a
 
   f) má-li být ze svěřenského fondu plněno určité osobě jako obmyšlenému,
   určení této osoby, nebo způsobu, jak bude obmyšlený určen.
 
   (3) Statut vyžaduje formu veřejné listiny.
 
   Pododdíl 2
 
   Správa svěřenského fondu
 
   § 1453
 
   (1) Svěřenským správcem může být každý svéprávný člověk.
 
   (2) Právnická osoba může být svěřenským správcem, stanoví-li to zákon.
 
   § 1454
 
   Za  podmínek  uvedených  v  §  1453  může  být  svěřenským  správcem  i 
   zakladatel  svěřenského  fondu  nebo osoba, které má být ze svěřenského
   fondu  plněno.  V  takovém případě však musí mít svěřenský fond dalšího
   svěřenského  správce,  kterým  je  osoba  třetí,  a správci musí právně
   jednat společně.
 
   § 1455
 
   (1)  Svěřenského správce jmenuje a odvolává zakladatel. Zakladatel může
   ve  statutu  určit  jiný  způsob  jmenování  nebo  odvolání svěřenského
   správce.
 
   (2)  Na  návrh osoby, která na tom má právní zájem, jmenuje svěřenského
   správce  soud, nejmenuje-li jej k tomu oprávněná osoba v přiměřené době
   nebo nelze-li jej ustavit podle odstavce 1.
 
   § 1456
 
   Svěřenskému  správci náleží plná správa majetku ve svěřenském fondu. Do
   veřejného  seznamu  nebo  do  jiné evidence se svěřenský správce zapíše
   jako  vlastník  majetku  ve  svěřenském  fondu  s  poznámkou „svěřenský
   správce“.
 
   Pododdíl 3
 
   Obmyšlený
 
   § 1457
 
   (1)  Zakladatel  má  právo  jmenovat  obmyšleného  a určit mu plnění ze
   svěřenského fondu, ledaže statut svěřenského fondu určí něco jiného.
 
   (2) Nevyužije-li zakladatel práva podle odstavce 1, jmenuje obmyšleného
   a  určí mu plnění ze svěřenského fondu svěřenský správce. Jedná-li se o 
   svěřenský  fond  zřízený  k  soukromému  účelu,  může svěřenský správce
   vykonat  toto  právo,  jestliže  statut určí okruh osob, ze kterého lze
   obmyšleného jmenovat.
 
   (3)  Obmyšlenému  lze přiznat právo na plody nebo užitky ze svěřenského
   fondu nebo právo na majetek ze svěřenského fondu, případně na podíly na
   nich.
 
   § 1458
 
   (1)  Kdo  je  oprávněn  jmenovat  obmyšleného  nebo  určit mu plnění ze
   svěřenského  fondu,  postupuje  podle statutu a vlastního uvážení. Může
   své rozhodnutí změnit nebo zrušit za podmínek určených statutem.
 
   (2)  Nikdo  není  oprávněn jmenovat obmyšleného nebo určit mu plnění ze
   svěřenského fondu pro vlastní zisk.
 
   § 1459
 
   Právo  obmyšleného  na  plnění  ze svěřenského fondu vzniká za podmínek
   určených statutem.
 
   § 1460
 
   (1)  Byl-li  svěřenský  fond  zřízen za soukromým účelem, vznikne právo
   obmyšleného   na   plnění   nejpozději  uplynutím  sta  let  od  vzniku
   svěřenského  fondu,  a  to  i  když  statut  určil  pozdější dobu. I po
   uplynutí  sta let však může vzniknout právo na plnění tomu obmyšlenému,
   jemuž  se  má  podle  statutu  dostat  podílu na majetku nejpozději při
   zániku  posledního práva na plody nebo užitky, jakož i tomu obmyšlenému
   člověku,  jenž  byl  zakladatelovým  současníkem či dítětem zakladatele
   nebo  jeho  současníka, pokud má podle statutu nastoupit nejpozději při
   smrti  nebo  zániku  obmyšleného  s dřívějším pořadím, aby jako další v 
   pořadí nabýval plody nebo užitky; po dobu jeho života mohou spolu s ním
   nabývat plody nebo užitky i jiné osoby.
 
   (2)  Byl-li  svěřenský  fond  zřízen za soukromým účelem, zanikne právo
   obmyšleného na plody nebo užitky nejpozději uplynutím sta let od vzniku
   svěřenského  fondu;  u  člověka však takové právo může trvat až do jeho
   smrti.
 
   § 1461
 
   (1)  Za  trvání svěřenského fondu má obmyšlený právo požadovat ve shodě
   se statutem příslušné plnění.
 
   (2)  Obmyšlený svěřenského fondu zřízeného za soukromým účelem se práva
   podle  odstavce  1  může  vzdát  prohlášením  učiněným ve formě veřejné
   listiny.
 
   § 1462
 
   Jednalo-li se o právo na plody nebo užitky a není-li jiný obmyšlený, na
   něhož  by takové právo mohlo přejít, přechází na obmyšlené, jimž náleží
   právo na majetek ze svěřenského fondu.
 
   Pododdíl 4
 
   Dohled nad správou svěřenského fondu
 
   § 1463
 
   (1)  Dohled  nad  správou svěřenského fondu vykonává zakladatel a osoba
   označená za obmyšleného, popřípadě další osoby, určí-li tak statut.
 
   (2) V případech stanovených zákonem dohlíží na správu svěřenského fondu
   jiná osoba nebo skupina osob, anebo orgán veřejné moci.
 
   § 1464
 
   Je-li svěřenský fond zřízen ve prospěch obmyšleného, který v den vzniku
   fondu  ještě není, nebo kterého v den vzniku fondu nelze určit, jmenuje
   zakladatel  osobu  oprávněnou  dohlížet  na  správu svěřenského fondu v 
   zájmu  obmyšleného.  Není-li  to  možné, nebo je-li zakladatel nečinný,
   jmenuje  takovou  osobu  soud na návrh správce nebo toho, kdo na tom má
   zájem.
 
   § 1465
 
   (1)  Svěřenský správce bez zbytečného odkladu doručí tomu, kdo má právo
   dohledu  nad  správou  svěřenského fondu podle zákona, oznámení, v němž
   uvede  alespoň  označení,  účel  a  dobu trvání svěřenského fondu a své
   jméno  a  adresu.  Oznámení  není třeba, jsou-li tyto skutečnosti osobě
   oprávněné k dohledu již známy.
 
   (2) Na žádost toho, kdo má právo dohledu nad správou svěřenského fondu,
   umožní svěřenský správce kontrolu dokladů o svěřenském fondu a předloží
   mu vyžádané vyúčtování, zprávu nebo jinou informaci.
 
   § 1466
 
   (1)  Zakladatel,  obmyšlený  nebo  i jiná osoba, která na tom má právní
   zájem,  může  soudu  navrhnout,  aby svěřenskému správci určité jednání
   uložil  nebo  zakázal,  anebo  aby  svěřenského  správce  odvolal  nebo
   jmenoval  nového. Tyto osoby se také mohou dovolat neplatnosti právního
   jednání,   kterým   správce   poškozuje   svěřenský   fond  nebo  právo
   obmyšleného;  nabyla-li  však  třetí osoba právo v dobré víře, nesmí to
   vést k její újmě.
 
   (2)  Soud  pověří  osobu  uvedenou v odstavci 1 na její návrh zahájením
   nebo vedením řízení v zájmu svěřenského fondu místo svěřenského správce
   a jeho jménem, je-li svěřenský správce bez dostatečného důvodu nečinný.
 
   § 1467
 
   Účastní-li   se  svěřenský  správce,  zakladatel  nebo  obmyšlený  činů
   sledujících   úmyslné   poškození   práv  zakladatelova  věřitele  nebo
   poškození svěřenského fondu, jsou zavázáni společně a nerozdílně.
 
   Pododdíl 5
 
   Změny svěřenského fondu
 
   § 1468
 
   Kdo  zvýší majetek svěřenského fondu smlouvou nebo pořízením pro případ
   smrti,  není  jeho  zakladatelem.  Majetek  takto nabytý podléhá správě
   podle statutu a zákona.
 
   § 1469
 
   (1) Soud může na návrh osoby, která na tom má právní zájem, rozhodnout,
   že  svěřenský  fond  zruší,  pokud  je dosažení účelu svěřenského fondu
   nemožné   nebo   obtížně   dosažitelné,   zejména  následkem  okolností
   zakladateli  neznámých nebo pro zakladatele nepředvídatelných. Jedná-li
   se  o  svěřenský  fond  zřízený za veřejně prospěšným účelem, může soud
   rozhodnout, že jeho původní účel nahradí podobným účelem.
 
   (2)  Lze-li  ve  shodě s původním úmyslem zakladatele účelu svěřenského
   fondu  dosáhnout nebo mu lépe prospět změnou statutu fondu, soud statut
   upraví.
 
   § 1470
 
   Před  rozhodnutím  podle  §  1469 si soud vyžádá stanovisko zakladatele
   nebo  jeho  právního nástupce, svěřenského správce, obmyšleného a toho,
   komu   nad  správou  svěřenského  fondu  náleží  dohled,  pokud  nejsou
   navrhovateli.
 
   Pododdíl 6
 
   Zánik svěřenského fondu
 
   § 1471
 
   Uplyne-li  doba,  na  kterou  byl svěřenský fond zřízen, je-li dosaženo
   účelu,  pro který byl svěřenský fond zřízen, nebo rozhodne-li tak soud,
   správa  svěřenského  fondu  končí.  Byl-li  svěřenský  fond  zřízen  za
   soukromým  účelem,  končí  jeho  správa  i  v  případě,  že  se všichni
   obmyšlení vzdají práva na plnění ze svěřenského fondu.
 
   § 1472
 
   Při  zániku  správy  svěřenského  fondu  vydá svěřenský správce majetek
   tomu,  kdo  na  něj  má  právo.  Má  se  za  to, že na majetek má právo
   obmyšlený,  a pokud není, zakladatel svěřenského fondu; není-li žádný z 
   nich, připadá majetek do vlastnictví státu.
 
   § 1473
 
   (1) Zanikne-li správa svěřenského fondu zřízeného za veřejně prospěšným
   účelem  proto,  že  tento  účel  nelze  naplnit, soud rozhodne na návrh
   svěřenského  správce,  že  majetek  bude převeden do jiného svěřenského
   fondu  nebo  do  vlastnictví  právnické osoby sledující dosažení účelu,
   který  je  co  možná  nejbližší původnímu účelu svěřenského fondu. Před
   vydáním  rozhodnutí  si  soud  vyžádá stanovisko toho, komu nad správou
   svěřenského fondu náleží dohled.
 
   (2)   Rozhodnutí   podle  odstavce  1  nelze  vydat,  určuje-li  statut
   svěřenského  fondu,  jak má být s majetkem při zániku svěřenského fondu
   naloženo.
 
   § 1474
 
   Naloží-li svěřenský správce při zániku správy s majetkem podle statutu,
   popřípadě  vydá-li  majetek  podle  §  1472 nebo převede-li jej podle §
   1473, svěřenský fond zanikne.
 
   HLAVA III
 
   DĚDICKÉ PRÁVO
 
   Díl 1
 
   Právo na pozůstalost
 
   § 1475
 
   (1) Dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní.
 
   (2)  Pozůstalost  tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností
   vázaných  výlučně  na  jeho  osobu,  ledaže  byly jako dluh uznány nebo
   uplatněny u orgánu veřejné moci.
 
   (3)  Komu  náleží  dědické  právo,  je dědic, a pozůstalost ve vztahu k 
   dědici je dědictvím.
 
   § 1476
 
   Dědí  se  na  základě  dědické  smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto
   důvody mohou působit i vedle sebe.
 
   § 1477
 
   (1)  Odkazem  se  odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci,
   popřípadě  jedné  či  několika  věcí  určitého  druhu,  nebo na zřízení
   určitého práva.
 
   (2) Odkazovník není dědicem.
 
   § 1478
 
   Za  dědice  nebo  odkazovníka  lze povolat i právnickou osobu, která má
   teprve  vzniknout.  Tato  právnická  osoba  je  způsobilým dědicem nebo
   odkazovníkem, pokud vznikne do jednoho roku od smrti zůstavitele.
 
   Dědický nápad
 
   § 1479
 
   Dědické  právo  vzniká  smrtí zůstavitele. Kdo zemře před zůstavitelem,
   nebo současně s ním, nedědí.
 
   § 1480
 
   Dědického  práva, které má teprve vzniknout, se lze jen zříci; nelze je
   převést ani s ním jinak naložit.
 
   Dědická nezpůsobilost
 
   § 1481
 
   Z  dědického  práva  je vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného
   trestného  činu  proti  zůstaviteli,  jeho předku, potomku nebo manželu
   nebo  zavrženíhodného  činu  proti zůstavitelově poslední vůli, zejména
   tím,  že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl,
   projev  poslední  vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení
   zatajil,  zfalšoval,  podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel
   tento čin výslovně prominul.
 
   § 1482
 
   (1)  Probíhá-li  v  den  zůstavitelovy smrti řízení o rozvod manželství
   zahájené  na  zůstavitelův  návrh  podaný v důsledku toho, že se manžel
   vůči  zůstaviteli  dopustil činu naplňujícího znaky domácího násilí, je
   zůstavitelův manžel vyloučen z dědického práva jako zákonný dědic.
 
   (2)  Byl-li  rodič  zbaven rodičovské odpovědnosti proto, že ji či její
   výkon  zneužíval  nebo  že výkon rodičovské odpovědnosti z vlastní viny
   závažným  způsobem  zanedbával, je vyloučen z dědického práva po dítěti
   podle zákonné dědické posloupnosti.
 
   § 1483
 
   Potomek  toho, kdo je vyloučen z dědického práva, nastupuje při zákonné
   dědické   posloupnosti   na   jeho  místo,  i  když  vyloučený  přežije
   zůstavitele. To neplatí v případě stanoveném v § 1482 odst. 1.
 
   § 1484
 
   Zřeknutí se dědického práva
 
   (1)  Dědického  práva  se  lze  předem  zříci smlouvou se zůstavitelem;
   není-li jinak ujednáno, působí zřeknutí i proti potomkům. Kdo se zřekne
   dědického  práva,  zříká  se  tím  i  práva na povinný díl; kdo se však
   zřekne  jen  práva  na  povinný  díl,  nezříká  se  tím práva z dědické
   posloupnosti.
 
   (2)  Zřekl-li se někdo dědického práva ve prospěch jiné osoby, má se za
   to, že zřeknutí platí, jen stane-li se tato osoba dědicem.
 
   (3)  Smlouva  vyžaduje  formu  veřejné listiny; práva a povinnosti z ní
   však mohou být zrušeny, pokud strany dodrží písemnou formu.
 
   Odmítnutí dědictví
 
   § 1485
 
   (1)  Dědic  má  právo  po smrti zůstavitele dědictví odmítnout; smluvní
   dědic  však  jen,  pokud to není dědickou smlouvou vyloučeno. Odmítá-li
   dědictví  nepominutelný  dědic,  může  dědictví  odmítnout  s  výhradou
   povinného dílu.
 
   (2)  Zmocněnec  může  za  dědice  prohlásit,  že  dědictví odmítá, nebo
   neodmítá,  nebo  že  dědictví přijímá, jen je-li k tomu podle plné moci
   výslovně oprávněn.
 
   § 1486
 
   Odmítne-li  dědic  dědictví,  hledí  se na něho, jako by dědictví nikdy
   nenabyl.
 
   § 1487
 
   (1)   Odmítnutí  dědictví  vyžaduje  výslovné  prohlášení  vůči  soudu.
   Dědictví  lze  odmítnout  do  jednoho  měsíce  ode dne, kdy soud dědice
   vyrozuměl  o  jeho  právu  odmítnout dědictví a o následcích odmítnutí;
   má-li  dědic  jediné  bydliště  v  zahraničí,  činí  lhůta  k odmítnutí
   dědictví  tři měsíce. Jsou-li pro to důležité důvody, soud dědici lhůtu
   k odmítnutí dědictví přiměřeně prodlouží.
 
   (2)  Uplynutím  lhůty  k  odmítnutí  dědictví  právo odmítnout dědictví
   zaniká.
 
   § 1488
 
   Zemře-li  dědic  před  uplynutím lhůty pro odmítnutí dědictví, přechází
   jeho  právo  odmítnout  dědictví  na jeho dědice a nezanikne dříve, než
   tomuto dědici uplyne lhůta k odmítnutí dědictví i po předchozím dědici.
 
   § 1489
 
   (1)  Odmítne-li  dědic  dědictví  pod  podmínkou,  s  výhradou nebo jen
   zčásti, je odmítnutí dědictví neplatné.
 
   (2) K odmítnutí dědictví se nepřihlíží, dal-li dědic již svým počínáním
   najevo,  že  chce  dědictví přijmout. Nepřihlíží se ani k projevu vůle,
   kterým  dědic odvolá své prohlášení, že dědictví odmítá, nebo neodmítá,
   anebo že dědictví přijímá.
 
   § 1490
 
   Vzdání se dědictví
 
   (1)  Dědic, který dědictví neodmítl, se jej může před soudem v řízení o 
   dědictví  vzdát  ve prospěch druhého dědice; učiní-li tak nepominutelný
   dědic,  vzdává  se  tím také práva na povinný díl s účinností i pro své
   potomky.  Souhlasí-li  i  druhý  dědic, použijí se obdobně ustanovení §
   1714 až 1720; nesouhlasí-li však, k vzdání se dědictví se nepřihlíží.
 
   (2)  Byl-li dědic, který se dědictví vzdal, obtížen příkazem, nařízením
   odkazu  nebo  jiným opatřením, které podle zůstavitelovy vůle může a má
   splnit jen osobně, nezbavuje se tím povinnosti splnit takové opatření.
 
   Díl 2
 
   Pořízení pro případ smrti
 
   Oddíl 1
 
   Všeobecná ustanovení
 
   § 1491
 
   Pořízení pro případ smrti jsou závěť, dědická smlouva nebo dovětek.
 
   § 1492
 
   Pořízením  pro  případ  smrti nelze zkrátit povinný díl nepominutelného
   dědice,  který  se  práva  na  povinný  díl  nezřekl a nedošlo-li ani k 
   vydědění.  Pokud  tomu  pořízení  pro  případ  smrti  odporuje,  náleží
   nepominutelnému dědici povinný díl.
 
   § 1493
 
   (1)  Pořídil-li  zůstavitel  pro  případ  smrti  v době, kdy byl v péči
   zařízení,  kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby, nebo kdy
   jinak  přijímal  jeho  služby,  a povolal-li za dědice nebo odkazovníka
   osobu,  která  takové zařízení spravuje nebo je v něm zaměstnána nebo v 
   něm  jinak  působí,  je povolání těchto osob za dědice nebo odkazovníka
   neplatné, ledaže se tak stalo závětí učiněnou ve formě veřejné listiny.
 
   (2)  Mohl-li  zůstavitel  po  ukončení  péče  takového zařízení nebo po
   uplynutí  doby,  kdy  jinak přijímal jeho služby, bez obtíží pořídit ve
   formě  veřejné listiny, odstavec 1 se nepoužije, pokud jde o neplatnost
   závěti nebo dovětku.
 
   Oddíl 2
 
   Závěť
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 1494
 
   (1)  Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své
   smrti   osobně   zůstavuje  jedné  či  více  osobám  alespoň  podíl  na
   pozůstalosti,  případně i odkaz. Není-li zřejmé, který den, měsíc a rok
   byla  závěť  pořízena  a  pořídil-li  zůstavitel  více závětí, které si
   odporují  nebo  závisí-li  jinak  právní  účinky  závěti na určení doby
   jejího pořízení, je závěť neplatná.
 
   (2)  Závěť  je  třeba  vyložit  tak,  aby bylo co nejvíce vyhověno vůli
   zůstavitele. Slova použitá v závěti se vykládají podle jejich obvyklého
   významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými
   výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl.
 
   § 1495
 
   Poukáže-li  zůstavitel  v  závěti na obsah jiné listiny, má i tato jiná
   listina   stejné  právní  účinky,  pokud  splňuje  náležitosti  závěti.
   Nesplňuje-li   je,   lze   jejího   obsahu   použít  jen  k  vysvětlení
   zůstavitelovy vůle.
 
   § 1496
 
   Právo  povolat  dědice je osobním právem zůstavitele. Zůstavitel nemůže
   povolání dědice svěřit jinému, ani pořídit společně s jinou osobou.
 
   § 1497
 
   Zůstavitel  musí  svou  vůli  projevit  tak určitě, že nestačí, aby jen
   přisvědčil návrhu, který mu byl učiněn.
 
   § 1498
 
   Dovětek
 
   Dovětkem  může  zůstavitel  nařídit  odkaz,  stanovit  odkazovníku nebo
   dědici  podmínku, nebo doložit čas anebo uložit odkazovníku nebo dědici
   příkaz. Co je stanoveno o závěti, platí obdobně i o dovětku.
 
   Připadnutí pozůstalosti dědicům
 
   § 1499
 
   Dědici  připadne  celá  pozůstalost,  je-li  povolán jako dědic jediný.
   Je-li  povolanému  dědici  zůstaven  jen  podíl,  připadne  zbylá  část
   pozůstalosti zákonným dědicům.
 
   § 1500
 
   (1) Je-li povoláno několik dědiců a podíly nejsou určeny, mají právo na
   pozůstalost rovným dílem.
 
   (2)  Je-li povoláno několik dědiců tak, že jsou všem určeny podíly, ale
   pozůstalost  není  vyčerpána,  mají  právo  na zbylou část pozůstalosti
   zákonní  dědicové.  Toto  právo  zákonní  dědicové  nemají, zůstavil-li
   zůstavitel  povolaným dědicům zřejmě celou pozůstalost, byť i při výčtu
   podílů nebo věcí něco přehlédl.
 
   § 1501
 
   (1)  Vyměří-li  zůstavitel některým z povolaných dědiců určité podíly a
   jiným   nikoli,  připadne  dědicům  povolaným  bez  podílu  zbylá  část
   pozůstalosti rovným dílem.
 
   (2)  Nezbude-li nic, srazí se pro dědice, který byl povolán bez podílu,
   poměrně  ze  všech  vyměřených  podílů  tolik, aby se mu dostalo podílu
   rovného  s  dědicem,  kterému  bylo  vyměřeno  nejméně.  Jsou-li podíly
   ostatních  dědiců  stejné,  srazí se z nich tolik, aby se dědici, který
   byl ustaven bez podílu, dostal podíl s nimi stejný.
 
   § 1502
 
   Ve  všech  případech,  kdy  se  zůstavitel zřejmě přepočetl, se provede
   dělení tak, aby byla jeho vůle naplněna co nejlépe.
 
   § 1503
 
   (1)  Vyskytnou-li se mezi povolanými dědici osoby pokládané při zákonné
   dědické  posloupnosti  vzhledem k ostatním za jednu osobu, pokládají se
   za  jednu  osobu  i  při  dělení  podle  závěti; to neplatí, je-li vůle
   zůstavitele zřejmě opačná.
 
   (2) Povolá-li zůstavitel za dědice bez bližšího určení skupinu osob, má
   se  za  to,  že  dědici jsou ti, kteří do určené skupiny patřili v době
   zůstavitelovy smrti.
 
   (3) Povolá-li zůstavitel za dědice bez bližšího určení chudé či obdobně
   určenou  skupinu osob, má se za to, že za dědice byla povolána obec, na
   jejímž  území  měl zůstavitel poslední bydliště, která dědictví použije
   ve prospěch určené skupiny.
 
   Uvolněný podíl
 
   § 1504
 
   Podíl  dědice,  který  nedědí  a  nemá náhradníka, se uvolní a přiroste
   poměrně  k  podílům  ostatních  povolaných  dědiců  jen  tehdy, jsou-li
   všichni  dědicové povoláni k dědictví buď rovným dílem, nebo všeobecným
   výrazem znamenajícím rovné podělení.
 
   § 1505
 
   (1)  Právo  na  přírůstek  nemá  ten,  komu byl zůstaven určitý dědický
   podíl.
 
   (2)  Jsou-li  někteří  dědici  povoláni  s podílem a další bez takového
   určení, přiroste uvolněný podíl těm, kteří jsou povoláni bez podílu.
 
   § 1506
 
   S uvolněným dědickým podílem přecházejí na toho, komu přiroste, omezení
   s  ním  spojená,  ledaže  zůstavitel  projevil vůli, že se tato omezení
   vztahují  jedině  k osobě povolaného dědice, anebo plyne-li to z povahy
   věci.
 
   Náhradnictví
 
   § 1507
 
   Zůstavitel  může pro případ, že dědictví nenabude osoba, kterou povolal
   za dědice, povolat této osobě náhradníka; také náhradníkům může povolat
   postupně   další   náhradníky.   Povolá-li   zůstavitel  takto  několik
   náhradníků, dědí ten, který je ve výčtu nejbližší osobě, která dědictví
   nenabyla.
 
   § 1508
 
   Zřídí-li zůstavitel náhradnictví pro případ, že by povolaná osoba dědit
   nechtěla,  nebo  pro  případ,  že  by  dědit  nemohla,  má se za to, že
   náhradnictví bylo zřízeno pro oba tyto případy.
 
   § 1509
 
   Omezení  uložená  dědici  postihují  také náhradníka, ledaže zůstavitel
   projevil  vůli, že se tato omezení vztahují jedině k osobě dědice, nebo
   plyne-li to z povahy věci.
 
   § 1510
 
   Jsou-li  za  náhradníky povoláni samotní spoludědicové, má se za to, že
   zůstavitel  chtěl  podělit náhradníky v takovém poměru, v jakém podělil
   dědice.  Je-li  však za náhradníka povolán mimo spoludědice ještě někdo
   jiný,  pak  neprojeví-li zůstavitel jinou vůli, připadne uvolněný podíl
   všem rovným dílem.
 
   § 1511
 
   (1) Nabude-li povolaný dědic dědictví, náhradnictví zanikne.
 
   (2)  Neprojeví-li  zůstavitel  jinou  vůli, zanikne náhradnictví, které
   zůstavitel  zřídil  svému dítěti v době, kdy nemělo potomky, zanechá-li
   toto   dítě  potomky  způsobilé  dědit.  To  platí  i  tehdy,  zřídí-li
   zůstavitel  náhradnictví  jinému  svému potomku v době, kdy ten potomky
   nemá.
 
   Svěřenské nástupnictví
 
   § 1512
 
   (1) Zůstavitel může nařídit, že dědictví má přejít po smrti dědice nebo
   v  určitých  jiných  případech  na svěřenského nástupce jako následného
   dědice.  Povolání  za svěřenského nástupce se považuje i za povolání za
   náhradníka.
 
   (2) Je-li zůstavitelovo nařízení do té míry neurčité, že nelze zjistit,
   zda  povolal  náhradníka,  nebo  svěřenského nástupce, považuje se jeho
   nařízení za povolání náhradníka.
 
   § 1513
 
   Povolá-li  zůstavitel  svému  dědici  dědice,  zakáže-li  dědici, aby o 
   zanechaném  jmění  pořizoval,  povolá-li  za  dědice někoho, kdo v době
   smrti  zůstavitele  ještě není, anebo povolá-li dědice s podmínkou nebo
   na určitou dobu, považuje se to za zřízení svěřenského nástupnictví.
 
   § 1514
 
   Jsou-li  všichni  svěřenští  nástupci  zůstavitelovými současníky, není
   omezena řada, ve které po sobě mají svěřenští nástupci následovat.
 
   § 1515
 
   (1)  Je-li  povoláno  více svěřenských nástupců, z nichž někteří v době
   smrti  zůstavitele  jako  osoby  ještě  neexistují,  zanikne  svěřenské
   nástupnictví,  jakmile  jmění  nabude  první svěřenský nástupce z těch,
   kteří nebyli zůstavitelovými současníky.
 
   (2)  Svěřenské  nástupnictví  zanikne  nejpozději  uplynutím sta let od
   smrti zůstavitele, a to i když nařídil delší dobu. Má-li však svěřenský
   nástupce  nabýt  dědictví  nejpozději  při smrti dědice žijícího v době
   zůstavitelovy smrti, zanikne svěřenské nástupnictví teprve, až první ze
   svěřenských nástupců nabude dědictví po tomto dědici.
 
   § 1516
 
   Svěřenské  nástupnictví  zanikne  také  tehdy,  není-li  již  žádný  ze
   svěřenských nástupců, nebo nenastane-li případ, pro který bylo zřízeno.
 
   § 1517
 
   Povolal-li  zůstavitel  svěřenského  nástupce  svému nezletilému dítěti
   nezpůsobilému  pořizovat  a nabude-li dítě poté pořizovací způsobilost,
   zaniká svěřenské nástupnictví v rozsahu povinného dílu.
 
   § 1518
 
   Není-li  zřejmá  jiná vůle zůstavitele, zanikne svěřenské nástupnictví,
   které  zůstavitel  zřídil  svému  dítěti  v  době,  kdy nemělo potomka,
   zanechá-li  dítě  potomka způsobilého dědit. To platí i tehdy, zřídí-li
   zůstavitel  svěřenské nástupnictví jinému svému potomku v době, kdy ten
   potomka nemá.
 
   § 1519
 
   Povolal-li  zůstavitel svěřenského nástupce osobě, která není způsobilá
   pořizovat  pro  omezení  svéprávnosti,  zanikne  svěřenské nástupnictví
   navždy,  nabude-li tato osoba pořizovací způsobilost, ledaže zůstavitel
   projevil jinou vůli.
 
   § 1520
 
   (1)  Požádá-li  o  to  svěřenský nástupce, sestaví dědic bez zbytečného
   odkladu  a  za  jeho  přítomnosti  v  písemné  formě inventář všeho, co
   děděním  nabyl,  uvede  v  něm  den  sestavení  a  vydá  ho svěřenskému
   nástupci.  Na  žádost  svěřenského  nástupce  musí být podpis dědice na
   inventáři úředně ověřen.
 
   (2)  Svěřenský nástupce má právo požadovat sestavení inventáře ve formě
   veřejné listiny.
 
   (3) Náklady na sestavení inventáře jdou k tíži dědictví.
 
   § 1521
 
   Nesvěřil-li  zůstavitel  při  nařízení  svěřenského nástupnictví dědici
   právo s dědictvím volně nakládat, je vlastnické právo dědice k tomu, co
   nabyl  děděním, jakož i k tomu, co nabyl náhradou za zničení, poškození
   nebo  odnětí věci z dědictví, omezeno na práva a povinnosti poživatele.
   To neplatí, je-li věc z dědictví zcizena nebo zatížena za účelem úhrady
   zůstavitelových dluhů.
 
   § 1522
 
   (1) Nesvěřil-li zůstavitel při nařízení svěřenského nástupnictví dědici
   právo  s dědictvím volně nakládat, může dědic zcizit nebo zatížit věc z 
   toho,  co děděním nabyl, jen se souhlasem svěřenského nástupce; souhlas
   vyžaduje formu veřejné listiny.
 
   (2)  Je-li  vzhledem k péči řádného hospodáře potřebné věc zatížit nebo
   zcizit,   může  soud  na  návrh  dědice  souhlas  svěřenského  nástupce
   nahradit.  Rozhodne-li  soud,  že  věc  bude  zatížena  nebo zcizena za
   úplatu,  určí,  jak  se  naloží  s  výtěžkem;  přitom  vezme  zřetel na
   oprávněné zájmy svěřenského nástupce.
 
   § 1523
 
   Náleží-li do dědictví věc přinášející plody nebo užitky, může svěřenský
   nástupce   požadovat,   aby   soud  stanovil  dědici  způsob  a  rozsah
   hospodaření s věcí nebo požívání věci.
 
   § 1524
 
   (1)  Zapisuje-li se věc a její vlastník do veřejného seznamu, zapíše se
   do  veřejného seznamu i svěřenské nástupnictví. Jsou-li věc a svěřenské
   nástupnictví  do  veřejného  seznamu  zapsány a naloží-li dědic s věcí,
   kterou  nabyl  z  dědictví,  způsobem  mařícím  nebo  omezujícím  práva
   svěřenského  nástupce, aniž s tím svěřenský nástupce souhlasil, nemá to
   vůči svěřenskému nástupci právní účinky.
 
   (2)  Nejsou-li  věc  nebo  svěřenské  nástupnictví zapsány do veřejného
   seznamu  a  naloží-li  dědic  s věcí, kterou nabyl z dědictví, způsobem
   mařícím   nebo  omezujícím  práva  svěřenského  nástupce,  aniž  s  tím
   svěřenský  nástupce  souhlasil,  má svěřenský nástupce právo domáhat se
   podle  ustanovení  o  relativní  neúčinnosti, aby soud určil, že právní
   jednání dědice není vůči němu právně účinné.
 
   Pořizovací nezpůsobilost
 
   § 1525
 
   Nesvéprávný není způsobilý pořizovat, nejedná-li se o případy uvedené v 
   § 1526 až 1528.
 
   § 1526
 
   Kdo  dovršil  patnácti let věku a dosud nenabyl plné svéprávnosti, může
   pořizovat bez souhlasu zákonného zástupce formou veřejné listiny.
 
   § 1527
 
   Kdo  byl  ve svéprávnosti omezen tak, že není způsobilý pořizovat, může
   přesto  platně  pořídit v jakékoli formě, pokud se uzdravil do té míry,
   že je schopen projevit vlastní vůli.
 
   § 1528
 
   (1)  Kdo byl ve svéprávnosti omezen, může v rámci omezení pořizovat jen
   formou veřejné listiny.
 
   (2)  Kdo byl ve svéprávnosti omezen pro chorobnou závislost na požívání
   alkoholu, užívání psychotropních látek nebo podobných přípravků či jedů
   nebo  chorobnou  závislost  na  hráčské  vášni  představující  závažnou
   duševní poruchu, může v rozsahu omezení pořizovat v jakékoli předepsané
   formě,   nejvýše   však   o   polovině   pozůstalosti.  Zbývající  část
   pozůstalosti  připadne  zákonným  dědicům;  měl-li by však jako zákonný
   dědic dědit jen stát, může zůstavitel pořídit o celé pozůstalosti.
 
   Účinky omylu
 
   § 1529
 
   Podstatný  omyl  zůstavitele  způsobuje  neplatnost  ustanovení závěti,
   kterého se týká.
 
   § 1530
 
   (1)  Omyl je podstatný, týká-li se osoby, které se něco zůstavuje, nebo
   podílu  či věci, které se zůstavují, anebo podstatných vlastností věci.
   Vlastnosti  jsou podstatné, je-li zřejmé, že by zůstavitel v závěti tak
   neurčil, kdyby se v nich nebyl zmýlil.
 
   (2)  Ustanovení  závěti  je platné, ukáže-li se, že osoba nebo věc byla
   jen nesprávně popsána.
 
   § 1531
 
   Zakládá-li  se  vůle  zůstavitele  jen  na  mylné  pohnutce,  způsobuje
   neplatnost ustanovení závěti, kterého se týká.
 
   Pododdíl 2
 
   Forma závěti
 
   § 1532
 
   Písemná forma závěti
 
   Závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami.
 
   Závěť pořízená soukromou listinou
 
   § 1533
 
   Kdo  chce  pořizovat  v  písemné  formě beze svědků, napíše celou závěť
   vlastní rukou a vlastní rukou ji podepíše.
 
   § 1534
 
   Závěť,  kterou  zůstavitel  nenapsal  vlastní rukou, musí vlastní rukou
   podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že
   listina obsahuje jeho poslední vůli.
 
   § 1535
 
   (1)  Je-li  zůstavitel  nevidomý,  projeví  poslední  vůli  před  třemi
   současně  přítomnými  svědky  v listině, která musí být nahlas přečtena
   svědkem, který závěť nepsal. Zůstavitel před svědky potvrdí, že listina
   obsahuje jeho poslední vůli.
 
   (2)  Je-li  zůstavitel  osobou se smyslovým postižením a nemůže-li číst
   nebo  psát, projeví poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky
   v   listině,   jejíž   obsah   musí  být  tlumočen  zvláštním  způsobem
   dorozumívání,  který  si zůstavitel zvolí, svědkem, který závěť nepsal;
   všichni  svědci  musí  ovládat  způsob  dorozumívání,  kterým  je obsah
   listiny tlumočen. Zůstavitel zvoleným způsobem dorozumívání před svědky
   potvrdí, že listina obsahuje jeho poslední vůli.
 
   § 1536
 
   (1) V závěti pořízené osobou se smyslovým postižením, která nemůže číst
   nebo  psát,  budiž  uvedeno,  že  zůstavitel nemůže číst nebo psát, kdo
   závěť  napsal, kdo ji přečetl nebo tlumočil a jakým způsobem zůstavitel
   potvrdil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Byl-li obsah tlumočen
   zvláštním  způsobem  dorozumívání,  uvede se to v listině včetně údaje,
   jaký způsob dorozumívání zůstavitel zvolil.
 
   (2)  Listinu  podepíše  i  zůstavitel; nemůže-li psát, použije se § 563
   obdobně.
 
   Závěť pořízená veřejnou listinou
 
   § 1537
 
   Zůstavitel  může projevit poslední vůli ve veřejné listině. Pořizuje-li
   závěť  v  této formě osoba nevidomá nebo osoba se smyslovým postižením,
   která nemůže číst nebo psát, použije se § 1535 obdobně.
 
   § 1538
 
   Kdo  sepisuje  veřejnou  listinu  o závěti, přesvědčí se, zda se projev
   poslední vůle děje s rozvahou, vážně a bez donucení.
 
   Svědkové závěti
 
   § 1539
 
   (1)  Svědci  se zúčastní pořizování závěti takovým způsobem, aby byli s 
   to potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Svědek
   se  podepíše  na  listinu obsahující závěť; k podpisu zpravidla připojí
   doložku  poukazující na jeho vlastnost jako svědka a údaje, podle nichž
   ho lze zjistit.
 
   (2)  Svědkem nemůže být osoba nesvéprávná, nebo osoba, která není znalá
   jazyka, nebo způsobu dorozumívání, v němž se projev vůle činí.
 
   § 1540
 
   (1)  Dědic  nebo  odkazovník  není  způsobilý  svědčit  o tom, co se mu
   zůstavuje.   Stejně  není  způsobilá  být  svědkem  osoba  dědici  nebo
   odkazovníkovi blízká, ani zaměstnanec dědice nebo odkazovníka.
 
   (2)  K platnosti ustanovení závěti učiněného ve prospěch některé z osob
   uvedených  v  odstavci  1 se vyžaduje, aby je zůstavitel napsal vlastní
   rukou, nebo aby je potvrdili tři svědci.
 
   § 1541
 
   Ustanovení  § 1540 platí obdobně i pro toho, koho zůstavitel povolal za
   vykonavatele závěti nebo kdo při pořizování závěti působí jako pisatel,
   předčitatel, tlumočník nebo úřední osoba.
 
   Úlevy při pořizování závěti
 
   § 1542
 
   (1)  Kdo  je  pro nenadálou událost v patrném a bezprostředním ohrožení
   života,  má  právo  pořídit  závěť ústně před třemi současně přítomnými
   svědky.  Totéž  právo  má  i  ten, kdo se nachází v místě, kde je běžný
   společenský  styk  ochromen  následkem mimořádné události a nelze-li po
   něm rozumně požadovat, aby pořídil v jiné formě.
 
   (2)  Nepořídí-li  svědci  záznam  o  zůstavitelově  poslední vůli, bude
   důvodem dědické posloupnosti soudní protokol o výslechu svědků.
 
   § 1543
 
   Je-li důvodná obava, že by zůstavitel zemřel dříve, než by mohl pořídit
   závěť  ve  formě  veřejné  listiny,  může zaznamenat jeho poslední vůli
   starosta  obce,  na  jejímž  území se zůstavitel nalézá, za přítomnosti
   dvou  svědků.  Za týchž podmínek může zaznamenat zůstavitelovu poslední
   vůli  i  ten,  kdo je podle jiného právního předpisu oprávněn vykonávat
   pravomoci starosty.
 
   § 1544
 
   (1)  Má-li  pro  to  zůstavitel  vážný  důvod, může na palubě námořního
   plavidla  plujícího  pod  státní  vlajkou  České republiky nebo letadla
   zapsaného   v   leteckém   rejstříku   v   České  republice  zaznamenat
   zůstavitelovu   poslední   vůli  za  přítomnosti  dvou  svědků  velitel
   námořního  plavidla  nebo  letadla, popřípadě jeho zástupce, pokud mu v 
   tom  nebrání  péče o bezpečnost plavby nebo letu. Platnost závěti nelze
   popřít tím, že zůstavitel neměl k pořízení závěti vážný důvod.
 
   (2) Byla-li závěť pořízena podle odstavce 1 na palubě
 
   a) námořního plavidla, zaznamená to velitel v lodním deníku a závěť bez
   zbytečného  odkladu  předá zastupitelskému úřadu České republiky, který
   je  nejblíže  přístavu,  do  něhož námořní plavidlo připluje, popřípadě
   orgánu  veřejné  moci,  u  něhož je námořní plavidlo zapsáno v námořním
   rejstříku, nebo
 
   b)  letadla,  zaznamená  to velitel v palubním deníku a závěť předá bez
   zbytečného  odkladu  zastupitelskému  úřadu  České  republiky, který je
   nejblíže  místu,  kde  letadlo  přistálo  v zahraničí, popřípadě orgánu
   veřejné moci, u něhož je letadlo zapsáno v leteckém rejstříku.
 
   § 1545
 
   (1)  Při  účasti  v  ozbrojeném  konfliktu  a vojenských operacích může
   zaznamenat poslední vůli vojáka nebo jiné osoby náležející k ozbrojeným
   silám  velitel  vojenské  jednotky  České  republiky, nebo jiný voják v 
   hodnosti  důstojníka  nebo  vyšší,  za přítomnosti dvou svědků. Byla-li
   závěť takto pořízena, nelze její platnost popřít.
 
   (2)  Závěť  pořízenou  podle  odstavce 1 odevzdá velitel bez zbytečného
   odkladu  veliteli  nadřízeného  velitelství,  odkud  se  bez zbytečného
   odkladu předá Ministerstvu obrany České republiky.
 
   § 1546
 
   Byla-li závěť pořízena podle § 1543, zařídí obec bez zbytečného odkladu
   její  úschovu  u notáře. Byla-li závěť pořízena podle § 1544 nebo 1545,
   zařídí totéž úřad, jemuž byla závěť předána.
 
   § 1547
 
   (1)  Pořídil-li  zůstavitel  podle § 1543, 1544 nebo 1545, vyžaduje se,
   aby  osoba,  která záznam pořídila, jej také s oběma svědky podepsala a
   zůstaviteli  za  přítomnosti  obou  svědků  přečetla  a  aby zůstavitel
   potvrdil,  že  jde o projev jeho poslední vůle. Takto pořízená závěť se
   považuje za veřejnou listinu.
 
   (2)  Došlo-li  při  vyhotovování  závěti podle § 1543, 1544 nebo 1545 k 
   porušení  předepsaných  formalit,  zejména  chybí-li na listině podpisy
   přítomných  svědků,  ač se vyžadují, ale je-li přesto jisté, že listina
   spolehlivě   zaznamenává   zůstavitelovu  poslední  vůli,  nepůsobí  to
   neplatnost   závěti;   taková  listina  se  však  za  veřejnou  listinu
   nepovažuje.
 
   § 1548
 
   (1)  Při  pořizování  závěti  s úlevami mohou být svědky i osoby, které
   dosáhly  patnáctého  roku  věku,  a  osoby,  které byly ve svéprávnosti
   omezeny, pokud jsou způsobilé věrohodně popsat skutečnosti významné pro
   platnost závěti.
 
   (2)  Je-li závěť pořízena s úlevami, není její platnosti na újmu, že ji
   zůstavitel nebo svědek nepodepsal proto, že nemohl psát, nebo pro jinou
   závažnou překážku, je-li to v listině výslovně uvedeno.
 
   § 1549
 
   Je-li  zůstavitel naživu, pozbývá platnosti závěť pořízená podle § 1542
   uplynutím  dvou  týdnů  a  podle  § 1543, 1544, nebo 1545 uplynutím tří
   měsíců  ode  dne  pořízení.  Tyto  doby však nepočnou běžet ani neběží,
   dokud zůstavitel nemůže pořídit závěť ve formě veřejné listiny.
 
   § 1550
 
   Mlčenlivost
 
   Kdo  působil  při pořízení závěti nebo jiném právním jednání, pro které
   tento  zákon vyžaduje náležitosti jako pro závěť, jako pisatel, svědek,
   předčitatel,  tlumočník,  schovatel nebo úřední osoba, zachová o obsahu
   zůstavitelovy vůle mlčenlivost, ledaže je zřejmá jiná vůle zůstavitele;
   poruší-li  tuto  povinnost,  odčiní  zůstaviteli  újmu,  kterou  mu tím
   způsobil.
 
   Pododdíl 3
 
   Vedlejší doložky v závěti
 
   § 1551
 
   (1) Zůstavitel může uvést v závěti podmínku, doložení času nebo příkaz.
 
   (2)  Směřuje-li  vedlejší doložka jen k zřejmému obtěžování dědice nebo
   odkazovníka  ze  zjevné  zůstavitelovy  svévole,  nepřihlíží  se  k ní.
   Nepřihlíží  se  ani k vedlejší doložce, která zjevně odporuje veřejnému
   pořádku nebo je nesrozumitelná.
 
   § 1552
 
   Nepřihlíží  se k vedlejší doložce, kterou zůstavitel ukládá dědici nebo
   odkazovníku,  aby  uzavřel  či  neuzavřel  manželství,  popřípadě aby v 
   manželství  setrval,  anebo aby manželství zrušil. Zůstavitel však může
   zřídit někomu právo na dobu, než uzavře manželství.
 
   Vykonavatel závěti
 
   § 1553
 
   (1)  Zůstavitel  může  závětí  povolat  vykonavatele  závěti a případně
   určit, jaké má povinnosti a zda i jak bude odměňován.
 
   (2) Zjistí-li soud při projednávání dědictví, že byl vykonavatel závěti
   povolán,  vyrozumí  ho  o tom. Vykonavatel závěti může z funkce kdykoli
   odstoupit; odstoupení je účinné, dojde-li soudu.
 
   § 1554
 
   (1)  Vykonavatel závěti dbá o řádné splnění poslední vůle zůstavitele s 
   péčí řádného hospodáře. Náleží mu všechna práva potřebná k splnění jeho
   úkolů,   včetně  práva  před  soudem  hájit  platnost  závěti,  namítat
   nezpůsobilost   dědice   nebo   odkazovníka  a  vůbec  dbát  o  splnění
   zůstavitelových pokynů.
 
   (2)  Nepovolal-li  zůstavitel správce pozůstalosti, náleží vykonavateli
   závěti   také  správa  pozůstalosti,  dokud  soud  nerozhodne  o  jiném
   opatření.  Ustanovení  o správci pozůstalosti se na vykonavatele závěti
   použijí  obdobně,  byl-li  povolán  veřejnou listinou; jinak se použijí
   přiměřeně.
 
   § 1555
 
   Při  námitce  neplatnosti  povolání  do  funkce může vykonavatel závěti
   uplatňovat  svá  práva  a  plnit  své  povinnosti  až  do  právní  moci
   rozhodnutí,  že  projev  zůstavitelovy  vůle  není  platný,  pokud soud
   neučiní jiné opatření.
 
   Správce pozůstalosti
 
   § 1556
 
   (1)  Zůstavitel  může  povolat  správce  pozůstalosti nebo některé její
   části  (dále  jen  „správce  pozůstalosti“)  a  případně určit, jaké má
   povinnosti  a  zda  i jak bude odměňován. Povolání správce pozůstalosti
   vyžaduje formu veřejné listiny.
 
   (2)  Projev  vůle,  kterým byl správce pozůstalosti povolán, lze zrušit
   stejným způsobem, jakým se zrušuje závěť.
 
   § 1557
 
   Správce  pozůstalosti  se  správy ujme, je-li mu známo, že byl povolán,
   jakmile  se  dozví  o  zůstavitelově  smrti.  Zjistí-li až soud, že byl
   správce pozůstalosti povolán, vyrozumí ho o tom.
 
   § 1558
 
   Byl-li  povolán  vykonavatel  závěti, řídí se správce pozůstalosti jeho
   pokyny;  jejich vzájemná práva a povinnosti se posoudí podle ustanovení
   o příkazu.
 
   § 1559
 
   Správce  pozůstalosti  může  z  funkce kdykoli odstoupit; odstoupení je
   účinné, dojde-li soudu.
 
   § 1560
 
   Poruší-li  vykonavatel  závěti  nebo  správce  pozůstalosti závažně své
   povinnosti,  není-li  schopen své povinnosti řádně plnit nebo je-li pro
   to jiný vážný důvod, odvolá ho soud i bez návrhu.
 
   Podmínky
 
   § 1561
 
   Směřuje-li  podmínka  k jednání dědice nebo odkazovníka, které jím může
   být opakováno, musí být znovu vykonáno po smrti zůstavitele, třebaže se
   tak  stalo  již  za  zůstavitelova  života,  není-li  zřejmá  jiná vůle
   zůstavitele.
 
   § 1562
 
   K  nabytí  toho, co bylo zůstaveno s odkládací podmínkou, je třeba, aby
   osoba,  jíž  bylo  něco  takto  zůstaveno,  přežila  zůstavitele a byla
   způsobilá dědit.
 
   § 1563
 
   (1)  Uděluje-li  se  někomu  právo  s  nemožnou  rozvazovací podmínkou,
   nepřihlíží se k ní.
 
   (2)  Ustanovení  závěti,  kterým  se  někomu  uděluje  právo s nemožnou
   odkládací podmínkou, je neplatné.
 
   Doložení času
 
   § 1564
 
   Omezí-li  zůstavitel  někomu  právo doložením času a není-li jisté, zda
   čas nastane, platí zůstavené právo za podmíněné.
 
   § 1565
 
   Je-li čas určen tak, že rozhodná chvíle nastat musí, přechází zůstavené
   právo  jako jiná nepodmíněná práva i na dědice té osoby, jíž bylo takto
   zůstaveno.
 
   § 1566
 
   Je-li  jisté, že doba vyměřená v závěti nastat nikdy nemůže, posoudí se
   toto  doložení  času jako nemožná podmínka. Bude-li však nepochybné, že
   se  zůstavitel  při  určení  času jenom zmýlil, určí se rozhodná chvíle
   podle jeho pravděpodobné vůle.
 
   Zvláštní ustanovení
 
   § 1567
 
   (1)  Dokud  zůstává  právo  následného dědice odsunuto, až bude splněna
   podmínka  nebo  až  nastane  doložený  čas,  je  právo předního dědice,
   kterému  dědictví připadlo, omezeno jako právo poživatele; ustanovení §
   1520 až 1524 se použijí obdobně.
 
   (2)  Dědic, jehož právo bylo odloženo nařízením podmínky nebo doložením
   času,  nabude,  co  mu  bylo  zůstaveno,  s  povinností přispět poměrně
   přednímu  dědici  na  to,  co  on  plnil  na  zůstavitelovy  dluhy nebo
   nepominutelnému dědici na povinný díl.
 
   § 1568
 
   Byl-li povolán přední a následný odkazovník, použije se § 1567 obdobně.
 
   Příkaz
 
   § 1569
 
   (1) Zůstaví-li zůstavitel někomu něco s připojením příkazu, posuzuje se
   příkaz  jako  rozvazovací  podmínka,  takže  se  zůstavení práva zmaří,
   nebude-li příkaz proveden, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli.
 
   (2)  Zákaz zcizení nebo zatížení zavazuje obtíženého, jen je-li nařízen
   na  určitou  přiměřenou  dobu  a  odůvodněn vážným zájmem hodným právní
   ochrany, jinak může soud na návrh obtíženého rozhodnout, že se k zákazu
   nepřihlíží.  Byl-li  zákaz  zapsán  do veřejného seznamu, může obtížený
   požadovat,  aby  soud  zákaz zrušil; soud návrhu nevyhoví, neprokáže-li
   se,  že  zájem  na  zrušení  zákazu  zřejmě  převyšuje  zájem  na  jeho
   zachování.
 
   § 1570
 
   Nelze-li  příkaz  splnit  přesně, budiž splněn alespoň tak, aby mu bylo
   přibližně  co  možná  vyhověno.  Není-li  možné  ani  to,  náleží osobě
   obtížené  příkazem,  co  jí  bylo zůstaveno, ledaže zůstavitel projevil
   jinou  vůli.  Kdo se však učinil neschopným splnit příkaz, věda, že jej
   tím zmaří, pozbude, co mu bylo zůstaveno.
 
   § 1571
 
   Právo  vymáhat  splnění  příkazu  má  kromě  osoby,  jíž  je  příkaz  k 
   prospěchu,  také  vykonavatel  závěti  nebo  jiná osoba k tomu v závěti
   povolaná.
 
   § 1572
 
   (1)  Směřuje-li příkaz k prospěchu více osob bez bližšího určení, splní
   obtížená  osoba  příkaz  vůči  právnické  osobě oprávněné chránit zájmy
   těchto osob. Je-li takových právnických osob více a není-li zřejmá jiná
   zůstavitelova  vůle,  má volbu osoba obtížená příkazem; neprovede-li ji
   bez  zbytečného  odkladu, určí oprávněnou osobu soud na návrh toho, kdo
   na tom má právní zájem.
 
   (2)  Směřuje-li  příkaz  k  veřejnému  prospěchu,  může splnění příkazu
   vymáhat i příslušný orgán veřejné moci.
 
   § 1573
 
   Vysloví-li se zůstavitel o účelu, ke kterému něco někomu zanechává, ale
   neuloží-li  povinnost k tomuto účelu zanechané věci použít, hledí se na
   jeho projev vůle jako na přání bez právní závaznosti.
 
   § 1574
 
   Ustanovení,   kterým  zůstavitel  dědici  nebo  odkazovníku  přikáže  s 
   pohrůžkou  ztráty  nějaké  výhody,  aby závěti neodporoval, nemá právní
   účinky,  jde-li  jen  o  odpor proti pravosti závěti nebo proti výkladu
   jejího smyslu.
 
   Pododdíl 4
 
   Zrušení závěti
 
   § 1575
 
   (1)  Zůstavitel  má právo závěť nebo její jednotlivá ustanovení kdykoli
   zrušit.
 
   (2) Závěť se zrušuje odvoláním nebo pořízením pozdější závěti.
 
   § 1576
 
   Pořízení nové závěti
 
   Pořízením  pozdější  závěti  se  dřívější závěť ruší v rozsahu, v jakém
   nemůže vedle pozdější závěti obstát.
 
   Odvolání závěti
 
   § 1577
 
   K  výslovnému  odvolání závěti se vyžaduje projev vůle učiněný ve formě
   předepsané pro pořízení závěti.
 
   § 1578
 
   (1)  K  odvolání  závěti mlčky se vyžaduje zničení listiny, na níž byla
   závěť  napsána.  Zničí-li  zůstavitel  jen  jeden z několika stejnopisů
   závěti, nelze z toho ještě usuzovat na její odvolání.
 
   (2)  Porušil-li  zůstavitel  listinu  jiným způsobem, nebo neobnovil-li
   závěť, ač ví, že listina byla zničena nebo ztracena, závěť se tím ruší,
   plyne-li z okolností nepochybně zůstavitelův zrušovací úmysl.
 
   § 1579
 
   (1)  Byla-li  závěť  pořízena  ve  formě veřejné listiny, má zůstavitel
   právo  požadovat kdykoli, aby mu závěť byla vydána; závěť lze vydat jen
   zůstaviteli  osobně.  Vydá-li  se  zůstaviteli  závěť,  považuje  se za
   odvolanou;  o tom zůstavitele poučí ten, kdo mu závěť vydal, a odvolání
   závěti i poučení poznamená na vydávané listině i ve svém spisu.
 
   (2)  Byla-li  závěť  uložena  do  úřední  úschovy,  má zůstavitel právo
   požadovat  její  vydání; vydání závěti nemá právní následky podle druhé
   věty odstavce 1.
 
   § 1580
 
   Zruší-li zůstavitel novější závěť, ale dřívější uchová, má se za to, že
   dřívější  závěť  nepozbyla  platnost  a  hledí se na ni, jako by nebyla
   zrušena.
 
   § 1581
 
   Neúčinná zrušovací doložka
 
   Prohlásí-li  zůstavitel, že neplatná budou všechna jeho příští pořízení
   pro  případ  jeho  smrti,  anebo že budou neplatná taková pořízení, jež
   nebudou zřízena v určité formě, nepřihlíží se k tomu.
 
   Oddíl 3
 
   Dědická smlouva
 
   § 1582
 
   (1)  Dědickou  smlouvou  povolává zůstavitel druhou smluvní stranu nebo
   třetí osobu za dědice nebo odkazovníka a druhá strana to přijímá.
 
   (2) Dědická smlouva vyžaduje formu veřejné listiny.
 
   § 1583
 
   Co  se  v  tomto  oddílu stanoví o smluvním dědici, platí obdobně i pro
   smluvního odkazovníka.
 
   § 1584
 
   (1)  Dědickou  smlouvu  může  uzavřít zletilý zůstavitel, který je plně
   svéprávný;  je-li  zůstavitel  ve  svéprávnosti  omezen,  může dědickou
   smlouvu uzavřít a závazek z ní změnit se souhlasem opatrovníka.
 
   (2)  Dědickou  smlouvu  mohou  strany uzavřít a závazek z ní změnit jen
   osobním jednáním.
 
   § 1585
 
   (1)  Dědickou  smlouvou  nelze  pořídit  o  celé pozůstalosti. Čtvrtina
   pozůstalosti  musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle
   své zvlášť projevené vůle. Chce-li zůstavitel zanechat smluvnímu dědici
   i tuto čtvrtinu, může tak učinit závětí.
 
   (2)  Kdo byl ve svéprávnosti omezen pro chorobnou závislost na požívání
   alkoholu, užívání psychotropních látek nebo podobných přípravků či jedů
   nebo  chorobnou  závislost  na  hráčské  vášni  představující  závažnou
   duševní  poruchu,  může pořídit dědickou smlouvou jen o majetku, o němž
   je  způsobilý  pořídit  závětí.  Z  tohoto  majetku  se počítá čtvrtina
   vyhrazená pořízení podle jeho zvlášť projevené vůle.
 
   § 1586
 
   Byla-li  dědická  smlouva  uzavřena  s tím, že se ostatní dědici zřekli
   svého  dědického  práva, pozbývá zřeknutí se dědictví účinky, nedědí-li
   dědic povolaný v dědické smlouvě.
 
   § 1587
 
   O podmínkách v dědické smlouvě platí § 548 a 549.
 
   § 1588
 
   (1)  Dědická smlouva zůstaviteli nebrání, aby se svým majetkem nakládal
   za  svého  života  podle  libosti. Není-li ujednáno něco jiného, nemůže
   strana povolaná za dědice převést své právo na jinou osobu.
 
   (2)  Pořídí-li však zůstavitel pro případ smrti nebo uzavře-li darovací
   smlouvu tak, že to s dědickou smlouvou není slučitelné, může se smluvní
   dědic dovolat neúčinnosti těchto právních jednání.
 
   § 1589
 
   (1)  Dohodnou-li  se  strany, že zůstavitel převede na smluvního dědice
   majetek  již  za  svého  života, může být tento majetek sepsán ve formě
   veřejné  listiny.  V  takovém  případě, nepřevede-li zůstavitel všechen
   svůj  majetek,  anebo  získá-li  po  převodu  další majetek, se dědická
   smlouva  vztahuje  jen  na  majetek takto sepsaný, ledaže bylo ujednáno
   něco jiného.
 
   (2)  Uskutečnilo-li  se  odevzdání  ještě za života, přecházejí práva a
   povinnosti  z  dědické  smlouvy na dědice smluvního dědice, ledaže bylo
   ujednáno něco jiného.
 
   § 1590
 
   Své  povinnosti  z  dědické  smlouvy může zůstavitel zrušit i pořízením
   závěti.  K  účinnosti  zrušení  se  vyžaduje  souhlas  smluvního dědice
   učiněný ve formě veřejné listiny.
 
   § 1591
 
   Dědická  smlouva  neplatná  pro  nedostatek  formy  nebo  neplatná  pro
   nesplnění   podmínek  v  §  1584  a  1585  nebo  proto,  že  nevyhovuje
   ustanovením  o  smlouvách  podle  části  čtvrté tohoto zákona, může mít
   přesto platnost závěti, má-li jinak všechny náležitosti závěti.
 
   Zvláštní ustanovení o dědické smlouvě uzavřené mezi manželi
 
   § 1592
 
   (1)  Manželé  mohou  uzavřít  dědickou  smlouvu, podle níž jedna strana
   povolává  druhou  za  dědice  nebo  za  odkazovníka a druhá strana toto
   povolání  přijímá,  anebo  se  takto  za  dědice  nebo  za  odkazovníky
   povolávají navzájem.
 
   (2)  Takovou  smlouvu  mohou  pro  případ  vzniku  manželství uzavřít i 
   snoubenci, ale smlouva se stane účinnou až vznikem manželství.
 
   § 1593
 
   (1) Rozvodem manželství se neruší práva a povinnosti z dědické smlouvy,
   ledaže dědická smlouva určí něco jiného. Po rozvodu manželství se každá
   strana  může  domáhat,  aby  dědickou  smlouvu zrušil soud. Soud návrhu
   nevyhoví,  směřuje-li proti tomu, kdo nezapříčinil rozvrat manželství a
   s rozvodem nesouhlasil.
 
   (2)  Prohlášením  manželství  za  neplatné se ruší práva a povinnosti z 
   dědické  smlouvy,  ledaže  takové  manželství  již  dříve zaniklo smrtí
   jednoho z manželů.
 
   Díl 3
 
   Odkaz
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   Zřízení odkazu
 
   § 1594
 
   (1)  Odkaz  zůstavitel zřídí tak, že v pořízení pro případ smrti nařídí
   určité  osobě, aby odkazovníku vydala předmět odkazu. Odkazovníkem může
   být  jen  osoba způsobilá dědit. Povolá-li zůstavitel dědice s určením,
   že  ten  určitou  věc  dědit  nemá,  považuje  se  to za zřízení odkazu
   zákonným dědicům.
 
   (2)  Darování  závislé  na  podmínce,  že  obdarovaný dárce přežije, se
   považuje za odkaz, pokud se dárce nevzdal práva dar odvolat.
 
   § 1595
 
   Odkaz   může   zřídit  osoba  způsobilá  pořizovat  závětí.  Zůstavitel
   nezpůsobilý pořizovat může ze svého majetku odkázat jinému jen předměty
   malé hodnoty.
 
   § 1596
 
   Zůstavitel  může  také  dědici  nebo  spoludědicům  zanechat přednostní
   odkaz; vzhledem k tomuto odkazu se budou posuzovat jako odkazovníci.
 
   Obtížení odkazem
 
   § 1597
 
   Odkazy připadají k tíži všem dědicům podle poměru jejich podílů, a to i 
   tehdy,  byla-li  odkázána  věc  náležející  jednomu  ze spoludědiců. To
   neplatí,  pokud  zůstavitel  zvlášť přikáže splnění odkazu jednotlivému
   spoludědici nebo odkazovníku.
 
   § 1598
 
   Každému z dědiců musí zůstat z hodnoty dědictví alespoň čtvrtina odkazy
   nezatížená. Zatíží-li zůstavitel dědice více, má dědic právo na poměrné
   zkrácení odkazu.
 
   § 1599
 
   Pododkaz
 
   (1) Přikáže-li zůstavitel odkazovníku splnění dalšího odkazu, nezbavuje
   odkazovníka  povinnosti  splnit  další odkaz ani skutečnost, že hodnota
   dalšího odkazu přesahuje hodnotu odkazu.
 
   (2)  Nenabude-li  odkazovník  odkaz,  splní další odkaz ten, komu odkaz
   připadl.  Této  povinnosti  se  zprostí,  přenechá-li  odkaz,  který mu
   připadl, osobě, které byl další odkaz zůstaven.
 
   § 1600
 
   Zůstavitel,  který  odkazem pamatuje na určitou skupinu osob, jako jsou
   zejména  příbuzní  či  chudí,  nebo na veřejně prospěšný, dobročinný či
   podobný účel, může ponechat dědici nebo někomu jinému, aby určil, jak a
   které z těchto osob nebo účelů mají být poděleny. Nevysloví-li se o tom
   zůstavitel,  má  volbu  dědic.  Nemůže-li  dědic  volbu  vykonat,  určí
   odkazovníky soud.
 
   § 1601
 
   Náhradnictví při odkazech
 
   Zůstavitel   může   při  odkazu  nařídit  náhradnictví  nebo  svěřenské
   nástupnictví. Pro takové případy se přiměřeně použijí ustanovení § 1507
   až 1524.
 
   Odvolání odkazu
 
   § 1602
 
   Má se za to, že odkaz byl odvolán, jestliže zůstavitel
 
   a) odkázanou věc zničí, nebo ji zcizí a znovu nenabude,
 
   b) odkázanou věc změní takovým způsobem, že to je již věc jiná, nebo
 
   c) odkázanou pohledávku vymůže a vybere.
 
   § 1603
 
   Má  se  za  to, že odkaz nebyl odvolán, pokud odkázanou věc nabyla jiná
   osoba   nebo   byla-li  odkázaná  věc  změněna  či  zničena  mimo  vůli
   zůstavitele.   To   platí  i  tehdy,  vyrovnal-li  dlužník  zůstaviteli
   odkázanou pohledávku z vlastního popudu.
 
   Oddíl 2
 
   Zvláštní pravidla o jednotlivých druzích odkazů
 
   Pododdíl 1
 
   Odkaz věcí určitého druhu
 
   § 1604
 
   (1)  Při odkazu věci určitého druhu, je-li takových věcí v pozůstalosti
   více,  rozhodne  osoba  obtížená  odkazem, která věc bude odkazovníkovi
   vydána.  Musí  však  zvolit  takovou  věc,  kterou odkazovník bude moci
   užívat.
 
   (2)  Ponechá-li se odkazovníku, aby si z několika věcí sám vybral, může
   zvolit i věc nejlepší.
 
   § 1605
 
   (1)  Při  odkazu  věci  určitého druhu, která však v pozůstalosti není,
   není  odkaz  platný. Odkáže-li zůstavitel několik věcí určitého druhu a
   není-li  jich  v  pozůstalosti určené množství, spokojí se odkazovník s 
   těmi, které v pozůstalosti jsou.
 
   (2)  Neodkáže-li  však  zůstavitel věc určitého druhu výslovně ze svého
   vlastnictví  a  není-li  taková  věc  v  pozůstalosti,  opatří ji osoba
   obtížená  odkazem  odkazovníku  v  jakosti  přiměřené osobním poměrům a
   potřebě odkazovníka.
 
   § 1606
 
   (1)  Zůstavitel  může  pověřit  i  jinou  osobu,  aby zvolila, kterou z 
   několika  věcí má odkazovník dostat. Nevykoná-li tato osoba volbu, určí
   odkaz soud se zřetelem k osobním poměrům a potřebě odkazovníka.
 
   (2)  Soud  určí odkaz také tehdy, když odkazovník nevykoná volbu, která
   mu byla ponechána, ve lhůtě stanovené k žádosti osoby obtížené odkazem.
 
   § 1607
 
   Odkaz peněz zavazuje osobu obtíženou odkazem k jejich vyplacení, ať již
   hotové peníze v pozůstalosti jsou, nebo nejsou.
 
   Pododdíl 2
 
   Odkaz určité věci
 
   § 1608
 
   Při  opakování  odkazu  určité věci v jednom nebo několika ustanoveních
   nemá  odkazovník  právo  na  odkázanou věc i na její cenu zároveň. Jiné
   odkazy,  byť  i  obsahují  věc téhož druhu nebo stejnou peněžní částku,
   náležejí odkazovníku, kolikrát jsou opakovány.
 
   § 1609
 
   K  odkazu věci, která v době pořízení závěti náležela odkazovníkovi, se
   nepřihlíží.  Nabyl-li  ji  později,  uhradí  se  mu  obvyklá cena věci;
   dostal-li  ji  však bezplatně od samotného zůstavitele, platí, že odkaz
   byl odvolán.
 
   § 1610
 
   (1)  Nepřihlíží se k odkazu věci cizí nenáležející ani zůstaviteli, ani
   dědici  nebo  odkazovníkovi,  který  ji  má  poskytnout  někomu jinému.
   Mají-li  uvedené osoby na odkázané věci podíl nebo právo, týká se odkaz
   jen tohoto podílu nebo práva.
 
   (2)  Nařídil-li  zůstavitel,  že  cizí  věc má být koupena a poskytnuta
   odkazovníku,  avšak  její  vlastník  ji nechce prodat za obvyklou cenu,
   vyplatí se odkazovníku tato cena.
 
   § 1611
 
   Zastavení  nebo  jiné  zatížení  odkázané  věci postihují příjemce jako
   závady odkazu.
 
   Pododdíl 3
 
   Odkaz pohledávky
 
   § 1612
 
   Při  odkazu  pohledávky,  která  zůstaviteli  náleží  za  někým  jiným,
   postoupí  osoba  obtížená  odkazem  tuto  pohledávku s příslušenstvím a
   případným zajištěním odkazovníku, vydá mu potřebné doklady o pohledávce
   a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky proti dlužníku zapotřebí.
 
   § 1613
 
   Odkaz  všech  pohledávek  zahrnuje  sice všechny pohledávky trvající po
   zřízení odkazu, nikoli však pohledávky vzniklé z převoditelných cenných
   papírů a vkladních knížek, ani pohledávky váznoucí na nemovitých věcech
   a pohledávky vznikající z práva věcného.
 
   § 1614
 
   Odkaz  pohledávky,  kterou  má  zůstavitel  za  odkazovníkem,  zavazuje
   obtíženou  osobu  k tomu, aby vydala odkazovníku kvitanci anebo vrátila
   dlužní úpis.
 
   § 1615
 
   Prominutí  dluhu  se  nevztahuje  na  dluhy  vzniklé po zřízení odkazu.
   Promine-li  se  odkazem  zajištění  dluhu, neplyne z toho ještě, že byl
   prominut také dluh. Prodlouží-li se jen lhůta k placení, neplyne z toho
   ještě prominutí úroků.
 
   § 1616
 
   (1) Odkaz dluhu, který má zůstavitel uhradit odkazovníku, má ten právní
   účinek,   že   zavazuje  osobu  obtíženou  odkazem  uznat  dluh,  který
   zůstavitel  určitě  vyjádří  nebo  odkazovník  prokáže,  a  uhradit jej
   nejpozději  ve  lhůtě  pro  splnění  ostatních  odkazů  bez  zřetele  k 
   podmínkám a lhůtám, které obtížený se zůstavitelem ujednal.
 
   (2)  Nařídí-li zůstavitel, aby odkazovníkova pohledávka byla zajištěna,
   musí mu být poskytnuta dostatečná jistota.
 
   § 1617
 
   Odkáže-li  zůstavitel někomu stejnou částku, jakou mu je sám dlužen, má
   se  za  to,  že  nechtěl  odkazem splnit dluh. Odkazovník obdrží dluh i 
   odkaz.
 
   Pododdíl 4
 
   Jiné odkazy
 
   § 1618
 
   Odkaz dětem a příbuzným
 
   Dětmi  se  rozumí  jen synové a dcery, jestliže zůstavitel pamatoval na
   děti někoho jiného. Jedná-li se však o vlastní děti zůstavitele, rozumí
   se tím i potomci vstupující na jejich místo.
 
   § 1619
 
   I  při  jiných  odkazech  než podle § 1594 až 1618 se použije obdobně §
   1503.
 
   Oddíl 3
 
   Nabytí odkazu
 
   § 1620
 
   (1)  Odkazovník nabývá právo na odkaz pro sebe a pro své nástupce smrtí
   zůstavitele.
 
   (2) O právu na odkaz, které má teprve vzniknout, platí § 1480 obdobně.
 
   § 1621
 
   (1)   Odkázanou   věc  nabývá  odkazovník  způsobem,  jakým  se  nabývá
   vlastnické právo.
 
   (2)  Dospěje-li  právo  na  odkaz,  může  se  odkazovník domáhat vydání
   odkázané  věci.  Zapisuje-li  se  odkázaná  věc  do  veřejného seznamu,
   nahradí  vydání  věci  prohlášení  vykonavatele  závěti, jinak obtížené
   osoby, s úředně ověřeným podpisem; nebyla-li splatnost odkazu odložena,
   zapíše se odkazovník do veřejného seznamu přímo po zůstaviteli.
 
   § 1622
 
   Před  smrtí  zůstavitele nemůže odkazovník právo na odkaz převést ani o 
   něm pořídit.
 
   § 1623
 
   Prohlásí-li   odkazovník  způsobem,  jaký  je  stanoven  pro  odmítnutí
   dědictví,  že  odkaz  nechce,  hledí se na něho, jako by právo na odkaz
   vůbec nenabyl.
 
   § 1624
 
   (1) Odkaz jednotlivých věcí z pozůstalosti a odkaz práv vztahujících se
   k  takovým věcem může být požadován ihned. To platí i pro odkaz menších
   odměn pro zaměstnance a odkazy veřejně prospěšné, dobročinné a podobné.
   Jiné odkazy jsou splatné za rok po smrti zůstavitele.
 
   (2)  Ustanovení  odstavce  1  se  použije,  není-li  zřejmá  jiná  vůle
   zůstavitele.
 
   § 1625
 
   Při odkazu jednotlivé věci náleží odkazovníku ode dne splatnosti odkazu
   plody  a užitky i vše, co k věci přibude, včetně práv s věcí spojených.
   Od  téhož  dne postihují odkazovníka i závady na odkázané věci, jakož i 
   její  zhoršení  nebo  zkáza  vzniklé  ze  skutečností,  za  které nikdo
   neodpovídá.
 
   § 1626
 
   (1)  Při  odkazu  dávek  splatných  ročně,  měsíčně  nebo  jinak nabude
   odkazovník  právo  k  částce, která připadá na celou dobu, dožije-li se
   jejího  počátku;  splátka  se  však  stane  splatnou  až v určenou dobu
   splatnosti.
 
   (2) Při odkazu výživného platí obdobně § 922.
 
   § 1627
 
   Právo odkazovníka na zajištění
 
   (1)  Při  odkazu  opakovaného  plnění  nebo při odkazu, jehož plnění se
   ještě  nelze  domáhat vzhledem k zákonné lhůtě nebo vzhledem k lhůtě či
   podmínce určené zůstavitelem, má odkazovník vůči osobě obtížené odkazem
   právo  na  poskytnutí  dostatečné jistoty. To neplatí, je-li zřejmé, že
   zajištění není potřeba.
 
   (2)  Jinak  má odkazovník vůči osobě obtížené odkazem stejná práva jako
   každý jiný věřitel.
 
   Uvolněný odkaz
 
   § 1628
 
   (1)  Nemůže-li  odkazovník přijmout odkaz nebo odmítne-li jej, připadne
   odkaz  náhradníkovi. Není-li náhradník a je-li celým odkazem pamatováno
   na  několik  osob  buď  bez  určení  podílů,  anebo  všeobecným výrazem
   znamenajícím  rovné  podělení,  přibude uvolněný podíl poměrně ostatním
   podílníkům.
 
   (2)  Je-li  odkazovníku  zůstaven určitý podíl, nemá právo na přírůstek
   podle   odstavce   1,   ledaže  je  zřejmá  vůle  zůstavitele  zanechat
   vyjmenovaným  odkazovníkům  celý  odkaz a že určením podílů nechtěl nic
   jiného než omezit odkazovníky navzájem.
 
   (3) V ostatních případech povinnost splnit odkaz zanikne.
 
   § 1629
 
   Kdo  má  prospěch  z  uvolnění  odkazu nebo z toho, že povinnost splnit
   odkaz  zanikne, toho postihují i břemena s odkazem spojená. To neplatí,
   jedná-li se jen o osobní úkony osoby odkazem původně obtížené.
 
   Práva dědice vyhradivšího si soupis
 
   § 1630
 
   (1)  Je-li čistá pozůstalost odkazy obtížena tak, že je téměř vyčerpána
   a  dědic  neuplatní  právo  podle § 1598, má dědic právo jen na náhradu
   nákladů  učiněných  při  splnění  odkazů a na přiměřenou odměnu za svou
   námahu.  Nestačí-li pozůstalost k jejich úhradě, hradí náklady i odměnu
   odkazovníci  poměrně  podle hodnoty odkazů a dědic má k zajištění svého
   práva   k   odkázaným  předmětům  zadržovací  právo;  bez  dostatečného
   zajištění není dědic povinen odkazy vyřizovat.
 
   (2)  Pokud  však  odkazovník odkaz již obdržel, provede se srážka podle
   hodnoty,  jakou  měl  odkaz v době přijetí, a podle užitků, které již z 
   něho  získal.  Odkazovník  se  zbaví  povinnosti příspěvku tím, že vydá
   dědici  odkaz i s užitky nebo jejich cenu. V ostatním se na odkazovníka
   hledí jako na poctivého držitele.
 
   § 1631
 
   (1)  Nestačí-li  čistá  pozůstalost  k  úhradě  všech  dluhů  a  jiných
   povinných výdajů, odkazy se poměrně sníží.
 
   (2)  Nestačí-li  čistá pozůstalost k vyřízení všech odkazů, uspokojí se
   přede  všemi  ostatními  odkaz  zaopatření,  výchovy  a výživy; ostatní
   odkazy se poměrně sníží.
 
   § 1632
 
   Splnění poslední vůle správcem pozůstalosti
 
   Nebyl-li  určen  vykonavatel  závěti  a nechce-li dědic věnovat splnění
   poslední  vůle  svůj  čas  a  námahu,  soud na jeho návrh za tím účelem
   jmenuje  správce pozůstalosti, nebo uloží splnění poslední vůle správci
   pozůstalosti již povolanému.
 
   Díl 4
 
   Zákonná posloupnost
 
   § 1633
 
   (1) Kde nedojde k posloupnosti podle dědické smlouvy nebo podle závěti,
   nastane  zákonná  dědická posloupnost k pozůstalosti nebo k její části.
   Není-li  zákonný  dědic,  nebo  nenabude-li dědictví, stávají se dědici
   odkazovníci podle poměru hodnoty svých odkazů.
 
   (2)  Kdo nabyl dědictví proto, že dědic ani náhradník povolaný dědickou
   smlouvou  nebo závětí dědit nechtěl nebo nemohl, splní ostatní nařízení
   zůstavitele.
 
   § 1634
 
   Odúmrť
 
   (1)  Nedědí-li  žádný  dědic  ani  podle  zákonné dědické posloupnosti,
   připadá  dědictví  státu a na stát se hledí, jako by byl zákonný dědic;
   stát  však  nemá  právo  odmítnout dědictví, ani právo na odkaz podle §
   1594 odst. 1 věty třetí.
 
   (2)  Vůči  jiným  osobám  má  stát stejné postavení jako dědic, kterému
   svědčí výhrada soupisu.
 
   § 1635
 
   První třída dědiců
 
   (1) V první třídě dědiců dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z 
   nich stejným dílem.
 
   (2)  Nedědí-li  některé dítě, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem
   jeho děti; totéž platí o vzdálenějších potomcích téhož předka.
 
   § 1636
 
   Druhá třída dědiců
 
   (1)  Nedědí-li  zůstavitelovi  potomci,  dědí  ve  druhé  třídě manžel,
   zůstavitelovi  rodiče  a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po
   dobu  jednoho  roku  před  jeho  smrtí ve společné domácnosti a kteří z 
   tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou
   na zůstavitele.
 
   (2)  Dědici  druhé  třídy  dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně
   polovinu pozůstalosti.
 
   § 1637
 
   Třetí třída dědiců
 
   (1)  Nedědí-li  manžel  ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným
   dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně
   po  dobu  jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z 
   tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou
   na zůstavitele.
 
   (2)  Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědický
   podíl stejným dílem jeho děti.
 
   § 1638
 
   Čtvrtá třída dědiců
 
   Nedědí-li  žádný  dědic  ve  třetí  třídě, dědí ve čtvrté třídě stejným
   dílem prarodiče zůstavitele.
 
   § 1639
 
   Pátá třída dědiců
 
   (1)  Nedědí-li  žádný  z  dědiců  čtvrté  třídy,  dědí v páté třídě jen
   prarodiče  rodičů  zůstavitele.  Prarodičům  zůstavitelova otce připadá
   polovina  dědictví,  prarodičům zůstavitelovy matky druhá polovina. Obě
   dvojice prarodičů se dělí rovným dílem o polovinu, která na ně připadá.
 
   (2) Nedědí-li jednotlivý člen dvojice, připadne uvolněná osmina druhému
   členu.  Nedědí-li  dvojice,  připadne  tato čtvrtina druhé dvojici téže
   strany.  Nedědí-li  ani  jedna  dvojice  téže  strany, připadá dědictví
   dvojicím  druhé  strany  ve  stejném poměru, v jakém se dělí o polovinu
   dědictví, která jim připadá přímo.
 
   § 1640
 
   Šestá třída dědiců
 
   (1)  Nedědí-li  žádný z dědiců páté třídy, dědí v šesté třídě děti dětí
   sourozenců  zůstavitele  a  děti  prarodičů  zůstavitele, každý stejným
   dílem.
 
   (2) Nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele, dědí jeho děti.
 
   § 1641
 
   Několikeré příbuzenství
 
   Je-li  někdo  se  zůstavitelem příbuzný z více než z jedné strany, má z 
   každé strany dědické právo, které by mu náleželo jako příbuznému z této
   strany.
 
   Díl 5
 
   Povinný díl
 
   Započtení na povinný díl a na dědický podíl
 
   Oddíl 1
 
   Nepominutelný dědic
 
   § 1642
 
   Nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl.
 
   § 1643
 
   (1)  Nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou
   jimi jejich potomci.
 
   (2)  Je-li  nepominutelný  dědic  nezletilý,  musí se mu dostat alespoň
   tolik,  kolik  činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu. Je-li
   nepominutelný  dědic  zletilý,  musí  se mu dostat alespoň tolik, kolik
   činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu.
 
   § 1644
 
   (1)  Povinný  díl  může  být  zůstaven  v  podobě dědického podílu nebo
   odkazu, ale musí zůstat nepominutelnému dědici zcela nezatížen.
 
   (2)  K  nařízení zůstavitele, která omezují povinný díl, se nepřihlíží.
   Zůstaví-li  se nepominutelnému dědici více než povinný díl, vztahuje se
   takové  nařízení,  učinil-li je zůstavitel v pořízení pro případ smrti,
   jen  na  část,  která  přesahuje  hodnotu  povinného  dílu. To neplatí,
   zemře-li nepominutelný dědic před zůstavitelem, nebo nedědí-li z jiného
   důvodu.
 
   (3)  Zůstavitel může také nepominutelnému dědici uložit, aby se rozhodl
   pro to, co se mu zůstavuje s omezením, nebo pro povinný díl.
 
   § 1645
 
   Kdo  se  zřekl  dědictví  nebo povinného dílu, kdo je nezpůsobilý dědit
   nebo  kdo  byl zůstavitelem vyděděn, právo na povinný díl nemá, ale při
   výpočtu povinných dílů ostatních dědiců se k němu hledí právě tak, jako
   by z dědického práva nebyl vyloučen.
 
   Oddíl 2
 
   Vydědění
 
   § 1646
 
   (1)  Ze  zákonných  důvodů  lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho
   práva  na  povinný  díl  vyloučit,  anebo  jej  v  jeho  právu zkrátit.
   Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který
 
   a) mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi,
 
   b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl,
 
   c) byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho
   zvrhlé povaze nebo
 
   d) vede trvale nezřízený život.
 
   (2)   Zůstavitel  může  vydědit  i  nepominutelného  dědice,  který  je
   nezpůsobilý dědit, a proto je z dědického práva vyloučen.
 
   (3)   Přežije-li  vyděděný  potomek  zůstavitele,  nedědí  ani  potomci
   vyděděného  potomka,  ledaže zůstavitel projeví jinou vůli. Nedožije-li
   se  vyděděný  potomek  smrti  zůstavitele,  pak jeho potomci dědí vyjma
   těch, kteří jsou samostatně vyloučeni z práva dědického.
 
   § 1647
 
   Zůstavitel může vydědit i nepominutelného dědice, který je tak zadlužen
   nebo  si počíná tak marnotratně, že tu je obava, že se pro jeho potomky
   nezachová  povinný  díl.  Učinit  to  však  může jen tak, že tento jeho
   povinný  díl  zůstaví  dětem  tohoto nepominutelného dědice, popřípadě,
   není-li jich, jejich potomkům.
 
   § 1648
 
   Nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na
   povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění.
 
   § 1649
 
   (1)  Prohlášení  o  vydědění  lze  učinit  nebo je lze změnit či zrušit
   stejným způsobem, jakým se pořizuje nebo ruší závěť.
 
   (2)  Stejným  způsobem  může  zůstavitel  prohlásit o některém z dědiců
   nikoli  nepominutelných,  jemuž  svědčí zákonná dědická posloupnost, že
   pozůstalosti nenabude.
 
   Oddíl 3
 
   Ochrana nepominutelného dědice
 
   § 1650
 
   Nepominutelný  dědic  vyděděný neplatně má právo na povinný díl; byl-li
   zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění.
 
   § 1651
 
   (1)  Právo  na  povinný  díl  má  i  nepominutelný  dědic,  o němž bylo
   zůstaviteli známo, že je naživu, a přesto jej v závěti opominul.
 
   (2)  Dopustil-li  se  ten,  kdo  byl opominut nikoli omylem, něčeho, co
   naplňuje  zákonný  důvod  vydědění,  hledí se na toto opominutí jako na
   vydědění učiněné mlčky a po právu.
 
   § 1652
 
   Dokáže-li nepominutelný dědic, že jeho opominutí pochází jen z toho, že
   zůstavitel při pořízení pro případ smrti o něm nevěděl, má takový dědic
   právo na povinný díl, jaký mu náleží podle zákona.
 
   § 1653
 
   Byl-li  nepominutelný  dědic  zkrácen  nebo opominut, přispějí dědici i 
   odkazovníci k vyrovnání jeho práva poměrně.
 
   Oddíl 4
 
   Výpočet povinného dílu
 
   § 1654
 
   (1)  Nepominutelný  dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen
   na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu. Jsou-li pro
   to na straně dědiců zvlášť závažné důvody a lze-li to na nepominutelném
   dědici rozumně požadovat, může soud povolit splátky na povinný díl nebo
   odklad  jeho  splatnosti;  pohledávka  se  však úročí ode dne, kdy byla
   původně splatná.
 
   (2)  Ustanovení odstavce 1 nebrání, aby se nepominutelný dědic dohodl s 
   dědici  ze  závěti  nebo z dědické smlouvy jinak; zkrátí-li se tím však
   práva  dalších věřitelů, je dohoda vůči nim neúčinná. Bude-li v průběhu
   řízení  o  dědictví  ujednáno,  že  se  nepominutelnému  dědici namísto
   zaplacení  vydá z pozůstalosti věc zapsaná do veřejného seznamu, zapíše
   se nepominutelný dědic do veřejného seznamu přímo po zůstaviteli.
 
   § 1655
 
   (1)  Pro  stanovení  povinného  dílu se majetek v pozůstalosti sepíše a
   odhadne;  dluhy zůstavitele a závady, které na majetku vázly již v době
   zůstavitelovy  smrti,  se  od  hodnoty  majetku  odečtou. Při vypočtení
   povinného  dílu se k pozůstalosti připočte, co se započítává na povinný
   díl podle § 1660 a 1661.
 
   (2)  Nepominutelný  dědic  má  právo  být  při odhadu, vznášet dotazy a
   uplatňovat připomínky.
 
   § 1656
 
   Povinný díl se stanoví bez zřetele na odkazy a jiné závady vznikající z 
   pořízení pro případ smrti. Až do určení povinného dílu se nepominutelný
   dědic  poměrně  účastní na zisku a ztrátě pozůstalosti. Kdo má právo na
   povinný  díl, má právo i na poměrné vyúčtování podílu na zisku a ztrátě
   pozůstalosti od smrti zůstavitele až do určení povinného dílu.
 
   § 1657
 
   Dohodne-li  si nepominutelný dědic s dědici odbytné a schválí-li dohodu
   soud, ustanovení § 1655 a 1656 se nepoužijí.
 
   Oddíl 5
 
   Započtení na povinný díl a na dědický podíl
 
   § 1658
 
   Započtení na povinný díl nebo na dědický podíl nezakládá povinnost něco
   vydat, ledaže se jedná o případ uvedený v § 2072.
 
   § 1659
 
   Při  započtení  se počítá hodnota toho, co bylo poskytnuto a co podléhá
   započtení,  podle  doby  odevzdání.  V  mimořádných případech může soud
   rozhodnout jinak.
 
   Započtení na povinný díl
 
   § 1660
 
   (1)   Na   povinný  díl  se  započte  vše,  co  nepominutelný  dědic  z 
   pozůstalosti   skutečně   nabyl   odkazem   nebo  jiným  zůstavitelovým
   opatřením.
 
   (2)  Na  povinný  díl  se  započte  i  to,  co  nepominutelný  dědic od
   zůstavitele  bezplatně  obdržel  v  posledních  třech  letech před jeho
   smrtí,  ledaže  zůstavitel  přikáže, aby se započtení provedlo za delší
   dobu;  potomku  se kromě toho započte i to, co od zůstavitele bezplatně
   obdržel  dědicův  předek.  Při  započtení se však nepřihlíží k obvyklým
   darováním.
 
   § 1661
 
   (1) Na povinný díl potomka se započte to, co mu zůstavitel dal za svého
   života   na   úlevu  v  nákladech  spojených  se  založením  samostatné
   domácnosti,  se  založením  manželského  či  obdobného  soužití  nebo s 
   nástupem  povolání či se započetím podnikání; na povinný díl se započte
   i  to, co zůstavitel použil na úhradu dluhů zletilého potomka. Stalo-li
   se  tak  dříve než v posledních třech letech před zůstavitelovou smrtí,
   provede se započtení, pokud zůstavitel neprojeví opačnou vůli.
 
   (2)  Potomkovi,  který  vstupuje  na  místo svého předka, se započte na
   povinný  díl  i  to,  co  takto  dostali od zůstavitele jeho rodiče, na
   jejichž místo vstupuje.
 
   Započtení na dědický podíl
 
   § 1662
 
   Dědické podíly se vypočtou stejně jako povinný díl.
 
   § 1663
 
   Při  posloupnosti  dědiců  podle  pořízení  pro  případ  smrti nebo při
   zákonné dědické posloupnosti se započtení na dědický podíl provede, jen
   přikázal-li  to  zůstavitel  projevem vůle učiněným ve formě předepsané
   pro pořízení závěti.
 
   § 1664
 
   Soud  může  provést  započtení  na  dědický podíl, i když to zůstavitel
   nepřikázal,   byl-li   by   jinak   nepominutelný   dědic  neodůvodněně
   znevýhodněn; k obvyklým darováním se však nepřihlíží.
 
   Díl 6
 
   Právo některých osob na zaopatření
 
   § 1665
 
   Kdo by jinak byl nepominutelným dědicem, ale nemá právo na povinný díl,
   má  právo  na  nutnou  výživu,  pokud  se  mu jí nedostává a pokud není
   schopen sám se živit; takto však nemůže dostat z pozůstalosti více, než
   kolik  by činil jeho povinný díl. Právo na nutnou výživu však nemá ten,
   na jehož místě dědí jeho potomek, nebo je-li jeho potomek na jeho místě
   povolán k povinnému dílu.
 
   § 1666
 
   (1)  Pozůstalý manžel má právo na slušnou výživu z pozůstalosti po dobu
   šesti  týdnů po smrti manžela. Je-li vdova těhotná, má právo na slušnou
   výživu  až  do  konce  šestého  týdne po porodu; totéž právo má i matka
   zůstavitelova dítěte, která nebyla za zůstavitele provdána.
 
   (2)  Byl-li  pozůstalému  manželu  zákonný  dědický  podíl odepřen nebo
   zkrácen,  má  pozůstalý manžel právo na nutné zaopatření až do uzavření
   nového  manželství,  pokud  se mu takového zaopatření jinak nedostává a
   pokud   není   schopen  sám  se  živit;  takto  však  nemůže  dostat  z 
   pozůstalosti   více,  než  kolik  by  činila  polovina  jeho  zákonného
   dědického  podílu.  Právo  na  nutné  zaopatření však nenáleží manželu,
   který  bez  vážných důvodů nesdílel se zůstavitelem rodinnou domácnost,
   manželu  nezpůsobilému být dědicem ani manželu, který se dědictví zřekl
   nebo je odmítl.
 
   (3) Bylo-li by právem na slušnou výživu podle odstavce 1 zkráceno právo
   na nutnou výživu podle § 1665, zkrátí se všechna tato práva tak, aby se
   všem oprávněným dostalo stejně. Nutné zaopatření podle odstavce 2 nelze
   poskytnout, zkrátilo-li by se tím právo na nutnou výživu podle § 1665.
 
   § 1667
 
   Pozůstalý  manžel  nabývá vlastnické právo k movitým věcem, které tvoří
   základní  vybavení rodinné domácnosti, i když není dědicem. To neplatí,
   pokud  pozůstalý  manžel  bez  vážných  důvodů nesdílel se zůstavitelem
   rodinnou domácnost.
 
   § 1668
 
   (1)  Byl-li  pozůstalému  rodiči  zákonný  dědický  podíl  odepřen nebo
   zkrácen,  má  pozůstalý  rodič  právo  na nutné zaopatření, pokud se mu
   takového  zaopatření jinak nedostává a pokud není schopen sám se živit;
   takto  však  nemůže  dostat  z  pozůstalosti  více, než kolik by činila
   třetina  jeho  zákonného  dědického  podílu.  Právo na nutné zaopatření
   nenáleží  rodiči  nezpůsobilému  být dědicem, rodiči, který se dědictví
   zřekl  nebo je odmítl, ani rodiči, který se dopustil činu zakládajícího
   důvod k vydědění.
 
   (2)  Nutné  zaopatření  nelze  rodiči poskytnout, zkrátilo-li by se tím
   právo na nutnou výživu podle § 1665.
 
   § 1669
 
   Osobám,  které  požívaly až do smrti zůstavitele bezplatné zaopatření v 
   jeho  domácnosti,  přísluší  stejné zaopatření ještě tři týdny po smrti
   zůstavitele.
 
   Díl 7
 
   Přechod pozůstalosti na dědice
 
   Oddíl 1
 
   Nabytí dědictví
 
   § 1670
 
   Nabytí  dědictví  potvrzuje  soud.  Soud potvrdí nabytí dědictví osobě,
   jejíž dědické právo bylo prokázáno.
 
   § 1671
 
   (1) Neuplatnil-li dědic dědické právo před soudem ve lhůtě, kterou soud
   stanoví,   nezaniká   dědici   dědické   právo,  avšak  při  projednání
   pozůstalosti  se  k  němu  nepřihlíží.  To  platí  i  o  dědickém právu
   neznámého  dědice  nebo dědici neznámého pobytu, který byl o svém právu
   vyrozuměn vyhláškou soudu a v určené lhůtě o sobě nedal vědět.
 
   (2) Má-li neznámý dědic nebo dědic neznámého pobytu opatrovníka, nemůže
   opatrovník  učinit  prohlášení, že tento dědic dědictví odmítá, nebo že
   je neodmítá, anebo přijímá.
 
   § 1672
 
   Uplatňuje-li  právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud
   toho  z  dědiců,  jehož  právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil
   žalobou.  Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká
   sice  jeho  dědické  právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu
   nepřihlíží.
 
   § 1673
 
   (1)  Proti  dědici,  který se opírá o dědickou smlouvu nepopřenou co do
   pravosti,  se  k  podání žaloby odkáže každý dědic ze závěti nebo dědic
   zákonný.  Proti  dědici,  který  se  opírá  o  závěť  nepopřenou  co do
   pravosti, se odkáže k podání žaloby každý zákonný dědic.
 
   (2)  Uvede-li  zůstavitel  důvod  vydědění,  odkáže  se k podání žaloby
   potomek,  který  tvrdí, že byl vyděděn neprávem. Není-li důvod vydědění
   uveden, odkáže se k podání žaloby ten, kdo má dědit na jeho místě.
 
   Výhrada soupisu
 
   § 1674
 
   (1)   Zůstavitel  nemůže  dědici  odejmout  právo  na  výhradu  soupisu
   pozůstalosti.   Vzdají-li  se  tohoto  práva  strany  dědické  smlouvy,
   nepřihlíží se k tomu.
 
   (2)  Právo  na  výhradu soupisu lze uplatnit prohlášením učiněným ústně
   před   soudem,  anebo  prohlášením  zaslaným  soudu  v  písemné  formě.
   Vyhradí-li si dědic soupis s výhradami nebo podmínkami, nepřihlíží se k 
   nim. To platí i pro prohlášení dědice, že výhradu soupisu neuplatňuje.
 
   § 1675
 
   Dědic  má  právo  vyhradit  si  soupis  pozůstalosti,  uplatní-li je do
   jednoho  měsíce  ode  dne, kdy ho soud o tomto právu vyrozuměl. Jsou-li
   pro to důležité důvody, soud lhůtu dědici prodlouží.
 
   § 1676
 
   (1)  O  svéprávném,  známém  a  přítomném  dědici, který není manželem,
   potomkem,  anebo  předkem  zůstavitele  a  ve  lhůtě  podle  §  1675 se
   nevyjádří,  platí,  že neuplatňuje výhradu soupisu. Od ostatních dědiců
   si  soud  vyžádá  po  jejich  předvolání  a poučení výslovné vyjádření,
   ledaže  vůči svéprávnému manželovi, potomkovi či předkovi dědice nastal
   účinek podle § 1681.
 
   (2)  Kdo  si  nevyhradil  soupis pozůstalosti, nebo prohlásil, že právo
   výhrady soupisu neuplatňuje, nemůže si soupis vyhradit dodatečně.
 
   Oddíl 2
 
   Správa pozůstalosti a její soupis
 
   Správa pozůstalosti
 
   § 1677
 
   (1)   Povolal-li  zůstavitel  správce  pozůstalosti  nebo  vykonavatele
   závěti,  spravuje  pozůstalost  až do potvrzení nabytí dědictví správce
   pozůstalosti, jinak vykonavatel závěti. Nepovolal-li zůstavitel žádného
   z  nich,  spravuje pozůstalost dědic; je-li dědiců více a neujednají-li
   si nic jiného, spravují pozůstalost všichni dědicové.
 
   (2) Je-li pro to vážný důvod, nařídí soud jiné opatření.
 
   § 1678
 
   (1) Kdo spravuje pozůstalost, vykonává její prostou správu.
 
   (2)  Kdo  spravuje  pozůstalost,  poskytne  z  ní splátky na zaopatření
   osobám,  které  na  ně  mají  právo,  a  doručí  odkazovníkům  zprávu o 
   odkazech,  které  jim  připadly.  Dospělé odkazy vyrovná, schválí-li to
   soud.
 
   § 1679
 
   (1) Při správě lze z pozůstalosti něco zcizit nebo použít jako jistotu,
   vyžaduje-li  to  zájem  na zachování hodnoty nebo podstaty spravovaného
   majetku,  jinak  za protiplnění. To platí i v případě, že má být změněn
   účel spravovaného majetku.
 
   (2)   Správce   dědictví  nebo  vykonavatel  závěti  může  učinit  úkon
   přesahující   rozsah   prosté   správy,   souhlasí-li   s  tím  dědici.
   Nedohodnou-li se dědici nebo je-li dědicem osoba pod zvláštní ochranou,
   vyžaduje se souhlas soudu.
 
   § 1680
 
   (1)  Dědici,  jehož  dědické  právo  je  již jasně prokázáno, může soud
   povolit   i   před   skončením   řízení  o  dědictví,  aby  s  určitými
   pozůstalostními předměty volně nakládal, pokud je splnění poslední vůle
   zůstavitele   zabezpečeno   nebo   souhlasí-li  ostatní  spoludědicové,
   nepominutelní dědicové a odkazovníci.
 
   (2)  Uplatňuje-li právo na dědictví více osob, které si odporují, nelze
   opatření  podle odstavce 1 učinit. Dostalo-li se však dědici výhody již
   dříve, nelze mu ji odejmout.
 
   § 1681
 
   (1)   Ujme-li   se   dědic,  aniž  je  k  tomu  oprávněn,  plné  správy
   pozůstalosti,  ruší  se tím od počátku účinky výhrady soupisu, pokud ji
   případně   učinil.   To   platí   i  tehdy,  prokáže-li  se,  že  dědic
   pozůstalostní   majetek   úmyslně   zatajil,   smísí-li   dědic   části
   pozůstalosti  s  částmi  svého  majetku, aniž lze rozlišit, komu patří,
   ledaže tomu tak bylo již před smrtí zůstavitele. Stejný účinek vzhledem
   k  výhradě  soupisu  nastane  i  vůči  tomu z dědiců, v jehož přímém či
   nepřímém zastoupení někdo jiný pozůstalost takto spravoval. Spravuje-li
   takto  pozůstalost osoba dědici blízká, má se za to, že jedná také jako
   jeho zástupce.
 
   (2)  Účinek podle odstavce 1 nenastane, rozdělí-li si dědici ještě před
   potvrzením  nabytí  dědictví  jen  písemnosti, podobizny nebo záznamy a
   jiné věci rodinné nebo upomínkové povahy.
 
   Závěra pozůstalosti
 
   § 1682
 
   (1)  Soud  učiní bez odkladu opatření zajišťující pozůstalost (závěru),
   jestliže
 
   a) některý z dědiců není svéprávný,
 
   b) některý z dědiců je neznámého pobytu,
 
   c) je obava, že je pozůstalost předlužena,
 
   d) věřitel navrhl odloučení pozůstalosti, nebo
 
   e) je-li tu jiný důležitý důvod pro zvláštní opatrnost.
 
   (2)  Je-li  jen některý dědic nesvéprávný, nepřítomný nebo neznámý, lze
   se  spokojit  se  závěrou  takové  části  pozůstalosti,  která  stačí k 
   uspokojení  jeho  dědického  práva.  To  platí i tehdy, je-li tu osoba,
   které přísluší právo na povinný díl.
 
   § 1683
 
   Závěry  není  třeba,  je-li  v  pozůstalosti  nemovitá  věc poskytující
   dostatečnou jistotu.
 
   Soupis pozůstalosti
 
   § 1684
 
   (1)  Účelem soupisu pozůstalosti je zjistit pozůstalostní jmění a určit
   čistou hodnotu majetku v době smrti zůstavitele.
 
   (2)  Neohrozí-li  to  vážně  včasné provedení soupisu, může být soupisu
   přítomen a vznášet dotazy a činit připomínky
 
   a) vykonavatel závěti,
 
   b) správce dědictví,
 
   c)  každý,  kdo tvrdí a osvědčí své dědické právo nebo právo na povinný
   díl, nebo o kom je známo, že mu takové právo zřejmě náleží,
 
   d) věřitel, který si vyžádal odloučení pozůstalosti,
 
   e)  souhlasí-li  soud, i jiná osoba, která na tom prokáže právní zájem;
   odkazovník však jen tehdy, hrozí-li, že bude povinen poměrně přispět na
   povinný díl.
 
   § 1685
 
   (1)  Soud  nařídí  soupis  pozůstalosti, uplatní-li dědic právo výhrady
   soupisu, nebo je-li to potřebné pro výpočet povinného dílu.
 
   (2) Soud nařídí soupis pozůstalosti také,
 
   a)  je-li  mezi  dědici osoba, která není plně svéprávná, nebo která je
   neznámá  či  nepřítomná,  nebo  právnická  osoba  veřejně  prospěšná či
   zřízená ve veřejném zájmu (dále jen „osoba pod zvláštní ochranou“),
 
   b) je-li nejistota, zda je někdo dědicem nebo kdo je dědicem,
 
   c) žádá-li o to věřitel podle § 1709, nebo
 
   d)  osvědčí-li věřitel zůstavitele, že tu je pro provedení soupisu jiný
   vážný důvod.
 
   § 1686
 
   (1)  Náklady na pořízení soupisu se hradí z pozůstalosti a jdou poměrně
   k  tíži  dědických  podílů  těch  dědiců,  jimž  je soupis k prospěchu.
   Není-li  dobře možné hradit náklady na pořízení soupisu z pozůstalosti,
   uloží soud těmto dědicům, aby na úhradu nákladů poměrně přispěli.
 
   (2) Nařídil-li soud soupis pro potřebu výpočtu povinného dílu, hradí se
   náklady  z  pozůstalosti  a  jdou  poměrně k tíži všech dědiců a osoby,
   která  má  právo  na povinný díl. Není-li dobře možné hradit náklady na
   pořízení soupisu z pozůstalosti, uloží soud těmto osobám, aby na úhradu
   nákladů poměrně přispěly.
 
   (3)  Požaduje-li  někdo  soupis,  aniž  pro  to má vážný důvod, soud mu
   uloží, aby náklady soupisu nesl ze svého.
 
   § 1687
 
   (1)   Odůvodňují-li  to  okolnosti  případu,  může  soud  rozhodnout  o 
   nahrazení   soupisu   pozůstalosti   seznamem  pozůstalostního  majetku
   vyhotoveným  správcem  pozůstalosti a potvrzeným všemi dědici. Nebyl-li
   správce  pozůstalosti  dosud  ustaven,  může  ho za tím účelem jmenovat
   soud.
 
   (2)  V  jednoduchých případech může soud rozhodnout, neodporují-li tomu
   dědicové, o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců
   o pozůstalostním majetku.
 
   § 1688
 
   (1)  Prokáže-li se, že prohlášení nebo seznam podle § 1687 neodpovídají
   skutečnosti v rozsahu nikoli nepodstatném,
 
   a)  ruší  se  tím  dědicům  od počátku účinky výhrady soupisu, pokud ji
   případně učinili,
 
   b) osoba uvedená v § 1685 odst. 2 má právo žádat, aby soud nařídil nový
   soupis pozůstalosti, prokáže-li na tom právní zájem.
 
   (2)  Účinek podle odstavce 1 písm. a) nenastane vůči osobě pod zvláštní
   ochranou, ledaže se prokáže, že pozůstalostní majetek úmyslně zatajila.
   Tento  účinek  nenastane  ani  vůči dědici, který prokáže, že nezavinil
   neúplnost prohlášení nebo seznamu.
 
   (3)  Způsobil-li  správce,  že  seznam podle § 1687 není úplný, nahradí
   škodu z toho vzešlou.
 
   § 1689
 
   Je-li znám věřitel, soud mu oznámí, že byl proveden soupis pozůstalosti
   a umožní mu vyjádřit se k soupisu.
 
   Oddíl 3
 
   Potvrzení dědictví
 
   § 1690
 
   (1)  Soud  potvrdí  dědictví  tomu,  kdo  dědictví  neodmítl a má podle
   průběhu   řízení  o  dědictví  nejlepší  dědické  právo,  poté,  co  je
   zabezpečeno, že vůle zůstavitele bude náležitě splněna.
 
   (2)   Byl-li   povolán   vykonavatel   závěti,  potvrdí  soudu  splnění
   zůstavitelových  nařízení; nebyl-li povolán, prokáží to soudu dědicové.
   Neshodnou-li  se  dědici nebo odporují-li tomu, co potvrdil vykonavatel
   závěti, rozhodne soud, jak důkaz opatří.
 
   § 1691
 
   (1)  Byly-li nařízeny odkazy, soud potvrdí dědictví až poté, co mu bude
   prokázáno, že
 
   a) odkazovníkům byly podány zprávy o odkazu,
 
   b)  splatné  odkazy  osobám,  které  nejsou  plně svéprávné, právnickým
   osobám  veřejně  prospěšným nebo zřízeným ve veřejném zájmu nebo odkazy
   učiněné  za  dobročinným  a veřejně prospěšným účelem byly splněny a že
   splnění nesplatných odkazů bylo zajištěno,
 
   c) bylo zajištěno i splnění odkazů neznámým nebo nepřítomným osobám.
 
   (2) Soud může jistotu prominout, je-li zřejmě zbytečná.
 
   § 1692
 
   (1)  Jedinému  dědici  soud  potvrdí,  že dědictví nabyl. Uvede, kdo je
   dědicem,  čí  pozůstalost  nabývá,  z jakého důvodu a zda se tak děje s 
   výhradou soupisu, nebo bez ní.
 
   (2) Několika dědicům soud potvrdí i dědické podíly ve výši po případném
   započtení  na  dědický  podíl  a  po  započtení  případných odkazů. Při
   rozdělení  pozůstalosti  soud rovněž potvrdí, jaké dědictví každý dědic
   nabyl a z jakého důvodu k rozdělení dědictví dochází.
 
   (3)   Je-li   nařízena   dědická   posloupnost   zřízením   svěřenského
   nástupnictví, doložením času nebo jiným způsobem, soud potvrdí, že byla
   nařízena,  kdo  následuje  jako následný dědic a za jakého předpokladu.
   Určil-li  zůstavitel,  že přední dědic může s dědictvím volně nakládat,
   soud potvrdí i to.
 
   § 1693
 
   (1)  Dědicové  si mohou před soudem v řízení o dědictví dohodnout, jaká
   bude  výše  jejich dědických podílů. Soud dohodu schválí, neodporuje-li
   zájmu osoby pod zvláštní ochranou.
 
   (2)  Dědí-li  se  na základě pořízení pro případ smrti, mohou si dědici
   dohodnout  jinou  výši  dědických  podílů,  než  jakou  jim  zůstavitel
   vyměřil, pokud to zůstavitel výslovně připustil.
 
   (3)  Dědí-li  se  podle  zákonné  dědické  posloupnosti, má dědic právo
   požadovat   po   ostatních  dědicích  vypořádání,  pokud  se  staral  o 
   zůstavitele delší dobu nebo přispěl značnou měrou k udržení či zvětšení
   zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem,
   aniž  byl  za  to  odměňován.  Vypořádání se poskytne ve výši přiměřené
   trvání a rozsahu toho, co plnil, a hodnotě pozůstalosti; o tuto výši se
   zvětší  jeho  dědický podíl. To platí i v případě, že dědic, který není
   pozůstalým  manželem,  plnil  vůči zůstaviteli vyživovací nebo obdobnou
   povinnost.
 
   Oddíl 4
 
   Rozdělení pozůstalosti
 
   § 1694
 
   (1)  Pořídil-li  zůstavitel  pro  případ  smrti, rozdělí se pozůstalost
   podle  jeho  vůle.  Dědici  se  mohou  před  soudem  dohodnout,  že  si
   pozůstalost  zcela  nebo  zčásti  rozdělí  i jinak, pokud to zůstavitel
   výslovně připustil.
 
   (2) Přidělil-li zůstavitel dědicům jednotlivé věci ze svého jmění, aniž
   výslovně přikázal, že pozůstalost musí být rozdělena, jak nařídil, nebo
   že  povolaný  dědic může přijmout jen, co mu bylo přiděleno, popřípadě,
   že  určitá  věc  má zůstat ve spoluvlastnictví dědiců, hledí se na jeho
   projev vůle jako na přání bez právní závaznosti.
 
   § 1695
 
   (1)  Nepořídil-li  zůstavitel  pro  případ  smrti, mohou se dědici před
   soudem dohodnout o rozdělení pozůstalosti jakkoli.
 
   (2)   Nepořídil-li   zůstavitel   o  některé  části  pozůstalosti  nebo
   nepřikázal-li,  jak  má  být pozůstalost nebo její část rozdělena, nebo
   není-li  rozdělení  pozůstalosti  podle zůstavitelovy vůle vůbec možné,
   použije se ustanovení odstavce 1 obdobně.
 
   § 1696
 
   (1)   Soud  dohodu  dědiců  o  rozdělení  schválí,  neodporuje-li  vůli
   zůstavitele  a  v jejích mezích ani zájmům osoby pod zvláštní ochranou.
   Neschválí-li  soud  dohodu,  potvrdí dědicům nabytí dědictví podle výše
   jejich dědických podílů.
 
   (2)  K  platnosti  dohody  o  rozdělení pozůstalosti se vyžaduje, aby v 
   důsledku jejího uzavření byla rozdělena celá známá pozůstalost. Dohodou
   lze  zřídit i věcné břemeno nebo zástavní či jiné věcné právo, i když o 
   něm zůstavitel nepořídil.
 
   § 1697
 
   (1)  Soud  rozdělí  pozůstalost  podle nařízení zůstavitele. Pověřil-li
   zůstavitel  třetí osobu určením, jak má být pozůstalost rozdělena, soud
   této  osobě stanoví přiměřenou lhůtu, nejméně v délce dvou měsíců; soud
   však  k  určení nepřihlédne, je-li zjevně nespravedlivé nebo dojde-li k 
   němu po lhůtě.
 
   (2)  Nebrání-li  tomu  zůstavitelovo nařízení, soud rozdělí pozůstalost
   schválením   dohody  dědiců;  nedojde-li  k  dohodě,  soud  pozůstalost
   rozdělí,  pokud  o  to požádají všichni dědicové a pokud mezi nimi není
   sporu,  co  do  pozůstalosti  náleží.  Soud  přitom dbá zájmů osoby pod
   zvláštní ochranou.
 
   (3)  V ostatních případech soud pozůstalost nerozdělí a potvrdí dědicům
   nabytí dědictví podle dědických podílů.
 
   § 1698
 
   Při rozdělení pozůstalosti lze vypořádat právo na náhradu z poměrů mezi
   spoludědici, provést započtení na dědický podíl a započtení odkazů.
 
   § 1699
 
   (1)  Podle  okolností  mohou  být  také  pohledávka nebo dluh přiděleny
   jednotlivému  dědici.  Přidělí-li se dluh některému dědici, nedotýká se
   to práv věřitele.
 
   (2)  Dědic  zkrácený  na  svém  podílu  přidělením  vadné  věci má vůči
   spoludědicům právo na náhradu toho, oč byl vadou zkrácen.
 
   § 1700
 
   (1)  Rozděluje-li pozůstalost soud na žádost dědiců, zřídí výkaz, jehož
   základem  je  soupis  pozůstalosti  nebo soupis potvrzený všemi dědici.
   Bylo-li  něco  z pozůstalosti prodáno z vůle dědice po právu, zahrne se
   do  pozůstalosti  dosažená  kupní cena, při jiném zcizení z vůle dědice
   pak  obvyklá  cena  v  den  vzniku  dědického práva. Na podíl každého z 
   dědiců  vyjádřený  v penězích se přidělí jednotlivé předměty podle ceny
   uvedené ve výkazu.
 
   (2)  Není-li  cena  některého předmětu zřejmá, stanoví ji soud odhadem,
   pokud předmět nepřidělí všem dědicům podle jejich podílů.
 
   Oddíl 5
 
   Dluhy postihující dědice
 
   § 1701
 
   (1) Dluhy zůstavitele přecházejí na dědice, ledaže zákon stanoví jinak.
 
   (2) Dědic je zavázán k úhradě nákladů zůstavitelova pohřbení a opatření
   zůstavitelova  hrobového místa, ledaže tyto náklady byly z pozůstalosti
   uhrazeny podle § 114 odst. 2.
 
   § 1702
 
   Dědic  se  nemůže  zprostit povinnosti založené mu pořízením pro případ
   smrti odmítnutím dědictví z tohoto pořízení s tím, že uplatní své právo
   jako dědic ze zákona. Může se stát dědicem z pořízení pro případ smrti,
   nebo dědictví odmítnout.
 
   § 1703
 
   Práva věřitelů před potvrzením dědictví
 
   Dokud  soud  nepotvrdí  dědici  nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat
   plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení
   jen z majetku náležejícího do pozůstalosti.
 
   Právní účinky neuplatnění výhrady soupisu
 
   § 1704
 
   Neuplatnil-li  dědic  výhradu  soupisu, hradí dluhy zůstavitele v plném
   rozsahu.  Neuplatnilo-li  výhradu  soupisu  více  dědiců,  hradí  dluhy
   zůstavitele společně a nerozdílně.
 
   § 1705
 
   Provedení  soupisu  nemá  právní účinky pro rozsah povinnosti k hrazení
   dluhů u dědice, který výhradu soupisu neuplatnil.
 
   Právní účinky výhrady soupisu
 
   § 1706
 
   Uplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele do výše ceny
   nabytého dědictví. To platí i v případě, že soupis pozůstalosti nařídil
   soud v zájmu osoby pod zvláštní ochranou.
 
   § 1707
 
   Každý z dědiců, který uplatnil výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele
   společně  a  nerozdílně s ostatními dědici, věřitel však může po každém
   dědici vyhradivšímu si soupis požadovat plnění jen do výše odpovídající
   jeho dědickému podílu.
 
   § 1708
 
   Postih  mezi spoludědici se řídí podle obecných ustanovení o společných
   dluzích.
 
   Odloučení pozůstalosti
 
   § 1709
 
   (1) Věřitel, který osvědčí obavu z předlužení dědice, může předtím, než
   soud  potvrdil  nabytí  dědictví,  navrhnout,  aby  pozůstalost zůstala
   odloučena  od  jmění dědice a byla spravována jako oddělené jmění. Soud
   návrhu nevyhoví, je-li zřejmé, že k obavě není důvod.
 
   (2)  Návrh  na odloučení pozůstalosti nebrání, aby soud nabytí dědictví
   potvrdil.
 
   § 1710
 
   Z  odloučené  pozůstalosti  se  uspokojí  věřitel,  který  si odloučení
   vyžádal.  Tento  věřitel  však  ztrácí  právo  uspokojit se z ostatního
   dědicova  majetku,  a  to  i  v  případě,  že  dědic neuplatnil výhradu
   soupisu.
 
   Vyhledání dluhů zůstavitele
 
   § 1711
 
   Dědic,  který  si  vyhradil soupis, nebo ten, kdo pozůstalost spravuje,
   může  před  rozhodnutím  soudu o potvrzení dědictví navrhnout, aby soud
   pro  vyhledání dluhů zůstavitele věřitele vyzval, aby v přiměřené lhůtě
   ohlásili a doložili své pohledávky. Dokud nebude skončeno řízení, které
   se  takto  zavede,  nemá  dědic,  ani  ten,  kdo  spravuje pozůstalost,
   povinnost uspokojovat věřitele.
 
   § 1712
 
   (1)  Věřitel, který se ve lhůtě nepřihlásí, nemá právo na uhrazení vůči
   dědici, je-li pozůstalost vyčerpána uhrazením ohlášených pohledávek.
 
   (2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije,
 
   a) prokáže-li věřitel, že dědic věděl o pohledávce, nebo
 
   b)  zajišťuje-li  pohledávku  věřitele zástavní nebo jiné věcné právo k 
   věci náležející do pozůstalosti.
 
   § 1713
 
   Nebylo-li  žádáno o výzvu věřitelům, nebo uspokojí-li dědic některého z 
   hlásících  se  věřitelů  bez zřetele na práva ostatních, a nedosáhne-li
   proto  některý  věřitel  úplného uhrazení pohledávky z pozůstalosti, je
   dědic  věřiteli  zavázán nad rámec uvedený v § 1692, a to až do výše, v 
   jaké  by  věřitel  dosáhl  uspokojení  při likvidaci pozůstalosti podle
   jiného právního předpisu.
 
   Díl 8
 
   Zcizení dědictví
 
   § 1714
 
   (1)  Dědictví  lze  zcizit po smrti zůstavitele; je-li smlouva uzavřena
   dříve, nepřihlíží se k ní. Zcizením dědictví vstupuje nabyvatel do práv
   a povinností náležejících k pozůstalosti.
 
   (2)  Dědictví  se zcizuje odvážnou smlouvou, pokud při zcizení dědictví
   nebyl  za  základ  smlouvy vzat seznam práv a povinností. Byl-li takový
   seznam  za  základ  vzat,  záleží na obsahu smlouvy, záleží na ujednání
   stran, nakolik se použijí také § 1716 a 1717.
 
   (3) Smlouva vyžaduje formu veřejné listiny.
 
   § 1715
 
   Strany  oznámí  bez  zbytečného  odkladu  soudu,  který  vede  řízení o 
   dědictví, že dědictví bylo zcizeno.
 
   § 1716
 
   (1)  Nabyvatel  nemá  právo  na  věc  náležející  zciziteli nikoli jako
   dědici,  ale  z  jiného právního důvodu, ani na písemnosti, podobizny a
   záznamy rodinné povahy.
 
   (2)  Nabyvateli  naproti tomu náleží vše, co k dědictví přibude tím, že
   ubude odkazovník nebo spoludědic nebo jakýmkoliv jiným způsobem, měl-li
   by na to zcizitel právo.
 
   § 1717
 
   Nabyvateli  náleží  i  vše,  co  zcizitel  již dědickým právem obdržel.
   Nabyvatel   však  zciziteli  nahradí,  co  ten  vynaložil  ze  svého  k 
   nastoupení  dědictví  nebo na pozůstalost, a pokud si strany neujednaly
   něco jiného, i náklady zůstavitelova pohřbu a opatření pohřebiště.
 
   § 1718
 
   Spravoval-li zcizitel pozůstalost dříve, než byla nabyvateli vydána, je
   vůči nabyvateli zavázán jako příkazník.
 
   § 1719
 
   Zcizitel dědictví odpovídá nabyvateli za pravost svého dědického práva,
   jak  je udal. Utrpí-li nabyvatel škodu, zcizitel ji nahradí podle části
   čtvrté tohoto zákona.
 
   § 1720
 
   Nabyvatel  i  zcizitel  dědictví  jsou  věřitelům  za dluhy zůstavitele
   zavázáni společně a nerozdílně.
 
   ČÁST ČTVRTÁ
 
   RELATIVNÍ MAJETKOVÁ PRÁVA
 
   HLAVA I 
 
   VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ O ZÁVAZCÍCH
 
   Díl 1
 
   Vznik závazků a jejich obsah
 
   § 1721
 
   Ze  závazku  má  věřitel  vůči  dlužníku právo na určité plnění jako na
   pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.
 
   § 1722
 
   Plnění,  které  je  předmětem  závazku,  musí  být  majetkové  povahy a
   odpovídat zájmu věřitele, i když tento zájem není jen majetkový.
 
   § 1723
 
   (1) Závazek vzniká ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní
   skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá.
 
   (2)  Ustanovení  o  závazcích,  které  vznikají  ze  smluv,  se použijí
   přiměřeně   i   na   závazky  vznikající  na  základě  jiných  právních
   skutečností.
 
   Díl 2
 
   Smlouva
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 1724
 
   (1) Smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se
   obsahem smlouvy.
 
   (2)  Ustanovení  o  smlouvách  se  použijí  přiměřeně i na projev vůle,
   kterým  se  jedna osoba obrací na osoby jiné, ledaže to vylučuje povaha
   projevu vůle nebo zákon.
 
   § 1725
 
   Smlouva  je  uzavřena,  jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích
   právního  řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat
   a určit její obsah.
 
   § 1726
 
   Považují-li   strany   smlouvu  za  uzavřenou,  ač  si  ve  skutečnosti
   neujednaly  náležitost, již měly ve smlouvě ujednat, hledí se na projev
   jejich vůle jako na uzavřenou smlouvu, lze-li, zvláště s přihlédnutím k 
   jejich následnému chování, rozumně předpokládat, že by smlouvu uzavřely
   i  bez ujednání této náležitosti. Dala-li však některá ze stran již při
   uzavírání  smlouvy  najevo,  že  dosažení shody o určité náležitosti je
   předpokladem uzavření smlouvy, má se za to, že smlouva uzavřena nebyla;
   tehdy  ujednání o ostatních náležitostech strany nezavazuje, ani byl-li
   o nich vyhotoven zápis.
 
   § 1727
 
   Každá  z několika smluv uzavřených při témže jednání nebo zahrnutých do
   téže  listiny  se posuzuje samostatně. Plyne-li z povahy několika smluv
   nebo  z  jejich  účelu známého stranám při uzavření smlouvy, že jsou na
   sobě  závislé,  je vznik každé z nich podmínkou vzniku ostatních smluv.
   Zánik  závazku z některé z nich bez uspokojení věřitele zrušuje ostatní
   závislé smlouvy, a to s obdobnými právními účinky.
 
   § 1728
 
   (1)  Každý  může vést jednání o smlouvě svobodně a neodpovídá za to, že
   ji  neuzavře,  ledaže  jednání  o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání
   pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít.
 
   (2)  Při  jednání  o  uzavření smlouvy si smluvní strany vzájemně sdělí
   všechny  skutkové  a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak,
   aby  se  každá  ze  stran  mohla  přesvědčit o možnosti uzavřít platnou
   smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít.
 
   § 1729
 
   (1)  Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření
   smlouvy  jeví  jako  vysoce  pravděpodobné,  jedná nepoctivě ta strana,
   která  přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o 
   uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod.
 
   (2) Strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, nanejvýš
   však  v  tom  rozsahu,  který  odpovídá  ztrátě  z neuzavřené smlouvy v 
   obdobných případech.
 
   § 1730
 
   (1)  Poskytnou-li  si  strany při jednání o smlouvě údaje a sdělení, má
   každá  ze  stran  právo  vést  o  nich  záznamy,  i když smlouva nebude
   uzavřena.
 
   (2)  Získá-li  strana při jednání o smlouvě o druhé straně důvěrný údaj
   nebo  sdělení,  dbá,  aby  nebyly  zneužity,  nebo aby nedošlo k jejich
   prozrazení  bez zákonného důvodu. Poruší-li tuto povinnost a obohatí-li
   se tím, vydá druhé straně to, oč se obohatila.
 
   Oddíl 2
 
   Uzavření smlouvy
 
   Návrh na uzavření smlouvy
 
   § 1731
 
   Z  návrhu  na uzavření smlouvy (dále jen „nabídka“) musí být zřejmé, že
   ten,  kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž
   nabídku činí.
 
   § 1732
 
   (1)  Právní  jednání  směřující  k  uzavření smlouvy je nabídkou, pokud
   obsahuje  podstatné  náležitosti  smlouvy  tak,  aby  smlouva mohla být
   uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím, a pokud z něho plyne
   vůle navrhovatele být smlouvou vázán, bude-li nabídka přijata.
 
   (2) Má se za to, že návrh dodat zboží nebo poskytnout službu za určenou
   cenu  učiněný  při  podnikatelské  činnosti  reklamou,  v katalogu nebo
   vystavením  zboží  je  nabídkou  s výhradou vyčerpání zásob nebo ztráty
   schopnosti podnikatele plnit.
 
   § 1733
 
   Projev  vůle, který nevyhovuje § 1732, není nabídkou a nemůže být proto
   přijat.  Obsahuje-li  projev  vůle  slib  plnění  za  určitý výkon nebo
   výsledek,  jedná  se  o  veřejný příslib, jinak o pouhou výzvu k podání
   nabídky.  Totéž  platí  o projevu, který směřuje vůči neurčitému okruhu
   osob  nebo  který  má  povahu  reklamy, pokud z něho jasně neplyne něco
   jiného.
 
   § 1734
 
   Nabídka  učiněná ústně musí být přijata bezodkladně, ledaže něco jiného
   plyne  z  jejího obsahu nebo z okolností, za nichž se stala. To platí i 
   tehdy,  byla-li  přítomné  osobě  předložena  nabídka učiněná v písemné
   formě.
 
   § 1735
 
   Nabídka  učiněná v písemné formě vůči nepřítomné osobě musí být přijata
   ve lhůtě uvedené v nabídce. Není-li lhůta uvedena, lze nabídku přijmout
   v  době přiměřené povaze navrhované smlouvy a rychlosti prostředků, jež
   navrhovatel použil pro zaslání nabídky.
 
   § 1736
 
   Nabídka  je  neodvolatelná,  je-li  to  v  ní výslovně vyjádřeno, anebo
   dohodnou-li se tak strany. Nabídka je rovněž neodvolatelná, plyne-li to
   z  jednání  stran  o  uzavření smlouvy, z jejich předchozího obchodního
   styku, anebo ze zvyklostí.
 
   § 1737
 
   Zrušení nabídky
 
   I  když je nabídka neodvolatelná, lze ji zrušit, pokud zrušovací projev
   dojde druhé straně před doručením nabídky nebo alespoň současně s ním.
 
   § 1738
 
   Odvolání nabídky
 
   (1) I když je nabídka odvolatelná, nelze ji odvolat ve lhůtě určené pro
   její  přijetí, ledaže se to v nabídce vyhradí. Odvolatelnou nabídku lze
   odvolat,  jen  pokud odvolání dojde druhé straně dříve, než ta odeslala
   přijetí nabídky.
 
   (2) Nabídku nelze odvolat, pokud je v ní vyjádřena neodvolatelnost.
 
   § 1739
 
   (1) Je-li nabídka odmítnuta, zaniká účinností odmítnutí.
 
   (2)  Zemře-li  některá  ze  stran, nebo pozbude-li svéprávnosti uzavřít
   smlouvu,  nabídka  zanikne,  pokud  je  to zřejmé z nabídky samé nebo z 
   povahy a účelu navrhované smlouvy.
 
   Přijetí nabídky
 
   § 1740
 
   (1)  Osoba,  které  je  nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní
   včas  vůči  navrhovateli  souhlas.  Mlčení  nebo  nečinnost samy o sobě
   přijetím nejsou.
 
   (2)  Projev  vůle,  který  obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné
   změny,  je  odmítnutím nabídky a považuje se za novou nabídku. Přijetím
   nabídky  je  však odpověď, která vymezuje obsah navržené smlouvy jinými
   slovy.
 
   (3)  Odpověď s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky
   nabídky,  je přijetím nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu
   takové  přijetí  neodmítne. Navrhovatel může přijetí nabídky s dodatkem
   nebo odchylkou předem vyloučit již v nabídce nebo jiným způsobem, který
   nevzbuzuje pochybnost.
 
   § 1741
 
   Při  nabídce určené více osobám je smlouva uzavřena, přijmou-li nabídku
   všechny  tyto  osoby, pokud z jejího obsahu vyplývá úmysl navrhovatele,
   aby  se  stranou  smlouvy  staly všechny osoby, jimž je nabídka určena,
   anebo  lze-li  takový  úmysl rozumně předpokládat z okolností, za nichž
   byla   nabídka   učiněna.  Totéž  obdobně  platí,  je-li  zřejmý  úmysl
   navrhovatele, aby se stranou smlouvy stal určitý počet těchto osob.
 
   § 1742
 
   Přijetí  nabídky lze zrušit, dojde-li zrušení navrhovateli nejpozději s 
   přijetím.
 
   § 1743
 
   (1)  I  pozdní  přijetí  nabídky  má  účinky  včasného  přijetí,  pokud
   navrhovatel  bez zbytečného odkladu alespoň ústně vyrozumí osobu, které
   nabídku  učinil, že přijetí považuje za včasné, nebo se začne chovat ve
   shodě s nabídkou.
 
   (2)  Plyne-li  z  písemnosti,  která vyjadřuje přijetí nabídky, že byla
   odeslána  za  takových  okolností, že by došla navrhovateli včas, kdyby
   její  přeprava  probíhala  obvyklým  způsobem, má pozdní přijetí účinky
   včasného přijetí, ledaže navrhovatel bez odkladu vyrozumí alespoň ústně
   osobu, které byla nabídka určena, že považuje nabídku za zaniklou.
 
   § 1744
 
   S  přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou
   zavedly,  nebo  je-li  to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena,
   nabídku  přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo
   přijme-li  plnění.  Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání
   došlo, došlo-li k němu včas.
 
   § 1745
 
   Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti.
 
   Oddíl 3
 
   Obsah smlouvy
 
   § 1746
 
   (1)  Zákonná  ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na
   smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené
   v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.
 
   (2) Strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ
   smlouvy upravena.
 
   § 1747
 
   Je-li  smlouva  bezúplatná,  má  se  za to, že se dlužník chtěl zavázat
   spíše méně než více.
 
   § 1748
 
   Má  se  za  to,  že  ujednání,  že určitá část obsahu smlouvy bude mezi
   stranami ujednána dodatečně, je podmínkou účinnosti uzavřené smlouvy.
 
   § 1749
 
   (1)  Ujednají-li strany, že určitou náležitost smlouvy určí třetí osoba
   nebo  soud,  je  takové  určení  podmínkou účinnosti smlouvy. Neurčí-li
   třetí  osoba  náležitost  smlouvy  v přiměřené lhůtě nebo odmítne-li ji
   určit, může kterákoli strana navrhnout, aby tuto náležitost určil soud.
 
   (2)  Při  určení náležitosti se přihlédne k účelu, který smlouva zřejmě
   sleduje, k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavírána, jakož i k tomu,
   aby byly práva a povinnosti stran poctivě uspořádány.
 
   § 1750
 
   Nenavrhne-li oprávněná strana doplnění obsahu smlouvy v ujednané lhůtě,
   jinak  do  jednoho roku od uzavření smlouvy, má se za to, že se smlouva
   od počátku ruší.
 
   § 1751
 
   (1)  Část  obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které
   navrhovatel  připojí  k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná
   ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.
 
   (2)  Odkáží-li  strany  v  nabídce  i  v  přijetí  nabídky  na obchodní
   podmínky,  které  si  odporují,  je  smlouva  přesto uzavřena s obsahem
   určeným  v  tom rozsahu, v jakém obchodní podmínky nejsou v rozporu; to
   platí  i  v  případě,  že  to obchodní podmínky vylučují. Vyloučí-li to
   některá  ze  stran  nejpozději bez zbytečného odkladu po výměně projevů
   vůle, smlouva uzavřena není.
 
   (3) Při uzavření smlouvy mezi podnikateli lze část obsahu smlouvy určit
   i  pouhým  odkazem  na  obchodní  podmínky  vypracované  odbornými nebo
   zájmovými organizacemi.
 
   § 1752
 
   (1)  Uzavírá-li  strana  v  běžném obchodním styku s větším počtem osob
   smlouvy  zavazující  dlouhodobě  k  opětovným  plněním stejného druhu s 
   odkazem  na  obchodní  podmínky  a  vyplývá-li z povahy závazku již při
   jednání  o  uzavření smlouvy rozumná potřeba jejich pozdější změny, lze
   si  ujednat,  že  strana  může  obchodní  podmínky v přiměřeném rozsahu
   změnit.  Ujednání je platné, pokud bylo předem alespoň ujednáno, jak se
   změna  druhé  straně  oznámí  a pokud se této straně založí právo změny
   odmítnout  a  závazek  z  tohoto  důvodu  vypovědět  ve  výpovědní době
   dostatečné   k   obstarání   obdobných  plnění  od  jiného  dodavatele;
   nepřihlíží  se  však  k  ujednání,  které  s  takovou  výpovědí spojuje
   zvláštní povinnost zatěžující vypovídající stranu.
 
   (2)  Nebyl-li ujednán rozsah změn obchodních podmínek, nepřihlíží se ke
   změnám  vyvolaným  takovou  změnou  okolností,  kterou již při uzavření
   smlouvy strana odkazující na obchodní podmínky musela předpokládat, ani
   ke změnám vyvolaným změnou jejích osobních nebo majetkových poměrů.
 
   § 1753
 
   Ustanovení  obchodních  podmínek,  které  druhá  strana nemohla rozumně
   očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému
   ujednání  se  nepřihlíží.  Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí
   nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.
 
   § 1754
 
   (1)   Použijí-li  strany  ve  smlouvě  doložku  upravenou  v  užívaných
   vykládacích  pravidlech,  má  se  za  to,  že  touto doložkou zamýšlely
   vyvolat  právní  účinky  stanovené  vykládacími  pravidly, na něž se ve
   smlouvě  odvolaly,  popřípadě  těmi  vykládacími  pravidly,  která se s 
   přihlédnutím k povaze smlouvy obvykle používají.
 
   (2)  Není-li  jedna  ze  stran  smlouvy  podnikatelem, lze se vůči této
   straně  dovolat  významu  doložky, jen pokud se prokáže, že její význam
   musel být této straně znám.
 
   § 1755
 
   Vzdá-li se strana všeobecně námitek proti platnosti smlouvy, nepřihlíží
   se k tomu.
 
   Oddíl 4
 
   Forma smlouvy
 
   § 1756
 
   Není-li  smlouva uzavřena slovy, musí být z okolností zřejmá vůle stran
   ujednat  její  náležitosti;  přitom se přihlédne nejen k chování stran,
   ale i k vydaným ceníkům, veřejným nabídkám a jiným dokladům.
 
   § 1757
 
   (1)  Po  uzavření  smlouvy  mezi  stranami  v jiné formě než písemné je
   stranám  ponecháno  na  vůli,  zda  si  obsah  smlouvy  v písemné formě
   potvrdí.
 
   (2)  Učiní-li  tak  při  podnikání  stran  jedna  z  nich  vůči druhé v 
   přesvědčení,  že  její  potvrzení  zachycuje obsah smlouvy věrně, platí
   smlouva  za  uzavřenou  s obsahem uvedeným v potvrzení, i když vykazuje
   odchylky od skutečně ujednaného obsahu smlouvy. To platí jen v případě,
   že  odchylky  uvedené  v potvrzení mění skutečně ujednaný obsah smlouvy
   nepodstatným způsobem a jsou takového rázu, že by je rozumný podnikatel
   ještě schválil, a za podmínky, že druhá strana tyto odchylky neodmítne.
 
   (3)  Odstavec  2  se  použije i v případě, že smlouva byla uzavřena při
   podnikání jedné ze stran a její obsah potvrdí druhá strana.
 
   § 1758
 
   Dohodnou-li  se  strany,  že pro uzavření užijí určitou formu, má se za
   to,  že  nechtějí být vázány, nebude-li tato forma dodržena. To platí i 
   tehdy,  projeví-li  jedna  ze  stran  vůli, aby smlouva byla uzavřena v 
   písemné formě.
 
   Oddíl 5
 
   Účinky smlouvy
 
   Obecná ustanovení
 
   § 1759
 
   Smlouva  strany  zavazuje.  Lze  ji změnit nebo zrušit jen se souhlasem
   všech stran, anebo z jiných zákonných důvodů. Vůči jiným osobám smlouva
   působí jen v případech stanovených v zákoně.
 
   § 1760
 
   Skutečnost,  že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s 
   tím,  co  má  být  podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy
   nevyvolává.
 
   § 1761
 
   Zákaz  zatížení nebo zcizení věci působí jen mezi stranami, pokud nebyl
   zřízen  jako  věcné  právo. Takový zákaz je platný, pokud byl zřízen na
   dobu  trvání  svěřenského  fondu,  svěřenského nástupnictví, zastoupení
   nebo  na  jinou určitou a přiměřenou dobu v takovém zájmu strany, který
   je hodný právní ochrany.
 
   § 1762
 
   (1)  Stanoví-li  zákon,  že  je  k  účinnosti  smlouvy třeba rozhodnutí
   určitého orgánu, je smlouva účinná tímto rozhodnutím.
 
   (2)  Nebyl-li  návrh  na  rozhodnutí  podán do jednoho roku od uzavření
   smlouvy,  má  se  za  to,  že  se smlouva od počátku ruší. To platí i v
   případě, že byl návrh zamítnut.
 
   § 1763
 
   Poskytne-li  strana  postupně  uzavřenými smlouvami různým osobám právo
   užívat  nebo požívat tutéž věc v tutéž dobu, nabývá takové právo osoba,
   které  převodce  poskytl  věc k užívání nebo požívání nejdříve. Není-li
   nikdo  takový,  náleží  právo osobě, s níž byla uzavřena smlouva, která
   nabyla účinnosti jako první.
 
   Změna okolností
 
   § 1764
 
   Změní-li  se  po  uzavření  smlouvy  okolnosti do té míry, že se plnění
   podle  smlouvy stane pro některou ze stran obtížnější, nemění to nic na
   její  povinnosti  splnit  dluh.  To neplatí v případech stanovených v §
   1765 a 1766.
 
   § 1765
 
   (1)  Dojde-li  ke  změně  okolností  tak  podstatné,  že změna založí v 
   právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z 
   nich  buď  neúměrným  zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením
   hodnoty  předmětu plnění, má dotčená strana právo domáhat se vůči druhé
   straně obnovení jednání o smlouvě, prokáže-li, že změnu nemohla rozumně
   předpokládat  ani  ovlivnit  a  že  skutečnost  nastala  až po uzavření
   smlouvy,  anebo  se dotčené straně stala až po uzavření smlouvy známou.
   Uplatnění  tohoto  práva  neopravňuje  dotčenou  stranu,  aby  odložila
   plnění.
 
   (2)  Právo  podle  odstavce  1 dotčené straně nevznikne, převzala-li na
   sebe nebezpečí změny okolností.
 
   § 1766
 
   (1)  Nedohodnou-li  se  strany  v  přiměřené  lhůtě, může soud k návrhu
   kterékoli  z  nich  rozhodnout,  že  závazek ze smlouvy změní obnovením
   rovnováhy  práv  a  povinností  stran,  anebo  že jej zruší ke dni a za
   podmínek určených v rozhodnutí. Návrhem stran soud není vázán.
 
   (2)   Soud  návrh  na  změnu  závazku  zamítne,  pokud  dotčená  strana
   neuplatnila  právo  na obnovení jednání o smlouvě v přiměřené lhůtě, co
   změnu  okolností  musela  zjistit;  má se za to, že tato lhůta činí dva
   měsíce.
 
   Smlouva ve prospěch třetí osoby
 
   § 1767
 
   (1)  Má-li  podle  smlouvy  dlužník  plnit  třetí  osobě,  může věřitel
   požadovat, aby jí dlužník splnil.
 
   (2)  Podle  obsahu,  povahy  a účelu smlouvy se posoudí, zda a kdy také
   třetí osoba nabyla přímé právo požadovat splnění. Má se za to, že třetí
   osoba  takové  právo  nabyla, má-li být plnění hlavně k prospěchu právě
   jí.
 
   (3) Námitky ze smlouvy má dlužník také proti třetí osobě.
 
   § 1768
 
   Odmítne-li třetí osoba právo nabyté ze smlouvy, hledí se na ni, jako by
   nebyla práva na plnění nabyla. Neodporuje-li to obsahu a účelu smlouvy,
   může věřitel plnění žádat pro sebe.
 
   § 1769
 
   Smlouva o plnění třetí osoby
 
   Zaváže-li  se  někdo  zajistit  pro  druhou  stranu, aby jí třetí osoba
   splnila,  zavazuje  se  tím, že se u třetí osoby přimluví, aby ujednané
   plnění  poskytla. Zaváže-li se však někdo k tomu, že třetí osoba splní,
   co  bylo ujednáno, nahradí škodu, kterou věřitel utrpí, pokud k splnění
   nedojde.
 
   Oddíl 6
 
   Zvláštní způsoby uzavírání smlouvy
 
   § 1770
 
   Ustanovení  o  nabídce  a  o  přijetí nabídky se použijí přiměřeně i na
   případy, kdy strany ujednají pro uzavření smlouvy jiný postup.
 
   § 1771
 
   Dražba
 
   (1) Při dražbě je smlouva uzavřena příklepem.
 
   (2)  Již  učiněná nabídka se zruší, pokud je podána vyšší nabídka, nebo
   pokud se dražba ukončí jinak než příklepem.
 
   Veřejná soutěž o nejvhodnější nabídku
 
   § 1772
 
   Kdo  vyhlásí  neurčitým  osobám soutěž o nejvhodnější nabídku, činí tím
   výzvu k podávání nabídek.
 
   § 1773
 
   Vyhlašovatel  soutěže  vymezí  v písemné formě alespoň obecným způsobem
   předmět  plnění  a  zásady  ostatního obsahu zamýšlené smlouvy, na němž
   trvá,  a  určí  způsob  podávání  nabídek a lhůtu, do které lze nabídky
   podat,  jakož  i  lhůtu  pro  oznámení  vybrané nabídky. Obsah podmínek
   soutěže vhodným způsobem uveřejní.
 
   § 1774
 
   Vyhlašovatel  nemůže  uveřejněné  podmínky  soutěže  měnit  nebo soutěž
   zrušit,  ledaže  si  to  byl  v podmínkách soutěže vyhradil. Změnu nebo
   zrušení uveřejní stejným způsobem, kterým podmínky soutěže uveřejnil.
 
   § 1775
 
   (1)  Vyhlašovatel  zahrne  nabídku  do  soutěže, odpovídá-li její obsah
   uveřejněným  podmínkám  soutěže. Od nich se nabídka může odchýlit jen v 
   rozsahu, který podmínky soutěže připouštějí.
 
   (2)  Do soutěže nelze zahrnout nabídku předloženou po lhůtě stanovené v 
   podmínkách soutěže.
 
   (3)  Navrhovatel  má  právo  na  náhradu  nákladů spojených s účastí na
   soutěži, přiznávají-li mu to podmínky soutěže.
 
   § 1776
 
   (1)  Neurčí-li  podmínky  soutěže něco jiného, nelze nabídku odvolat po
   uplynutí lhůty určené v podmínkách soutěže pro předkládání nabídek.
 
   (2)  Podmínky  soutěže mohou určit, že nabídku lze změnit nebo doplnit;
   ke  změně nebo k doplnění nabídky provedeným po uplynutí lhůty určené v 
   podmínkách  soutěže  pro předkládání nabídek se však nepřihlíží. Opravu
   chyb  vzniklých  při  vyhotovení  nabídky lze provést kdykoli, pokud to
   podmínky soutěže nevylučují.
 
   § 1777
 
   (1)  Vyhlašovatel  vybere  nejvhodnější z nabídek a oznámí její přijetí
   způsobem a ve lhůtě, které jsou určeny v podmínkách soutěže.
 
   (2)  Není-li  v  podmínkách  soutěže stanoven způsob výběru nabídky, je
   vyhlašovatel oprávněn vybrat nabídku, která mu nejlépe vyhovuje.
 
   § 1778
 
   (1)  Vyhlašovatel  přijme  nabídku  vybranou  podle  §  1777. Oznámí-li
   přijetí nabídky navrhující straně po lhůtě určené v podmínkách soutěže,
   smlouva  nevznikne,  pokud  vybraný  navrhovatel bez zbytečného odkladu
   sdělí vyhlašovateli, že přijetí nabídky odmítá jako opožděné.
 
   (2) Vyhlašovatel může odmítnout všechny předložené nabídky, vyhradil-li
   si to v podmínkách soutěže.
 
   § 1779
 
   Vyhlašovatel  vyrozumí  bez  zbytečného  odkladu  po  ukončení  soutěže
   navrhovatele, kteří v soutěži neuspěli, že jejich nabídky odmítl.
 
   Veřejná nabídka
 
   § 1780
 
   (1)  Veřejná  nabídka  je projev vůle navrhovatele, kterým se obrací na
   neurčité osoby s návrhem na uzavření smlouvy.
 
   (2)  Podnět  k  uzavření smlouvy, z něhož neplyne úmysl uzavřít určitou
   smlouvu  nebo  který nemá náležitosti podle § 1732 odst. 1, se považuje
   za výzvu k podávání nabídek.
 
   § 1781
 
   Veřejnou  nabídku  lze  odvolat, uveřejnil-li navrhovatel odvolání před
   přijetím   veřejné   nabídky  způsobem,  kterým  byla  veřejná  nabídka
   uveřejněna.
 
   § 1782
 
   (1)  Na základě veřejné nabídky je smlouva uzavřena s tím, kdo včas a v 
   souladu s ní navrhovateli nejdříve oznámí, že veřejnou nabídku přijímá.
   Přijme-li veřejnou nabídku současně několik osob, je smlouva uzavřena s 
   tou, kterou navrhovatel zvolil.
 
   (2)  Neurčí-li  veřejná  nabídka  lhůtu  k  přijetí,  platí za ni lhůta
   přiměřená povaze veřejné nabídky.
 
   § 1783
 
   (1) Navrhovatel oznámí příjemci uzavření smlouvy bez zbytečného odkladu
   po přijetí veřejné nabídky. Ostatním oznámí, že neuspěli.
 
   (2) Jestliže navrhovatel potvrdí příjemci uzavření smlouvy později, než
   stanoví  odstavec  1,  smlouva  nevznikne, odmítne-li příjemce uzavření
   smlouvy   bez   zbytečného   odkladu   poté,  kdy  mu  došlo  potvrzení
   navrhovatele o uzavření smlouvy.
 
   § 1784
 
   (1)  Určí-li to veřejná nabídka výslovně, je smlouva uzavřena s určitým
   počtem  osob,  případně se všemi, kdo veřejnou nabídku přijali ve lhůtě
   podle § 1782.
 
   (2)   Nesplní-li  navrhovatel  oznamovací  povinnost,  je  vázán  všemi
   přijetími veřejné nabídky, jejichž původcům výsledek neoznámil.
 
   Oddíl 7
 
   Smlouva o smlouvě budoucí
 
   § 1785
 
   Základní ustanovení
 
   Smlouvou  o smlouvě budoucí se nejméně jedna strana zavazuje uzavřít po
   vyzvání v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku, budoucí smlouvu, jejíž
   obsah je ujednán alespoň obecným způsobem.
 
   § 1786
 
   Zavázané straně vzniká povinnost uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu
   poté,  co  ji  k  tomu  vyzve  oprávněná strana v souladu se smlouvou o 
   smlouvě budoucí.
 
   § 1787
 
   (1)   Nesplní-li   zavázaná  strana  povinnost  uzavřít  smlouvu,  může
   oprávněná  strana  požadovat, aby obsah budoucí smlouvy určil soud nebo
   osoba  určená  ve smlouvě. Neurčí-li tato osoba obsah budoucí smlouvy v 
   přiměřené  lhůtě  nebo  odmítne-li  jej  určit,  může  oprávněná strana
   navrhnout, aby jej určil soud.
 
   (2)  Obsah  budoucí  smlouvy  se  určí  podle  účelu, který má uzavření
   budoucí  smlouvy  zřejmě  sledovat.  Přitom se vychází z návrhů stran a
   přihlédne  se  k  okolnostem, za kterých byla smlouva o smlouvě budoucí
   uzavřena,  jakož  i  k  tomu, aby práva a povinnosti stran byly poctivě
   uspořádány.
 
   § 1788
 
   (1)  Nevyzve-li  oprávněná  strana  zavázanou stranu k uzavření smlouvy
   včas, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká.
 
   (2) Změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy
   o  smlouvě  budoucí zřejmě vycházely, do té míry, že na zavázané straně
   nelze  rozumně  požadovat,  aby  smlouvu  uzavřela,  povinnost  uzavřít
   budoucí  smlouvu  zaniká.  Neoznámí-li zavázaná strana oprávněné straně
   změnu  okolností bez zbytečného odkladu, nahradí oprávněné straně škodu
   z toho vzniklou.
 
   Díl 3
 
   Obsah závazků
 
   Obecná ustanovení
 
   § 1789
 
   Ze  závazku  je  dlužník povinen něco dát, něco konat, něčeho se zdržet
   nebo něco strpět a věřitel je oprávněn to od něho požadovat.
 
   § 1790
 
   Závazek  nelze  změnit  bez  ujednání věřitele a dlužníka, ledaže zákon
   stanoví jinak.
 
   § 1791
 
   (1)  Vzniku  a trvání závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na jehož
   základě  má  dlužník  povinnost plnit; věřitel je však povinen prokázat
   důvod závazku.
 
   (2)  Jedná-li  se  o  závazek  z  cenného papíru, věřitel důvod závazku
   neprokazuje, ledaže to zákon zvlášť stanoví.
 
   § 1792
 
   Úplata za plnění
 
   (1) Plyne-li ze smlouvy povinnost stran poskytnout a přijmout plnění za
   úplatu,  aniž  je  ujednána  její výše, či způsob, jakým bude tato výše
   určena, platí, že úplata byla ujednána ve výši obvyklé v době a v místě
   uzavření  smlouvy. Nepodaří-li se takto výši úplaty určit, určí ji soud
   s přihlédnutím k obsahu smlouvy, povaze plnění a zvyklostem.
 
   (2)  Byla-li  úplata  ujednána  v rozporu s právními předpisy o cenách,
   platí za ujednanou ta, která je podle těchto předpisů přípustná.
 
   Neúměrné zkrácení
 
   § 1793
 
   (1)  Zaváží-li  se  strany  k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze
   stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená
   strana  požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu,
   ledaže  jí  druhá  strana  doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně
   obvyklé  v  době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr
   vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla
   ani vědět nemusela.
 
   (2)  Odstavec  1 se nepoužije pro případ nabytí na komoditní burze, při
   obchodu  s  investičním  nástrojem  podle  jiného  zákona,  v dražbě či
   způsobem  postaveným  veřejné dražbě naroveň, ani pro případ sázky nebo
   hry, anebo při narovnání nebo novaci, pokud byly poctivě učiněny.
 
   § 1794
 
   (1) Právo podle § 1793 nevzniká, pokud důvod nepoměru vzájemných plnění
   vyplývá  ze  zvláštního  vztahu  mezi  stranami, zejména pokud zkrácená
   strana  měla  úmysl  plnit  zčásti  za úplatu a zčásti bezúplatně, nebo
   jestliže již nelze výši zkrácení zjistit.
 
   (2)  Právo  podle  § 1793 nevzniká ani tehdy, vzdala-li se jej zkrácená
   strana  výslovně  a prohlásila-li, že plnění přijímá za mimořádnou cenu
   ze  zvláštní  obliby,  anebo  souhlasila-li  s  neúměrnou  cenou, ač jí
   skutečná cena plnění byla nebo musela být známa.
 
   § 1795
 
   Právo  podle  §  1793  zaniká,  není-li  uplatněno  do  jednoho roku od
   uzavření smlouvy.
 
   § 1796
 
   Lichva
 
   Neplatná  je  smlouva,  při  jejímž  uzavírání  někdo  zneužije  tísně,
   nezkušenosti,  rozumové  slabosti,  rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé
   strany  a  dá  sobě  nebo  jinému  slíbit  či  poskytnout plnění, jehož
   majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.
 
   § 1797
 
   Podnikatel,  který  uzavřel  smlouvu  při  svém  podnikání,  nemá právo
   požadovat  zrušení  smlouvy podle § 1793 odst. 1, ani se nemůže dovolat
   neplatnosti smlouvy podle § 1796.
 
   Smlouvy uzavírané adhezním způsobem
 
   § 1798
 
   (1)  Ustanovení  o  smlouvách  uzavíraných  adhezním způsobem platí pro
   každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních
   stran  nebo  podle  jejích  pokynů,  aniž  slabší strana měla skutečnou
   příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.
 
   (2) Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář
   užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že
   smlouva byla uzavřena adhezním způsobem.
 
   § 1799
 
   Doložka  ve  smlouvě  uzavřené  adhezním  způsobem,  která  odkazuje na
   podmínky  uvedené  mimo vlastní text smlouvy, je platná, byla-li slabší
   strana  s  doložkou  a  jejím významem seznámena nebo prokáže-li se, že
   význam doložky musela znát.
 
   § 1800
 
   (1)  Obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, kterou lze
   přečíst  jen  se  zvláštními obtížemi, nebo doložku, která je pro osobu
   průměrného  rozumu  nesrozumitelná, je tato doložka platná, nepůsobí-li
   slabší  straně  újmu nebo prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl
   význam doložky dostatečně vysvětlen.
 
   (2)  Obsahuje-li  smlouva  uzavřená adhezním způsobem doložku, která je
   pro  slabší  stranu  zvláště  nevýhodná,  aniž je pro to rozumný důvod,
   zejména  odchyluje-li  se  smlouva  závažně  a bez zvláštního důvodu od
   obvyklých  podmínek  ujednávaných  v  obdobných  případech,  je doložka
   neplatná.  Vyžaduje-li  to  spravedlivé  uspořádání  práv  a povinností
   stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.
 
   § 1801
 
   Odchýlí-li  se  strany  od  §  1799 nebo 1800 nebo vyloučí-li některé z 
   těchto  ustanovení,  nepřihlíží  se  k  tomu.  To  neplatí  pro smlouvy
   uzavřené  mezi  podnikateli,  ledaže strana prokáže, že doložka uvedená
   mimo  vlastní  text  smlouvy  a  navržená  druhou smluvní stranou hrubě
   odporuje obchodním zvyklostem a zásadě poctivého obchodního styku.
 
   Úroky
 
   § 1802
 
   Mají-li  být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník
   úroky  ve  výši  stanovené  právním  předpisem.  Nejsou-li  úroky takto
   stanoveny,  platí  dlužník  obvyklé  úroky  požadované  za úvěry, které
   poskytují  banky  v  místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření
   smlouvy.
 
   § 1803
 
   Má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období.
 
   § 1804
 
   Úroky se platí v téže měně jako hlavní dluh (jistina).
 
   § 1805
 
   (1)  Není-li  doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou, a
   je-li jistina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu.
 
   (2)  Věřitel,  který  bez  rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na
   zaplacení  dluhu  tak,  že  úroky  činí tolik co jistina, pozbývá právo
   požadovat  další  úroky.  Ode  dne, kdy uplatnil právo u soudu, mu však
   další úroky náleží.
 
   § 1806
 
   Úroky  z  úroků  lze  požadovat,  bylo-li  to  ujednáno.  Jedná-li se o 
   pohledávku  z  protiprávního činu, lze úroky z úroků požadovat ode dne,
   kdy byla pohledávka uplatněna u soudu.
 
   § 1807
 
   Záloha
 
   Má  se  za to, že co dala jedna strana druhé před uzavřením smlouvy, je
   záloha.
 
   Závdavek
 
   § 1808
 
   (1)  Byl-li  ujednán závdavek, vyžaduje se, aby byl odevzdán nejpozději
   při uzavření smlouvy. Závdavkem se potvrzuje uzavření smlouvy a strana,
   která jej dala, poskytuje jistotu, že dluh splní.
 
   (2) Nesplní-li se dluh z příčiny na straně toho, kdo dal závdavek, může
   si  druhá  strana  závdavek  ponechat. Dala-li tato strana závdavek, má
   právo  požadovat,  aby  jí buď bylo vydáno dvojnásobně tolik, anebo aby
   dlužník  dluh  splnil,  nebo,  není-li splnění dluhu již možné, náhradu
   škody.
 
   § 1809
 
   Dala-li  strana  závdavek a bylo-li zároveň ujednáno právo odstoupit od
   smlouvy,  aniž  se  zvlášť  ujednalo  odstupné, považuje se závdavek za
   odstupné.  Odstoupí-li  od  smlouvy strana, která závdavek dala, ztrácí
   právo na jeho vrácení; odstoupí-li strana, která závdavek přijala, vydá
   druhé dvojnásobně tolik.
 
   Díl 4
 
   Ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 1810
 
   Ustanovení  tohoto  dílu  se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem
   uzavírá  podnikatel  (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z 
   nich vzniklé.
 
   § 1811
 
   (1)  Veškerá  sdělení  vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a
   srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.
 
   (2)  Směřuje-li  jednání  stran  k  uzavření smlouvy a tyto skutečnosti
   nejsou   zřejmé   ze   souvislostí,  sdělí  podnikatel  spotřebiteli  v 
   dostatečném  předstihu  před  uzavřením  smlouvy  nebo  před  tím,  než
   spotřebitel učiní závaznou nabídku
 
   a)   svoji   totožnost,  popřípadě  telefonní  číslo  nebo  adresu  pro
   doručování elektronické pošty nebo jiný kontaktní údaj,
 
   b) označení zboží nebo služby a popis jejich hlavních vlastností,
 
   c)  cenu zboží nebo služby, případně způsob jejího výpočtu včetně všech
   daní a poplatků,
 
   d) způsob platby a způsob dodání nebo plnění,
 
   e) náklady na dodání, a pokud tyto náklady nelze stanovit předem, údaj,
   že mohou být dodatečně účtovány,
 
   f)  údaje o právech vznikajících z vadného plnění, jakož i o právech ze
   záruky a další podmínky pro uplatňování těchto práv,
 
   g)  údaj  o  době trvání závazku a podmínky ukončení závazku, má-li být
   smlouva uzavřena na dobu neurčitou,
 
   h) údaje o funkčnosti digitálního obsahu, včetně technických ochranných
   opatření, a
 
   i)  údaje  o  součinnosti  digitálního  obsahu s hardwarem a softwarem,
   které  jsou  podnikateli známy nebo u nichž lze rozumně očekávat, že by
   mu mohly být známy.
 
   (3) Ustanovení odstavce 2 se nepoužije na smlouvu
 
   a)  uzavíranou  za  účelem  vyřizování záležitostí každodenního života,
   pokud má dojít k vzájemnému plnění bezprostředně po jejím uzavření, a
 
   b) o dodání digitálního obsahu, pokud byl dodán na hmotném nosiči.
 
   § 1812
 
   (1) Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro
   spotřebitele nejpříznivější.
 
   (2)  K  ujednáním  odchylujícím  se  od ustanovení zákona stanovených k 
   ochraně  spotřebitele  se  nepřihlíží.  To  platí  i  v  případě, že se
   spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje.
 
   § 1813
 
   Má  se  za  to,  že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s 
   požadavkem  přiměřenosti  významnou  nerovnováhu  práv  nebo povinností
   stran  v  neprospěch  spotřebitele.  To neplatí pro ujednání o předmětu
   plnění   nebo   ceně,  pokud  jsou  spotřebiteli  poskytnuty  jasným  a
   srozumitelným způsobem.
 
   § 1814
 
   Zvláště se zakazují ujednání, která
 
   a)  vylučují nebo omezují spotřebitelova práva z vadného plnění nebo na
   náhradu újmy,
 
   b)  spotřebitele  zavazují plnit, zatímco podnikateli vznikne povinnost
   plnit splněním podmínky závislé na jeho vůli,
 
   c)  umožňují,  aby  podnikatel  nevydal spotřebiteli, co mu spotřebitel
   vydal, i v případě, že spotřebitel smlouvu neuzavře či od ní odstoupí,
 
   d) zakládají podnikateli právo odstoupit od smlouvy bez důvodu, zatímco
   spotřebiteli nikoli,
 
   e)  zakládají  podnikateli  právo  vypovědět závazek bez důvodu hodného
   zvláštního zřetele bez přiměřené výpovědní doby,
 
   f)  zavazují  spotřebitele  neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž
   neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy,
 
   g)  dovolují  podnikateli,  aby  ze své vůle změnil práva či povinnosti
   stran,
 
   h) odkládají určení ceny až na dobu plnění,
 
   i)  umožňují  podnikateli  cenu  zvýšit,  aniž bude mít spotřebitel při
   podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit,
 
   j)  zbavují  spotřebitele  práva podat žalobu nebo použít jiný procesní
   prostředek  či  mu  v  uplatnění  takového  práva  brání, nebo ukládají
   spotřebiteli  povinnost  uplatnit právo výlučně u rozhodčího soudu nebo
   rozhodce,  který  není  vázán  právními předpisy stanovenými na ochranu
   spotřebitele,
 
   k)  přenášejí  na  spotřebitele  povinnost  prokázat splnění povinnosti
   podnikatele, kterou mu ukládají ustanovení o smlouvě o finanční službě,
   nebo
 
   l)  zbavují  spotřebitele  jeho  práva  určit,  který  závazek  má  být
   poskytnutým plněním přednostně uhrazen.
 
   § 1815
 
   K  nepřiměřenému  ujednání  se  nepřihlíží,  ledaže  se jej spotřebitel
   dovolá.
 
   § 1816
 
   (1)  Hradí-li  se  cena  alespoň  zčásti  pomocí  úvěru  nebo  zápůjčky
   poskytnutých  podnikatelem  a využije-li spotřebitel práva odstoupit od
   smlouvy,  vztahují  se  účinky  odstoupení  i  na  smlouvu o úvěru nebo
   zápůjčce;  to  platí  i v případě, že úvěr nebo zápůjčku poskytla třetí
   osoba  podle  smlouvy  uzavřené  s  podnikatelem.  V takovém případě se
   poskytovateli  úvěru  nebo  zápůjčky,  popřípadě  i jiné osobě zakazuje
   uplatnit vůči spotřebiteli jakékoli sankce.
 
   (2)  Ustanovení  odstavce  1  se  použije  v případě, že spotřebitelská
   smlouva   byla   uzavřena  distančním  způsobem  nebo  že  se  jedná  o 
   spotřebitelskou  smlouvu  o  dočasném  užívání  ubytovacího  zařízení a
   jiných  rekreačních  službách.  V  ostatních  případech  se  ustanovení
   odstavce  1  použije,  pokud  se od něho strany ve smlouvě o úvěru nebo
   zápůjčce neodchýlí nebo pokud je nevyloučí.
 
   § 1817
 
   Podnikatel  nesmí po spotřebiteli požadovat další platbu, než kterou je
   spotřebitel  povinen  uhradit  na  základě  hlavního smluvního závazku,
   pokud spotřebitel nedal k této další platbě výslovný souhlas.
 
   § 1818
 
   Má-li  spotřebitel  právo  odstoupit od smlouvy podle ustanovení tohoto
   dílu,  nevyžaduje  se, aby uvedl důvod, a s právem odstoupit od smlouvy
   nelze  spojit postih. Využije-li spotřebitel právo odstoupit od smlouvy
   podle  ustanovení  tohoto  dílu,  považuje  se  lhůta pro odstoupení za
   zachovanou,  pokud  spotřebitel  v  jejím  průběhu  odešle  podnikateli
   oznámení, že od smlouvy odstupuje.
 
   § 1819
 
   Textová podoba je zachována, jsou-li údaje poskytnuty takovým způsobem,
   že je lze uchovat a opakovaně zobrazovat.
 
   Oddíl 2
 
   Uzavírání smluv distančním způsobem a závazky ze smluv uzavíraných mimo
   obchodní prostory
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 1820
 
   Sdělení před uzavřením smlouvy
 
   (1)  Směřuje-li  jednání  stran k uzavření smlouvy a používá-li při něm
   podnikatel   výhradně   alespoň  jeden  komunikační  prostředek,  který
   umožňuje  uzavřít  smlouvu bez současné fyzické přítomnosti stran (dále
   jen  „prostředek komunikace na dálku“) nebo směřuje-li takové jednání k 
   uzavření  smlouvy  mimo  prostor  obvyklý  pro podnikatelovo podnikání,
   sdělí  podnikatel  spotřebiteli  v dostatečném předstihu před uzavřením
   smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku také
 
   a) náklady na prostředky komunikace na dálku, pokud se liší od základní
   sazby,
 
   b)  údaj  o  případné  povinnosti zaplatit zálohu nebo obdobnou platbu,
   je-li vyžadována,
 
   c)  v  případě,  že  se  jedná o smlouvu, jejímž předmětem je opakované
   plnění, nejkratší dobu, po kterou bude smlouva strany zavazovat,
 
   d)  v případě smlouvy uzavírané na dobu neurčitou nebo jejímž předmětem
   je  opakované  plnění,  údaj o ceně nebo způsobu jejího určení za jedno
   zúčtovací  období,  kterým  je  vždy  jeden  měsíc,  pokud je tato cena
   neměnná,
 
   e)  v případě smluv uzavíraných na dobu neurčitou nebo jejímž předmětem
   je  opakované  plnění, údaje o veškerých daních, poplatcích a nákladech
   na dodání zboží nebo služby určených způsobem podle písmena b),
 
   f)  pokud  lze využít práva na odstoupení od smlouvy, podmínky, lhůtu a
   postupy  pro uplatnění tohoto práva, jakož i formulář pro odstoupení od
   smlouvy, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis,
 
   g)  údaj, že v případě odstoupení od smlouvy ponese spotřebitel náklady
   spojené   s   navrácením   zboží,   a   jde-li   o   smlouvu  uzavřenou
   prostřednictvím  prostředku  komunikace  na dálku, náklady za navrácení
   zboží,  jestliže toto zboží nemůže být vráceno pro svou povahu obvyklou
   poštovní cestou,
 
   h) údaj o povinnosti uhradit poměrnou část ceny v případě odstoupení od
   smlouvy,  jejímž  předmětem  je poskytování služeb a jejichž plnění již
   začalo,
 
   i)  jde-li o smlouvu podle § 1837 písm. l), údaj, že spotřebitel nemůže
   odstoupit  od  smlouvy,  popřípadě  za  jakých  podmínek  mu  právo  na
   odstoupení od smlouvy zanikne, a
 
   j)  údaj  o  existenci,  způsobu  a  podmínkách mimosoudního vyřizování
   stížností spotřebitelů včetně údaje, zda se lze obrátit se stížností na
   orgán dohledu nebo státního dozoru.
 
   (2)  Údaje  podle  odstavce  1  písm.  f),  g)  a  h)  může  podnikatel
   spotřebiteli  sdělit  také prostřednictvím vzorového poučení o možnosti
   odstoupení  od  smlouvy,  jehož  náležitosti  stanoví  prováděcí právní
   předpis.
 
   (3)  Pokud  podnikatel  poskytl spotřebiteli vyplněné vzorové poučení o 
   možnosti  odstoupení  od  smlouvy,  má se za to, že sdělil spotřebiteli
   údaje uvedené v odstavci 1 písm. f), g) a h).
 
   § 1821
 
   Pokud  podnikatel  spotřebiteli  nesdělil  údaje  o  dalších  daních  a
   poplatcích, které spotřebitel ponese podle § 1811 odst. 2 písm. c) nebo
   o  nákladech  podle  §  1811 odst. 2 písm. e) nebo podle § 1820 odst. 1
   písm.  g),  není  spotřebitel  povinen tyto daně, poplatky nebo náklady
   podnikateli hradit.
 
   § 1822
 
   Obsah smlouvy
 
   (1)  Smlouva  musí  obsahovat  i  údaje sdělené spotřebiteli před jejím
   uzavřením. Tyto údaje lze změnit, pokud si to strany výslovně ujednají.
   Uzavřená  smlouva  musí  být v souladu s údaji, které byly spotřebiteli
   sděleny  před  uzavřením  smlouvy.  Tyto  údaje lze změnit, pokud si to
   strany  výslovně  ujednají,  jinak  platí  jako  obsah smlouvy údaj pro
   spotřebitele příznivější.
 
   (2)  Podnikatel  vydá  spotřebiteli  bezprostředně  po uzavření smlouvy
   alespoň jedno její vyhotovení.
 
   § 1823
 
   Závazky ze smluv o poskytování služeb
 
   Je-li  předmětem smlouvy poskytování služeb, začne podnikatel s plněním
   své  povinnosti  ve  lhůtě  pro  odstoupení od smlouvy pouze na základě
   výslovné žádosti spotřebitele učiněné v textové podobě.
 
   Zvláštní   ustanovení  o  závazcích  ze  smluv  uzavíraných  distančním
   způsobem
 
   § 1824
 
   (1)  Sjednává-li  se  smlouva  prostřednictvím prostředku komunikace na
   dálku, sdělí podnikatel spotřebiteli údaje uvedené v § 1811 odst. 2 a §
   1820 odst. 1.
 
   (2)   Pokud   prostředek  komunikace  na  dálku  neumožňuje  poskytnout
   spotřebiteli  všechny  údaje,  obdrží spotřebitel alespoň údaje podle §
   1811  odst.  2 písm. a), b), c) a g) a údaje podle § 1820 odst. 1 písm.
   b),  c)  a  h).  Ostatní  údaje sdělí podnikatel spotřebiteli v textové
   podobě nejpozději do doby plnění.
 
   § 1825
 
   Sjednává-li  se  smlouva  prostřednictvím  telefonu,  sdělí  podnikatel
   spotřebiteli na začátku hovoru základní údaje o sobě a účel hovoru.
 
   § 1826
 
   (1) Při použití elektronických prostředků uvede podnikatel i údaje
 
   a)  zda  uzavřená  smlouva  bude  u  něho  uložena  a  zda  k ní umožní
   spotřebiteli přístup,
 
   b) o jazycích, ve kterých lze smlouvu uzavřít,
 
   c) o jednotlivých technických krocích vedoucích k uzavření smlouvy,
 
   d)  o  možnostech zjištění a opravování chyb vzniklých při zadávání dat
   před podáním objednávky a
 
   e)  o  kodexech  chování, které jsou pro podnikatele závazné nebo které
   dobrovolně  dodržuje  a o jejich přístupnosti s využitím elektronických
   prostředků.
 
   (2)  Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, pokud se smlouva uzavírá jen s 
   využitím   elektronické   pošty   nebo  obdobným  způsobem  umožňujícím
   samostatné spojení a uložení dat.
 
   (3)  Před  podáním  objednávky  musí  být  při  použití  elektronických
   prostředků  spotřebiteli  umožněno  zkontrolovat a měnit vstupní údaje,
   které do objednávky vložil.
 
   § 1827
 
   (1) Podá-li spotřebitel objednávku prostřednictvím některého prostředku
   komunikace  na  dálku,  je podnikatel povinen prostřednictvím některého
   prostředku  komunikace  na  dálku neprodleně potvrdit její obdržení; to
   neplatí  při  uzavírání smlouvy výlučně výměnou elektronické pošty nebo
   obdobnou individuální komunikací.
 
   (2)   Uzavírá-li  se  smlouva  za  použití  elektronických  prostředků,
   poskytne podnikatel spotřebiteli v textové podobě kromě znění smlouvy i 
   znění všeobecných obchodních podmínek.
 
   § 1828
 
   Zvláštní  ustanovení  o  závazcích  ze  smluv uzavíraných mimo obchodní
   prostory
 
   (1)  Sjednává-li  se  smlouva  mimo  prostor  obvyklý pro podnikatelovo
   podnikání, sdělí podnikatel spotřebiteli písemně údaje uvedené v § 1811
   odst.  2 a § 1820 odst. 1; v jiné textové podobě jen tehdy, pokud s tím
   spotřebitel souhlasil.
 
   (2)  Za  smlouvu  uzavřenou  mimo  prostor  obvyklý  pro  podnikatelovo
   podnikání se považuje také smlouva uzavřená
 
   a)  v  prostoru  obvyklém  pro  podnikatelovo podnikání, pokud k jejímu
   uzavření  došlo  bezprostředně poté, co podnikatel oslovil spotřebitele
   mimo tyto prostory, a
 
   b)  během  zájezdu  organizovaného  podnikatelem  za účelem propagace a
   prodeje zboží či poskytování služeb.
 
   Odstoupení od smlouvy
 
   § 1829
 
   (1)  Spotřebitel  má  právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě čtrnácti dnů.
   Lhůta podle věty první běží ode dne uzavření smlouvy a jde-li o 
 
   a) kupní smlouvu, ode dne převzetí zboží,
 
   b)  smlouvu,  jejímž  předmětem  je  několik  druhů  zboží  nebo dodání
   několika částí, ode dne převzetí poslední dodávky zboží, nebo
 
   c) smlouvu, jejímž předmětem je pravidelná opakovaná dodávka zboží, ode
   dne převzetí první dodávky zboží.
 
   (2)  Nebyl-li spotřebitel poučen o právu odstoupit od smlouvy v souladu
   s  §  1820  odst.  1 písm. f), může spotřebitel od smlouvy odstoupit do
   jednoho  roku  a čtrnácti dnů ode dne počátku běhu lhůty pro odstoupení
   podle  odstavce  1.  Jestliže  však  byl  spotřebitel  poučen  o  právu
   odstoupit  od  smlouvy  v  této  lhůtě,  běží  čtrnáctidenní  lhůta pro
   odstoupení ode dne, kdy spotřebitel poučení obdržel.
 
   § 1830
 
   Pokud   podnikatel   umožňuje  spotřebiteli  odstoupit  prostřednictvím
   vyplnění  a  odeslání  vzorového formuláře pro odstoupení od smlouvy na
   internetových  stránkách, potvrdí spotřebiteli bez zbytečného odkladu v 
   textové podobě jeho přijetí.
 
   § 1831
 
   (1)  Odstoupí-li  spotřebitel  od smlouvy, zašle nebo předá podnikateli
   bez  zbytečného  odkladu,  nejpozději  do čtrnácti dnů od odstoupení od
   smlouvy,  zboží,  které  od  něho  obdržel.  Byla-li  spotřebiteli  již
   poskytnuta  služba,  není  z toho podnikateli ničeho povinen s výjimkou
   ustanovení § 1834.
 
   (2)  Podnikatel  může  po  spotřebiteli  požadovat pouze úhradu nákladů
   stanovených tímto zákonem.
 
   § 1832
 
   (1)  Odstoupí-li  spotřebitel  od  smlouvy,  vrátí  mu  podnikatel  bez
   zbytečného  odkladu,  nejpozději  do  čtrnácti  dnů  od  odstoupení  od
   smlouvy,  všechny peněžní prostředky včetně nákladů na dodání, které od
   něho  na  základě  smlouvy  přijal,  stejným způsobem. Podnikatel vrátí
   spotřebiteli  přijaté  peněžení  prostředky  jiným  způsobem jen tehdy,
   pokud  s  tím  spotřebitel  souhlasil  a  pokud mu tím nevzniknou další
   náklady.
 
   (2)  Jestliže  spotřebitel  zvolil  jiný, než nejlevnější způsob dodání
   zboží,  který  podnikatel nabízí, vrátí podnikatel spotřebiteli náklady
   na  dodání  zboží ve výši odpovídající nejlevnějšímu nabízenému způsobu
   dodání zboží.
 
   (3)  Podnikatel  uhradí  spotřebiteli náklady spojené s vrácením zboží,
   jestliže  neupozornil  spotřebitele  o  povinnosti  nést tyto náklady v 
   souladu s ustanovením § 1820 odst. 1 písm. g).
 
   (4)  Odstoupí-li  spotřebitel od kupní smlouvy, podnikatel není povinen
   vrátit   přijaté   peněžní   prostředky   spotřebiteli  dříve,  než  mu
   spotřebitel zboží předá nebo prokáže, že zboží podnikateli odeslal.
 
   § 1833
 
   Spotřebitel  odpovídá podnikateli pouze za snížení hodnoty zboží, které
   vzniklo  v  důsledku nakládání s tímto zbožím jinak, než je nutné s ním
   nakládat  s  ohledem  na  jeho  povahu  a vlastnosti. To neplatí, pokud
   podnikatel  nesdělil  spotřebiteli  informace  podle  ustanovení § 1820
   odst. 1 písm. f).
 
   § 1834
 
   Odstoupí-li  spotřebitel  od  smlouvy,  jejímž předmětem je poskytování
   služeb  a podnikatel s plněním na základě výslovné žádosti spotřebitele
   začal   před   uplynutím   lhůty  pro  odstoupení  od  smlouvy,  uhradí
   podnikateli  poměrnou  část  sjednané  ceny  za  plnění  poskytnuté  do
   okamžiku odstoupení od smlouvy. Je-li sjednaná cena nepřiměřeně vysoká,
   uhradí  spotřebitel  podnikateli  poměrnou část ceny odpovídající tržní
   hodnotě poskytovaného plnění.
 
   § 1835
 
   Podnikatel  převezme  zboží  od  spotřebitele  v jeho domácnosti na své
   náklady, jestliže spotřebitel odstoupí od smlouvy uzavřené mimo prostor
   obvyklý  pro  podnikatelovo  podnikání, zboží bylo dodáno do domácnosti
   spotřebitele  v okamžiku uzavření smlouvy a povaha zboží jej neumožňuje
   odeslat obvyklou poštovní cestou.
 
   § 1836
 
   Odstoupí-li  spotřebitel od smlouvy, nenese žádné náklady, jestliže jde
   o smlouvu
 
   a)  jejímž  předmětem  je  poskytování  služeb  a  podnikatel neposkytl
   spotřebiteli  údaje  podle  §  1820  odst.  1 písm. d) a f), nebo pokud
   podnikatel  začal  s  plněním  před  uplynutím  lhůty pro odstoupení od
   smlouvy, ačkoliv spotřebitel o to výslovně nežádal, nebo
 
   b)  o  dodání digitálního obsahu, pokud nebyl dodán na hmotném nosiči a
   podnikatel  jej  dodal  před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy,
   ačkoliv  spotřebitel  o  to  výslovně  nežádal, nebo nevzal výslovně na
   vědomí,  že  mu právo na odstoupení od smlouvy zanikne, nebo podnikatel
   nepředal spotřebiteli vyhotovení smlouvy.
 
   § 1837
 
   Spotřebitel nemůže odstoupit od smlouvy
 
   a)  o  poskytování  služeb,  jestliže  byly  splněny  s jeho předchozím
   výslovným  souhlasem  před  uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy a
   podnikatel  před  uzavřením  smlouvy  sdělil spotřebiteli, že v takovém
   případě nemá právo na odstoupení od smlouvy,
 
   b)  o  dodávce  zboží  nebo  služby,  jejichž cena závisí na výchylkách
   finančního  trhu  nezávisle  na  vůli  podnikatele a k němuž může dojít
   během lhůty pro odstoupení od smlouvy,
 
   c)  o  dodání alkoholických nápojů, jež mohou být dodány až po uplynutí
   třiceti  dnů  a  jejichž  cena  závisí  na  výchylkách  finančního trhu
   nezávislých na vůli podnikatele,
 
   d)  o  dodávce zboží, které bylo upraveno podle přání spotřebitele nebo
   pro jeho osobu,
 
   e)  o  dodávce  zboží, které podléhá rychlé zkáze, jakož i zboží, které
   bylo po dodání nenávratně smíseno s jiným zbožím,
 
   f) o opravě nebo údržbě provedené v místě určeném spotřebitelem na jeho
   žádost;  to  však  neplatí  v  případě  následného provedení jiných než
   vyžádaných oprav či dodání jiných než vyžádaných náhradních dílů,
 
   g) o dodávce zboží v uzavřeném obalu, které spotřebitel z obalu vyňal a
   z hygienických důvodů jej není možné vrátit,
 
   h) o dodávce zvukové nebo obrazové nahrávky nebo počítačového programu,
   pokud porušil jejich původní obal,
 
   i) o dodávce novin, periodik nebo časopisů,
 
   j)  o  ubytování,  dopravě, stravování nebo využití volného času, pokud
   podnikatel tato plnění poskytuje v určeném termínu,
 
   k)  uzavírané  na  základě  veřejné  dražby  podle  zákona upravujícího
   veřejné dražby, nebo
 
   l)  o  dodání digitálního obsahu, pokud nebyl dodán na hmotném nosiči a
   byl  dodán s předchozím výslovným souhlasem spotřebitele před uplynutím
   lhůty  pro  odstoupení  od  smlouvy a podnikatel před uzavřením smlouvy
   sdělil  spotřebiteli,  že v takovém případě nemá právo na odstoupení od
   smlouvy.
 
   § 1838
 
   Neobjednané plnění
 
   Dodal-li  podnikatel  spotřebiteli  něco  bez  objednávky  a ujal-li se
   spotřebitel držby, hledí se na spotřebitele jako na poctivého držitele.
   Spotřebitel  nemusí na své náklady podnikateli nic vracet, ani ho o tom
   vyrozumět.
 
   Společná ustanovení
 
   § 1839
 
   V  případě pochybností musí podnikatel prokázat, že sdělil spotřebiteli
   údaje, které je povinen sdělit podle tohoto pododdílu.
 
   § 1840
 
   Ustanovení tohoto pododdílu se nepoužijí na smlouvu
 
   a)  jejímž  předmětem  je  poskytování  sociálních  služeb,  sociálního
   bydlení,  péče  o  děti  a  podpora  osob, které se trvale nebo dočasně
   nacházejí v nouzové situaci,
 
   b) jejímž předmětem je poskytování zdravotní péče,
 
   c) jejímž předmětem je sázka, hra nebo los,
 
   d)  jejímž  předmětem je vznik, převod či zánik práva k nemovité věci a
   nájem bytu,
 
   e)  jejímž  předmětem  je  výstavba  nové  budovy a podstatná přestavba
   budovy,
 
   f) o zájezdu,
 
   g)  o  dodávce  potravin,  nápojů  nebo  jiného  zboží  běžné  spotřeby
   dodávaného  do  spotřebitelovy  domácnosti  nebo do jiného místa, které
   spotřebitel určil,
 
   h) o přepravě osoby,
 
   i)  uzavřenou  při  použití  prodejních  automatů nebo automatizovaných
   obchodních prostor, nebo
 
   j)  uzavřenou  s  poskytovatelem veřejně dostupné služby elektronických
   komunikací   prostřednictvím   telefonního   automatu  za  účelem  jeho
   používání  nebo  uzavřenou  za  účelem  jediného  spojení  spotřebitele
   telefonem, faxem nebo internetem.
 
   Pododdíl 2
 
   Finanční služby
 
   § 1841
 
   Smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v 
   tomto  zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní,
   úvěrové,  platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního
   připojištění,  směny  měn,  vydávání  elektronických  peněz  a  smlouva
   týkající  se  poskytování  investiční  služby  nebo  obchodu  na trhu s 
   investičními nástroji.
 
   § 1842
 
   (1) Ustanovení tohoto pododdílu se použijí na smlouvu o finanční službě
   a  na  práva  a  povinnosti  z ní vzniklé, pokud byl k uzavření smlouvy
   použit výhradně prostředek komunikace na dálku.
 
   (2)  Uzavřou-li  se  však na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 další
   smlouvy  stejné  nebo  obdobné  povahy,  které na sebe v čase navazují,
   použijí  se  ustanovení  tohoto  pododdílu  jen  na  první  smlouvu; to
   neplatí, pokud od uzavření poslední smlouvy uplynul více než jeden rok.
   Dojde-li  na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 k jinému projevu vůle
   stejné nebo obdobné povahy, postupuje se obdobně.
 
   § 1843
 
   Sdělení před uzavřením smlouvy
 
   (1) Podnikatel v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před
   tím,  než  spotřebitel  učiní  závaznou  nabídku,  sdělí spotřebiteli v 
   textové podobě alespoň
 
   a)  údaje  uvedené  v  § 1811 odst. 2 písm. a), b), d) a § 1820 odst. 1
   písm. a) a c),
 
   b) hlavní předmět svého podnikání,
 
   c)  název  a  sídlo  orgánu  odpovědného za výkon dohledu nebo státního
   dozoru   nad  činností  podnikatele,  jde-li  o  podnikání  na  základě
   povolení,
 
   d) celkovou cenu poskytované služby včetně všech poplatků, jakož i daní
   placených  prostřednictvím  podnikatele a jiných souvisejících nákladů;
   nelze-li  přesnou  celkovou  cenu  určit  předem,  pak  veškeré údaje o 
   způsobu  výpočtu  konečné  ceny  umožňující  spotřebiteli  si tuto cenu
   ověřit,
 
   e)  údaje  o  dalších  daních  nebo nákladech, které se prostřednictvím
   podnikatele nehradí nebo které podnikatel nevybírá,
 
   f)  možná  rizika  mimo  kontrolu  podnikatele  spojená  s poskytovanou
   finanční   službou  včetně  případného  upozornění,  že  minulé  výnosy
   nezaručují výnosy budoucí,
 
   g)  poučení o možnosti či nemožnosti odstoupit od smlouvy podle § 1846,
   včetně  poučení  o  lhůtách  k  uplatnění práva odstoupit od smlouvy, o 
   podmínkách,  za  jakých  může  být uplatněno, o částce, jejíž zaplacení
   může  být  po  spotřebiteli  požadováno podle § 1849, jakož i poučení o 
   důsledcích neuplatnění práva na odstoupení od smlouvy,
 
   h)  praktické  pokyny  pro  uplatnění práva odstoupit od smlouvy včetně
   adresy místa, na které má být oznámení o odstoupení od smlouvy zasláno,
 
   i)  poučení  o právu každé ze stran ukončit předčasně nebo jednostranně
   závazek  ze  smlouvy  na  základě  smluvních  podmínek včetně poučení o 
   případných sankcích,
 
   j) označení členského státu nebo členských států Evropské unie, jejichž
   právní  předpisy  bere  podnikatel  za  základ  pro vytvoření vztahů se
   spotřebitelem před uzavřením smlouvy,
 
   k)  údaj  o  smluvní doložce o rozhodném právu a o příslušnosti soudu v 
   případě sporu ze smlouvy,
 
   l)  údaj  o  jazyku  nebo  jazycích,  ve  kterých  bude  podnikatel  se
   spotřebitelem   jednat   za   trvání  závazku  a  ve  kterých  poskytne
   spotřebiteli smluvní podmínky a další údaje,
 
   m)  údaj  o  existenci,  způsobu  a  podmínkách mimosoudního vyřizování
   stížností spotřebitelů včetně údaje, zda se lze obrátit se stížností na
   orgán dohledu nebo státního dozoru,
 
   n) údaj o existenci garančního fondu, a
 
   o)  dobu,  po  kterou  zůstávají poskytnuté údaje včetně údaje o ceně v 
   platnosti.
 
   (2)   Jedná-li   podnikatel   prostřednictvím  zástupce  nebo  jedná-li
   spotřebitel  se  zprostředkovatelem,  uvedou  se společně s údaji podle
   odstavce 1 také údaje uvedené v § 1811 odst. 2 písm. a) o zástupci nebo
   zprostředkovateli,   jakož   i   právní   důvod,   na   jehož   základě
   zprostředkovatel právně jedná.
 
   (3)  Z  údajů  poskytnutých  spotřebiteli musí být rozpoznatelný jejich
   podnikatelský účel.
 
   § 1844
 
   (1)   Uzavřená   smlouva  musí  být  v  souladu  s  údaji,  které  byly
   spotřebiteli  sděleny  před  uzavřením  smlouvy. Má-li se obsah smlouvy
   přesto  od  těchto  údajů  lišit, musí to být spotřebiteli sděleno před
   uzavřením  smlouvy a změny musí být ve smlouvě výslovně označeny; jinak
   platí jako obsah smlouvy údaj pro spotřebitele příznivější.
 
   (2) Údaje, které byly spotřebiteli sděleny před uzavřením smlouvy, musí
   být  v  souladu  s  údaji,  které  je  třeba  spotřebiteli sdělit podle
   právního řádu rozhodného pro uzavření smlouvy.
 
   § 1845
 
   (1) Byla-li smlouva uzavřena na žádost spotřebitele s použitím takových
   prostředků   komunikace  na  dálku,  které  neumožňují  sdělit  smluvní
   podmínky  a  další  údaje  v  souladu  s  § 1843, splní podnikatel tuto
   povinnost okamžitě po uzavření smlouvy.
 
   (2) Požádá-li o to spotřebitel kdykoli za trvání závazku ze smlouvy, má
   právo  dostat  smluvní  podmínky v tištěné podobě, jakož i právo změnit
   způsob  komunikace  na  dálku, pokud to neodporuje povaze poskytovaných
   služeb ani uzavřené smlouvě.
 
   Odstoupení od smlouvy
 
   § 1846
 
   (1)  Spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě čtrnácti dnů od
   uzavření smlouvy; pokud mu však byly údaje podle § 1843 až 1845 sděleny
   až  po uzavření smlouvy, pak ve lhůtě čtrnácti dnů ode dne, kdy mu byly
   sděleny.  Od smlouvy o životním pojištění nebo o penzijním připojištění
   má  spotřebitel  právo  odstoupit ve lhůtě třiceti dnů ode dne, kdy byl
   podnikatelem informován, že byla uzavřena smlouva na dálku.
 
   (2)  Poskytl-li  podnikatel  spotřebiteli  klamavý údaj, má spotřebitel
   právo od smlouvy odstoupit do tří měsíců ode dne, kdy se o tom dozvěděl
   nebo dozvědět měl a mohl.
 
   § 1847
 
   Ustanovení § 1846 se nepoužije, v případě že
 
   a)  cena finančních služeb závisí na pohybech cen na finančních trzích,
   které podnikatel nemůže ovlivnit, jako jsou služby k devizovým hodnotám
   a investičním nástrojům, nebo
 
   b)  se jedná o smlouvu o cestovním pojištění nebo o pojištění zavazadel
   nebo  o  podobném  krátkodobém  pojištění  s pojistnou dobou kratší než
   jeden měsíc.
 
   § 1848
 
   Je-li  se  smlouvou  o  finanční  službě spojena jiná smlouva uzavíraná
   rovněž  distančním způsobem a vztahující se k službám, které podnikatel
   poskytuje,  pak  se odstoupením od smlouvy o finanční službě od počátku
   ruší  i  závazek  vzniklý  ze spojené smlouvy. To platí i v případě, že
   plnění poskytla třetí osoba podle smlouvy uzavřené s podnikatelem.
 
   § 1849
 
   Odstoupí-li  spotřebitel  od  smlouvy, může po něm podnikatel požadovat
   neprodlené  zaplacení  ceny  jen  za  službu  do této doby již skutečně
   poskytnutou;  cena  nesmí  být  nepřiměřená  rozsahu poskytnuté služby.
   Právo  na  zaplacení ceny však podnikateli nevznikne, pokud začal plnit
   před   uplynutím  lhůty  pro  odstoupení  podle  §  1846,  aniž  s  tím
   spotřebitel  souhlasil nebo pokud podnikatel neprokáže, že spotřebitele
   poučil  o  svém  právu  požadovat  cenu  nebo  její přiměřenou část při
   odstoupení spotřebitele od smlouvy v souladu s § 1843 odst. 1 písm. g).
 
   § 1850
 
   Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, vrátí mu podnikatel všechny peněžní
   prostředky,  které  od něho na základě smlouvy přijal, a to neprodleně,
   nejpozději  však  do  třiceti  dnů  ode dne odstoupení od smlouvy. Také
   spotřebitel  vrátí  podnikateli  všechny  peněžní  prostředky nebo jiný
   majetek, který od něho na základě smlouvy přijal, nejpozději do třiceti
   dnů ode dne, kdy oznámení o odstoupení od smlouvy odeslal.
 
   § 1851
 
   Neobjednané plnění
 
   Plnil-li   podnikatel   spotřebiteli   finanční   službu  bez  výslovné
   objednávky, nevzniká spotřebiteli povinnost za plnění zaplatit ani mu z 
   toho nevznikají žádné jiné povinnosti.
 
   Oddíl 3
 
   Dočasné užívání ubytovacího zařízení a jiné rekreační služby
 
   § 1852
 
   (1)  Ustanovení  tohoto  oddílu  se použijí na spotřebitelskou smlouvu,
   kterou spotřebitel nabývá za úplatu
 
   a)  právo užívat ubytovací zařízení s noclehem na více než jeden časový
   úsek  nebo  právo  na  výhodu  spojenou  s ubytováním, popřípadě včetně
   dopravy  nebo jiných služeb, pokud je taková smlouva uzavřena na období
   delší než jeden rok,
 
   b)  účastenství  ve  výměnném  systému spojené s právem na plnění podle
   písmena a) výměnou za poskytnutí možnosti jiné osobě využít svá obdobná
   práva ze smlouvy uvedené pod písmenem a), nebo
 
   c) právo na pomoc podnikatele při úplatném nabytí nebo úplatném převodu
   práva podle písmena a).
 
   (2)  Ustanovení tohoto oddílu se obdobně použijí i na smlouvu o smlouvě
   budoucí podle odstavce 1.
 
   § 1853
 
   Je-li  pro  použití  ustanovení  tohoto oddílu rozhodné trvání závazku,
   zohlední se všechna ujednání umožňující obnovit smlouvu nebo prodloužit
   závazek i bez výslovného projevu vůle smluvní strany.
 
   § 1854
 
   Sdělení před uzavřením smlouvy
 
   (1)  V  rámci  nabídkové  nebo  prodejní  akce  podnikatel  na pozvánce
   zřetelně uvede obchodní účel a povahu akce. Po celou dobu jejího trvání
   musí mít spotřebitel přístup k údajům podle odstavce 2.
 
   (2)  Dříve  než  spotřebitel  uzavře  smlouvu  nebo  se zaváže k jejímu
   uzavření,  sdělí  podnikatel bezplatně spotřebiteli v textové podobě ve
   formuláři  v  dostatečném  předstihu  údaje, které spolu s náležitostmi
   formuláře   stanoví  prováděcí  právní  předpis  tak,  aby  k  nim  měl
   spotřebitel snadný přístup. Podnikatel upozorní spotřebitele výslovně i 
   na  jeho  právo  odstoupit od smlouvy, na délku lhůty k odstoupení a na
   zákaz  platby  záloh  a  jiných  plnění nebo jejich zajištění v průběhu
   lhůty k odstoupení.
 
   (3)  Podnikatel  sdělí  údaje  spotřebiteli  podle jeho volby v úředním
   jazyce  členského  státu  Evropské unie, v němž má spotřebitel bydliště
   nebo jehož je spotřebitel státním příslušníkem.
 
   § 1855
 
   Forma smlouvy
 
   Smlouva  vyžaduje  písemnou formu; podnikatel však nemá právo namítnout
   vůči spotřebiteli neplatnost smlouvy pro nedostatek formy.
 
   Obsah smlouvy
 
   § 1856
 
   (1) Ve smlouvě musí být uvedena jména smluvních stran a jejich bydliště
   nebo  sídlo, údaje sdělené spotřebiteli před uzavřením smlouvy, jakož i 
   den uzavření smlouvy a místo, kde byla smlouva uzavřena.
 
   (2)  Součástí  smlouvy  je formulář pro odstoupení od smlouvy; údaje ve
   formuláři  vyplní  podnikatel.  Náležitosti  formuláře  a  výčet  údajů
   stanoví prováděcí právní předpis.
 
   § 1857
 
   (1)  Smlouva  musí  obsahovat  i  údaje sdělené spotřebiteli před jejím
   uzavřením.  Tyto údaje lze změnit, pokud si to strany výslovně ujednají
   nebo  pokud  jejich  nesoulad  s  údaji  uvedenými  ve smlouvě vyvolala
   nepředvídatelná  a  nepřekonatelná  příčina  nezávislá na podnikatelově
   vůli.
 
   (2)  Nesdělí-li  podnikatel  spotřebiteli  ještě před uzavřením smlouvy
   tyto  změny  v  textové  podobě  způsobem umožňujícím snadný přístup, a
   nevyznačí-li  je ve smlouvě výslovně, platí jako obsah smlouvy údaj pro
   spotřebitele příznivější.
 
   § 1858
 
   Ujednání  o právu odstoupit od smlouvy, o lhůtě k odstoupení i ujednání
   o  zákazu  platby záloh a jiných plnění nebo jejich zajištění v průběhu
   této lhůty podepisuje spotřebitel každé zvlášť.
 
   § 1859
 
   Podnikatel  vydá spotřebiteli bezprostředně po uzavření smlouvy alespoň
   jedno její vyhotovení.
 
   § 1860
 
   Jazyk smlouvy
 
   Podnikatel  uzavře  smlouvu se spotřebitelem podle jeho volby v úředním
   jazyce  členského  státu  Evropské unie, v němž má spotřebitel bydliště
   nebo  jehož je spotřebitel státním příslušníkem. Liší-li se tento jazyk
   od  jazyka  členského  státu  Evropské  unie, na jehož území se nachází
   nemovitá  věc  nebo  její  část,  ke  které se vztahuje smlouva, kterou
   spotřebitel nabývá právo užívat ubytovací zařízení podle § 1852 odst. 1
   písm.  a),  vydá podnikatel spotřebiteli i úřední překlad textu smlouvy
   do tohoto jazyka.
 
   Odstoupení od smlouvy
 
   § 1861
 
   (1)  Spotřebitel  může  od  smlouvy  odstoupit v písemné formě ve lhůtě
   čtrnácti dnů od uzavření smlouvy.
 
   (2)  Bylo-li  spotřebiteli  nabídnuto uzavření smlouvy, kterou se mu za
   úplatu  zřídí  právo  užívat  ubytovací zařízení s noclehem na více než
   jeden  časový úsek, na období delší než jeden rok a současně i uzavření
   smlouvy,  kterou  se  mu založí účastenství ve výměnném systému podle §
   1852  odst. 1 písm. b), běží pro odstoupení od obou smluv jediná lhůta.
   Pro  běh této lhůty je rozhodná smlouva, kterou se spotřebiteli zřizuje
   právo užívat ubytovací zařízení.
 
   § 1862
 
   (1)  Nebylo-li spotřebiteli po uzavření smlouvy vydáno její vyhotovení,
   stanovuje se konec lhůty pro odstoupení od smlouvy v závislosti na dni,
   kdy spotřebitel vyhotovení smlouvy obdržel.
 
   (2)  Nebyl-li  spotřebiteli  vydán  vyplněný formulář pro odstoupení od
   smlouvy,  může  spotřebitel  od  smlouvy  odstoupit  do  jednoho roku a
   čtrnácti  dnů. Byl-li však tento formulář spotřebiteli vydán do jednoho
   roku  ode  dne,  kdy  byla  smlouva  uzavřena,  popřípadě  ode dne, kdy
   spotřebitel obdržel její vyhotovení, nastal-li později, končí lhůta pro
   odstoupení čtrnáctým dnem od obdržení formuláře.
 
   (3)  Nebyly-li  ve  smlouvě  uvedeny údaje, které musí být spotřebiteli
   sděleny  před  uzavřením smlouvy, může spotřebitel od smlouvy odstoupit
   do  tří  měsíců  a  čtrnácti  dnů. Byly-li však tyto údaje spotřebiteli
   sděleny do tří měsíců ode dne, kdy byla smlouva uzavřena, popřípadě ode
   dne,  kdy spotřebitel obdržel její vyhotovení, nastal-li později, končí
   lhůta pro odstoupení čtrnáctým dnem od sdělení údajů.
 
   § 1863
 
   Odstoupí-li  spotřebitel  od  smlouvy, nemusí podnikateli nic vracet na
   své  náklady. Byla-li mu již poskytnuta služba, není z toho podnikateli
   ničeho povinen.
 
   § 1864
 
   (1)  Uzavřel-li  spotřebitel smlouvu uvedenou v § 1852 odst. 1 písm. a)
   nebo  b),  nesmí  po něm nikdo na základě této smlouvy požadovat zálohu
   ani  jiné  plnění  nebo jejich zajištění, dokud spotřebiteli běží lhůta
   pro  odstoupení od takové smlouvy. Uzná-li v této době spotřebitel dluh
   z této smlouvy, je uznání dluhu neplatné.
 
   (2)  Uzavřel-li spotřebitel smlouvu uvedenou v § 1852 odst. 1 písm. c),
   nesmí  po  něm  nikdo na základě této smlouvy požadovat zálohu ani jiné
   plnění  nebo  jejich  zajištění,  dokud nedojde k úplatnému nabytí nebo
   úplatnému  převodu  práva,  nebo dokud povinnost podnikatele na základě
   této  smlouvy  nezanikne  z jiného právního důvodu. Uzná-li v této době
   spotřebitel dluh z této smlouvy, je uznání dluhu neplatné.
 
   § 1865
 
   Odstoupí-li  spotřebitel  od smlouvy uvedené v § 1852 odst. 1 písm. a),
   vztahují  se  účinky  odstoupení  od  této smlouvy i na smlouvu, kterou
   spotřebitel  nabyl  účastenství  ve  výměnném systému uvedeném v § 1852
   odst.  1  písm.  b),  jakož  i  na  každou  další vedlejší smlouvu nebo
   ujednání, na jejichž základě spotřebitel nabyl právo na službu spojenou
   s hlavní smlouvou, ať již má tuto službu poskytnout druhá strana hlavní
   smlouvy nebo i jiná osoba na základě ujednání s touto stranou. Zakazuje
   se  spojit  účinky tohoto odstoupení s povinností spotřebitele k úhradě
   jakýchkoli nákladů nebo k jinému plnění.
 
   Zvláštní ustanovení
 
   § 1866
 
   (1)  Uzavřel-li  spotřebitel  na  období  delší  než jeden rok smlouvu,
   kterou nabyl za úplatu právo na výhodu spojenou s ubytováním, popřípadě
   s  dopravou  nebo  jinými  službami, nepřihlíží se k ujednání, které ho
   zavazuje  hradit  platby  na  základě  této  smlouvy,  včetně členského
   poplatku,  jinak  než  v  rovnoměrných  platbách rozdělených do ročních
   splátek  v  téže  výši. To neplatí, pokud si strany ujednají změnu výše
   ročních splátek po prvním roce podle vývoje cen.
 
   (2)  Podnikatel vyzve v textové podobě spotřebitele k zaplacení pokaždé
   nejpozději  čtrnáct dnů předem; jinak je dluh splatný ve lhůtě čtrnácti
   dnů poté, co podnikatel spotřebitele k zaplacení vyzval.
 
   § 1867
 
   Uzavřel-li  spotřebitel  na  období delší než jeden rok smlouvu, kterou
   nabyl  za  úplatu  právo  na  výhodu spojenou s ubytováním, popřípadě s 
   dopravou  nebo  jinými službami, a zaplatil-li druhou splátku, má právo
   kdykoli  poté a bez uvedení důvodu od smlouvy v písemné formě odstoupit
   ve  lhůtě  čtrnácti  dnů  ode dne, kdy ho podnikatel vyzval k zaplacení
   kterékoli další platby nebo splátky.
 
   Díl 5
 
   Společné dluhy a pohledávky
 
   § 1868
 
   Obecné ustanovení
 
   (1)  Zaváže-li  se  několik  dlužníků k témuž plnění, nebo zaváže-li se
   dlužník  několika věřitelům k témuž plnění, spravují se společný dluh i 
   společná pohledávka podle zásad o spoluvlastnictví.
 
   (2)  Je-li na jedné ze stran více osob, má druhá strana právo požadovat
   určení  společného  zástupce pro účely doručování. Neučiní-li tak, určí
   tohoto zástupce na návrh soud.
 
   Nedělitelné plnění
 
   § 1869
 
   Nedělitelné  plnění  může  věřitel  požadovat  na kterémkoli z několika
   dlužníků,  ledaže  z  povahy závazku plyne, že dluh může být splněn jen
   společnou činností dlužníků.
 
   § 1870
 
   Je-li  dlužník  zavázán několika věřitelům k nedělitelnému plnění, není
   povinen  plnit  některému  z  věřitelů,  ledaže  ten  mu  dá přiměřenou
   jistotu,   nebo   dohodnou-li  se  na  tom  všichni  věřitelé.  Zda  je
   spoluvěřitel,  který  dostal  celé plnění, vůči ostatním něčím povinen,
   závisí na poměru mezi spoluvěřiteli; jinak se má za to, že není povinen
   ničím.
 
   § 1871
 
   Dělitelné plnění
 
   (1)  Každý  z  několika  spoludlužníků dělitelného plnění je dlužen jen
   svůj  díl  a  každý z několika věřitelů dělitelného plnění je věřitelem
   jen  svého  dílu,  ledaže  smlouva, zákon nebo rozhodnutí soudu stanoví
   jinak.
 
   (2)  Bylo-li  ujednáno, že kterýkoli z věřitelů může žádat celé plnění,
   splní  dlužník  celý  dluh tomu, kdo o splnění požádal první. Splnil-li
   dlužník  celý dluh jednomu ze spoluvěřitelů, nemohou již ostatní po něm
   nic požadovat.
 
   Dlužníci zavázaní společně a nerozdílně
 
   § 1872
 
   (1)  Je-li  několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou
   povinni  plnit  jeden  za  všechny  a  všichni za jednoho. Věřitel může
   požadovat   celé   plnění   nebo   jeho   libovolnou   část   na  všech
   spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.
 
   (2)  Zvláštní  ujednání věřitele a spoludlužníka nepůsobí vůči ostatním
   spoludlužníkům.
 
   § 1873
 
   Prodlením  věřitele vůči jednomu ze spoludlužníků nastává jeho prodlení
   i vůči ostatním spoludlužníkům.
 
   § 1874
 
   Je-li  k  plnění zavázáno společně několik podnikatelů, má se za to, že
   jsou zavázáni společně a nerozdílně.
 
   § 1875
 
   Má  se  za  to,  že podíly na dluhu u všech spoludlužníků jsou v jejich
   vzájemném poměru stejné.
 
   § 1876
 
   (1)  Uplatní-li  věřitel  proti  některému  ze  spoludlužníků více, než
   odpovídá  jeho  podílu,  vyrozumí o tom tento spoludlužník ostatní a dá
   jim  příležitost,  aby uplatnili proti pohledávce své námitky. Má právo
   požadovat,  aby  splnili dluh podle podílů, které na ně připadají, nebo
   aby ho v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili.
 
   (2)  Vyrovnal-li  spoludlužník  více,  než  činí  jeho podíl, náleží od
   ostatních  spoludlužníků  náhrada.  Nemůže-li  některý ze spoludlužníků
   splnit, rozvrhne se jeho podíl poměrným dílem na všechny ostatní.
 
   Věřitelé oprávnění společně a nerozdílně
 
   § 1877
 
   Je-li  dlužník  zavázán  plnit  několika věřitelům oprávněným vůči němu
   společně a nerozdílně, může kterýkoli z nich žádat celé plnění. Dlužník
   splní v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádal první.
 
   § 1878
 
   (1)  Prodlením  jednoho  ze  spoluvěřitelů  se  ocitají v prodlení také
   ostatní spoluvěřitelé.
 
   (2)  Spojí-li  se  pohledávka  a dluh v osobě jednoho ze spoluvěřitelů,
   zanikají tím i pohledávky ostatních spoluvěřitelů vůči dlužníku.
 
   Díl 6
 
   Změny závazků
 
   Oddíl 1
 
   Změna v osobě věřitele nebo dlužníka
 
   Pododdíl 1
 
   Změna v osobě věřitele
 
   Postoupení pohledávky
 
   § 1879
 
   Věřitel  může  celou  pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako
   postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
 
   § 1880
 
   (1)  Postoupením  pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a
   práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
 
   (2)  Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí
   mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.
 
   § 1881
 
   (1)  Postoupit  lze  pohledávku,  kterou  lze zcizit, pokud to ujednání
   dlužníka a věřitele nevylučuje.
 
   (2)  Nelze postoupit pohledávku, která zaniká smrtí nebo jejíž obsah by
   se změnou věřitele k tíži dlužníka změnil.
 
   § 1882
 
   (1)   Dokud   postupitel  dlužníka  nevyrozumí,  nebo  dokud  postupník
   postoupení   pohledávky   dlužníku   neprokáže,  může  se  dlužník  své
   povinnosti  zprostit  tím,  že  splní  postupiteli, nebo se s ním jinak
   vyrovná.
 
   (2)  Postoupil-li  postupitel tutéž pohledávku několika osobám, je vůči
   dlužníkovi účinné to postoupení, o němž se dlužník dozvěděl nejdříve.
 
   § 1883
 
   Postoupení  pohledávky  nemá  účinky  vůči  osobě, která dluh zajistila
   zástavním  právem,  ručením  nebo jiným způsobem, dokud jí postupitel o 
   postoupení  pohledávky  nevyrozumí  nebo  dokud jí postupník postoupení
   pohledávky neprokáže.
 
   § 1884
 
   (1)   Dlužníku  zůstávají  i  po  postoupení  zachovány  námitky  proti
   pohledávce,  které  měl v době postoupení. Své vzájemné pohledávky vůči
   postupiteli  může  dlužník  namítat  i vůči postupníkovi, i když v době
   postoupení  ještě nebyly splatné; musí však své pohledávky postupníkovi
   oznámit bez zbytečného odkladu poté, co se o postoupení dozvěděl.
 
   (2) Jestliže však dlužník proti poctivému postupníkovi uznal pohledávku
   jako pravou, je povinen jej uspokojit jako svého věřitele.
 
   § 1885
 
   (1)  Byla-li  pohledávka  postoupena  za  úplatu,  odpovídá  postupitel
   postupníkovi  až  do výše přijaté úplaty s úroky za to, že pohledávka v 
   době  postoupení  trvala,  a  ručí za její dobytnost. To neplatí, pokud
   postupník věděl, že pohledávka je budoucí, nejistá nebo nedobytná.
 
   (2)  Postupitel neodpovídá za dobytnost postoupené pohledávky, stala-li
   se   nedobytnou  až  po  postoupení  buď  náhodou,  anebo  nedopatřením
   postupníka.  Nedopatření  lze  postupníku  přičíst zejména tehdy, pokud
   nevymáhá  pohledávku  bez zbytečného odkladu poté, co se stala splatnou
   nebo odloží-li splatnost pohledávky.
 
   (3)  Jinak  platí  o  právech  a  povinnostech postupitele a postupníka
   přiměřeně  ustanovení  §  1914  až  1925;  vadu  pohledávky  však  musí
   postupník  u  postupitele  vytknout  bez zbytečného odkladu poté, co ji
   mohl a měl zjistit.
 
   § 1886
 
   (1) Na žádost postupníka může postupitel vymáhat postoupenou pohledávku
   svým   jménem   na   účet  postupníka;  bylo-li  postoupení  pohledávky
   dlužníkovi  již  oznámeno  nebo  prokázáno,  může postupitel pohledávku
   vymáhat,  pokud prokáže souhlas postupníka a pokud postupník pohledávku
   sám nevymáhá.
 
   (2)  Vymáhá-li postupitel pohledávku, může dlužník namítat proti ní své
   vzájemné  pohledávky, jež má vůči postupiteli, nikoliv však pohledávky,
   jež má vůči postupníkovi.

 
   § 1887
 
   Postoupení souboru pohledávek
 
   Postoupit  lze  i  soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích,
   je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná
   o  pohledávky  určitého  druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o 
   různé pohledávky z téhož právního důvodu.
 
   Pododdíl 2
 
   Změna v osobě dlužníka
 
   Převzetí dluhu
 
   § 1888
 
   (1) Kdo ujedná s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník
   na  jeho  místo,  dá-li  k tomu věřitel souhlas původnímu dlužníku nebo
   přejímateli dluhu.
 
   (2)  Přejde-li  na  nabyvatele  při  převodu  vlastnického práva k věci
   zapsané  ve veřejném seznamu i zapsané zástavní právo nebo jiná jistota
   váznoucí  na věci, má se za to, že přešel i dluh zajištěný jistotou. Po
   převodu  vlastnického  práva  může  zcizitel  vyzvat věřitele v písemné
   formě,  aby  namísto  něho  přijal  nabyvatele  jako  nového  dlužníka.
   Neodepře-li  věřitel  dát  k tomu souhlas, platí, že souhlas dal, pokud
   byl na tento následek ve výzvě výslovně upozorněn.
 
   § 1889
 
   Nepřivolí-li  věřitel  k  převzetí  dluhu  nebo  odmítne-li  k němu dát
   souhlas,   nevzniká   věřiteli  vůči  přejímateli  dluhu  přímé  právo;
   přejímatel  dluhu  má však vůči dlužníku povinnost zařídit, aby dlužník
   nemusel  věřiteli  plnit. Takovou povinnost má vůči dlužníku i ten, kdo
   se mu zaváže, že opatří plnění jeho věřiteli.
 
   § 1890
 
   (1)  Obsah  závazku se převzetím dluhu nemění. Přejímateli dluhu náleží
   všechny námitky, které mohl uplatnit původní dlužník. Převzetí dluhu se
   nedotýká ani vedlejších práv spojených s pohledávkou.
 
   (2)  Zajištění  dluhu  poskytnuté  třetí  osobou  však  trvá jen tehdy,
   souhlasí-li třetí osoba se změnou v osobě dlužníka.
 
   § 1891
 
   Ujednání,  kterým  namísto  dosavadního  dlužníka,  jehož dluh se ruší,
   vstupuje  nový  dlužník s dluhem ze samostatného právního poměru nebo s 
   povinností  plnit  jiný  předmět,  nevyvolává následky převzetí dluhu a
   posoudí se jako novace.
 
   § 1892
 
   Přistoupení k dluhu
 
   (1)  Kdo  bez  dlužníkova  souhlasu  ujedná s věřitelem, že za dlužníka
   splní jeho dluh, stává se novým dlužníkem vedle původního dlužníka a je
   spolu s ním zavázán společně a nerozdílně.
 
   (2)  Zajistila-li  dluh  původního dlužníka třetí osoba, nelze proti ní
   nastoupit  pro  neplnění  dluhu  novým  dlužníkem,  ledaže  k tomu dala
   souhlas.
 
   § 1893
 
   Převzetí majetku
 
   (1)  Převezme-li  někdo  od zcizitele veškerý majetek nebo jeho poměrně
   určenou  část, stává se společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z 
   dluhů,  které  s  převzatým  majetkem  souvisí  a o nichž nabyvatel při
   uzavření  smlouvy  věděl  nebo musel vědět. Nabyvatel však není povinen
   plnit více, než kolik činí hodnota majetku, jehož takto nabyl.
 
   (2)  Převezme-li  takový  majetek  osoba  zciziteli  blízká,  stává  se
   společně  a  nerozdílně  se  zcizitelem  dlužníkem  z  dluhů,  které  s 
   převzatým majetkem souvisí, bez omezení na hodnotu majetku, jehož takto
   nabyla.  To neplatí, prokáže-li, že o určitém dluhu nevěděla, ani vědět
   nemusela.
 
   (3)  Opačné  ujednání  mezi  zcizitelem  a nabyvatelem je vůči věřiteli
   neúčinné.
 
   § 1894
 
   Při přeměně právnické osoby ani při zcizení závodu nebo jeho pobočky se
   § 1893 nepoužije.
 
   Pododdíl 3
 
   Postoupení smlouvy
 
   § 1895
 
   (1) Nevylučuje-li to povaha smlouvy, může kterákoli strana převést jako
   postupitel  svá  práva  a povinnosti ze smlouvy nebo z její části třetí
   osobě,  pokud  s  tím  postoupená  strana souhlasí a pokud nebylo dosud
   splněno.
 
   (2)  Má-li být plnění ze smlouvy trvající nebo pravidelně se opakující,
   lze smlouvu postoupit s účinky k tomu, co ještě nebylo splněno.
 
   § 1896
 
   Při  částečném  postoupení smlouvy nebo při postoupení smlouvy několika
   postupníkům  nelze zkrátit práva postoupené strany z vedlejších doložek
   ve  smlouvě,  jako  jsou zejména ujednání o podmínce, záloze, závdavku,
   smluvní  pokutě,  odstoupení  od  smlouvy  a  odstupném nebo o rozhodčí
   doložce.
 
   § 1897
 
   (1)  Postoupení  smlouvy  je  vůči  postoupené  straně účinné od jejího
   souhlasu.  Souhlasila-li  předem, je postoupení smlouvy vůči postoupené
   straně  účinné  okamžikem,  kdy jí postupitel postoupení smlouvy oznámí
   nebo kdy jí postupník postoupení smlouvy prokáže.
 
   (2)  Obsahuje-li  smlouva  uzavřená  v  písemné  formě  ujednání, že je
   uzavřena  na  řad některé ze stran nebo jiné ujednání stejného významu,
   pak  tato  strana  postoupí  smlouvu rubopisem listiny. O náležitostech
   rubopisu,  jakož  i  o  tom, kdo je z rubopisu oprávněn a jak své právo
   prokazuje,  platí  právní  předpisy  o  směnkách.  Podle nich se rovněž
   posoudí, od koho může požadovat listinu ten, kdo o ni přišel.
 
   § 1898
 
   Okamžikem  účinnosti  postoupení  smlouvy  vůči  postoupené  straně  se
   postupitel osvobozuje od svých povinností v rozsahu postoupení.
 
   § 1899
 
   (1)  Následkům podle § 1898 může postoupená strana zabránit prohlášením
   vůči  postupiteli,  že  jeho  osvobození  odmítá.  V  tom  případě může
   postoupená  strana  po  postupiteli  požadovat,  aby  plnil,  neplní-li
   postupník převzaté povinnosti.
 
   (2)  Prohlášení  lze  učinit do patnácti dnů ode dne, kdy se postoupená
   strana  dozvěděla  nebo  kdy  musela  zjistit,  že  postupník  neplnil.
   Prodlení  s  prohlášením  je  sice  nezbavuje  účinků podle odstavce 1,
   postoupená strana však nahradí škodu způsobenou prodlením.
 
   § 1900
 
   Postoupené  straně  zůstávají  zachovány  všechny  námitky ze smlouvy i 
   proti   postupníkovi.   Jiné  námitky,  které  tato  strana  měla  vůči
   postupiteli,  jí zůstanou zachovány, vyhradí-li si to ve smlouvě nebo v 
   souhlasu s postoupením smlouvy.
 
   Oddíl 2
 
   Změny v obsahu závazků
 
   § 1901
 
   Stranám je na vůli ujednat si změnu svých práv a povinností.
 
   § 1902
 
   Novace
 
   Dohodou o změně obsahu závazku se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se
   novým  závazkem.  Může-li  však  dosavadní závazek vedle nového závazku
   obstát, má se za to, že nebyl zrušen.
 
   Narovnání
 
   § 1903
 
   (1)  Dosavadní  závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany
   ujednáním  upraví  práva  a  povinnosti  mezi  nimi  dosud  sporné nebo
   pochybné.  Týká-li  se  narovnání  věcného  práva  k  věci  zapsané  do
   veřejného   seznamu,  nastávají  účinky  narovnání  zápisem  do  tohoto
   seznamu.
 
   (2)  Narovnání  nelze  odporovat  jen proto, že jím vznikl nepoměr mezi
   vzájemným plněním stran.
 
   § 1904
 
   Platnost  narovnání  není  dotčena  omylem v tom, co bylo mezi stranami
   sporné  nebo  pochybné,  ledaže  omyl  vyvolala  některá  strana  lstí.
   Narovnání  dohodnuté  v  dobré  víře  nepozbývá  platnosti  ani  tehdy,
   zjistí-li  se  na  základě  skutečností  vyšlých  najevo  dodatečně, že
   některá ze stran pohledávku neměla.
 
   § 1905
 
   Narovnání,  kterým mají být mezi stranami upravena veškerá práva, nelze
   vztahovat  k  takovým právům, která byla vyloučena, ani k právům, která
   strany zřejmě nemohly mít na mysli.
 
   Společná ustanovení
 
   § 1906
 
   Ujednání  o  novaci  nebo o narovnání vyžaduje písemnou formu, byl-li i 
   původní  závazek  zřízen  v  písemné formě, nebo činí-li se o právu již
   promlčeném.
 
   § 1907
 
   Zajištění práv, která jsou předmětem novace nebo narovnání, se vztahuje
   i  na  práva  z  nich  vzniklá. Poskytla-li však zajištění osoba třetí,
   která  k  novaci  nebo k narovnání nepřistoupila, je zavázána nejvýše v 
   rozsahu  původního  závazku  a  zůstávají jí zachovány všechny námitky,
   které  mohla proti pohledávce uplatnit, kdyby k novaci nebo k narovnání
   nebylo došlo.
 
   Díl 7
 
   Zánik závazků
 
   Oddíl 1
 
   Splnění
 
   Obecná ustanovení
 
   § 1908
 
   (1) Splněním dluhu závazek zaniká.
 
   (2) Dlužník musí dluh splnit na svůj náklad a nebezpečí řádně a včas.
 
   § 1909
 
   Použil-li  dlužník ve shodě se smlouvou jako prostředek placení směnku,
   nemá vystavení směnky vliv na trvání peněžitého dluhu, ale věřitel může
   na  dlužníku požadovat plnění dluhu, jen nemohl-li dosáhnout splnění ze
   směnky;  pokud však věřitel splnění dosáhl, považuje se dluh za splněný
   již  vystavením  směnky.  To  platí  i tehdy, byl-li otevřen akreditiv,
   vystaven šek nebo v jiných obdobných případech.
 
   § 1910
 
   Proti své vůli nemůže být věřitel nucen, aby přijal něco jiného, než co
   přísluší  k  jeho  pohledávce,  a dlužník nemůže být nucen, aby poskytl
   něco  jiného,  než  co  je  dlužen. Totéž platí o místě, čase a způsobu
   splnění.
 
   § 1911
 
   Mají-li si strany navzájem plnit zároveň, může splnění požadovat jen ta
   strana,  která  sama dluh již splnila, nebo je ochotna a schopna splnit
   dluh současně s druhou stranou.
 
   § 1912
 
   (1)  Kdo  má plnit při vzájemném plnění napřed, může své plnění odepřít
   až  do  té doby, kdy mu bude vzájemné plnění poskytnuto nebo zajištěno;
   to však jen tehdy, je-li plnění druhé strany ohroženo okolnostmi, které
   u ní nastaly, které mu nebyly a neměly být známy, když smlouvu uzavřel.
 
   (2)  V  případě  uvedeném  v  odstavci 1 lze také poskytnout dodatečnou
   přiměřenou  lhůtu  k  splnění nebo k zajištění plnění a po jejím marném
   uplynutí odstoupit od smlouvy.
 
   § 1913
 
   Jedna  strana  nemůže odepřít plnění ani odstoupit od smlouvy proto, že
   dluh druhé strany vzniklý z jiného právního důvodu nebyl splněn řádně a
   včas.
 
   Řádné plnění
 
   § 1914
 
   (1)  Kdo  plní za úplatu jinému, je zavázán plnit bez vad s vlastnostmi
   vymíněnými  nebo  obvyklými  tak,  aby bylo možné použít předmět plnění
   podle smlouvy, a je-li stranám znám, i podle účelu smlouvy.
 
   (2) Je-li splněno vadně, má příjemce práva z vadného plnění.
 
   § 1915
 
   Dlužník  je  zavázán  plnit  ve  střední jakosti, není-li mezi stranami
   ujednána jiná jakost.
 
   § 1916
 
   (1) Dlužník plní vadně, zejména
 
   a)  poskytne-li  předmět  plnění,  který  nemá  stanovené nebo ujednané
   vlastnosti,
 
   b)  neupozorní-li  na  vady, které předmět plnění má, ač se při takovém
   předmětu obvykle nevyskytují,
 
   c)  ujistí-li věřitele v rozporu se skutečností, že předmět plnění nemá
   žádné vady, anebo že se věc hodí k určitému užívání, nebo
 
   d) zcizí-li cizí věc neoprávněně jako svoji.
 
   (2)  K  projevu vůle, kterým zcizitel předem omezí zákonný rozsah svých
   povinností z vadného plnění, se nepřihlíží. Vzdá-li se nabyvatel předem
   svého práva z vadného plnění, vyžaduje projev jeho vůle písemnou formu.
 
   § 1917
 
   Je-li  vada nápadná a zřejmá již při uzavírání smlouvy nebo lze-li vadu
   zjistit  z  veřejného seznamu, jde k tíži nabyvatele. To neplatí, pokud
   zcizitel vadu lstivě zastřel nebo pokud nabyvatele výslovně ujistil, že
   věc takovou vadu nemá nebo že je vůbec bez vad.
 
   § 1918
 
   Přenechá-li  se  věc  jak stojí a leží (úhrnkem), jdou její vady k tíži
   nabyvatele.   To   neplatí,  nemá-li  věc  vlastnost,  o  níž  zcizitel
   prohlásil, že ji má, nebo již si nabyvatel vymínil.
 
   § 1919
 
   (1)  Převezme-li  zcizitel  záruku  za  jakost, zaručuje se, že předmět
   plnění  bude  po  určitou  dobu  po  splnění  způsobilý  pro  použití k 
   ujednanému   účelu  a  že  si  podrží  ujednané  vlastnosti;  nejsou-li
   ujednány, vztahuje se záruka na účel a vlastnosti obvyklé.
 
   (2)  Není-li  záruka  ujednána  ve  smlouvě,  může  ji zcizitel převzít
   prohlášením  v  záručním  listu, popřípadě vyznačením záruční doby nebo
   doby  použitelnosti  či  trvanlivosti  věci  na obalu. Je-li ve smlouvě
   ujednána  záruční doba odlišná od záruční doby uvedené na obalu, platí,
   co  bylo ujednáno. Uvede-li se v záručním listě záruční doba delší, než
   je  doba  ujednaná  nebo  vyznačená  na obalu, platí tato delší záruční
   doba.
 
   § 1920
 
   (1)  Předmět  plnění má právní vadu, pokud k němu uplatňuje právo třetí
   osoba,  ledaže  o  takovém  omezení nabyvatel věděl nebo musel vědět. V 
   takovém případě to nabyvatel oznámí bez zbytečného odkladu zciziteli.
 
   (2)  Kdo  na  sebe  převedl právo k předmětu, o kterém ví, že zciziteli
   nepatří  nebo že zcizitel není oprávněn takové právo zřídit, nemá právo
   z této vady.
 
   § 1921
 
   (1)  Nabyvatel  může  právo z vadného plnění uplatnit u soudu, vytkl-li
   vadu  zciziteli  bez  zbytečného  odkladu  poté,  kdy  měl  možnost věc
   prohlédnout a vadu zjistit, a to buď označením vady nebo oznámením, jak
   se  projevuje.  Vadu  lze vytknout do šesti měsíců od převzetí předmětu
   plnění.
 
   (2)   Vadu   krytou  zárukou  musí  nabyvatel  vytknout  zciziteli  bez
   zbytečného  odkladu  poté, kdy měl možnost předmět plnění prohlédnout a
   vadu  zjistit, nejpozději však v reklamační lhůtě určené délkou záruční
   doby. Tím není dotčen odstavec 1.
 
   (3)  Nevytkl-li  nabyvatel  vadu  včas  a  namítne-li zcizitel opožděné
   vytknutí,  soud  nabyvateli  právo  nepřizná. To neplatí, pokud je vada
   důsledkem  skutečnosti,  o  které zcizitel při předání věděl nebo musel
   vědět.
 
   § 1922
 
   (1)  Jakmile  nabyvatel  zjistí  vadu, oznámí to bez zbytečného odkladu
   zciziteli  a předmět plnění zciziteli předá, nebo jej podle jeho pokynů
   uschová  nebo  s  ním  jinak  vhodně  naloží  tak,  aby  vada mohla být
   přezkoumána.  Jedná-li  se o předmět podléhající rychlé zkáze, může jej
   nabyvatel po upozornění zcizitele bez prodlení prodat.
 
   (2)  Vytkl-li  nabyvatel  zciziteli  vadu  oprávněně,  neběží lhůta pro
   uplatnění  práv  z  vadného  plnění ani záruční doba po dobu, po kterou
   nabyvatel nemůže vadný předmět užívat.
 
   § 1923
 
   Je-li  vada  odstranitelná,  může  se nabyvatel domáhat buď opravy nebo
   doplnění  toho,  co  chybí, anebo přiměřené slevy z ceny. Nelze-li vadu
   odstranit  a  nelze-li  pro ni předmět řádně užívat, může nabyvatel buď
   odstoupit od smlouvy, anebo se domáhat přiměřené slevy z ceny.
 
   § 1924
 
   Kdo  má  právo  podle  §  1923,  náleží  mu  i  náhrada  nákladů účelně
   vynaložených  při  uplatnění  tohoto  práva. Neuplatní-li však právo na
   náhradu do jednoho měsíce po uplynutí lhůty, ve které je třeba vytknout
   vadu,  soud právo nepřizná, pokud zcizitel namítne, že právo na náhradu
   nebylo uplatněno včas.
 
   § 1925
 
   Právo z vadného plnění nevylučuje právo na náhradu škody; čeho však lze
   dosáhnout  uplatněním  práva  z vadného plnění, toho se nelze domáhat z 
   jiného právního důvodu.
 
   Způsob plnění
 
   § 1926
 
   (1)  Lze-li  dluh  splnit  několika  způsoby, pak se má za to, že volba
   způsobu  plnění náleží dlužníku. Má-li právo volby věřitel, musí způsob
   plnění  zvolit  v  ujednané době, jinak bez zbytečného odkladu tak, aby
   dlužník mohl podle jeho volby splnit.
 
   (2)  Nevykoná-li  strana  volbu včas, nabývá právo zvolit způsob plnění
   trvale druhá strana.
 
   (3)  Kdo  zvolil  způsob  plnění,  nemůže jej bez souhlasu druhé strany
   změnit.
 
   § 1927
 
   (1)  Má-li dlužník plnit jedno z více volitelných plnění, není oprávněn
   splnit část jednoho a část jiného plnění, ani k tomu nemůže být nucen.
 
   (2)  Stane-li  se  jedno z více volitelných plnění nemožným, omezuje se
   závazek  na  plnění  zbývající.  Jestliže  však nemožnost tohoto plnění
   způsobil  ten,  kdo  neměl  právo  volby,  může druhá strana od smlouvy
   odstoupit.
 
   § 1928
 
   Kdo  měl  právo volby, může od smlouvy odstoupit, byla-li volba zmařena
   vyšší mocí nebo druhou stranou.
 
   § 1929
 
   Má-li  dlužník  plnit  věc  určenou  podle druhu, je zavázán poskytnout
   věřiteli  věc,  jež  se  hodí  pro  účel,  pro  nějž se věc téhož druhu
   zpravidla používá na základě obdobných smluv.
 
   § 1930
 
   (1) Dluh se plní vcelku.
 
   (2)  Nabízí-li  dlužník  částečné  plnění,  musí  je  věřitel přijmout,
   neodporuje-li  to  povaze  závazku nebo účelu smlouvy, pokud tento účel
   musel  být  dlužníku alespoň zřejmý. Věřiteli tím nevzniknou žádné jiné
   povinnosti.  Dlužník  nahradí  věřiteli  zvýšené  náklady  způsobené mu
   částečným plněním.
 
   § 1931
 
   Bylo-li  ujednáno  plnění  ve  splátkách a nesplnil-li dlužník některou
   splátku,  má  věřitel  právo  na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to
   strany  ujednaly.  Toto  právo  může  věřitel  uplatnit  nejpozději  do
   splatnosti nejblíže příští splátky.
 
   § 1932
 
   (1)  Má-li  dlužník  plnit  na  jistinu,  úroky  a  náklady  spojené  s 
   uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené,
   pak  na  úroky  z  prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže
   dlužník projeví při plnění jinou vůli.
 
   (2)  Určí-li  dlužník,  že  plní nejprve na jistinu, úročí se náklady i 
   úroky.
 
   § 1933
 
   (1)  Je-li  dlužník dlužen z několika závazků k plnění stejného druhu a
   neurčí-li  při plnění, na který dluh plní, započte se plnění nejprve na
   závazek,  o  jehož  splnění  věřitel  dlužníka  již  upomenul, jinak na
   závazek  nejméně  zajištěný. Při stejné míře zajištění několika závazků
   se plnění započte nejprve na závazek nejdříve splatný.
 
   (2)  Na  náhradu  škody se placení započte až po splnění závazku, jehož
   porušením  povinnost  k  náhradě škody vznikla, neurčil-li dlužník něco
   jiného.
 
   § 1934
 
   Splní-li dlužník, který není plně svéprávný, svůj splatný dluh, zprostí
   se   závazku.  Plnil-li  však  na  dluh  nejistý  nebo  nesplatný,  lze
   požadovat,  aby  mu  bylo  plnění  vráceno; to neplatí, stal-li se dluh
   mezitím splatným.
 
   § 1935
 
   Plní-li dlužník pomocí jiné osoby, odpovídá tak, jako by plnil sám.
 
   § 1936
 
   (1)  Věřitel  musí  přijmout  plnění,  které  mu  se souhlasem dlužníka
   nabídne  třetí  osoba.  To  neplatí,  je-li  plnění  vázáno  na  osobní
   vlastnosti dlužníka.
 
   (2)  Kdo  plní  dluh  jiného,  aniž  za  dluh  ručí  a  ani  jinak dluh
   nezajistil,  může na věřiteli požadovat před splněním nebo při něm, aby
   mu postoupil svoji pohledávku.
 
   § 1937
 
   (1)  Souhlasu dlužníka není třeba, pokud třetí osoba plní věřiteli jeho
   dluh proto, že za dluh ručí nebo závazek jinak zajišťuje.
 
   (2) Splněním dluhu vstupuje tato osoba do práv věřitele a má právo, aby
   jí  dlužník  vyrovnal,  co  za  něho  plnila. Pohledávka věřitele na ni
   přechází  včetně  příslušenství, zajištění a dalších práv s pohledávkou
   spojených. Věřitel vydá tomu, kdo za dlužníka plnil, potřebné doklady o 
   pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.
 
   § 1938
 
   (1)  Plní-li třetí osoba za dlužníka jen část dluhu, může požadovat jen
   vyrovnání  toho,  co  za  dlužníka  plnila.  Původní  věřitel  má právo
   požadovat  vyrovnání  zůstatku  své  pohledávky  přednostně  před novým
   věřitelem,  ledaže se novému věřiteli zaručil, že mu bude nahrazeno, co
   za dlužníka vydal.
 
   (2)  Plní-li za dlužníka více osob, má každá právo na poměrné vyrovnání
   podle podílu, v němž za dlužníka plnila.
 
   Poukázka
 
   § 1939
 
   (1)  Poukázka opravňuje poukazníka vybrat u poukázaného vlastním jménem
   plnění  a poukázanému se poukázkou přikazuje, aby poukazníkovi plnil na
   účet  poukazatele.  Přímé  právo vznikne poukazníkovi proti poukázanému
   jen tehdy, přijme-li poukázaný poukázku.
 
   (2) Poukázku lze vystavit i na řad nebo na doručitele.
 
   § 1940
 
   Není-li  mezi  poukazatelem  a  poukázaným  jiný  právní důvod, platí o 
   právech  a  povinnostech  jich  obou  ustanovení  o  příkazní  smlouvě;
   poukázka však nezanikne smrtí poukazatele nebo poukázaného.
 
   § 1941
 
   Poukazník bez zbytečného odkladu oznámí poukazateli, nechce-li poukázku
   použít,  anebo  odpírá-li  poukázaný  poukázku  přijmout  nebo podle ní
   plnit.
 
   § 1942
 
   Dokud  poukázaný  ještě  nepřijal  poukázku  vůči poukazníkovi, může ji
   poukazatel  odvolat.  Na právním poměru mezi poukazatelem a poukazníkem
   závisí, zda odvolání poukázky působí také vůči poukazníkovi.
 
   § 1943
 
   Poukázaný, který poukázku přijal, může vůči poukazníkovi uplatnit jenom
   námitky,  které  se  týkají  platnosti přijetí, neplatnosti poukázky či
   jejích  vad  nebo  námitky,  které se zakládají na výslovném ustanovení
   poukázky   nebo   které   je  poukázaný  oprávněn  vznést  osobně  vůči
   poukazníkovi.
 
   § 1944
 
   (1) Dluží-li již poukázaný poukazateli to, co mu má plnit, je vůči němu
   povinen   poukázce   vyhovět   a  jeho  dluh  zanikne  teprve  tím,  že
   poukazníkovi  splní.  Má-li  být  poukázkou  splněn  dluh poukazatele u 
   poukazníka,  který  k  tomu  přivolil, je poukazník povinen poukázaného
   vyzvat, aby plnil.
 
   (2) Poukázaný je povinen plnit jen proti vydání kvitované poukázky.
 
   § 1945
 
   Počala-li  ve  vztahu  mezi  poukazatelem a poukazníkem běžet promlčecí
   lhůta  ohledně  závazku,  jehož plnění je předmětem poukázky, a to před
   okamžikem,  kdy  poukazníkovi došlo sdělení o přijetí poukázky, běží od
   této doby promlčecí lhůta ve vztahu mezi poukázaným a poukazníkem.
 
   § 1946
 
   Poukázka na řad
 
   (1) Zní-li poukázka na řad, může být převedena rubopisem.
 
   (2) Rubopisem přecházejí všechna práva z poukázky na osobu oprávněnou z 
   rubopisu.
 
   (3) O náležitostech rubopisu, jakož i o tom, kdo je z rubopisu oprávněn
   a jak své právo prokazuje, platí právní předpisy o směnkách. Podle nich
   se  rovněž  posoudí,  od  koho  může  požadovat  poukázku ten, kdo o ni
   přišel.
 
   § 1947
 
   Poukázka na doručitele
 
   Byla-li  poukázka  vystavena  na  doručitele,  zaplatí  poukázaný  dluh
   každému, kdo mu ji předloží.
 
   § 1948
 
   Ustanovení  o  poukázce  na  řad  a o poukázce na doručitele se obdobně
   použijí na případ převodu pohledávky potvrzené listinou, kterou dlužník
   vystavil na řad nebo na doručitele.
 
   Kvitance
 
   § 1949
 
   (1) Přijímá-li věřitel plnění, vydá dlužníkovi na jeho žádost potvrzení
   o  splnění  dluhu  (kvitanci).  V  kvitanci  vyznačí  jméno  dlužníka i 
   věřitele,  předmět  plnění  a  místo  a čas, kde a kdy byl dluh splněn.
   Je-li  kvitance  vydána na jistinu, má se za to, že bylo vyrovnáno také
   příslušenství pohledávky.
 
   (2) Dlužník může plnění odepřít, nevydá-li mu věřitel zároveň kvitanci.
 
   § 1950
 
   Při  opakovaných  plněních z téhož právního důvodu se má za to, že ten,
   kdo  předloží  kvitanci  na  plnění splatné později, splnil také to, co
   bylo splatno dříve.
 
   § 1951
 
   Dlužník  splní  dluh i tehdy, splní-li tomu, kdo mu předloží věřitelovo
   potvrzení,  že  je  oprávněn plnění přijmout, nebo vydá-li mu kvitanci,
   kterou  věřitel  vystavil,  ledaže dlužník věděl, že ten, kdo potvrzení
   předložil, není oprávněn plnění přijmout.
 
   § 1952
 
   Dlužní úpis
 
   (1)  Věřitel,  který  má dlužníkovo prohlášení o uznání dluhu nebo jiný
   dlužní  úpis,  je  musí  dlužníkovi  při splnění vrátit nebo na dlužním
   úpisu  vyznačit,  že  bylo  splněno  částečně.  Není-li  to možné, může
   dlužník  požadovat,  aby  mu  věřitel  vydal  potvrzení, že dlužní úpis
   pozbyl  platnosti  v  rozsahu,  ve kterém byl dluh splněn. Ustanovení o 
   kvitanci tím nejsou dotčena.
 
   (2)  Obdrží-li  dlužník  dlužní úpis bez kvitance, má se za to, že dluh
   byl splněn.
 
   § 1953
 
   Náhradní splnění
 
   (1)  Nelze-li dluh splnit proto, že věřitel je neznámý nebo nepřítomný,
   že  věřitel  odmítl  bezdůvodně  plnění přijmout, že dlužník je bez své
   viny  v nejistotě, kdo je věřitelem, nebo z jiných důležitých příčin na
   straně  věřitele,  je  dlužník oprávněn složit předmět plnění do soudní
   úschovy.  Účelně vynaložené náklady spojené s náhradním splněním jdou k 
   tíži věřitele.
 
   (2)  O  složení předmětu plnění do úschovy vyrozumí soud toho, pro koho
   se složení stalo, a podle potřeby zařídí jeho zastoupení.
 
   Místo plnění
 
   § 1954
 
   K řádnému splnění se vyžaduje, aby byl dluh splněn ve stanoveném místě.
   Nelze-li  místo  plnění zjistit ze smlouvy, povahy závazku nebo z účelu
   plnění, plní se v místě stanoveném zákonem.
 
   § 1955
 
   (1)  Nepeněžitý  dluh  plní  dlužník v místě svého bydliště nebo sídla.
   Peněžitý dluh plní dlužník v místě bydliště nebo sídla věřitele.
 
   (2)  Vznikl-li závazek při provozu závodu, plní se dluh v místě závodu.
   To platí obdobně, vznikl-li závazek při provozu provozovny.
 
   § 1956
 
   Má-li být plněno u věřitele a změnil-li věřitel po uzavření smlouvy své
   bydliště  nebo  sídlo,  popřípadě umístění závodu nebo provozovny, nese
   věřitel  zvýšené  náklady  a  zvýšené  nebezpečí,  které  tím  dlužníku
   vzniknou.
 
   § 1957
 
   (1)   Plní-li   dlužník  peněžitý  dluh  prostřednictvím  poskytovatele
   platebních  služeb,  je  dluh  splněn  připsáním peněžní částky na účet
   poskytovatele platebních služeb věřitele.
 
   (2) Plní-li dlužník peněžitý dluh poštovním poukazem, je dluh splněn
 
   a)  připsáním  peněžní  částky  na účet poskytovatele platebních služeb
   věřitele, je-li dluh plněn na účet, nebo
 
   b) vyplacením peněžní částky věřiteli v hotovosti.
 
   Čas plnění
 
   § 1958
 
   (1)  Je-li  čas  plnění  přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník
   povinen plnit i bez vyzvání věřitele.
 
   (2)  Neujednají-li  strany,  kdy  má  dlužník splnit dluh, může věřitel
   požadovat  plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného
   odkladu.
 
   § 1959
 
   Neplyne-li  z  ustálené  předchozí  praxe  stran nebo ze zvyklostí něco
   jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem
 
   a) „začátkem období“ prvních deset dnů tohoto období,
 
   b) „polovinou měsíce“ období od 10. do 20. dne v měsíci,
 
   c) „polovinou čtvrtletí“ druhý měsíc čtvrtletí,
 
   d) „konec období“ posledních deset dnů období,
 
   e)  „ihned“  dobu  do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin
   dobu  do  dvou  dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti
   dnů.
 
   § 1960
 
   Je-li podle smlouvy dlužník oprávněn, aby určil čas plnění, a neurčí-li
   jej  v  přiměřené době, určí jej na návrh věřitele soud podle okolností
   případu.
 
   § 1961
 
   Neujednají-li  si strany, zda je čas plnění určen v prospěch jich obou,
   nebo  jen  jedné  z  nich, platí, že je určen v prospěch obou stran. To
   neplatí, vylučuje-li to povaha plnění.
 
   § 1962
 
   (1)  Je-li  čas plnění ve prospěch obou stran, nemůže věřitel požadovat
   plnění předčasně, ani dlužník předčasně plnit dluh.
 
   (2)  Je-li  čas  plnění  ve prospěch dlužníka, nemůže věřitel předčasně
   požadovat plnění, ale dlužník může dluh předčasně splnit.
 
   (3)  Je-li  čas  plnění  stanoven  ve  prospěch  věřitele, může věřitel
   požadovat plnění předčasně, ale dlužník nesmí dluh předčasně splnit.
 
   § 1963
 
   (1)  Je-li obsahem vzájemného závazku podnikatelů povinnost dodat zboží
   nebo  službu  za  úplatu,  je  cena  splatná, aniž je zapotřebí výzvy k 
   placení,  do  třiceti  dnů  ode dne, kdy byla dlužníku doručena faktura
   nebo  jiná  výzva  podobné  povahy,  anebo  ode dne obdržení zboží nebo
   služby,  podle  toho,  který  z těchto dnů nastal později. Bylo-li však
   ujednáno  převzetí zboží nebo služby, popřípadě ověření, zda bylo řádně
   splněno,  je  cena  splatná  do třiceti dnů ode dne převzetí, popřípadě
   ověření.  To platí i pro závazek podnikatele a veřejnoprávní korporace,
   popřípadě  právnické  osoby  touto  korporací  založené,  i když nejsou
   podnikateli.
 
   (2)  Smluvní strany si mohou ujednat dobu splatnosti delší šedesáti dnů
   jen  tehdy, pokud to není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé. Je-li však
   obsahem   závazku   podnikatele   povinnost  dodat  zboží  nebo  službu
   veřejnoprávní  korporaci,  smluvní  strany  si mohou ujednat delší dobu
   splatnosti  jen  tehdy,  pokud je to odůvodněno povahou závazku, a doba
   splatnosti nesmí přesáhnout šedesát dní.
 
   § 1964
 
   (1)  Smluvní  strana  má  právo  dovolat se neúčinnosti ujednání o času
   plnění   odchylujícího   se   od   ustanovení   §  1963  nebo  ujednání
   odchylujícího  se  od  zákonné výše úroku z prodlení, pokud jsou taková
   ujednání vůči věřiteli hrubě nespravedlivá.
 
   (2)  Dovolat  se  neúčinnosti za podmínek stanovených v odstavci 1 má i 
   právnická   osoba   založená   k   ochraně  zájmů  malých  a  středních
   podnikatelů,   jestliže   jsou  tato  ujednání  obsažena  v  obchodních
   podmínkách.
 
   (3)  Prohlásí-li  soud  ujednání  za  neúčinné, použijí se namísto něho
   ustanovení  zákona,  ledaže  soud rozhodne v zájmu spravedlivého řešení
   jinak.
 
   § 1965
 
   Je-li  mezi  podnikateli ujednáno převzetí zboží nebo služby, popřípadě
   ověření, zda bylo řádně splněno, nepřekročí doba takového převzetí nebo
   ověření  třicet  dnů.  Doba převzetí nebo ověření může překročit třicet
   dnů jen tehdy, není-li to vůči věřiteli hrubě nespravedlivé.
 
   § 1966
 
   Ustanovením § 1963 není dotčeno právo smluvních stran ujednat si plnění
   ve formě splátek.
 
   § 1967
 
   Plní-li  dlužník peněžitý dluh před stanoveným časem, není oprávněn bez
   souhlasu  věřitele  odečíst od dlužné částky úroky odpovídající době, o 
   niž plnil dříve.
 
   Prodlení dlužníka
 
   § 1968
 
   Dlužník,  který  svůj  dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník
   není  za  prodlení  odpovědný,  nemůže-li  plnit  v  důsledku  prodlení
   věřitele.
 
   § 1969
 
   Po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu,
   anebo  může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo
   stanovených zákonem.
 
   § 1970
 
   Po  dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může
   věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat
   zaplacení  úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.
   Výši  úroku  z  prodlení  stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany
   výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
 
   § 1971
 
   Věřitel  má  právo na náhradu škody vzniklé nesplněním peněžitého dluhu
   jen tehdy, není-li kryta úroky z prodlení.
 
   § 1972
 
   (1)  Věřitel  má  právo  dovolat  se  neúčinnosti  ujednání  o  úroku z 
   prodlení,  které  se  odchyluje  od  zákona tak, že se zřetelem ke všem
   okolnostem  a  podmínkám  případu  zhoršuje jeho postavení, aniž je pro
   takovou  odchylku  spravedlivý  důvod.  Prohlásí-li  soud  ujednání  za
   neúčinné,  použijí  se  namísto  něho  ustanovení  zákona,  ledaže soud
   rozhodne v zájmu spravedlivého řešení jinak.
 
   (2)   Právo  dovolat  se  neúčinnosti  obchodních  podmínek  v  rozsahu
   odporujícím  odstavci  1  má i právnická osoba založená k ochraně zájmů
   malých a středních podnikatelů.
 
   § 1973
 
   Dojde-li  k  dohodě,  že  dluh  již  splatný bude plněn ve splátkách, a
   chce-li  věřitel,  aby  dlužník ve splátkách platil i úroky z prodlení,
   musí to být výslovně dohodnuto.
 
   § 1974
 
   Dlužník  nese  po  dobu  svého prodlení nebezpečí škody na věci, ať již
   škoda vznikla z jakékoli příčiny, ledaže prokáže, že by škoda vznikla i 
   při  řádném  plnění jeho povinnosti nebo že škodu způsobil věřitel nebo
   vlastník  věci. To platí i tehdy, nakládá-li dlužník s věcí v rozporu s 
   jinými svými povinnostmi ze závazku.
 
   Prodlení věřitele
 
   § 1975
 
   Věřitel   je  v  prodlení,  nepřijal-li  řádně  nabídnuté  plnění  nebo
   neposkytl-li dlužníku součinnost potřebnou ke splnění dluhu.
 
   § 1976
 
   Je-li  předmětem  plnění  věc,  nese  věřitel  po  dobu  svého prodlení
   nebezpečí  škody  na  věci, ať již škoda vznikne z jakékoli příčiny. To
   neplatí, způsobí-li škodu dlužník.
 
   Společná ustanovení
 
   § 1977
 
   Poruší-li  strana prodlením svou smluvní povinnost podstatným způsobem,
   může  druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud to prodlévajícímu oznámí
   bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla.
 
   § 1978
 
   (1)  Zakládá-li  prodlení jedné ze smluvních stran nepodstatné porušení
   její  smluvní  povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit poté,
   co   prodlévající  strana  svoji  povinnost  nesplní  ani  v  dodatečné
   přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky.
 
   (2)  Oznámí-li  věřitel  dlužníkovi,  že  mu  určuje dodatečnou lhůtu k 
   plnění  a  že  mu  ji  již neprodlouží, platí, že marným uplynutím této
   lhůty od smlouvy odstoupil.
 
   § 1979
 
   Poskytl-li  věřitel  dlužníku  nepřiměřeně  krátkou  dodatečnou lhůtu k 
   plnění  a  odstoupí-li  od  smlouvy po jejím uplynutí, nastávají účinky
   odstoupení  teprve  po  marném  uplynutí  doby, která měla být dlužníku
   poskytnuta  jako  přiměřená.  To platí i tehdy, odstoupil-li věřitel od
   smlouvy, aniž byl dlužníkovi dodatečnou lhůtu k plnění poskytl.
 
   § 1980
 
   Fixní závazek
 
   (1)  Byla-li  ve  smlouvě  ujednána  přesná doba plnění a vyplývá-li ze
   smlouvy  nebo  z  povahy  závazku,  že  věřitel nemůže mít na opožděném
   plnění zájem, zaniká závazek počátkem prodlení dlužníka, ledaže věřitel
   dlužníku bez zbytečného odkladu oznámí, že na splnění smlouvy trvá.
 
   (2)  Zánikem závazku nastávají tytéž účinky, jako by věřitel od smlouvy
   odstoupil.
 
   Oddíl 2
 
   Jiné způsoby zániku závazků
 
   § 1981
 
   Dohoda
 
   Stranám  je  na vůli ujednat si zánik závazku, aniž bude zřízen závazek
   nový.
 
   Započtení
 
   § 1982
 
   (1)  Dluží-li  si  strany  vzájemně plnění stejného druhu, může každá z 
   nich  prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti
   pohledávce  druhé  strany.  K  započtení lze přistoupit, jakmile straně
   vznikne  právo  požadovat  uspokojení  vlastní  pohledávky a plnit svůj
   vlastní dluh.
 
   (2)  Započtením  se  obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně
   kryjí;  nekryjí-li  se  zcela,  započte  se pohledávka obdobně jako při
   splnění.  Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly
   způsobilými k započtení.
 
   § 1983
 
   K  prohlášení  o započtení učiněném pod podmínkou nebo s doložením času
   se nepřihlíží.
 
   § 1984
 
   (1)  Dluží-li  dlužník  společně  a  nerozdílně  s  jinými,  může proti
   věřiteli  započíst  pohledávku  svého  spoludlužníka jen do výše podílu
   spoludlužníka na společném dluhu.
 
   (2)  Dlužník  věřitelů  oprávněných  společně  a  nerozdílně  může vůči
   některému  ze  spoluvěřitelů započíst to, co mu spoluvěřitel dluží, jen
   do výše jeho podílu na společné pohledávce.
 
   § 1985
 
   Ten,  kdo vede pro druhou stranu účet, může započíst peněžní prostředky
   na něm uložené na úhradu vzájemné pohledávky vzniklé na základě smlouvy
   o účtu.
 
   § 1986
 
   Byla-li  pohledávka  postupně  převedena  na několik osob, může dlužník
   použít  k  započtení  jen  pohledávku,  kterou  měl v době převodu vůči
   prvnímu věřiteli, a pohledávku, kterou má vůči poslednímu věřiteli.
 
   § 1987
 
   (1)  K  započtení  jsou  způsobilé  pohledávky, které lze uplatnit před
   soudem.
 
   (2) Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.
 
   § 1988
 
   (1)  Zakazuje  se započtení proti pohledávce výživného pro nezletilého,
   který není plně svéprávný.
 
   (2) Zakazuje se započtení proti pohledávce na náhradu újmy způsobené na
   zdraví,  ledaže se jedná o vzájemnou pohledávku na náhradu téhož druhu,
   a  proti  pohledávce  mzdy,  platu,  odměny ze smlouvy o výkonu závislé
   práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek a
   náhradě mzdy nebo platu ve výši přesahující jejich polovinu.
 
   § 1989
 
   (1)  Promlčení pohledávky započtení nebrání, nastalo-li po době, kdy se
   pohledávky staly způsobilými k započtení.
 
   (2) Odsunul-li věřitel k dlužníkově žádosti čas plnění bezúplatně, může
   svoji  pohledávku  přesto  započíst  po  uplynutí času, kdy měl dlužník
   plnit původně.
 
   § 1990
 
   Má-li  být  každá  pohledávka  uspokojena  v  jiném  místě,  nebrání to
   započtení,  ale  strana,  vůči  níž  bylo  takto započteno, má právo na
   náhradu  škody vzniklé jí tím, že plnění na určeném místě nezíská, nebo
   že na určeném místě nemůže plnit.
 
   § 1991
 
   Zákaz  započtení pohledávky prohlášením jedné ze stran nebrání stranám,
   aby  si  započtení  ujednaly;  k  ujednání o započtení proti pohledávce
   výživného   pro   nezletilého,  který  není  plně  svéprávný,  se  však
   nepřihlíží.
 
   § 1992
 
   Odstupné
 
   Ujednají-li  si  strany, že jedna z nich může závazek zrušit zaplacením
   odstupného,  ruší  se  závazek  zaplacením  odstupného obdobně jako při
   odstoupení  od smlouvy. Právo zrušit závazek zaplacením odstupného však
   nemá  strana,  která již, byť i jen zčásti, plnění druhé strany přijala
   nebo druhé straně sama plnila.
 
   Splynutí
 
   § 1993
 
   (1)  Splyne-li  jakýmkoli  způsobem  právo  s povinností v jedné osobě,
   zaniknou právo i povinnost, nestanoví-li zákon jinak.
 
   (2)  Splyne-li právo věřitele s povinností toho, kdo závazek zajišťuje,
   nezaniká tím hlavní dluh.
 
   § 1994
 
   Splynutím  práva  věřitele  a  povinnosti jednoho z dlužníků zavázaných
   společně  a  nerozdílně  zaniká dluh do výše odpovídající podílu tohoto
   spoludlužníka. Splynutím povinnosti dlužníka a práva jednoho z věřitelů
   oprávněných   společně   a   nerozdílně   zaniká   pohledávka  do  výše
   odpovídající podílu tohoto spoluvěřitele.
 
   Prominutí dluhu
 
   § 1995
 
   (1)  Promine-li  věřitel  dlužníku  dluh,  má  se  za  to, že dlužník s 
   prominutím  dluhu  souhlasí,  pokud  neprojevil  bez zbytečného odkladu
   nesouhlas výslovně nebo plněním dluhu.
 
   (2)  K  prominutí  dluhu  dojde  i  v případě, že věřitel vydá dlužníku
   kvitanci  nebo  mu vrátí dlužní úpis, aniž dluh splnil; vydá-li věřitel
   kvitanci   nebo   vrátí-li   dlužní   úpis  na  celý  dluh  jednomu  ze
   spoludlužníků,   má   se   za   to,   že  věřitel  prominul  dluh  všem
   spoludlužníkům.
 
   § 1996
 
   (1)  Promine-li  věřitel  dluh jednomu z dlužníků zavázaných společně a
   nerozdílně,  má  prominutí  dluhu účinky vůči ostatním spoludlužníkům v 
   rozsahu podílu toho spoludlužníka, který byl ze závazku propuštěn.
 
   (2)  Promine-li  dlužníku  dluh jeden z věřitelů oprávněných společně a
   nerozdílně,   zbavuje   to  dlužníka  dluhu  v  rozsahu  podílu  tohoto
   spoluvěřitele.
 
   § 1997
 
   Promine-li  věřitel  povinnost tomu, kdo dluh zajišťuje, nemá prominutí
   účinky vůči hlavnímu dluhu. Propustí-li však věřitel ze závazku jednoho
   ze  spoluručitelů, zůstávají ostatním spoluručitelům zachovány námitky,
   které mohl uplatnit spoluručitel, jehož povinnost byla prominuta.
 
   Výpověď
 
   § 1998
 
   (1) Závazek lze vypovědět, ujednají-li si to strany nebo stanoví-li tak
   zákon.
 
   (2)  Je-li  závazek  vypovězen, zaniká uplynutím výpovědní doby. Lze-li
   však  závazek  vypovědět  bez  výpovědní doby, zaniká závazek účinností
   výpovědi.
 
   § 1999
 
   (1) Zavazuje-li smlouva ujednaná na dobu neurčitou alespoň jednu stranu
   k  nepřetržité nebo opakované činnosti, anebo zavazuje-li alespoň jednu
   stranu takovou činnost strpět, lze závazek zrušit ke konci kalendářního
   čtvrtletí výpovědí podanou alespoň tři měsíce předem.
 
   (2)  Zavázala-li  se  strana zdržet se určité činnosti a je-li z povahy
   závazku zřejmé, že povinnost není časově omezena, ustanovení odstavce 1
   se nepoužije.
 
   § 2000
 
   (1) Byla-li smlouva bez vážného důvodu uzavřena na dobu určitou tak, že
   zavazuje  člověka  na  dobu  jeho života, anebo že zavazuje kohokoli na
   dobu  delší  než  deset  let,  lze  se po uplynutí deseti let od vzniku
   závazku  domáhat  jeho  zrušení.  Soud  závazek zruší i tehdy, pokud se
   okolnosti,  z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku závazku, změnily
   do  té  míry,  že  na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby byla
   smlouvou dále vázána.
 
   (2)  Vzdá-li  se  strana  předem  práva  domáhat  se  zrušení  závazku,
   nepřihlíží  se  k  tomu.  To neplatí, je-li zavázanou stranou právnická
   osoba.
 
   Odstoupení od smlouvy
 
   § 2001
 
   Od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak
   zákon.
 
   § 2002
 
   (1) Poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez
   zbytečného  odkladu  od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení
   povinnosti,  o  němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy
   věděla  nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud
   by  toto  porušení  předvídala;  v  ostatních případech se má za to, že
   porušení podstatné není.
 
   (2)  Strana může od smlouvy odstoupit bez zbytečného odkladu poté, co z 
   chování  druhé  strany nepochybně vyplyne, že poruší smlouvu podstatným
   způsobem, a nedá-li na výzvu oprávněné strany přiměřenou jistotu.
 
   § 2003
 
   (1)  Jakmile strana oprávněná odstoupit od smlouvy oznámí druhé straně,
   že  od smlouvy odstupuje, nebo že na smlouvě setrvává, nemůže volbu již
   sama změnit.
 
   (2) Mohla-li strana odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smluvní
   povinnosti  a  nevyužila  své právo, nebrání jí to odstoupit od smlouvy
   později s odkazem na obdobné jednání druhé strany.
 
   § 2004
 
   (1) Odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku.
 
   (2)  Plnil-li  dlužník  zčásti,  může  věřitel od smlouvy odstoupit jen
   ohledně  nesplněného  zbytku  plnění.  Nemá-li však částečné plnění pro
   věřitele  význam,  může  věřitel  od  smlouvy  odstoupit ohledně celého
   plnění.
 
   (3)  Zavazuje-li  smlouva  dlužníka k nepřetržité či opakované činnosti
   nebo k postupnému dílčímu plnění, může věřitel od smlouvy odstoupit jen
   s  účinky  do  budoucna. To neplatí, nemají-li již přijatá dílčí plnění
   sama o sobě pro věřitele význam.
 
   § 2005
 
   (1)  Odstoupením  od  smlouvy  zanikají  v  rozsahu jeho účinků práva a
   povinnosti  stran. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré
   víře.
 
   (2) Odstoupení od smlouvy se nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty
   nebo úroku z prodlení, pokud již dospěl, práva na náhradu škody vzniklé
   z  porušení  smluvní  povinnosti ani ujednání, které má vzhledem ke své
   povaze  zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, zejména ujednání o 
   způsobu  řešení  sporů. Byl-li dluh zajištěn, nedotýká se odstoupení od
   smlouvy ani zajištění.
 
   Následná nemožnost plnění
 
   § 2006
 
   (1)  Stane-li  se  dluh po vzniku závazku nesplnitelným, zaniká závazek
   pro  nemožnost  plnění.  Plnění  není  nemožné,  lze-li  dluh splnit za
   ztížených  podmínek,  s většími náklady, s pomocí jiné osoby nebo až po
   určené době.
 
   (2) Nemožnost plnění prokazuje dlužník.
 
   § 2007
 
   Při  nemožnosti  pouhé  části  plnění  zanikne závazek v celém rozsahu,
   plyne-li  z  povahy závazku nebo z účelu smlouvy, který byl stranám při
   uzavření  smlouvy  znám,  že  plnění  zbytku  nemá pro věřitele význam.
   Není-li tomu tak, zaniká závazek jen co do této části.
 
   § 2008
 
   Neoznámí-li  dlužník  věřiteli, že se splnění dluhu stalo nemožným, bez
   zbytečného  odkladu  poté,  co  se  o tom dozvěděl nebo dozvědět musel,
   nahradí  věřiteli  škodu  vzniklou  tím,  že věřitel nebyl o nemožnosti
   plnění včas vyrozuměn.
 
   § 2009
 
   Smrt dlužníka nebo věřitele
 
   (1)  Smrtí  dlužníka  povinnost  nezanikne,  ledaže  jejím obsahem bylo
   plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem.
 
   (2)  Smrtí  věřitele  právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho
   osobu.
 
   Díl 8
 
   Zajištění a utvrzení dluhů
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 2010
 
   (1)  Dluh  lze  zajistit,  zaváže-li  se  třetí  osoba věřiteli nebo ve
   prospěch věřitele za dlužníkovo plnění, anebo dá-li někdo věřiteli nebo
   ve  prospěch  věřitele  majetkovou jistotu, že dlužník svůj dluh splní.
   Utvrdit lze dluh ujednáním smluvní pokuty nebo uznáním dluhu.
 
   (2)  Spravuje-li  jistotu  ve  prospěch  věřitele jiná osoba, může tato
   osoba uplatnit proti dlužníku nebo poskytovateli jistoty stejná práva a
   plní vůči nim stejné povinnosti jako věřitel.
 
   § 2011
 
   Věřitel  sdělí  tomu,  kdo  dal  jistotu,  na jeho žádost kdykoli a bez
   zbytečného odkladu, jaká je výše zajištěného dluhu.
 
   Jistota
 
   § 2012
 
   (1)  Kdo  je  povinen dát jistotu, učiní své povinnosti zadost zřízením
   zástavního práva.
 
   (2)  Není-li  někdo  s  to  dát  jistotu  zřízením zástavního práva, dá
   jistotu  způsobilým  ručitelem. Má se za to, že způsobilým ručitelem je
   osoba, která může být žalována v tuzemsku a která má vhodný majetek.
 
   § 2013
 
   Nikdo není povinen přijmout věc jako jistotu do částky vyšší, než kolik
   činí dvě třetiny obvyklé ceny.
 
   § 2014
 
   (1)  Má  se  za  to,  že  stavební  pozemek  nebo nemovitá věc sloužící
   podnikatelským  účelům  jsou  dostatečnou  jistotou do poloviny obvyklé
   ceny.  Má  se  za  to,  že právo stavby je dostatečnou jistotou do výše
   poloviny  obvyklé  ceny,  pokud úplata ujednaná jako stavební plat bude
   splacena nejpozději pět let před zánikem práva stavby.
 
   (2)  Má  se  za  to,  že  cenný  papír  zajišťující  bezpečný  výnos je
   dostatečnou jistotou do tří čtvrtin obvyklé ceny.
 
   (3)  Vklady  v  bankách  nebo  spořitelních  a úvěrních družstvech jsou
   způsobilou jistotou do výše pojištění.
 
   § 2015
 
   (1)  Jistota zajišťuje úroky z peněžitého dluhu nejvýše do výše zákonné
   úrokové  sazby; to neplatí, byl-li ten, kdo jistotu dává, seznámen před
   poskytnutím jistoty, jaké úroky věřitel a dlužník ujednali.
 
   (2)  Je-li  zajištěn  dluh  již  úročený, jsou zajištěny i úroky, které
   dosud nepřirostly.
 
   § 2016
 
   Zakládá-li  se jistota různých věřitelů na různých právech k téže věci,
   uspokojí  se  v  rozsahu  těchto práv a v pořadí podle vzniku zajištění
   postupně  v  první skupině věřitelé zajištění věcným právem zapsaným ve
   veřejném  seznamu  nebo  rejstříku  zástav  a ve druhé skupině věřitelé
   zajištění věcným právem nezapsaným ve veřejném seznamu nebo v rejstříku
   zástav. Poté se ve třetí skupině uspokojí věřitelé zajištění závazkovým
   právem.
 
   § 2017
 
   (1) Ztratí-li jistota na ceně tak, že se zajištění stane nedostatečným,
   má  věřitel  právo  žádat  od  dlužníka,  aby  zajištění bez zbytečného
   odkladu  přiměřeně doplnil; pokud to dlužník neučiní, stane se splatnou
   ta část pohledávky, která není zajištěna.
 
   (2)  Ustanovení  odstavce  1  se použije i v případě, když byla jistota
   oprávněně čerpána.
 
   Oddíl 2
 
   Zajištění dluhu
 
   Ručení
 
   § 2018
 
   (1)  Kdo  věřiteli  prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli
   svůj  dluh nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem. Nepřijme-li věřitel
   ručitele, nemůže po něm nic žádat.
 
   (2) Ručitelské prohlášení vyžaduje písemnou formu.
 
   § 2019
 
   (1)  Ručení  předpokládá  platný dluh dlužníka; ručení lze poskytnout i 
   pro  dluhy  budoucí  nebo  podmíněné,  jakož i za soubor dluhů určitého
   druhu  vznikajících  dlužníku v určité době nebo soubor různých dluhů z 
   téhož právního důvodu.
 
   (2)  Platnosti  ručení  nebrání,  je-li  závazek  dlužníka neplatný pro
   nedostatek  jeho  způsobilosti  zavazovat se k povinnostem, pokud o tom
   ručitel při převzetí ručitelského závazku věděl nebo vědět musel.
 
   § 2020
 
   Je-li  ručením  zajištěna  pouze část dluhu, nesnižuje se rozsah ručení
   částečným plněním, zůstává-li dluh nesplněn ve výši, v jaké je zajištěn
   ručením.
 
   § 2021
 
   (1) Věřitel má právo požadovat splnění na ručiteli, nesplnil-li dlužník
   v  přiměřené  lhůtě dluh, ač jej k tomu věřitel v písemné formě vyzval.
   Výzvy   není   třeba,   nemůže-li  ji  věřitel  uskutečnit  nebo  je-li
   nepochybné, že dlužník dluh nesplní.
 
   (2)  Bylo-li  ručení  ujednáno  na  určitou  dobu,  je  právo  věřitele
   zachováno i v případě, že věřitel v této době ručitele k plnění vyzval.
 
   § 2022
 
   Ručitel  může  plnění  odepřít,  pokud  věřitel  zavinil, že pohledávka
   nemůže být uspokojena dlužníkem.
 
   § 2023
 
   (1) Ručitel může vůči věřiteli uplatnit všechny námitky, které má proti
   věřiteli dlužník.
 
   (2)  Uplatní-li  ručitel  námitky,  které  mu  sdělil  dlužník, nahradí
   dlužník ručiteli náklady, které mu vznikly, byly-li námitky neúspěšné.
 
   § 2024
 
   Uspokojí-li ručitel věřitele bez vědomí dlužníka, může dlužník uplatnit
   vůči  ručiteli  všechny  námitky,  které  byl  oprávněn  uplatnit  vůči
   věřiteli,  kdyby  na  něm  věřitel splnění vymáhal. Dlužník však nemůže
   vůči  ručiteli  uplatnit námitky, na které dlužník ručitele neupozornil
   bez zbytečného odkladu poté, co mu ručitel oznámil, že věřitel uplatnil
   právo z ručení.
 
   § 2025
 
   (1)  Právo  věřitele  vůči  ručiteli se nepromlčí před promlčením práva
   vůči dlužníkovi.
 
   (2)  Uznání  dluhu  dlužníkem je účinné vůči ručiteli, vysloví-li s tím
   ručitel souhlas.
 
   § 2026
 
   (1) Ručení zaniká zánikem dluhu, který zajišťuje.
 
   (2)  Ručení  však  nezaniká,  pokud  dluh  zanikl  pro nemožnost plnění
   dlužníka,  a  ručitel  jej splnit může, nebo pro zánik právnické osoby,
   která je dlužníkem.
 
   § 2027
 
   Zaručí-li  se  za týž dluh více ručitelů, ručí každý z nich věřiteli za
   dluh  celý.  Ručitel  má  vůči  ostatním  ručitelům  stejná  práva jako
   spoludlužník.
 
   § 2028
 
   Zákonným  ručením  za nepeněžitý dluh je zajištěna peněžitá pohledávka,
   která věřiteli přísluší při porušení zajištěného dluhu.
 
   Finanční záruka
 
   § 2029
 
   (1)  Finanční  záruka vzniká prohlášením výstavce v záruční listině, že
   uspokojí  věřitele podle záruční listiny do výše určité peněžní částky,
   nesplní-li  dlužník  věřiteli  určitý  dluh,  anebo  splní-li  se  jiné
   podmínky  určené  v  záruční listině. Je-li výstavcem banka, zahraniční
   banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo, jedná se o bankovní záruku.
 
   (2) Záruční listina vyžaduje písemnou formu.
 
   § 2030
 
   Při  zajištění  nepeněžité  pohledávky  se  má  se za to, že je do výše
   určené  záruční  listinou zajištěna peněžitá pohledávka, která věřiteli
   přísluší při porušení zajištěné povinnosti plnit.
 
   § 2031
 
   (1)  Potvrdí-li  finanční  záruku  jiný výstavce, může věřitel uplatnit
   právo z finanční záruky vůči kterémukoli z těchto výstavců.
 
   (2)  Výstavce, který potvrdil finanční záruku a na tomto základě plnil,
   má  právo  na  náhradu  vůči  výstavci,  který jej o potvrzení finanční
   záruky požádal.
 
   § 2032
 
   Poskytl-li  výstavce  finanční  záruku  na  žádost  jiného výstavce, má
   výstavce,  který  záruku  poskytl,  vůči  žádajícímu  výstavci právo na
   náhradu,  pokud  z  poskytnuté záruky plnil a dodržel podmínky určené v 
   žádosti.
 
   § 2033
 
   Oznámí-li  výstavce  další  osobě,  že  jiný  výstavce poskytl finanční
   záruku,  nevznikne  z  toho  oznamujícímu výstavci povinnost z finanční
   záruky; způsobí-li však nesprávným oznámením škodu, nahradí ji.
 
   § 2034
 
   (1)  Výstavce  ručí  za splnění zajištěného dluhu do výše a za podmínek
   uvedených v záruční listině. Výstavce může vůči věřiteli uplatnit pouze
   námitky, jejichž uplatnění záruční listina připouští.
 
   (2)  Zajišťuje-li  finanční  záruka splnění dluhu, nemá částečné plnění
   dluhu účinek na rozsah finanční záruky, pokud je výše nesplněného dluhu
   alespoň stejná jako výše částky, na kterou zní záruční listina.
 
   § 2035
 
   (1)  Jsou-li podmínky uvedené v záruční listině splněny, splní výstavce
   povinnost  z  finanční záruky, pokud jej k tomu věřitel vyzve v písemné
   formě.   Podmiňuje-li   záruční  listina  plnění  výstavce  předložením
   určitého  dokumentu,  musí  být předložen při výzvě nebo bez zbytečného
   odkladu po ní, avšak vždy za trvání finanční záruky.
 
   (2)  Nevyplývá-li  ze  záruční  listiny  něco  jiného,  nemůže výstavce
   uplatnit  vůči  věřiteli  námitky,  které  by  vůči  němu  byl oprávněn
   uplatnit dlužník. Předchozí výzva věřitele, aby dlužník splnil dluh, se
   vyžaduje, stanoví-li to záruční listina.
 
   § 2036
 
   Právo  na  plnění  ze  záruky  může  věřitel postoupit. Připouští-li to
   záruční  listina,  může  věřitel  postoupit  i  právo uplatnit finanční
   záruku; tímto postoupením se převádí i právo na plnění ze záruky.
 
   § 2037
 
   Je-li   výstavce  povinen  podle  záruční  listiny  plnit  ve  prospěch
   oprávněného  jinému  výstavci,  je  povinen plnit na účet oprávněného u 
   tohoto výstavce.
 
   § 2038
 
   Finanční  záruku  lze omezit na určitou dobu. Neuplatní-li věřitel vůči
   výstavci  své  právo  v  době  určené záruční listinou, finanční záruka
   zanikne.
 
   § 2039
 
   (1)  Dlužník  nahradí  výstavci  to,  co  plnil  podle  záruční listiny
   vystavené  v  souladu  s  uzavřenou  smlouvou.  Uzavřela-li s výstavcem
   smlouvu  o  poskytnutí  finanční záruky třetí osoba, nahradí tato osoba
   výstavci,  co  plnila  podle  záruční  listiny  vystavené  v souladu se
   smlouvou.
 
   (2)  Dlužník  nemůže  vůči  výstavci  uplatnit  námitky,  které by mohl
   uplatnit  vůči  věřiteli,  neujednal-li  s  ním,  že  si  výstavce vůči
   věřiteli uplatnění takových námitek vyhradí v záruční listině.
 
   Zajišťovací převod práva
 
   § 2040
 
   (1)  Smlouvou o zajišťovacím převodu práva zajišťuje dlužník nebo třetí
   osoba dluh tím, že věřiteli dočasně převede své právo.
 
   (2)  Má se za to, že zajišťovací převod práva je převodem s rozvazovací
   podmínkou, že dluh bude splněn.
 
   § 2041
 
   Týká-li  se  zajišťovací převod práva věci zapsané ve veřejném seznamu,
   vzniká  zajištění  zápisem  do  tohoto seznamu; do veřejného seznamu se
   zapíše i dočasná povaha zajišťovacího převodu práva.
 
   § 2042
 
   Je-li  k  zajištění  převedeno  vlastnické právo a byla-li věc věřiteli
   předána,  je  věřitel  oprávněn  mít  ji  u  sebe  po celou dobu trvání
   zajišťovacího převodu práva a je povinen vykonávat prostou správu věci.
   Má-li  věc ve své moci ten, kdo věřiteli převodem práva jistotu zřídil,
   vykonává on prostou správu věci.
 
   § 2043
 
   Pomine-li  důvod  trvání  zajišťovacího  převodu  práva, umožní věřitel
   osobě,  která  zajištění  poskytla,  výkon  práva  v předešlém rozsahu.
   Zároveň  jí  vydá  vše,  co  z  převedeného práva získal nebo co k němu
   přibylo,   proti   náhradě  nákladů,  které  v  souvislosti  s  výkonem
   zajišťovacího převodu práva účelně vynaložil.
 
   § 2044
 
   (1) Není-li zajištěný dluh splněn, stane se převod práva nepodmíněným a
   dlužník  předá  věřiteli  vše,  co je nutné k plnému výkonu převedeného
   práva.
 
   (2)  Převyšuje-li  obvyklá  cena jistoty zřejmě výši zajištěného dluhu,
   vyplatí  věřitel  osobě,  která  jistotu  poskytla, částku odpovídající
   rozdílu;  přitom  si  započte  náklady,  které  v souvislosti s výkonem
   zajišťovacího  převodu  práva účelně vynaložil. Neobsahuje-li smlouva o 
   zajišťovacím převodu práva údaj o výši dluhu a hodnověrné ocenění práva
   převedeného  k  zajištění, je na věřiteli, aby dokázal, že obvyklá cena
   jistoty výši zajištěného dluhu zřejmě nepřevyšuje.
 
   Dohoda o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů
 
   § 2045
 
   (1)  Dluh  lze  zajistit dohodou věřitele a dlužníka o srážkách ze mzdy
   nebo platu, z odměny ze smlouvy o výkonu závislé práce zakládající mezi
   zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek nebo z náhrady mzdy nebo
   platu  ve  výši  nepřesahující jejich polovinu. Nejde-li o srážky podle
   věty  první  k  uspokojení  práva  zaměstnavatele,  je třeba k uzavření
   dohody předchozího souhlasu zaměstnavatele.
 
   (2) Proti plátci mzdy nebo platu nabývá věřitel práva na výplatu srážek
   okamžikem, kdy byla plátci dohoda předložena.
 
   § 2046
 
   Náklady  spojené  s  placením srážek nese plátce mzdy nebo platu; má-li
   však  plátce  mzdy  nebo  platu  plnit  současně podle několika dohod o 
   srážkách ze mzdy nebo platu, jdou náklady s placením srážek podle druhé
   a další dohody k tíži dlužníka.
 
   § 2047
 
   Ustanovení  §  2045 a 2046 se použijí i pro jiné příjmy, s nimiž se při
   výkonu rozhodnutí nakládá jako se mzdou nebo platem.
 
   Oddíl 3
 
   Utvrzení dluhu
 
   Smluvní pokuta
 
   § 2048
 
   Ujednají-li  strany  pro  případ  porušení  smluvené povinnosti smluvní
   pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může
   věřitel  požadovat  smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením
   utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v
   jiném plnění než peněžitém.
 
   § 2049
 
   Zaplacení  smluvní  pokuty  nezbavuje  dlužníka  povinnosti splnit dluh
   smluvní pokutou utvrzený.
 
   § 2050
 
   Je-li  ujednána  smluvní  pokuta,  nemá  věřitel právo na náhradu škody
   vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje.
 
   § 2051
 
   Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s 
   přihlédnutím  k  hodnotě  a  významu  zajišťované povinnosti až do výše
   škody  vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se
   vztahuje  smluvní  pokuta.  K  náhradě  škody, vznikne-li na ni později
   právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.
 
   § 2052
 
   Ustanovení  o  smluvní  pokutě  se  použijí  i na pokutu stanovenou pro
   porušení smluvní povinnosti právním předpisem (penále).
 
   Uznání dluhu
 
   § 2053
 
   Uzná-li  někdo  svůj  dluh  co  do důvodu i výše prohlášením učiněným v 
   písemné  formě,  má  se  za  to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání
   trvá.
 
   § 2054
 
   (1)  Placení úroků se považuje za uznání dluhu ohledně částky, z níž se
   úroky platí.
 
   (2)  Plní-li  dlužník  dluh  zčásti,  má  částečné plnění účinky uznání
   zbytku  dluhu,  lze-li  z  okolností  usoudit, že tímto plněním dlužník
   uznal i zbytek dluhu.
 
   (3)  Ustanovení  odstavců  1 a 2 neplatí, je-li pohledávka věřitele již
   promlčena.
 
   HLAVA II
 
   ZÁVAZKY Z PRÁVNÍCH JEDNÁNÍ
 
   Díl 1
 
   Převedení věci do vlastnictví jiného
 
   Oddíl 1
 
   Darování
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 2055
 
   Základní ustanovení
 
   (1)  Darovací  smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci
   nebo  se  zavazuje  obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a
   obdarovaný dar nebo nabídku přijímá.
 
   (2)  Plnění  z pouhé společenské úsluhy není darováním, je-li z chování
   stran zřejmé, že se nechtějí smluvně vázat.
 
   § 2056
 
   Kdo  druhému  dar  jen  slíbí,  není zavázán darovat, ale ten, kdo slib
   obdržel,  má právo, aby mu slibující nahradil náklady účelně vynaložené
   v očekávání daru.
 
   § 2057
 
   (1)  Při  darování  věci  zapsané do veřejného seznamu vyžaduje smlouva
   písemnou formu.
 
   (2)  Písemnou formu vyžaduje smlouva také tehdy, nedojde-li k odevzdání
   věci zároveň s projevem vůle darovat a přijmout dar. Dárce je zavázán k 
   odevzdání daru, není však povinen platit úrok z prodlení.
 
   § 2058
 
   (1)  Dárce může darovat třeba i všechen svůj současný majetek. Smlouva,
   kterou  někdo  daruje  svůj  budoucí  majetek,  platí  jen potud, pokud
   nepřesahuje polovinu tohoto majetku.
 
   (2) Darování věci, kterou dárce nemá, je platné, jen zaváže-li se dárce
   ve smlouvě věc nabýt.
 
   § 2059
 
   Zavázal-li  se  dárce odevzdat dar po uzavření smlouvy, může od smlouvy
   odstoupit  a  odevzdání  daru  odepřít, změní-li se po uzavření smlouvy
   okolnosti do té míry, že by plnění podle smlouvy vážně ohrozilo dárcovu
   výživu nebo plnění dárcovy vyživovací povinnosti. Odevzdal-li již dárce
   část  daru,  může  od  smlouvy  odstoupit  jen  ohledně  toho, co dosud
   nesplnil.
 
   § 2060
 
   Bylo-li  někomu  něco  dáno z uznání nebo vzhledem k jeho zásluhám nebo
   jako  zvláštní  odměna,  je to darování, pokud na to příjemce neměl již
   dříve právo.
 
   § 2061
 
   Bylo-li  ujednáno,  že  i  dárce  bude  navzájem  obdarován, jedná se o 
   darování  jen vzhledem k tomu, oč hodnota plnění jedné strany převyšuje
   hodnotu plnění druhé strany.
 
   § 2062
 
   Darování podpory
 
   Zaváže-li  se  dárce obdarovaného pravidelně podporovat, přechází právo
   na  podporu  i  povinnost k podpoře na dědice dárce a obdarovaného, jen
   pokud to bylo výslovně ujednáno.
 
   § 2063
 
   Darování pro případ smrti
 
   Darování  závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, se posuzuje
   zpravidla  jako  odkaz.  Podle ustanovení o darování se řídí, přijme-li
   obdarovaný  dar  a vzdá-li se dárce výslovně práva dar odvolat a vydá o 
   tom obdarovanému listinu. Tím není dotčen § 2057.
 
   § 2064
 
   (1)  Bylo-li darováno s příkazem, může dárce požadovat splnění příkazu,
   jen pokud již sám plnil.
 
   (2)  Je-li  splnění  příkazu ve veřejném zájmu, může splnění příkazu po
   dárcově   smrti  požadovat  také  příslušný  orgán  veřejné  moci  nebo
   právnická osoba oprávněná takový zájem hájit.
 
   § 2065
 
   Daruje-li  někdo  vědomě  cizí věc a zatají-li to obdarovanému, nahradí
   škodu,  která  z  toho  vznikne.  Dárce  škodu obdarovanému nahradí i v
   případě,  že  škoda  vznikla  z  vady darované věci, pokud dárce o vadě
   věděl  a  obdarovaného  na  ni  neupozornil.  V  těchto  případech může
   obdarovaný také od smlouvy odstoupit a dar vrátit.
 
   Pododdíl 2
 
   Zvláštní ustanovení o platnosti darování
 
   § 2066
 
   Osoba  omezená ve svéprávnosti je způsobilá darovat a přijmout dar malé
   hodnoty nebo dar vzhledem k okolnostem obvyklý.
 
   § 2067
 
   (1)   Darování  osobě,  která  provozuje  zařízení,  kde  se  poskytují
   zdravotnické  nebo  sociální služby, anebo osobě, která takové zařízení
   spravuje nebo je v něm zaměstnána, je neplatné, stalo-li se v době, kdy
   dárce byl v péči takového zařízení nebo jinak přijímal jeho služby.
 
   (2) Odstavec 1 se nepoužije, je-li obdarovaný osobou dárci blízkou.
 
   Pododdíl 3
 
   Odvolání daru
 
   Odvolání daru pro nouzi
 
   § 2068
 
   (1)  Upadne-li dárce po darování do takové nouze, že nemá ani na nutnou
   výživu vlastní nebo nutnou výživu osoby, k jejíž výživě je podle zákona
   povinen,  může dar odvolat a požadovat po obdarovaném, aby mu dar vydal
   zpět  nebo  zaplatil jeho obvyklou cenu, nanejvýš však v tom rozsahu, v 
   jakém  se  dárci  nedostává  prostředků k uvedené výživě. Obdarovaný se
   může  této  povinnosti  zprostit poskytováním toho, co je k této výživě
   potřeba.
 
   (2)  Obdarovaný  nemá  povinnost  podle odstavce 1, je-li sám v obdobné
   nouzi jako dárce.
 
   § 2069
 
   Bylo-li  obdarováno  více  osob,  je  ta,  která byla obdarována dříve,
   povinna  plnit  jen  v  tom rozsahu, v jakém k výživě nestačí příspěvek
   později obdarovaného.
 
   § 2070
 
   Právo  odvolat dar nepřechází na dárcovy dědice. Leč neuplatní-li dárce
   své  právo,  má  ten, komu je dárce podle zákona povinen výživou, právo
   požadovat  za  stejných podmínek, aby mu obdarovaný doplnil to, čeho mu
   dárce nemůže poskytnout.
 
   § 2071
 
   Právo odvolat dar nemá dárce, který si stav nouze přivodil úmyslně nebo
   z hrubé nedbalosti.
 
   Odvolání daru pro nevděk
 
   § 2072
 
   (1) Ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že
   zjevně  porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému,
   od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již odevzdán,
   má  dárce  právo  požadovat  vydání  celého  daru,  a není-li to možné,
   zaplacení jeho obvyklé ceny.
 
   (2)  Odůvodňují-li  to okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také
   zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké.
 
   § 2073
 
   Nevděk činí obdarovaného co do jeho osoby nepoctivým držitelem.
 
   § 2074
 
   Právo  odvolat  dar  přechází na dárcova dědice, zabránil-li obdarovaný
   dárci v odvolání daru nebo zabránila-li v tom dárci vyšší moc.
 
   § 2075
 
   (1)  Dárce  může  dar  pro  nevděk  odvolat do jednoho roku ode dne, co
   obdarovaný  dárci  ublížil,  ale  dozví-li  se  o tom dárce později, do
   jednoho  roku  ode dne, kdy získal vědomost o důvodu pro odvolání daru.
   Dědic dárce může dar odvolat nejpozději do jednoho roku od smrti dárce.
 
   (2) Je-li dar odvolán později a namítne-li obdarovaný opožděné odvolání
   daru, soud k odvolání nepřihlédne.
 
   Společná ustanovení
 
   § 2076
 
   Vzdá-li  se dárce při darování mezi živými předem práva odvolat dar pro
   nouzi nebo nevděk, nepřihlíží se k tomu.
 
   § 2077
 
   Pojí-li  se  s  darem  povinnost zavazující obdarovaného podle darovací
   smlouvy, ruší se odvoláním daru pro budoucnost.
 
   § 2078
 
   Nemá-li již obdarovaný dar ani jeho plnou hodnotu, zavazuje ho odvolání
   daru  k  vydání  toho,  co  mu  z  obohacení  ještě  zbývá. To neplatí,
   zbavil-li  se  daru, aby vydání zmařil, anebo odvolal-li dar pro nevděk
   samotný dárce.
 
   Oddíl 2
 
   Koupě
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 2079
 
   Základní ustanovení
 
   (1)  Kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc,
   která  je  předmětem  koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a
   kupující  se  zavazuje,  že  věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní
   cenu.
 
   (2)  Neplyne-li ze smlouvy nebo zvyklostí něco jiného, jsou prodávající
   a kupující zavázáni splnit své povinnosti současně.
 
   § 2080
 
   Kupní  cena je ujednána dostatečně určitě, je-li ujednán alespoň způsob
   jejího určení.
 
   § 2081
 
   Náklady  spojené  s  odevzdáním  věci  v místě plnění nese prodávající.
   Náklady spojené s převzetím věci nese kupující.
 
   § 2082
 
   (1)  Na  kupujícího přechází nebezpečí škody na věci současně s nabytím
   vlastnického práva. Nabude-li kupující vlastnické právo před odevzdáním
   věci,   má   prodávající  až  do  odevzdání  věci  práva  a  povinnosti
   schovatele.
 
   (2) Při uzavření smlouvy s odkládací podmínkou přechází nebezpečí škody
   na věci na kupujícího nejdříve dnem splnění podmínky.
 
   § 2083
 
   Tomu,  kdo  koupí  budoucí užitky věci úhrnkem nebo s nadějí na nejisté
   budoucí  užitky, patří všechny užitky řádně vytěžené. Nese však ztrátu,
   bylo-li jeho očekávání zmařeno.
 
   § 2084
 
   Prodávající  upozorní  kupujícího  při ujednávání kupní smlouvy na vady
   věci, o nichž ví.
 
   Pododdíl 2
 
   Koupě movité věci
 
   Základní ustanovení
 
   § 2085
 
   (1)  Jako  koupě  movité  věci se posoudí každá koupě, jejímž předmětem
   není nemovitá věc, jakož i koupě součásti nemovité věci, má-li kupující
   podle  smlouvy  nabýt  součást  po  oddělení jako věc movitou. Za kupní
   smlouvu  se  vždy považuje smlouva o dodání spotřebního zboží, které je
   nutné sestavit nebo vytvořit.
 
   (2)  Mají-li  strany  vůli uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny,
   platí za ujednanou kupní cena, za niž se týž nebo srovnatelný předmět v 
   době  uzavření  smlouvy  a  za  obdobných  smluvních  podmínek  obvykle
   prodává.
 
   § 2086
 
   (1)  Smlouva  o  dodání  věci, která má být teprve vyrobena, se posoudí
   jako  kupní  smlouva,  ledaže  se  ten, komu má být věc dodána, zavázal
   předat  druhé  straně  podstatnou  část  toho,  čeho je k vyrobení věci
   zapotřebí.
 
   (2)  Za  kupní  smlouvu  se nepovažuje smlouva, podle níž převážná část
   plnění dodavatele spočívá ve výkonu činnosti.
 
   Povinnosti prodávajícího
 
   § 2087
 
   Prodávající  kupujícímu  odevzdá  věc, jakož i doklady, které se k věci
   vztahují, a umožní kupujícímu nabýt vlastnického práva k věci v souladu
   se smlouvou.
 
   § 2088
 
   Prodávající  splní  povinnost  odevzdat  věc  kupujícímu,  umožní-li mu
   nakládat s věcí v místě plnění a včas mu to oznámí.
 
   § 2089
 
   (1)   Má-li  kupující  určit  dodatečně  vlastnosti  předmětu  koupě  a
   neučiní-li  to  včas, určí je prodávající sám a oznámí kupujícímu, jaké
   vlastnosti určil. Přitom přihlédne k potřebám kupujícího, které zná.
 
   (2)  Kupující  má právo sdělit prodávajícímu odchylné určení vlastností
   předmětu   koupě,   než  jaké  určil  prodávající;  neučiní-li  to  bez
   zbytečného  odkladu  po  oznámení prodávajícího, je vázán tím, co určil
   prodávající.
 
   § 2090
 
   (1)  Má-li  prodávající  věc  odeslat,  odevzdá věc kupujícímu předáním
   prvnímu dopravci k přepravě pro kupujícího a umožní kupujícímu uplatnit
   práva z přepravní smlouvy vůči dopravci.
 
   (2)  Je-li  kupujícím  spotřebitel,  použije se odstavec 1 pouze tehdy,
   pokud  dopravce  určil  kupující,  aniž mu byl prodávajícím nabídnut. V 
   opačném případě je věc kupujícímu odevzdána, až mu ji dopravce předá.
 
   § 2091
 
   (1)  Při  odeslání  nastanou  účinky  odevzdání  věci  kupujícímu jejím
   předáním  dopravci,  označí-li prodávající věc zjevně a dostatečně jako
   zásilku pro kupujícího.
 
   (2)  Neoznačí-li  prodávající věc, nastanou účinky odevzdání, oznámí-li
   prodávající  kupujícímu  bez  zbytečného  odkladu, že mu věc odeslal, a
   určí-li ji dostatečně v oznámení. Bez tohoto oznámení je věc kupujícímu
   odevzdána, až předá-li mu ji dopravce.
 
   § 2092
 
   Doba, v níž má prodávající plnit, běží ode dne účinnosti smlouvy. Má-li
   však  kupující  splnit  určitou  povinnost  ještě před odevzdáním věci,
   začíná  doba,  v  níž  má prodávající plnit, běžet ode dne splnění této
   povinnosti.
 
   § 2093
 
   Dodá-li  prodávající  větší  množství věcí, než bylo ujednáno, je kupní
   smlouva  uzavřena  i  na  přebytečné  množství,  ledaže je kupující bez
   zbytečného odkladu odmítl.
 
   § 2094
 
   (1)  Prodávající předá kupujícímu doklady potřebné k převzetí a užívání
   věci. Má-li k předání dojít při zaplacení kupní ceny, předá prodávající
   doklady v místě placení.
 
   (2)  Doklady,  které  se týkají přepravy a jsou nutné k převzetí věci a
   volnému  nakládání  s  ní,  předá prodávající kupujícímu bez zbytečného
   odkladu  po  jejich  vydání.  Jiné  doklady  určené  ve  smlouvě  předá
   prodávající kupujícímu při odevzdání věci.
 
   Předmět koupě
 
   § 2095
 
   Prodávající  odevzdá  kupujícímu  předmět  koupě  v ujednaném množství,
   jakosti  a  provedení.  Nejsou-li  jakost  a  provedení  ujednány, plní
   prodávající  v jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze smlouvy;
   jinak pro účel obvyklý.
 
   § 2096
 
   Při určení jakosti nebo provedení podle smluveného vzorku nebo předlohy
   musí  věc  jakostí  nebo  provedením  odpovídat  vzorku  nebo předloze.
   Liší-li  se  jakost  nebo  provedení  určené  ve  smlouvě a vzorek nebo
   předloha,  rozhoduje  smlouva.  Určí-li  smlouva  a  vzorek jakost nebo
   provedení  věci  rozdílně,  nikoli  však  rozporně,  musí věc odpovídat
   smlouvě i vzorku nebo předloze.
 
   § 2097
 
   Není-li ujednáno, jak má být věc zabalena, zabalí prodávající věc podle
   zvyklostí;  nejsou-li,  pak způsobem potřebným pro uchování věci a její
   ochranu. Stejným způsobem opatří prodávající věc pro přepravu.
 
   § 2098
 
   Vyplývá-li  ze  smlouvy  nebo  z  povahy předmětu koupě, že množství je
   určeno jen přibližně, určí přesné množství prodávající. Má se za to, že
   odchylka nesmí přesáhnout pět procent množství určeného ve smlouvě.
 
   Práva z vadného plnění
 
   § 2099
 
   (1) Věc je vadná, nemá-li vlastnosti stanovené v § 2095 a 2096. Za vadu
   se  považuje i plnění jiné věci. Za vadu se považují i vady v dokladech
   nutných pro užívání věci.
 
   (2)  Plyne-li  z  prohlášení prodávajícího nebo z dokladu o předání, že
   prodávající  dodal menší množství věcí, nevztahují se na chybějící věci
   ustanovení o vadách.
 
   § 2100
 
   (1)  Právo  kupujícího z vadného plnění zakládá vada, kterou má věc při
   přechodu  nebezpečí  škody  na  kupujícího,  byť se projeví až později.
   Právo  kupujícího  založí  i  později  vzniklá vada, kterou prodávající
   způsobil porušením své povinnosti.
 
   (2) Povinnosti prodávajícího ze záruky za jakost tím nejsou dotčeny.
 
   § 2101
 
   (1)  Při  předčasném  plnění  může  prodávající  odstranit vady do doby
   určené  pro  odevzdání  věci.  Výkonem  svého  práva  nesmí  kupujícímu
   způsobit  nepřiměřené  obtíže  nebo výdaje. Právo kupujícího na náhradu
   škody tím není dotčeno.
 
   (2) Odstavec 1 platí obdobně i pro vady dokladů.
 
   § 2102
 
   (1) Práva kupujícího z vadného plnění nejsou dotčena, způsobilo-li vadu
   použití   věci,  kterou  kupující  předal  prodávajícímu.  To  neplatí,
   prokáže-li  prodávající,  že na nevhodnost předané věci kupujícího včas
   upozornil  a  kupující  na  jejím  použití  trval,  nebo prokáže-li, že
   nevhodnost  předané  věci  ani  při  vynaložení  dostatečné péče nemohl
   zjistit.
 
   (2)  Způsobil-li  vadu  věci  postup prodávajícího podle návrhů, vzorků
   nebo  podkladů,  které  mu  kupující  opatřil,  použije  se  odstavec 1
   obdobně.
 
   § 2103
 
   Kupující  nemá práva z vadného plnění, jedná-li se o vadu, kterou musel
   s  vynaložením  obvyklé  pozornosti poznat již při uzavření smlouvy. To
   neplatí,  ujistil-li  ho prodávající výslovně, že věc je bez vad, anebo
   zastřel-li vadu lstivě.
 
   § 2104
 
   Kupující věc podle možnosti prohlédne co nejdříve po přechodu nebezpečí
   škody na věci a přesvědčí se o jejích vlastnostech a množství.
 
   § 2105
 
   (1)  Odesílá-li  prodávající  věc,  může  kupující odložit prohlídku do
   doby, kdy je věc dopravena do místa určení.
 
   (2)  Je-li  věc  během přepravy směrována do jiného místa určení, anebo
   kupujícím   dále   odeslána,   aniž  měl  možnost  věc  prohlédnout,  a
   prodávající  v  době uzavření smlouvy věděl nebo musel vědět o možnosti
   takové změny místa určení nebo takového dalšího odeslání, může kupující
   prohlídku odložit do doby, kdy je věc dopravena do nového místa určení.
 
   § 2106
 
   (1) Je-li vadné plnění podstatným porušením smlouvy, má kupující právo
 
   a) na odstranění vady dodáním nové věci bez vady nebo dodáním chybějící
   věci,
 
   b) na odstranění vady opravou věci,
 
   c) na přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo
 
   d) odstoupit od smlouvy.
 
   (2)  Kupující  sdělí  prodávajícímu, jaké právo si zvolil, při oznámení
   vady,  nebo  bez  zbytečného odkladu po oznámení vady. Provedenou volbu
   nemůže kupující změnit bez souhlasu prodávajícího; to neplatí, žádal-li
   kupující  opravu vady, která se ukáže jako neopravitelná. Neodstraní-li
   prodávající  vady  v  přiměřené  lhůtě či oznámí-li kupujícímu, že vady
   neodstraní,  může  kupující  požadovat místo odstranění vady přiměřenou
   slevu z kupní ceny, nebo může od smlouvy odstoupit.
 
   (3) Nezvolí-li kupující své právo včas, má práva podle § 2107.
 
   § 2107
 
   (1)  Je-li  vadné  plnění  nepodstatným  porušením smlouvy, má kupující
   právo na odstranění vady, anebo na přiměřenou slevu z kupní ceny.
 
   (2)  Dokud  kupující  neuplatní  právo  na  slevu  z  kupní  ceny  nebo
   neodstoupí  od  smlouvy,  může  prodávající  dodat  to,  co chybí, nebo
   odstranit  právní  vadu. Jiné vady může prodávající odstranit podle své
   volby  opravou  věci  nebo  dodáním  nové  věci; volba nesmí kupujícímu
   způsobit nepřiměřené náklady.
 
   (3)  Neodstraní-li  prodávající  vadu  věci včas nebo vadu věci odmítne
   odstranit,  může  kupující  požadovat slevu z kupní ceny, anebo může od
   smlouvy odstoupit. Provedenou volbu nemůže kupující změnit bez souhlasu
   prodávajícího.
 
   § 2108
 
   Do  odstranění  vady  nemusí  kupující  platit  část kupní ceny odhadem
   přiměřeně odpovídající jeho právu na slevu.
 
   § 2109
 
   Při  dodání  nové věci vrátí kupující prodávajícímu na jeho náklady věc
   původně dodanou.
 
   § 2110
 
   Kupující  nemůže  odstoupit od smlouvy, ani požadovat dodání nové věci,
   nemůže-li věc vrátit v tom stavu, v jakém ji obdržel. To neplatí,
 
   a) došlo-li ke změně stavu v důsledku prohlídky za účelem zjištění vady
   věci,
 
   b) použil-li kupující věc ještě před objevením vady,
 
   c)  nezpůsobil-li  kupující  nemožnost  vrácení věci v nezměněném stavu
   jednáním anebo opomenutím, nebo
 
   d) prodal-li kupující věc ještě před objevením vady, spotřeboval-li ji,
   anebo pozměnil-li věc při obvyklém použití; stalo-li se tak jen zčásti,
   vrátí  kupující prodávajícímu, co ještě vrátit může, a dá prodávajícímu
   náhradu do výše, v níž měl z použití věci prospěch.
 
   § 2111
 
   Neoznámil-li  kupující  vadu  věci  včas,  pozbývá  právo  odstoupit od
   smlouvy.
 
   § 2112
 
   (1)  Neoznámil-li kupující vadu bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl
   při včasné prohlídce a dostatečné péči zjistit, soud mu právo z vadného
   plnění  nepřizná.  Jedná-li  se  o skrytou vadu, platí totéž, nebyla-li
   vada  oznámena  bez  zbytečného  odkladu  poté, co ji kupující mohl při
   dostatečné péči zjistit, nejpozději však do dvou let po odevzdání věci.
 
   (2)   K   účinkům  podle  odstavce  1  soud  přihlédne  jen  k  námitce
   prodávajícího,  že  vada  nebyla  včas  oznámena. Prodávající však nemá
   právo na námitku, je-li vada důsledkem skutečnosti, o které prodávající
   v době odevzdání věci věděl nebo musel vědět.
 
   Záruka za jakost
 
   § 2113
 
   Zárukou  za jakost se prodávající zavazuje, že věc bude po určitou dobu
   způsobilá  k  použití  pro  obvyklý  účel  nebo  že  si zachová obvyklé
   vlastnosti.   Tyto   účinky   má  i  uvedení  záruční  doby  nebo  doby
   použitelnosti  věci na obalu nebo v reklamě. Záruka může být poskytnuta
   i na jednotlivou součást věci.
 
   § 2114
 
   Určují-li  smlouva a prohlášení o záruce různé záruční doby, platí doba
   z  nich  nejdelší. Ujednají-li však strany jinou záruční dobu, než jaká
   je  vyznačena  na  obalu  jako doba použitelnosti, má přednost ujednání
   stran.
 
   § 2115
 
   Záruční  doba  běží  od  odevzdání  věci  kupujícímu; byla-li věc podle
   smlouvy  odeslána,  běží od dojití věci do místa určení. Má-li koupenou
   věc  uvést  do provozu někdo jiný než prodávající, běží záruční doba až
   ode  dne  uvedení  věci  do provozu, pokud kupující objednal uvedení do
   provozu nejpozději do tří týdnů od převzetí věci a řádně a včas poskytl
   k provedení služby potřebnou součinnost.
 
   § 2116
 
   Kupující  nemá právo ze záruky, způsobila-li vadu po přechodu nebezpečí
   škody  na  věci  na  kupujícího vnější událost. To neplatí, způsobil-li
   vadu prodávající.
 
   § 2117
 
   Pro  oznámení vady, na kterou se vztahuje záruka, a pro uplatnění práva
   z vadného plnění platí obdobně ustanovení § 2172 a 2173.
 
   Povinnosti kupujícího
 
   § 2118
 
   Kupující zaplatí kupní cenu a věc převezme.
 
   § 2119
 
   (1)  Kupující  nemusí  kupní  cenu  zaplatit, dokud nemá možnost si věc
   prohlédnout.  To  neplatí,  byl-li  ujednán takový způsob předání věci,
   který možnost prohlídky vylučuje.
 
   (2)  Při  určení  ceny  podle hmotnosti se má za to, že rozhoduje čistá
   hmotnost předmětu koupě.
 
   § 2120
 
   (1)  Je-li  kupující  v prodlení s převzetím věci nebo s placením kupní
   ceny,  uchová  prodávající  věc,  může-li s ní nakládat, pro kupujícího
   způsobem přiměřeným okolnostem.
 
   (2)  Převzal-li  kupující  věc,  kterou  zamýšlí  odmítnout,  uchová ji
   způsobem přiměřeným okolnostem.
 
   (3) Kdo uchovává věc pro druhou stranu, může ji zadržet, dokud mu druhá
   strana neuhradí účelně vynaložené náklady spojené s uchováním věci.
 
   Nebezpečí škody na věci
 
   § 2121
 
   (1) Nebezpečí škody přechází na kupujícího převzetím věci.
 
   (2) Týž následek má, nepřevezme-li kupující věc, ač mu s ní prodávající
   umožnil nakládat.
 
   § 2122
 
   Má-li  kupující  převzít věc od třetí osoby, přechází na něho nebezpečí
   škody  okamžikem,  kdy  mohl  s věcí nakládat, ne však dříve než v době
   určené jako čas plnění.
 
   § 2123
 
   (1)  Předá-li  prodávající  dopravci  věc  pro přepravu ke kupujícímu v 
   místě  určeném  kupní  smlouvou, přechází na kupujícího nebezpečí škody
   předáním  věci  dopravci  v  tomto  místě,  a nebylo-li místo smluveno,
   předáním prvnímu dopravci pro přepravu do místa určení.
 
   (2) Je-li při uzavření smlouvy věc již přepravována, přechází nebezpečí
   škody na věci na kupujícího předáním věci prvnímu dopravci. Prodávající
   však nese škodu, k níž došlo před uzavřením smlouvy, a prodávající o ní
   věděl, anebo o ní vzhledem k okolnostem vědět měl.
 
   § 2124
 
   Nebezpečí  škody  na  věci  určené  podle druhu nepřejde na kupujícího,
   který  věc  nepřevzal,  dříve  než věc bude pro účel smlouvy dostatečně
   oddělena a odlišena od jiných věcí téhož druhu.
 
   § 2125
 
   (1)  Škoda  na  věci,  vzniklá  po  přechodu nebezpečí škody na věci na
   kupujícího,  nemá  vliv  na  jeho povinnost zaplatit kupní cenu, ledaže
   prodávající škodu způsobil porušením své povinnosti.
 
   (2)  Odstavec  1  se nepoužije, uplatnil-li kupující právo žádat dodání
   náhradní věci, nebo odstoupil-li od smlouvy.
 
   Svépomocný prodej
 
   § 2126
 
   (1)  Prodlením strany s převzetím věci vzniká druhé straně právo věc po
   předchozím  upozornění  na  účet prodlévajícího vhodným způsobem prodat
   poté,   co   prodlévajícímu  poskytla  dodatečnou  přiměřenou  lhůtu  k 
   převzetí.
 
   (2)  To platí i tehdy, prodlévá-li strana s placením, kterým je předání
   věci podmíněno.
 
   § 2127
 
   Hrozí-li věci rychlá zkáza a není-li na upozornění čas, není upozornění
   nutné.
 
   Pododdíl 3
 
   Koupě nemovité věci
 
   § 2128
 
   (1)  Při  prodeji  a  koupi  nemovité věci vyžaduje kupní smlouva formu
   podle  § 560. Pro ujednání o výhradě vlastnického práva, o právu zpětné
   koupě, o zákazu zcizení nebo zatížení, o výhradě předkupního práva nebo
   lepšího  kupce,  jakož i pro ujednání o koupi na zkoušku však postačí i 
   jiná forma, nemá-li být takovým ujednáním k nemovité věci zřízeno věcné
   právo.
 
   (2)  Zřizuje-li se ujednáním o výhradě vlastnického práva, právu zpětné
   koupě,  zákazu  zcizení nebo zatížení, o výhradě předkupního práva nebo
   lepšího  kupce  nebo  ujednáním  o  koupi na zkoušku věcné právo k věci
   zapsané  do  veřejného  seznamu,  vzniká  takové  právo  až  zápisem do
   veřejného seznamu.
 
   § 2129
 
   (1) Kupující má právo na přiměřenou slevu z kupní ceny, nemá-li pozemek
   výměru určenou v kupní smlouvě. Nemá-li však pozemek výměru zapsanou ve
   veřejném  seznamu,  má kupující právo na přiměřenou slevu z kupní ceny,
   jen bylo-li to ujednáno.
 
   (2)  Neoznámil-li kupující prodávajícímu skrytou vadu stavby spojené se
   zemí  pevným  základem  do  pěti let od nabytí, soud kupujícímu právo z 
   vadného  plnění  nepřizná,  namítne-li prodávající, že vada nebyla včas
   oznámena.  Prodávající však nemá právo na námitku, je-li vada důsledkem
   skutečnosti, o které prodávající v době odevzdání věci věděl nebo musel
   vědět.
 
   § 2130
 
   Ujednají-li  strany,  kdy  má  kupující  nemovitou  věc převzít, náleží
   kupujícímu  od  ujednané doby převzetí plody a užitky nemovité věci. Ve
   stejné době přejde nebezpečí škody na věci na kupujícího.
 
   § 2131
 
   V  ostatním  se  na  smlouvu  o  koupi  nemovité věci použijí přiměřeně
   ustanovení o koupi movitých věcí.
 
   Pododdíl 4
 
   Vedlejší ujednání při kupní smlouvě
 
   Výhrada vlastnického práva
 
   § 2132
 
   Vyhradí-li  si  prodávající k věci vlastnické právo, má se za to, že se
   kupující   stane   vlastníkem  teprve  úplným  zaplacením  kupní  ceny.
   Nebezpečí   škody  na  věci  však  na  kupujícího  přechází  již  jejím
   převzetím.
 
   § 2133
 
   Je-li  nabytí  vlastnického  práva kupujícím podmíněno zaplacením kupní
   ceny   ve   splátkách,   nezakládá   prodlení  kupujícího  se  splátkou
   nepřesahující  desetinu  kupní  ceny samo o sobě právo prodávajícího od
   smlouvy  odstoupit  a  požadovat  vrácení  věci, pokud kupující splátku
   zaplatí  nejpozději  v době splatnosti následující splátky a společně s 
   ní.
 
   § 2134
 
   Výhrada  vlastnického práva působí vůči věřitelům kupujícího jen tehdy,
   bylo-li  ujednání  pořízeno ve formě veřejné listiny, popřípadě bylo-li
   pořízeno  v  písemné formě a podpisy stran úředně ověřeny, leč tehdy až
   ode dne úředního ověření podpisů. Je-li však výhrada vlastnického práva
   ujednána  ohledně věci zapsané do veřejného seznamu, působí vůči třetím
   osobám, jen byla-li do tohoto seznamu zapsána.
 
   Výhrada zpětné koupě
 
   § 2135
 
   (1)  Z  ujednání  o  výhradě  zpětné  koupě vzniká kupujícímu povinnost
   převést  na  požádání  věc prodávajícímu za úplatu zpět. Kupující vrátí
   prodávajícímu  věc  v  nezhoršeném stavu a prodávající vrátí kupujícímu
   kupní  cenu;  tím  jsou  vyrovnány i užitky z peněz a plody z věci snad
   vytěžené.
 
   (2)  Výhrada  zpětné koupě zavazuje dědice a právo na zpětnou koupi lze
   zcizit, jen je-li to výslovně ujednáno.
 
   § 2136
 
   Vynaložil-li  kupující na věc náklad k jejímu zlepšení, anebo mimořádný
   náklad  pro  její  zachování,  náleží  mu stejná náhrada jako poctivému
   držiteli;  pokud  se  ale vrácení věci zmaří nebo zhorší její hodnota z 
   důvodů, za které kupující odpovídá, nahradí prodávajícímu škodu.
 
   § 2137
 
   Nebyla-li  ujednána  lhůta, ve které má prodávající právo žádat vrácení
   věci,  platí  vzhledem  k  movité  věci  za  ujednanou  tříletá lhůta a
   vzhledem k nemovité věci desetiletá lhůta.
 
   § 2138
 
   Byla-li  výhrada  zpětné  koupě  ujednána  k  věci zapsané do veřejného
   seznamu  jako  právo  věcné, lze věc zatížit jen se souhlasem toho, pro
   koho je právo zpětné koupě ve veřejném seznamu zapsáno.
 
   § 2139
 
   Výhrada zpětného prodeje
 
   Ustanovení  o  zpětné koupi se obdobně použijí i na ujednání, kterým si
   kupující vymíní, že věc prodá prodávajícímu zpět.
 
   § 2140
 
   Předkupní právo
 
   (1)  Ujedná-li  si  předkupník  k věci předkupní právo, vzniká dlužníku
   povinnost  nabídnout  věc  předkupníkovi  ke  koupi,  pokud by ji chtěl
   prodat třetí osobě (koupěchtivému).
 
   (2)  Předkupní právo lze zvláštním ujednáním rozšířit i na jiné způsoby
   zcizení.  Předkupní  právo  lze  také ujednat i mimo souvislost s kupní
   smlouvou.
 
   § 2141
 
   Náleží-li  předkupní  právo několika osobám společně, mohou je uplatnit
   jen  v  celku.  Zanikne-li  však  předkupní  právo některé z nich, nebo
   neuplatní-li je, mohou zbývající předkupníci předkupní právo uplatnit v 
   celku.
 
   § 2142
 
   Výhrada předkupního práva zavazuje dědice a předkupní právo lze zcizit,
   je-li to výslovně ujednáno.
 
   § 2143
 
   Povinnost  prodávajícího  nabídnout  věc předkupníkovi ke koupi dospěje
   uzavřením smlouvy s koupěchtivým.
 
   § 2144
 
   (1)   Je-li   předkupní  právo  zřízeno  jako  právo  věcné,  opravňuje
   předkupníka domáhat se vůči nástupci druhé strany, jenž věc nabyl koupí
   nebo  způsobem  postaveným ujednáním o předkupním právu koupi na roveň,
   aby mu věc za příslušnou úplatu převedl.
 
   (2) Nabude-li nástupce vlastnické právo k věci jiným způsobem, přechází
   na  něho  povinnost  nabídnout  předkupníkovi věc ke koupi za podmínek,
   kterými byl vázán jeho předchůdce.
 
   (3)  Nekoupí-li  předkupník  nabídnutou věc, zůstává mu předkupní právo
   zachováno.
 
   § 2145
 
   Věděl-li  koupěchtivý  o  předkupním  právu  nebo musel-li o něm vědět,
   platí,  že  smlouva  je  uzavřena  s  rozvazovací  podmínkou  uplatnění
   předkupního práva.
 
   § 2146
 
   Ujedná-li  prodávající  s  koupěchtivým,  že od smlouvy s ním odstoupí,
   pokud  předkupník  uplatní  své  právo,  nebo  že se závazek změní nebo
   zruší,  pokud předkupník své právo neuplatní, jsou taková ujednání vůči
   předkupníkovi neúčinná. K opačnému ujednání se nepřihlíží.
 
   § 2147
 
   (1)  Nabídku  učiní prodávající předkupníkovi ohlášením všech podmínek.
   Při   nabídce   se   vyžaduje   oznámení   obsahu  smlouvy  uzavřené  s 
   koupěchtivým. Nabídka ke koupi nemovité věci vyžaduje písemnou formu.
 
   (2)  Přijme-li předkupník nabídku, uskuteční se koupě mezi prodávajícím
   a   předkupníkem   za   týchž   podmínek,  jaké  prodávající  dohodl  s 
   koupěchtivým.
 
   § 2148
 
   (1)  Předkupník  zaplatí kupní cenu v ujednané lhůtě, jinak do osmi dnů
   po  nabídce  u  věci movité a u nemovité věci do tří měsíců po nabídce.
   Neučiní-li to, předkupní právo zanikne.
 
   (2)  Odložil-li  prodávající  koupěchtivému  zaplacení  kupní  ceny  na
   pozdější  dobu  nebo  povolil-li  mu  placení  ve  splátkách,  může  se
   předkupník domáhat téže výhody, zajistí-li odloženou platbu dostatečnou
   jistotou.
 
   § 2149
 
   (1)  Předkupník  zaplatí  kupní  cenu  ve výši nabídnuté koupěchtivým a
   splní  podmínky  nabídnuté koupěchtivým vedle kupní ceny. Zavázal-li se
   koupěchtivý  k  vedlejšímu  plnění, které předkupník poskytnout nemůže,
   zaplatí  prodávajícímu  jeho hodnotu. Nelze-li vedlejší plnění vyrovnat
   ani  odhadní  cenou,  předkupní  právo  zanikne; to neplatí, byla-li by
   smlouva s koupěchtivým podle rozumného očekávání uzavřena i bez závazku
   k vedlejšímu plnění.
 
   (2) Zavázal-li se koupěchtivý koupit věc společně s jinými za souhrnnou
   cenu,  zaplatí předkupník poměrnou část souhrnné ceny. Prodávající může
   požadovat,  aby  předkupník  koupil  s  věcí  vše,  co od ní nemůže být
   odděleno bez poškození.
 
   Koupě na zkoušku
 
   § 2150
 
   (1)  Kdo  koupí  věc na zkoušku, kupuje s podmínkou, že věc ve zkušební
   lhůtě schválí.
 
   (2) Neujednají-li strany zkušební lhůtu, činí u movitých věcí tři dny a
   u  nemovitých  věcí  jeden  rok  od  uzavření  smlouvy. Plyne-li však z 
   jednání  o  uzavření smlouvy, že věc má být prohlédnuta nebo vyzkoušena
   po odevzdání, běží zkušební doba ode dne odevzdání.
 
   § 2151
 
   (1)  Nepřevzal-li  kupující věc, má podmínka povahu podmínky odkládací.
   Tato  podmínka  se  považuje  za  zmařenou,  jestliže  kupující nesdělí
   prodávajícímu ve zkušební době, že věc schvaluje.
 
   (2)  Převzal-li  kupující věc, má podmínka povahu podmínky rozvazovací.
   Platí, že kupující věc schválil, neodmítl-li ji ve zkušební době.
 
   (3)  Kupující nemá právo věc odmítnout, nemůže-li ji vrátit ve stavu, v 
   jakém ji převzal. K změnám vyvolaným vyzkoušením věci se nepřihlíží.
 
   Výhrada lepšího kupce
 
   § 2152
 
   (1) Uzavřením kupní smlouvy s výhradou lepšího kupce nabývá prodávající
   právo  dát  přednost lepšímu kupci, přihlásí-li se v určené lhůtě. Tato
   lhůta  činí  u  movitých  věcí tři dny a u nemovitých věcí jeden rok od
   uzavření smlouvy.
 
   (2)  Zda  je  nový kupec lepší, rozhoduje prodávající; může dát zejména
   přednost novému kupci, třebaže první nabízí vyšší cenu.
 
   § 2153
 
   Obdobně  jako  u  koupě  na zkoušku se posoudí, ve kterých případech má
   výhrada  lepšího  kupce  povahu  podmínky  odkládací a v kterých povahu
   podmínky rozvazovací.
 
   Cenová doložka
 
   § 2154
 
   Je-li  ujednána  cenová  doložka, upraví se kupní cena věci dodatečně s 
   přihlédnutím  k  výrobním  nákladům.  Neurčí-li  se, které náklady jsou
   rozhodné, mění se kupní cena v poměru k cenovým změnám hlavních surovin
   potřebných k vyrobení věci.
 
   § 2155
 
   (1) Neurčí-li strany, která doba rozhoduje pro posouzení cenových změn,
   přihlédne  se  k  cenám  v  době  uzavření  smlouvy  a  v době, kdy měl
   prodávající  věc  dodat.  Má-li  se dodání věci uskutečnit během určité
   lhůty,  rozhoduje  doba  skutečného  včasného  plnění, jinak konec této
   lhůty.
 
   (2)  Dodá-li  prodávající  věc  s  prodlením  a jsou-li ceny rozhodných
   složek  výrobních  nákladů  nižší  než  ceny  určené  podle odstavce 1,
   přihlíží se k nižším cenám.
 
   § 2156
 
   Práva  a  povinnosti  stran  z  cenové  doložky  zaniknou, neuplatní-li
   oprávněná  strana  svá  práva  u druhé strany bez zbytečného odkladu po
   dodání věci.
 
   § 2157
 
   Jiná vedlejší ujednání
 
   Ujednají-li  strany jiné výhrady nebo podmínky připouštějící změnu nebo
   zánik  práv  a povinností z kupní smlouvy, zaniká výhrada nebo podmínka
   nejpozději  do  jednoho  roku  od  účinnosti  kupní  smlouvy,  pokud ji
   neuplatnil v této lhůtě ten, kdo je z výhrady nebo podmínky oprávněn.
 
   Pododdíl 5
 
   Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě
 
   § 2158
 
   (1)   Je-li   prodávajícím   podnikatel,  platí  pro  prodej  při  jeho
   podnikatelské  činnosti  kromě  obecných  ustanovení  o kupní smlouvě i 
   ustanovení  tohoto pododdílu, ledaže je kupujícím také podnikatel a při
   uzavření  smlouvy  je  z  okolností  zřejmé, že se koupě týká také jeho
   podnikatelské činnosti.
 
   (2)  Plnění,  která  se  při prodeji věci obvykle neposkytují, je třeba
   zvláště ujednat.
 
   § 2159
 
   (1)  Dodá-li  prodávající  věc  na  místo  určené  kupujícím,  převezme
   kupující  věc  při  dodání; v ostatních případech převezme kupující věc
   při prodeji.
 
   (2)  Nepřevezme-li  kupující  věc  v  době uvedené v odstavci 1, náleží
   prodávajícímu  úplata  za  uskladnění.  Neujednají-li její výši strany,
   platí za ujednanou výše obvyklá.
 
   § 2160
 
   (1) Převzetím koupené věci nabývá kupující k věci vlastnické právo.
 
   (2)  Při  samoobslužném prodeji nabývá kupující vlastnické právo k věci
   zaplacením  kupní  ceny. Do té doby může kupující vrátit věc na původní
   místo.  Vznikne-li na věci škoda před zaplacením kupní ceny, nahradí se
   podle obecných ustanovení.
 
   § 2161
 
   Jakost při převzetí
 
   (1)  Prodávající  odpovídá  kupujícímu,  že věc při převzetí nemá vady.
   Zejména  prodávající  odpovídá  kupujícímu, že v době, kdy kupující věc
   převzal,
 
   a)  má  věc  vlastnosti, které si strany ujednaly, a chybí-li ujednání,
   takové  vlastnosti,  které  prodávající  nebo výrobce popsal nebo které
   kupující  očekával  s ohledem na povahu zboží a na základě reklamy jimi
   prováděné,
 
   b)  se  věc hodí k účelu, který pro její použití prodávající uvádí nebo
   ke kterému se věc tohoto druhu obvykle používá,
 
   c)   věc  odpovídá  jakostí  nebo  provedením  smluvenému  vzorku  nebo
   předloze,  byla-li jakost nebo provedení určeno podle smluveného vzorku
   nebo předlohy,
 
   d) je věc v odpovídajícím množství, míře nebo hmotnosti a
 
   e) věc vyhovuje požadavkům právních předpisů.
 
   (2) Projeví-li se vada v průběhu šesti měsíců od převzetí, má se za to,
   že věc byla vadná již při převzetí.
 
   § 2162
 
   Připouští-li  to povaha koupě, má kupující právo, aby byla věc před ním
   překontrolována nebo aby byly předvedeny její funkce.
 
   § 2163
 
   U zuživatelné věci se vyznačí doba nejkratší trvanlivosti, popřípadě, u 
   věci podléhající rychlé zkáze, doba, po kterou lze věc použít.
 
   § 2164
 
   Má-li  věc  vadu,  která  nebrání  užívat  věc k určenému účelu, lze ji
   prodat   jen  za  nižší  cenu,  než  je  obvyklá  cena  bezvadné  věci.
   Prodávající  kupujícího  upozorní,  že  věc  má  vadu a o jakou vadu se
   jedná, není-li to zřejmé již z povahy prodeje.
 
   Práva z vadného plnění
 
   § 2165
 
   (1)  Kupující  je  oprávněn  uplatnit právo z vady, která se vyskytne u 
   spotřebního zboží v době dvaceti čtyř měsíců od převzetí.
 
   (2)  Je-li  na  prodávané  věci, na jejím obalu, v návodu připojenému k 
   věci  nebo v reklamě v souladu s jinými právními předpisy uvedena doba,
   po kterou lze věc použít, použijí se ustanovení o záruce za jakost.
 
   § 2166
 
   (1)  Požádá-li o to kupující, potvrdí mu prodávající v písemné formě, v 
   jakém  rozsahu a po jakou dobu trvají jeho povinnosti v případě vadného
   plnění.  Prodávající  má  povinnosti z vadného plnění nejméně v takovém
   rozsahu,  v  jakém  trvají  povinnosti  z  vadného  plnění  výrobce.  V 
   potvrzení  uvede  i své jméno, sídlo a identifikující údaj, popřípadě i 
   další údaje potřebné ke zjištění jeho totožnosti.
 
   (2)  Je-li  to potřebné, vysvětlí prodávající v potvrzení srozumitelným
   způsobem  obsah,  rozsah,  podmínky  a  dobu  trvání své odpovědnosti i 
   způsob, jakým lze uplatnit práva z ní plynoucí. V potvrzení prodávající
   zároveň uvede, že další práva kupujícího, která se ke koupi věci vážou,
   nejsou  dotčena.  Nesplnění  těchto  povinností  není na újmu platnosti
   potvrzení.
 
   (3)  Nebrání-li  tomu  povaha  věci,  lze  potvrzení  podle  odstavce 1
   nahradit dokladem o zakoupení věci obsahujícím uvedené údaje.
 
   § 2167
 
   Ustanovení § 2165 se nepoužije
 
   a)  u  věci prodávané za nižší cenu na vadu, pro kterou byla nižší cena
   ujednána,
 
   b) na opotřebení věci způsobené jejím obvyklým užíváním,
 
   c)  u použité věci na vadu odpovídající míře používání nebo opotřebení,
   kterou věc měla při převzetí kupujícím, nebo
 
   d) vyplývá-li to z povahy věci.
 
   § 2168
 
   Ujednají-li  prodávající  a kupující zkrácení doby pro uplatnění práv z 
   vadného  plnění,  nepřihlíží  se k takovému ujednání. To neplatí, pokud
   strany  zkrátily  tuto  dobu  na  polovinu  zákonné  doby při koupi již
   použitého  spotřebního  zboží;  ujednaly-li si zkrácení větší, platí za
   ujednanou polovina zákonné doby.
 
   § 2169
 
   (1)  Nemá-li věc vlastnosti stanovené v § 2161, může kupující požadovat
   i  dodání  nové  věci  bez  vad,  pokud  to není vzhledem k povaze vady
   nepřiměřené,  ale pokud se vada týká pouze součásti věci, může kupující
   požadovat  jen  výměnu  součásti;  není-li  to možné, může odstoupit od
   smlouvy.  Je-li to však vzhledem k povaze vady neúměrné, zejména lze-li
   vadu  odstranit  bez zbytečného odkladu, má kupující právo na bezplatné
   odstranění vady.
 
   (2)  Právo  na  dodání  nové věci, nebo výměnu součásti má kupující i v
   případě odstranitelné vady, pokud nemůže věc řádně užívat pro opakovaný
   výskyt  vady  po  opravě nebo pro větší počet vad. V takovém případě má
   kupující i právo od smlouvy odstoupit.
 
   (3) Neodstoupí-li kupující od smlouvy nebo neuplatní-li právo na dodání
   nové  věci  bez  vad, na výměnu její součásti nebo na opravu věci, může
   požadovat  přiměřenou  slevu. Kupující má právo na přiměřenou slevu i v
   případě, že mu prodávající nemůže dodat novou věc bez vad, vyměnit její
   součást  nebo  věc  opravit, jakož i v případě, že prodávající nezjedná
   nápravu  v  přiměřené  době  nebo  že  by zjednání nápravy spotřebiteli
   působilo značné obtíže.
 
   § 2170
 
   Právo  z  vadného  plnění  kupujícímu  nenáleží,  pokud  kupující  před
   převzetím  věci  věděl,  že  věc má vadu, anebo pokud kupující vadu sám
   způsobil.
 
   § 2171
 
   Má-li  věc  vadu,  z  níž  je  prodávající zavázán, a jedná-li se o věc
   prodávanou  za  nižší cenu nebo o věc použitou, má kupující místo práva
   na výměnu věci právo na přiměřenou slevu.
 
   § 2172
 
   Práva  z vady se uplatňují u prodávajícího, u kterého věc byla koupena.
   Je-li však v potvrzení podle § 2166 uvedena jiná osoba určená k opravě,
   která  je  v  místě  prodávajícího nebo v místě pro kupujícího bližším,
   uplatní  kupující  právo  na  opravu  u  toho, kdo je určen k provedení
   opravy.  Osoba  takto určená k opravě provede opravu ve lhůtě dohodnuté
   mezi prodávajícím a kupujícím při koupi věci.
 
   § 2173
 
   Uplatní-li  kupující  právo z vadného plnění, potvrdí mu druhá strana v 
   písemné  formě,  kdy  právo  uplatnil,  jakož i provedení opravy a dobu
   jejího trvání.
 
   § 2174
 
   Ujednají-li  strany  ještě  předtím, než kupující může uplatnit právo z 
   vady  věci,  že  se  jeho práva omezí nebo že zanikají, nepřihlíží se k 
   tomu.
 
   Pododdíl 6
 
   Zvláštní ustanovení o koupi závodu
 
   § 2175
 
   (1)  Koupí závodu nabývá kupující vše, co k závodu jako celku náleží. O 
   koupi  závodu  se  jedná  i  v  případě,  že strany z koupě jednotlivou
   položku vyloučí, aniž tím celek ztratí vlastnost závodu.
 
   (2) Koupě závodu se považuje za převod činnosti zaměstnavatele.
 
   § 2176
 
   Má  se  za  to, že je kupní cena ujednána na základě údajů o převáděném
   jmění  v  účetních  záznamech  o  prodávaném závodu a ve smlouvě ke dni
   jejího  uzavření;  má-li smlouva nabýt účinnosti později, mění se kupní
   cena  v  závislosti  na  zvýšení  nebo  snížení  jmění, k němuž došlo v 
   mezidobí.
 
   § 2177
 
   (1)  Koupí  závodu  se  kupující stává věřitelem pohledávek a dlužníkem
   dluhů,  které  k závodu náleží; z dluhů však kupující přejímá jen ty, o 
   jejichž  existenci  věděl  nebo  ji alespoň musel rozumně předpokládat.
   Neudělil-li   věřitel   souhlas   k   převzetí  dluhu  kupujícím,  ručí
   prodávající za splnění dluhu. Nabytí pohledávek kupujícím se jinak řídí
   ustanoveními o postoupení pohledávek.
 
   (2)   Prodávající  oznámí  bez  zbytečného  odkladu  svým  věřitelům  a
   dlužníkům,  jejichž  pohledávky a dluhy kupující koupí závodu nabyl, že
   závod prodal a komu.
 
   § 2178
 
   Zakazuje  se  převést prodejem závodu na kupujícího právo vyplývající z 
   průmyslového  nebo  jiného  duševního  vlastnictví, u něhož to vylučuje
   smlouva,  kterou  bylo právo prodávajícímu poskytnuto, nebo vylučuje-li
   to povaha takového práva.
 
   § 2179
 
   (1)  V  zápisu  o  předání  závodu  strany uvedou výčet všeho, co závod
   zahrnuje  a  co  se  kupujícímu předává, jakož i všeho, co chybí, ač to
   podle  smlouvy  nebo  účetních  záznamů závod spoluvytváří. Prodávající
   nejpozději  v  zápisu  kupujícího  upozorní na vady předmětu prodeje, o 
   kterých ví, nebo o kterých vědět měl a mohl.
 
   (2)  Neuvede-li se v zápisu věc náležející k závodu, nabývá ji kupující
   společně  se závodem. Neuvede-li se v zápisu dluh, kupující jej nabývá,
   musel-li jeho existenci alespoň rozumně předpokládat.
 
   § 2180
 
   (1)  Je-li  kupující  zapsán  ve  veřejném rejstříku, nabývá vlastnické
   právo  k  závodu jako celku zveřejněním údaje, že uložil doklad o koupi
   závodu do sbírky listin podle jiného právního předpisu.
 
   (2)  Není-li  kupující zapsán do veřejného rejstříku, nabývá vlastnické
   právo k závodu jako celku účinností smlouvy.
 
   (3)  Ustanoveními odstavců 1 a 2 nejsou dotčeny povinnosti zapsat práva
   k  věcem  podle  jiných  právních  předpisů,  ani omezení vyplývající z 
   licenčních nebo obdobných smluv.
 
   § 2181
 
   Zhorší-li   se   prodejem   závodu  dobytnost  pohledávky,  má  věřitel
   prodávajícího, který s prodejem nesouhlasil, právo domáhat se, aby soud
   rozhodl,  že  prodej  závodu  je vůči němu neúčinný. Toto právo zaniká,
   neuplatní-li  je  věřitel  do  jednoho měsíce ode dne, kdy se o prodeji
   dozvěděl, nejpozději však do tří let ode dne účinnosti smlouvy.
 
   § 2182
 
   (1)   Odstoupí-li   některá   ze   stran   od  smlouvy,  přecházejí  na
   prodávajícího  pohledávky  a dluhy, které k závodu náleží; z dluhů však
   prodávající  nabývá  jen  ty, o jejichž existenci věděl nebo ji alespoň
   musel  rozumně  předpokládat.  Neudělil-li  věřitel  souhlas k převzetí
   dluhu  prodávajícím,  ručí  kupující za jeho splnění. Nabytí pohledávek
   prodávajícím se jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek.
 
   (2)  Kupující  oznámí  svým věřitelům a dlužníkům, jejichž pohledávky a
   dluhy  prodávající  nabyl,  bez  zbytečného  odkladu, že závazek zanikl
   odstoupením od smlouvy.
 
   § 2183
 
   Ustanovení  tohoto  pododdílu  se  obdobně  použijí  i  na jiné převody
   vlastnického  práva  k závodu a na prodej nebo jiný převod části závodu
   tvořící samostatnou organizační složku.
 
   Oddíl 3
 
   Směna
 
   § 2184
 
   Základní ustanovení
 
   (1)  Směnnou  smlouvou  se každá ze stran zavazuje převést druhé straně
   vlastnické  právo  k  věci  výměnou  za  závazek  druhé  strany převést
   vlastnické právo k jiné věci.
 
   (2)  Strany  si  odevzdají  věci  v  tom stavu, v jakém byly v okamžiku
   uzavření smlouvy.
 
   § 2185
 
   (1)  Dojde-li  k  nahodilé zkáze věci před přechodem nebezpečí škody na
   věci,  hledí  se  na  smlouvu,  jako  by nebyla uzavřena. Dojde-li před
   odevzdáním  věci  k  jejímu  nahodilému zhoršení do té míry, že hodnota
   věci klesne pod polovinu, má druhá strana právo od smlouvy odstoupit.
 
   (2)  Jiné nahodilé zhoršení věci nebo její postižení břemeny jde k tíži
   zcizitele; k nepatrnému snížení hodnoty se nepřihlíží.
 
   (3)  Při  směně  věcí  úhrnkem  postihuje  nahodilá zkáza nebo nahodilé
   zhoršení  jednotlivých  věcí  přejímatele,  nebyl-li  tím  jinak  celek
   znehodnocen pod polovinu ceny.
 
   § 2186
 
   Při  odeslání  věci  přechází  nebezpečí  škody  na věci na přejímatele
   převzetím  věci. Určil-li však či schválil, jak mu věc má být odeslána,
   přechází na přejímatele nebezpečí škody na věci již odesláním.
 
   § 2187
 
   Plody  a  užitky  ze směněné věci náležejí zciziteli až do doby, kdy má
   podle  smlouvy  věc  odevzdat;  od  uplynutí této doby náležejí plody a
   užitky přejímateli, i když mu věc nebyla ještě odevzdána.
 
   § 2188
 
   V  ostatním  se na směnnou smlouvu přiměřeně použijí ustanovení o kupní
   smlouvě  s  tím,  že  se  každá  ze stran považuje ohledně věci, kterou
   směnou  dává, za stranu prodávající, a ohledně věci, kterou přijímá, za
   stranu kupující.
 
   Díl 2
 
   Přenechání věci k užití jinému
 
   Oddíl 1
 
   Výprosa
 
   § 2189
 
   Základní ustanovení
 
   Přenechá-li  půjčitel  někomu  bezplatně  věc k užívání, aniž se ujedná
   doba,  po  kterou  se  má  věc  užívat,  ani účel, ke kterému se má věc
   užívat, vzniká výprosa.
 
   § 2190
 
   (1)  Kdo  věc výprosníkovi přenechal, může požadovat její vrácení podle
   libosti.
 
   (2)  Výprosník  nemůže věc vrátit v době, kdy by tím způsobil půjčiteli
   obtíže, ledaže s tím půjčitel souhlasí.
 
   § 2191
 
   (1)  Škodu  na věci výprosník půjčiteli nahradí, ledaže prokáže, že věc
   užíval způsobem přiměřeným její povaze.
 
   (2)  Dovolil-li  výprosník bez souhlasu půjčitele, aby věc užíval někdo
   jiný, nahradí půjčiteli škodu z toho vzniklou, ledaže by ke škodě došlo
   i jinak.
 
   § 2192
 
   Nalezne-li  se ztracená věc, za niž výprosník již dal náhradu, nenabude
   tím  právo  věc  si  proti vůli půjčitele ponechat, nýbrž věc půjčiteli
   proti vrácení náhrady vrátí.
 
   Oddíl 2
 
   Výpůjčka
 
   § 2193
 
   Základní ustanovení
 
   Smlouvou  o výpůjčce půjčitel přenechává vypůjčiteli nezuživatelnou věc
   a zavazuje se mu umožnit její bezplatné dočasné užívání.
 
   § 2194
 
   Vypůjčitel  nabývá  právo  věc  užívat  ujednaným  způsobem, a nebyl-li
   ujednán,  způsobem přiměřeným povaze věci. Vypůjčitel není oprávněn věc
   přenechat jiné osobě bez svolení půjčitele.
 
   § 2195
 
   (1)  Půjčitel  přenechá  vypůjčiteli věc ve stavu způsobilém k užívání.
   Způsobí-li  škodu  vada věci, kterou půjčitel zatajil, nahradí půjčitel
   škodu vypůjčiteli z toho vzniklou.
 
   (2)  Půjčitel  poučí  vypůjčitele,  jak  věc  užívat,  nejedná-li  se o 
   pravidla  obecně  známá,  anebo  neplyne-li  z  okolností, že toho není
   zapotřebí. Neučiní-li to, nahradí vypůjčiteli škodu z toho vzniklou.
 
   § 2196
 
   Byl-li ujednán jen účel, k němuž se má věc užívat, zařídí se vypůjčitel
   tak,  aby  začal  věc užívat bez zbytečného odkladu a aby ji po splnění
   účelu bez zbytečného odkladu vrátil.
 
   § 2197
 
   Vypůjčitel  má  právo  vrátit  věc předčasně; kdyby však z toho vznikly
   půjčiteli obtíže, nemůže věc vrátit bez jeho souhlasu.
 
   § 2198
 
   (1)  Půjčitel  se  nemůže domáhat předčasného vrácení věci; to neplatí,
   užije-li vypůjčitel věc v rozporu se smlouvou.
 
   (2) Potřebuje-li půjčitel věc nevyhnutelně dříve z důvodu, který nemohl
   při  uzavření  smlouvy  předvídat,  může  se domáhat jejího předčasného
   vrácení, jen bylo-li to ujednáno.
 
   § 2199
 
   (1) Obvyklé náklady spojené s užíváním věci nese vypůjčitel ze svého.
 
   (2)   Při  potřebě  mimořádných  nákladů  může  vypůjčitel  věc  předat
   půjčiteli,  aby je vynaložil sám. Nechce-li nebo nemůže-li půjčitel tak
   učinit   a  vynaloží-li  mimořádné  náklady  v  nezbytném  rozsahu  sám
   vypůjčitel, náleží mu náhrada jako nepřikázanému jednateli.
 
   § 2200
 
   Práva  půjčitele  a  vypůjčitele  musí  být  uplatněna do tří měsíců od
   vrácení  věci, jinak je soud nepřizná, namítne-li druhá strana opožděné
   uplatnění práva.
 
   Oddíl 3
 
   Nájem
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 2201
 
   Základní ustanovení
 
   Nájemní  smlouvou  se  pronajímatel  zavazuje  přenechat  nájemci věc k 
   dočasnému  užívání  a  nájemce  se  zavazuje platit za to pronajímateli
   nájemné.
 
   § 2202
 
   Předmět nájmu
 
   (1)   Pronajmout  lze  věc  nemovitou  i  nezuživatelnou  věc  movitou.
   Pronajmout lze i část nemovité věci; co se dále stanoví o věci, použije
   se i pro nájem její části.
 
   (2)  Pronajmout  lze  i  věc, která v budoucnu teprve vznikne, je-li ji
   možné dostatečně přesně určit při uzavření nájemní smlouvy.
 
   § 2203
 
   Je-li  pronajatá  věc  zapsána  do  veřejného  seznamu,  zapíše  se  do
   veřejného  seznamu i nájemní právo, pokud to navrhne vlastník věci nebo
   s jeho souhlasem nájemce.
 
   § 2204
 
   (1) Neujednají-li strany dobu trvání nebo den skončení nájmu, platí, že
   se jedná o nájem na dobu neurčitou.
 
   (2)  Ujednají-li strany nájem na dobu určitou delší než padesát let, má
   se  za  to,  že byl nájem ujednán na dobu neurčitou s tím, že v prvních
   padesáti letech lze nájem vypovědět jen z ujednaných výpovědních důvodů
   a v ujednané výpovědní době.
 
   Pronajímatel
 
   § 2205
 
   Nájemní smlouva pronajímatele zavazuje
 
   a)  přenechat  věc  nájemci  tak,  aby ji mohl užívat k ujednanému nebo
   obvyklému účelu,
 
   b)  udržovat  věc  v takovém stavu, aby mohla sloužit tomu užívání, pro
   které byla pronajata,
 
   c) zajistit nájemci nerušené užívání věci po dobu nájmu.
 
   § 2206
 
   (1)  Pronajímatel  odevzdá  nájemci  věc  v  ujednané době, jinak v den
   následující poté, co jej o to nájemce požádá.
 
   (2)  Pronajímatel  odevzdá  nájemci  věc se vším, co je třeba k řádnému
   užívání věci.
 
   § 2207
 
   (1)  Po  dobu  nájmu provádí běžnou údržbu věci nájemce, ledaže se k ní
   zavázal  pronajímatel.  Ostatní  údržbu  věci  a  její  nezbytné opravy
   provádí pronajímatel, ledaže se k některému způsobu nebo druhu údržby a
   k opravě některých vad zavázal nájemce.
 
   (2)  Pronajímatel  neodpovídá  za vadu, o které v době uzavření nájemní
   smlouvy strany věděly a která nebrání užívání věci.
 
   § 2208
 
   (1)  Oznámí-li  nájemce řádně a včas pronajímateli vadu věci, kterou má
   pronajímatel   odstranit,   a   neodstraní-li   pronajímatel  vadu  bez
   zbytečného  odkladu,  takže  nájemce může věc užívat jen s obtížemi, má
   nájemce  právo na přiměřenou slevu z nájemného nebo může provést opravu
   také  sám  a  požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů. Ztěžuje-li
   však  vada zásadním způsobem užívání, nebo znemožňuje-li zcela užívání,
   má  nájemce  právo na prominutí nájemného nebo může nájem vypovědět bez
   výpovědní doby.
 
   (2)  Nájemce má právo započíst si to, co může podle odstavce 1 žádat od
   pronajímatele,  až  do  výše nájemného za jeden měsíc; je-li doba nájmu
   kratší, až do výše nájemného.
 
   (3)  Neuplatní-li  nájemce  právo  podle odstavce 1 do šesti měsíců ode
   dne,  kdy  vadu  zjistil  nebo  mohl  zjistit,  soud  mu  je  nepřizná,
   namítne-li pronajímatel jeho opožděné uplatnění.
 
   § 2209
 
   Během nájmu pronajímatel nemá právo o své vůli pronajatou věc měnit.
 
   § 2210
 
   (1)  Ukáže-li  se  během  nájmu  potřeba provést nezbytnou opravu věci,
   kterou nelze odložit na dobu po skončení nájmu, musí ji nájemce strpět,
   i když mu provedení opravy způsobí obtíže nebo omezí užívání věci.
 
   (2)  Trvá-li oprava vzhledem k době nájmu dobu nepřiměřeně dlouhou nebo
   ztěžuje-li  oprava  užívání věci nad míru obvyklou, má nájemce právo na
   slevu z nájemného podle doby opravy a jejího rozsahu.
 
   (3) Jedná-li se o takovou opravu, že v době jejího provádění není možné
   věc vůbec užívat, má nájemce právo, aby mu pronajímatel dočasně poskytl
   k užívání jinou věc, nebo může nájem vypovědět bez výpovědní doby.
 
   § 2211
 
   Ohrozí-li  třetí  osoba  nájemce  v jeho nájemním právu nebo způsobí-li
   nájemci porušením nájemního práva újmu, může se ochrany domáhat nájemce
   sám.
 
   § 2212
 
   (1)  Uplatňuje-li  třetí  osoba  vlastnické nebo jiné právo k věci nebo
   žádá-li  vydání  nebo  vyklizení věci, nájemce to pronajímateli oznámí;
   požádá-li o to, poskytne mu pronajímatel ochranu.
 
   (2)   Neposkytne-li  pronajímatel  nájemci  dostatečnou  ochranu,  může
   nájemce nájem vypovědět bez výpovědní doby.
 
   (3)  Bude-li  nájemce  rušen  v užívání věci nebo jinak dotčen jednáním
   třetí  osoby,  má  právo  na přiměřenou slevu z nájemného, pokud takové
   jednání třetí osoby pronajímateli včas oznámil.
 
   Nájemce
 
   § 2213
 
   Nájemce  je  i  bez  zvláštního  ujednání povinen užívat věc jako řádný
   hospodář k ujednanému účelu, nebo není-li ujednán, k účelu obvyklému, a
   platit nájemné.
 
   § 2214
 
   Nájemce  oznámí  pronajímateli,  že  věc  má  vadu, kterou má odstranit
   pronajímatel, hned poté, kdy ji zjistí nebo kdy ji při pečlivém užívání
   věci zjistit mohl.
 
   Podnájem
 
   § 2215
 
   (1)  Souhlasí-li  pronajímatel,  může nájemce zřídit třetí osobě k věci
   užívací  právo;  byla-li  nájemní  smlouva  uzavřena  v  písemné formě,
   vyžaduje i souhlas pronajímatele písemnou formu.
 
   (2)  Zřídí-li  nájemce  třetí  osobě  užívací právo k věci bez souhlasu
   pronajímatele,  považuje se to za hrubé porušení nájemcových povinností
   způsobující pronajímateli vážnější újmu.
 
   (3)  Užívací  právo  lze  třetí  osobě zřídit jen na dobu nájmu věci; k 
   odchylnému ujednání se nepřihlíží.
 
   § 2216
 
   Umožní-li  nájemce  užívat  věc  třetí osobě, odpovídá pronajímateli za
   jednání této osoby stejně, jako kdyby věc užíval sám.
 
   Nájemné
 
   § 2217
 
   (1)  Nájemné  se platí v ujednané výši, a není-li ujednána, platí se ve
   výši obvyklé v době uzavření nájemní smlouvy s přihlédnutím k nájemnému
   za nájem obdobných věcí za obdobných podmínek.
 
   (2) Má-li být nájemné podle ujednání stran plněno jinak než v penězích,
   je   rozhodná   majetková  hodnota  poskytovaného  plnění  vyjádřená  v 
   penězích.
 
   § 2218
 
   Nájemné se platí měsíčně pozadu.
 
   Další práva a povinnosti stran
 
   § 2219
 
   (1)  Oznámí-li  to  pronajímatel  předem  v  přiměřené  době, umožní mu
   nájemce  v  nezbytném rozsahu prohlídku věci, jakož i přístup k ní nebo
   do  ní  za účelem provedení potřebné opravy nebo údržby věci. Předchozí
   oznámení  se  nevyžaduje,  je-li  nezbytné zabránit škodě nebo hrozí-li
   nebezpečí z prodlení.
 
   (2) Vzniknou-li nájemci činností pronajímatele podle odstavce 1 obtíže,
   které nejsou jen nepodstatné, má nájemce právo na slevu z nájemného.
 
   § 2220
 
   (1)  Nájemce  má  právo  provést  změnu věci jen s předchozím souhlasem
   pronajímatele;  byla-li  nájemní  smlouva  uzavřena  v  písemné  formě,
   vyžaduje  i  souhlas  pronajímatele  písemnou formu. Změnu věci provádí
   nájemce  na  svůj  náklad;  dojde-li  změnou  věci k jejímu zhodnocení,
   pronajímatel  se  s  nájemcem  při  skončení  nájmu  vyrovná podle míry
   zhodnocení.
 
   (2) Provede-li nájemce změnu věci bez souhlasu pronajímatele, uvede věc
   do  původního  stavu, jakmile o to pronajímatel požádá, nejpozději však
   při skončení nájmu věci. Neuvede-li nájemce na žádost pronajímatele věc
   do  původního  stavu,  může  pronajímatel nájem vypovědět bez výpovědní
   doby.
 
   Změna vlastnictví
 
   § 2221
 
   (1)  Změní-li  se  vlastník věci, přejdou práva a povinnosti z nájmu na
   nového vlastníka.
 
   (2)  Převedl-li pronajímatel vlastnické právo k věci, nejsou pro nového
   vlastníka  závazná  ujednání  o  pronajímatelových  povinnostech, které
   zákon  nestanoví.  To  neplatí, pokud nový vlastník o těchto ujednáních
   věděl.
 
   § 2222
 
   (1)  Strana nemá právo vypovědět nájem jen proto, že se změnil vlastník
   věci. Při opačném ujednání má pronajímatel právo nájem vypovědět do tří
   měsíců  poté,  co  se  dozvěděl nebo musel dozvědět, kdo je nájemcem, a
   nájemce do tří měsíců poté, co se o změně vlastníka dozvěděl.
 
   (2)  Neměl-li  nový  vlastník  rozumný důvod pochybovat, že kupuje věc,
   která  není  pronajata, má právo vypovědět nájem do tří měsíců poté, co
   se dozvěděl nebo musel dozvědět, že je věc pronajata a kdo je nájemcem.
   Nájemcova  práva  vůči osobě, se kterou nájemní smlouvu uzavřel, nejsou
   dotčena.
 
   (3) Jedná-li se o nemovitou věc, je výpovědní doba tříměsíční. Jedná-li
   se o movitou věc, je výpovědní doba jednoměsíční.
 
   § 2223
 
   Strana, která nájem vypoví, poskytne druhé straně přiměřené odstupné.
 
   § 2224
 
   Byl-li  pronajat  byt, ve kterém nájemce bydlí, nemá pronajímatel právo
   nájem  vypovědět  z  důvodu  změny  vlastnictví. K opačnému ujednání se
   nepřihlíží.
 
   Skončení nájmu
 
   § 2225
 
   (1)  Při  skončení nájmu odevzdá nájemce pronajímateli věc v místě, kde
   ji  převzal,  a v takovém stavu, v jakém byla v době, kdy ji převzal, s 
   přihlédnutím  k  obvyklému  opotřebení  při  řádném užívání, ledaže věc
   zanikla  nebo se znehodnotila; odevzdáním se rozumí i předání vyklizené
   nemovité   věci.  Byl-li  při  odevzdání  věci  nájemci  pořízen  zápis
   obsahující  popis  věci,  přihlédne se při odevzdání věci pronajímateli
   také k němu.
 
   (2) Při odevzdání věci si nájemce oddělí a vezme vše, co do věci vložil
   nebo na ni vnesl vlastním nákladem, je-li to možné a nezhorší-li se tím
   podstata věci nebo neztíží-li se tím nepřiměřeně její užívání.
 
   § 2226
 
   (1) Zanikne-li věc během doby nájmu, nájem skončí.
 
   (2)  Zanikne-li  věc  během  doby nájmu zčásti, má nájemce právo buď na
   přiměřenou  slevu z nájemného, anebo může nájem vypovědět bez výpovědní
   doby.
 
   § 2227
 
   Stane-li se věc nepoužitelnou k ujednanému účelu, nebo není-li ujednán,
   k  účelu  obvyklému,  a to z důvodů, které nejsou na straně nájemce, má
   nájemce právo nájem vypovědět bez výpovědní doby.
 
   § 2228
 
   (1)  Užívá-li nájemce věc takovým způsobem, že se opotřebovává nad míru
   přiměřenou   okolnostem   nebo   že   hrozí   zničení  věci,  vyzve  ho
   pronajímatel,  aby věc užíval řádně, dá mu přiměřenou lhůtu k nápravě a
   upozorní  jej  na  možné  následky neuposlechnutí výzvy. Výzva vyžaduje
   písemnou formu a musí být nájemci doručena.
 
   (2)  Neuposlechne-li  nájemce  výzvy  podle odstavce 1, má pronajímatel
   právo nájem vypovědět bez výpovědní doby.
 
   (3)  Hrozí-li  však  v  případě  uvedeném  v  odstavci 1 naléhavě vážné
   nebezpečí  z  prodlení,  má  pronajímatel  právo  nájem  vypovědět  bez
   výpovědní doby, aniž nájemce vyzval k nápravě.
 
   (4)   Pronajímatel  má  právo  postupovat  stejně,  jak  je  uvedeno  v 
   odstavcích  1  a  2,  nezaplatí-li  nájemce  nájemné  ani do splatnosti
   příštího nájemného.
 
   § 2229
 
   Nájem  ujednaný  na  dobu  určitou  může každá ze stran vypovědět jen v 
   případě,  že  ve  smlouvě  byly  zároveň  ujednány  důvody  výpovědi  a
   výpovědní doba.
 
   § 2230
 
   (1)  Užívá-li  nájemce věc i po uplynutí nájemní doby a pronajímatel ho
   do  jednoho  měsíce  nevyzve,  aby  mu  věc odevzdal, platí, že nájemní
   smlouva  byla  znovu  uzavřena  za podmínek ujednaných původně. Byla-li
   původně  nájemní doba delší než jeden rok, platí, že nyní byla uzavřena
   na  jeden  rok;  byla-li  kratší  než  jeden  rok,  platí, že nyní byla
   uzavřena na tuto dobu.
 
   (2)  Ustanovení  odstavce  1  se  nepoužije  přesto, že nájemce věc dál
   užívá,  dala-li  strana v přiměřené době předem najevo, že nájem skončí
   nebo již dříve nájem vypověděla.
 
   § 2231
 
   (1)  Nájem  ujednaný na dobu neurčitou skončí výpovědí jednou ze stran.
   Jedná-li  se o věc movitou, je výpovědní doba jednoměsíční, jedná-li se
   o věc nemovitou, je tříměsíční.
 
   (2)  Výpověď  nemusí  být  odůvodněna;  to  neplatí, má-li strana právo
   vypovědět nájem bez výpovědní doby.
 
   § 2232
 
   Porušuje-li  strana  zvlášť  závažným  způsobem  své  povinnosti, a tím
   působí  značnou  újmu  druhé  straně, má dotčená strana právo vypovědět
   nájem bez výpovědní doby.
 
   § 2233
 
   (1)  V době tří měsíců před skončením nájmu, je-li stranám den skončení
   nájmu  znám, umožní nájemce věci, která má být znovu pronajata, zájemci
   o  nájem  přístup  k  věci  v  nezbytném  rozsahu za účelem prohlídky v 
   přítomnosti   nájemce  a  pronajímatele;  pronajímatel  oznámí  nájemci
   návštěvu v přiměřené době předem.
 
   (2) Ustanovení § 2219 odst. 2 platí i zde.
 
   § 2234
 
   Pronajímatel  má právo na úhradu pohledávky vůči nájemci zadržet movité
   věci, které má nájemce na věci nebo v ní.
 
   Pododdíl 2
 
   Zvláštní ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu
 
   Základní ustanovení
 
   § 2235
 
   (1)  Zavazuje-li  nájemní  smlouva  pronajímatele  přenechat  nájemci k 
   zajištění  bytových  potřeb nájemce a popřípadě i členů jeho domácnosti
   byt  nebo  dům,  který  je  předmětem  nájmu, nepřihlíží se k ujednáním
   zkracujícím nájemcova práva podle ustanovení tohoto pododdílu.
 
   (2)   Ustanovení   tohoto   pododdílu   se   nepoužijí,   přenechává-li
   pronajímatel  nájemci  byt  nebo  dům  k  rekreaci  nebo  jinému zjevně
   krátkodobému účelu.
 
   § 2236
 
   (1)  Bytem  se  rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou částí
   domu,  tvoří  obytný  prostor  a jsou určeny a užívány k účelu bydlení.
   Ujednají-li si pronajímatel s nájemcem, že k obývání bude pronajat jiný
   než  obytný  prostor, jsou strany zavázány stejně, jako by byl pronajat
   obytný prostor.
 
   (2)  Skutečnost,  že pronajatý prostor není určen k bydlení, nemůže být
   na újmu nájemci.
 
   (3)  Je-li k zajištění bytových potřeb nájemce pronajat dům, použijí se
   ustanovení o nájmu bytu přiměřeně.
 
   § 2237
 
   Smlouva vyžaduje písemnou formu; pronajímatel však nemá právo namítnout
   vůči nájemci neplatnost smlouvy pro nedostatek formy.
 
   § 2238
 
   Užívá-li  nájemce  byt  po  dobu  tří  let v dobré víře, že nájem je po
   právu, považuje se nájemní smlouva za řádně uzavřenou.
 
   § 2239
 
   Zakázaná ujednání
 
   Nepřihlíží  se  k  ujednání  ukládajícímu  nájemci  povinnost  zaplatit
   pronajímateli  smluvní  pokutu,  ani  k  ujednání  ukládajícímu nájemci
   povinnost, která je vzhledem k okolnostem zjevně nepřiměřená.
 
   § 2240
 
   Zvláštní ustanovení o nájmu družstevního bytu
 
   Nájemní  smlouvu  o  nájmu  družstevního  bytu  lze uzavřít za podmínek
   stanovených  jiným  zákonem, popřípadě upravených ve stanovách bytového
   družstva. Totéž platí o právech a povinnostech nájemce a pronajímatele.
 
   § 2241
 
   Jedná-li  se  o byt, který je ve vlastnictví právnické osoby, obývaný z 
   důvodu  členství členem nebo společníkem této právnické osoby, upravují
   práva a povinnosti stran především stanovy nebo společenská smlouva.
 
   Odevzdání bytu
 
   § 2242
 
   (1)  Není-li  ujednána  doba,  kdy  pronajímatel zpřístupní nájemci byt
   způsobilý  k nastěhování a obývání, zpřístupní pronajímatel nájemci byt
   prvního  dne měsíce následujícího po dni, kdy smlouva nabyla účinnosti.
   Byt  je  zpřístupněn,  obdržel-li  nájemce  klíče a nebrání-li mu nic v 
   přístupu do bytu.
 
   (2) Pronajímatel se může s nájemcem dohodnout, že k obývání bude předán
   byt,  který  není  způsobilý  k obývání. Takové ujednání je platné, jen
   jsou-li  zároveň  ujednána  zvláštní  práva  a  povinnosti  plynoucí ze
   zvláštní povahy bytu, včetně výše a způsobu úhrady nákladů na provedení
   nutných úprav.
 
   § 2243
 
   Byt  je  způsobilý  k  nastěhování  a obývání, odpovídá-li ujednáním ve
   smlouvě,  a  není-li  nic  ujednáno,  je  byt způsobilý k nastěhování a
   obývání, pokud je čistý a ve stavu, který se obvykle považuje za dobrý,
   a pokud je zajištěno poskytování nezbytných plnění spojených s užíváním
   bytu nebo s ním souvisících.
 
   § 2244
 
   (1) Není-li v ujednanou dobu byt způsobilý k nastěhování a obývání nebo
   je-li  byt ve stavu, který neodpovídá sdělení pronajímatele, má nájemce
   právo  odmítnout  se nastěhovat. Nastěhuje-li se, má právo požadovat na
   pronajímateli  splnění  smlouvy; neučiní-li tak bez zbytečného odkladu,
   jeho právo zaniká.
 
   (2)  Znal-li  nájemce  stav  bytu  již při uzavření smlouvy, ustanovení
   odstavce 1 se nepoužije. To platí i v případě, že nájemce stav bytu při
   uzavření smlouvy neznal, protože si jej neprohlédl, ačkoli pronajímatel
   včas a řádně vyzval nájemce k prohlídce.
 
   § 2245
 
   Využije-li  nájemce  právo nenastěhovat se do bytu, není povinen platit
   nájemné  po dobu, co vada trvá. Nastěhuje-li se, má právo na přiměřenou
   slevu  z  nájemného,  dokud  pronajímatel vadu neodstraní; to platí i v
   případě  podstatné vady v poskytování plnění spojeného nebo souvisícího
   s užíváním bytu.
 
   Nájemné a jiné platby
 
   § 2246
 
   (1)  Strany ujednají nájemné pevnou částkou. Má se za to, že se nájemné
   sjednává za jeden měsíc.
 
   (2) Neujednají-li strany výši nájemného, vznikne pronajímateli právo na
   nájemné  v  takové výši, jaká je v den uzavření smlouvy v místě obvyklá
   pro nový nájem obdobného bytu za obdobných smluvních podmínek.
 
   § 2247
 
   (1) Strany si ujednají, která plnění spojená s užíváním bytu nebo s ním
   související  služby  zajistí  pronajímatel;  schází-li takové ujednání,
   použije se ustanovení odstavce 2.
 
   (2) Pronajímatel zajistí po dobu nájmu nezbytné služby. Má se za to, že
   nezbytnými  službami  jsou dodávky vody, odvoz a odvádění odpadních vod
   včetně   čištění   jímek,  dodávky  tepla,  odvoz  komunálního  odpadu,
   osvětlení  a úklid společných částí domu, zajištění příjmu rozhlasového
   a  televizního  vysílání,  provoz  a  čištění  komínů,  případně provoz
   výtahu.
 
   (3) Způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis.
 
   (4)  Strany  si  ujednají  způsob  rozúčtování  cen a úhrady případných
   dalších   služeb,   není-li   stanoven  jiným  právním  předpisem  nebo
   rozhodnutím  cenového  orgánu.  Způsob  rozúčtování musí být určen před
   poskytováním služby.
 
   § 2248
 
   Strany si mohou ujednat každoroční zvyšování nájemného.
 
   § 2249
 
   (1)  Neujednají-li  si  strany  zvyšování  nájemného  nebo nevyloučí-li
   zvyšování   nájemného  výslovně,  může  pronajímatel  v  písemné  formě
   navrhnout  nájemci zvýšení nájemného až do výše srovnatelného nájemného
   obvyklého  v  daném  místě, pokud navržené zvýšení spolu s tím, k němuž
   již došlo v posledních třech letech, nebude vyšší než dvacet procent. K 
   návrhu učiněnému dříve než po uplynutí dvanácti měsíců, v nichž nájemné
   nebylo  zvýšeno,  nebo  který  neobsahuje  výši  nájemného  a nedokládá
   splnění podmínek podle tohoto ustanovení, se nepřihlíží.
 
   (2)  Prováděcí právní předpis stanoví podrobnosti a postup pro zjištění
   srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě.
 
   (3)  Souhlasí-li  nájemce  s  návrhem  na  zvýšení  nájemného,  zaplatí
   počínaje  třetím  kalendářním měsícem po dojití návrhu zvýšené nájemné,
   jak  bylo navrženo. Nesdělí-li nájemce v písemné formě pronajímateli do
   dvou  měsíců  od  dojití  návrhu, že se zvýšením nájemného souhlasí, má
   pronajímatel  právo  navrhnout  ve  lhůtě  dalších tří měsíců, aby výši
   nájemného  určil  soud;  návrhu  podanému  po  uplynutí této lhůty soud
   nevyhoví,  namítne-li  nájemce,  že  návrh  byl podán opožděně. Soud na
   návrh  pronajímatele  rozhodne  o  nájemném do výše, která je v místě a
   čase obvyklá s účinky ode dne podání návrhu soudu.
 
   (4)  Navrhuje-li  nájemce  snížení  nájemného,  použijí  se  ustanovení
   odstavců 1 až 3 obdobně.
 
   § 2250
 
   (1)  Provede-li  pronajímatel  stavební  úpravy,  které trvale zlepšují
   užitnou  hodnotu  pronajatého  bytu či celkové podmínky bydlení v domě,
   anebo  mají  za  následek  trvalé  úspory  energie nebo vody, může se s 
   nájemci  dohodnout  o zvýšení nájemného, nejvýše však o deset procent z 
   účelně  vynaložených  nákladů  ročně.  Souhlasí-li  s návrhem na takové
   zvýšení  nájemného  alespoň  nájemci  dvou  třetin  bytů  v domě, platí
   zvýšené nájemné i pro ostatní nájemce.
 
   (2)  Nedojde-li  k dohodě podle odstavce 1, může pronajímatel navrhnout
   zvýšení  nájemného  z  těchto  důvodů  ročně  o  tři  a  půl procenta z 
   vynaložených nákladů; má se za to, že náklady byly vynaloženy účelně. K 
   návrhu, který neobsahuje výši nájemného nebo nedokládá splnění podmínek
   podle tohoto ustanovení, se nepřihlíží.
 
   § 2251
 
   (1)  Nájemce  platí nájemné předem na každý měsíc nebo na jiné ujednané
   platební  období,  nejpozději  do  pátého  dne  příslušného  platebního
   období,  nebyl-li  ujednán  den  pozdější.  Společně  s  nájemným platí
   nájemce  zálohy nebo náklady na služby, které zajišťuje pronajímatel; o 
   těchto zálohách a nákladech platí § 2253 obdobně.
 
   (2)  Pronajímatel  nesmí požadovat po nájemci jiná plnění než uvedená v 
   odstavci  1,  ať  již  ve formě vkladu nebo jinak, ani platbu nájemného
   později datovaným šekem nebo jiným obdobným způsobem.
 
   § 2252
 
   (1) Požádá-li o to nájemce, umožní mu pronajímatel zpravidla nejpozději
   do  čtyř měsíců po skončení zúčtovacího období nahlédnout do vyúčtování
   nákladů  na poskytnuté služby za minulý kalendářní rok, jakož i pořídit
   si  z  vyúčtování  výpisy,  opisy  nebo  kopie; totéž platí o dokladech
   týkajících se účtovaných nákladů.
 
   (2)  Nedoplatek  i  přeplatek záloh na poskytnuté služby jsou splatné k 
   témuž  dni;  není-li  ujednána jiná doba, jsou splatné do tří měsíců po
   uplynutí lhůty uvedené v odstavci 1.
 
   § 2253
 
   (1)  Nedohodnou-li  se strany o dlužném nájemném, nelze nájem vypovědět
   pro  nezaplacení  nájemného, uloží-li nájemce dlužné nájemné, popřípadě
   jeho spornou část do notářské úschovy a vyrozumí o tom pronajímatele.
 
   (2)  Domáhá-li se nájemce plnění ze smlouvy a pronajímatel odmítá plnit
   s   námitkou  nezaplacení  nájemného,  uloží  nájemce  dlužné  nájemné,
   popřípadě  jeho  spornou  část  do  notářské  úschovy  a vyrozumí o tom
   pronajímatele.
 
   § 2254
 
   Jistota
 
   (1)  Ujednají-li strany, že nájemce dá pronajímateli peněžitou jistotu,
   že  zaplatí  nájemné a splní jiné povinnosti vyplývající z nájmu, nesmí
   být jistota vyšší než šestinásobek měsíčního nájemného.
 
   (2)  Při  skončení nájmu pronajímatel vrátí jistotu nájemci; započte si
   přitom, co mu nájemce případně z nájmu dluží. Nájemce má právo na úroky
   z jistoty od jejího poskytnutí alespoň ve výši zákonné sazby.
 
   Práva a povinnosti stran
 
   § 2255
 
   (1) Nájemce užívá byt řádně v souladu s nájemní smlouvou.
 
   (2)  Nezpůsobí-li  to zvýšené zatížení pro byt nebo dům, může nájemce v 
   bytě i pracovat nebo podnikat.
 
   § 2256
 
   (1)  Pronajímatel udržuje po dobu nájmu v domě náležitý pořádek obvyklý
   podle místních poměrů.
 
   (2)  Nájemce dodržuje po dobu nájmu pravidla obvyklá pro chování v domě
   a   rozumné  pokyny  pronajímatele  pro  zachování  náležitého  pořádku
   obvyklého podle místních poměrů.
 
   § 2257
 
   (1)  Pronajímatel udržuje po dobu nájmu byt a dům ve stavu způsobilém k 
   užívání.
 
   (2)  Nájemce  provádí  a  hradí  pouze  běžnou  údržbu  a drobné opravy
   související s užíváním bytu.
 
   § 2258
 
   Nájemce  má  právo  chovat v bytě zvíře, nepůsobí-li chov pronajímateli
   nebo  ostatním  obyvatelům  domu  obtíže  nepřiměřené  poměrům  v domě.
   Vyvolá-li  chov  zvířete potřebu zvýšených nákladů na údržbu společných
   částí domu, nahradí nájemce tyto náklady pronajímateli.
 
   Úpravy a jiné změny bytu nebo domu
 
   § 2259
 
   Nájemce  je  povinen  strpět  úpravu  bytu  nebo  domu,  popřípadě jeho
   přestavbu  nebo jinou změnu, jen nesníží-li hodnotu bydlení a lze-li ji
   provést   bez   většího  nepohodlí  pro  nájemce,  nebo  provádí-li  ji
   pronajímatel na příkaz orgánu veřejné moci, anebo hrozí-li přímo zvlášť
   závažná  újma. V ostatních případech lze změnu provést jen se souhlasem
   nájemce.
 
   § 2260
 
   (1)  Nevyžaduje-li  se  nájemcův  souhlas k provedení úpravy, přestavby
   nebo   jiné   změny  bytu  nebo  domu  vyžadující  vyklizení  bytu,  má
   pronajímatel  právo  započít  s  prováděním  prací  až poté, co se vůči
   nájemci  zaváže  poskytnout  přiměřenou náhradu účelných nákladů, které
   nájemci  vzniknou v souvislosti s vyklizením bytu, a zaplatí nájemci na
   tyto náklady přiměřenou zálohu.
 
   (2)  Nevylučují-li  to  okolnosti  případu,  sdělí pronajímatel nájemci
   nejméně  tři  měsíce  před zahájením prací alespoň povahu těchto prací,
   předpokládaný den jejich zahájení, odhad jejich trvání, nezbytnou dobu,
   po  kterou  musí  být  byt  vyklizen  a  poučení o následcích odmítnutí
   vyklizení;  zároveň se pronajímatel zaváže k náhradě podle odstavce 1 a
   uvede, jakou zálohu na náhradu nabízí.
 
   (3)  Neprohlásí-li  nájemce pronajímateli do deseti dnů po oznámení, že
   byt na požadovanou dobu vyklidí, má se za to, že vyklizení bytu odmítl.
 
   § 2261
 
   Je-li  nutné  vyklizení  bytu  nejdéle  na  dobu jednoho týdne, postačí
   oznámit  nájemci  alespoň  deset  dnů  před  zahájením  prací.  Lhůta k 
   prohlášení nájemce se zkracuje na pět dnů.
 
   § 2262
 
   (1) Odmítne-li nájemce byt vyklidit, může pronajímatel navrhnout soudu,
   aby  rozhodl  o  vyklizení  bytu; nepodá-li však návrh do deseti dnů po
   nájemcově odmítnutí, právo domáhat se vyklizení bytu zaniká.
 
   (2)  Prokáže-li pronajímatel účelnost úpravy, přestavby nebo jiné změny
   bytu  nebo domu a nezbytnost vyklizení bytu, soud návrhu vyhoví; přitom
   může  stranám  uložit  přiměřená  omezení,  která  na  nich lze rozumně
   požadovat.  Před  rozhodnutím  o  vyklizení  bytu nelze práce provádět,
   ledaže soud provádění prací povolí.
 
   § 2263
 
   (1)  Souhlasí-li  s  tím  pronajímatel,  může  nájemce  provést úpravu,
   přestavbu  nebo  jinou změnu bytu nebo domu. Nesouhlasí-li pronajímatel
   se  změnou, která je nezbytná vzhledem k zdravotnímu postižení nájemce,
   člena  jeho  domácnosti  nebo jiné osoby, která v bytě bydlí, aniž má k 
   odmítnutí  souhlasu  vážný  a spravedlivý důvod, nahradí pronajímatelův
   souhlas na návrh nájemce soud.
 
   (2)  Při skončení nájmu odstraní nájemce v bytě nebo domě změnu, kterou
   provedl, ledaže pronajímatel navrácení v předešlý stav nežádá.
 
   § 2264
 
   (1)  Zjistí-li  nájemce  v bytě poškození nebo vadu, které je třeba bez
   prodlení  odstranit,  oznámí  to  ihned  pronajímateli; jinou vadu nebo
   poškození,  které  brání  obvyklému  bydlení,  oznámí pronajímateli bez
   zbytečného odkladu.
 
   (2)  Nájemce  učiní  podle  svých  možností  to,  co  lze očekávat, aby
   poškozením nebo vadou, které je třeba bez prodlení odstranit, nevznikla
   další  škoda.  Nájemce  má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených
   při  zabránění  vzniku  další  škody,  ledaže  poškození nebo vada byly
   způsobeny okolnostmi, za které nájemce odpovídá.
 
   § 2265
 
   (1) Pronajímatel odstraní poškození nebo vadu v přiměřené době poté, co
   mu nájemce poškození nebo vadu oznámil.
 
   (2)  Neodstraní-li  pronajímatel  poškození  nebo  vadu  bez zbytečného
   odkladu  a  řádně,  může  poškození nebo vadu odstranit nájemce a žádat
   náhradu  odůvodněných  nákladů,  popřípadě  slevu  z  nájemného, ledaže
   poškození nebo vada nejsou podstatné.
 
   (3)   Neoznámí-li   nájemce   pronajímateli  poškození  nebo  vadu  bez
   zbytečného  odkladu poté, co je měl a mohl při řádné péči zjistit, nemá
   právo  na  náhradu  nákladů;  odstraní-li poškození nebo vadu sám, nemá
   právo ani na slevu z nájemného.
 
   § 2266
 
   Neodstraní-li  pronajímatel poškození nebo vadu ani v dodatečné lhůtě a
   poškození  nebo  vada  byly  způsobeny  okolnostmi,  za  které  nájemce
   neodpovídá,  má  nájemce  právo  vypovědět  nájem  bez  výpovědní doby,
   představuje-li  prodlení  pronajímatele  při  odstranění poškození nebo
   vady   nebo   samo   poškození  nebo  vada  hrubé  porušení  povinností
   pronajímatele.
 
   § 2267
 
   Neodstraní-li  nájemce  poškození  nebo  vadu  způsobené okolnostmi, za
   které odpovídá, odstraní je na náklady nájemce pronajímatel.
 
   § 2268
 
   (1)  Ustanovení o poškození nebo vadě bytu se použijí obdobně, brání-li
   užívání bytu právo třetí osoby.
 
   (2)  Ustanovení  o  poškození  nebo  vadě  bytu se použijí obdobně také
   tehdy,  brání-li  užívání bytu ustanovení zákona nebo rozhodnutí orgánu
   veřejné moci vydané na základě zákona.
 
   § 2269
 
   (1) Ví-li nájemce předem o své nepřítomnosti v bytě, která má být delší
   než  dva měsíce, i o tom, že byt mu bude po tuto dobu obtížně dostupný,
   oznámí to včas pronajímateli. Současně označí osobu, která po dobu jeho
   nepřítomnosti  zajistí  možnost vstupu do bytu v případě, kdy toho bude
   nezbytně  zapotřebí;  nemá-li nájemce takovou osobu po ruce, je takovou
   osobou pronajímatel.
 
   (2)  Nesplní-li  nájemce  svou  povinnost podle odstavce 1, považuje se
   toto  jednání  za  porušení  povinností  nájemce  závažným způsobem; to
   neplatí, nenastane-li z tohoto důvodu vážná újma.
 
   Společný nájem
 
   § 2270
 
   (1)  Uzavře-li  nájemní  smlouvu  s pronajímatelem více osob, stanou se
   společnými  nájemci  bytu;  společným  nájemcem  bytu se stane i osoba,
   která se souhlasem stran přistoupí ke smlouvě.
 
   (2)  Co  platí o nájemci, platí obdobně o společných nájemcích, není-li
   dále stanoveno jinak.
 
   § 2271
 
   Společní   nájemci   mají  stejná  práva  a  povinnosti.  Ustanovení  o 
   společnosti se použijí přiměřeně.
 
   Členové nájemcovy domácnosti
 
   § 2272
 
   (1)  Nájemce  má  právo  přijímat ve své domácnosti kohokoli. Přijme-li
   nájemce nového člena své domácnosti, oznámí zvýšení počtu osob žijících
   v  bytě bez zbytečného odkladu pronajímateli; neučiní-li to nájemce ani
   do  dvou měsíců, co změna nastala, má se za to, že závažně porušil svou
   povinnost.
 
   (2)  Pronajímatel  má  právo  vyhradit si ve smlouvě souhlas s přijetím
   nového  člena  do nájemcovy domácnosti. To neplatí, jedná-li se o osobu
   blízkou  anebo  další  případy  zvláštního  zřetele  hodné. Pro souhlas
   pronajímatele  s  přijetím  osoby  jiné  než  blízké za člena nájemcovy
   domácnosti se vyžaduje písemná forma.
 
   (3) Pronajímatel má právo požadovat, aby v nájemcově domácnosti žil jen
   takový  počet  osob,  který je přiměřený velikosti bytu a nebrání tomu,
   aby  všechny  mohly  v  bytě  žít  v  obvyklých pohodlných a hygienicky
   vyhovujících podmínkách.
 
   § 2273
 
   Sníží-li  se  počet  členů  nájemcovy  domácnosti,  oznámí  to  nájemce
   pronajímateli bez zbytečného odkladu.
 
   Podnájem
 
   § 2274
 
   Nájemce  může  dát  třetí osobě do podnájmu část bytu, pokud v bytě sám
   trvale  bydlí,  i  bez  souhlasu  pronajímatele.  Ustanovení  § 2272 se
   použije přiměřeně.
 
   § 2275
 
   (1)  V  případě,  že  nájemce v bytě sám trvale nebydlí, může dát třetí
   osobě do podnájmu byt nebo jeho část pouze se souhlasem pronajímatele.
 
   (2) Žádost o udělení souhlasu k podnájmu i souhlas s podnájmem vyžadují
   písemnou formu. Nevyjádří-li se pronajímatel k žádosti ve lhůtě jednoho
   měsíce,  považuje  se  souhlas  za  daný; to neplatí, pokud byl ujednán
   zákaz podnájmu.
 
   § 2276
 
   Dá-li  nájemce  byt  nebo jeho část do podnájmu třetí osobě v rozporu s 
   ustanovením § 2274 a 2275, hrubě tím poruší svou povinnost.
 
   § 2277
 
   Podnájem  končí  společně  s  nájmem.  Končí-li nájem, sdělí to nájemce
   podnájemci  s  uvedením  rozhodných  skutečností; jimi jsou zejména den
   skončení  nájmu  a  popřípadě  i  délka výpovědní doby a počátek jejího
   běhu.
 
   § 2278
 
   Podnájem skončí nejpozději s nájmem.
 
   Následky smrti nájemce
 
   § 2279
 
   (1)  Zemře-li nájemce a nejde-li o společný nájem bytu, přejde nájem na
   člena  nájemcovy  domácnosti,  který  v bytě žil ke dni smrti nájemce a
   nemá  vlastní  byt.  Je-li touto osobou někdo jiný než nájemcův manžel,
   partner,  rodič,  sourozenec, zeť, snacha, dítě nebo vnuk, přejde na ni
   nájem,  jen  pokud  pronajímatel  souhlasil  s  přechodem nájmu na tuto
   osobu.
 
   (2)  Nájem  bytu  po  jeho  přechodu podle odstavce 1 skončí nejpozději
   uplynutím  dvou let ode dne, kdy nájem přešel. To neplatí v případě, že
   osoba,  na  kterou  nájem  přešel,  dosáhla  ke dni přechodu nájmu věku
   sedmdesáti  let.  Stejně  tak to neplatí v případě, že osoba, na kterou
   nájem  přešel,  nedosáhla  ke  dni  přechodu nájmu věku osmnácti let; v 
   tomto případě skončí nájem nejpozději dnem, kdy tato osoba dosáhne věku
   dvaceti let, pokud se pronajímatel s nájemcem nedohodnou jinak.
 
   (3)  Splňuje-li  více  členů  nájemcovy domácnosti podmínky pro přechod
   nájmu,  přejdou  práva  a  povinnosti  z  nájmu  na  všechny společně a
   nerozdílně.
 
   (4)  Každá  osoba  splňující podmínky pro přechod nájmu může do jednoho
   měsíce  od  smrti  nájemce  písemně  oznámit  pronajímateli, že v nájmu
   nehodlá  pokračovat;  dnem  dojití  oznámení  pronajímateli  její nájem
   zaniká.
 
   (5)  Zemře-li  nájemce  družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném
   nájmu  manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem
   bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl.
 
   § 2280
 
   Je-li  členem  nájemcovy  domácnosti  nájemcův  potomek,  má přednostní
   právo,  aby  na  něho přešla práva a povinnosti z nájmu. Je-li takových
   osob  více,  přejdou  práva  a povinnosti z nájmu na všechny společně a
   nerozdílně;  každá  z nich však může sama za sebe prohlásit, že v nájmu
   nechce pokračovat.
 
   § 2281
 
   (1)   Přejdou-li   práva  a  povinnosti  z  nájmu  na  člena  nájemcovy
   domácnosti,  má  pronajímatel  právo  požadovat  po  něm jistotu, pokud
   zemřelý   nájemce   jistotu   nesložil.   To  platí  i  v  případě,  že
   pronajímateli vznikne povinnost vypořádat jistotu s nájemcovým dědicem.
 
   (2) Přejdou-li práva a povinnosti z nájmu na člena nájemcovy domácnosti
   a  zaplatil-li  nájemce  nájemné předem, vydá člen nájemcovy domácnosti
   dědici, co takovým zaplacením ušetřil nebo co nabyl.
 
   § 2282
 
   Nepřejdou-li  práva a povinnosti z nájmu na člena nájemcovy domácnosti,
   přejdou  na  nájemcova dědice. Osoby, které žily s nájemcem ve společné
   domácnosti  až  do  jeho  smrti,  jsou  s  nájemcovým  dědicem zavázány
   společně  a  nerozdílně  z dluhů, které z nájmu vznikly před nájemcovou
   smrtí.
 
   § 2283
 
   (1)  Pronajímatel může nájem vypovědět bez uvedení důvodu s dvouměsíční
   výpovědní  dobou do tří měsíců poté, co se dozvěděl, že nájemce zemřel,
   že  práva a povinnosti z nájmu na člena nájemcovy domácnosti nepřešla a
   kdo je nájemcovým dědicem nebo kdo spravuje pozůstalost.
 
   (2)  Nájemcův  dědic může nájem vypovědět s dvouměsíční výpovědní dobou
   do  tří  měsíců  poté,  co se dozvěděl o smrti nájemce, o svém dědickém
   právu  a  o  tom,  že  práva  a  povinnosti  z  nájmu nepřešla na člena
   nájemcovy  domácnosti,  nejpozději  však  do  šesti měsíců od nájemcovy
   smrti. Právo vypovědět nájem má i ten, kdo spravuje pozůstalost.
 
   § 2284
 
   Není-li  nájemcův  dědic  znám  ani  do  šesti měsíců ode dne nájemcovy
   smrti,  může  pronajímatel  byt vyklidit; tím nájem zaniká. Věci z bytu
   pronajímatel  uloží  na  náklad  nájemcova dědice ve veřejném skladišti
   nebo  u  jiného  schovatele;  nepřevezme-li  nájemcův  dědic  věci  bez
   zbytečného  odkladu, může je pronajímatel na jeho účet vhodným způsobem
   prodat.
 
   Skončení nájmu
 
   § 2285
 
   Pokračuje-li  nájemce v užívání bytu po dobu alespoň tří měsíců po dni,
   kdy měl nájem bytu skončit, a pronajímatel nevyzve v této době nájemce,
   aby  byt  opustil,  platí,  že je nájem znovu ujednán na tutéž dobu, na
   jakou  byl  ujednán  dříve,  nejvýše  ale na dobu dvou let; to neplatí,
   ujednají-li si strany něco jiného. Výzva vyžaduje písemnou formu.
 
   § 2286
 
   (1)  Výpověď  nájmu  vyžaduje písemnou formu a musí dojít druhé straně.
   Výpovědní  doba  běží  od prvního dne kalendářního měsíce následujícího
   poté, co výpověď došla druhé straně.
 
   (2)  Vypoví-li  nájem  pronajímatel,  poučí nájemce o jeho právu vznést
   proti  výpovědi  námitky  a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi
   soudem, jinak je výpověď neplatná.
 
   § 2287
 
   Nájemce  může vypovědět nájem na dobu určitou, změní-li se okolnosti, z 
   nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o nájmu zřejmě vycházely, do
   té míry, že po nájemci nelze rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval.
 
   § 2288
 
   (1)  Pronajímatel může vypovědět nájem na dobu určitou nebo neurčitou v 
   tříměsíční výpovědní době,
 
   a) poruší-li nájemce hrubě svou povinnost vyplývající z nájmu,
 
   b)   je-li  nájemce  odsouzen  pro  úmyslný  trestný  čin  spáchaný  na
   pronajímateli  nebo  členu jeho domácnosti nebo na osobě, která bydlí v 
   domě,  kde je nájemcův byt, nebo proti cizímu majetku, který se v tomto
   domě nachází,
 
   c) má-li být byt vyklizen, protože je z důvodu veřejného zájmu potřebné
   s  bytem  nebo  domem,  ve  kterém  se byt nachází, naložit tak, že byt
   nebude možné vůbec užívat, nebo
 
   d) je-li tu jiný obdobně závažný důvod pro vypovězení nájmu.
 
   (2)  Pronajímatel  může  vypovědět nájem na dobu neurčitou v tříměsíční
   výpovědní době i v případě, že
 
   a)  má  být  byt užíván pronajímatelem, nebo jeho manželem, který hodlá
   opustit rodinnou domácnost a byl podán návrh na rozvod manželství, nebo
   manželství bylo již rozvedeno,
 
   b)  potřebuje pronajímatel byt pro svého příbuzného nebo pro příbuzného
   svého manžela v přímé linii nebo ve vedlejší linii v druhém stupni.
 
   (3) Vypoví-li pronajímatel nájem z důvodů uvedených v odstavcích 1 a 2,
   uvede výpovědní důvod ve výpovědi.
 
   § 2289
 
   Dal-li  pronajímatel nájemci výpověď z některého z důvodů uvedených v §
   2288  odst. 2, je povinen nájemci byt znovu pronajmout nebo mu nahradit
   škodu,  nevyužil-li  byt do jednoho měsíce od jeho vyklizení nájemcem k 
   účelu  uvedenému  jako  výpovědní  důvod.  Tato  lhůta  neběží  po dobu
   potřebnou  k  úpravě  bytu,  bylo-li s úpravou započato nejdéle do dvou
   týdnů po vyklizení bytu a je-li v ní řádně pokračováno.
 
   § 2290
 
   Nájemce  má  právo  podat  návrh  soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď
   oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla.
 
   § 2291
 
   (1)  Poruší-li  nájemce  svou  povinnost  zvlášť  závažným způsobem, má
   pronajímatel  právo vypovědět nájem bez výpovědní doby a požadovat, aby
   mu  nájemce  bez  zbytečného  odkladu  byt odevzdal, nejpozději však do
   jednoho měsíce od skončení nájmu.
 
   (2)  Nájemce  porušuje svou povinnost zvlášť závažným způsobem, zejména
   nezaplatil-li  nájemné  a náklady na služby za dobu alespoň tří měsíců,
   poškozuje-li  byt  nebo  dům  závažným  nebo  nenapravitelným způsobem,
   způsobuje-li jinak závažné škody nebo obtíže pronajímateli nebo osobám,
   které  v domě bydlí nebo užívá-li neoprávněně byt jiným způsobem nebo k 
   jinému účelu, než bylo ujednáno.
 
   (3)  Neuvede-li pronajímatel ve výpovědi, v čem spatřuje zvlášť závažné
   porušení  nájemcovy povinnosti, nebo nevyzve-li před doručením výpovědi
   nájemce,  aby v přiměřené době odstranil své závadné chování, popřípadě
   odstranil protiprávní stav, k výpovědi se nepřihlíží.
 
   § 2292
 
   Nájemce  odevzdá  byt  pronajímateli  v  den,  kdy  nájem končí. Byt je
   odevzdán,  obdrží-li  pronajímatel  klíče  a  jinak  mu  nic  nebrání v 
   přístupu  do  bytu  a  v  jeho  užívání.  Opustí-li nájemce byt takovým
   způsobem,   že  nájem  lze  bez  jakýchkoli  pochybností  považovat  za
   skončený, má se byt za odevzdaný ihned.
 
   § 2293
 
   (1) Nájemce odevzdá byt ve stavu, v jakém jej převzal, nehledě na běžné
   opotřebení  při  běžném  užívání  a na vady, které je povinen odstranit
   pronajímatel.
 
   (2)   Nájemce  odstraní  v  bytě  změny,  které  provedl  se  souhlasem
   pronajímatele,  pokud si strany ujednaly, že při skončení nájmu nájemce
   uvede byt do původního stavu.
 
   (3)   Nájemce  odstraní  v  bytě  změny,  které  provedl  bez  souhlasu
   pronajímatele,  ledaže  pronajímatel  nájemci sdělí, že odstranění změn
   nežádá;  nájemce  přesto  nemůže  žádat  vyrovnání,  i kdyby se změnami
   hodnota  bytu  zvýšila. Pronajímatel může žádat náhradu ve výši snížení
   hodnoty  bytu,  které  bylo  způsobeno změnami provedenými nájemcem bez
   souhlasu pronajímatele.
 
   § 2294
 
   Zařízení  a  předměty  upevněné  ve zdech, podlaze a stropu bytu, které
   nelze  odstranit  bez  nepřiměřeného snížení hodnoty nebo bez poškození
   bytu  nebo  domu,  přecházejí  upevněním  nebo  vložením do vlastnictví
   vlastníka  nemovité  věci.  Nájemce  má  právo  žádat,  aby  se  s  ním
   pronajímatel  bez  zbytečného  odkladu  vyrovnal;  to neplatí o tom, co
   nájemce  provedl  bez  souhlasu  pronajímatele.  Vyrovnání  je  splatné
   nejpozději ke dni skončení nájmu.
 
   § 2295
 
   Pronajímatel   má  právo  na  náhradu  ve  výši  ujednaného  nájemného,
   neodevzdá-li  nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu až do dne,
   kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá.
 
   § 2296
 
   (1)  Je-li  v  bytě  věc,  o které lze mít za to, že patří nájemci nebo
   členu  jeho  domácnosti,  postará  se  pronajímatel  o  věc ve prospěch
   nájemce  a  na jeho účet. Nepřevezme-li nájemce tuto věc bez zbytečného
   odkladu,  vzniká  pronajímateli  právo  věc  po  předchozím  upozornění
   nájemce  na  jeho  účet  vhodným  způsobem  prodat  poté,  co  poskytne
   dodatečnou přiměřenou lhůtu k převzetí.
 
   (2)  Ustanovení  odstavce  1  se  nepoužije,  jedná-li se o věc, kterou
   nájemce nebo člen jeho domácnosti zjevně opustil.
 
   Nájem služebního bytu
 
   § 2297
 
   Je-li  nájem  bytu  ujednán  v souvislosti s výkonem zaměstnání, funkce
   nebo  jiné  práce  a je-li podle výslovného určení smlouvy pronajat byt
   služební, mohou být práva nájemce služebního bytu omezena. To platí i v
   případě, je-li v této souvislosti ujednán nájem domu.
 
   § 2298
 
   (1)  Nájem  služebního  bytu  skončí posledním dnem kalendářního měsíce
   následujícího  po  měsíci,  ve  kterém  nájemce přestal vykonávat práci
   podle § 2297, aniž k tomu měl vážný důvod.
 
   (2)  Přestane-li  nájemce vykonávat práci z důvodů spočívajících v jeho
   věku  nebo  zdravotním  stavu,  z důvodu na straně pronajímatele nebo z 
   jiného  vážného  důvodu, skončí nájemci nájem služebního bytu uplynutím
   dvou let ode dne, kdy přestal vykonávat práci.
 
   § 2299
 
   Zemře-li  nájemce,  nájem  služebního  bytu skončí. Osoba, která v bytě
   bydlela  společně  s nájemcem, má právo v bytě bydlet; vyzve-li ji však
   pronajímatel,  aby  byt  vyklidila, je povinna tak učinit nejpozději do
   tří měsíců ode dne, kdy výzvu obdrží.
 
   Nájem bytu zvláštního určení
 
   § 2300
 
   (1)  Je-li  předmětem nájmu byt určený pro ubytování osob se zdravotním
   postižením nebo byt v domě se zařízením určeným pro tyto osoby nebo byt
   v  domě  s  pečovatelskou  službou,  jedná  se  o nájem bytu zvláštního
   určení.
 
   (2)  Smlouvu  o  nájmu bytu zvláštního určení může pronajímatel uzavřít
   jen  na základě písemného doporučení toho, kdo takový byt svým nákladem
   zřídil, nebo jeho právního nástupce.
 
   § 2301
 
   (1)  Ustanovení  § 2279 se u bytu zvláštního určení nepoužije. Zemře-li
   nájemce,  nájem  bytu  zvláštního  určení  skončí  a pronajímatel vyzve
   osoby,  které  bydlely  v  bytě  společně s nájemcem, aby byt vyklidily
   nejpozději  do  tří  měsíců ode dne, kdy výzvu obdrží; nejsou-li v bytě
   takové osoby, pronajímatel vyzve obdobně nájemcovy dědice.
 
   (2)  Nájem  bytu  zvláštního určení může pronajímatel vypovědět pouze s 
   předchozím  souhlasem  toho,  kdo  takový  byt  svým  nákladem  zřídil,
   popřípadě jeho právního nástupce.
 
   Pododdíl 3
 
   Zvláštní ustanovení o nájmu prostoru sloužícího podnikání
 
   Základní ustanovení
 
   § 2302
 
   (1)  Ustanovení  tohoto  pododdílu  se  vztahují na nájem prostoru nebo
   místnosti,  je-li  účelem  nájmu  provozování  podnikatelské činnosti v 
   tomto  prostoru  nebo  v  této  místnosti  a slouží-li pak prostor nebo
   místnost  alespoň  převážně  podnikání,  bez  ohledu na to, zda je účel
   nájmu   v   nájemní   smlouvě  vyjádřen  (dále  jen  „prostor  sloužící
   podnikání“).  Není-li  dále  stanoveno  jinak,  použijí  se  pro  nájem
   prostoru sloužícího podnikání obecná ustanovení o nájmu.
 
   (2)  Jedná-li se o nájem prostoru nebo místnosti, jehož účelem není ani
   bydlení,  ani  provozování podnikatelské činnosti ve smyslu odstavce 1,
   použijí se obecná ustanovení o nájmu.
 
   § 2303
 
   Je-li  s  nájmem  prostoru  sloužícího  podnikání  spojeno  poskytování
   služeb,  použijí  se  ustanovení  o  poskytování služeb souvisejících s 
   nájmem bytu obdobně.
 
   § 2304
 
   (1)  Nájemce  nemá právo provozovat jinou činnost nebo změnit způsob či
   podmínky  jejího výkonu, než jak to vyplývá z účelu nájmu nebo z jiného
   ujednání  stran,  anebo  z  toho,  co  bylo  možné důvodně očekávat při
   uzavření  smlouvy,  pokud  by  tato  změna  působila  zhoršení poměrů v 
   nemovité  věci  nebo  by  nad přiměřenou míru poškozovala pronajímatele
   nebo ostatní uživatele nemovité věci.
 
   (2)  Ustanovení  odstavce  1  se  nepoužije,  pokud se v důsledku změny
   poměrů  na  straně  nájemce  jeho činnost v některém ohledu změnila jen
   nepodstatně.
 
   § 2305
 
   Nájemce  může  nemovitou věc, kde se nalézá prostor sloužící podnikání,
   opatřit   se   souhlasem  pronajímatele  v  přiměřeném  rozsahu  štíty,
   návěstími  a  podobnými znameními; pronajímatel může souhlas odmítnout,
   má-li  pro  to  vážný  důvod.  Požádal-li  nájemce o udělení souhlasu v 
   písemné  formě  a  nevyjádří-li  se  pronajímatel  do  jednoho  měsíce,
   považuje se souhlas pronajímatele za daný.
 
   § 2306
 
   Při  skončení  nájmu  odstraní  nájemce  znamení, kterými nemovitou věc
   opatřil, a uvede dotčenou část nemovité věci do původního stavu.
 
   § 2307
 
   Převod nájmu prostoru sloužícího podnikání
 
   (1)  Nájemce  může s předchozím souhlasem pronajímatele převést nájem v 
   souvislosti  s  převodem  podnikatelské  činnosti,  jíž prostor slouží;
   souhlas  pronajímatele  i  smlouva  o  převodu  nájmu vyžadují písemnou
   formu.
 
   (2) Ustanovení § 2306 se použije obdobně.
 
   Skončení nájmu
 
   § 2308
 
   Nájem  na dobu určitou může nájemce vypovědět i před uplynutím ujednané
   doby,
 
   a)  ztratí-li  způsobilost  k  činnosti,  k  jejímuž  výkonu je prostor
   sloužící podnikání určen,
 
   b)  přestane-li  být  najatý  prostor z objektivních důvodů způsobilý k 
   výkonu  činnosti,  k  němuž byl určen, a pronajímatel nezajistí nájemci
   odpovídající náhradní prostor, nebo
 
   c) porušuje-li pronajímatel hrubě své povinnosti vůči nájemci.
 
   § 2309
 
   Jedná-li  se  o  nájem  na  dobu  určitou,  má pronajímatel právo nájem
   vypovědět i před uplynutím ujednané doby,
 
   a) má-li být nemovitá věc, v níž se prostor sloužící podnikání nachází,
   odstraněna,  anebo  přestavována  tak,  že  to  brání  dalšímu  užívání
   prostoru,  a  pronajímatel  to  při uzavření smlouvy nemusel ani nemohl
   předvídat, nebo
 
   b) porušuje-li nájemce hrubě své povinnosti vůči pronajímateli, zejména
   tím,  že přestože jej pronajímatel vyzval k nápravě, chová se nájemce v 
   rozporu  s  ustanovením § 2305, nebo je po dobu delší než jeden měsíc v 
   prodlení s placením nájemného nebo služeb spojených s užíváním prostoru
   sloužícího podnikání.
 
   § 2310
 
   (1)  Ve výpovědi musí být uveden její důvod; výpověď, v níž není uveden
   její důvod, je neplatná.
 
   (2) Výpovědní doba je tříměsíční.
 
   § 2311
 
   Ustanovení o skončení nájmu bytu na dobu určitou se použijí obdobně.
 
   § 2312
 
   Jedná-li  se o nájem na dobu neurčitou, má strana právo jej vypovědět v 
   šestiměsíční  výpovědní době; má-li však strana k výpovědi vážný důvod,
   je výpovědní doba tříměsíční; trvá-li nájem po dobu delší než pět let a
   vzhledem  k  okolnostem  strana  nemohla  předpokládat, že druhá strana
   nájem vypoví, je výpovědní doba vždy šestiměsíční.
 
   § 2313
 
   Vyklidí-li  nájemce  prostor  sloužící  podnikání v souladu s výpovědí,
   považuje se výpověď za platnou a přijatou nájemcem bez námitek.
 
   § 2314
 
   (1)  Vypovídaná strana má právo do uplynutí jednoho měsíce ode dne, kdy
   jí  byla  výpověď  doručena,  vznést  proti  výpovědi  námitky; námitky
   vyžadují písemnou formu.
 
   (2) Nevznese-li vypovídaná strana námitky včas, právo žádat přezkoumání
   oprávněnosti výpovědi zanikne.
 
   (3)  Vznese-li  vypovídaná strana námitky včas, ale vypovídající strana
   do  jednoho  měsíce ode dne, kdy jí námitky byly doručeny, nevezme svou
   výpověď  zpět,  má  vypovídaná  strana  právo  žádat soud o přezkoumání
   oprávněnosti  výpovědi, a to do dvou měsíců ode dne, kdy marně uplynula
   lhůta pro zpětvzetí výpovědi.
 
   § 2315
 
   Náhrada za převzetí zákaznické základny
 
   Skončí-li  nájem  výpovědí ze strany pronajímatele, má nájemce právo na
   náhradu  za  výhodu  pronajímatele, nebo nového nájemce, kterou získali
   převzetím  zákaznické základny vybudované vypovězeným nájemcem. Nájemce
   toto  právo  nemá,  byl-li  z  nájmu vypovězen pro hrubé porušení svých
   povinností.
 
   Pododdíl 4
 
   Zvláštní ustanovení o podnikatelském pronájmu věcí movitých
 
   § 2316
 
   Základní ustanovení
 
   (1)  Nájemní  smlouvou  se  pronajímatel, který je podnikatelem a jehož
   podnikání  spočívá  v  pronajímání  věcí, zavazuje přenechat nájemci na
   určitou  dobu  užívání  movité  věci a nájemce se zavazuje platit za to
   pronajímateli nájemné.
 
   (2) Není-li dále stanoveno jinak, použijí se pro podnikatelský pronájem
   movitých věcí obecná ustanovení o nájmu.
 
   § 2317
 
   Pronajímatel  se při předání věci nájemci přesvědčí, že věc je v dobrém
   stavu,  předvede  nájemci,  že  věc  je funkční, pokud je to obvyklé, a
   seznámí  nájemce  s  pravidly pro zacházení s věcí nebo mu pro to předá
   pokyny v písemné formě.
 
   § 2318
 
   (1) Má-li věc vadu, pro kterou ji nelze řádně užívat nebo pro kterou ji
   lze  užívat  jen  se  značnými  obtížemi,  má  nájemce  právo,  aby  mu
   pronajímatel poskytl jinou věc sloužící témuž účelu.
 
   (2)  Po  dobu, po niž nájemce nemohl věc řádně užívat vůbec nebo jen se
   značnými  obtížemi,  má  nájemce právo na prominutí nájemného, anebo na
   slevu  z  nájemného  nebo  snížení  nájemného;  své  právo musí nájemce
   uplatnit u pronajímatele do konce ujednané doby nájmu, jinak zanikne.
 
   § 2319
 
   (1)  Nájemce  oznámí  pronajímateli poškození, ztrátu nebo zničení věci
   bez zbytečného odkladu.
 
   (2) Nájemce platí nájemné, dokud neoznámí pronajímateli poškození věci,
   pro  které  věc  nemůže  řádně  užívat, anebo ztrátu nebo zničení věci;
   stejně tak platí nájemné, dokud je v prodlení s vrácením věci.
 
   (3) Nájemce neodpovídá za opotřebení věci způsobené řádným užíváním.
 
   § 2320
 
   (1)  Nájemce  má  právo  nájem  kdykoli  vypovědět.  Výpovědní  doba je
   desetidenní.
 
   (2)  Ustanovení  o  obnovení  nájemní smlouvy po uplynutí doby nájmu za
   předpokladu, že pronajímatel o vrácení nepožádá, se nepoužije.
 
   Pododdíl 5
 
   Zvláštní ustanovení o nájmu dopravního prostředku
 
   § 2321
 
   Základní ustanovení
 
   Nájemní  smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci na určitou
   dobu  užívání  dopravního prostředku a nájemce se zavazuje platit za to
   pronajímateli nájemné.
 
   § 2322
 
   (1) Pronajímatel odevzdá nájemci dopravní prostředek spolu s potřebnými
   doklady  v  ujednané  době,  jinak  bez  zbytečného odkladu po uzavření
   smlouvy.
 
   (2)  Dopravní  prostředek  musí  být způsobilý k provozu a k ujednanému
   způsobu  užívání,  jinak k užívání, k němuž dopravní prostředek obvykle
   slouží.
 
   (3)  Není-li  dopravní prostředek způsobilý k provozu podle odstavce 2,
   nájemce  má  právo  odmítnout  dopravní prostředek převzít, a zjistí-li
   nezpůsobilost  dodatečně,  má  právo jej vrátit a žádat odstranění vady
   nebo odevzdání jiného dopravního prostředku, anebo zrušení smlouvy.
 
   § 2323
 
   Nájemce dopravní prostředek pojistí, jen bylo-li to ujednáno.
 
   § 2324
 
   Nájemce  zaplatí  nájemné  po  ukončení  užívání dopravního prostředku;
   je-li  však  nájem  ujednán na dobu delší než tři měsíce, platí nájemce
   nájemné ke konci každého kalendářního měsíce.
 
   § 2325
 
   (1)  Nájemce udržuje dopravní prostředek ve stavu, v jakém jej převzal,
   s přihlédnutím k obvyklému opotřebení.
 
   (2)  Pronajímatel  nahradí  nájemci náklady, které nájemce vynaložil na
   údržbu;  neuplatní-li  nájemce toto právo u pronajímatele do tří měsíců
   od vynaložení nákladů, právo zanikne.
 
   Pododdíl 6
 
   Ubytování
 
   § 2326
 
   Základní ustanovení
 
   Smlouvou  o  ubytování  (o  přechodném  nájmu)  se  ubytovatel zavazuje
   poskytnout  ubytovanému  přechodně  ubytování na ujednanou dobu nebo na
   dobu  vyplývající  z  účelu  ubytování  v  zařízení  k  tomu  určeném a
   objednatel  se  zavazuje  zaplatit ubytovateli za ubytování a za služby
   spojené  s ubytováním ve lhůtě stanovené ubytovacím řádem, popřípadě ve
   lhůtě obvyklé.
 
   § 2327
 
   (1) Ubytovaný má právo užívat prostor vyhrazený mu k ubytování, jakož i 
   společné  prostory  ubytovacího zařízení (ubytovací prostor) a využívat
   služby s ubytováním spojené.
 
   (2)  Požádá-li  o  to ubytovaný, ubytovatel od něho převezme do úschovy
   peněžní  prostředky,  klenoty  nebo  jiné cennosti, ledaže to jsou věci
   nebezpečné  nebo  hodnotou či rozsahem pro ubytovací zařízení neúměrné.
   Ubytovatel  může  požadovat,  aby  mu  byly  věci  k  úschově předány v 
   uzavřené nebo zapečetěné schránce.
 
   § 2328
 
   Ubytovatel  odevzdá  ubytovanému  ubytovací prostor ve stavu způsobilém
   pro  řádné  užívání  a  zajistí mu nerušený výkon jeho práv spojených s 
   ubytováním.
 
   § 2329
 
   Ubytovaný užívá ubytovací prostor a přijímá služby s ubytováním spojené
   řádně;  bez  souhlasu  ubytovatele nesmí v ubytovacím prostoru provádět
   podstatné změny.
 
   § 2330
 
   (1) Ubytovaný může smlouvu vypovědět před uplynutím ujednané doby.
 
   (2)  Prokáže-li  ubytovatel, že nemohl zabránit škodě, která mu vznikla
   předčasným zrušením ubytování ze strany ubytovaného, může žádat, aby mu
   ubytovaný škodu nahradil.
 
   § 2331
 
   Ubytovatel  může  před  uplynutím  ujednané  doby smlouvu vypovědět bez
   výpovědní  doby,  porušuje-li  ubytovaný  i  přes  výstrahu  hrubě  své
   povinnosti ze smlouvy, anebo dobré mravy.
 
   Oddíl 4
 
   Pacht
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 2332
 
   Základní ustanovení
 
   (1)  Pachtovní  smlouvou  se propachtovatel zavazuje přenechat pachtýři
   věc  k  dočasnému užívání a požívání a pachtýř se zavazuje platit za to
   propachtovateli pachtovné nebo poskytnout poměrnou část výnosu z věci.
 
   (2)  Přenechá-li strana druhé smluvní straně jednou smlouvou více věcí,
   z  nichž některé slouží k užívání a jiné k požívání, posoudí se smlouva
   podle povahy hlavní věci.
 
   § 2333
 
   Je-li  propachtovaná  věc  zapsána  do  veřejného seznamu, zapíše se do
   veřejného  seznamu  i  pachtovní  právo, pokud to navrhne vlastník věci
   nebo s jeho souhlasem pachtýř. To platí i v případě, že je do veřejného
   seznamu  zapsána  jednotlivá  věc  náležející  k propachtované hromadné
   věci.
 
   § 2334
 
   Propachtuje-li pachtýř propachtovanou věc jinému, přenechá-li ji jinému
   k  užívání  nebo  změní-li hospodářské určení věci, anebo způsob jejího
   užívání  nebo požívání bez propachtovatelova předchozího souhlasu, může
   propachtovatel vypovědět pacht bez výpovědní doby.
 
   § 2335
 
   (1) Provádí-li propachtovatel na propachtované věci opatření, k nimž je
   podle  smlouvy  nebo  z  jiného  právního důvodu oprávněn nebo povinen,
   nahradí  pachtýři  v  přiměřeném rozsahu náklady a ztrátu výnosu, které
   pachtýři  v důsledku takového opatření vznikly; požádá-li o to pachtýř,
   poskytne mu propachtovatel přiměřenou zálohu. Pachtýřovo právo na slevu
   z pachtovného nebo na jeho prominutí tím dotčeno není.
 
   (2)  Zlepší-li propachtovatel propachtovanou věc do té míry, že pachtýř
   může   při   řádném  hospodaření  dosáhnout  vyššího  výnosu,  může  se
   propachtovatel domáhat přiměřeného zvýšení pachtovného.
 
   § 2336
 
   Pachtýř pečuje o propachtovanou věc jako řádný hospodář.
 
   § 2337
 
   (1)   Neodstraní-li  propachtovatel  vadu  věci,  kterou  má  povinnost
   odstranit,   bez   zbytečného   odkladu,  a  klesne-li  proto  výnos  z 
   propachtované  věci  pod  polovinu  běžného výnosu, má pachtýř právo na
   slevu  z  pachtovného;  odstraní-li  vadu  sám,  má  právo  na  náhradu
   vynaložených nákladů.
 
   (2)  Jedná-li  se  o  vadu,  která  zásadním  způsobem  ztěžuje, nebo i 
   znemožňuje  požívání  propachtované  věci  tak,  že  z  ní lze nanejvýš
   dosáhnout   jen   nepatrný   výnos,   má  pachtýř  právo  na  prominutí
   pachtovného, nebo na vypovězení pachtu bez výpovědní doby.
 
   § 2338
 
   Je-li  pacht ujednán alespoň na dobu tří let, může strana vyzvat v době
   ne  kratší  než šest měsíců před uplynutím ujednané doby druhou stranu,
   aby  sdělila, zda hodlá v pachtu pokračovat, s tím, že vysloví-li druhá
   strana do tří měsíců od doručení výzvy svůj souhlas, prodlouží se pacht
   o  dobu,  na  kterou  byl původně ujednán; jinak pacht skončí v původně
   ujednané době.
 
   § 2339
 
   (1)  Pacht  ujednaný  na  dobu  neurčitou  lze vypovědět v šestiměsíční
   výpovědní  době  tak,  aby  skončil  koncem  pachtovního  roku. Byla-li
   smlouva uzavřena v písemné formě, vyžaduje i výpověď písemnou formu.
 
   (2) Má se za to, že u zemědělského pachtu je pachtovní rok období od 1.
   října  do  30.  září  následujícího  roku,  u  ostatních  pachtů  jde o 
   kalendářní rok.
 
   § 2340
 
   Nevrátí-li    pachtýř    propachtovanou   věc   při   skončení   pachtu
   propachtovateli, náleží propachtovateli pachtovné, jako by pacht trval;
   plody  a užitky vytěžené pachtýřem v té době se počítají jako užitky za
   celý rok.
 
   § 2341
 
   Není-li  v ustanoveních tohoto oddílu stanoveno něco jiného, použijí se
   pro pacht přiměřeně ustanovení o nájmu.
 
   Inventář
 
   § 2342
 
   (1)  Propachtuje-li  se  věc  společně  s  inventářem,  zachová pachtýř
   jednotlivé  kusy  inventáře. Náležejí-li do inventáře zvířata, obnovuje
   pachtýř jejich stav s péčí řádného hospodáře.
 
   (2)  Zničí-li se něco z inventáře nebo opotřebí-li se do té míry, že to
   nelze  dále  užívat,  obnoví  propachtovatel  inventář, ledaže se škoda
   přičítá pachtýři; to platí i v případě vady propachtované věci.
 
   § 2343
 
   (1)  Propachtuje-li  se  věc  společně  s  inventářem v ujednané ceně a
   zaváže-li   se  pachtýř  vrátit  propachtovateli  při  skončení  pachtu
   inventář  v  téže  ceně,  může pachtýř s inventářem jako řádný hospodář
   volně  nakládat,  nese  však  nebezpečí  škody,  byť vznikne i náhodou.
   Pachtýř  udržuje inventář a nahradí jej s péčí řádného hospodáře; je-li
   věc zapsána do inventáře, nabývá k ní propachtovatel vlastnické právo.
 
   (2)   Skončí-li   pacht,   vrátí   pachtýř   inventář  propachtovateli.
   Propachtovatel   může   odmítnout   převzít   kus  inventáře  obstaraný
   pachtýřem,   pokud  má  vzhledem  k  propachtované  věci  a  k  řádnému
   hospodaření s ní nepřiměřenou cenu nebo pokud je pro propachtovanou věc
   nadbytečný;  odmítnutím  nabývá  vlastnické  právo  k  odmítnutému kusu
   pachtýř.
 
   (3)  Je-li  mezi cenou převzatého a vraceného inventáře rozdíl, vyrovná
   se v penězích.
 
   § 2344
 
   Pro   pohledávky   pachtýře   vůči   propachtovateli  vázne  na  věcech
   náležejících  do  inventáře  zástavní  právo. Dá-li však propachtovatel
   pachtýři jinou jistotu, zástavní právo se do výše jistoty neuplatní.
 
   Pododdíl 2
 
   Zemědělský pacht
 
   § 2345
 
   Základní ustanovení
 
   (1)  Je-li  propachtován  zemědělský  nebo  lesní  pozemek,  je ujednán
   zemědělský pacht.
 
   (2)  Je-li  pacht  ujednán na dobu delší než dva roky a není-li smlouva
   uzavřena  v  písemné  formě,  má se za to, že pacht byl ujednán na dobu
   neurčitou.
 
   § 2346
 
   Pachtovné se platí ročně pozadu a je splatné k 1. říjnu.
 
   § 2347
 
   Pacht  ujednaný  na  dobu  neurčitou  lze  vypovědět  v dvanáctiměsíční
   výpovědní době.
 
   § 2348
 
   (1)  Stane-li  se  pachtýř ze zdravotních důvodů nezpůsobilý na pozemku
   hospodařit,  má  právo  vypovědět  pacht v tříměsíční výpovědní době, i 
   když byl pacht ujednán na dobu určitou.
 
   (2)  Zemře-li  pachtýř,  má  pachtýřův  dědic  právo  vypovědět pacht v 
   tříměsíční  výpovědní  době,  i když byl pacht ujednán na dobu určitou;
   výpověď musí být podána do šesti měsíců ode dne, kdy pachtýř zemřel.
 
   Pododdíl 3
 
   Pacht závodu
 
   § 2349
 
   (1)  Je-li  propachtován závod, pachtýř jej užívá i požívá způsobem a v 
   rozsahu,  v  jakém  je toho třeba k řádnému provozování závodu. Předmět
   činnosti  provozované  v  závodu  může  pachtýř  změnit, jen bylo-li to
   výslovně ujednáno.
 
   (2) Pacht závodu se považuje za převod činnosti zaměstnavatele.
 
   § 2350
 
   (1)  Je-li  pachtýř zapsán ve veřejném rejstříku, nabývá právo k závodu
   zveřejněním  údaje,  že  uložil doklad o pachtu závodu do sbírky listin
   podle jiného právního předpisu.
 
   (2)  Není-li  pachtýř  zapsán  do  veřejného  rejstříku, nabývá právo k 
   závodu účinností smlouvy.
 
   (3)  Ustanoveními odstavců 1 a 2 nejsou dotčeny povinnosti zapsat práva
   k věcem podle jiných právních předpisů.
 
   § 2351
 
   Zakazuje  se  převést  na  pachtýře ta práva z průmyslového nebo jiného
   duševního  vlastnictví,  u nichž to vylučuje smlouva, kterou bylo právo
   průmyslového   nebo   jiného   duševního   vlastnictví  propachtovateli
   poskytnuto, nebo vylučuje-li to povaha takového práva.
 
   § 2352
 
   (1)  Propachtováním  závodu  se  pachtýř  stává  věřitelem pohledávek a
   dlužníkem  dluhů, které s provozem závodu souvisí; z dluhů však pachtýř
   přejímá jen ty, o jejichž existenci věděl nebo ji alespoň musel rozumně
   předpokládat.  Neudělil-li  věřitel souhlas k převzetí dluhu pachtýřem,
   ručí  propachtovatel  za  jeho  splnění. Nabytí pohledávek pachtýřem se
   jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek.
 
   (2)  Propachtovatel  oznámí  bez  zbytečného  odkladu  svým věřitelům a
   dlužníkům,  jejichž pohledávky a dluhy pachtýř pachtem závodu nabyl, že
   závod propachtoval.
 
   § 2353
 
   (1)  Pořídí-li  strany  o  předání závodu zápis, uvedou výčet všeho, co
   propachtovaný závod zahrnuje a co se pachtýři předává, jakož i toho, co
   chybí,  ač  to  jinak  podle  smlouvy nebo podle účetních záznamů závod
   spoluvytváří.  Propachtovatel  nejpozději v zápisu pachtýře upozorní na
   vady předmětu pachtu, o kterých ví, nebo o kterých vědět měl a mohl.
 
   (2) Neuvede-li se v zápisu věc náležející k závodu, nabývá k ní pachtýř
   požívací  právo  společně  s požívacím právem k závodu. Neuvede-li se v 
   zápisu  dluh,  pachtýř  jej  nabývá,  musel-li  jeho  existenci alespoň
   rozumně předpokládat.
 
   § 2354
 
   Zhorší-li  se pachtem dobytnost pohledávky, má věřitel propachtovatele,
   který  s  pachtem  nesouhlasil,  právo domáhat se, aby soud rozhodl, že
   pacht  je  vůči  němu  neúčinný.  Právo  dovolat se neúčinnosti zaniká,
   neuplatní-li  je  věřitel  do  jednoho  měsíce ode dne, kdy se o pachtu
   dozvěděl, nejpozději však do tří měsíců ode dne účinnosti smlouvy.
 
   § 2355
 
   (1)  Dnem zániku pachtu přechází na propachtovatele pohledávky a dluhy,
   které  k  závodu  náleží;  z dluhů však propachtovatel nabývá jen ty, o 
   jejichž  existenci  věděl  nebo  ji alespoň musel rozumně předpokládat.
   Neudělil-li  věřitel  souhlas  k  převzetí dluhu propachtovatelem, ručí
   pachtýř  za  jeho  splnění. Nabytí pohledávek propachtovatelem se jinak
   řídí ustanoveními o postoupení pohledávek.
 
   (2)  Pachtýř  oznámí  svým  věřitelům a dlužníkům, jejichž pohledávky a
   dluhy  pachtýř  pachtem  závodu nabyl, bez zbytečného odkladu, že pacht
   zanikl.
 
   § 2356
 
   Neprokáží-li  strany,  že  vznik nebo zánik pachtu byl třetí osobě znám
   dříve,  jsou vůči ní tyto skutečnosti účinné ode dne, kdy bylo oznámení
   o vzniku nebo zániku pachtu zveřejněno.
 
   § 2357
 
   Ustanovení  tohoto pododdílu se použijí obdobně i na pacht části závodu
   tvořící samostatnou organizační složku.
 
   Oddíl 5
 
   Licence
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 2358
 
   Základní ustanovení
 
   (1)  Licenční  smlouvou  poskytuje  poskytovatel nabyvateli oprávnění k 
   výkonu  práva duševního vlastnictví (licenci) v ujednaném omezeném nebo
   neomezeném  rozsahu  a  nabyvatel  se zavazuje, není-li ujednáno jinak,
   poskytnout poskytovateli odměnu.
 
   (2) Smlouva vyžaduje písemnou formu,
 
   a) poskytuje-li se licence výhradní, nebo
 
   b) má-li být licence zapsána do příslušného veřejného seznamu.
 
   (3)  Licence k předmětu průmyslového vlastnictví zapsanému do veřejného
   seznamu je účinná vůči třetím osobám zápisem do tohoto seznamu.
 
   § 2359
 
   (1)  Nabyvatel  není povinen licenci využít, ledaže trvání práva závisí
   na jeho výkonu.
 
   (2)  Poskytovatel  udržuje po dobu trvání licence právo, vyžaduje-li to
   jeho povaha.
 
   § 2360
 
   Výhradní nebo nevýhradní licence
 
   (1) Je-li ujednána výhradní licence, poskytovatel nemá právo poskytnout
   tutéž  licenci  třetí  osobě po dobu, co výhradní licence trvá. Není-li
   výslovně ujednán opak, zdrží se i poskytovatel výkonu práva, ke kterému
   udělil výhradní licenci.
 
   (2)  Poskytne-li poskytovatel za trvání výhradní licence nabyvatele bez
   jeho  souhlasu  uděleného  v písemné formě licenci třetí osobě, licence
   nevznikne.  Byla-li však nevýhradní licence poskytnuta před poskytnutím
   výhradní licence, zůstává zachována.
 
   § 2361
 
   Je-li  ujednána  nevýhradní  licence, je poskytovatel oprávněn k výkonu
   práva, ke kterému udělil nevýhradní licenci, jakož i poskytnout licenci
   třetí osobě.
 
   § 2362
 
   Není-li  výslovně  ujednána  výhradní  licence,  platí,  že  se jedná o 
   nevýhradní licenci.
 
   § 2363
 
   Podlicence
 
   Nabyvatel může oprávnění tvořící součást licence poskytnout třetí osobě
   zcela nebo zčásti, jen bylo-li to ujednáno v licenční smlouvě.
 
   § 2364
 
   (1)  Nabyvatel může licenci postoupit třetí osobě zcela nebo zčásti jen
   se souhlasem poskytovatele. Souhlas vyžaduje písemnou formu.
 
   (2)  Nabyvatel  sdělí  poskytovateli bez zbytečného odkladu, že licenci
   postoupil, jakož i osobu postupníka.
 
   § 2365
 
   Byl-li  převeden  závod  nebo  jeho  část, která tvoří jeho samostatnou
   složku,  souhlas  poskytovatele  k  převedení  licence se vyžaduje, jen
   bylo-li to zvlášť ujednáno.
 
   § 2366
 
   Odměna
 
   (1)  Není-li ujednána výše odměny nebo způsob jejího určení, je smlouva
   přesto platná, pokud
 
   a)  z  jednání  stran  o  uzavření  smlouvy vyplývá jejich vůle uzavřít
   úplatnou  smlouvu i bez určení výše odměny; v takovém případě nabyvatel
   poskytovateli  zaplatí odměnu ve výši, která je obvyklá v době uzavření
   smlouvy za obdobných smluvních podmínek a pro takové právo, nebo
 
   b) strany ve smlouvě ujednají, že se licence poskytuje bezúplatně.
 
   (2)  Je-li  výše  odměny  ujednána  v  závislosti na výnosech z využití
   licence,  umožní  nabyvatel poskytovateli kontrolu příslušných účetních
   záznamů  nebo  jiné  dokumentace  ke  zjištění  skutečné  výše  odměny.
   Poskytne-li    takto   nabyvatel   poskytovateli   informace   označené
   nabyvatelem  jako  důvěrné, nesmí je poskytovatel prozradit třetí osobě
   ani  je  použít  pro své potřeby v rozporu s účelem, ke kterému mu byly
   poskytnuty.
 
   (3) Nabyvatel předloží poskytovateli pravidelná vyúčtování odměny podle
   odstavce  2  v ujednaných časových obdobích; není-li ujednáno jinak, je
   povinen tak učinit alespoň jednou ročně.
 
   § 2367
 
   Poskytovatel  poskytne  nabyvateli  bez  zbytečného odkladu po uzavření
   smlouvy veškeré podklady a informace potřebné k výkonu licence.
 
   § 2368
 
   (1)  Nabyvatel  utají před třetími osobami podklady a sdělení, jichž se
   mu od poskytovatele dostalo, ledaže ze smlouvy nebo z povahy podkladů a
   sdělení  vyplývá,  že  poskytovatel  nemá na jejich utajování zájem. Za
   třetí  osobu  se  nepovažuje  zaměstnanec  ani ten, kdo se na podnikání
   podnikatele účastní, byl-li podnikatelem zavázán k mlčenlivosti.
 
   (2)  Po  zániku  licence  nabyvatel  poskytnuté podklady vrátí; sdělení
   utají až do doby, kdy se stanou obecně známými.
 
   § 2369
 
   Dojde-li  k  ohrožení  nebo porušení nabyvatelovy licence, zpraví o tom
   nabyvatel poskytovatele bez zbytečného odkladu, jakmile se o tom dozví.
   Poskytovatel  poskytne  nabyvateli  součinnost  k  právní  ochraně jeho
   licence.
 
   § 2370
 
   Výpověď
 
   Je-li  smlouva  uzavřena  na  dobu  neurčitou, nabývá výpověď účinnosti
   uplynutím  jednoho  roku  od  konce kalendářního měsíce, v němž výpověď
   došla druhé straně.
 
   Pododdíl 2
 
   Zvláštní ustanovení pro licenci k předmětům chráněným autorským zákonem
 
   § 2371
 
   Základní ustanovení
 
   Smlouvou  autor  poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva autorské
   dílo  užít  v  původní  nebo  zpracované  či jinak změněné podobě, a to
   určitým  způsobem  nebo  všemi  způsoby  užití, v rozsahu omezeném nebo
   neomezeném.
 
   § 2372
 
   (1)  Autor  může poskytnout oprávnění k výkonu práva užít autorské dílo
   jen  způsobem,  který  je  v  době  uzavření  smlouvy  znám; k opačnému
   ujednání se nepřihlíží.
 
   (2) Licenci k užití autorského díla je nabyvatel povinen využít, ledaže
   je ujednáno jinak.
 
   § 2373
 
   (1)  O podání návrhu na uzavření smlouvy jde i tehdy, směřuje-li projev
   vůle  i  vůči  neurčitému  počtu osob. Obsah smlouvy nebo jeho část lze
   určit  také  odkazem  na licenční podmínky, jež jsou stranám známé nebo
   veřejně dostupné.
 
   (2) S přihlédnutím k obsahu návrhu nebo praxi, kterou strany mezi sebou
   zavedly,  nebo zvyklostem může osoba, která má v úmyslu návrh přijmout,
   vyjádřit  souhlas  s  návrhem  na  uzavření smlouvy provedením určitého
   úkonu  bez  vyrozumění  navrhovatele, zejména poskytnutím nebo přijetím
   plnění.  V  tomto  případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl
   tento úkon učiněn.
 
   (3)  Je-li  v  návrhu  adresovaném  neurčitému  okruhu  osob, který lze
   přijmout  bez vyrozumění navrhovatele podle odstavce 2, stanovena lhůta
   k přijetí, nelze návrh během této lhůty odvolat.
 
   § 2374
 
   (1)  Není-li  odměna  za  poskytnutí  licence  ujednána v závislosti na
   výnosech z využití licence a je-li tak nízká, že je ve zřejmém nepoměru
   k  zisku  z  využití  licence a k významu předmětu licence pro dosažení
   takového  zisku, má autor právo na přiměřenou dodatečnou odměnu; tohoto
   práva se nemůže vzdát.
 
   (2)  Výši  dodatečné  odměny  určí soud, který přihlédne zejména k výši
   původní  odměny,  dosaženému  zisku z využití licence, významu díla pro
   takový  zisk  a k obvyklé výši odměny ve srovnatelných případech, pokud
   je  stanovena  v  závislosti na výnosech; tím není vyloučena mimosoudní
   dohoda stran o výši dodatečné odměny.
 
   § 2375
 
   Omezení nabyvatele licence
 
   (1)  Označení autora smí nabyvatel upravit či jinak změnit, jen bylo-li
   to ujednáno.
 
   (2)  Nabyvatel  smí  dílo  nebo  jeho název upravit či jinak měnit, jen
   bylo-li to ujednáno, ledaže se jedná o takovou úpravu nebo jinou změnu,
   u  níž lze spravedlivě očekávat, že by k ní autor vzhledem k okolnostem
   užití svolil; ani v takovém případě však nabyvatel nesmí dílo nebo jeho
   název  upravit  nebo jinak změnit, vyhradil-li si autor svolení a je-li
   nabyvateli taková výhrada známa.
 
   (3) Odstavec 2 se použije obdobně i při spojení díla s jiným dílem nebo
   při zařazení díla do díla souborného.
 
   § 2376
 
   (1)  Licence může být omezena na jednotlivé způsoby užití díla; způsoby
   užití  díla  mohou  být omezeny rozsahem, zejména co do množství, místa
   nebo času.
 
   (2)  Má se za to, že licence byla poskytnuta k takovým způsobům užití a
   v takovém rozsahu, jak to je nutné k dosažení účelu smlouvy.
 
   (3) Nevyplývá-li z účelu smlouvy jinak, má se za to, že
 
   a) územní rozsah licence je omezen na území České republiky,
 
   b) časový rozsah licence je omezen na dobu obvyklou u daného druhu díla
   a  způsobu užití, nikoli však na dobu delší než jeden rok od poskytnutí
   licence,  a  má-li  být dílo odevzdáno až po poskytnutí licence, tak od
   takového odevzdání, a
 
   c)  množstevní rozsah licence je omezen na množství, které je obvyklé u 
   daného druhu díla a způsobu užití.
 
   (4)   Licence   k  rozmnožování  díla  zahrnuje  oprávnění  k  pořízení
   rozmnoženin  přímých  i  nepřímých,  trvalých  i dočasných, vcelku nebo
   zčásti, jakýmikoli prostředky a v jakékoli formě.
 
   (5)  Licence k rozmnožování díla zahrnuje i licenci k rozšiřování takto
   zhotovených rozmnoženin.
 
   § 2377
 
   Rozmnoženina pro autora
 
   Lze-li   to  na  nabyvateli  licence  k  rozmnožování  autorského  díla
   spravedlivě  požadovat  a je-li to obvyklé, poskytne nabyvatel autorovi
   na  své  náklady  alespoň jednu rozmnoženinu autorova autorského díla z 
   rozmnoženin jím pořízených na základě příslušné licence.
 
   Odstoupení od smlouvy pro nečinnost nabyvatele
 
   § 2378
 
   (1)  Nevyužívá-li  nabyvatel  výhradní licenci vůbec nebo využívá-li ji
   nedostatečně  a  jsou-li  tím značně nepříznivě dotčeny oprávněné zájmy
   autora,  může  autor  od  smlouvy  odstoupit.  To neplatí v případě, že
   nevyužívání nebo nedostatečné využívání licence je způsobeno okolnostmi
   převážně spočívajícími na straně autora.
 
   (2)  Autor  může  z  důvodů uvedených v odstavci 1 od smlouvy odstoupit
   teprve  poté,  kdy  nabyvatele vyzve, aby v přiměřené lhůtě od doručení
   výzvy  licenci  dostatečně  využil,  a  nabyvatel  oprávnění dostatečně
   nevyužije  ani  přes  tuto  výzvu.  Na možnost odstoupení jako následek
   marného  uplynutí  přiměřené  lhůty  musí  autor  nabyvatele  ve  výzvě
   upozornit.  Výzvy  není  třeba,  jestliže využití oprávnění nabyvatelem
   není možné anebo jestliže nabyvatel prohlásí, že licenci nevyužije.
 
   § 2379
 
   (1)   Autor  nemůže  právo  na  odstoupení  od  smlouvy  pro  nečinnost
   nabyvatele  uplatnit  před  uplynutím  dvou  let od poskytnutí licence,
   popřípadě od odevzdání autorského díla, bylo-li nabyvateli odevzdáno až
   po  poskytnutí  licence;  u  příspěvků  do  periodického  tisku s denní
   periodicitou  činí  tato  lhůta  tři  měsíce a u ostatního periodického
   tisku jeden rok.
 
   (2)  Vyžaduje-li  se  výzva  nabyvateli,  aby  v přiměřené době licenci
   dostatečně  využil,  nelze  před  uplynutím lhůt uvedených v odstavci 1
   učinit ani takovou výzvu.
 
   § 2380
 
   Jsou-li   pro   to  důvody  zvláštního  zřetele  hodné,  nahradí  autor
   nabyvateli  škodu,  která  mu vznikla odstoupením od smlouvy. Přitom se
   vezmou  v  úvahu  zejména  důvody, pro něž nabyvatel licenci dostatečně
   nevyužil.
 
   § 2381
 
   (1)  Nedošlo-li k využití licence vůbec, vrátí autor nabyvateli odměnu,
   kterou  od něho přijal na základě smlouvy, od které odstoupil; došlo-li
   k  využití  licence  pouze  nedostatečně, vrátí autor odměnu sníženou o 
   část,  která s ohledem na poměr mezi uskutečněným a mezi ujednaným nebo
   zákonem  stanoveným  rozsahem  využití  licence  připadá na uskutečněné
   využití.
 
   (2)   Byl-li   nabyvatel  povinen  licenci  využít  a  porušil-li  tuto
   povinnost,  zůstává  právo  autora na odměnu odstoupením od smlouvy pro
   nečinnost nabyvatele nedotčeno. Byla-li odměna ujednána v závislosti na
   výnosech  z  užití  autorského  díla,  má se za to, že autorovi vzniklo
   právo na odměnu v té výši, v jaké by mu vzniklo, kdyby nabyvatel v době
   před odstoupením od smlouvy licenci dostatečně využil.
 
   § 2382
 
   Odstoupení od smlouvy pro změnu přesvědčení autora
 
   (1)  Autor  může odstoupit od smlouvy tehdy, neodpovídá-li již autorské
   dílo,  které  dosud  nebylo  zveřejněno, jeho přesvědčení a zveřejněním
   autorského díla by byly značně nepříznivě dotčeny jeho oprávněné osobní
   zájmy.
 
   (2)  Autor  nahradí  nabyvateli  škodu, která mu odstoupením od smlouvy
   podle  odstavce  1 vznikla. Účinky odstoupení nastanou nahrazením škody
   nebo poskytnutím dostatečné jistoty.
 
   (3) Projeví-li autor po odstoupení od smlouvy podle odstavce 1 opětovný
   zájem o užití autorského díla, nabídne licenci přednostně nabyvateli za
   podmínek srovnatelných s podmínkami původně ujednanými.
 
   (4) Ustanovení § 2381 odst. 2 se použije obdobně.
 
   § 2383
 
   Zánik licence
 
   Smrtí  fyzické  osoby  nebo zánikem právnické osoby, které byla udělena
   licence,  přechází  práva  a  povinnosti  z  licenční smlouvy na jejího
   právního   nástupce.  Licenční  smlouva  může  takový  přechod  práv  a
   povinností na právního nástupce vyloučit.
 
   Pododdíl 3
 
   Zvláštní ustanovení pro licenční smlouvu nakladatelskou
 
   § 2384
 
   Základní ustanovení
 
   (1) Licenční smlouvou nakladatelskou poskytuje autor nabyvateli licenci
   k  rozmnožování  a  rozšiřování  autorského  díla  slovesného,  hudebně
   dramatického    nebo   hudebního,   výtvarného,   fotografického   nebo
   vyjádřeného  způsobem  podobným fotografii, nejde-li o užití autorského
   díla v provedení výkonnými umělci.
 
   (2)  Nebyla-li  ve  smlouvě  uzavřené v písemné formě výslovně ujednána
   nevýhradní  licence,  hledí se na licenci jako na výhradní; to neplatí,
   jde-li  o  rozmnožování  a  rozšiřování  autorského  díla  v periodické
   publikaci.
 
   § 2385
 
   (1) Nabyvatel poskytne autorovi před vydáním autorského díla přiměřenou
   lhůtu k provedení drobných tvůrčích změn jeho díla, které nevyvolají na
   straně  nabyvatele  potřebu vynaložení nepřiměřených nákladů a jimiž se
   nezmění povaha díla (autorská korektura).
 
   (2)  Neumožní-li  nabyvatel autorovi provedení autorské korektury, může
   autor  od  smlouvy  odstoupit,  došlo-li  by  v  důsledku  toho k užití
   autorského díla způsobem snižujícím jeho hodnotu.
 
   § 2386
 
   Je-li  množstevní  rozsah  licence omezen na určitý počet rozmnoženin a
   tyto  rozmnoženiny  byly  rozebrány před uplynutím doby, na kterou byla
   licence  udělena,  zaniká  licence,  nedohodnou-li se strany na zvýšení
   množstevního  rozsahu  do  šesti měsíců ode dne, kdy autor nabyvatele k 
   takové změně smlouvy vyzve.
 
   Pododdíl 4
 
   Zvláštní  ustanovení  pro  práva  související  s právem autorským a pro
   právo pořizovatele databáze
 
   § 2387
 
   Pro  umělecké  výkony se § 2371 až 2383 použijí obdobně; výkonný umělec
   však nemá právo stanovené v § 2377.
 
   § 2388
 
   Pro  zvukové  záznamy,  zvukově  obrazové  záznamy  a  rozhlasové  nebo
   televizní  vysílání se § 2371 až 2376 a § 2383 použijí obdobně; výrobce
   zvukového  záznamu  nebo zvukově obrazového záznamu ani rozhlasový nebo
   televizní vysílatel však nemají právo stanovené v § 2374.
 
   § 2389
 
   Pro  databáze,  které  jsou  předmětem  zvláštního  práva  pořizovatele
   databáze,  se  použijí  §  2371 až 2376 a § 2383 přiměřeně; pořizovatel
   databáze však nemá právo stanovené v § 2374.
 
   Oddíl 6
 
   Zápůjčka
 
   § 2390
 
   Základní ustanovení
 
   Přenechá-li  zapůjčitel  vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil
   podle  libosti  a  po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o 
   zápůjčce.
 
   § 2391
 
   (1)  Má-li  se  peněžitá  zápůjčka  vrátit v jiné měně, než v jaké byla
   dána,  splatí vydlužitel zápůjčku tak, aby se to, co se vrací, hodnotou
   rovnalo tomu, co bylo dáno. Zápůjčka se splácí v měně místa plnění.
 
   (2)  Při  nepeněžité  zápůjčce  se  vrací věc stejného druhu, jaká byla
   zápůjčkou  dána;  nezáleží  na  tom, zda její cena mezitím stoupla nebo
   klesla.
 
   § 2392
 
   (1)  Při  peněžité  zápůjčce  lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce
   poskytnuté v cenných papírech.
 
   (2)  Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného
   většího množství nebo věcí lepší jakosti, ale téhož druhu.
 
   § 2393
 
   (1)  Neurčí-li  smlouva,  kdy  má  být  zápůjčka  vrácena, je splatnost
   závislá  na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic jiného,
   je výpovědní doba šest týdnů.
 
   (2)  Nejsou-li  ujednány  úroky, může vydlužitel zápůjčku splatit i bez
   výpovědi.
 
   § 2394
 
   Bylo-li  ujednáno  vrácení  zápůjčky  ve  splátkách, může zapůjčitel od
   smlouvy  odstoupit  a  požadovat  splnění  dluhu i s úroky při prodlení
   vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu
   delší než tři měsíce.
 
   Oddíl 7
 
   Úvěr
 
   § 2395
 
   Základní ustanovení
 
   Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho
   požádání  a  v  jeho  prospěch  peněžní  prostředky do určité částky, a
   úvěrovaný  se  zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit
   úroky.
 
   § 2396
 
   Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly
   poskytnuty. V téže měně platí i úroky.
 
   § 2397
 
   Úvěrovaný  může  uplatnit  právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve
   smlouvě.  Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze
   smlouvy trvá.
 
   § 2398
 
   (1)  Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v 
   době  určené  v  žádosti;  neurčí-li  úvěrovaný  dobu plnění v žádosti,
   poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.
 
   (2)  Váže-li  smlouva  použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující
   omezit   poskytnutí   peněz  pouze  na  plnění  povinností  úvěrovaného
   vzniklých v souvislosti s tímto účelem.
 
   § 2399
 
   (1)   Úvěrovaný  vrátí  úvěrujícímu  poskytnuté  peněžní  prostředky  v 
   dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
 
   (2) Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou
   dobou.  Úroky  zaplatí  jen  za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních
   prostředků.
 
   § 2400
 
   Mají-li  být  peněžní  prostředky použity podle smlouvy pouze na určitý
   účel  a  úvěrovaný  je  použije na jiný účel, může úvěrující od smlouvy
   odstoupit  a požadovat, aby úvěrovaný bez zbytečného odkladu vrátil, co
   od  něho  získal,  i  s  úroky. To platí i tehdy, je-li použití peněz k 
   smluvenému účelu nemožné.
 
   Díl 3
 
   Pracovní poměr
 
   § 2401
 
   (1)   Pracovní   poměr,  jakož  i  práva  a  povinnosti  zaměstnance  a
   zaměstnavatele  z  pracovního poměru upravuje jiný zákon. Totéž platí v 
   rozsahu  stanoveném  jiným  zákonem  o smlouvách o výkonu závislé práce
   zakládajících mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek.
 
   (2)  Na  práva  a  povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele se nepoužijí
   ustanovení tohoto zákona o ochraně spotřebitele.
 
   Díl 4
 
   Závazky ze schovacích smluv
 
   Oddíl 1
 
   Úschova
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 2402
 
   Základní ustanovení
 
   Smlouvou  o  úschově  se  schovatel  zavazuje  převzít  věc, aby ji pro
   uschovatele  opatroval.  Ve  smlouvě lze ujednat, že schovatel může věc
   odevzdat do úschovy dalšímu schovateli.
 
   § 2403
 
   (1)  Schovatel  opatruje  převzatou  věc,  jak bylo ujednáno, jinak tak
   pečlivě,  jak  to  odpovídá  povaze  věci a jeho možnostem, aby na věci
   nevznikla škoda, a po uplynutí doby úschovy věc uschovateli vrátí spolu
   s tím, co k ní přibylo.
 
   (2)  Požádá-li o to uschovatel, vrátí mu schovatel věc i před uplynutím
   ujednané  doby  úschovy. Sám ale nemá právo vrátit věc dříve, ledaže ji
   nemůže  pro  nepředvídatelnou  okolnost bezpečně nebo bez vlastní škody
   opatrovat.
 
   § 2404
 
   Není-li  z  okolností  zřejmé,  jak  dlouho  má být věc v úschově, může
   uschovatel  kdykoli  žádat  vrácení  věci  a schovatel může věc kdykoli
   vrátit.
 
   § 2405
 
   Užije-li  schovatel převzatou věc pro sebe, umožní-li jinému užití věci
   nebo  dá-li  ji  do  úschovy  jinému  bez  svolení uschovatele nebo bez
   nezbytné potřeby, nahradí uschovateli veškerou škodu, a to i nahodilou.
   To neplatí, prokáže-li schovatel, že by škoda postihla věc i jinak.
 
   § 2406
 
   (1)  Uschovatel  nahradí  schovateli nezbytné náklady, které na věc při
   jejím  opatrování  vynaložil; náhrada jiných nákladů schovateli náleží,
   nebylo-li jinak ujednáno, jako nepřikázanému jednateli.
 
   (2)  Úplata za úschovu náleží schovateli jen tehdy, bylo-li to ujednáno
   nebo  plyne-li  to  ze  zvyklostí,  z  předchozího  styku  stran nebo z 
   předmětu činnosti schovatele.
 
   § 2407
 
   Neuplatní-li  uschovatel  právo  na  náhradu  škody  nebo  neuplatní-li
   schovatel  právo  na  zaplacení  úplaty  nebo  nákladů do tří měsíců od
   vrácení  věci,  soud  právo  nepřizná, namítne-li druhá strana opožděné
   uplatnění.
 
   § 2408
 
   Ustanovení  o  úschově  se použijí přiměřeně i na případy, kdy má někdo
   podle  smlouvy  nebo  podle  jiných ustanovení zákona opatrovat věc pro
   jiného.
 
   Pododdíl 2
 
   Úschova cenného papíru
 
   § 2409
 
   (1) Schovatel drží cenné papíry v úschově odděleně od vlastních cenných
   papírů  nebo cenných papírů jiných uschovatelů; to neplatí, jedná-li se
   o hromadnou úschovu nebo bylo-li sjednáno s uschovatelem odlišně.
 
   (2) Schovatel vede evidenci o cenném papíru uloženém do úschovy, jejímž
   obsahem je též identifikace uschovatele a místo uložení cenného papíru.
 
   § 2410
 
   Hromadná úschova
 
   Při  hromadné  úschově se cenný papír uschová společně s cennými papíry
   ostatních  uschovatelů  odděleně  od  cenných  papírů schovatele. Cenné
   papíry  v hromadné úschově náleží všem uschovatelům společně, ale každý
   uschovatel  může  uplatňovat  svá  práva  vůči  schovateli  samostatně,
   zejména  má právo na vrácení stejného cenného papíru, jaký u schovatele
   uschoval.
 
   § 2411
 
   (1)  Podíl  každého z uschovatelů se stanoví poměrem součtu jmenovitých
   hodnot  cenných  papírů,  které  dal  do  úschovy, k součtu jmenovitých
   hodnot  všech  cenných  papírů  v  téže hromadné úschově; nemá-li cenný
   papír jmenovitou hodnotu, stanoví se podíl uschovatele podle počtu kusů
   cenných papírů.
 
   (2) Pro převod podílu se použijí obdobně ustanovení o spoluvlastnictví;
   jiná  ustanovení  o  spoluvlastnictví  se  na  cenné  papíry v hromadné
   úschově nepoužijí.
 
   § 2412
 
   (1)  Cenný  papír  převzatý do úschovy může schovatel předat do úschovy
   jinému  schovateli  (druhotná  úschova);  jeho  práva  a povinnosti tím
   nejsou dotčena.
 
   (2)  Jde-li o hromadnou úschovu imobilizovaných cenných papírů, řídí se
   její podmínky pravidly vedení samostatné evidence investičních nástrojů
   podle  zákona  upravujícího  podnikání  na  kapitálovém trhu; ke vzniku
   druhotné  úschovy  se  nevyžaduje  předání  cenných  papírů  druhotnému
   schovateli.
 
   Imobilizace cenných papírů
 
   § 2413
 
   (1)  Uschová-li  cenné  papíry  do  hromadné úschovy jejich emitent, je
   cenný  papír  vydán  dnem,  kdy  emitent  předá  listinu  schovateli ve
   prospěch  jejího  vlastníka jako prvého nabyvatele (imobilizovaný cenný
   papír). Předává-li se do úschovy cenný papír na jméno, nebo cenný papír
   na  řad,  neuvádí  se  na  cenném  papíru  při předání do úschovy jméno
   vlastníka cenného papíru.
 
   (2)  Vlastník uschovaného cenného papíru má právo požadovat, aby mu byl
   cenný  papír  vydán  jen  za podmínek stanovených v emisních podmínkách
   cenného  papíru. Schovatel před vydáním cenného papíru z úschovy doplní
   na cenném papíru na jméno nebo na řad jméno jeho vlastníka.
 
   (3)  Schovatelem  imobilizovaného  cenného  papíru může být pouze osoba
   oprávněná  vést samostatnou evidenci investičních nástrojů podle zákona
   upravujícího  podnikání na kapitálovém trhu; druhotným schovatelem může
   být  pouze  osoba  oprávněná  vést  evidenci  navazující na samostatnou
   evidenci  investičních  nástrojů podle zákona upravujícího podnikání na
   kapitálovém trhu.
 
   § 2414
 
   Na  cenné  papíry  v  úschově  v  případech, kdy nelze požadovat vydání
   jednotlivého  cenného  papíru,  se  přiměřeně použijí ustanovení jiného
   zákona o zaknihovaných cenných papírech.
 
   Oddíl 2
 
   Skladování
 
   § 2415
 
   Základní ustanovení
 
   (1)  Smlouvou o skladování se skladovatel zavazuje převzít věc tak, aby
   ji  uložil  a  opatroval,  a  ukladatel  se  zavazuje zaplatit mu za to
   skladné.
 
   (2)  Je-li  opatrování  věci předmětem podnikání skladovatele, má se za
   to, že strany uzavřely smlouvu o skladování.
 
   § 2416
 
   Předá-li  ukladatel  věc  skladovateli, skladovatel věc převezme a její
   převzetí ukladateli v písemné formě potvrdí.
 
   § 2417
 
   (1)   Potvrzení  o  převzetí  věci  lze  nahradit  skladištním  listem.
   Skladištní  list  je  cenný papír, se kterým je spojeno právo požadovat
   vydání  skladované  věci;  lze  jej  vydat  na  jméno,  na řad, nebo na
   doručitele.
 
   (2) Skladištní list obsahuje alespoň
 
   a) jméno skladovatele a jeho bydliště nebo sídlo,
 
   b) jméno ukladatele a jeho bydliště nebo sídlo,
 
   c) označení, množství, váhu nebo objem uskladněných věcí,
 
   d)  formu  skladištního  listu; pokud byl vydán na jméno nebo na řad, i 
   označení osoby, na jejíž jméno nebo řad byl vydán,
 
   e) údaj o místě, kde je věc uskladněna, a
 
   f) místo a den vydání skladištního listu a skladovatelův podpis.
 
   (3)  Neobsahuje-li  skladištní list jméno osoby, na jejíž řad je vydán,
   považuje se za vystavený na řad ukladatele.
 
   § 2418
 
   Je-li třetí osoba oprávněna požadovat vydání skladované věci na základě
   skladištního  listu,  potvrdí skladovateli na požádání převzetí věci na
   skladištním  listu. Platit skladné povinna není, ale není-li zaplaceno,
   skladovatel  nemusí  zboží  vydat, uplatní-li zadržovací právo ke zboží
   uloženému ve skladu.
 
   § 2419
 
   Závazek  zanikne,  pokud věc nebude skladovateli předána k uskladnění v 
   ujednané době, jinak do šesti měsíců od uzavření smlouvy.
 
   § 2420
 
   Skladovatel  věc  uloží  odděleně  od  ostatních  skladovaných  věcí  s 
   označením,   že   se  jedná  o  věci  ukladatele.  Ukladatel  má  právo
   kontrolovat stav skladované věci a brát z ní vzorky.
 
   § 2421
 
   Skladovatel  věc  pojistí,  bylo-li  to  ujednáno  nebo  odpovídá-li to
   zvyklostem.
 
   § 2422
 
   (1) Trvá-li skladování déle než šest měsíců, platí se skladné pololetně
   pozadu.
 
   (2)  Skladné za neukončené pololetí i skladné za kratší dobu skladování
   se platí při vyzvednutí skladované věci.
 
   (3)  I  po zániku závazku ze smlouvy má skladovatel právo na skladné za
   dobu,  po  kterou  byla  věc u něho uložena proto, že ji ukladatel včas
   nevyzvedl.
 
   § 2423
 
   Skladné  kryje  všechny náklady spojené se skladováním kromě nákladů na
   pojištění. Na náhradu nákladů na pojištění má skladovatel právo, byl-li
   povinen dát věc pojistit.
 
   § 2424
 
   (1)  Je-li  skladování  ujednáno  na  dobu  neurčitou, může skladovatel
   požadovat  vydání  věci  kdykoli s tím, že zaplatí skladné za skutečnou
   dobu skladování. Vyzvednutím věci skladování zaniká.
 
   (2)  Skladovatel  může skladování ujednané na neurčitou dobu vypovědět;
   výpovědní  doba  činí  jeden  měsíc  a  počne  běžet prvním dnem měsíce
   následujícího po doručení výpovědi.
 
   § 2425
 
   I  když  je  skladování  ujednáno  na  dobu určitou, může ukladatel věc
   vyzvednout  ještě  před  uplynutím  ujednané  doby,  musí  však předtím
   zaplatit  skladné  připadající  na celou ujednanou dobu. Před uplynutím
   ujednané doby může ukladatel požádat znovu o převzetí věci k uskladnění
   do konce této doby, nahradí-li skladovateli náklady s tím spojené.
 
   § 2426
 
   (1)  Skladovatel  nahradí ukladateli škodu vzniklou od převzetí věci do
   jejího vydání, neprokáže-li, že ji nemohl odvrátit.
 
   (2)  Skladovatel  nehradí  škodu způsobenou ukladatelem nebo vlastníkem
   věci,   anebo   vadou  nebo  přirozenou  povahou  uložené  věci.  Škodu
   způsobenou vadou obalu skladovatel nahradí, mohl-li vadu při vynaložení
   odborné péče poznat a upozornil-li na ni v potvrzení podle § 2416.
 
   (3)   Vznikla-li  škoda  z  příčiny  uvedené  v  odstavci  2,  vynaloží
   skladovatel odbornou péči, aby škoda byla co nejmenší.
 
   § 2427
 
   Skladovatel může skladování vypovědět bez výpovědní doby,
 
   a)  zatajil-li  ukladatel  nebezpečnou  povahu  věci  a  hrozí-li  z ní
   skladovateli značná škoda,
 
   b) dluží-li ukladatel skladné za dobu nejméně tři měsíce, nebo
 
   c)  hrozí-li  vznik podstatné škody na uložené věci, kterou skladovatel
   nemůže odvrátit.
 
   § 2428
 
   Svépomocný prodej
 
   Nevyzvedne-li  ukladatel věc po skončení doby, po kterou je skladovatel
   povinen  věc  skladovat,  může  skladovatel určit ukladateli přiměřenou
   lhůtu  k  vyzvednutí  věci.  Upozorní-li ho přitom, že jinak věc prodá,
   může skladovatel věc po marném uplynutí lhůty prodat na účet ukladatele
   vhodným  způsobem; výtěžek ukladateli vydá bez zbytečného odkladu, může
   si však odečíst skladné a účelně vynaložené náklady spojené s prodejem.
 
   § 2429
 
   Skladovatel  má ke skladované věci, dokud se u něho nachází, zadržovací
   právo k zajištění dluhů vyplývajících ze smlouvy.
 
   Díl 5
 
   Závazky ze smluv příkazního typu
 
   Oddíl 1
 
   Příkaz
 
   § 2430
 
   Základní ustanovení
 
   Příkazní smlouvou se příkazník zavazuje obstarat záležitost příkazce.
 
   § 2431
 
   Obstarává-li  někdo  určité  záležitosti jako podnikatel, má povinnost,
   byl-li  o  obstarání  takové  záležitosti požádán, dát druhé straně bez
   zbytečného  odkladu  výslovně najevo, zda na sebe obstarání záležitosti
   bere nebo ne; jinak nahradí škodu tím způsobenou.
 
   § 2432
 
   (1)  Příkazník  plní  příkaz  poctivě a pečlivě podle svých schopností;
   použije  přitom každého prostředku, kterého vyžaduje povaha obstarávané
   záležitosti,  jakož  i  takového,  který se shoduje s vůlí příkazce. Od
   příkazcových  pokynů se příkazník může odchýlit, pokud to je nezbytné v 
   zájmu příkazce a pokud nemůže včas obdržet jeho souhlas.
 
   (2) Příkazník přenechá příkazci veškerý užitek z obstarané záležitosti.
 
   § 2433
 
   Obdrží-li  příkazník od příkazce pokyn zřejmě nesprávný, upozorní ho na
   to a splní takový pokyn jen tehdy, když na něm příkazce trvá.
 
   § 2434
 
   Příkazník  provede  příkaz  osobně.  Svěří-li provedení příkazu jinému,
   odpovídá, jako by příkaz prováděl sám; dovolil-li však příkazce, aby si
   ustanovil  náhradníka, nebo byl-li tento nezbytně nutný, nahradí škodu,
   kterou způsobil chybnou volbou náhradníka.
 
   § 2435
 
   Příkazník  podá příkazci na jeho žádost zprávy o postupu plnění příkazu
   a  převede  na  příkazce  užitek  z  prováděného  příkazu; po provedení
   příkazu předloží příkazci vyúčtování.
 
   § 2436
 
   Příkazce složí na žádost příkazníkovi zálohu k úhradě hotových výdajů a
   nahradí  mu  náklady  účelně  vynaložené  při provádění příkazu, byť se
   výsledek nedostavil.
 
   § 2437
 
   (1)  Příkazce  nahradí  příkazníkovi  i  tu  škodu,  která mu vznikla v 
   souvislosti s plněním příkazu.
 
   (2)  Zavázal-li  se  příkazník  provést  příkaz  bezplatně,  nahradí mu
   příkazce  škodu,  kterou  příkazník  utrpěl při plnění příkazu náhodou.
   Příkazníkovi  však  nenáleží více, než by mu bylo náleželo jako obvyklá
   odměna, která byla ujednána.
 
   § 2438
 
   (1)  Příkazce poskytne příkazníkovi odměnu, byla-li ujednána nebo je-li
   obvyklá, zejména vzhledem k příkazcovu podnikání.
 
   (2)  Příkazce  poskytne  odměnu,  i  když výsledek nenastal, ledaže byl
   nezdar  způsoben tím, že příkazník porušil své povinnosti. To platí i v
   případě,  že  splnění  příkazu zmařila náhoda, ke které příkazník nedal
   podnět.
 
   § 2439
 
   Vyžaduje-li  obstarání  záležitosti,  aby  příkazník za příkazce právně
   jednal,  vystaví příkazce příkazníkovi včas plnou moc. Není-li plná moc
   ve  smlouvě  obsažena,  nenahrazuje  ji  ujednané  převzetí  povinnosti
   příkazce  jednat  jménem  příkazníka;  to  platí  i v případě, že třetí
   osoba, se kterou příkazník právně jedná, o této povinnosti ví.
 
   § 2440
 
   (1)   Příkazník   může   příkaz  vypovědět  nejdříve  ke  konci  měsíce
   následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena.
 
   (2)  Vypoví-li příkazník příkaz před obstaráním záležitosti, kterou byl
   zvlášť  pověřen,  nebo  s  jejímž  obstaráním  začal  podle všeobecného
   pověření, nahradí škodu z toho vzešlou podle obecných ustanovení.
 
   § 2441
 
   Závazek  z příkazu zaniká smrtí příkazce i smrtí příkazníka. To platí i 
   tehdy, zanikne-li právnická osoba, aniž má právního nástupce.
 
   § 2442
 
   Při  zániku  příkazu  odvoláním, výpovědí, anebo smrtí zařídí příkazník
   vše,  co  nesnese  odkladu,  dokud  příkazce  nebo jeho právní nástupce
   neprojeví jinou vůli.
 
   § 2443
 
   Příkazce  může  příkaz odvolat podle libosti, nahradí však příkazníkovi
   náklady,  které  do té doby měl, a škodu, pokud ji utrpěl, jakož i část
   odměny přiměřenou vynaložené námaze příkazníka.
 
   § 2444
 
   Ustanovení  o  příkazu  se použijí přiměřeně i na případy, kdy má někdo
   podle  smlouvy  nebo  podle  jiných ustanovení zákona povinnost zařídit
   záležitost na účet jiného.
 
   Oddíl 2
 
   Zprostředkování
 
   § 2445
 
   Základní ustanovení
 
   (1) Smlouvou o zprostředkování se zprostředkovatel zavazuje, že zájemci
   zprostředkuje  uzavření  určité  smlouvy  s  třetí osobou, a zájemce se
   zavazuje zaplatit zprostředkovateli provizi.
 
   (2)  Je-li  již  při  uzavření  smlouvy,  kterou se jedna strana zaváže
   obstarat  druhé straně příležitost k uzavření smlouvy s třetí osobou, z 
   okolností  zřejmé, že za obstarání bude požadována odměna, má se za to,
   že byla uzavřena smlouva o zprostředkování.
 
   § 2446
 
   (1)  Zprostředkovatel  sdělí  zájemci bez zbytečného odkladu vše, co má
   význam pro jeho rozhodování o uzavření zprostředkovávané smlouvy.
 
   (2) Zájemce sdělí zprostředkovateli vše, co pro něho má rozhodný význam
   pro uzavření této smlouvy.
 
   § 2447
 
   (1)  Provize  je splatná dnem uzavření zprostředkované smlouvy; byla-li
   tato  smlouva  uzavřena  s  odkládací  podmínkou, je provize splatná až
   splněním podmínky.
 
   (2)   Bylo-li   ujednáno,   že  zprostředkovatel  pro  zájemce  obstará
   příležitost  uzavřít  s  třetí  osobou  smlouvu  s  určitým obsahem, je
   provize splatná již obstaráním příležitosti.
 
   § 2448
 
   Bylo-li  ujednáno,  že  zprostředkovateli  vznikne právo na provizi, až
   třetí osoba splní povinnost ze zprostředkované smlouvy, zaplatí zájemce
   provizi  i  tehdy,  oddálilo-li  se,  či  zmařilo-li  se  splnění  této
   povinnosti  z  důvodů,  za něž zájemce odpovídá. Má-li být výše provize
   určena podle rozsahu plnění třetí osoby, započte se do základu i plnění
   neuskutečněné z důvodů, za něž odpovídá zájemce.
 
   § 2449
 
   Zprostředkovatel   má   právo   na   náhradu   nákladů   spojených   se
   zprostředkováním,   pokud  nebyla  ujednána  provize.  Byla-li  provize
   ujednána, má se za to, že provize zahrnuje i tyto náklady.
 
   § 2450
 
   Zprostředkovatel  nemá  právo  na provizi a na úhradu nákladů, byl-li v 
   rozporu  se  smlouvou  činný  také  pro druhou stranu zprostředkovávané
   smlouvy.
 
   § 2451
 
   Zprostředkovatel  pro  zájemce  uschová doklady nabyté v souvislosti se
   zprostředkovatelskou činností po dobu, po kterou mohou být významné pro
   ochranu zájmů zájemce.
 
   § 2452
 
   Zprostředkovatel  nesmí  navrhnout zájemci uzavření smlouvy s osobou, o 
   které má důvodnou pochybnost, zda povinnosti ze zprostředkované smlouvy
   řádně  a  včas  splní,  nebo  o  které  vzhledem  k  okolnostem takovou
   pochybnost  mít  měl. Požádá-li o to zájemce, sdělí mu zprostředkovatel
   údaje  potřebné  k  posouzení  důvěryhodnosti  osoby, s níž mu uzavření
   smlouvy navrhuje.
 
   § 2453
 
   Závazek  zaniká,  není-li zprostředkovávaná smlouva uzavřena v ujednané
   době.  Není-li  doba  ujednána,  může  kterákoli  strana závazek zrušit
   oznámením druhé straně.
 
   § 2454
 
   Právu zprostředkovatele na provizi není na újmu, byla-li smlouva, k níž
   se  vztahovala  činnost  zprostředkovatele, uzavřena nebo splněna až po
   zániku závazku ze zprostředkovatelské smlouvy.
 
   Oddíl 3
 
   Komise
 
   § 2455
 
   Základní ustanovení
 
   Komisionářskou  smlouvou  se komisionář zavazuje obstarat pro komitenta
   na jeho účet vlastním jménem určitou záležitost, a komitent se zavazuje
   zaplatit mu odměnu.
 
   § 2456
 
   Z  právního  jednání učiněného komisionářem vůči třetí osobě nevznikají
   práva ani povinnosti komitentovi, nýbrž komisionáři samotnému.
 
   § 2457
 
   Od  pokynů  komitenta  se  může  komisionář  odchýlit, je-li to v zájmu
   komitenta  a  nemůže-li  si vyžádat jeho včasný souhlas; jinak komitent
   nemusí  uznat  jednání  za  provedené  na  svůj účet, odmítne-li účinky
   jednání  pro  sebe  bez zbytečného odkladu poté, co se o obsahu jednání
   dozvěděl.
 
   § 2458
 
   Obstará-li  komisionář  záležitost  komitenta za výhodnějších podmínek,
   než jaké mu komitent určil, náleží prospěch jen komitentovi.
 
   § 2459
 
   (1)  Prodal-li  komisionář věc za nižší cenu, než jakou určil komitent,
   nahradí  mu rozdíl v ceně. To neplatí, prokáže-li, že prodej za určenou
   cenu  nemohl být proveden a že prodejem věci odvrátil škodu komitentovi
   hrozící.
 
   (2)  Koupil-li  komisionář věc za vyšší cenu, než jakou určil komitent,
   může  komitent  odmítnout  koupi, jako by se nebyla stala na jeho účet,
   pokud  se  mu  komisionář  zároveň  s  podáním zprávy o koupi nezavázal
   zaplatit  rozdíl  v  ceně.  Neodmítne-li  komitent koupi bez zbytečného
   odkladu po obdržení zprávy o koupi, platí, že ji schválil.
 
   § 2460
 
   (1) Komisionář chrání komitentovy zájmy, které zná, a zpraví ho o každé
   okolnosti, která může mít vliv na změnu komitentova příkazu.
 
   (2)  Komisionář  zpraví  komitenta  o plnění jeho příkazu. Po obstarání
   záležitosti  provede  vyúčtování,  postoupí  komitentovi práva nabytá v 
   souvislosti s obstaráním záležitosti a vydá mu vše, co při tom získal.
 
   § 2461
 
   Neuvede-li  komisionář  ve  zprávě  o provedení příkazu osobu, s níž na
   účet  komitenta uzavřel smlouvu, může komitent uplatnit svá práva proti
   samotnému komisionáři jako zavázanému z této smlouvy.
 
   § 2462
 
   Nemůže-li  komisionář  povinnost  ze  smlouvy  splnit  sám,  použije ke
   splnění smlouvy jinou osobu.
 
   § 2463
 
   Porušil-li  komisionář  příkaz  komitenta ohledně osoby, s níž měla být
   smlouva  uzavřena, ručí za splnění povinnosti osobou, se kterou smlouvu
   uzavřel.
 
   § 2464
 
   (1) Věc svěřená komisionáři k prodeji zůstává ve vlastnictví komitenta,
   dokud vlastnické právo nenabude třetí osoba.
 
   (2)  Na pohledávku ze smlouvy, kterou komisionář pro komitenta uzavřel,
   se  v  poměru komitenta ke komisionáři nebo jeho věřiteli hledí jako na
   komitentovu pohledávku.
 
   § 2465
 
   (1)  Po  dobu, kdy má komisionář u sebe věci převzaté od komitenta nebo
   pro  komitenta,  má povinnosti jako skladovatel. Hrozí-li na věci škoda
   nebo  opomene-li  komitent  s věcí naložit, ač byl k tomu povinen, může
   komisionář věc prodat podle § 2428.
 
   (2)  Komisionář má k věci, dokud se u něho nachází nebo dokud s ní může
   jinak  nakládat,  zadržovací  právo  k zajištění dluhů vyplývajících ze
   smlouvy.
 
   § 2466
 
   Neplní-li  třetí  osoba  povinnost  ze  smlouvy, kterou s ní komisionář
   uzavřel,  vymůže  komisionář na účet komitenta splnění této povinnosti.
   Právo,  které  tomu  odpovídá,  může  komisionář komitentovi postoupit,
   pokud s tím komitent souhlasí.
 
   § 2467
 
   Komitent   může  požadovat  na  třetí  osobě  plnění,  které  pro  něho
   komisionář  opatřil, není-li komisionář z příčin na své straně s to sám
   zařídit, aby třetí osoba komitentovi plnila.
 
   § 2468
 
   Nebyla-li  výše  odměny  ujednána,  náleží komisionáři odměna přiměřená
   vykonané činnosti a dosaženému výsledku.
 
   § 2469
 
   (1)  Spolu  s  odměnou,  nejsou-li  v ní již zahrnuty, nahradí komitent
   komisionáři  náklady,  které  ten při obstarání jeho záležitosti účelně
   vynaložil,  a  zprostí komisionáře povinností, které při plnění smlouvy
   převzal.
 
   (2) Má se za to, že náklady podle odstavce 1 jsou v odměně zahrnuty.
 
   § 2470
 
   Komitent  má  právo  odvolat  příkaz  jen  do doby, než vznikne závazek
   komisionáře vůči třetí osobě.
 
   Oddíl 4
 
   Zasílatelství
 
   § 2471
 
   Základní ustanovení
 
   (1)  Zasílatelskou  smlouvou se zasílatel zavazuje příkazci obstarat mu
   vlastním  jménem  a  na  jeho účet přepravu zásilky z určitého místa do
   jiného  určitého  místa,  případně  i  obstarat  nebo  provést  úkony s 
   přepravou  související,  a  příkazce  se  zavazuje  zaplatit zasílateli
   odměnu.
 
   (2)  Je-li  ujednáno,  že  zasílatel  obstará  pro příkazce od příjemce
   zásilky  přijetí  peněžních  prostředků  nebo že uskuteční jiný inkasní
   úkon  dříve,  než  příjemci  vydá  zásilku  nebo  doklad  umožňující se
   zásilkou  nakládat,  použijí  se přiměřeně i ustanovení o dokumentárním
   inkasu.
 
   § 2472
 
   Není-li smlouva uzavřena v písemné formě, má zasílatel právo žádat, aby
   mu příkazce doručil příkaz k obstarání přepravy (zasílatelský příkaz).
 
   § 2473
 
   Zasílatel   může   užít   k   obstarání   přepravy  dalšího  zasílatele
   (mezizasílatele).
 
   § 2474
 
   Neodporuje-li  to  smlouvě  nebo  nezakáže-li to příkazce nejpozději do
   začátku  uskutečňování  přepravy,  může zasílatel sám provést přepravu,
   kterou má obstarat.
 
   § 2475
 
   Způsob a podmínky přepravy zasílatel ujedná s vynaložením potřebné péče
   tak,  aby  co  nejlépe vyhovovaly zájmům příkazce, které zasílatel zná.
   Povinnost pojistit zásilku má zasílatel, jen bylo-li to ujednáno.
 
   § 2476
 
   Neposkytne-li  příkazce  zasílateli  správné údaje o obsahu zásilky a o 
   všech  skutečnostech  potřebných k uzavření smlouvy o přepravě, nahradí
   škodu, která zasílateli vznikne porušením této povinnosti.
 
   § 2477
 
   (1) Zasílatel podá příkazci zprávu o škodě, která zásilce hrozí nebo na
   ní  již  vznikla,  jakmile se o tom dozví, jinak nahradí příkazci škodu
   způsobenou tím, že příkazce takto nezpravil.
 
   (2)  Hrozí-li  podstatná  škoda  na zásilce bezprostředně a není-li čas
   vyžádat  si  pokyny  příkazce  nebo  prodlévá-li  příkazce  s  nimi, má
   zasílatel právo zásilku prodat podle § 2126 a 2127.
 
   § 2478
 
   Vznikne-li   na   převzaté  zásilce  při  obstarávání  přepravy  škoda,
   zasílatel ji nahradí, neprokáže-li, že škodu nemohl odvrátit.
 
   § 2479
 
   Věděl-li  příjemce  zásilky  o  pohledávce  zasílatele  ze zasílatelské
   smlouvy  vůči  příkazci,  anebo  musel-li o ní vědět, stává se přijetím
   zásilky ručitelem za tuto pohledávku.
 
   § 2480
 
   Nebyla-li  výše  odměny  ujednána,  náleží zasílateli přiměřená odměna,
   jaká  se  v  době  uzavření  smlouvy  a za obdobných smluvních podmínek
   obvykle  poskytuje.  Zasílateli  kromě  toho  náleží  i náhrada nákladů
   účelně vynaložených při plnění smlouvy.
 
   § 2481
 
   (1)  Zasílatel  má  k  zásilce,  dokud  je zásilka u něho nebo dokud má
   listiny,  které  ho  opravňují  se  zásilkou nakládat, zástavní právo k 
   zajištění  dluhů  příkazce  vyplývajících  ze  smlouvy.  To  platí  i v
   případě,  že  zásilka  nebo  listiny  jsou  u  někoho, kdo je má u sebe
   zasílatelovým jménem.
 
   (2)  Mezizasílatel  uplatní  na  žádost  dřívějších  zasílatelů všechna
   práva,  která  jim  přísluší  z  jejich  zástavního práva, a má právo i 
   povinnost  jejich  práva  uspokojit. Uspokojí-li je, přecházejí na něho
   spolu se zástavním právem, které je zajišťuje.
 
   § 2482
 
   V ostatním se na zasílatelství použijí přiměřeně ustanovení o komisi.
 
   Oddíl 5
 
   Obchodní zastoupení
 
   Základní ustanovení
 
   § 2483
 
   (1) Smlouvou o obchodním zastoupení se obchodní zástupce jako nezávislý
   podnikatel   zavazuje   dlouhodobě  vyvíjet  pro  zastoupeného  činnost
   směřující  k  uzavírání  určitého  druhu  obchodů  zastoupeným  nebo  k 
   ujednání  obchodů  jménem  zastoupeného  a na jeho účet a zastoupený se
   zavazuje platit obchodnímu zástupci provizi.
 
   (2) Smlouva o obchodním zastoupení vyžaduje písemnou formu.
 
   § 2484
 
   Obchodním  zástupcem  právnické  osoby  nemůže  být  osoba,  která může
   zavazovat  zastoupeného  nebo  osobu, s níž má být obchod uzavřen, jako
   člen jejího orgánu, ani nucený správce právnické osoby nebo insolvenční
   správce. K opačným ujednáním se nepřihlíží.
 
   § 2485
 
   Rozhodné území
 
   Není-li  ujednáno,  kde  má obchodní zástupce vyvíjet činnost, platí za
   ujednané  území  Česká  republika; je-li obchodním zástupcem zahraniční
   osoba,  platí  za ujednané území stát, kde má obchodní zástupce sídlo v 
   době uzavření smlouvy.
 
   § 2486
 
   Obchodní  zástupce  nemá  právo  uzavírat  jménem zastoupeného obchody,
   cokoli  pro  něho  přijímat  nebo  jinak jeho jménem právně jednat. Při
   opačném  ujednání  se na práva a povinnosti stran, která s tím souvisí,
   použijí ustanovení o příkazu.
 
   § 2487
 
   Výhradní obchodní zastoupení
 
   (1)  Bylo-li  ujednáno  výhradní  obchodní  zastoupení, nemá zastoupený
   právo  na  rozhodném  území  nebo pro určený okruh osob využívat jiného
   obchodního  zástupce;  obchodní  zástupce nemá ve stejném rozsahu právo
   vykonávat  obchodní  zastoupení pro jiné osoby, ani uzavírat obchody na
   vlastní účet nebo na účet jiné osoby.
 
   (2) Zastoupený má právo uzavírat obchody, na které se vztahuje výhradní
   obchodní  zastoupení,  i bez součinnosti obchodního zástupce. V takovém
   případě  však obchodnímu zástupci vzniká právo na provizi, jako by tyto
   obchody byly uzavřeny s jeho součinností.
 
   § 2488
 
   Nevýhradní obchodní zastoupení
 
   Nevyplývá-li  ze  smlouvy,  že  je  obchodní  zastoupení výhradní, může
   zastoupený  pověřit  i  jinou osobu stejným obchodním zastoupením, jaké
   ujednal  s  obchodním  zástupcem,  a  obchodní  zástupce může vykonávat
   činnost,  ke  které  se  zavázal  vůči  zastoupenému, i pro jiné osoby,
   popřípadě uzavírat obchody, jež jsou předmětem obchodního zastoupení, i 
   na vlastní účet nebo účet jiné osoby.
 
   Povinnosti obchodního zástupce
 
   § 2489
 
   (1)  Obchodní zástupce vykonává svou činnost s odbornou péčí. Dbá zájmů
   zastoupeného,  postupuje  ve  shodě  s  pověřením  a  rozumnými  pokyny
   zastoupeného a sdělí mu nezbytné údaje, které se dozvěděl v souvislosti
   s plněním svých povinností a které s tímto plněním souvisí.
 
   (2)  Obchodní  zástupce  sdělí zastoupenému údaje o vývoji trhu a všech
   dalších   okolnostech  důležitých  pro  oprávněné  zájmy  zastoupeného,
   zejména pro jeho rozhodování souvisící s uzavíráním obchodů.
 
   § 2490
 
   Je-li  ujednáno  právo  obchodního  zástupce  uzavírat  obchody  jménem
   zastoupeného,  lze  takové  obchody  uzavřít jen za obchodních podmínek
   určených zastoupeným, neprojeví-li zastoupený souhlas s jiným postupem.
 
   § 2491
 
   (1)  Bylo-li  by  to  v  rozporu  se zájmy zastoupeného, nesmí obchodní
   zástupce  sdělit  třetí  osobě údaje, které od zastoupeného získal, ani
   tyto údaje využít pro sebe nebo pro jiné osoby, ledaže s tím zastoupený
   souhlasí.  Totéž platí o údajích, které se obchodní zástupce nedozvěděl
   přímo od zastoupeného, ale při plnění svých povinností podle smlouvy, a
   jejichž použití by zastoupenému mohlo přivodit újmu.
 
   (2)  Povinnost  obchodního  zástupce  podle odstavce 1 trvá i po zániku
   obchodního zastoupení.
 
   § 2492
 
   Obchodní  zástupce  ručí,  že  třetí  osoba splní povinnosti z obchodu,
   který  zastoupenému  navrhl  k uzavření, nebo který jménem zastoupeného
   sám  uzavřel,  jen  zavázal-li  se  k tomu v písemné formě a byla-li za
   převzetí ručení ujednána zvláštní úplata.
 
   § 2493
 
   Získá-li  obchodní  zástupce  při své činnosti doklady, které mohou být
   významné  pro  ochranu  oprávněných  zájmů  zastoupeného,  uchová je po
   potřebnou dobu.
 
   § 2494
 
   Nemůže-li   obchodní   zástupce   vykonávat   svou  činnost,  sdělí  to
   zastoupenému bez zbytečného odkladu.
 
   Povinnosti zastoupeného
 
   § 2495
 
   Zastoupený  obstará a obchodnímu zástupci sdělí údaje nezbytné k plnění
   jeho povinností.
 
   § 2496
 
   (1)  Zastoupený  poskytne  obchodnímu  zástupci  nezbytnou  dokumentaci
   vztahující se k předmětu obchodů.
 
   (2)  Zastoupený  předá  obchodnímu  zástupci  všechny  podklady  a věci
   potřebné  pro plnění jeho povinností. Předané podklady a věci zůstávají
   ve   vlastnictví   zastoupeného;   obchodní  zástupce  je  po  ukončení
   obchodního  zastoupení  zastoupenému  vrátí, ledaže byly vzhledem k své
   povaze při obchodním zastoupení spotřebovány.
 
   § 2497
 
   Zastoupený sdělí obchodnímu zástupci bez zbytečného odkladu, zda obchod
   obstaraný  obchodním  zástupcem  přijal, nebo odmítl, popřípadě zda jej
   nesplnil.
 
   § 2498
 
   Předpokládá-li zastoupený významné snížení rozsahu činnosti proti tomu,
   co  obchodní  zástupce  mohl  rozumně  očekávat,  oznámí  to obchodnímu
   zástupci v rozumné době.
 
   Provize
 
   § 2499
 
   (1)  Nebyla-li  výše  provize  ujednána,  má obchodní zástupce právo na
   provizi  ve výši odpovídající zvyklostem v místě jeho činnosti vzhledem
   k  druhu  zboží  nebo  služeb,  které jsou předmětem obchodů; nejsou-li
   takové  zvyklosti, má obchodní zástupce právo na provizi v rozumné výši
   zohledňující podstatné okolnosti uskutečněného jednání.
 
   (2)  Je-li základem pro určení výše provize rozsah povinností splněných
   třetí  osobou, započte se do základu i plnění neuskutečněné z důvodů na
   straně zastoupeného.
 
   (3)  Každá  část  úplaty,  jejíž  výše  se  mění  podle počtu a hodnoty
   uzavřených obchodů, se považuje za složku provize.
 
   § 2500
 
   Má  se za to, že provize obchodního zástupce zahrnuje i náklady spojené
   s  obchodním  zastoupením.  Bylo-li ujednáno, že zastoupený uhradí tyto
   náklady  obchodnímu zástupci vedle provize, vznikne obchodnímu zástupci
   právo na úhradu nákladů, pokud mu vznikne i právo na provizi.
 
   § 2501
 
   (1)  Obchodní  zástupce  má  právo  na  provizi  za úkony provedené při
   obchodním  zastoupení,  byl-li  obchod uzavřen v důsledku jeho činnosti
   nebo  byl-li obchod uzavřen s třetí osobou, kterou obchodní zástupce za
   účelem uskutečnění tohoto obchodu získal před účinností smlouvy.
 
   (2)  Při  výhradním  obchodním zastoupení má obchodní zástupce právo na
   provizi  i  za obchod uskutečněný se třetí osobou z území nebo z okruhu
   osob, na které se výhradní obchodní zastoupení nevztahuje.
 
   (3)  Zaniklo-li  obchodní  zastoupení,  má  obchodní  zástupce právo na
   provizi,  byl-li obchod uskutečněn především v důsledku jeho činnosti v 
   přiměřené  době po zániku obchodního zastoupení, anebo učinila-li třetí
   osoba  za  podmínek  stanovených  v  odstavci  1 nebo 2 vůči obchodnímu
   zástupci   nebo   zastoupenému   objednávku   před  zánikem  obchodního
   zastoupení.
 
   § 2502
 
   Právo na provizi podle § 2501 odst. 1 a 2 obchodnímu zástupci nevzniká,
   má-li  právo  na  provizi  podle  §  2501  odst.  3  předchozí obchodní
   zástupce,  ledaže je vzhledem k okolnostem spravedlivé provizi rozdělit
   mezi oba obchodní zástupce.
 
   § 2503
 
   Bylo-li  ujednáno,  že  obchodní  zástupce obstará pro zastoupeného jen
   příležitost  k  uzavření  obchodu  s určitým obsahem, vzniká obchodnímu
   zástupci právo na provizi již obstaráním této příležitosti.
 
   § 2504
 
   (1)  Nebylo-li  ujednáno, že obchodní zástupce obstará pro zastoupeného
   jen příležitost k uzavření obchodu s určitým obsahem, vzniká obchodnímu
   zástupci  právo  na provizi v okamžiku, kdy zastoupený splnil povinnost
   nebo  byl  povinen  splnit  závazek na základě smlouvy uzavřené s třetí
   osobou, anebo kdy třetí osoba splnila závazek z takové smlouvy.
 
   (2)  Právo  na  provizi  vzniká  nejpozději v okamžiku, kdy třetí osoba
   splnila  svou  část  závazku  nebo  byla  povinna  ji splnit, splnil-li
   zastoupený  svoji část. Má-li však třetí osoba splnit své povinnosti až
   po  uplynutí  doby  přesahující šest měsíců po uzavření obchodu, vzniká
   obchodnímu zástupci právo na odměnu uzavřením obchodu.
 
   § 2505
 
   Provize  je  splatná  nejpozději  poslední  den měsíce následujícího po
   skončení čtvrtletí, ve kterém na ni vzniklo právo.
 
   § 2506
 
   (1)  Zastoupený  předá  obchodnímu  zástupci  výkaz  o  dlužné  provizi
   nejpozději  poslední den měsíce následujícího po skončení čtvrtletí, ve
   kterém se provize stala splatnou. Ve výkazu uvede hlavní údaje rozhodné
   pro vypočtení provize.
 
   (2)  Obchodní  zástupce má právo, aby mu zastoupený zpřístupnil veškeré
   údaje,  nejméně  však údaje z účetních či obdobných záznamů, které má a
   které jsou potřebné k ověření výše provize.
 
   § 2507
 
   Je-li  zřejmé, že obchod mezi zastoupeným a třetí osobou nebude splněn,
   právo  na  provizi nevzniklo; to neplatí, nesplní-li se obchod z důvodů
   na straně zastoupeného.
 
   § 2508
 
   Právo  na odměnu a na ujednanou náhradu nákladů obchodní zástupce nemá,
   byl-li  při  uzavírání  obchodu  činný  pro  obě  strany  jako obchodní
   zástupce nebo jako zprostředkovatel.
 
   § 2509
 
   Trvání obchodního zastoupení
 
   (1)  Není-li  ujednáno, na jakou dobu se obchodní zastoupení zřizuje, a
   neplyne-li  to  ani z účelu smlouvy, platí, že obchodní zastoupení bylo
   ujednáno na dobu neurčitou.
 
   (2)  Bylo-li  obchodní zastoupení ujednáno na dobu určitou a řídí-li se
   strany  smlouvou  i  po  uplynutí  ujednané  doby, hledí se na obchodní
   zastoupení, jako by bylo ujednáno na dobu neurčitou.
 
   Výpověď obchodního zastoupení
 
   § 2510
 
   (1)  Je-li  obchodní  zastoupení  ujednáno  na  dobu  neurčitou, lze je
   vypovědět. Výpovědní doba je pro první rok trvání obchodního zastoupení
   jeden  měsíc, pro druhý rok dva měsíce a pro třetí rok a další roky tři
   měsíce;  k  ujednání  kratší  výpovědní doby se nepřihlíží. Ujednají-li
   strany   delší   výpovědní  dobu,  nesmí  být  doba,  kterou  je  vázán
   zastoupený, kratší než doba, kterou musí dodržet obchodní zástupce.
 
   (2) Výpovědní doba končí posledním dnem kalendářního měsíce.
 
   § 2511
 
   Ustanovení  § 2510 se použije na obchodní zastoupení, na které se podle
   §  2509  hledí,  jako  by  bylo  ujednáno  na  dobu  neurčitou, přičemž
   výpovědní  doba  bude  počítána s přihlédnutím k době trvání obchodního
   zastoupení předcházejícího jeho přeměně na dobu neurčitou.
 
   § 2512
 
   (1)  Bylo-li  ujednáno  výhradní  obchodní  zastoupení, má každá strana
   právo  obchodní  zastoupení  vypovědět,  nedosáhl-li  objem  obchodů  v 
   posledních dvanácti měsících objemu určeného ve smlouvě; nebyl-li objem
   obchodů ujednán, rozhoduje objem přiměřený odbytovým možnostem.
 
   (2) Ustanovení § 2510 a 2511 se použijí obdobně.
 
   § 2513
 
   (1)   Bylo-li   ujednáno  výhradní  obchodní  zastoupení  a  používá-li
   zastoupený  jiného  obchodního zástupce, může dotčený obchodní zástupce
   vypovědět obchodní zastoupení bez výpovědní doby.
 
   (2)   Bylo-li  ujednáno  výhradní  obchodní  zastoupení  a  vykonává-li
   obchodní   zástupce   stejnou   činnost,   ke  které  je  zavázán  vůči
   zastoupenému,  i  pro  jiné  osoby,  může zastoupený vypovědět obchodní
   zastoupení i bez výpovědní doby.
 
   Zvláštní odměna
 
   § 2514
 
   (1)  Zanikne-li  obchodní  zastoupení,  má  obchodní  zástupce právo na
   zvláštní odměnu, pokud
 
   a)  zastoupenému  získal nové zákazníky nebo významně rozvinul obchod s 
   dosavadními  zákazníky a zastoupený má dosud z těchto obchodů podstatné
   výhody a
 
   b)  placení  zvláštní  odměny je s ohledem na všechny okolnosti případu
   spravedlivé,  jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize,
   kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných
   s  těmito  zákazníky;  tyto okolnosti zahrnují i případné ujednání nebo
   neujednání konkurenční doložky.
 
   (2)  Jsou-li  splněny podmínky podle odstavce 1, není právo na zvláštní
   odměnu  dotčeno  ani  zaniklo-li  obchodní  zastoupení smrtí obchodního
   zástupce.
 
   § 2515
 
   Výše  zvláštní odměny nesmí překročit roční odměnu vypočtenou z ročního
   průměru  odměn získaných obchodním zástupcem během posledních pěti let.
   Trvalo-li  obchodní  zastoupení  méně  než  pět  let,  vypočte  se výše
   zvláštní odměny z průměru odměn za celou dobu jeho trvání; pokud trvalo
   méně než rok, nesmí překročit úhrn provizí za celou dobu jeho trvání.
 
   § 2516
 
   Právo  na  zvláštní odměnu zaniká, není-li uplatněno do jednoho roku od
   ukončení obchodního zastoupení.
 
   § 2517
 
   Právo na zvláštní odměnu nevznikne,
 
   a)  ukončil-li  zastoupený  obchodní  zastoupení  pro  takové  porušení
   povinnosti obchodním zástupcem, které by ho opravňovalo k odstoupení od
   smlouvy,
 
   b)  ukončil-li obchodní zastoupení obchodní zástupce, ledaže k ukončení
   došlo  z  důvodů  spočívajících  na straně zastoupeného, anebo z důvodu
   věku,   invalidity  nebo  nemoci  obchodního  zástupce  a  nelze-li  po
   obchodním  zástupci  rozumně požadovat, aby ve své činnosti pokračoval,
   nebo
 
   c)  převedl-li  obchodní  zástupce  práva  a  povinnosti  z  obchodního
   zastoupení podle dohody se zastoupeným na třetí osobu.
 
   § 2518
 
   Konkurenční doložka
 
   (1)  Strany si mohou ujednat, že obchodní zástupce po zániku obchodního
   zastoupení  nesmí  na  určeném  území nebo vůči určenému okruhu osob na
   tomto  území vykonávat na vlastní nebo cizí účet činnost, která by měla
   soutěžní povahu ve vztahu k podnikání zastoupeného, zejména tu činnost,
   kterou při obchodním zastoupení vykonával pro zastoupeného. Konkurenční
   doložka,  která  tomu odporuje nebo která je ujednána na dobu delší než
   dva roky od zániku zastoupení, je neplatná.
 
   (2)  Omezuje-li  konkurenční  doložka  obchodního  zástupce  více,  než
   vyžaduje  potřebná  míra  ochrany  zastoupeného,  může soud konkurenční
   doložku omezit.
 
   § 2519
 
   Zakázaná ujednání
 
   (1) Zakázána jsou ujednání odchylující se od § 2489, 2495, § 2496 odst.
   1, § 2497 nebo 2498.
 
   (2)  K  ujednáním,  která se odchylují od § 2504 odst. 2, § 2505, 2506,
   2507,  2514,  2515, 2516 nebo 2517 v neprospěch obchodního zástupce, se
   nepřihlíží.
 
   § 2520
 
   (1)  Ustanovení o obchodním zastoupení se nepoužijí, je-li ujednáno, že
   zástupce není za svou činnost odměňován.
 
   (2)  Ustanovení  o  obchodním  zastoupení  se nepoužijí na závazky osob
   působících  na  regulovaném  trhu, mnohostranném obchodním systému nebo
   komoditní  burze  podle  jiného  zákona a na závazky burzovních dohodců
   podle jiného zákona.
 
   Díl 6
 
   Zájezd
 
   Základní ustanovení
 
   § 2521
 
   Smlouvou  o zájezdu se pořadatel zavazuje obstarat pro zákazníka předem
   připravený  soubor  služeb  cestovního  ruchu  (zájezd)  a  zákazník se
   zavazuje zaplatit souhrnnou cenu.
 
   § 2522
 
   (1)  Platí,  že  zájezd  je  soubor  služeb  cestovního ruchu, pokud je
   uspořádán  na  dobu  delší  než  dvacet  čtyři  hodiny nebo zahrnuje-li
   přenocování a obsahuje-li alespoň dvě z těchto plnění:
 
   a) ubytování,
 
   b) dopravu,
 
   c)  jinou  službu  cestovního  ruchu,  která není doplňkem dopravy nebo
   ubytování a tvoří významnou část souboru nabízených služeb.
 
   (2)  Účtuje-li  pořadatel jednotlivá dílčí plnění v rámci téhož zájezdu
   odděleně, nezprošťuje ho to povinností podle tohoto dílu.
 
   § 2523
 
   (1)  Za  pořadatele  se považuje ten, kdo nabízí zájezd veřejnosti nebo
   skupině  osob  podnikatelským  způsobem,  a  to i prostřednictvím třetí
   osoby.
 
   (2)  Kdo  zprostředkuje nebo zařídí jednotlivé služby cestovního ruchu,
   se  považuje za pořadatele, vyvolá-li na základě zvláštních okolností u 
   třetích  osob  představu,  že  služby  cestovního  ruchu poskytuje jako
   zájezd na vlastní odpovědnost.
 
   § 2524
 
   Pořadatel  sdělí  zákazníkovi  vhodným  způsobem  ještě  před uzavřením
   smlouvy  údaje  o  pasových  a vízových požadavcích, lhůtách pro jejich
   vyřízení a sdělí mu také, jaké zdravotní doklady jsou pro cestu a pobyt
   požadovány.
 
   Potvrzení zájezdu
 
   § 2525
 
   (1) Pořadatel vydá zákazníkovi při uzavření smlouvy či bezprostředně po
   jejím  uzavření  doklad  o  smlouvě  (potvrzení o zájezdu). Potvrzení o 
   zájezdu vyžaduje písemnou formu.
 
   (2)  Je-li  smlouva  vyhotovena v písemné formě, nahradí její stejnopis
   potvrzení  o  zájezdu,  obsahuje-li  všechny  náležitosti stanovené pro
   potvrzení o zájezdu.
 
   (3)  Obsahují-li  smlouva  i  potvrzení o zájezdu údaje, které se liší,
   může se zákazník dovolat toho, co je pro něho výhodnější.
 
   § 2526
 
   Spolu  s  potvrzením o zájezdu vydá pořadatel zákazníkovi doklad o svém
   pojištění podle jiného právního předpisu vystavený pojistitelem.
 
   § 2527
 
   (1) Pořadatel v potvrzení o zájezdu uvede
 
   a) označení smluvních stran,
 
   b)  vymezení  zájezdu  alespoň uvedením času jeho zahájení a ukončení a
   všech služeb cestovního ruchu zahrnutých do ceny zájezdu, jakož i místa
   jejich poskytnutí a doby jejich trvání,
 
   c)  údaj  o  ceně zájezdu včetně časového rozvrhu plateb a výše zálohy,
   jakož i o poplatcích, které nejsou zahrnuty do souhrnné ceny,
 
   d)  označení  způsobu,  jakým má zákazník uplatnit své právo z porušení
   povinnosti  pořadatele  včetně  údaje  o lhůtě, ve které může své právo
   uplatnit, a
 
   e)  výši  odstupného,  které  zákazník  pořadateli  uhradí, v případech
   stanovených v § 2536.
 
   (2) Pořadatel v potvrzení o zájezdu dále uvede, zahrnuje-li zájezd
 
   a)  další  služby,  jejichž  cena  není zahrnuta v ceně zájezdu, údaj o 
   počtu a výši plateb za tyto služby,
 
   b)  ubytování, údaj o poloze, turistické kategorii, stupni vybavenosti,
   hlavních  charakteristických  znacích  a  souladu  s  právními předpisy
   příslušného státu,
 
   c)  dopravu,  údaj  o  druhu,  charakteristice  a  kategorii dopravního
   prostředku, jakož i údaj o trase cesty, a
 
   d) stravování, údaj o jeho způsobu a rozsahu.
 
   (3)  Předal-li  pořadatel  zákazníkovi  katalog, který obsahuje všechny
   stanovené  údaje  o  vymezení  zájezdu  podle odstavce 1 písm. b), může
   pořadatel v potvrzení o zájezdu jen odkázat na číslo nebo jiné označení
   zájezdu v katalogu.
 
   § 2528
 
   (1)  Podmiňuje-li  se  uskutečnění  zájezdu  dosažením  určitého  počtu
   zákazníků,  uvede to pořadatel v potvrzení o zájezdu výslovně a uvede i 
   lhůtu, v níž musí zákazníkovi nejpozději oznámit zrušení zájezdu proto,
   že určeného počtu zákazníků nebylo dosaženo.
 
   (2)  Jsou-li  důvody  pro  určení podmínek, které musí účastník zájezdu
   splňovat,  uvede  pořadatel  v  potvrzení o zájezdu, o jaké podmínky se
   jedná,  a  je-li  toho  třeba,  uvede  i  lhůtu, ve které zákazník může
   oznámit, že se zájezdu místo něho zúčastní jiná osoba.
 
   § 2529
 
   (1)  Pořadatel  doručí zákazníkovi vhodným způsobem nejpozději sedm dnů
   před  zahájením zájezdu další podrobné a pro zákazníka důležité údaje o 
   všech  skutečnostech, které zná, nejsou-li již obsaženy ve smlouvě nebo
   v potvrzení o zájezdu, anebo v katalogu, který zákazníkovi předal.
 
   (2) V rámci toho pořadatel sdělí zejména
 
   a) upřesnění údajů stanovených v § 2527 odst. 2,
 
   b)  účastní-li  se  zájezdu  nezletilý bez doprovodu osoby, která o něj
   pečuje, podrobnosti o možnosti spojit se s nezletilým nebo se zástupcem
   pořadatele v místě pobytu nezletilého,
 
   c)  údaje  o  osobě,  na niž se lze během zájezdu obrátit v nesnázích s 
   žádostí  o  pomoc,  především  jméno,  adresu a číslo telefonu místního
   zástupce pořadatele a adresu a telefonní číslo zastupitelského úřadu.
 
   (3)  Vyžadují-li to okolnosti, předá pořadatel zákazníkovi v téže lhůtě
   letenku,   poukaz   k  ubytování  nebo  stravování,  doklad  nutný  pro
   poskytnutí  fakultativních  výletů  nebo  jiný  doklad,  jehož  je  pro
   uskutečnění zájezdu třeba.
 
   (4)  Je-li  smlouva  uzavřena v době kratší než sedm dnů před zahájením
   zájezdu,  splní  pořadatel  povinnosti  podle  odstavců  1  a 3 již při
   uzavření smlouvy.
 
   § 2530
 
   Změna ceny zájezdu
 
   (1)  Pořadatel může zvýšit cenu zájezdu z důvodů stanovených v odstavci
   2,  je-li  to  ve  smlouvě  ujednáno společně s přesně určeným způsobem
   výpočtu zvýšení ceny.
 
   (2)  Cenu zájezdu může pořadatel zvýšit, zvýší-li se do jedenadvacátého
   dne před sjednaným okamžikem zahájení zájezdu
 
   a) cena za dopravu včetně cen pohonných hmot,
 
   b)  platby  spojené  s  dopravou, jako jsou letištní, přístavní či jiné
   poplatky zahrnuté v ceně zájezdu, nebo
 
   c)  směnný  kurs  české  koruny  použitý  pro  stanovení ceny zájezdu v 
   průměru o více než 10 %.
 
   (3) Odešle-li pořadatel oznámení o zvýšení ceny zákazníkovi později než
   dvacátý  první  den  před  zahájením  zájezdu, nemá zvýšení ceny právní
   účinky.
 
   § 2531
 
   Změna smlouvy
 
   (1)  Nutí-li  vnější  okolnosti  pořadatele  změnit  podmínky  zájezdu,
   navrhne  zákazníkovi  změnu smlouvy. Má-li být v důsledku změny smlouvy
   změněna i cena zájezdu, uvede pořadatel v návrhu i výši nové ceny.
 
   (2)  Nesouhlasí-li  zákazník  se  změnou  smlouvy,  má právo od smlouvy
   odstoupit;  pořadatel může určit pro odstoupení přiměřenou lhůtu, která
   nesmí  být  kratší  než  pět dnů a musí skončit před zahájením zájezdu.
   Neodstoupí-li  zákazník  od smlouvy v určené lhůtě, platí, že se změnou
   smlouvy souhlasí.
 
   § 2532
 
   Postoupení smlouvy
 
   (1) Splňuje-li třetí osoba podmínky účasti na zájezdu, může jí zákazník
   smlouvu postoupit.
 
   (2)  Změna  v  osobě  zákazníka je vůči pořadateli účinná, doručí-li mu
   postupitel  o  tom  včas  oznámení spolu s prohlášením postupníka, že s 
   uzavřenou  smlouvou  souhlasí  a  že  splní podmínky účasti na zájezdu.
   Oznámení  je  včasné,  je-li  doručeno  alespoň sedm dnů před zahájením
   zájezdu; kratší lhůtu lze ujednat, je-li smlouva uzavřena v době kratší
   než sedm dnů před zahájením zájezdu.
 
   (3)  Postupitel  a  postupník  jsou  zavázáni  společně  a nerozdílně k 
   zaplacení   ceny  zájezdu  a  k  úhradě  nákladů,  které  pořadateli  v 
   souvislosti se změnou zákazníka vzniknou.
 
   Odstoupení od smlouvy
 
   § 2533
 
   Zákazník  může  před zahájením zájezdu od smlouvy odstoupit vždy, avšak
   pořadatel  jen  tehdy,  byl-li zájezd zrušen, anebo porušil-li zákazník
   svou povinnost.
 
   § 2534
 
   (1)  Odstoupil-li  zákazník  od  smlouvy  podle  §  2531  odst. 2, nebo
   zrušil-li  pořadatel zájezd z jiného důvodu než pro porušení povinnosti
   zákazníkem,  nabídne  pořadatel  zákazníkovi  náhradní  zájezd  celkově
   odpovídající  alespoň  tomu,  co  bylo  původně  ujednáno,  pokud  je v 
   pořadatelových možnostech takový zájezd nabídnout.
 
   (2)  Dohodnou-li  se  strany  o náhradním zájezdu, nemá pořadatel právo
   zvýšit  cenu,  i  když je náhradní zájezd vyšší jakosti. Je-li náhradní
   zájezd  nižší  jakosti, vyplatí pořadatel zákazníkovi rozdíl v ceně bez
   zbytečného odkladu.
 
   § 2535
 
   (1)  Zruší-li pořadatel zájezd ve lhůtě kratší než dvacet dnů před jeho
   zahájením, uhradí zákazníkovi penále ve výši 10 % z ceny zájezdu. Právo
   zákazníka na náhradu škody tím není dotčeno.
 
   (2) Pořadatel se zprostí povinností podle odstavce 1 důkazem, že zájezd
   byl zrušen v souladu s § 2528 odst. 1 nebo vzhledem k vyšší moci.
 
   § 2536
 
   (1)  Odstoupí-li  od  smlouvy zákazník z jiného důvodu, než je porušení
   povinnosti pořadatele, zaplatí pořadateli odstupné podle § 2527 odst. 1
   písm.  e).  Stejné  odstupné  zákazník  zaplatí, odstoupí-li od smlouvy
   pořadatel pro porušení povinnosti zákazníka.
 
   (2)  Odstoupí-li  zákazník  od smlouvy proto, že pořadatel porušil svou
   povinnost,  nemá  zákazník povinnost platit odstupné. To platí i tehdy,
   nebyl-li zákazníkovi poskytnut náhradní zájezd.
 
   Vady zájezdu
 
   § 2537
 
   (1) Nemá-li zájezd vlastnosti, o nichž pořadatel zákazníka ujistil nebo
   které  zákazník  vzhledem  k  nabídce  a  zvyklostem  důvodně očekával,
   zajistí pořadatel nápravu, pokud si nevyžádá neúměrné náklady.
 
   (2)  Nezjedná-li  pořadatel  nápravu  ani  v přiměřené lhůtě, kterou mu
   zákazník  určí,  může  si  zákazník  zjednat nápravu sám a pořadatel mu
   nahradí  účelně  vynaložené náklady. Určení lhůty k nápravě není třeba,
   pokud  pořadatel  odmítl  nápravu  zjednat nebo vyžaduje-li se okamžitá
   náprava vzhledem k zvláštnímu zájmu zákazníka.
 
   § 2538
 
   Vyskytnou-li  se  po  odjezdu  podstatné  vady  zájezdu  a  nepřijme-li
   pořadatel   opatření,  aby  zájezd  mohl  pokračovat,  nebo  odmítne-li
   zákazník  takové  opatření  z  řádného důvodu, zajistí pořadatel na své
   náklady přepravu zákazníka na místo odjezdu, popřípadě na jiné ujednané
   místo.
 
   § 2539
 
   (1)  Nelze-li  pokračování  zájezdu  zajistit jinak než prostřednictvím
   služeb  cestovního ruchu nižší jakosti, než jakou určuje smlouva, vrátí
   pořadatel zákazníkovi rozdíl v ceně.
 
   (2)  Zajistí-li  pořadatel  pokračování zájezdu s vyššími náklady, jdou
   takové náklady k jeho tíži.
 
   § 2540
 
   Má-li  zájezd  vadu  a  vytkl-li ji zákazník bez zbytečného odkladu, má
   zákazník právo na slevu z ceny ve výši přiměřené rozsahu a trvání vady.
   Nevytkl-li  zákazník  vadu  zájezdu  bez  zbytečného  odkladu  vlastním
   zaviněním,  soud  mu právo na slevu z ceny nepřizná, jestliže pořadatel
   namítne,  že  zákazník  své  právo  neuplatnil ani do jednoho měsíce od
   skončení  zájezdu  ani  u  něho,  ani  u  osoby, která uzavření smlouvy
   zprostředkovala.
 
   § 2541
 
   Pomoc v nesnázích
 
   Ocitne-li  se  po  zahájení  zájezdu  zákazník v nesnázích, poskytne mu
   pořadatel neprodleně pomoc.
 
   Náhrada škody
 
   § 2542
 
   Pořadatel  odpovídá  zákazníkovi  za  splnění  povinností  ze smlouvy o 
   zájezdu  bez  zřetele  na  to, zda v rámci zájezdu poskytují jednotlivé
   služby cestovního ruchu jiné osoby.
 
   § 2543
 
   (1)  Při  porušení  povinnosti,  za  niž  odpovídá,  nahradí  pořadatel
   zákazníkovi  vedle  škody  na  majetku  také újmu za narušení dovolené,
   zejména byl-li zájezd zmařen nebo podstatně zkrácen.
 
   (2)  Odstoupí-li  zákazník  od  smlouvy  nebo  uplatní-li  právo z vady
   zájezdu, není tím dotčeno jeho právo na náhrady podle odstavce 1.
 
   § 2544
 
   Umožňuje-li  mezinárodní  smlouva,  kterou  je  Česká republika vázána,
   omezení  výše  náhrady  škody vzniklé porušením povinnosti ze smlouvy o 
   zájezdu, hradí pořadatel škodu jen do výše tohoto omezení, ujedná-li to
   ve  smlouvě.  To  neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně nebo z hrubé
   nedbalosti.
 
   Zahraniční školní pobyt
 
   § 2545
 
   Je-li  předmětem  zájezdu pobyt žáka u hostitelské rodiny v jiném státě
   spojený  s  pravidelnou  návštěvou  školy  ujednaný alespoň na dobu tří
   měsíců,  zajistí  pořadatel za součinnosti žáka jeho vhodné ubytování v 
   hostitelské  rodině,  jakož  i  dohled  nad  ním  a  péči  o něho podle
   obvyklých  poměrů  v  zemi  školního  pobytu.  Zároveň  žákovi  vytvoří
   předpoklady, aby mohl pravidelně navštěvovat školu.
 
   § 2546
 
   (1)  Pořadatel  nemá právo na odstupné, odstoupí-li zákazník od smlouvy
   před  zahájením  školního  pobytu proto, že mu pořadatel nesdělil ani v 
   předstihu dvou týdnů
 
   a) jméno a adresu hostitele, u něhož bude žák po příjezdu ubytován, a
 
   b) jméno a adresu pověřené osoby (koordinátora) v zemi školního pobytu,
   u níž lze požadovat pomoc, a údaj o možnosti spojit se s ní.
 
   (2)  Pořadatel  nemá  právo  na  odstupné,  pokud zákazník odstoupil od
   smlouvy proto, že pořadatel žáka na pobyt náležitě nepřipravil.
 
   § 2547
 
   (1)  Zákazník  má právo odstoupit od smlouvy v průběhu školního pobytu;
   pořadateli náleží ujednaná odměna snížená o ušetřené náklady. Pořadatel
   učiní  opatření  nutná  k dopravě žáka zpět; zákazník uhradí pořadateli
   zvýšené náklady s tím spojené.
 
   (2)  Právo  na  plnění  podle  odstavce  1 pořadatel nemá, odstoupil-li
   zákazník od smlouvy pro porušení pořadatelovy povinnosti.
 
   Společné ustanovení
 
   § 2548
 
   Zájezdem   podle  tohoto  dílu  není  soubor  služeb  cestovního  ruchu
   poskytnutý  podnikateli  za  účelem  jeho  dalšího podnikání ani soubor
   služeb cestovního ruchu, jehož nabídka a poskytnutí není podnikáním.
 
   § 2549
 
   Ujednání  ve  smlouvě,  která  se odchylují od ustanovení tohoto dílu v 
   neprospěch zákazníka, jsou neplatná.
 
   Díl 7
 
   Závazky ze smluv o přepravě
 
   Oddíl 1
 
   Přeprava osob a věcí
 
   Pododdíl 1
 
   Přeprava osoby
 
   § 2550
 
   Základní ustanovení
 
   Smlouvou o přepravě osoby se dopravce zavazuje přepravit cestujícího do
   místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné.
 
   § 2551
 
   Dopravce  se  při  přepravě postará o bezpečnost a pohodlí cestujícího.
   Podrobnosti upraví přepravní řády.
 
   § 2552
 
   (1)  Má-li  cestující  zavazadlo, přepravuje je dopravce buď společně s 
   ním a pod jeho dohledem, nebo odděleně.
 
   (2)  Je-li  zavazadlo  přepravováno  odděleně,  dopravce  dbá, aby bylo
   přepraveno do místa určení nejpozději ve stejnou dobu jako cestující.
 
   § 2553
 
   (1)  Jedná-li  se  o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády,
   jaká  práva  má  cestující  vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena
   včas.
 
   (2)  Při  nepravidelné  přepravě  osob  nahradí dopravce škodu vzniklou
   cestujícímu  tím,  že přeprava nebyla provedena včas; podmínky a rozsah
   náhrady stanoví přepravní řády.
 
   (3)  Práva  podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez
   zbytečného  odkladu.  Nebylo-li  takové  právo  uplatněno nejpozději do
   šesti  měsíců,  soud  je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo
   uplatněno včas.
 
   § 2554
 
   (1)  Vznikne-li  cestujícímu  za  přepravy újma na zdraví nebo škoda na
   zavazadle  přepravovaném  společně s ním nebo vznikne-li škoda na věci,
   kterou  měl  cestující  u  sebe, nahradí ji dopravce podle ustanovení o 
   náhradě škody způsobené provozem dopravních prostředků.
 
   (2) Škodu způsobenou na zavazadle přepravovaném odděleně od cestujícího
   dopravce nahradí podle ustanovení o náhradě škody při přepravě věci.
 
   Pododdíl 2
 
   Přeprava věci
 
   § 2555
 
   Základní ustanovení
 
   (1)  Smlouvou  o  přepravě  věci  se  dopravce zavazuje odesílateli, že
   přepraví  věc  jako  zásilku  z  místa  odeslání  do  místa  určení,  a
   odesílatel se zavazuje zaplatit dopravci přepravné.
 
   (2)  Nepožádá-li odesílatel dopravce o převzetí zásilky v ujednané době
   a  není-li  ujednána  do  šesti  měsíců  od  uzavření  smlouvy, práva a
   povinnosti ze smlouvy zaniknou.
 
   § 2556
 
   Odesílatel   potvrdí  dopravci  na  jeho  žádost  objednávku  přepravy.
   Dopravce potvrdí odesílateli na jeho žádost převzetí zásilky. Potvrzení
   vyžadují písemnou formu.
 
   § 2557
 
   (1)  Odesílatel poskytne dopravci správné údaje o obsahu zásilky a jeho
   povaze.
 
   (2)  Je-li  k  provedení  přepravy zapotřebí zvláštní listiny, předá ji
   odesílatel dopravci nejpozději při předání zásilky k přepravě.
 
   § 2558
 
   Dopravce  provede  přepravu  do místa určení s odbornou péčí v ujednané
   době,  a  nebyla-li  ujednána,  bez zbytečného odkladu. Má se za to, že
   tato doba počíná běžet dnem následujícím po převzetí zásilky dopravcem.
 
   § 2559
 
   Přerušení přepravy
 
   Nevydal-li  ještě  dopravce zásilku příjemci, může odesílatel přikázat,
   aby  přeprava  byla  přerušena  a  se zásilkou bylo naloženo podle jeho
   příkazu, nahradí však dopravci účelně vynaložené náklady s tím spojené.
 
   § 2560
 
   (1)  Zná-li  dopravce  příjemce  zásilky, zásilku mu doručí. Má-li však
   příjemce  podle  smlouvy  zásilku  v místě určení vyzvednout, oznámí mu
   dopravce jen ukončení přepravy a zásilku mu na požádání vydá.
 
   (2)  Zavazuje-li  smlouva  dopravce, aby před vydáním zásilky vybral od
   příjemce  určitou  částku  či  uskutečnil jiný inkasní úkon, použijí se
   přiměřeně ustanovení o dokumentárním inkasu.
 
   § 2561
 
   Příjemce zásilky určený ve smlouvě nabývá práva ze smlouvy, požádá-li o 
   vydání  zásilky  po jejím dojití do místa určení, popřípadě po uplynutí
   doby, kdy zásilka měla do místa určení dojít. Tím okamžikem přechází na
   příjemce i právo na náhradu škody na zásilce.
 
   § 2562
 
   Přijetím  zásilky se příjemce stává ručitelem odesílatele za pohledávky
   dopravce  ze  smlouvy  týkající se přepravy převzaté zásilky. Ručení se
   příjemce  zprostí,  prokáže-li,  že o těchto pohledávkách nevěděl a ani
   nemusel vědět.
 
   § 2563
 
   Dopravce  zásilku  příjemci  nevydá, bylo-li by to v rozporu s příkazem
   odesílatele  podle  § 2559. V tom případě má právo nakládat se zásilkou
   nadále   odesílatel.  Určí-li  odesílatel  dopravci  jinou  osobu  jako
   příjemce, nabývá tato osoba práva ze smlouvy týmž způsobem jako původní
   příjemce.
 
   Přepravné
 
   § 2564
 
   (1)  Přepravné  je splatné bez zbytečného odkladu po provedení přepravy
   do místa určení.
 
   (2)  Není-li  výše  přepravného  ujednána,  náleží  dopravci  přepravné
   obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k obsahu závazku.
 
   § 2565
 
   Nemůže-li  dopravce  dokončit  přepravu  z  důvodů,  za něž neodpovídá,
   náleží  mu  poměrná  část  přepravného  s  přihlédnutím  k přepravě již
   uskutečněné.
 
   Náhrada škody
 
   § 2566
 
   (1)  Dopravce  nahradí  škodu  vzniklou  na  zásilce v době od převzetí
   zásilky  dopravcem  do vydání zásilky příjemci. To neplatí, prokáže-li,
   že škodu nemohl odvrátit ani při vynaložení odborné péče.
 
   (2)  Povinnosti  k  náhradě  škody  se dopravce zprostí, prokáže-li, že
   škodu způsobili
 
   a) odesílatel, příjemce nebo vlastník zásilky nebo
 
   b) vada či přirozená povaha zásilky, včetně obvyklého úbytku.
 
   (3)  Způsobí-li  škodu  vadný  obal  zásilky,  dopravce se povinnosti k 
   náhradě  škody  zprostí  důkazem,  že  odesílatele na vadu při převzetí
   zásilky  k přepravě upozornil; byl-li vydán nákladní nebo náložný list,
   musí  v něm být vada obalu poznamenána. Neupozorní-li dopravce na vadný
   obal, zprostí se povinnosti k náhradě škody důkazem, že vadu nemohl při
   převzetí zásilky poznat.
 
   (4)  K ujednáním omezujícím povinnost dopravce podle odstavců 1 až 3 se
   nepřihlíží.
 
   § 2567
 
   (1)  Při  ztrátě  nebo  zničení  zásilky  nahradí dopravce cenu, kterou
   zásilka měla v době, kdy ji převzal.
 
   (2)  Při  poškození  nebo  znehodnocení zásilky nahradí dopravce rozdíl
   mezi  cenou,  kterou  zásilka  měla v době jejího převzetí dopravcem, a
   cenou, kterou by v této době měla zásilka poškozená nebo znehodnocená.
 
   § 2568
 
   (1)  Vznikne-li  na  zásilce  škoda,  podá dopravce odesílateli o škodě
   zprávu.  Nabyl-li  však  právo  na  vydání  zásilky  již příjemce, podá
   dopravce zprávu příjemci.
 
   (2)  Nepodá-li  dopravce zprávu o škodě bez zbytečného odkladu, nahradí
   odesílateli, nebo příjemci škodu tím způsobenou.
 
   § 2569
 
   Není-li právo na náhradu škody u dopravce uplatněno do šesti měsíců ode
   dne převzetí zásilky, anebo nebyla-li zásilka převzata, do šesti měsíců
   ode  dne, kdy měla být doručena, soud je nepřizná, namítne-li dopravce,
   že právo bylo uplatněno opožděně.
 
   § 2570
 
   Svépomocný prodej
 
   Dopravce  může  zásilku  na  účet  odesílatele prodat při bezprostřední
   hrozbě  podstatné  škody  na  zásilce,  není-li  čas  vyžádat si pokyny
   odesílatele, anebo prodlévá-li odesílatel s nimi.
 
   § 2571
 
   (1)  Dopravce  má k zásilce, dokud s ní může nakládat, zástavní právo k 
   zajištění dluhů vyplývajících ze smlouvy.
 
   (2)  Vázne-li  na  zásilce  několik  zástavních práv, má zástavní právo
   dopravce  přednost  před  zástavními  právy  dříve vzniklými a zástavní
   právo dopravce má přednost před zástavním právem zasílatele.
 
   Pododdíl 3
 
   Náložný list
 
   § 2572
 
   (1)  Potvrzení o převzetí zásilky lze nahradit náložným listem. Náložný
   list  je  cenný papír, se kterým je spojeno právo požadovat na dopravci
   vydání  zásilky  v  souladu s obsahem náložného listu; lze jej vydat na
   jméno, na řad nebo na doručitele.
 
   (2) Náložný list obsahuje alespoň
 
   a) jméno dopravce a jeho bydliště nebo sídlo,
 
   b) jméno odesílatele a jeho bydliště nebo sídlo,
 
   c) označení, množství, váhu nebo objem přepravovaných věcí,
 
   d)  formu  náložného  listu;  pokud  byl  vydán na jméno nebo na řad, i 
   označení osoby, na jejíž jméno nebo řad byl vydán,
 
   e) údaj o místě určení a
 
   f) místo a den vydání náložného listu a dopravcův podpis.
 
   (3)  Neobsahuje-li  náložný  list  jméno  osoby, na jejíž řad je vydán,
   považuje se za vystavený na řad odesílatele.
 
   § 2573
 
   Při  vydání  náložného listu ve stejnopisech dopravce vyznačí na každém
   stejnopisu jejich počet.
 
   § 2574
 
   Dopravce  vydá  odesílateli  za zničený nebo ztracený náložný list nový
   náložný  list  s  vyznačením,  že  se  jedná  o  náhradní náložný list.
   Odesílatel  nahradí  dopravci  škodu, vznikne-li mu zneužitím původního
   náložného listu.
 
   § 2575
 
   Po  vydání  náložného  listu  má  právo  přerušit  přepravu  jen  osoba
   oprávněná  z  náložného listu. Bylo-li vydáno více stejnopisů náložného
   listu, vyžaduje se předložení všech stejnopisů.
 
   § 2576
 
   Po  vydání náložného listu má právo na vydání zásilky osoba oprávněná k 
   tomu podle náložného listu.
 
   § 2577
 
   (1)  Vůči  držiteli  náložného listu může dopravce uplatnit jen námitky
   plynoucí z obsahu náložného listu nebo ze svých práv proti držiteli.
 
   (2)  Vůči  držiteli  náložného  listu se dopravce může dovolat ujednání
   obsažených  ve  smlouvě,  kterou  uzavřel  s odesílatelem, jsou-li tato
   ujednání  v  náložném  listu  obsažena, anebo odkazuje-li na ně náložný
   list výslovně.
 
   Pododdíl 4
 
   Společná ustanovení o přepravě osob a věcí
 
   § 2578
 
   Podrobnější  úpravu  přepravy  osob a věcí stanoví jiný právní předpis,
   zejména  předpisy,  kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak
   přímo použitelný předpis Evropských společenství.
 
   § 2579
 
   Spojí-li se k provedení přepravy několik dopravců, mohou přepravní řády
   stanovit, který z dopravců a za jakých podmínek za přepravu odpovídá.
 
   § 2580
 
   (1)  Omezí-li  přepravní  řády  povinnost  dopravce  k  náhradě újmy na
   zdraví, nepřihlíží se k tomu.
 
   (2)  Povinnost  dopravců provozujících veřejnou přepravu nahradit škodu
   nebo   jinou   újmu   mohou  přepravními  řády  omezit  jen  ve  zvlášť
   odůvodněných  případech,  kdy potřeba takového omezení pro vnitrostátní
   přepravu nezbytně vyplývá ze zásad platných pro mezinárodní přepravu.
 
   (3)  Případná  omezení povinnosti dopravce k náhradě újmy v přepravních
   řádech  se  nevztahují  na  případy újmy způsobené úmyslně nebo z hrubé
   nedbalosti.
 
   § 2581
 
   (1)  Je-li osoba oprávněná vyzvednout zavazadlo či zásilku v prodlení s 
   vyzvednutím  věci  déle než šest měsíců, může dopravce věc na účet této
   osoby  prodat. Jedná-li se o věc větší hodnoty a zná-li dopravce adresu
   této  osoby,  vyrozumí  ji  předem  o  zamýšleném prodeji a poskytne jí
   dodatečnou přiměřenou lhůtu k vyzvednutí věci.
 
   (2)   Přepravní  řády  mohou  v  odůvodněných  případech  stanovit  pro
   vyzvednutí   některých  zavazadel  a  zásilek  kratší  lhůtu  k  jejich
   vyzvednutí,  zejména  jedná-li se o věci nebezpečné povahy nebo o věci,
   které se rychle kazí.
 
   Oddíl 2
 
   Provoz dopravního prostředku
 
   § 2582
 
   Smlouvou o provozu dopravního prostředku se provozce zavazuje přepravit
   náklad  určený objednatelem a k tomu účelu vykonat alespoň jednu předem
   určenou  cestu, anebo vykonat ve smluvené době větší počet cest, jak to
   objednatel určí, a objednatel se zavazuje zaplatit provozci odměnu.
 
   § 2583
 
   (1)  Provozce  zajistí  způsobilost  dopravního  prostředku  k smluvené
   cestě,  jeho  použitelnost  pro  dohodnutou  přepravu a opatří dopravní
   prostředek způsobilou posádkou a pohonnými hmotami a dalšími potřebnými
   věcmi.
 
   (2)  Není-li  dopravní  prostředek  způsobilý podle odstavce 1, nahradí
   provozce  objednateli  škodu  z  toho vzniklou, ledaže prokáže, že tuto
   nezpůsobilost nemohl ani při zachování potřebné péče předvídat.
 
   § 2584
 
   Právo  požadovat  smluvený provoz dopravního prostředku může objednatel
   postoupit jiné osobě.
 
   § 2585
 
   Přejímá-li  provozce  k  přepravě  náklad, použije se pro určení práv a
   povinností  stran  přiměřeně  ustanovení upravující smlouvu o přepravě,
   pokud to povaha smlouvy o provozu dopravního prostředku připouští.
 
   Díl 8
 
   Dílo
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 2586
 
   Základní ustanovení
 
   (1)  Smlouvou  o  dílo  se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a
   nebezpečí  pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a
   zaplatit cenu.
 
   (2)  Cena  díla  je  ujednána dostatečně určitě, je-li dohodnut alespoň
   způsob  jejího  určení,  anebo  je-li  určena  alespoň odhadem. Mají-li
   strany  vůli  uzavřít  smlouvu bez určení ceny díla, platí za ujednanou
   cena  placená  za totéž nebo srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy a
   za obdobných smluvních podmínek.
 
   § 2587
 
   Dílem  se rozumí zhotovení určité věci, nespadá-li pod kupní smlouvu, a
   dále  údržba,  oprava nebo úprava věci, nebo činnost s jiným výsledkem.
   Dílem  se rozumí vždy zhotovení, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo
   její části.
 
   § 2588
 
   (1)  Záleží-li  provedení  díla  ve  zvláštních  osobních  schopnostech
   zhotovitele, zaniká závazek ztrátou jeho způsobilosti, nebo jeho smrtí.
   To  neplatí,  může-li  dílo  úspěšně  provést  ten, kdo převzal činnost
   zhotovitele jako jeho právní nástupce.
 
   (2)  Smrt objednatele sama o sobě závazek neruší, ledaže se tím splnění
   závazku  stane  nemožným  nebo  zbytečným.  To platí i v případě zániku
   závazku smrtí objednatele.
 
   Způsob provádění díla
 
   § 2589
 
   Zhotovitel  buď  provede  dílo  osobně, anebo je nechá provést pod svým
   osobním  vedením.  To  neplatí, není-li provedení díla vázáno na osobní
   vlastnosti   zhotovitele   nebo  není-li  to  vzhledem  k  povaze  díla
   zapotřebí.
 
   § 2590
 
   (1) Zhotovitel provede dílo s potřebnou péčí v ujednaném čase a obstará
   vše, co je k provedení díla potřeba.
 
   (2)  Není-li  doba  plnění  ujednána,  provede  zhotovitel  dílo v době
   přiměřené  jeho  povaze.  Má  se  za  to,  že  je čas plnění ujednán ve
   prospěch zhotovitele.
 
   § 2591
 
   Je-li k provedení díla nutná součinnost objednatele, určí mu zhotovitel
   přiměřenou  lhůtu  k  jejímu  poskytnutí.  Uplyne-li  lhůta  marně,  má
   zhotovitel  právo  podle  své  volby si buď zajistit náhradní plnění na
   účet  objednatele,  anebo, upozornil-li na to objednatele, odstoupit od
   smlouvy.
 
   § 2592
 
   Zhotovitel postupuje při provádění díla samostatně. Příkazy objednatele
   ohledně  způsobu provádění díla je zhotovitel vázán, jen plyne-li to ze
   zvyklostí, anebo bylo-li to ujednáno.
 
   § 2593
 
   Objednatel   má   právo   kontrolovat  provádění  díla.  Zjistí-li,  že
   zhotovitel  porušuje  svou  povinnost,  může  požadovat, aby zhotovitel
   zajistil  nápravu  a  prováděl  dílo  řádným  způsobem.  Neučiní-li tak
   zhotovitel  ani v přiměřené době, může objednatel odstoupit od smlouvy,
   vedl-li   by  postup  zhotovitele  nepochybně  k  podstatnému  porušení
   smlouvy.
 
   § 2594
 
   (1) Zhotovitel upozorní objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou
   povahu  věci,  kterou  mu  objednatel  k  provedení  díla  předal, nebo
   příkazu,  který  mu  objednatel  dal.  To neplatí, nemohl-li nevhodnost
   zjistit ani při vynaložení potřebné péče.
 
   (2)  Překáží-li  nevhodná  věc  nebo  příkaz  v  řádném provádění díla,
   zhotovitel  je v nezbytném rozsahu přeruší až do výměny věci nebo změny
   příkazu;  trvá-li  objednatel na provádění díla s použitím předané věci
   nebo  podle  daného  příkazu,  má  zhotovitel  právo požadovat, aby tak
   objednatel učinil v písemné formě.
 
   (3)  Lhůta stanovená pro dokončení díla se prodlužuje o dobu přerušením
   vyvolanou. Zhotovitel má právo na úhradu nákladů spojených s přerušením
   díla  nebo  s  použitím  nevhodných věcí do doby, kdy jejich nevhodnost
   mohla být zjištěna.
 
   (4)  Zachová-li  se  zhotovitel  podle  odstavců 1 a 2, nemá objednatel
   práva z vady díla vzniklé pro nevhodnost věci nebo příkazu.
 
   § 2595
 
   Trvá-li  objednatel  na  provedení díla podle zřejmě nevhodného příkazu
   nebo  s  použitím  zřejmě  nevhodné věci i po zhotovitelově upozornění,
   může zhotovitel od smlouvy odstoupit.
 
   Věci k provedení díla
 
   § 2596
 
   Opatří-li  zhotovitel věc zpracovanou při provádění díla, má stran této
   věci,  pokud  se stala součástí díla, postavení prodávajícího. Má se za
   to, že kupní cena věci je zahrnuta v ceně díla.
 
   § 2597
 
   (1) Má-li objednatel opatřit věc k provedení díla, předá ji zhotoviteli
   v  dohodnuté době, jinak bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy. Má
   se za to, že se cena díla o cenu této věci nesnižuje.
 
   (2)  Neopatří-li  objednatel  věc  včas  a  neučiní-li tak ani na výzvu
   zhotovitele  v dodatečné přiměřené době, může věc opatřit zhotovitel na
   účet  objednatele.  Cenu  věci  a  náklady  účelně  vynaložené  s jejím
   opatřením  objednatel  zhotoviteli zaplatí bez zbytečného odkladu poté,
   co jej o placení zhotovitel požádá.
 
   § 2598
 
   (1) Objednatel nese nebezpečí škody na věci, kterou opatřil k provedení
   díla, dokud trvá jeho vlastnické právo k věci.
 
   (2)   Zhotovitel   odpovídá   za  věc  převzatou  od  objednatele  jako
   skladovatel. S provedeným dílem předloží objednateli vyúčtování a vrátí
   mu vše, co z jeho věcí nezpracoval.
 
   Vlastnické právo k předmětu díla
 
   § 2599
 
   (1)  Je-li předmětem díla věc určená jednotlivě, nabývá k ní vlastnické
   právo  objednatel.  To  neplatí  v případě, že zhotovitel zpracoval věc
   objednatele na jiném místě než u objednatele či na jeho pozemku nebo na
   pozemku,  který objednatel opatřil, nebo že je hodnota díla stejná nebo
   vyšší   než   hodnota   objednatelovy  zpracované  věci;  tehdy  nabývá
   vlastnické právo k předmětu díla zhotovitel.
 
   (2) Je-li předmětem díla věc určená podle druhu, nabývá k ní vlastnické
   právo  zhotovitel.  To  neplatí v případě, že zhotovitel zhotovil věc u 
   objednatele, na jeho pozemku nebo na pozemku, který objednatel opatřil;
   tehdy nabývá vlastnické právo objednatel.
 
   § 2600
 
   Nabyl-li  zhotovitel  zpracováním vlastnické právo k věci a zmaří-li se
   dílo  z důvodu, za nějž zhotovitel neodpovídá, nemá objednatel právo na
   náhradu  za  věc,  kterou  zhotoviteli  předal  k  zpracování.  Právo z 
   bezdůvodného obohacení tím není dotčeno.
 
   § 2601
 
   Nabyl-li  zhotovitel  zpracováním vlastnické právo k věci a zmaří-li se
   dílo  z  důvodu,  za  nějž  zhotovitel  odpovídá,  poskytne objednateli
   peněžitou  náhradu  za  jeho  zpracovanou věc, anebo mu vrátí věc téhož
   druhu.
 
   § 2602
 
   (1)  Nabyl-li objednatel zpracováním vlastnické právo k věci a zmaří-li
   se  dílo  z  důvodu,  za  nějž  zhotovitel  odpovídá,  může  objednatel
   požadovat buď vydání věci vzniklé zpracováním, anebo tuto věc odmítnout
   a požadovat náhradu svých věcí použitých ke zpracování.
 
   (2)  Vydá-li  zhotovitel objednateli věc vzniklou zpracováním, není tím
   dotčeno  jeho právo z bezdůvodného obohacení. Odmítne-li objednatel věc
   vzniklou zpracováním, má vůči zhotoviteli právo na peněžitou náhradu za
   svoji zpracovanou věc, anebo na vrácení věci téhož druhu.
 
   § 2603
 
   Nabyl-li  vlastnické  právo  k  věci  objednatel  a  zmaří-li se dílo z 
   důvodu,  za  nějž  zhotovitel neodpovídá, může objednatel požadovat jen
   vydání  věci  vzniklé  zpracováním,  nahradí však zhotoviteli cenu jeho
   věci použité ke zpracování.
 
   Provedení díla
 
   § 2604
 
   Dílo je provedeno, je-li dokončeno a předáno.
 
   § 2605
 
   (1)  Dílo je dokončeno, je-li předvedena jeho způsobilost sloužit svému
   účelu. Objednatel převezme dokončené dílo s výhradami, nebo bez výhrad.
 
   (2)  Převezme-li  objednatel dílo bez výhrad, nepřizná mu soud právo ze
   zjevné  vady  díla,  namítne-li  zhotovitel,  že právo nebylo uplatněno
   včas.
 
   § 2606
 
   Provádí-li  se  dílo  postupně a lze-li jednotlivé stupně odlišit, může
   být předáno a převzato i po částech.
 
   § 2607
 
   (1)  Má-li  být dokončení díla prokázáno provedením ujednaných zkoušek,
   považuje  se provedení díla za dokončené úspěšným provedením zkoušek. K 
   účasti  na  nich  zhotovitel  objednatele včas přizve; nezúčastní-li se
   objednatel  zkoušky  a  nevylučuje-li to povaha věci, nebrání to jejich
   provedení.
 
   (2)  Výsledek zkoušky se zachytí v zápisu; není-li objednatel přítomen,
   potvrdí  zápis  místo  něho  hodnověrná,  odborně způsobilá a nestranná
   osoba,  jež  se zkoušek zúčastnila. Nepříčí-li se to povaze závazku, je
   zhotovitel povinen objednateli na jeho žádost zápis předat.
 
   § 2608
 
   (1) Je-li předmětem díla věc, řídí se předání věci obdobně ustanoveními
   o kupní smlouvě.
 
   (2)  Převzetím  nabývá objednatel vlastnické právo k věci a přechází na
   něho nebezpečí škody na věci, nestalo-li se tak již dříve.
 
   § 2609
 
   Svépomocný prodej
 
   (1)  Je-li  předmětem  díla věc, může ji zhotovitel na účet objednatele
   vhodným  způsobem  prodat,  nepřevezme-li objednatel věc bez zbytečného
   odkladu  poté,  co  dílo mělo být dokončeno; bylo-li dokončeno později,
   pak  bez  zbytečného odkladu po vyrozumění o dokončení díla. Nebrání-li
   tomu  povaha věci, zhotovitel vyrozumí objednatele o zamýšleném prodeji
   a  stanoví mu náhradní lhůtu k převzetí věci, avšak ne kratší než jeden
   měsíc.
 
   (2)  Nehlásí-li  se neznámý nebo nesnadno dosažitelný objednatel o dílo
   po  dobu  delší  než šest měsíců, popřípadě, brání-li tomu povaha věci,
   nehlásí-li  se  objednatel  o  věc po dobu přiměřenou její povaze, může
   zhotovitel věc na jeho účet prodat i bez vyrozumění.
 
   Cena za dílo
 
   § 2610
 
   (1) Právo na zaplacení ceny díla vzniká provedením díla.
 
   (2)  Je-li dílo přejímáno po částech, vzniká právo na zaplacení ceny za
   každou část při jejím provedení.
 
   § 2611
 
   Provádí-li  se dílo po částech nebo se značnými náklady a neujednaly-li
   strany  placení  zálohy, může zhotovitel požadovat během provádění díla
   přiměřenou část odměny s přihlédnutím k vynaloženým nákladům.
 
   § 2612
 
   (1)  Zjistí-li  zhotovitel po uzavření smlouvy, že cenu určenou odhadem
   bude  třeba  podstatně  překročit, oznámí to objednateli bez zbytečného
   odkladu  s  odůvodněným určením nové ceny; neučiní-li to bez zbytečného
   odkladu  poté,  co  potřebu  zvýšení  ceny zjistil, anebo zjistit měl a
   mohl, nemá právo na zaplacení rozdílu v ceně.
 
   (2)  Objednatel může od smlouvy odstoupit; poměrnou část původně určené
   ceny   zhotoviteli  zaplatí,  má-li  z  částečného  plnění  zhotovitele
   prospěch. Neodstoupí-li objednatel od smlouvy bez zbytečného odkladu po
   doručení oznámení o vyšší ceně, platí, že se zvýšením ceny souhlasí.
 
   § 2613
 
   Zmaří-li  objednatel  provedení díla z důvodu, za nějž odpovídá, náleží
   zhotoviteli  cena za dílo snížená o to, co zhotovitel neprovedením díla
   ušetřil.
 
   § 2614
 
   Dohodnou-li  se  strany  po  uzavření smlouvy na omezení rozsahu díla a
   neujednají-li důsledky pro výši ceny, zaplatí objednatel cenu upravenou
   s  přihlédnutím  k  rozdílu  v  rozsahu  nutné  činnosti  a  v účelných
   nákladech spojených se změněným prováděním díla.
 
   Vady díla
 
   § 2615
 
   (1) Dílo má vadu, neodpovídá-li smlouvě.
 
   (2)  O  právech objednatele z vadného plnění platí obdobně ustanovení o 
   kupní  smlouvě.  Objednatel  však  není  oprávněn  požadovat  provedení
   náhradního  díla,  jestliže  předmět  díla vzhledem k jeho povaze nelze
   vrátit nebo předat zhotoviteli.
 
   § 2616
 
   Dojde-li  podle  českého  právního řádu nebo podle právního řádu státu,
   kde  má  být  předmět  díla  využit, v důsledku použití předmětu díla k 
   ohrožení  nebo  porušení  práva  třetí osoby z průmyslového nebo jiného
   duševního  vlastnictví, je z toho zhotovitel objednateli zavázán, pokud
   o  tom  zhotovitel  v  době uzavření smlouvy věděl nebo vědět musel. Na
   právní  vady  díla  se  obdobně  použijí  ustanovení  o právních vadách
   předmětu koupě.
 
   § 2617
 
   Má-li  dílo  při  předání  vadu,  zakládá  to  povinnosti zhotovitele z 
   vadného  plnění;  přechází-li  však  nebezpečí  škody na objednatele až
   později,  rozhoduje  doba  tohoto  přechodu. Po této době má objednatel
   práva   z   vadného   plnění,  způsobil-li  vadu  zhotovitel  porušením
   povinnosti.
 
   § 2618
 
   Soud   nepřizná   objednateli  právo  z  vadného  plnění,  neoznámil-li
   objednatel  vady  díla bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistil nebo
   při  náležité  pozornosti  zjistit  měl, nejpozději však do dvou let od
   předání   díla,  a  namítne-li  zhotovitel,  že  právo  bylo  uplatněno
   opožděně.
 
   § 2619
 
   (1)  Dal-li  zhotovitel  za  jakost  díla  záruku,  použijí  se obdobně
   ustanovení o kupní smlouvě.
 
   (2) Záruční doba týkající se díla počíná běžet předáním díla.
 
   Oddíl 2
 
   Určení ceny podle rozpočtu
 
   § 2620
 
   (1) Je-li cena ujednána pevnou částkou, nebo odkazem na rozpočet, který
   je  součástí  smlouvy  nebo  byl  objednateli  sdělen  zhotovitelem  do
   uzavření smlouvy, nemůže ani objednatel ani zhotovitel žádat změnu ceny
   proto,  že  si  dílo  vyžádalo  jiné  úsilí nebo jiné náklady, než bylo
   předpokládáno.
 
   (2)  Nastane-li  však  zcela  mimořádná nepředvídatelná okolnost, která
   dokončení  díla  podstatně  ztěžuje,  může  soud  podle  svého  uvážení
   rozhodnout o spravedlivém zvýšení ceny za dílo, anebo o zrušení smlouvy
   a  o  tom, jak se strany vypořádají. To neplatí, převzala-li některá ze
   stran  nebezpečí  změny  okolností,  nebo jedná-li se o okolnost, o níž
   některá ze stran předem prohlásila, že nenastane.
 
   § 2621
 
   (1)  Bylo-li  dílo  zadáno  podle rozpočtu, nemůže zhotovitel požadovat
   zvýšení  ceny  za  dílo,  ani  mají-li  rozsah nebo nákladnost práce za
   následek překročení rozpočtu.
 
   (2) Byla-li zaručena úplnost rozpočtu, nemůže zhotovitel díla požadovat
   zvýšení  ceny  za  dílo, objeví-li se potřeba dalších prací k dokončení
   díla.
 
   § 2622
 
   (1)  Byla-li však cena určena na základě rozpočtu daného s výhradou, že
   se  nezaručuje jeho úplnost, nebo s výhradou, že rozpočet je nezávazný,
   může zhotovitel požadovat zvýšení ceny, objeví-li se v případě rozpočtu
   s  výhradou  nezaručené úplnosti při provádění díla potřeba činností do
   rozpočtu  nezahrnutých,  pokud  nebyly  předvídatelné  v  době uzavření
   smlouvy,  a v případě rozpočtu s výhradou nezávaznosti, oč nevyhnutelně
   převýší  náklady  účelně  vynaložené  zhotovitelem  náklady zahrnuté do
   rozpočtu.  Nesouhlasí-li objednatel se zvýšením ceny, určí zvýšení ceny
   na návrh zhotovitele soud.
 
   (2)  Zhotoviteli  zaniká nárok na určení zvýšení ceny podle odstavce 1,
   jestliže   neoznámí  nutnost  překročení  rozpočtované  částky  a  výši
   požadovaného  zvýšení  ceny  bez  zbytečného  odkladu  poté, kdy se při
   provádění díla ukázala jeho nevyhnutelnost.
 
   (3)  Objednatel  může  bez  zbytečného  odkladu  odstoupit  od smlouvy,
   požaduje-li  zhotovitel  zvýšení o více než 10 % ceny podle rozpočtu. V 
   tomto  případě  je  objednatel  povinen  nahradit zhotoviteli část ceny
   odpovídající rozsahu částečného provedení díla podle rozpočtu.
 
   Oddíl 3
 
   Stavba jako předmět díla
 
   § 2623
 
   Není-li  dále  stanoveno jinak, použijí se na smlouvu o úpravě nemovité
   věci  a  na  smlouvu  o zhotovení, opravě nebo úpravě stavby ustanovení
   prvního oddílu tohoto dílu.
 
   § 2624
 
   Nebezpečí škody
 
   Zhotovuje-li  se  objednateli  stavba  na  objednávku,  nese zhotovitel
   nebezpečí  škody nebo zničení stavby až do jejího předání, ledaže by ke
   škodě došlo i jinak.
 
   § 2625
 
   Právo na vyúčtování
 
   Je-li  cena  díla  určena  s  odkazem  na  skutečný rozsah práce a její
   hodnotu nebo na hodnotu použitých věcí a výši dalších nákladů, vyúčtuje
   zhotovitel  na žádost objednatele dosavadní postup prací, jakož i dosud
   vynaložené náklady.
 
   § 2626
 
   Kontrola provádění díla
 
   (1)  Stanoví-li  smlouva,  že  objednatel  zkontroluje  předmět díla na
   určitém   stupni   jeho  provádění,  zhotovitel  pozve  objednatele  ke
   kontrole.  Nepozve-li  jej  včas  nebo  pozve-li jej ve zřejmě nevhodné
   době,  umožní  objednateli  dodatečnou  kontrolu  a hradí náklady s tím
   spojené.
 
   (2)  Nedostaví-li  se  objednatel  ke kontrole, na niž byl řádně pozván
   nebo  jež  se  měla  konat  podle  ujednaného  časového  rozvrhu,  může
   zhotovitel   pokračovat  v  provádění  díla.  Objednatel  má  právo  na
   provedení  dodatečné  kontroly,  nahradí však zhotoviteli náklady s tím
   spojené,  zabránila-li mu v účasti na kontrole vyšší moc a požádal-li o 
   dodatečnou  kontrolu bez zbytečného odkladu, jinak jde k jeho tíži vše,
   co dodatečná kontrola vyvolá.
 
   § 2627
 
   Skryté překážky
 
   (1) Zjistí-li zhotovitel při provádění díla skryté překážky týkající se
   místa,  kde má být dílo provedeno, znemožňující provést dílo dohodnutým
   způsobem,  oznámí  to  bez  zbytečného odkladu objednateli a navrhne mu
   změnu  díla.  Do  dosažení  dohody  o  změně  díla  může jeho provádění
   přerušit.
 
   (2)  Nedohodnou-li  se  strany na změně smlouvy v přiměřené lhůtě, může
   kterákoli  z  nich od smlouvy odstoupit. Zhotovitel má právo na cenu za
   část díla provedenou do doby, než překážku mohl při vynaložení potřebné
   péče odhalit.
 
   § 2628
 
   Převzetí stavby
 
   Objednatel  nemá  právo  odmítnout převzetí stavby pro ojedinělé drobné
   vady,  které samy o sobě ani ve spojení s jinými nebrání užívání stavby
   funkčně nebo esteticky, ani její užívání podstatným způsobem neomezují.
 
   Vady stavby
 
   § 2629
 
   (1)  Soud nepřizná právo ze skryté vady, které objednatel neoznámil bez
   zbytečného  odkladu  poté,  co  ji  mohl  při  dostatečné péči zjistit,
   nejpozději  však  do  pěti  let  od  převzetí  stavby, namítne-li druhá
   strana,  že  právo  nebylo  uplatněno  včas.  Totéž platí o skryté vadě
   projektové dokumentace a o jiných obdobných plněních.
 
   (2)  Prováděcí  právní  předpis  může v odůvodněných případech stanovit
   zkrácení  doby  uvedené v odstavci 1 pro některé části stavby až na dva
   roky.  Ujednají-li  strany  zkrácení  této  doby, nepřihlíží se k tomu,
   je-li objednatel slabší stranou.
 
   § 2630
 
   (1)  Bylo-li plněno vadně, je vzhledem k tomu, co sám dodal, zavázán se
   zhotovitelem společně a nerozdílně
 
   a)  poddodavatel  zhotovitele,  ledaže  prokáže,  že vadu způsobilo jen
   rozhodnutí zhotovitele nebo toho, kdo nad stavbou vykonával dozor,
 
   b)  kdo dodal stavební dokumentaci, ledaže prokáže, že vadu nezpůsobila
   chyba ve stavební dokumentaci, a
 
   c)  kdo  prováděl  dozor  nad  stavbou,  ledaže prokáže, že vadu stavby
   nezpůsobilo selhání dozoru.
 
   (2) Zhotovitel se zprostí povinnosti z vady stavby, prokáže-li, že vadu
   způsobila  jen  chyba  ve stavební dokumentaci dodané osobou, kterou si
   objednatel  zvolil,  nebo  jen  selhání dozoru nad stavbou vykonávaného
   osobou, kterou si objednatel zvolil.
 
   Oddíl 4
 
   Dílo s nehmotným výsledkem
 
   § 2631
 
   Spočívá-li  dílo  v jiném výsledku činnosti, než je zhotovení věci nebo
   údržba,  oprava či úprava věci, postupuje zhotovitel při této činnosti,
   jak  bylo  ujednáno a s odbornou péčí tak, aby dosáhl výsledku činnosti
   určeného ve smlouvě.
 
   § 2632
 
   Není-li  předmětem  díla  hmotná  věc,  odevzdá zhotovitel výsledek své
   činnosti  objednateli.  Dílo  s  nehmotným  výsledkem  se  považuje  za
   předané, je-li dokončeno a zhotovitel umožní objednateli jeho užití.
 
   § 2633
 
   Výsledek  činnosti,  který  je předmětem práva průmyslového nebo jiného
   duševního  vlastnictví,  může  zhotovitel poskytnout i jiným osobám než
   objednateli, bylo-li tak ujednáno. Neobsahuje-li smlouva výslovný zákaz
   tohoto poskytnutí, je k němu zhotovitel oprávněn, není-li to vzhledem k 
   povaze díla v rozporu se zájmy objednatele.
 
   § 2634
 
   Je-li  předmětem  díla  výsledek  činnosti,  který  je  chráněn  právem
   průmyslového  nebo  jiného  duševního  vlastnictví, má se za to, že jej
   zhotovitel poskytl objednateli k účelu vyplývajícímu ze smlouvy.
 
   § 2635
 
   Ustanovení  tohoto  oddílu  se  použijí obdobně i pro výsledek činnosti
   zhotovený podle ustanovení o veřejném příslibu (soutěžní dílo).
 
   Díl 9
 
   Péče o zdraví
 
   § 2636
 
   Základní ustanovení
 
   (1)  Smlouvou  o  péči  o zdraví se poskytovatel vůči příkazci zavazuje
   pečovat  v  rámci  svého  povolání  nebo  předmětu  činnosti  o  zdraví
   ošetřovaného, ať již je jím příkazce nebo třetí osoba.
 
   (2)  Příkazce  zaplatí  poskytovateli  odměnu,  je-li  to  ujednáno; to
   neplatí,  stanoví-li  jiný  právní  předpis,  že se péče o zdraví hradí
   výlučně z jiných zdrojů.
 
   § 2637
 
   Péče  o  zdraví  zahrnuje  úkon,  prohlídku  nebo  radu a všechny další
   služby,  které se týkají bezprostředně ošetřovaného a které jsou vedeny
   snahou  zlepšit  nebo  zachovat jeho zdravotní stav. Péče o zdraví však
   není činnost spočívající jen v prodeji nebo jiném převodu léků.
 
   Poučení
 
   § 2638
 
   (1) Poskytovatel srozumitelně vysvětlí ošetřovanému zamýšlené vyšetření
   i  navrhovanou  péči  o  zdraví;  po  příslušném vyšetření poskytovatel
   vysvětlí  ošetřovanému jeho zdravotní stav a péči o zdraví i při dalším
   postupu.  Žádá-li  o  to  ošetřovaný, podá mu poskytovatel vysvětlení v 
   písemné formě.
 
   (2)  Není-li  ošetřovaný  plně svéprávný, ale přesto je schopen úsudku,
   poučí  se  způsobem  přiměřeným  jeho  schopnosti  vysvětlení pochopit;
   vysvětlení se podá i jeho zákonnému zástupci.
 
   § 2639
 
   (1)  Vysvětlení  je  řádně  podáno,  lze-li  rozumně  předpokládat,  že
   ošetřovaný pochopil svůj zdravotní stav, způsob, účel a nezbytnost péče
   o  zdraví  včetně  očekávaných  následků  i  možných  nebezpečí pro své
   zdraví,  jakož i to, zda přichází v úvahu i případný jiný způsob péče o 
   zdraví.
 
   (2)  Musí-li  si  poskytovatel  být  vědom,  že  u ošetřovaného vyvolal
   představu,  že péčí o zdraví dosáhne určitého výsledku, ač ví nebo musí
   vědět,  že výsledku nemusí být dosaženo, je povinen i toto ošetřovanému
   vysvětlit.
 
   § 2640
 
   (1)   Ohrozil-li  by  se  tím  zcela  zjevně  a  vážně  zdravotní  stav
   ošetřovaného,  může mu být vysvětlení podáno v plném rozsahu dodatečně,
   jakmile  již není třeba obávat se nebezpečí. Má se za to, že toto právo
   poskytovatel  nemá,  nepotvrdí-li  mu zjevnost a vážnost nebezpečí jiná
   osoba poskytující péči o zdraví v daném oboru.
 
   (2) Je-li vysvětlení odepřeno a vyžaduje-li to zájem ošetřovaného, podá
   se  vysvětlení  jiné  osobě  pověřené  ošetřovaným,  ledaže jiný právní
   předpis stanoví něco jiného.
 
   § 2641
 
   Dal-li ošetřovaný zřetelně najevo, že si vysvětlení nepřeje, neposkytne
   se,  ledaže nebezpečí, které z toho hrozí ošetřovanému nebo jiné osobě,
   zjevně převyšuje jeho zájem.
 
   Práva a povinnosti stran
 
   § 2642
 
   (1)  Ke  každému  úkonu  v  rámci  péče  o  zdraví  se vyžaduje souhlas
   ošetřovaného,  ledaže zákon stanoví, že souhlasu není třeba. Odmítne-li
   ošetřovaný  souhlas,  potvrdí to poskytovateli na jeho žádost v písemné
   formě.
 
   (2)  Požádá-li  o  to  poskytovatel  nebo  ošetřovaný, potvrdí mu druhá
   strana v písemné formě, k čemu byl souhlas udělen.
 
   § 2643
 
   (1) Poskytovatel postupuje podle smlouvy s péčí řádného odborníka, a to
   i v souladu s pravidly svého oboru.
 
   (2)  Ošetřovaný  sdělí  poskytovateli  podle  svého  nejlepšího  vědomí
   potřebné   údaje  a  poskytne  mu  součinnost  nutnou  podle  rozumného
   očekávání k tomu, aby mohl splnit povinnosti podle smlouvy.
 
   § 2644
 
   Poskytovatel  neumožní jiné osobě pozorovat péči o zdraví ošetřovaného,
   ledaže  ten  dal  k tomu souhlas. To neplatí, vyžaduje-li se přítomnost
   jiné  osoby, aby bylo prokázáno, nakolik se vyhovělo požadavkům odborné
   péče.
 
   § 2645
 
   Poskytovatel  odpovídá  za  to,  že splní své povinnosti s péčí řádného
   odborníka; k ujednáním, která to vylučují nebo omezují, se nepřihlíží.
 
   § 2646
 
   (1) Poskytuje-li se péče o zdraví ve zdravotnickém zařízení, v zařízení
   sociálních  služeb  nebo  v  obdobném  zařízení,  které  smluvní strana
   neprovozuje,  musí  být ošetřovanému nebo příkazci včas sděleno, kdo je
   poskytovatelem a že provozovatel zařízení smluvní stranou není.
 
   (2)  Nelze-li  poskytovatele  určit, považuje se za něho i provozovatel
   zařízení,  kde  byla péče o zdraví poskytnuta; to platí i v případě, že
   provozovatel ošetřovanému nebo příkazci bez zbytečného odkladu nesdělí,
   kdo je poskytovatelem. K opačným ujednáním se nepřihlíží.
 
   Záznamy o péči o zdraví
 
   § 2647
 
   (1)  Poskytovatel vede záznamy o péči o zdraví, z nichž musí být zřejmé
   údaje  o  zdravotním  stavu  ošetřovaného a o poskytovatelově činnosti,
   včetně   podkladů  osvědčujících  správnost  těchto  údajů,  v  rozsahu
   nezbytném  pro  poskytování  řádné  péče o zdraví. Záznamy poskytovatel
   uchová tak dlouho, jak to vyžaduje potřeba odborné péče.
 
   (2)  K  záznamům  poskytovatel podle svého uvážení připojí i podklady a
   vyjádření, které mu popřípadě odevzdal ošetřovaný nebo příkazce.
 
   (3) Do záznamů poskytovatel vždy poznamená, kdo do nich nahlížel.
 
   § 2648
 
   (1)  Požádá-li  o  to ošetřovaný, umožní mu poskytovatel bez zbytečného
   odkladu  nahlédnout do záznamů, které o něm vede, a umožní mu pořizovat
   si  z  nich  výpisy,  opisy  nebo  kopie,  popřípadě  mu sám vydá proti
   zaplacení přiměřené náhrady z nich výpis, opis nebo kopii.
 
   (2)   Obsahují-li   záznamy  rovněž  údaje  o  třetí  osobě,  nelze  je
   zpřístupnit bez jejího souhlasu.
 
   § 2649
 
   (1)  Nestanoví-li  zákon  něco  jiného,  nelze záznamy zpřístupnit jiné
   osobě  bez výslovného souhlasu ošetřovaného, třeba by to byl i příkazce
   nebo zástupce ošetřovaného.
 
   (2)  Udělil-li  ošetřovaný souhlas, nebo odmítl-li jej udělit, uvede se
   to v záznamech, které poskytovatel o ošetřovaném vede.
 
   § 2650
 
   (1)  Bez  souhlasu  ošetřovaného může poskytovatel sdělit údaje o něm v 
   anonymizované  podobě  k  účelům  vědeckého  nebo statistického šetření
   týkajícího  se  zdravotního  stavu  obyvatelstva  a jeho skupin, lze-li
   rozumně předpokládat, že souhlas nelze opatřit vůbec nebo včas a
 
   a)  provádí-li  se  šetření s takovým zabezpečením, že nehrozí neúměrný
   zásah do soukromí ošetřovaného, nebo
 
   b)  oznámí-li  poskytovatel  údaje tak, aby vyloučil následné zjištění,
   kterého určitého člověka se týkají.
 
   (2) Právo podle odstavce 1 poskytovatel nemá, není-li šetření prováděno
   ve  veřejném  zájmu,  lze-li  šetření  provést  i  bez  údajů o určitém
   ošetřovaném   nebo   vyjádřil-li   ošetřovaný   výslovně  nesouhlas  se
   zpřístupněním údajů o sobě.
 
   § 2651
 
   Ošetřovaný,  který  není  příkazcem, může péči o zdraví odmítnout; jeho
   odmítnutím se závazek ruší.
 
   Díl 10
 
   Kontrolní činnost
 
   § 2652
 
   Základní ustanovení
 
   (1)  Smlouvou  o  kontrolní  činnosti  se  kontrolor  zavazuje  zjistit
   nestranně stav určité věci nebo ověřit výsledek určité činnosti a vydat
   o tom kontrolní osvědčení a objednatel se zavazuje zaplatit mu odměnu.
 
   (2)  K  ujednání,  jímž  se kontrolorovi ukládá povinnost, jež by mohla
   ovlivnit  nestrannost kontroly nebo správnost kontrolního osvědčení, se
   nepřihlíží.
 
   § 2653
 
   Kontrolor  provede  kontrolu  s odbornou péčí podle stanoveného způsobu
   kontroly,  doby,  místa  a  rozsahu kontroly, se zřetelem i ke stavu, v 
   jakém  se  předmět  kontroly nacházel v době jejího provádění. Zjištěný
   stav popíše v kontrolním osvědčení.
 
   § 2654
 
   Kontrolor  provede kontrolu v rozsahu a způsobem obvyklým při obdobných
   kontrolách.  Má  se  za to, že kontrola má být provedena bez zbytečného
   odkladu  v  místě,  kde  se předmět kontroly nachází. Objednatel oznámí
   kontrolorovi včas, kde se má kontrola uskutečnit.
 
   § 2655
 
   Objednatel   poskytne   kontrolorovi   součinnost  nutnou  k  provedení
   kontroly, zejména mu umožní potřebný přístup k předmětu kontroly.
 
   § 2656
 
   (1)  Právo  kontrolora  na  odměnu vzniká provedením kontroly a vydáním
   kontrolního osvědčení.
 
   (2)  Společně s právem na odměnu vzniká kontrolorovi i právo na náhradu
   nákladů, které při provedení kontroly účelně vynaložil, ledaže z povahy
   těchto nákladů vyplývá, že jsou v odměně již zahrnuty.
 
   § 2657
 
   Není-li odměna ujednána, zaplatí objednatel kontrolorovi odměnu ve výši
   obvyklé  se  zřetelem  k  předmětu, rozsahu, způsobu a místu kontroly v 
   době uzavření smlouvy.
 
   § 2658
 
   Provedení  kontroly  se  nedotýká  právních  poměrů mezi objednatelem a
   jinými osobami, zejména osobami, jimž je předmět kontroly určen nebo od
   nichž pochází.
 
   § 2659
 
   Neprovede-li  kontrolor  kontrolu řádně, nemá právo na odměnu a náhradu
   nákladů.
 
   § 2660
 
   (1)  Kontrolor  nahradí  škodu  způsobenou porušením povinnosti provést
   kontrolu  řádně  v  tom  rozsahu,  v  jakém  objednatel  nemůže  účinně
   dosáhnout  náhrady  uplatněním  práva  z  vadného plnění vůči tomu, kdo
   plnil  kontrolovaný  předmět. Kontrolor povinnost k náhradě škody nemá,
   opomenul-li  objednatel  vymáhat  své právo vůči třetí osobě včas, nebo
   nemůže-li je vymáhat vzhledem k tomu, co s třetí osobou ujednal.
 
   (2) Omezení podle odstavce 1 neplatí, ujistil-li kontrolor objednatele,
   že  bez  ohledu  na  rozsah a způsob kontroly zjistí všechny vady, nebo
   ujistí-li objednatele, že kontrolní osvědčení je úplné a správné.
 
   § 2661
 
   Nahradí-li   kontrolor   objednateli  škodu,  přechází  na  něho  právo
   objednatele vůči třetí osobě tak, jako by mu bylo postoupeno.
 
   Díl 11
 
   Závazky ze smlouvy o účtu, jednorázovém vkladu, akreditivu a inkasu
 
   Oddíl 1
 
   Účet
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 2662
 
   Základní ustanovení
 
   Smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v 
   určité  měně  účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet
   nebo  výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků
   z účtu či na účet.
 
   § 2663
 
   Je-li  účet  zřízen  pro  více osob, má každá z nich postavení majitele
   účtu.  Tyto  osoby  nakládají  s účtem společně. Má se za to, že jejich
   podíly na peněžních prostředcích na účtu jsou stejné.
 
   § 2664
 
   S  peněžními  prostředky  na  účtu  může  majitel  účtu  a  za podmínek
   ujednaných  ve  smlouvě  i  jeho zmocněnci nakládat ujednaným způsobem.
   Nevyplývá-li ze zmocnění opak, nezaniká smrtí zmocnitele.
 
   § 2665
 
   Ujednají-li  strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo
   provede  převod  peněžních  prostředků  z  účtu, ač pro to na účtu není
   dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru.
 
   § 2666
 
   Zemře-li majitel účtu, zastaví ten, kdo vede účet, v den následující po
   dni,  kdy  mu  byla smrt majitele účtu doložena, ty výplaty hotovosti a
   převody  peněžních  prostředků z účtu, o kterých majitel účtu určil, že
   se v nich po jeho smrti pokračovat nemá.
 
   § 2667
 
   Úrok  z  peněžních  prostředků na účtu je splatný na konci kalendářního
   měsíce.   Ten,  kdo  vede  účet,  připíše  úrok  k  zůstatku  peněžních
   prostředků na účtu bez zbytečného odkladu poté, co se stal splatným.
 
   § 2668
 
   Zanikne-li závazek, vypořádá ten, kdo vede účet, bez zbytečného odkladu
   pohledávky  a dluhy týkající se účtu, zejména provede převody peněžních
   prostředků  z  účtu uskutečněné prostřednictvím platebních prostředků a
   šeků  použitých  do dne zániku závazku, účet zruší a zůstatek peněžních
   prostředků vyplatí majiteli účtu.
 
   Pododdíl 2
 
   Platební účet
 
   § 2669
 
   Platební  účet  upravuje jiný zákon. Jiný zákon rovněž upravuje převody
   peněžních  prostředků  na účtu, který není platebním účtem, jestliže se
   jedná o platební transakci podle jiného zákona.
 
   Pododdíl 3
 
   Jiný než platební účet
 
   § 2670
 
   Ustanovení  tohoto  pododdílu se použijí pro účet, který není platebním
   účtem.  Ustanovení  tohoto  pododdílu  se  rovněž  použijí  pro vložení
   hotovosti,  výběr  hotovosti nebo převod peněžních prostředků prováděné
   na  platebním  účtu,  jestliže  se  nejedná  o platební transakci podle
   jiného zákona.
 
   § 2671
 
   Byl-li  sjednán  úrok,  náleží majiteli účtu ode dne připsání peněžních
   prostředků na účet do dne předcházejícího dni jejich odepsání z účtu.
 
   § 2672
 
   Ten,  kdo  vede  účet,  připíše  na  něj přijaté nebo převedené peněžní
   prostředky  nejpozději následující pracovní den poté, co získal právo s 
   nimi nakládat.
 
   § 2673
 
   (1) Ten, kdo vede účet, oznámí majiteli účtu vložení či výběr hotovosti
   nebo převod peněžních prostředků, k němuž došlo v uplynulém kalendářním
   měsíci, bez zbytečného odkladu po skončení kalendářního měsíce.
 
   (2)  Ten, kdo vede účet, oznámí majiteli účtu bez zbytečného odkladu po
   skončení kalendářního roku zůstatek peněžních prostředků na účtu.
 
   § 2674
 
   Majitel  účtu  může závazek ze smlouvy o účtu vypovědět i bez výpovědní
   doby, i když je smlouva uzavřena na dobu určitou.
 
   § 2675
 
   (1)  Ten,  kdo  vede  účet,  může závazek ze smlouvy o účtu vypovědět s 
   účinností ke konci měsíce následujícího po měsíci, v němž výpověď došla
   majiteli účtu.
 
   (2)  Poruší-li  majitel  účtu  podstatným způsobem ujednanou povinnost,
   může  ten,  kdo  vede  účet,  závazek ze smlouvy o účtu vypovědět i bez
   výpovědní doby.
 
   Pododdíl 4
 
   Vkladní knížka
 
   § 2676
 
   (1) Vkladní knížkou potvrzuje výstavce vkladní knížky vložení hotovosti
   na  účet a výběr hotovosti z účtu. Účet, k němuž byla vystavena vkladní
   knížka,  neslouží  k  provádění  převodů  peněžních prostředků. Vkladní
   knížka  může  být  vystavena  pouze na jméno majitele vkladní knížky. Z 
   vkladní knížky musí být zřejmá výše peněžních prostředků na účtu a její
   změny.
 
   (2) Má se za to, že výše peněžních prostředků na účtu odpovídá záznamům
   ve vkladní knížce.
 
   § 2677
 
   S  peněžními  prostředky  na  účtu  nakládá majitel vkladní knížky. Bez
   předložení   vkladní  knížky  nelze  s  peněžními  prostředky  na  účtu
   nakládat.
 
   § 2678
 
   Při  ztrátě nebo zničení vkladní knížky vystaví výstavce vkladní knížky
   na  žádost  majitele  vkladní knížky novou vkladní knížku. Tato vkladní
   knížka  nahrazuje  původní  vkladní  knížku,  která pozbývá dnem jejího
   vystavení platnosti.
 
   § 2679
 
   Pokud  majitel  vkladní knížky nenakládá s peněžními prostředky na účtu
   po  dobu  dvaceti let ani nepředloží vkladní knížku k doplnění záznamů,
   ruší se závazek uplynutím této doby; majitel vkladní knížky má právo na
   výplatu  zůstatku  peněžních  prostředků  na  účtu  včetně úroků ke dni
   zrušení závazku.
 
   Oddíl 2
 
   Jednorázový vklad
 
   § 2680
 
   (1)  Smlouvou  o  jednorázovém  vkladu se vkladatel zavazuje poskytnout
   příjemci vkladu pevný jednorázový vklad v určité výši a příjemce vkladu
   se  zavazuje  tento  vklad  přijmout,  po  zániku  závazku jej vrátit a
   zaplatit vkladateli úrok.
 
   (2)  Bylo-li  nakládání  s vkladem podmíněno sdělením hesla a vkladatel
   heslo  nezná,  může  vkladatel nakládat s vkladem, pokud prokáže, že mu
   vklad náleží.
 
   § 2681
 
   Vkladní list
 
   Vkladním  listem  příjemce  vkladu potvrzuje pevný jednorázový vklad na
   dobu určitou ve výši vkladním listem uvedené.
 
   Oddíl 3
 
   Akreditiv
 
   § 2682
 
   Základní ustanovení
 
   Smlouvou  o  otevření  akreditivu  se výstavce akreditivu zavazuje vůči
   příkazci  vystavit  na  jeho  žádost  a  účet  ve  prospěch třetí osoby
   (oprávněného)  akreditiv  a  příkazce  se  zavazuje  zaplatit  výstavci
   akreditivu odměnu.
 
   § 2683
 
   (1)   Výstavce  akreditivu  oznámí  oprávněnému  v  písemné  formě  bez
   zbytečného  odkladu  po  uzavření  smlouvy,  že  v jeho prospěch otvírá
   akreditiv, a sdělí mu jeho obsah.
 
   (2)  Akreditiv  obsahuje  alespoň  určení,  že  se  výstavce akreditivu
   zavazuje  zaplatit  určitou  částku, přijmout směnku nebo se zavazuje k 
   jinému  plnění,  jakož  i  akreditivní podmínky s určením, do kdy je má
   oprávněný splnit, aby mohl požadovat plnění od výstavce akreditivu.
 
   § 2684
 
   Závazek   výstavce   akreditivu   vůči  oprávněnému  vzniká  vystavením
   akreditivu.  Tento  závazek  je  nezávislý  na  závazku  mezi výstavcem
   akreditivu a příkazcem i na závazku mezi příkazcem a oprávněným.
 
   § 2685
 
   Výstavce  akreditivu může pověřit akreditivem i jiného výstavce, aby za
   něj  poskytl  plnění. Poskytne-li pověřený výstavce plnění, má právo na
   náhradu  vůči  výstavci  akreditivu; byl-li akreditiv potvrzen, má toto
   právo i vůči potvrzujícímu výstavci.
 
   § 2686
 
   Neurčí-li akreditiv výslovně jinak, může jej výstavce akreditivu změnit
   nebo zrušit jen se souhlasem oprávněného a příkazce.
 
   Potvrzený akreditiv
 
   § 2687
 
   (1)  Je-li  akreditiv  na  žádost  výstavce  akreditivu potvrzen dalším
   výstavcem,  vzniká  oprávněnému  právo  na  plnění i vůči potvrzujícímu
   výstavci  od  doby,  kdy  potvrzující  výstavce  oprávněnému  potvrzení
   akreditivu oznámil.
 
   (2)  Ke změně nebo zrušení potvrzeného akreditivu se vyžaduje i souhlas
   potvrzujícího výstavce.
 
   § 2688
 
   Plnil-li potvrzující výstavce oprávněnému podle podmínek akreditivu, má
   právo na náhradu vůči výstavci akreditivu.
 
   § 2689
 
   Výstavce  akreditivu,  který  oprávněnému  jen oznámí, že pro něho jiný
   výstavce  akreditivu  otevřel akreditiv, nevzniká závazek z akreditivu,
   nahradí však škodu, bylo-li oznámení nesprávné.
 
   Dokumentární akreditiv
 
   § 2690
 
   (1)  Při dokumentárním akreditivu výstavce akreditivu plní oprávněnému,
   jsou-li  mu  včas  předloženy  dokumenty určené akreditivem v souladu s 
   akreditivními  podmínkami.  To  platí  i  v  případě, jsou-li dokumenty
   předloženy výstavci pověřenému akreditivem.
 
   (2)   Byl-li  dokumentární  akreditiv  potvrzen,  poskytne  potvrzující
   výstavce  oprávněnému plnění, jsou-li mu, popřípadě výstavci pověřenému
   akreditivem, včas předloženy dokumenty uvedené v odstavci 1.
 
   § 2691
 
   Výstavce  akreditivu  s odbornou péčí přezkoumá, zda obsah předložených
   dokumentů  a  jejich  vzájemná  souvislost  zjevně odpovídají podmínkám
   určeným akreditivem.
 
   § 2692
 
   Dojde-li  k  ztrátě, zničení nebo poškození dokumentů v době, kdy je má
   výstavce  akreditivu u sebe, nahradí výstavce akreditivu příkazci škodu
   tím   způsobenou.  To  neplatí,  nemohl-li  výstavce  akreditivu  škodu
   odvrátit ani při vynaložení odborné péče.
 
   § 2693
 
   Jiné akreditivy
 
   Ustanovení  o  dokumentárním  akreditivu  se  použije  přiměřeně  i  na
   akreditiv,  podle  něhož  se  lze  domáhat  plnění  při  splnění jiných
   podmínek, než je předložení dokumentů.
 
   Oddíl 4
 
   Inkaso
 
   § 2694
 
   Základní ustanovení
 
   (1)  Smlouvou  o  inkasu  se  obstaravatel inkasa zavazuje obstarat pro
   příkazce přijetí peněžní částky nebo jiný inkasní úkon od třetí osoby a
   příkazce se zavazuje zaplatit obstaravateli inkasa odměnu.
 
   (2) Není-li výše odměny ujednána, zaplatí příkazce obstaravateli inkasa
   odměnu obvyklou v době uzavření smlouvy.
 
   § 2695
 
   Obstaravatel  inkasa  vyzve  třetí  osobu  k provedení inkasního úkonu.
   Odmítne-li  tato  osoba  splnit  výzvu,  podá o tom obstaravatel inkasa
   příkazci bez zbytečného odkladu zprávu.
 
   § 2696
 
   Obstaravatel  inkasa  postupuje  při  obstarání  inkasa s odbornou péčí
   podle  pokynů  příkazce.  Neuskuteční-li se přesto inkaso, nezakládá to
   důvod k postihu obstaravatele inkasa.
 
   § 2697
 
   (1)  Co  obstaravatel  inkasa  při  inkasu  přijal, vydá bez zbytečného
   odkladu příkazci.
 
   (2)  Přijal-li  obstaravatel  inkasa cenný papír nebo dokument, nahradí
   příkazci  škodu  způsobenou  jeho  ztrátou,  zničením nebo poškozením v 
   době,  kdy  jej  měl  obstaravatel inkasa u sebe. To neplatí, nemohl-li
   obstaravatel inkasa škodu odvrátit ani při vynaložení odborné péče.
 
   § 2698
 
   Použije-li  obstaravatel inkasa k obstarání inkasa jiného obstaravatele
   podle pokynů příkazce, děje se tak na účet a nebezpečí příkazce.
 
   Dokumentární inkaso
 
   § 2699
 
   Při  dokumentárním inkasu se obstaravatel inkasa vůči příkazci zavazuje
   vydat  třetí  osobě  dokumenty,  zaplatí-li  tato  osoba  proti  vydání
   dokumentů  určitou  peněžní částku, nebo provést před vydáním dokumentů
   jiný inkasní úkon, a příkazce se zavazuje zaplatit obstaravateli inkasa
   odměnu.
 
   § 2700
 
   Dojde-li  k  ztrátě, zničení nebo poškození dokumentů v době, kdy je má
   obstaravatel  inkasa u sebe, nahradí obstaravatel inkasa příkazci škodu
   tím   způsobenou.  To  neplatí,  nemohl-li  obstaravatel  inkasa  škodu
   odvrátit ani při vynaložení odborné péče.
 
   Díl 12
 
   Závazky ze zaopatřovacích smluv
 
   Oddíl 1
 
   Důchod
 
   § 2701
 
   Základní ustanovení
 
   (1)  Smlouvou  o  důchodu se plátce zavazuje platit příjemci pravidelné
   peněžní dávky (důchod).
 
   (2)  Zaváže-li  se plátce k placení důchodu na dobu života nějaké osoby
   nebo na dobu delší než pět let, vyžaduje smlouva písemnou formu.
 
   § 2702
 
   Nebylo-li  trvání  závazku  ujednáno, platí, že povinnost platit důchod
   trvá po dobu příjemcova života.
 
   § 2703
 
   Není-li  ujednána  doba  splatnosti důchodu, jsou dávky splatné měsíčně
   napřed.  Zemře-li  osoba,  na  dobu  jejíhož života byl důchod ujednán,
   zaplatí  plátce  dávku,  která za života oné osoby již dospěla. Bylo-li
   však  ujednáno,  že  důchod  je  splatný  pozadu,  zaplatí plátce dávku
   připadající na dobu, po kterou ona osoba byla ještě naživu.
 
   § 2704
 
   Právo  na  důchod  nelze  postoupit  jinému;  k  opačnému  ujednání  se
   nepřihlíží. Pohledávku splatné dávky však postoupit lze.
 
   § 2705
 
   Zřídil-li   plátce   důchod   bezúplatně,  může  zároveň  vyhradit,  že
   příjemcovi  věřitelé  nemohou příjemcovy dávky postihnout ani exekučně,
   ani  v insolvenčním řízení. Taková výhrada je účinná vůči třetím osobám
   i  vůči  orgánům  veřejné  moci,  avšak  jen  do  výše, kterou příjemce
   vzhledem ke svým poměrům pro své zaopatření nutně potřebuje.
 
   § 2706
 
   (1)  Byl-li  důchod  poskytnut  za  úplatu,  nelze  pro neplacení dávek
   odstoupit  od  smlouvy  a požadovat vrácení úplaty. To neplatí, bylo-li
   placení  důchodu  zajištěno  a jistota zanikne, nebo se zhorší, aniž ji
   plátce v přiměřené lhůtě doplní na původní rozsah.
 
   (2)  Odůvodňují-li  to  okolnosti, nařídí soud na návrh příjemce prodej
   části   plátcova  majetku  a  použití  výtěžku  k  placení  důchodu  po
   přiměřenou dobu do budoucna.
 
   Oddíl 2
 
   Výměnek
 
   § 2707
 
   Základní ustanovení
 
   (1) Smlouvou o výměnku si vlastník nemovité věci vymiňuje v souvislosti
   s  jejím  převodem  pro  sebe  nebo pro třetí osobu požitky, úkony nebo
   práva  sloužící  k  zaopatření  na  dobu  života nebo na dobu určitou a
   nabyvatel  nemovité  věci  se  zavazuje  zaopatření poskytnout. Není-li
   stanoveno  nebo  ujednáno  jinak,  rozhoduje  pro  obsah práv výměnkáře
   místní zvyklost.
 
   (2)  Podle  obsahu  právního  jednání, kterým byl výměnek zřízen, se na
   smlouvu  o  výměnku  použijí  také  ustanovení o právech, ze kterých se
   výměnek skládá, zejména o služebnosti bytu nebo o důchodu.
 
   § 2708
 
   (1)  Je-li výměnek zřízen jako reálné břemeno, učiní nabyvatel nemovité
   věci vše, co je z jeho strany zapotřebí, aby výměnek mohl být zapsán do
   veřejného  seznamu.  Nezřekne-li  se  výměnkář zápisu, lze do veřejného
   seznamu  zapsat  vlastnické  právo  nabyvatele  jen současně se zápisem
   výměnku.
 
   (2)  Vlastník  nemovité  věci  může  pro sebe zapsat budoucí výměnek do
   veřejného seznamu ještě před převedením nemovité věci.
 
   § 2709
 
   I  když to při zřízení výměnku nebylo ujednáno, přispěje osoba zavázaná
   k  výměnku  pomocnými  úkony  výměnkáři,  který to nezbytně potřebuje v 
   nemoci,  při  úrazu  nebo  v podobné nouzi. Této povinnosti se zprostí,
   zprostředkuje-li  umístění  výměnkáře  ve  zdravotnickém  nebo podobném
   zařízení.  Nezavazuje-li  osobu  zavázanou  z výměnku k placení nákladů
   pobytu v zařízení zvláštní právní důvod, nese je výměnkář ze svého.
 
   § 2710
 
   (1)  Změní-li se poměry tou měrou, že na osobě zavázané k výměnku nelze
   spravedlivě   požadovat,   aby   setrvala   při  naturálním  plnění,  a
   nedohodnou-li  se  strany,  může soud na návrh osoby zavázané k výměnku
   rozhodnout, že se naturální výměnek zcela nebo zčásti nahradí peněžitým
   důchodem;  soud  také  může, a to i bez návrhu, uložit osobě zavázané k 
   výměnku,  aby  složila  ve  prospěch výměnkáře u provozovatele vhodného
   zaopatřovacího zařízení zaopatřovací jistinu ve stanovené výši.
 
   (2)  Byl-li výměnek přeměněn na peněžitý důchod, může soud dohodu stran
   nebo své rozhodnutí změnit, změní-li se podstatně poměry.
 
   (3)  Rozhodnutími  podle  odstavce  1  nebo  2  nelze  přijmout  takové
   opatření, jímž by bylo zaopatření výměnkáře ohroženo.
 
   § 2711
 
   Při  zkáze  stavby, v níž bylo výměnkáři vyhrazeno obydlí, opatří osoba
   zavázaná z výměnku výměnkáři na vlastní náklad vhodné náhradní bydlení.
 
   § 2712
 
   Výměnek vyhrazený manželům se nezkracuje smrtí jednoho z nich.
 
   § 2713
 
   Výměnek  nelze  postoupit;  postoupit  lze  jen právo na splatné dávky,
   avšak  ne  na  ty,  jejichž  rozsah  je  určen  podle  osobních  potřeb
   výměnkáře.
 
   § 2714
 
   Právo na výměnek nepřechází na výměnkářovy dědice.
 
   § 2715
 
   Byla-li  smlouva  o  převodu  nemovité  věci  uzavřena v souvislosti se
   zřízením  výměnku, nelze od ní odstoupit pro neplnění povinnosti osobou
   zavázanou k výměnku.
 
   Díl 13
 
   Společnost
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 2716
 
   Základní ustanovení
 
   (1)  Zaváže-li  se  smlouvou  několik  osob  sdružit jako společníci za
   společným účelem činnosti nebo věci, vzniká společnost.
 
   (2)  Bylo-li ujednáno sdružení majetku, vyžaduje se k platnosti smlouvy
   soupis  vkladů společníků jimi podepsaný. Má se za to, že sdruženo bylo
   jen to, co uvádí soupis.
 
   § 2717
 
   (1)  Vkládá-li  společník  do  společnosti  věc,  použijí  se přiměřeně
   ustanovení  o  koupi;  vkládá-li  však jen právo věc užívat, použijí se
   přiměřeně ustanovení o nájmu, a vkládá-li právo věc požívat, použijí se
   přiměřeně ustanovení o pachtu.
 
   (2)  Zavazuje-li  se  společník  k  činnosti pro společnost, použijí se
   přiměřeně ustanovení o díle, nebo o příkazu.
 
   § 2718
 
   (1)  Vloží-li  společník do společnosti veškeré své jmění, má se za to,
   že se jedná o jmění přítomné k účinnosti smlouvy.
 
   (2)  Ujednání,  že vklad společníka zahrnuje i jeho budoucí majetek, se
   nevztahuje na majetek nabytý děděním, ledaže to bylo výslovně ujednáno.
 
   § 2719
 
   (1)  Peněžní  prostředky  a zuživatelné věci, jakož i věci určené podle
   druhu  vložené do společnosti, se stávají spoluvlastnictvím společníků,
   kteří  vklady  přispěli;  jiné věci se stávají jejich spoluvlastnictvím
   jen tehdy, byly-li oceněny penězi. Spoluvlastnické podíly společníků se
   určí  poměrem  hodnot  majetku,  který  každý  společník do společnosti
   vložil.
 
   (2)  K  jinému  předmětu  vkladu  nabývají společníci právo bezplatného
   požívání.
 
   § 2720
 
   Společník,  který  se zavázal přispět společnému účelu jen činností, má
   právo  na  podíl  na  zisku a právo užívat věci vložené do společnosti,
   nemá však právo tyto věci požívat, ani se nestává spoluvlastníkem podle
   § 2719 odst. 1.
 
   Oddíl 2
 
   Práva a povinnosti společníků navzájem
 
   § 2721
 
   O vzájemných právech a povinnostech společníků platí obdobně ustanovení
   o spoluvlastnictví.
 
   § 2722
 
   (1)  Kdo  se  zavázal  přispět společnosti jen činností, není povinen k 
   jinému  příspěvku.  Kdo  se  zavázal přispět jen majetkem, není povinen
   přičinit se o dosažení společného účelu jiným způsobem.
 
   (2)  Společníka nelze nutit, aby přispěl více, než se zavázal. Změní-li
   se  však  poměry  tak,  že společného účelu nelze bez zvýšení příspěvku
   dosáhnout,  může  ten,  kdo  není  ochoten  svůj  příspěvek  zvýšit, ze
   společnosti vystoupit, anebo z ní být vyloučen.
 
   § 2723
 
   Ujedná-li  se  jen,  co  má být do společnosti celkem vloženo, přispěje
   každý ze společníků rovným dílem.
 
   § 2724
 
   O  dosažení  společného účelu se všichni společníci přičiňují zpravidla
   stejnou  měrou. Zařídil-li společník společnou záležitost v dobré víře,
   má právo na náhradu jako příkazník.
 
   § 2725
 
   Společník  vykonává  činnost  pro  společnost  osobně  a  není oprávněn
   členství  ve  společnosti  zřídit  jiné  osobě,  ani  jí  své  členství
   postoupit.
 
   § 2726
 
   Činy pro společnost škodlivé jsou společníkovi zakázány.
 
   § 2727
 
   (1)  Společník nesmí bez souhlasu ostatních společníků činit na vlastní
   nebo  cizí  účet  nic,  co  má vzhledem ke společnému účelu konkurenční
   povahu.  Stane-li  se  tak, mohou se ostatní společníci domáhat, aby se
   tento společník takového jednání zdržel.
 
   (2)  Jednal-li  společník  na vlastní účet, mohou se ostatní společníci
   domáhat,  aby bylo jednání společníka prohlášeno za učiněné na společný
   účet.  Jednal-li  společník  na  cizí účet, mohou se ostatní společníci
   domáhat,  aby  jim bylo ve prospěch společného účtu postoupeno právo na
   odměnu  nebo  aby  jim  byla  vydána  odměna již poskytnutá. Tato práva
   zanikají,  pokud  nebyla  uplatněna  do  tří  měsíců  ode  dne,  kdy se
   podnikatel  o  jednání  dozvěděl,  nejpozději  však  rok ode dne, kdy k 
   jednání došlo.
 
   (3)  Namísto  práv  podle odstavce 2 mohou ostatní společníci požadovat
   náhradu škody.
 
   § 2728
 
   (1)  Neurčí-li  smlouva  poměr, jakým se společníci podílejí na majetku
   nabytém  za  trvání společnosti, na zisku a na ztrátě společnosti, jsou
   jejich  podíly stejné. Určí-li smlouva poměr, jakým se společník podílí
   buď  jen  na  majetku,  anebo jen na zisku nebo na ztrátě, platí stejný
   poměr i pro ostatní případy.
 
   (2)  Ujednání vylučující právo společníka na podíl na zisku nemá právní
   účinky.  Ujednání  vylučující povinnost společníka podílet se na ztrátě
   má právní účinky jen mezi společníky.
 
   § 2729
 
   (1) Rozhodnutí o záležitostech společnosti se přijímají většinou hlasů;
   každý  společník  má  jeden  hlas.  Ujednání nebo rozhodnutí společníků
   bránící  některému  společníkovi  účastnit  se  rozhodování nemá právní
   účinky.
 
   (2)  Rozhodnutí,  jímž  se  mění  společenská smlouva, musí být přijato
   jednomyslně.
 
   Oddíl 3
 
   Správa společnosti
 
   § 2730
 
   (1)  Společníci  si  mohou rozdělit působnost při spravování společných
   záležitostí  způsobem,  jaký  uznají za vhodný. Neučiní-li to, je každý
   společník   vzhledem   k   těmto   záležitostem  příkazníkem  ostatních
   společníků.
 
   (2)  Žádný  společník  nesmí  o své vůli podstatně měnit stav nebo účel
   společného majetku bez zřetele k výhodnosti takové změny.
 
   § 2731
 
   (1)  Správou  společných  věcí mohou společníci pověřit někoho ze svého
   středu, anebo i třetí osobu.
 
   (2)  Byl-li správce jmenován ve společenské smlouvě, lze ho odvolat jen
   z  vážného  důvodu,  jinak  lze  jeho  pověření  zrušit  obdobně jako u 
   příkazu.
 
   § 2732
 
   Společník,  který  není oprávněn ke správě, nesmí nakládat se společným
   majetkem.  Učiní-li  tak vůči třetí osobě, která je v dobré víře, nelze
   se proti ní dovolat neplatnosti právního jednání.
 
   § 2733
 
   Je-li  pověřeno  více správců, aniž je blíže upravena jejich působnost,
   jedná každý z nich v záležitostech společnosti samostatně.
 
   § 2734
 
   Správce  vede  řádně účty a přehled o majetkových poměrech společnosti;
   společníkům  podává  pravidelně  vyúčtování  majetku společnosti včetně
   příjmů  a  výdajů,  jakož  i  zisku,  anebo  ztráty,  nejméně jednou za
   kalendářní rok, nejpozději do dvou měsíců po jeho ukončení.
 
   § 2735
 
   Společník,  i když nevykonává správu, se může přesvědčit o hospodářském
   stavu  společnosti,  přezkoumat  účetní záznamy a jiné doklady, jakož i 
   být  informován  o společných záležitostech, ale při uplatňování tohoto
   práva  nesmí ani rušit provoz společnosti víc, než je nutné, ani bránit
   ostatním  společníkům  při  uplatňování  téhož  práva.  Ujednají-li  si
   společníci něco jiného, nepřihlíží se k tomu.
 
   Oddíl 4
 
   Práva a povinnosti společníků k třetím osobám
 
   § 2736
 
   Z  dluhů  vzešlých  ze  společné činnosti jsou společníci zavázáni vůči
   třetím osobám společně a nerozdílně.
 
   § 2737
 
   (1) Jedná-li společník ve společné záležitosti s třetí osobou, považuje
   se  za  příkazníka  všech  společníků.  Ujednají-li  si společníci něco
   jiného, nelze to namítnout vůči třetí osobě, která jedná v dobré víře.
 
   (2) Jednal-li společník ve společné záležitosti s třetí osobou vlastním
   jménem, mohou ostatní společníci uplatňovat práva z toho vzniklá, třetí
   osoba  je  však  zavázána  jen  vůči  tomu,  kdo s ní právně jednal. To
   neplatí,  bylo-li  třetí  osobě  známo,  že  společník  jedná  na  účet
   společnosti.
 
   § 2738
 
   (1)  Předstírá-li  někdo, že je společníkem, ač jím není, jsou skuteční
   společníci  z  jeho  jednání  vůči  třetí  osobě  zavázáni  společně  a
   nerozdílně s ním, jestliže
 
   a) některý ze společníků dal k omylu třetí osoby podnět, nebo
 
   b) společníci mohli při vynaložení potřebné péče takový omyl předvídat,
   ale  žádný  z nich neučinil opatření, aby se uvedení třetí osoby v omyl
   zabránilo.
 
   (2) Odstavec 1 se nepoužije, nebyla-li třetí osoba v dobré víře.
 
   Oddíl 5
 
   Zánik členství
 
   § 2739
 
   Společník  může  ze  společnosti  vystoupit,  a  to  i  bylo-li  trvání
   společnosti  ujednáno  na  dobu určitou; ne však v nevhodné době nebo k 
   újmě  ostatních  společníků.  Z  vážných  důvodů  však  může  vystoupit
   kdykoli, a to i když byla dohodnuta výpovědní doba.
 
   § 2740
 
   (1)  Poruší-li společník povinnost ze smlouvy podstatným způsobem, může
   být ze společnosti vyloučen. Vyloučen může být rovněž,
 
   a) bylo-li o jeho majetku zahájeno insolvenční řízení na jeho návrh,
 
   b)  přistoupil-li  společník k návrhu na zahájení insolvenčního řízení,
   ve kterém se řeší jeho úpadek nebo hrozící úpadek, nebo
 
   c) bylo-li v insolvenčním řízení rozhodnuto o úpadku společníka.
 
   (2)  Omezení  společníka  ve  svéprávnosti  je  důvodem  pro  vyloučení
   společníka jen tehdy, je-li tento jeho stav na újmu společnosti.
 
   § 2741
 
   (1) Společník, jehož členství zaniklo, má právo, aby mu bylo vyúčtováno
   a  vydáno  vše,  co  mu ke dni zániku členství náleží. Podíl na majetku
   nabytém za trvání společnosti se mu vyplatí v penězích.
 
   (2)   Společník   při  zániku  členství  vyúčtuje  a  vyrovná  ostatním
   společníkům vše, k čemu byl vůči společnosti zavázán.
 
   § 2742
 
   Dědic  společníka  se  nestává společníkem, má však práva stanovená v §
   2741.
 
   § 2743
 
   (1)  Bylo-li  ujednáno,  že  společenská  smlouva  platí  i pro dědice,
   vstoupí  dědic  do  společnosti  namísto zůstavitele. Takovým ujednáním
   nelze vázat dědice dědiců.
 
   (2)  Není-li  dědic  s  to  vykonávat  pro společnost činnost, k níž se
   zůstavitel zavázal, může mu být snížena přiměřená část podílu.
 
   Oddíl 6
 
   Zánik společnosti
 
   § 2744
 
   Společnost  zaniká,  dohodnou-li  se  o  tom  společníci,  splní-li  se
   podmínky  ujednané  ve  společenské  smlouvě, uplyne-li doba, na kterou
   byla  společnost ujednána, dosáhne-li se účelu, k němuž byla společnost
   zřízena, anebo stane-li se tento účel nemožným.
 
   § 2745
 
   Zemře-li  společník,  aniž  je ujednáno, že společenská smlouva platí i 
   pro  jeho  dědice,  zaniká  společnost,  měla-li  dva společníky. Má-li
   společnost  více  společníků, má se za to, že ostatní společníci chtějí
   setrvat ve společnosti i nadále.
 
   § 2746
 
   (1)  Zanikne-li  společnost,  podá  správce  vyúčtování  podle  §  2734
   nejpozději do dvou měsíců od jejího zániku.
 
   (2)  Společníkům se vydá, co je jejich vlastnictvím, a společný majetek
   se rozdělí podle ustanovení o vypořádání spoluvlastnictví.
 
   Díl 14
 
   Tichá společnost
 
   § 2747
 
   Základní ustanovení
 
   (1)  Smlouvou o tiché společnosti se tichý společník zavazuje k vkladu,
   kterým  se  bude  podílet  po  celou  dobu  trvání tiché společnosti na
   výsledcích  podnikání  podnikatele,  a  podnikatel  se  zavazuje platit
   tichému společníkovi podíl na zisku.
 
   (2)  Tichá  společnost  může být ujednána i k účasti tichého společníka
   jen na provozu některého ze závodů podnikatele.
 
   § 2748
 
   (1)  Tichý  společník  předá  podnikateli předmět vkladu bez zbytečného
   odkladu po vzniku tiché společnosti, nebo mu s ním umožní nakládat.
 
   (2)  Vkládá-li  se  nemovitá věc, nabývá k ní podnikatel na dobu trvání
   tiché společnosti užívací a požívací právo. Je-li předmětem vkladu něco
   jiného,  má  se  za  to,  že  podnikatel nabyl k předmětu vznikem tiché
   společnosti vlastnické právo.
 
   § 2749
 
   (1)  Tichý společník má právo nahlížet do obchodních dokladů a účetních
   záznamů   podnikatele.  K  ujednání,  které  toto  právo  omezuje  nebo
   vylučuje,  se  nepřihlíží,  osvědčí-li  tichý  společník  rozumný důvod
   domnívat se, že obchodní doklady a účetní záznamy nejsou vedeny správně
   nebo poctivě.
 
   (2)  Podnikatel  vydá tichému společníkovi stejnopis účetní závěrky bez
   zbytečného  odkladu  po  jejím  vyhotovení a případném schválení, je-li
   vyžadováno; k opačnému ujednání se nepřihlíží.
 
   § 2750
 
   (1)  Nehledě  k  tiché  společnosti  je  ze  všech právních skutečností
   vzniklých z podnikání zavázán jen podnikatel.
 
   (2)  Je-li  jméno  tichého  společníka  obsaženo  ve jménu, popřípadě v 
   obchodní firmě podnikatele, ručí tichý společník za dluhy podnikatele.
 
   (3)  Prohlásí-li  tichý  společník  osobě,  s  níž  podnikatel  jedná o 
   uzavření  smlouvy, že podnikají oba společně, ručí za dluhy podnikatele
   vyplývající z uzavřené smlouvy.
 
   Podíl tichého společníka na zisku nebo ztrátě
 
   § 2751
 
   (1)  Tichý  společník  se  podílí na zisku nebo na ztrátě podnikatele v 
   ujednané  výši,  jinak  ve  výši  určené  vzhledem k výši jeho vkladu a
   zavedené  praxi  stran,  popřípadě  vzhledem  k zvyklostem. K ujednání,
   podle  něhož  se  tichý  společník nepodílí na zisku nebo na ztrátě, se
   nepřihlíží.
 
   (2)  Výše podílu tichého společníka se určí z čistého zisku. Vytváří-li
   podnikatel  fond,  se  kterým  nesmí  libovolně  nakládat,  odečte se z 
   čistého zisku zákonný příděl do takového fondu.
 
   § 2752
 
   Podíl  na  zisku vyplatí podnikatel do třiceti dnů po vyhotovení účetní
   závěrky  a  jejím  případném schválení, je-li vyžadováno. Vklad tichého
   společníka se nezvyšuje o jeho podíl na zisku, který nevybere.
 
   § 2753
 
   (1)  Na  ztrátě  se  tichý  společník  podílí  stejně  jako na zisku; k 
   opačnému  ujednání  se nepřihlíží. O podíl tichého společníka na ztrátě
   se  jeho  vklad  snižuje; tichý společník není povinen vklad o podíl na
   ztrátě doplnit.
 
   (2)  Byl-li  tichému  společníkovi  podíl  na  zisku již vyplacen, není
   povinen jej při pozdější ztrátě vracet.
 
   Zánik tiché společnosti
 
   § 2754
 
   (1)  Nebyla-li  tichá  společnost  ujednána  na  určitou  dobu,  lze ji
   vypovědět nejpozději šest měsíců před koncem účetního období.
 
   (2) Tichá společnost se zrušuje také,
 
   a)  dosáhne-li  podíl  tichého  společníka  na ztrátě výše jeho vkladu,
   ledaže uhradí podíl na ztrátě nebo doplní vklad,
 
   b) ukončí-li se podnikání, kterého se tichá společnost týká, nebo
 
   c)  bylo-li  rozhodnuto  o  úpadku podnikatele nebo tichého společníka,
   zrušením  konkursu  po  splnění rozvrhového usnesení, zrušením konkursu
   proto,   že   majetek   je   zcela   nepostačující,   anebo  zamítnutím
   insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku.
 
   § 2755
 
   Podnikatel  vydá  tichému společníkovi bez zbytečného odkladu po zániku
   tiché  společnosti  vklad  upravený o podíl na výsledku svého podnikání
   podle stavu ke dni zániku tiché společnosti.
 
   Díl 15
 
   Závazky z odvážných smluv
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 2756
 
   Závisí-li podle ujednání stran prospěch, anebo neprospěch alespoň jedné
   ze smluvních stran na nejisté události, jedná se o smlouvu odvážnou.
 
   § 2757
 
   Pro závazky z odvážných smluv se nepoužijí ustanovení o změně okolností
   (§ 1764 až 1766) a neúměrném zkrácení (§ 1793 až 1795).
 
   Oddíl 2
 
   Pojištění
 
   Pododdíl 1
 
   Základní ustanovení
 
   § 2758
 
   (1)   Pojistnou  smlouvou  se  pojistitel  zavazuje  vůči  pojistníkovi
   poskytnout  jemu  nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá
   událost  krytá  pojištěním  (pojistná událost), a pojistník se zavazuje
   zaplatit pojistiteli pojistné.
 
   (2)  Není-li pojištění ujednáno na pojistnou dobu kratší než jeden rok,
   vyžaduje  smlouva  písemnou  formu. Přijal-li pojistník nabídku včasným
   zaplacením pojistného, považuje se písemná forma smlouvy za zachovanou.
 
   § 2759
 
   (1)  Neurčí-li  se  v  nabídce, do kdy má být přijata, vyžaduje se její
   přijetí  do jednoho měsíce ode dne doručení nabídky druhé straně; je-li
   však  uzavření  smlouvy  podmíněno  lékařskou  prohlídkou,  vyžaduje se
   přijetí  nabídky  do  dvou  měsíců.  Nabídku pojistitele může pojistník
   přijmout i včasným zaplacením pojistného ve výši uvedené v nabídce.
 
   (2)  Považuje-li  se  odpověď  na  nabídku za nový návrh, platí, že byl
   odmítnut,  nepřijme-li  jej  druhá  strana  do  jednoho  měsíce ode dne
   doručení.
 
   (3)  Navrhuje-li  strana  změnu  smlouvy,  použijí  se  odstavce  1 a 2
   obdobně.
 
   § 2760
 
   Pojistitel  sdělí  před  uzavřením  smlouvy  zájemci o pojištění údaje,
   jejichž   rozsah   a  způsob  předání  stanoví  jiný  zákon  upravující
   pojišťovnictví.  To  platí  i o skutečnostech, k jejichž změně dojde za
   trvání pojištění.
 
   Pojistný zájem
 
   § 2761
 
   Pojistný  zájem  je  oprávněná  potřeba  ochrany před následky pojistné
   události.
 
   § 2762
 
   (1)  Pojistník  má pojistný zájem na vlastním životě a zdraví. Má se za
   to,  že  pojistník  má  pojistný zájem i na životě a zdraví jiné osoby,
   osvědčí-li  zájem  podmíněný  vztahem  k  této  osobě, ať již vyplývá z 
   příbuzenství  nebo  je  podmíněn  prospěchem  či  výhodou z pokračování
   jejího života.
 
   (2)  Pojistník  má  pojistný zájem na vlastním majetku. Má se za to, že
   pojistník  má pojistný zájem i na majetku jiné osoby, osvědčí-li, že by
   mu bez jeho existence a uchování hrozila přímá majetková ztráta.
 
   (3)  Dal-li  pojištěný  souhlas  k  pojištění, má se za to, že pojistný
   zájem pojistníka byl prokázán.
 
   § 2763
 
   Při  pojištění  majetku  může  být  pojištěn  i budoucí pojistný zájem.
   Byla-li  smlouva uzavřena se zřetelem k budoucímu podnikání nebo jinému
   budoucímu   zájmu,  který  nevznikne,  není  pojistník  povinen  platit
   pojistné;  pojistitel má však právo na přiměřenou odměnu, pokud to bylo
   ujednáno.
 
   § 2764
 
   (1)  Neměl-li  zájemce  pojistný  zájem a pojistitel o tom při uzavření
   smlouvy věděl nebo musel vědět, je smlouva neplatná.
 
   (2)  Pojistil-li  pojistník  vědomě  neexistující  pojistný  zájem, ale
   pojistitel  o  tom  nevěděl  ani  nemohl  vědět,  je  smlouva neplatná;
   pojistiteli  však náleží odměna odpovídající pojistnému až do doby, kdy
   se o neplatnosti dozvěděl.
 
   § 2765
 
   Zanikne-li  pojistný  zájem  za  trvání pojištění, zanikne i pojištění;
   pojistitel  má  však  právo  na  pojistné  až  do doby, kdy se o zániku
   pojistného zájmu dozvěděl.
 
   § 2766
 
   Pojištěný
 
   Osoba,  na  jejíž  život,  zdraví,  majetek nebo odpovědnost nebo jinou
   hodnotu pojistného zájmu se pojištění vztahuje, je pojištěným.
 
   § 2767
 
   Pojištění cizího pojistného nebezpečí
 
   (1)  Uzavře-li  pojistník  ve vlastní prospěch smlouvu vztahující se na
   pojistné nebezpečí jako možnou příčinu vzniku pojistné události u třetí
   osoby,  může uplatnit právo na pojistné plnění, pokud prokáže, že třetí
   osobu  s  obsahem  smlouvy  seznámil  a  že  ta, vědoma si, že právo na
   pojistné  plnění  nenabude,  souhlasí,  aby  pojistník  pojistné plnění
   přijal.  Má-li  být  pojištěným  potomek  pojistníka,  který  není plně
   svéprávný,  nevyžaduje  se  zvláštní  souhlas,  pokud  je pojistník sám
   zákonným zástupcem pojištěného a nejedná se o pojištění majetku.
 
   (2)  Vyžaduje-li  se  souhlas  pojištěného,  popřípadě  jeho  zákonného
   zástupce,  a  neprokáže-li  pojistník souhlas v ujednané době, jinak do
   tří  měsíců  ode  dne uzavření smlouvy, zaniká pojištění uplynutím této
   doby. Nastane-li v této době pojistná událost, aniž byl souhlas udělen,
   nabývá  právo  na  pojistné  plnění pojištěný; je-li pojistnou událostí
   smrt pojištěného, nabývají toto právo osoby uvedené v § 2831.
 
   (3)  Postoupí-li  pojistník smlouvu bez souhlasu pojištěného, popřípadě
   jeho  zákonného  zástupce,  nepřihlíží  se  k  postoupení  smlouvy.  To
   neplatí,  je-li  postupníkem  osoba,  u  níž  se  souhlas  k  pojištění
   pojistného nebezpečí pojištěného nevyžaduje.
 
   (4)  Dnem  pojistníkovy  smrti,  nebo  dnem  jeho  zániku  bez právního
   nástupce  vstupuje do pojištění pojištěný; oznámí-li však pojistiteli v 
   písemné  formě  do třiceti dnů ode dne pojistníkovy smrti, nebo ode dne
   jeho  zániku,  že na trvání pojištění nemá zájem, zaniká pojištění dnem
   smrti,  nebo  dnem  zániku pojistníka. Účinky prodlení vůči pojištěnému
   nenastanou dříve než uplynutím patnácti dnů ode dne, kdy se pojištěný o 
   svém   vstupu   do  pojištění  dozvěděl;  k  ujednání  kratší  doby  se
   nepřihlíží.
 
   § 2768
 
   (1)  Je-li  smlouva  uzavřena  ve  prospěch třetí osoby, může s ní tato
   osoba  projevit  souhlas  i  dodatečně  při uplatnění práva na pojistné
   plnění.  Třetí  osoba  má  na  pojistné plnění právo, dal-li pojištěný,
   popřípadě   jeho   zákonný  zástupce  třetí  osobě  souhlas  k  přijetí
   pojistného plnění poté, co byl seznámen s obsahem smlouvy.
 
   (2)  Je-li  ve  prospěch třetí osoby pojištěno cizí pojistné nebezpečí,
   použije se § 2767 obdobně.
 
   § 2769
 
   Rovné zacházení
 
   Použije-li pojistitel jako hledisko při určení výše pojistného nebo pro
   výpočet  pojistného  plnění  národnost,  rasový nebo etnický původ nebo
   jiné  hledisko odporující zásadě rovného zacházení podle jiného zákona,
   nepřihlíží se ke zvýšení pojistného ani ke snížení pojistného plnění na
   základě  těchto hledisek. To platí i v případě, je-li jako hledisko při
   určení  výše  pojistného  nebo  pro  výpočet  pojistného plnění použito
   těhotenství nebo mateřství.
 
   § 2770
 
   Oprávněná osoba
 
   Oprávněnou  osobou  je  ta  osoba,  které  v důsledku pojistné události
   vznikne právo na pojistné plnění.
 
   § 2771
 
   K ujednání o zkrácení nebo prodloužení promlčecí lhůty se nepřihlíží.
 
   § 2772
 
   (1)  Není-li  ujednána  doba  vzniku pojištění, vzniká pojištění prvním
   dnem následujícím po dni uzavření smlouvy.
 
   (2)  Bylo-li  ujednáno,  že  se pojištění vztahuje i na dobu přede dnem
   uzavření  smlouvy,  není pojistitel povinen poskytnout pojistné plnění,
   pokud pojistník v době nabídky věděl nebo vědět měl a mohl, že pojistná
   událost  již nastala, a pojistitel nemá právo na pojistné, pokud v době
   nabídky věděl nebo měl a mohl vědět, že pojistná událost nastat nemůže.
 
   § 2773
 
   (1)  Právní  jednání  týkající  se  pojištění  vyžaduje písemnou formu,
   ledaže strany ujednají, že této formy není zapotřebí.
 
   (2)  Pro  oznámení  se vyžaduje písemná forma, jen bylo-li to ujednáno.
   Požádá-li  však  pojistník  v písemné formě pojistitele o sdělení údajů
   významných  pro  plnění  podle  smlouvy,  sdělí  mu  je  pojistitel bez
   zbytečného odkladu v písemné formě.
 
   § 2774
 
   Pojistné podmínky
 
   (1)  Pojistné  podmínky vymezí zpravidla podrobnosti o vzniku, trvání a
   zániku pojištění, pojistnou událost, výluky z pojištění a způsob určení
   rozsahu pojistného plnění a jeho splatnost.
 
   (2) Odkazuje-li smlouva na pojistné podmínky, seznámí s nimi pojistitel
   pojistníka  ještě  před  uzavřením  smlouvy;  to neplatí, uzavírá-li se
   smlouva formou obchodu na dálku. Ustanovení § 1845 platí obdobně.
 
   Pojistka
 
   § 2775
 
   (1)  Pojistitel  vydá  pojistníkovi  pojistku jako potvrzení o uzavření
   smlouvy.
 
   (2)  Při  ztrátě,  poškození  nebo  zničení pojistky vydá pojistitel na
   žádost  a  náklady  pojistníka  druhopis  pojistky;  to platí obdobně o 
   vydání kopie smlouvy.
 
   § 2776
 
   Zakládá-li  smlouva  povinnost  předložit pojistku k uplatnění práva na
   pojistné  plnění,  může  pojistitel  požadovat, aby se původní pojistka
   před vydáním druhopisu umořila.
 
   § 2777
 
   (1)  Nebyla-li  smlouva  uzavřena  v  písemné formě, uvede pojistitel v 
   pojistce alespoň
 
   a) číslo smlouvy,
 
   b) určení pojistitele a pojistníka,
 
   c) určení oprávněné osoby nebo způsobu, jakým bude určena,
 
   d) pojistnou událost a pojistné nebezpečí,
 
   e)  výši  pojistného,  jeho  splatnost a údaj, zda se jedná o pojištění
   běžné či jednorázové,
 
   f) pojistnou dobu,
 
   g) případná odchylná ujednání od pojistných podmínek a
 
   h)  bylo-li  při  pojištění  osob  ujednáno, že se oprávněná osoba bude
   podílet na výnosech pojistitele, pak i způsob výše určení podílu.
 
   (2)  Je-li  smlouva  uzavřená  v  písemné  formě,  musí obsahovat údaje
   uvedené v odstavci 1 a pojistitel uvede v pojistce alespoň
 
   a) číslo smlouvy,
 
   b) určení pojistitele a pojistníka,
 
   c) určení oprávněné osoby nebo způsobu, jakým bude určena,
 
   d) pojistnou událost a pojistné nebezpečí a
 
   e) pojistnou dobu.
 
   (3)  Při určení osob podle odstavce 1 nebo 2 se uvede jejich jméno nebo
   jména,  adresa  bydliště  nebo  sídla a identifikující údaj. To platí i 
   tehdy, má-li být určen pojištěný.
 
   § 2778
 
   K  ujednání,  kterým  se  strany  odchýlí  od  §  2775  nebo  2777,  se
   nepřihlíží.  To platí i v případě, vzdá-li se pojistník práva na vydání
   pojistky.
 
   Povinné pojištění
 
   § 2779
 
   (1)  Ukládá-li  jiný  zákon  určité  osobě  povinnost uzavřít pojistnou
   smlouvu,  lze  se  ve  smlouvě odchýlit od ustanovení tohoto oddílu jen
   tehdy,  připouští-li  to  zákon  a  nedojde-li  tím  ke snížení rozsahu
   pojištění stanoveného jiným zákonem.
 
   (2)  Stanoví-li  tak  jiný  zákon, vzniká pojistiteli povinnost uzavřít
   pojistnou  smlouvu  tak,  aby  mu  povinnost poskytnout pojistné plnění
   vznikla  i tehdy, byla-li škoda způsobena úmyslným jednáním pojistníka,
   pojištěného nebo jiné osoby.
 
   § 2780
 
   Při  povinném  pojištění může pojistitel pojistné plnění odmítnout, jen
   pokud  se  na  uvedení  nepravdivých  informací,  neúplně zodpovězených
   dotazů  učiněných  v  písemné formě nebo vědomě nepravdivých nebo hrubě
   zkreslených údajů podílel výlučně poškozený nebo i jiná osoba s vědomím
   poškozeného.
 
   § 2781
 
   Pojistitel  má  právo  odstoupit  od  smlouvy  nebo  vypovědět  povinné
   pojištění,  jen  pokud  to  jiný  zákon  připouští.  To  nebrání  jiným
   ujednáním zakládajícím pojistiteli jiné právo k postihu pojistníka nebo
   pojištěného pro případ porušení jejich povinnosti.
 
   Pojistné
 
   § 2782
 
   (1) Pojistitel má právo na pojistné za dobu trvání pojištění.
 
   (2)   Zanikne-li   pojištění   v  důsledku  pojistné  události,  náleží
   pojistiteli  pojistné  do  konce  pojistného  období,  v  němž pojistná
   událost  nastala;  v  takovém  případě  náleží  pojistiteli jednorázové
   pojištění celé.
 
   § 2783
 
   (1)  Není-li doba vzniku práva pojistitele na pojistné ujednána, vzniká
   takové právo pojistiteli dnem uzavření smlouvy.
 
   (2)  Jednorázové  pojistné  je  splatné  dnem  počátku pojištění. Je-li
   ujednáno  běžné  pojistné,  je  splatné  prvního dne pojistného období;
   není-li  ujednáno pojistné období jako časové období, za které se platí
   běžné pojistné, považuje se za ujednané pojistné období roční.
 
   (3)  Požádá-li o to pojistník, sdělí mu pojistitel zásady pro stanovení
   výše pojistného.
 
   § 2784
 
   Pojistitel   je  povinen  přijmout  splatné  pojistné  a  jiné  splatné
   pohledávky  z  pojištění  i  od  pojistníkova  zástavního  věřitele, od
   oprávněné osoby nebo od pojištěného.
 
   § 2785
 
   (1)  Nejsou-li  ve  smlouvě  ujednány  podmínky, při jejichž splnění má
   pojistitel právo upravit nově výši běžného pojistného na další pojistné
   období, nelze bez dohody s pojistníkem výši pojistného měnit.
 
   (2)  Vyhradí-li  si  pojistitel  právo  měnit  výši pojistného z jiného
   důvodu,  než je změna podmínek rozhodných pro stanovení výše pojistného
   nebo  vyhradí-li  si  pojistitel  u  pojištění  osob  právo  měnit výši
   pojistného  v závislosti na věku nebo zdravotním stavu, nepřihlíží se k 
   tomu.
 
   § 2786
 
   (1)   Upraví-li  pojistitel  výši  pojistného,  sdělí  ji  pojistníkovi
   nejpozději  dva  měsíce  přede  dnem  splatnosti pojistného za pojistné
   období, ve kterém se má výše pojistného změnit.
 
   (2)  Nesouhlasí-li  pojistník  se  změnou,  může  nesouhlas projevit do
   jednoho  měsíce  ode dne, kdy se o ní dozvěděl; v tom případě pojištění
   zanikne  uplynutím pojistného období, na které bylo pojistné zaplaceno.
   Neupozornil-li  však pojistitel na tento následek pojistníka ve sdělení
   podle  odstavce  1,  trvá  pojištění  nadále  a  výše pojistného se při
   nesouhlasu pojistníka nezmění.
 
   § 2787
 
   Pojistitel  má  právo  odečíst  od pojistného plnění splatné pohledávky
   pojistného  nebo jiné pohledávky z pojištění. To neplatí, jedná-li se o 
   povinnost  poskytnout  pojistné plnění z povinného pojištění; k opačným
   ujednáním se nepřihlíží.
 
   § 2788
 
   Povinnost k pravdivým sdělením
 
   (1)  Dotáže-li  se  pojistitel  v písemné formě zájemce o pojištění při
   jednání  o uzavření smlouvy nebo pojistníka při jednání o změně smlouvy
   na  skutečnosti,  které  mají  význam pro pojistitelovo rozhodnutí, jak
   ohodnotí  pojistné riziko, zda je pojistí a za jakých podmínek, zodpoví
   zájemce  nebo  pojistník  tyto  dotazy  pravdivě  a úplně. Povinnost se
   považuje   za   řádně  splněnou,  nebylo-li  v  odpovědi  zatajeno  nic
   podstatného.
 
   (2) Co je v odstavci 1 stanoveno o povinnosti pojistníka, platí obdobně
   i pro pojištěného.
 
   § 2789
 
   (1) Musí-li si pojistitel být při uzavírání smlouvy vědom nesrovnalostí
   mezi  nabízeným  pojištěním a zájemcovými požadavky, upozorní ho na ně.
   Přitom  se  vezme  v  úvahu,  za  jakých  okolností a jakým způsobem se
   smlouva  uzavírá,  jakož i to, je-li druhé straně při uzavírání smlouvy
   nápomocen zprostředkovatel nezávislý na pojistiteli.
 
   (2)  Dotáže-li se zájemce při jednání o uzavření smlouvy nebo pojistník
   při  jednání o změně smlouvy v písemné formě pojistitele na skutečnosti
   týkající se pojištění, zodpoví pojistitel tyto dotazy pravdivě a úplně.
 
   Změna pojistného rizika
 
   § 2790
 
   (1)  Změní-li se okolnosti, které byly uvedeny ve smlouvě nebo na které
   se pojistitel tázal (§ 2788), tak podstatně, že zvyšují pravděpodobnost
   vzniku  pojistné  události  z výslovně ujednaného pojistného nebezpečí,
   zvýší se pojistné riziko.
 
   (2)  Pojistník  nesmí bez pojistitelova souhlasu učinit nic, co zvyšuje
   pojistné nebezpečí, ani to třetí osobě dovolit; zjistí-li až dodatečně,
   že  bez  pojistitelova  souhlasu  dopustil,  že  se  pojistné nebezpečí
   zvýšilo,  pojistiteli  to  bez  zbytečného  odkladu oznámí. Zvýší-li se
   pojistné  nebezpečí nezávisle na pojistníkově vůli, oznámí to pojistník
   pojistiteli bez zbytečného odkladu poté, co se o tom dozvěděl.
 
   (3)  Je-li  pojištěno  cizí  pojistné riziko, má povinnosti stanovené v 
   odstavci 2 pojištěný.
 
   § 2791
 
   (1)  Prokáže-li  pojistitel,  že by uzavřel smlouvu za jiných podmínek,
   pokud  by  pojistné  riziko  ve  zvýšeném  rozsahu  existovalo  již při
   uzavírání smlouvy, má právo navrhnout novou výši pojistného. Neučiní-li
   tak  do  jednoho měsíce ode dne, kdy mu změna byla oznámena, jeho právo
   zaniká.
 
   (2) Není-li návrh přijat nebo nově určené pojistné zaplaceno v ujednané
   době,  jinak  do  jednoho měsíce ode dne doručení návrhu, má pojistitel
   právo  pojištění vypovědět s osmidenní výpovědní dobou; toto právo však
   pojistitel  nemá,  neupozornil-li  na  možnost  výpovědi  již v návrhu.
   Nevypoví-li  pojistitel  pojištění  do dvou měsíců ode dne, kdy obdržel
   nesouhlas  s  návrhem,  nebo  kdy marně uplynula doba podle odstavce 1,
   zanikne jeho právo vypovědět pojištění.
 
   § 2792
 
   Prokáže-li  pojistitel,  že  by  vzhledem  k  podmínkám  platným v době
   uzavření smlouvy smlouvu neuzavřel, existovalo-li by pojistné riziko ve
   zvýšeném   rozsahu  již  při  uzavírání  smlouvy,  má  právo  pojištění
   vypovědět s osmidenní výpovědní dobou. Nevypoví-li pojistitel pojištění
   do  jednoho  měsíce  ode  dne, kdy mu změna byla oznámena, zanikne jeho
   právo vypovědět pojištění.
 
   § 2793
 
   (1)  Poruší-li  pojistník  nebo  pojištěný  povinnost  oznámit  zvýšení
   pojistného   rizika,   má  pojistitel  právo  pojištění  vypovědět  bez
   výpovědní  doby.  Vypoví-li pojistitel pojištění, náleží mu pojistné až
   do  konce  pojistného  období,  v  němž  pojištění zaniklo; jednorázové
   pojistné   náleží   pojistiteli   v  tomto  případě  celé.  Nevypoví-li
   pojistitel  pojištění  do  dvou  měsíců  ode  dne,  kdy  se  o  zvýšení
   pojistného rizika dozvěděl, zanikne jeho právo vypovědět pojištění.
 
   (2)  Poruší-li  pojistník  nebo  pojištěný  povinnost  oznámit  zvýšení
   pojistného  rizika  a  nastala-li  po  této  změně pojistná událost, má
   pojistitel  právo  snížit  pojistné plnění úměrně k tomu, jaký je poměr
   pojistného, které obdržel, k pojistnému, které by měl obdržet, kdyby se
   byl o zvýšení pojistného rizika z oznámení včas dozvěděl.
 
   § 2794
 
   Sníží-li   se   podstatně  pojistné  riziko  v  pojistné  době,  vzniká
   pojistiteli  povinnost  snížit  pojistné  úměrně  k  snížení pojistného
   rizika s účinností ode dne, kdy se o tomto snížení dozvěděl.
 
   § 2795
 
   (1)  Ustanovení  o  zvýšení  pojistného  rizika  se nepoužijí, pokud ke
   zvýšení rizika došlo z důvodu odvracení nebo zmenšení škody vyšší, nebo
   v  důsledku  pojistné  události,  anebo  v  důsledku  jednání z příkazu
   lidskosti.
 
   (2)  Pro  pojištění  osob  pro  případ  nemoci  se  ustanovení  o změně
   pojistného  rizika  nepoužijí.  Pro  pojištění osob pro jiné případy se
   ustanovení  o  změně  pojistného  rizika nepoužijí, mění-li se pojistné
   riziko v průběhu doby trvání pojištění; nebyla-li tato změna promítnuta
   ve  výpočtu  pojistného,  vzniká oznamovací povinnost vůči pojistiteli,
   pokud na ni byl pojistník nebo pojištěný upozorněn.
 
   Šetření pojistné události
 
   § 2796
 
   (1)  Nastane-li  událost,  se  kterou ten, kdo se pokládá za oprávněnou
   osobu,  spojuje požadavek na pojistné plnění, oznámí to pojistiteli bez
   zbytečného  odkladu,  podá  mu  pravdivé  vysvětlení o vzniku a rozsahu
   následků  takové  události,  o  právech  třetích  osob  a  o jakémkoliv
   vícenásobném  pojištění; současně předloží pojistiteli potřebné doklady
   a postupuje způsobem ujednaným ve smlouvě. Není-li současně pojistníkem
   nebo pojištěným, mají tyto povinnosti i pojistník a pojištěný.
 
   (2)  Stejné oznámení může učinit jakákoliv osoba, která má na pojistném
   plnění právní zájem.
 
   § 2797
 
   (1)  Pojistitel  zahájí bez zbytečného odkladu po oznámení podle § 2796
   šetření  nutné  ke  zjištění existence a rozsahu jeho povinnosti plnit.
   Šetření je skončeno sdělením jeho výsledků osobě, která uplatnila právo
   na  pojistné plnění; na žádost této osoby jí pojistitel v písemné formě
   zdůvodní výši pojistného plnění, popřípadě důvod jeho zamítnutí.
 
   (2)   Obsahuje-li  oznámení  vědomě  nepravdivé  nebo  hrubě  zkreslené
   podstatné  údaje týkající se rozsahu oznámené události, anebo zamlčí-li
   se v něm vědomě údaje týkající se této události, má pojistitel právo na
   náhradu  nákladů účelně vynaložených na šetření skutečností, o nichž mu
   byly  tyto  údaje  sděleny  nebo  zamlčeny.  Má se za to, že pojistitel
   vynaložil náklady v prokázané výši účelně.
 
   (3)  Vyvolá-li pojistník, pojištěný nebo jiná osoba, která uplatňuje na
   pojistné  plnění  právo,  náklady šetření nebo jejich zvýšení porušením
   povinnosti, má pojistitel vůči němu právo na přiměřenou náhradu.
 
   § 2798
 
   (1)  Není-li  splatnost  pojistného  plnění  ujednána,  je  splatné  do
   patnácti dnů ode dne skončení šetření.
 
   (2)  Nelze-li  ukončit  šetření  nutná  k  zjištění  pojistné události,
   rozsahu  pojistného  plnění  nebo  k  zjištění osoby oprávněné přijmout
   pojistné plnění do tří měsíců ode dne oznámení, pojistitel oznamovateli
   sdělí, proč nelze šetření ukončit; požádá-li o to oznamovatel, sdělí mu
   pojistitel  důvody  v  písemné  formě. Pojistitel poskytne osobě, která
   uplatňuje  právo  na pojistné plnění, na její žádost na pojistné plnění
   přiměřenou  zálohu;  to  neplatí, je-li rozumný důvod poskytnutí zálohy
   odepřít.
 
   (3)  Porušil-li  pojistitel  povinnost podle odstavce 2 z příčin na své
   straně, je v prodlení; k opačnému ujednání se nepřihlíží.
 
   § 2799
 
   Způsobila-li úmyslně pojistnou událost buď osoba, která uplatňuje právo
   na pojistné plnění, anebo z jejího podnětu osoba třetí, vzniká právo na
   pojistné   plnění  jen  tehdy,  bylo-li  to  výslovně  ujednáno,  anebo
   stanoví-li tak tento nebo jiný zákon.
 
   § 2800
 
   Následky porušení povinností
 
   (1)  Bylo-li v důsledku porušení povinnosti pojistníka nebo pojištěného
   při  jednání  o  uzavření  smlouvy  nebo  o  její  změně ujednáno nižší
   pojistné,  má  pojistitel  právo pojistné plnění snížit o takovou část,
   jaký  je  poměr  pojistného,  které  obdržel,  k  pojistnému, které měl
   obdržet.
 
   (2)  Mělo-li  porušení  povinnosti  pojistníka,  pojištěného  nebo jiné
   osoby,  která  má  na  pojistné  plnění  právo, podstatný vliv na vznik
   pojistné  události,  její  průběh,  na zvětšení rozsahu jejích následků
   nebo  na zjištění či určení výše pojistného plnění, má pojistitel právo
   snížit  pojistné  plnění úměrně k tomu, jaký vliv mělo toto porušení na
   rozsah pojistitelovy povinnosti plnit.
 
   § 2801
 
   Přerušení pojištění
 
   (1)  Pojištění se přeruší, nebylo-li pojistné zaplaceno; doba přerušení
   počne  uplynutím  dvou  měsíců ode dne splatnosti pojistného až do jeho
   zaplacení.
 
   (2)  Přeruší-li  se  pojištění během pojistné doby, netrvá za přerušení
   povinnost  platit pojistné a nevzniká právo na plnění z událostí, které
   v  době  přerušení  nastaly  a byly by jinak pojistnými událostmi. Doba
   přerušení  pojištění  se  započítává  do  pojistné  doby,  jen je-li to
   výslovně ujednáno.
 
   (3)  Existují-li  zákonné  důvody  trvání  povinného  pojištění,  nelze
   povinné pojištění přerušit. Životní pojištění lze přerušit, jen bylo-li
   to ujednáno.
 
   Zánik pojištění
 
   § 2802
 
   K  platnosti  dohody  o  zániku  pojištění se vyžaduje, aby v ní strany
   ujednaly,  jak  se vyrovnají. Není-li ujednán okamžik zániku pojištění,
   platí, že pojištění zaniklo dnem, kdy dohoda nabyla účinnosti.
 
   § 2803
 
   (1) Pojištění zaniká uplynutím pojistné doby.
 
   (2)  Bylo-li  pojištění  ujednáno  na  dobu  určitou,  lze  ujednat, že
   uplynutím   této   doby  pojištění  nezanikne,  pokud  pojistitel  nebo
   pojistník  nejméně šest týdnů před uplynutím pojistné doby druhé straně
   nesdělí,  že  nemá  zájem  na  dalším  trvání  pojištění.  Nezanikne-li
   pojištění  a nejsou-li ujednány podmínky a doba prodloužení, prodlužuje
   se pojištění za týchž podmínek o tutéž dobu, na kterou bylo ujednáno.
 
   § 2804
 
   Upomene-li pojistitel pojistníka o zaplacení pojistného a poučí-li ho v 
   upomínce,  že  pojištění  zanikne,  nebude-li  pojistné zaplaceno ani v 
   dodatečné  lhůtě,  která  musí  být  stanovena nejméně v trvání jednoho
   měsíce  ode  dne  doručení upomínky, zanikne pojištění marným uplynutím
   této lhůty.
 
   § 2805
 
   Pojistitel nebo pojistník může pojištění vypovědět
 
   a) s osmidenní výpovědní dobou do dvou měsíců ode dne uzavření smlouvy,
   nebo
 
   b)  s  měsíční  výpovědní  dobou  do tří měsíců ode dne oznámení vzniku
   pojistné   události;   vypoví-li  však  pojistitel  životní  pojištění,
   nepřihlíží se k tomu.
 
   § 2806
 
   Pojistník může pojištění vypovědět s osmidenní výpovědní dobou
 
   a)  do  dvou  měsíců ode dne, kdy se dozvěděl, že pojistitel použil při
   určení  výše  pojistného  nebo  pro  výpočet pojistného plnění hledisko
   zakázané v § 2769,
 
   b)  do  jednoho měsíce ode dne, kdy mu bylo doručeno oznámení o převodu
   pojistného kmene nebo jeho části nebo o přeměně pojistitele, nebo
 
   c)  do  jednoho  měsíce  ode  dne,  kdy  bylo  zveřejněno  oznámení, že
   pojistiteli bylo odňato povolení k provozování pojišťovací činnosti.
 
   § 2807
 
   Je-li  pojištění  ujednáno  s  běžným  pojistným,  zaniká  pojištění na
   základě  výpovědi  pojistitele  nebo  pojistníka  ke  konci  pojistného
   období; je-li však výpověď doručena druhé straně později než šest týdnů
   přede dnem, ve kterém uplyne pojistné období, zaniká pojištění ke konci
   následujícího   pojistného   období.   Vypoví-li   pojistitel   životní
   pojištění, nepřihlíží se k výpovědi.
 
   § 2808
 
   (1)  Porušil-li  pojistník  nebo  pojištěný  úmyslně  nebo z nedbalosti
   povinnost   stanovenou  v  §  2788,  má  pojistitel  právo  od  smlouvy
   odstoupit,  prokáže-li,  že by po pravdivém a úplném zodpovězení dotazů
   smlouvu  neuzavřel. Pojistník má právo od smlouvy odstoupit, porušil-li
   pojistitel  povinnost  stanovenou  v § 2789. Právo odstoupit od smlouvy
   zaniká,  nevyužije-li  je  strana  do dvou měsíců ode dne, kdy zjistila
   nebo musela zjistit porušení povinnosti stanovené v § 2788.
 
   (2)  Odstoupí-li pojistník od smlouvy, nahradí mu pojistitel do jednoho
   měsíce  ode  dne,  kdy  se odstoupení stane účinným, zaplacené pojistné
   snížené  o  to,  co  již  případně  z  pojištění plnil; odstoupil-li od
   smlouvy pojistitel, má právo započíst si i náklady spojené se vznikem a
   správou  pojištění.  Odstoupí-li  pojistitel od smlouvy a získal-li již
   pojistník,  pojištěný  nebo  jiná osoba pojistné plnění, nahradí v téže
   lhůtě  pojistiteli  to,  co  ze zaplaceného pojistného plnění přesahuje
   zaplacené pojistné.
 
   (3)  Byla-li  smlouva  uzavřena  formou  obchodu na dálku, má pojistník
   právo  bez  udání důvodu odstoupit od smlouvy ve lhůtě čtrnácti dnů ode
   dne  jejího  uzavření  nebo  ode  dne,  kdy  mu  byly  sděleny pojistné
   podmínky,  pokud  k  tomuto  sdělení  dojde  na jeho žádost po uzavření
   smlouvy.  Jedná-li  se  o  pojištění  spadající  do  odvětví  životních
   pojištění  podle  jiného  zákona,  je  pojistník  oprávněn odstoupit od
   smlouvy  ve  lhůtě  třiceti dnů ode dne, kdy obdržel sdělení o uzavření
   obchodu  na dálku, nebo ode dne, kdy mu byly sděleny pojistné podmínky,
   pokud  k  tomuto  sdělení  dojde na jeho žádost po uzavření smlouvy; to
   platí  i  v případě, kdy byla smlouva uzavřena jinak než formou obchodu
   na dálku.
 
   (4)  Odstavec  3  se nepoužije na smlouvy spadající do pojištění pomoci
   osobám  v  nouzi  během cestování nebo pobytu mimo místa svého bydliště
   včetně   pojištění   finančních  ztrát  bezprostředně  souvisejících  s 
   cestováním,  jestliže  byly  tyto  smlouvy  sjednány na dobu kratší než
   jeden měsíc.
 
   (5)  Odstoupí-li  pojistník  od  smlouvy  podle  odstavce  3,  vrátí mu
   pojistitel  bez  zbytečného odkladu, nejpozději však do třiceti dnů ode
   dne,  kdy  se  odstoupení  stane účinným, zaplacené pojistné; přitom má
   právo  odečíst  si,  co  již  z  pojištění plnil. Bylo-li však pojistné
   plnění vyplaceno ve výši přesahující výši zaplaceného pojistného, vrátí
   pojistník,  popřípadě  pojištěný  nebo  obmyšlený,  pojistiteli  částku
   zaplaceného pojistného plnění, která přesahuje zaplacené pojistné.
 
   § 2809
 
   Pojistitel  může  pojistné  plnění odmítnout, byla-li příčinou pojistné
   události skutečnost,
 
   a) o které se dozvěděl až po vzniku pojistné události,
 
   b)  kterou  při  sjednávání  pojištění nebo jeho změny nemohl zjistit v 
   důsledku zaviněného porušení povinnosti stanovené v § 2788 a
 
   c)  pokud  by  při znalosti této skutečnosti při uzavírání smlouvy tuto
   smlouvu neuzavřel nebo pokud by ji uzavřel za jiných podmínek.
 
   § 2810
 
   Pojištění   zaniká   zánikem   pojistného   zájmu,  zánikem  pojistného
   nebezpečí,  dnem smrti pojištěné osoby, dnem zániku pojištěné právnické
   osoby bez právního nástupce nebo dnem odmítnutí pojistného plnění.
 
   Pododdíl 2
 
   Škodové pojištění
 
   § 2811
 
   Rozsah
 
   Při  škodovém  pojištění  poskytne  pojistitel pojistné plnění, které v 
   ujednaném  rozsahu vyrovnává úbytek majetku vzniklý v důsledku pojistné
   události.
 
   § 2812
 
   Změna vlastnictví pojištěného majetku
 
   Nebylo-li  výslovně  ujednáno,  že  pojištění  změnou  vlastnictví nebo
   spoluvlastnictví  pojištěného  majetku nezaniká, zanikne pojištění dnem
   oznámení této změny pojistiteli.
 
   Hranice pojistného plnění
 
   § 2813
 
   Byla-li ujednána hranice pojistného plnění, má se za to, že se vztahuje
   na jednu škodnou událost.
 
   § 2814
 
   (1)  Ujedná-li  se,  že se pojistné plnění omezí horní hranicí, určí se
   tato hranice pojistnou částkou nebo limitem pojistného plnění.
 
   (2)  Lze-li  při  pojištění  majetku  určit  jeho pojistnou hodnotu při
   uzavření  smlouvy, určí se na návrh pojistníka horní hranice pojistného
   plnění   pojistnou   částkou  ve  výši  odpovídající  pojistné  hodnotě
   pojištěného  majetku  v  době  uzavření  smlouvy.  Pojistitel  má právo
   přezkoumat při uzavření smlouvy hodnotu pojištěného majetku.
 
   (3)  Nelze-li  při  pojištění  majetku určit jeho pojistnou hodnotu při
   uzavření  smlouvy, určí se na návrh pojistníka horní hranice pojistného
   plnění limitem pojistného plnění. Tento limit se ujedná i v případě, že
   se  pojištění  vztahuje  jen  na část hodnoty pojištěného majetku podle
   odstavce  2  (zlomkové pojištění). Odpovídá-li tomu pojistný zájem, lze
   takto  určit  horní  hranici  pojistného  plnění  i při pojištění podle
   odstavce 2.
 
   § 2815
 
   Ujedná-li  se  ve  smlouvě  výslovně,  že  osobě, které vzniká právo na
   pojistné  plnění,  půjde  k  tíži úbytek majetku, jehož výše nepřesáhne
   ujednanou  hranici, nebo že této osobě půjde určitá část úbytku majetku
   k  tíži,  není  pojistitel povinen poskytnout pojistné plnění v rozsahu
   takto ujednané spoluúčasti.
 
   § 2816
 
   Množné pojištění
 
   Je-li  týž  pojistný  zájem pojištěn proti témuž pojistnému nebezpečí a
   pro  tutéž dobu u několika pojistitelů, vzniká množné pojištění. Množné
   pojištění může vzniknout jako
 
   a)  soupojištění,  byla-li  uzavřena  smlouva  mezi  pojistníkem a více
   pojistiteli   zastoupenými   vedoucím   pojistitelem  a  zavázal-li  se
   pojistník platit jediné pojistné,
 
   b)   souběžné   pojištění,   nepřesahuje-li  souhrn  pojistných  částek
   pojistnou  hodnotu pojištěného majetku nebo nepřesáhne-li souhrn limitů
   pojistného plnění skutečnou výši vzniklé škody, nebo
 
   c)   vícenásobné   pojištění,  přesahuje-li  souhrn  pojistných  částek
   pojistnou  hodnotu  pojištěného  majetku nebo přesáhne-li souhrn limitů
   pojistného plnění skutečnou výši vzniklé škody.
 
   § 2817
 
   Soupojištění
 
   (1)  Je-li  ujednáno soupojištění, vedoucí pojistitel určený ve smlouvě
   stanoví  pojistné  podmínky  a  výši pojistného, spravuje soupojištění,
   přejímá  oznámení  o  pojistné  události  a  vede  šetření  nezbytná ke
   zjištění  rozsahu  povinnosti pojistitelů poskytnout pojistné plnění; v 
   tomto  rozsahu  jedná  jménem  ostatních  pojistitelů.  Není-li ujednán
   způsob příjmů pojistného, přijímá vedoucí pojistitel i pojistné.
 
   (2)  V rámci soupojištění lze smlouvu uzavřít i mezi pojistníkem a více
   pojistiteli,  kteří  si ujednali společný postup při pojištění určitých
   pojistných nebezpečí, a to jménem a na účet všech pojistitelů, a určili
   vedoucího  pojistitele,  popřípadě  pověřili  plněním  jeho  povinností
   společný   orgán   vytvořený   k   tomuto  účelu,  anebo  pojišťovacího
   zprostředkovatele  kvalifikovaného podle jiného zákona pro vyšší stupeň
   odborné způsobilosti.
 
   (3)  Právo  na pojistné plnění se uplatňuje vůči vedoucímu pojistiteli.
   Pojistitelé  se  mezi  sebou  vzájemně  vypořádají  podle svých podílů;
   nebyly-li podíly ujednány, platí, že jsou stejné.
 
   (4)   Při   likvidaci   pojistitele  se  jeho  povinnosti  z  pojištění
   vyplývající  ze soupojištění splní stejně jako povinnosti vyplývající z 
   jiných pojištění ujednaných tímto pojistitelem.
 
   (5) Nepřihlíží se k ujednáním, která se odchylují od odstavců 1 až 4, a
   to  ani  v  případě,  kdy se některý z pojistitelů účastní soupojištění
   prostřednictvím  obchodní  sítě založené v místě sídla pojistitele nebo
   prostřednictvím  jeho  pobočky,  které  se  nacházejí  na  území jiného
   členského  státu  Evropské unie nebo členského státu Dohody o Evropském
   hospodářském  prostoru,  než je stát sídla pojistitele, nebo nachází-li
   se pojistné riziko v některém z těchto států nebo v České republice. To
   neplatí  při  pojištění  velkých rizik podle jiného zákona upravujícího
   pojišťovnictví.
 
   § 2818
 
   Vícenásobné pojištění
 
   (1)   Vznikne-li   vícenásobné   pojištění,  oznámí  to  pojistník  bez
   zbytečného  odkladu  každému  pojistiteli  a  v  oznámení uvede ostatní
   pojistitele  a pojistné částky nebo limity pojistného plnění ujednané v 
   ostatních smlouvách.
 
   (2)  Pojistitel,  jemuž  byla  jako  prvnímu oznámena pojistná událost,
   poskytne pojistné plnění do výše pojistné částky nebo limitu pojistného
   plnění  ujednaného  ve  smlouvě,  kterou  je  vázán,  a  oznámí  to bez
   zbytečného odkladu ostatním pojistitelům, o nichž se dozvěděl. Tím není
   dotčeno  právo  oprávněné  osoby  požadovat  pojistné plnění až do výše
   vyrovnání  úbytku  majetku  na  ostatních pojistitelích, pokud pojistná
   částka  nebo  limit  pojistného  plnění  ujednaný  ve  smlouvě s prvním
   pojistitelem  nepostačuje k vyrovnání celého úbytku majetku vzniklého v 
   důsledku pojistné události.
 
   (3)  Pojistitelé  se  vypořádají v poměru, v jakém jsou k sobě pojistné
   částky  nebo  limity  pojistného  plnění ujednané ve smlouvách, kterými
   jsou  vázáni,  s  přihlédnutím  k  pojistnému plnění poskytnutému podle
   odstavce 2 věty druhé.
 
   § 2819
 
   Zachraňovací náklady
 
   (1)  Vynaložil-li  pojistník účelně náklady při odvracení bezprostředně
   hrozící  pojistné  události  na  zmírnění následků již nastalé pojistné
   události  nebo  proto,  že plnil povinnost odklidit poškozený pojištěný
   majetek nebo jeho zbytky z hygienických, ekologických či bezpečnostních
   důvodů,  má  proti  pojistiteli  právo  na  jejich  náhradu, jakož i na
   náhradu škody, kterou v souvislosti s touto činností utrpěl.
 
   (2) Nepřihlíží se k ujednání, kterým si pojistitel ve vztahu k náhradám
   podle odstavce 1 vyhradil právo
 
   a) snížit o ně pojistnou částku nebo limit pojistného plnění,
 
   b)  omezit  je  na méně než 30 % pojistné částky nebo limitu pojistného
   plnění, jde-li o záchranu života nebo zdraví osob, nebo
 
   c)  omezit je, vynaložil-li pojistník zachraňovací náklady se souhlasem
   pojistitele, ač k nim nebyl jinak povinen.
 
   (3)  Vynaložil-li  zachraňovací  náklady  pojištěný nebo jiná osoba nad
   rámec povinností stanovených jiným zákonem, má proti pojistiteli stejné
   právo na náhradu jako pojistník.
 
   § 2820
 
   Přechod práva na pojistitele
 
   (1) Vzniklo-li v souvislosti s hrozící nebo nastalou pojistnou událostí
   osobě, která má právo na pojistné plnění, pojištěnému nebo osobě, která
   vynaložila  zachraňovací  náklady,  proti jinému právo na náhradu škody
   nebo jiné obdobné právo, přechází tato pohledávka včetně příslušenství,
   zajištění  a  dalších  práv  s  ní spojených okamžikem výplaty plnění z 
   pojištění  na  pojistitele,  a  to  až do výše plnění, které pojistitel
   oprávněné  osobě  vyplatil.  To  neplatí,  vzniklo-li této osobě takové
   právo  vůči  tomu,  kdo  s ní žije ve společné domácnosti nebo je na ni
   odkázán výživou, ledaže způsobil pojistnou událost úmyslně.
 
   (2) Osoba, jejíž právo na pojistitele přešlo, vydá pojistiteli potřebné
   doklady  a  sdělí  mu  vše,  co  je  k  uplatnění pohledávky zapotřebí.
   Zmaří-li  přechod  práva  na  pojistitele,  má  pojistitel právo snížit
   plnění  z  pojištění  o částku, kterou by jinak mohl získat. Poskytl-li
   již pojistitel plnění, má právo na náhradu až do výše této částky.
 
   Pododdíl 3
 
   Obnosové pojištění
 
   § 2821
 
   Obnosové  pojištění  zavazuje pojistitele poskytnout v případě pojistné
   události  jednorázové či opakované pojistné plnění v ujednaném rozsahu.
   Základem  pro určení výše pojistného a pro výpočet pojistného plnění je
   částka  určená  na  návrh  pojistníka,  kterou  má pojistitel v případě
   vzniku  pojistné  události  vyplatit,  anebo  výše  a četnost vyplácení
   důchodu.
 
   § 2822
 
   Právem  na  plnění z obnosového pojištění není dotčeno právo na náhradu
   škody nebo jiné právo proti tomu, kdo je povinen škodu nahradit.
 
   § 2823
 
   Kdy  z  obnosového pojištění vzniká právo na zkrácení pojistné doby, na
   odkupné  a na obnovení pojištění po snížení pojistné částky, po snížení
   ročního  důchodu  nebo po zkrácení pojistné doby, se ujedná ve smlouvě,
   nezakládá-li takové právo tento zákon přímo.
 
   Pododdíl 4
 
   Obecná ustanovení o pojištění osob
 
   § 2824
 
   (1)  V  pojištění osob lze pojistit člověka pro případ smrti, dožití se
   určitého  věku  nebo  dne určeného ve smlouvě jako konec pojištění, pro
   případ  nemoci,  úrazu  nebo jiné skutečnosti souvisící se zdravím nebo
   změnou osobního postavení pojištěné osoby.
 
   (2)  Pojištění  osob  zakládá  osobě určené ve smlouvě právo na výplatu
   ujednané částky či důchodu nebo právo na pojistné plnění v určené výši,
   nastane-li pojistná událost podle odstavce 1.
 
   § 2825
 
   Bylo-li   ujednáno   pojištění   pro  případ  pracovní  neschopnosti  a
   neuvádí-li  smlouva  jasný údaj o povaze a rozsahu neschopnosti, na niž
   se  pojištění  vztahuje, považuje se za ujednané pojištění neschopnosti
   pojištěného vykonávat jeho obvyklé povolání.
 
   § 2826
 
   (1) Uzavírá-li pojistník smlouvu ve prospěch obmyšleného, vyžaduje se k 
   uzavření  smlouvy  i  souhlas pojištěného. Má-li být pojištěným potomek
   pojistníka,  který není plně svéprávný, nevyžaduje se zvláštní souhlas,
   pokud je pojistník sám zákonným zástupcem pojištěného.
 
   (2)  Vyžaduje-li  se  souhlas  pojištěného,  popřípadě  jeho  zákonného
   zástupce,  a  neprokáže-li  pojistník souhlas v ujednané době, jinak do
   tří  měsíců  ode  dne uzavření smlouvy, zaniká pojištění uplynutím této
   doby. Nastane-li v této době pojistná událost, aniž byl souhlas udělen,
   nabývá  právo  na  pojistné  plnění pojištěný; je-li pojistnou událostí
   smrt pojištěného, nabývají toto právo osoby uvedené v § 2831.
 
   (3) Souhlas podle odstavce 1 se vyžaduje i pro změnu obmyšleného, změnu
   podílů  na  pojistném  plnění,  bylo-li  určeno  více  obmyšlených, a k 
   vyplacení odkupného; není-li souhlas udělen, nepřihlíží se k nim.
 
   § 2827
 
   Skupinové pojištění
 
   (1)  Vztahuje-li  se  pojištění na členy určité skupiny, popřípadě i na
   jejich  rodiny  a osoby na nich závislé, nemusí smlouva obsahovat jména
   pojištěných,  lze-li  pojištěné  bez  pochybností  určit alespoň v době
   pojistné události.
 
   (2)  Souhlas  pojištěných podle § 2826 se nevyžaduje. To platí obdobně,
   postoupí-li pojistník smlouvu.
 
   (3)  Porušení povinnosti pravdivě a úplně zodpovědět dotazy pojistitele
   zasahuje  při  skupinovém pojištění jen pojištění těch osob, kterých se
   porušení této povinnosti týká.
 
   § 2828
 
   (1) Jsou-li pro to důvody související s určením výše pojistného rizika,
   výše  pojistného  nebo  se  šetřením pojistné události, může pojistitel
   požadovat  údaje  o  zdravotním stavu a zjištění zdravotního stavu nebo
   příčiny  smrti  pojištěného,  pokud  k tomu byl pojistiteli dán souhlas
   pojištěného.  Zjišťování  se  provádí i na základě zpráv a zdravotnické
   dokumentace vyžádaných osobou provozující zdravotnické zařízení, kterou
   pojistitel  pověřil,  od  ošetřujících  lékařů,  a  v případě potřeby i 
   prohlídkou nebo vyšetřením provedeným zdravotnickým zařízením.
 
   (2)  Bylo-li  ujednáno,  že  pojistník  je  zproštěn  povinnosti platit
   pojistné,  může pojistitel požadovat údaje o jeho zdravotním stavu a na
   základě  souhlasu  pojistníka přezkoumávat jeho zdravotní stav způsobem
   podle odstavce 1.
 
   § 2829
 
   Je-li pojistnou událostí smrt pojištěného, může pojistník určit, kdo je
   obmyšlený,  jménem  nebo  jeho  vztahem  k  pojištěnému.  Až  do vzniku
   pojistné  události  může  pojistník  obmyšleného měnit; změna je účinná
   dnem doručení sdělení pojistiteli.
 
   § 2830
 
   (1)  Určil-li  pojistník  jako  obmyšleného  svého  manžela  a  bylo-li
   ujednáno,  že  určení  je  neodvolatelné, zanikají jeho účinky rozvodem
   manželství, nebo prohlášením manželství za neplatné.
 
   (2)  Určil-li  pojistník  jako  obmyšleného svého předka nebo potomka a
   bylo-li  ujednáno,  že  určení  je  neodvolatelné, zanikají jeho účinky
   osvojením  obmyšleného  nebo  pojistníka.  To  platí  i  tehdy,  byl-li
   neodvolatelně  určen  obmyšleným pojistníkův osvojenec nebo osvojitel a
   bylo-li osvojení zrušeno.
 
   § 2831
 
   (1)  Nebyl-li v době pojistné události obmyšlený určen, nebo nenabyl-li
   obmyšlený   práva  na  pojistné  plnění,  nabývá  tohoto  práva  manžel
   pojištěného, a není-li ho, děti pojištěného.
 
   (2)  Není-li  osoba  uvedená  v  odstavci 1, nabývají práva na pojistné
   plnění rodiče pojištěného, a není-li jich, nabývají tohoto práva dědici
   pojištěného.   Ustanovení  o  ochraně  oprávněného  dědice  tím  nejsou
   dotčena.
 
   (3)  Vznikne-li  právo  na pojistné plnění více osobám, má se za to, že
   jejich podíly jsou stejné.
 
   § 2832
 
   (1)   Obmyšlený  nabývá  právo  na  pojistné  plnění  vznikem  pojistné
   události.  Dokud  obmyšlený tohoto práva nenabude, může pojistník volně
   nakládat s právy z pojištění, zejména je zastavit nebo postoupit, jakož
   i  změnit  označení osoby obmyšleného. Jde-li však o pojištění důchodu,
   vyžaduje se ke změně obmyšleného souhlas pojistitele, jinak změnou není
   pojistitel vázán.
 
   (2) Je-li pojištěným osoba odlišná od pojistníka, vyžaduje se k právním
   jednáním   podle  odstavce  1  souhlas  pojištěného,  jinak  se  k  nim
   nepřihlíží.
 
   Pododdíl 5
 
   Životní pojištění
 
   § 2833
 
   Životní  pojištění  pro  případ smrti, dožití se určitého věku nebo dne
   určeného   smlouvou   jako  konec  pojištění,  anebo  pro  případ  jiné
   skutečnosti  týkající  se  změny osobního postavení člověka lze ujednat
   jen jako pojištění obnosové.
 
   § 2834
 
   (1)  Určil-li  pojistitel chybně pojistné, pojistnou dobu, dobu placení
   pojistného  nebo  pojistnou  částku proto, že pojistník uvedl nesprávně
   datum  narození  nebo  pohlaví  pojištěného, má pojistitel právo snížit
   pojistné  plnění  v  poměru výše pojistného, které bylo placeno, k výši
   pojistného,  které  by  bylo  placeno,  kdyby byl pojistník býval uvedl
   datum narození nebo pohlaví pojištěného správně.
 
   (2)  Bylo-li  v  důsledku  nesprávně  uvedených  údajů podle odstavce 1
   placeno  vyšší pojistné, upraví pojistitel jeho výši počínaje pojistným
   obdobím následujícím po pojistném období, ve kterém se dozvěděl správné
   údaje.  Pojistné  placené  za  následující pojistná období se snižuje o 
   přeplatek  pojistného;  bylo-li  pojistné jednorázové, vrátí pojistitel
   přeplatek pojistníkovi bez zbytečného odkladu.
 
   § 2835
 
   Bylo-li  uvedeno  nesprávné  datum  narození pojištěného, má pojistitel
   právo  od  smlouvy  odstoupit,  prokáže-li,  že by vzhledem k pojistným
   podmínkám   platným   v   době   uzavření  smlouvy  smlouvu  neuzavřel.
   Neuplatní-li   pojistitel  právo  odstoupit  od  smlouvy  během  života
   pojištěného  a  do tří let ode dne uzavření smlouvy, nejpozději však do
   dvou měsíců poté, co se o nesprávném údaji dozvěděl, jeho právo zaniká.
 
   § 2836
 
   Zemřou-li  pojištěný  i  obmyšlený  ve  stejnou dobu nebo za okolností,
   které  brání  zjištění,  kdo  z nich zemřel jako první, považuje se pro
   účely pojištění za zjištěné, že pojištěný přežil obmyšleného. Zemřel-li
   však  pojištěný,  aniž  právo na plnění nabyly osoby uvedené v § 2829 a
   2830,  považuje  se  pro  tyto  účely  za zjištěné, že obmyšlený přežil
   pojištěného.
 
   § 2837
 
   Výluka z pojištění
 
   Pojistitel není povinen poskytnout pojistné plnění v případě sebevraždy
   pojištěného,   trvalo-li   pojištění  nepřetržitě  méně  než  dva  roky
   předcházející sebevraždě.
 
   Snížení  pojistné  částky,  snížení ročního důchodu a zkrácení pojistné
   doby
 
   § 2838
 
   (1)  Bylo-li  za  pojištění zaplaceno běžné pojistné za dobu určenou ve
   smlouvě  a  nebylo-li  po  uplynutí  této  doby  další  běžné  pojistné
   zaplaceno  ve stanovené lhůtě, mění se takové pojištění na pojištění se
   sníženou  pojistnou  částkou  (snížení pojistné částky) nebo na snížený
   roční důchod, a to bez povinnosti platit běžné pojistné.
 
   (2) Jsou-li snížená pojistná částka nebo snížený roční důchod menší než
   limit ujednaný ve smlouvě, zkrátí se doba pojištění.
 
   § 2839
 
   Ke  snížení  pojistné  částky, snížení ročního důchodu nebo ke zkrácení
   pojistné  doby dojde prvního dne po uplynutí lhůty, jejímž uplynutím by
   jinak pojištění zaniklo pro neplacení pojistného.
 
   § 2840
 
   Pojistník  může  požadovat  zvýšení  snížené  pojistné částky nebo výše
   ročního důchodu opět na původní výši, jen bylo-li to výslovně ujednáno.
   Totéž platí o prodloužení zkrácené pojistné doby na původní délku.
 
   § 2841
 
   Bylo-li  pojištění  pro případ smrti ujednáno na přesně určenou dobu za
   běžné  pojistné,  nevzniká  při  neplacení  pojistného právo na snížení
   pojistné  částky, snížení ročního důchodu nebo zkrácení pojistné doby a
   pojištění pro neplacení pojistného zaniká.
 
   Odkupné
 
   § 2842
 
   (1) Bylo-li v životním pojištění ujednaném s běžným pojistným zaplaceno
   pojistné  nejméně  za  dva roky, nebo jde-li o pojištění za jednorázové
   pojistné  ujednané  na dobu delší jednoho roku, nebo jde-li o pojištění
   se  sníženou  pojistnou  částkou,  má pojistník právo, nevylučuje-li to
   smlouva,  aby mu pojistitel na jeho žádost vyplatil odkupné. Odkupné je
   splatné  do  tří  měsíců  ode  dne  doručení  žádosti  o  jeho  výplatu
   pojistiteli; výplatou odkupného pojištění zaniká.
 
   (2)  Požádá-li  pojistník  kdykoli  za  trvání  pojištění pojistitele o 
   sdělení,  kolik  by  činila  výše  odkupného, sdělí mu ji pojistitel do
   jednoho měsíce ode dne obdržení žádosti včetně výpočtu odkupného.
 
   § 2843
 
   U  pojištění pro případ smrti ujednaného na přesně určenou dobu, vzniká
   právo  na  odkupné,  jen  bylo-li  výslovně  ujednáno.  Totéž  platí  u 
   pojištění, z něhož se vyplácí důchod, došlo-li již k výplatě důchodu.
 
   Pododdíl 6
 
   Úrazové pojištění
 
   § 2844
 
   Z  úrazového  pojištění  poskytne  pojistitel  pojistné  plnění ve výši
   ujednané ve smlouvě, došlo-li k úrazu pojištěného.
 
   § 2845
 
   Pojistitel  má právo odmítnout poskytnutí pojistného plnění, došlo-li k 
   úrazu  pojištěného v souvislosti s činem, pro který byl pojištěný uznán
   vinným  úmyslným  trestným  činem,  nebo  kterým  si úmyslně ublížil na
   zdraví.
 
   § 2846
 
   (1)  Pojistitel  má  právo snížit pojistné plnění až na jednu polovinu,
   došlo-li  k úrazu následkem toho, že poškozený požil alkohol nebo požil
   návykovou  látku nebo přípravek takovou látku obsahující, odůvodňují-li
   to  okolnosti,  za  nichž  k  úrazu  došlo.  Měl-li však takový úraz za
   následek  smrt  poškozeného, má pojistitel právo snížit pojistné plnění
   jen  tehdy,  došlo-li  k  úrazu v souvislosti s činem poškozeného, jímž
   jinému způsobil těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
 
   (2)  Právo  podle odstavce 1 pojistitel nemá, obsahoval-li alkohol nebo
   návykovou  látku  lék, který pojištěný užil způsobem, který pojištěnému
   předepsal  lékař,  a  pokud  pojištěný nebyl lékařem nebo výrobcem léku
   upozorněn,  že  v  době působení léku nelze vykonávat činnost, v jejímž
   důsledku došlo k úrazu.
 
   Pododdíl 7
 
   Pojištění pro případ nemoci
 
   § 2847
 
   V pojištění pro případ nemoci hradí pojistitel za pojištěného oprávněné
   osobě  v  ujednaném  rozsahu náklady nebo ujednanou částku na zdravotní
   péči  vzniklé v důsledku nemoci nebo následku úrazu a úkonů souvisících
   se   zdravotním   stavem   pojištěného,   zejména   s  nemocí,  úrazem,
   těhotenstvím   a  preventivní  nebo  dispenzární  péčí  nebo  s  jinými
   skutečnostmi souvisejícími se zdravotním stavem pojištěného.
 
   § 2848
 
   Byla-li  ujednána čekací doba, může být určena v trvání nanejvýš do tří
   měsíců, v případě porodu, psychoterapie, zubních a ortopedických náhrad
   do  osmi  měsíců  a  pro  případ ošetřovatelské péče do tří let ode dne
   počátku pojištění.
 
   Pododdíl 8
 
   Pojištění majetku
 
   § 2849
 
   Není-li  při  pojištění  majetku ujednána pojistná hodnota, představuje
   pojistnou  hodnotu  obvyklá cena, kterou má majetek v době, ke které se
   určuje jeho hodnota.
 
   § 2850
 
   (1)  Je-li  pojištěna  hromadná  věc,  vztahuje se pojištění na všechny
   věci,  které  k  hromadné  věci  náleží  při  vzniku pojistné události.
   Ustanovení  o pojistné částce nebo limitu pojistného plnění, o pojistné
   hodnotě,  o  podpojištění a přepojištění se vztahují na celou hromadnou
   věc.  Vztahuje-li  se  pojištění  na  několik  hromadných věcí, určí se
   pojistná   částka   nebo   limit  pojistného  plnění  na  každý  soubor
   samostatně.
 
   (2) Je-li pojištěn soubor věcí, použije se odstavec 1 obdobně.
 
   § 2851
 
   (1)  Byl-li  majetek  pojistnou událostí poškozen nebo zničen, zdrží se
   osoba,  která  má  právo  na pojistné plnění, oprav poškozeného majetku
   nebo  odstraňování  zbytků  zničeného  majetku,  dokud s tím pojistitel
   neprojeví  souhlas.  Byla-li  ujednána  doba, do jejíhož uplynutí se má
   pojistitel  vyjádřit,  zaniká  tato povinnost nejpozději uplynutím této
   doby;  nebyla-li  ujednána,  zaniká  tato  povinnost,  nevyjádří-li  se
   pojistitel v době přiměřené okolnostem případu.
 
   (2)  Odstavec  1  se  nepoužije, je-li potřebné začít s opravou majetku
   nebo  s  odstraňováním  jeho zbytků dříve z důvodu bezpečnosti, ochrany
   zdraví nebo životního prostředí nebo z jiného závažného důvodu.
 
   § 2852
 
   (1)  Zjistí-li  po  události, z níž uplatňuje právo na pojistné plnění,
   pojistník  nebo  jiná  oprávněná  osoba,  že  byl nalezen ztracený nebo
   odcizený majetek, jehož se tato událost týká, oznámí to pojistiteli bez
   zbytečného odkladu. Majetek se však za nalezený nepovažuje, pokud
 
   a)  byla  pozbyta  jeho držba a nelze-li ji buď vůbec znovu nabýt, nebo
   lze-li ji dosáhnout jen s nepřiměřenými obtížemi nebo náklady, nebo
 
   b)  věc  byla poškozena do té míry, že jako taková zanikla, nebo ji lze
   opravit jen s nepřiměřenými náklady.
 
   (2)  Poskytl-li pojistitel po vzniku pojistné události pojistné plnění,
   nepřechází na něho vlastnické právo k pojištěnému majetku, ale má právo
   na vydání toho, co na pojistném plnění poskytl. Oprávněná osoba si však
   může  odečíst náklady účelně vynaložené na odstranění závad vzniklých v 
   době, kdy byla zbavena možnosti s majetkem nakládat.
 
   § 2853
 
   Přepojištění
 
   (1) Převyšuje-li pojistná částka pojistnou hodnotu pojištěného majetku,
   mají  pojistitel  i  pojistník  právo  navrhnout druhé straně, aby byla
   pojistná  částka  snížena při současném poměrném snížení pojistného pro
   další  pojistné  období,  následující po této změně. Nepřijme-li strana
   návrh do jednoho měsíce ode dne, kdy jej obdržela, pojištění zaniká.
 
   (2)  Převyšuje-li pojistná částka pojistnou hodnotu pojištěného majetku
   a bylo-li ujednáno jednorázové pojistné, má pojistitel právo domáhat se
   snížení  pojistné  částky  pod  podmínkou,  že  bude  poměrně sníženo i 
   pojistné,  a  pojistník  má  právo  domáhat  se  snížení pojistného pod
   podmínkou, že bude poměrně snížena i pojistná částka.
 
   § 2854
 
   Podpojištění
 
   Je-li  pojistná  částka  v  době  pojistné  události nižší než pojistná
   hodnota  pojištěného  majetku,  sníží  pojistitel  pojistné  plnění  ve
   stejném  poměru,  v  jakém  je  výše  pojistné  částky ke skutečné výši
   pojistné  hodnoty  pojištěného majetku; to neplatí, ujednají-li strany,
   že pojistné plnění sníženo nebude.
 
   § 2855
 
   Zvláštní ustanovení
 
   Je-li   ujednáno  pojištění  lidských  tkání  nebo  orgánů  určených  k 
   transplantaci podle jiného zákona, anebo lidské krve nebo jejích složek
   odebraných  za  účelem výroby krevních derivátů a pro použití u člověka
   podle  jiného  zákona, použijí se ustanovení § 2849 až 2854 obdobně. To
   platí i v případě, že je po smrti člověka pojištěno jeho tělo nebo jeho
   oddělená část.
 
   Pododdíl 9
 
   Pojištění právní ochrany
 
   § 2856
 
   (1)  Smlouvou  o  pojištění  právní  ochrany  se  pojistitel zavazuje v 
   ujednaném  rozsahu hradit náklady pojištěného spojené s uplatněním jeho
   práva a poskytovat služby s tím spojené.
 
   (2)  Bylo-li  pojištění právní ochrany ujednáno ve smlouvě uzavřené pro
   více  pojistných  nebezpečí  (sdružená  pojistná  smlouva), je ujednání
   platné,  uvede-li  se  ve zvláštní části smlouvy, kde se ujedná obsah a
   rozsah  pojištění  právní ochrany, jakož i výše pojistného za pojištění
   právní ochrany.
 
   (3) Pojištění právní ochrany lze ujednat pouze jako pojištění škodové.
 
   § 2857
 
   K  ujednáním  omezujícím  svobodu  pojištěného  ve  výběru  zástupce se
   nepřihlíží.
 
   § 2858
 
   Pojistitel zajistí, aby
 
   a) žádný z jeho zaměstnanců, které pověřil vyřizováním práv z pojištění
   právní  ochrany  nebo  právním  poradenstvím v tomto odvětví pojištění,
   nevykonával   současně  obdobnou  činnost  v  jiném  pojistném  odvětví
   provozovaném  pojistitelem,  který  smlouvu  o pojištění právní ochrany
   uzavřel;  to  platí  i  v případě, provozuje-li tuto obdobnou činnost v 
   jiném   pojistném   odvětví   jiný   pojistitel  provozující  neživotní
   pojištění,  který  je  ve vztahu k pojistiteli, který uzavřel smlouvu o 
   pojištění právní ochrany, osobou ovládanou nebo ovládající,
 
   b)   vyřizování   práv  z  pojištění  prováděla  osoba  na  pojistiteli
   nezávislá, uvedená ve smlouvě, nebo
 
   c)  oprávněná  osoba  měla  okamžikem  vzniku  práva na pojistné plnění
   možnost vybrat si zástupce k ochraně svých zájmů.
 
   § 2859
 
   (1)  Pojistitel je povinen uzavřít s pojistníkem smlouvu o rozhodci pro
   řešení  sporů  vyplývajících  z  pojištění  právní  ochrany, pokud o to
   pojistník  požádá.  Na  právo domáhat se uzavření rozhodčí smlouvy musí
   být pojistník v pojistné smlouvě upozorněn.
 
   (2)   Dojde-li  mezi  pojistitelem  a  pojistníkem  při  řešení  sporné
   záležitosti   ke  střetu  zájmů  nebo  neshodě  při  urovnávání  takové
   záležitosti,  má  pojistitel  povinnost  poučit pojistníka o jeho právu
   podle odstavce 1 a možnosti řešit spor v rozhodčím řízení.
 
   § 2860
 
   Ustanovení § 2857 až 2859 se nepoužijí při
 
   a)  pojištění  právní  ochrany  týkajícím se provozu námořních plavidel
   nebo pojistných nebezpečí vznikajících v souvislosti s tímto provozem,
 
   b) zastupování pojištěného, je-li taková činnost současně vykonávána ve
   vlastním zájmu pojistitele v rámci pojištění odpovědnosti za škodu, a
 
   c)  pojištění  právní  ochrany poskytovaném pojistitelem jako doplněk k 
   pojištění  pomoci  osobám, které se dostanou do nesnází během cestování
   nebo při pobytu mimo místo jejich bydliště.
 
   Pododdíl 10
 
   Pojištění odpovědnosti
 
   § 2861
 
   (1) Z pojištění odpovědnosti má pojištěný právo, aby za něho pojistitel
   v  případě  pojistné  události  nahradil poškozenému škodu, popřípadě i 
   jinou  újmu,  v  rozsahu  a  ve  výši  určené  zákonem  nebo  smlouvou,
   vznikla-li povinnost k náhradě pojištěnému.
 
   (2)  Poškozenému  vzniká právo na plnění proti pojistiteli, jen bylo-li
   to ujednáno, anebo stanoví-li tak jiný zákon.
 
   (3) Pojištění lze ujednat jen jako pojištění škodové.
 
   § 2862
 
   (1)  Pojištěný  oznámí  bez zbytečného odkladu pojistiteli vznik škodné
   události, skutečnost, že proti němu poškozený uplatnil právo na náhradu
   a vyjádří se ke své povinnosti nahradit vzniklou škodu, popřípadě újmu,
   k požadované náhradě a k její výši.
 
   (2)  Pojištěný oznámí pojistiteli bez zbytečného odkladu i to, že proti
   němu  bylo  v  souvislosti  se  škodnou  událostí  zahájeno řízení před
   orgánem  veřejné  moci  nebo  rozhodčí řízení; zároveň mu sdělí, kdo je
   jeho  právním  zástupcem  a  zpraví  pojistitele o průběhu i výsledcích
   řízení.  V  řízení  o  náhradě  postupuje  pojištěný v souladu s pokyny
   pojistitele; náklady řízení hradí pojištěnému pojistitel.
 
   § 2863
 
   Pojistitel má právo škodnou událost za pojištěného projednávat, jakmile
   mu  byla  oznámena.  Pojistitel má právo vyžadovat od poškozeného údaje
   uvedené v § 2777 odst. 3.
 
   § 2864
 
   Pojistitel  má  právo  zjišťovat  při  šetření  škodné události údaje o 
   zdravotním  stavu  nebo o příčině smrti poškozeného, udělí-li mu k tomu
   poškozený nebo jiná oprávněná osoba souhlas; § 2828 se použije obdobně.
 
   § 2865
 
   (1)   Nebyl-li   ujednán  limit  pojistného  plnění,  hradí  pojistitel
   poškozenému  škodu,  popřípadě  jinou  újmu,  v  plné výši. Nahradil-li
   pojištěný  škodu  nebo  újmu,  na  niž  se vztahuje pojištění, má proti
   pojistiteli  právo na náhradu až do výše, do které by jinak byl povinen
   plnit poškozenému pojistitel.
 
   (2) Ujedná-li pojistitel s poškozeným, že mu poskytne, jde-li o práva s 
   povahou  opakovaného  plnění, jako jsou zejména právo na náhradu ztráty
   na  výdělku nebo nákladů na výživu pozůstalých, jednorázovou náhradu ve
   výši  určené  s  použitím  pojistně  matematických  metod, vyrovnají se
   jednorázovou  výplatou  tato  veškerá  již  vzniklá  i budoucí práva. K 
   takovému  ujednání  je  zapotřebí  souhlasu  pojištěného. Nemůže-li jej
   pojištěný udělit, není tohoto souhlasu zapotřebí.
 
   § 2866
 
   (1)  Způsobil-li  pojištěný  škodnou událost pod vlivem požití alkoholu
   nebo  použití návykové látky nebo přípravku takovou látku obsahujícího,
   má pojistitel proti němu právo na náhradu toho, co za něho plnil.
 
   (2)  Právo  podle odstavce 1 pojistitel nemá, obsahoval-li alkohol nebo
   návykovou  látku  lék, který pojištěný užil způsobem, který pojištěnému
   předepsal  lékař, a neupozornil-li lékař nebo výrobce léku poškozeného,
   že  v  době  působení  léku  nelze vykonávat činnost, v jejímž důsledku
   škodnou událost způsobil.
 
   § 2867
 
   Souvisí-li   pojištění   s  vlastnickým  právem  a  nebylo-li  výslovně
   ujednáno,   že   pojištění  změnou  vlastnictví  nebo  spoluvlastnictví
   nezaniká, zanikne pojištění dnem oznámení této změny pojistiteli.
 
   Pododdíl 11
 
   Pojištění úvěru nebo záruky
 
   § 2868
 
   (1)  Pojištění  úvěru se ujednává na ochranu před majetkovými důsledky,
   které  mohou  pojištěnému  vzniknout nesplácením poskytnutých peněžních
   prostředků dlužníkem.
 
   (2)  Pojištění  záruky  se  ujednává  pro  případ plnění z ručitelského
   závazku  pojištěného, propadnutí kauce či jistoty, anebo plnění z kauce
   či jistoty nebo z jiného obdobného ujednaného důvodu.
 
   (3) Pojištění úvěru nebo záruky lze ujednat jen jako pojištění škodové.
 
   § 2869
 
   Neoznámí-li  osoba, které vzniklo na pojistné plnění právo, pojistiteli
   vznik  škodné  události  ve  lhůtě  ujednané  v  smlouvě, soud právo na
   pojistné  plnění  nepřizná,  namítne-li  pojistitel  opožděné  oznámení
   škodné události.
 
   § 2870
 
   Pojištění  úvěru  se  státní  podporou  se řídí tímto zákonem a zákonem
   upravujícím pojišťování a financování vývozu se státní podporou.
 
   Pododdíl 12
 
   Pojištění finančních ztrát
 
   § 2871
 
   (1) Předmětem pojištění finančních ztrát jsou vynaložené náklady, které
   vznikly v důsledku škodné události, nebo ušlý zisk, anebo jiné finanční
   ztráty určené ve smlouvě.
 
   (2)  Pojištění finančních ztrát lze ujednat jako pojištění škodové nebo
   obnosové.
 
   § 2872
 
   Pojištění velkého pojistného rizika
 
   (1)   Pojišťuje-li   pojistitel  velké  pojistné  riziko  v  neživotním
   pojištění  podle  jiného  zákona  upravujícího  pojišťovnictví,  lze se
   odchýlit  od  jakéhokoli  ustanovení  této  části ve prospěch kterékoli
   strany, vyžaduje-li to účel a povaha pojištění.
 
   (2)   Pojištění  velkého  pojistného  rizika  lze  ujednat  pouze  jako
   pojištění škodové.
 
   Oddíl 3
 
   Sázka, hra a los
 
   Pododdíl 1
 
   Sázka
 
   § 2873
 
   Základní ustanovení
 
   (1)  Sázkou  se  alespoň  jedna strana zavazuje vůči druhé plnit výhru,
   ukáže-li  se nesprávným její tvrzení o skutečnosti stranám neznámé nebo
   ukáže-li se tvrzení druhé strany o této události správným.
 
   (2) Má-li strana, jejíž tvrzení se ukáže správným, jistotu o výsledku a
   zatají-li to druhé straně, je sázka neplatná.
 
   § 2874
 
   Nebyla-li výhra dána, nemůže ji vyhrávající strana vymáhat.
 
   § 2875
 
   Byla-li  výhra  dána,  nemůže  ji  prohrávající strana vymáhat zpět. To
   neplatí,  pokud prohrávající stranou byla zjevně osoba s nedostatečnými
   duševními nebo rozumovými schopnostmi.
 
   § 2876
 
   Byla-li  dána  výhra  vzhledem  k  okolnostem  případu  a  postavení  i 
   možnostem  stran  zjevně přemrštěná, může ji soud na návrh prohrávající
   strany přiměřeně snížit.
 
   § 2877
 
   Vymáhat nelze ani pohledávku ze zápůjčky nebo úvěru poskytnutých vědomě
   k  sázce. To neplatí, dala-li zápůjčku nebo úvěr osoba s nedostatečnými
   duševními nebo rozumovými schopnostmi.
 
   § 2878
 
   Pohledávka  ze  sázky  nebo  ze zápůjčky či úvěru poskytnutých vědomě k 
   sázce,  kterou  nelze vymáhat, nemůže být platně zajištěna. Byl-li dluh
   odpovídající takové pohledávce uznán, nepřihlíží se k tomu.
 
   § 2879
 
   Ustanovení  o  sázce  se  nepoužijí, byla-li v souvislosti s podnikáním
   stran  ujednána  smlouva  o  dodávce  movité  věci tak, že věc nemá být
   dodána,  ale  má  být  zaplacen jen rozdíl mezi smluvenou cenou a tržní
   cenou  v  době dodání. To platí i tehdy, nebylo-li dodání věci smlouvou
   přímo vyloučeno, ale z poměrů, které musí být stranám známy, je zřejmé,
   že se stranám jedná jen o získání takového rozdílu.
 
   § 2880
 
   Ustanovení  o sázce se nepoužijí, byla-li smlouva uzavřena na komoditní
   burze,  na  regulovaném  trhu,  v mnohostranném obchodním systému anebo
   jedná-li  se o smlouvu mezi podnikateli a jejím předmětem je investiční
   nástroj podle zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu.
 
   Pododdíl 2
 
   Hra
 
   § 2881
 
   O  hře  platí  ustanovení  o  sázce  obdobně;  jedná-li  se  však o hru
   vyžadující pouze zručnost nebo tělesná cvičení obou stran, použije se z 
   ustanovení o sázce jen § 2875.
 
   Pododdíl 3
 
   Los
 
   § 2882
 
   O  losu  platí  ustanovení  o  sázce  obdobně.  Tato ustanovení se však
   nepoužijí,  má-li  být  losem  rozhodnut  spor, rozdělena společná věc,
   anebo rozhodnuto hlasování.
 
   Pododdíl 4
 
   Společné ustanovení
 
   § 2883
 
   Ustanovení  o  nevymahatelnosti  pohledávek  ze  sázky, hry nebo losu a
   ustanovení o pravomoci soudu výhru snížit se nepoužijí na pohledávky ze
   sázky,   hry  nebo  loterie  provozovaných  státem  nebo  podléhajících
   úřednímu povolení.
 
   Díl 16
 
   Závazky z právního jednání jedné osoby
 
   Oddíl 1
 
   Veřejný příslib
 
   Pododdíl 1
 
   Příslib odměny
 
   § 2884
 
   Příslib  odměny  za  nějaký  výkon  učiněný  vůči  osobě blíže neurčené
   zavazuje přislibujícího tehdy, byl-li příslib veřejně vyhlášen.
 
   § 2885
 
   (1)  Nezřekl-li se přislibující práva veřejný příslib odvolat, může jej
   odvolat před provedením výkonu v téže formě, v jaké byl veřejný příslib
   učiněn; není-li to možné, pak ve formě stejně účinné.
 
   (2)  Odvolání  není  účinné  vůči tomu, kdo výkon již byl se zřetelem k 
   veřejnému  příslibu  provedl, jestliže v té době o odvolání nevěděl ani
   nemusel vědět.
 
   § 2886
 
   (1)  Splní-li  podmínky  veřejného příslibu několik osob, náleží odměna
   tomu,  kdo  výkon  provedl  nejdříve, ledaže z veřejného příslibu plyne
   jiná vůle přislibujícího.
 
   (2) Splní-li podmínky veřejného příslibu několik osob současně, rozdělí
   přislibující  mezi  ně odměnu rovným dílem, ledaže z veřejného příslibu
   plyne jiná vůle přislibujícího.
 
   (3)  Odstavec  2  nebrání dohodě odměněných o jiném rozdělení odměny, a
   není-li  takové  dohody,  právu  každého  z  odměněných  požadovat vůči
   ostatním  takové  části  odměny,  která  odpovídá poměru, v jakém se na
   dosaženém výsledku podílel.
 
   Pododdíl 2
 
   Vypsání ceny
 
   § 2887
 
   (1)  Přislibuje-li  se odměna vypsáním ceny za výkon co možná nejlepší,
   je  veřejný  příslib  platný, uvede-li se v něm také doba, po kterou se
   lze o cenu ucházet.
 
   (2)  Není-li  dále  stanoveno  jinak, platí o vypsání ceny ustanovení o 
   příslibu odměny.
 
   § 2888
 
   (1) Vypsání ceny lze odvolat jen ze závažných důvodů.
 
   (2)  Odvolal-li přislibující vypsání ceny, odškodní přiměřeně toho, kdo
   před  odvoláním  podmínky  veřejného  příslibu  alespoň  zčásti splnil.
   Upozornění na toto právo uvede přislibující v odvolání, neučinil-li tak
   již při vypsání ceny.
 
   § 2889
 
   Neuvedl-li  přislibující při vypsání ceny, kdo posoudí splnění podmínek
   veřejného  příslibu a podle jakých měřítek a kdo a v jaké lhůtě provede
   ocenění, posoudí a ocení splnění podmínek přislibující sám.
 
   Oddíl 2
 
   Slib odškodnění
 
   § 2890
 
   Slibem  odškodnění se slibující zavazuje nahradit příjemci slibu škodu,
   vznikne-li  mu  z  jeho  určitého  jednání, o něž ho slibující žádá a k 
   němuž příjemce slibu není povinen.
 
   § 2891
 
   (1)   Závazek   slibujícího  vzniká  doručením  prohlášení  slibujícího
   příjemci slibu.
 
   (2)  Příjemce  slibu  uskuteční  jednání, o nějž ho slibující žádá, jen
   zavázal-li se k němu.
 
   § 2892
 
   Slibující  nahradí  náklady  a  veškerou  škodu,  které  příjemci slibu
   vzniknou v souvislosti s jednáním, o něž jej slibující požádal.
 
   § 2893
 
   Příjemce  slibu  učiní  včas  na  účet slibujícího taková opatření, aby
   rozsah škody byl co nejmenší.
 
   HLAVA III
 
   ZÁVAZKY Z DELIKTŮ
 
   Díl 1
 
   Náhrada majetkové a nemajetkové újmy
 
   Oddíl 1
 
   Základní ustanovení
 
   § 2894
 
   (1)  Povinnost  nahradit  jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě
   újmy na jmění (škody).
 
   (2)  Nebyla-li  povinnost  odčinit  jinému  nemajetkovou  újmu výslovně
   ujednána,  postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových
   případech   se   povinnost   nahradit   nemajetkovou  újmu  poskytnutím
   zadostiučinění  posoudí  obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit
   škodu.
 
   § 2895
 
   Škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech
   stanovených zvlášť zákonem.
 
   § 2896
 
   Oznámí-li  někdo,  že  svoji povinnost k náhradě újmy vůči jiným osobám
   vylučuje  nebo  omezuje,  nepřihlíží  se k tomu. Učiní-li to však ještě
   před  vznikem  újmy,  může  být takové oznámení posouzeno jako varování
   před nebezpečím.
 
   § 2897
 
   Vzdá-li  se  někdo  práva domáhat se náhrady škody vzniklé na pozemku a
   je-li  vzdání zapsáno do veřejného seznamu, působí to i proti pozdějším
   vlastníkům.
 
   § 2898
 
   Nepřihlíží  se k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost
   k  náhradě  újmy  způsobené  člověku na jeho přirozených právech, anebo
   způsobené  úmyslně  nebo  z  hrubé  nedbalosti;  nepřihlíží  se  ani  k 
   ujednání,  které  předem  vylučuje  nebo omezuje právo slabší strany na
   náhradu jakékoli újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani
   platně vzdát.
 
   § 2899
 
   Kdo  pro  sebe  přijal  nebezpečí  oběti,  byť  tak  učinil za takových
   okolností,  že  to lze považovat za neprozřetelné, nevzdal se tím práva
   na náhradu proti tomu, kdo újmu způsobil.
 
   Prevence
 
   § 2900
 
   Vyžadují-li  to  okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je
   každý  povinen  počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné
   újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.
 
   § 2901
 
   Vyžadují-li  to  okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má
   povinnost  zakročit  na  ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou
   situaci  nebo  kdo  nad  ní  má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha
   poměru  mezi  osobami.  Stejnou  povinnost má ten, kdo může podle svých
   možností  a  schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět,
   že   hrozící  závažností  zjevně  převyšuje,  co  je  třeba  k  zákroku
   vynaložit.
 
   § 2902
 
   Kdo  porušil  právní povinnost, nebo kdo může a má vědět, že ji poruší,
   oznámí  to  bez  zbytečného  odkladu  osobě,  které  z  toho  může újma
   vzniknout,  a  upozorní  ji  na  možné  následky.  Splní-li  oznamovací
   povinnost,  nemá  poškozený  právo  na  náhradu  té újmy, které mohl po
   oznámení zabránit.
 
   § 2903
 
   (1)  Nezakročí-li  ten,  komu  újma  hrozí, k jejímu odvrácení způsobem
   přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit.
 
   (2) Při vážném ohrožení může ohrožený požadovat, aby soud uložil vhodné
   a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy.
 
   § 2904
 
   Náhoda
 
   Újmu  způsobenou  náhodou  nahradí  ten,  kdo  dal ze své viny k náhodě
   podnět,  zejména  tím, že poruší příkaz nebo poškodí zařízení, které má
   nahodilé újmě zabránit.
 
   § 2905
 
   Nutná obrana
 
   Kdo  odvrací od sebe nebo od jiného bezprostředně hrozící nebo trvající
   protiprávní  útok a způsobí přitom útočníkovi újmu, není povinen k její
   náhradě.  To neplatí, je-li zjevné, že napadenému hrozí vzhledem k jeho
   poměrům  újma  jen  nepatrná  nebo  obrana je zcela zjevně nepřiměřená,
   zejména vzhledem k závažnosti újmy útočníka způsobené odvracením útoku.
 
   § 2906
 
   Krajní nouze
 
   Kdo  odvrací  od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí újmy, není
   povinen  k  náhradě  újmy  tím způsobené, nebylo-li za daných okolností
   možné odvrátit nebezpečí jinak nebo nezpůsobí-li následek zjevně stejně
   závažný  nebo  ještě  závažnější  než  újma,  která  hrozila, ledaže by
   majetek  i  bez  jednání  v nouzi podlehl zkáze. To neplatí, vyvolal-li
   nebezpečí vlastní vinou sám jednající.
 
   § 2907
 
   Při  posouzení,  zda někdo jednal v nutné obraně, anebo v krajní nouzi,
   se  přihlédne  i k omluvitelnému vzrušení mysli toho, kdo odvracel útok
   nebo jiné nebezpečí.
 
   § 2908
 
   Kdo  odvracel  hrozící  újmu,  má  právo na náhradu účelně vynaložených
   nákladů  a na náhradu újmy, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož
   zájmu jednal, nanejvýš však v rozsahu přiměřeném tomu, co odvrátil.
 
   Oddíl 2
 
   Povinnost nahradit škodu
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 2909
 
   Porušení dobrých mravů
 
   Škůdce,  který  poškozenému  způsobí  škodu  úmyslným porušením dobrých
   mravů,  je  povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce
   povinen  škodu  nahradit,  jen  sledoval-li  jako hlavní účel poškození
   jiného.
 
   § 2910
 
   Porušení zákona
 
   Škůdce,  který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a
   zasáhne  tak  do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co
   tím  způsobil.  Povinnost  k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do
   jiného   práva   poškozeného  zaviněným  porušením  zákonné  povinnosti
   stanovené na ochranu takového práva.
 
   Domněnka nedbalosti
 
   § 2911
 
   Způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se
   za to, že škodu zavinil z nedbalosti.
 
   § 2912
 
   (1)  Nejedná-li  škůdce,  jak  lze  od  osoby  průměrných  vlastností v 
   soukromém styku důvodně očekávat, má se za to, že jedná nedbale.
 
   (2)  Dá-li  škůdce  najevo  zvláštní znalost, dovednost nebo pečlivost,
   nebo  zaváže-li  se  k činnosti, k níž je zvláštní znalosti, dovednosti
   nebo  pečlivosti zapotřebí, a neuplatní-li tyto zvláštní vlastnosti, má
   se za to, že jedná nedbale.
 
   § 2913
 
   Porušení smluvní povinnosti
 
   (1)  Poruší-li  strana  povinnost  ze  smlouvy,  nahradí  škodu  z toho
   vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané
   povinnosti zjevně sloužit.
 
   (2)  Povinnosti  k  náhradě  se  škůdce  zprostí,  prokáže-li, že mu ve
   splnění  povinnosti  ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná
   nepředvídatelná  a  nepřekonatelná  překážka  vzniklá nezávisle na jeho
   vůli.  Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v 
   době,  kdy  byl  škůdce  s  plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani
   překážka,  kterou  byl  škůdce  podle smlouvy povinen překonat, ho však
   povinnosti k náhradě nezprostí.
 
   § 2914
 
   Kdo  při  své  činnosti  použije  zmocněnce,  zaměstnance  nebo  jiného
   pomocníka,  nahradí  škodu  jím  způsobenou stejně, jako by ji způsobil
   sám.  Zavázal-li  se  však  někdo při plnění jiné osoby provést určitou
   činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná
   osoba  nepečlivě  vybrala  nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za
   splnění jeho povinnosti k náhradě škody.
 
   Škoda způsobená několika osobami
 
   § 2915
 
   (1)  Je-li  k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a
   nerozdílně;  je-li  některý  ze  škůdců  povinen  podle jiného zákona k 
   náhradě  jen  do  určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a
   nerozdílně  v  tomto  rozsahu.  To  platí  i v případě, že se více osob
   dopustí  samostatných  protiprávních  činů, z nichž mohl každý způsobit
   škodlivý  následek  s  pravděpodobností  blížící se jistotě, a nelze-li
   určit, která osoba škodu způsobila.
 
   (2)   Jsou-li  pro  to  důvody  zvláštního  zřetele  hodné,  může  soud
   rozhodnout,  že  škůdce  nahradí  škodu  podle  své účasti na škodlivém
   následku;   nelze-li   účast   přesně   určit,   přihlédne  se  k  míře
   pravděpodobnosti.  Takto  nelze  rozhodnout,  pokud  se  některý škůdce
   vědomě  účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo je podněcoval či
   podporoval  nebo  pokud  lze  připsat  celou  škodu každému škůdci, byť
   jednali nezávisle, nebo má-li škůdce hradit škodu způsobenou pomocníkem
   a vznikla-li povinnost k náhradě také pomocníkovi.
 
   § 2916
 
   Kdo je povinen k náhradě škody společně a nerozdílně s jinými, vypořádá
   se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody.
 
   § 2917
 
   Kdo  je  povinen  k  náhradě  škody způsobené jinou osobou, má proti ní
   postih.
 
   § 2918
 
   Vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se
   přičítají  poškozenému,  povinnost  škůdce  nahradit  škodu  se poměrně
   sníží.  Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé
   strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.
 
   § 2919
 
   Obohatil-li  se  škůdce  na úkor poškozeného protiprávním činem nebo na
   základě  jiné skutečnosti, která způsobila škodu, je škůdcovo obohacení
   i   po   promlčení  práva  poškozeného  na  náhradu  škody  bezdůvodné.
   Promlčí-li  se  právo  poškozeného  na náhradu škody, může se poškozený
   domáhat, aby mu škůdce vydal, co získal, podle ustanovení o bezdůvodném
   obohacení.
 
   Pododdíl 2
 
   Zvláštní ustanovení
 
   Škoda způsobená tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání
 
   § 2920
 
   (1) Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen
   duševní   poruchou,  nahradí  způsobenou  škodu,  pokud  byl  způsobilý
   ovládnout  své  jednání  a  posoudit  jeho následky; poškozenému náleží
   náhrada škody i tehdy, nebránil-li se škůdci ze šetrnosti k němu.
 
   (2)  Nebyl-li nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo
   je  stižen duševní poruchou, způsobilý ovládnout své jednání a posoudit
   jeho  následky,  má poškozený právo na náhradu, je-li to spravedlivé se
   zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného.
 
   § 2921
 
   Společně  a  nerozdílně  se  škůdcem  nahradí  škodu i ten, kdo nad ním
   zanedbal  náležitý  dohled.  Není-li  škůdce povinen k náhradě, nahradí
   poškozenému škodu ten, kdo nad škůdcem zanedbal dohled.
 
   § 2922
 
   Kdo  se  uvede  vlastní vinou do takového stavu, že není s to ovládnout
   své  jednání  nebo  posoudit jeho následky, nahradí škodu v tomto stavu
   způsobenou.  Společně  a  nerozdílně  s ním nahradí škodu ti, kteří jej
   vlastní vinou do tohoto stavu přivedli.
 
   § 2923
 
   Škoda způsobená osobou s nebezpečnými vlastnostmi
 
   Kdo  se  vědomě  ujme osoby nebezpečných vlastností tak, že jí bez její
   nutné  potřeby  poskytne útulek nebo jí svěří určitou činnost, ať již v 
   domácnosti,  provozovně  či na jiném podobném místě, nahradí společně a
   nerozdílně s ní škodu způsobenou v takovém místě nebo při této činnosti
   někomu jinému nebezpečnou povahou takové osoby.
 
   § 2924
 
   Škoda z provozní činnosti
 
   Kdo  provozuje  závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti,
   nahradí  škodu  vzniklou  z  provozu,  ať  již  byla  způsobena vlastní
   provozní  činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí.
   Povinnosti  se  zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou
   lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.
 
   § 2925
 
   Škoda způsobená provozem zvlášť nebezpečným
 
   (1)  Kdo provozuje závod nebo jiné zařízení zvláště nebezpečné, nahradí
   škodu   způsobenou   zdrojem  zvýšeného  nebezpečí;  provoz  je  zvlášť
   nebezpečný,  nelze-li  předem  rozumně  vyloučit možnost vzniku závažné
   škody  ani  při  vynaložení  řádné  péče.  Jinak se povinnosti zprostí,
   prokáže-li,  že škodu způsobila zvnějšku vyšší moc nebo že ji způsobilo
   vlastní  jednání  poškozeného  nebo neodvratitelné jednání třetí osoby;
   ujednají-li se další důvody zproštění, nepřihlíží se k tomu.
 
   (2)  Je-li  z  okolností  zřejmé,  že  provoz významně zvýšil nebezpečí
   vzniku škody, ačkoli lze důvodně poukázat i na jiné možné příčiny, soud
   zaváže   provozovatele  k  náhradě  škody  v  rozsahu,  který  odpovídá
   pravděpodobnosti způsobení škody provozem.
 
   (3)  Má  se  za to, že provoz je zvláště nebezpečný, pokud se provozuje
   továrním způsobem nebo pokud se při něm výbušná nebo podobně nebezpečná
   látka používá nebo se s ní nakládá.
 
   § 2926
 
   Škoda na nemovité věci
 
   Kdo, byť oprávněně provádí nebo zajišťuje práce, jimiž se jinému působí
   škoda na nemovité věci, nebo jimiž se držba nemovité věci znemožní nebo
   podstatně ztíží, nahradí škodu z toho vzniklou.
 
   Škoda z provozu dopravních prostředků
 
   § 2927
 
   (1)  Kdo  provozuje  dopravu,  nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou
   tohoto  provozu.  Stejnou  povinnost  má  i  jiný provozovatel vozidla,
   plavidla  nebo  letadla,  ledaže  je takový dopravní prostředek poháněn
   lidskou silou.
 
   (2)  Povinnosti nahradit škodu se nemůže provozovatel zprostit, byla-li
   škoda  způsobena  okolnostmi,  které  mají  původ  v  provozu. Jinak se
   zprostí,  prokáže-li,  že  škodě  nemohl  zabránit  ani  při vynaložení
   veškerého úsilí, které lze požadovat.
 
   § 2928
 
   Je-li  dopravní  prostředek v opravě, považuje se za jeho provozovatele
   osoba, která dopravní prostředek převzala k opravě.
 
   § 2929
 
   Místo   provozovatele   nahradí   škodu  ten,  kdo  použije  dopravního
   prostředku  bez  vědomí  nebo  proti  vůli  provozovatele. Provozovatel
   nahradí  škodu  společně  a  nerozdílně  s  ním,  pokud mu takové užití
   dopravního prostředku z nedbalosti umožnil.
 
   § 2930
 
   Nelze-li  provozovatele  určit,  platí,  že  jím je vlastník dopravního
   prostředku.
 
   § 2931
 
   Vznikla-li   škoda  na  věci  jejím  odcizením  nebo  ztrátou,  nahradí
   provozovatel   tuto  škodu,  jen  pokud  poškozený  neměl  možnost  věc
   opatrovat.
 
   § 2932
 
   Střetnou-li  se  provozy  dvou  nebo více provozovatelů a jedná-li se o 
   vypořádání mezi těmito provozovateli, vypořádají se provozovatelé podle
   své účasti na způsobení vzniklé škody.
 
   Škoda způsobená zvířetem
 
   § 2933
 
   Způsobí-li  škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho
   dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se
   zatoulalo  nebo  uprchlo.  Osoba,  které  zvíře bylo svěřeno nebo která
   zvíře  chová  nebo  jinak  používá,  nahradí  škodu způsobenou zvířetem
   společně a nerozdílně s vlastníkem.
 
   § 2934
 
   Slouží-li  domácí zvíře vlastníku k výkonu povolání či k jiné výdělečné
   činnosti  nebo  k  obživě,  anebo  slouží-li jako pomocník pro osobu se
   zdravotním  postižením,  zprostí  se  vlastník  povinnosti  k  náhradě,
   prokáže-li,  že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost,
   anebo  že  by  škoda  vznikla  i při vynaložení potřebné pečlivosti. Za
   týchž  podmínek  se  povinnosti  k náhradě zprostí i ten, komu vlastník
   zvíře svěřil.
 
   § 2935
 
   (1)  Odňala-li  třetí  osoba svémocně zvíře vlastníku nebo osobě, které
   vlastník  zvíře  svěřil,  nahradí třetí osoba škodu způsobenou zvířetem
   sama,  prokáže-li  vlastník nebo osoba, které vlastník zvíře svěřil, že
   odnětí nemohli rozumně zabránit; jinak společně a nerozdílně s nimi.
 
   (2) Kdo zvíře svémocně odňal, nemůže se zprostit povinnosti k náhradě.
 
   Škoda způsobená věcí
 
   § 2936
 
   Kdo  je povinen někomu něco plnit a použije při tom vadnou věc, nahradí
   škodu   způsobenou   vadou  věci.  To  platí  i  v  případě  poskytnutí
   zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb.
 
   § 2937
 
   (1)  Způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad věcí
   měl  mít  dohled;  nelze-li  takovou osobu jinak určit, platí, že jí je
   vlastník  věci.  Kdo prokáže, že náležitý dohled nezanedbal, zprostí se
   povinnosti k náhradě.
 
   (2)  Způsobila-li  škodu  věc  pádem  nebo  vyhozením  z místnosti nebo
   podobného  místa,  nahradí  škodu  společně  a nerozdílně s tím, kdo je
   povinen  k náhradě podle odstavce 1, i osoba, která takové místo užívá,
   a nelze-li ji určit, vlastník nemovité věci.
 
   § 2938
 
   (1) Při zřícení budovy nebo odloučení její části v důsledku vady budovy
   nebo nedostatečného udržování budovy nahradí její vlastník škodu z toho
   vzniklou.
 
   (2)  Společně  a  nerozdílně s ním hradí škodu předešlý vlastník, má-li
   škoda  příčinu v nedostatku vzniklém za trvání jeho vlastnického práva,
   na  nějž  nástupce  neupozornil,  a došlo-li ke škodě do roka od zániku
   jeho   vlastnického   práva.  To  neplatí,  pokud  se  jedná  o  takový
   nedostatek, o kterém nástupce musel vědět.
 
   Škoda způsobená vadou výrobku
 
   § 2939
 
   (1)  Škodu  způsobenou  vadou  movité věci určené k uvedení na trh jako
   výrobek  za  účelem prodeje, nájmu nebo jiného použití nahradí ten, kdo
   výrobek  nebo  jeho  součást  vyrobil,  vytěžil,  vypěstoval nebo jinak
   získal, a společně a nerozdílně s ním i ten, kdo výrobek nebo jeho část
   označil svým jménem, ochrannou známkou nebo jiným způsobem.
 
   (2)  Společně a nerozdílně s osobami uvedenými v odstavci 1 hradí škodu
   i  ten,  kdo výrobek dovezl za účelem jeho uvedení na trh v rámci svého
   podnikání.
 
   (3)  Škoda  na  věci  způsobená  vadou  výrobku  se  hradí jen v částce
   převyšující   částku  vypočtenou  z  500  EUR  kursem  devizového  trhu
   vyhlášeným  Českou  národní bankou v den, v němž škoda vznikla; není-li
   tento den znám, pak v den, kdy byla škoda zjištěna.
 
   § 2940
 
   (1)  Nelze-li  výrobce  určit  podle  §  2939,  nahradí  škodu  i každý
   dodavatel,  pokud  poškozenému  při uplatnění práva na náhradu škody do
   jednoho měsíce nesdělí, kdo je výrobcem nebo kdo mu výrobek dodal.
 
   (2)  Jedná-li se o dovezený výrobek, pak nahradí škodu každý dodavatel,
   i  když  je  výrobce  znám,  pokud poškozenému ve lhůtě nesdělí, kdo je
   dovozcem.
 
   § 2941
 
   (1)  Výrobek je ve smyslu § 2939 vadný, není-li tak bezpečný, jak to od
   něho  lze  rozumně  očekávat se zřetelem ke všem okolnostem, zejména ke
   způsobu, jakým je výrobek na trh uveden nebo nabízen, k předpokládanému
   účelu, jemuž má výrobek sloužit, jakož i s přihlédnutím k době, kdy byl
   výrobek uveden na trh.
 
   (2)  Výrobek  nelze považovat za vadný jen proto, že byl později uveden
   na trh výrobek dokonalejší.
 
   § 2942
 
   (1)  Povinnosti  k  náhradě  škody  způsobené  vadou  výrobku se škůdce
   zprostí,  jen prokáže-li, že škodu zavinil poškozený nebo ten, za jehož
   čin poškozený odpovídá.
 
   (2)   Povinnosti   k  náhradě  škody  se  tato  osoba  rovněž  zprostí,
   prokáže-li, že
 
   a) výrobek na trh neuvedla,
 
   b)  lze důvodně předpokládat s přihlédnutím ke všem okolnostem, že vada
   neexistovala  v  době,  kdy  byl výrobek na trh uveden, nebo že nastala
   později,
 
   c)   výrobek  nevyrobila  pro  prodej  nebo  jiný  způsob  použití  pro
   podnikatelské  účely,  ani  že výrobek nevyrobila nebo nešířila v rámci
   své podnikatelské činnosti,
 
   d)  vada výrobku je důsledkem plnění těch ustanovení právních předpisů,
   která jsou pro výrobce závazná, nebo
 
   e)  stav  vědeckých a technických znalostí v době, kdy uvedl výrobek na
   trh, neumožnil zjistit jeho vadu.
 
   (3) Kdo vyrobil součást výrobku, zprostí se povinnosti k náhradě škody,
   prokáže-li, že vadu způsobila konstrukce výrobku, do něhož byla součást
   zapracována, nebo že ji způsobil návod k výrobku.
 
   (4)  Vzdá-li  se  druhá strana předem práva na náhradu škody zcela nebo
   zčásti, nepřihlíží se k tomu.
 
   (5) K ujednáním odporujícím odstavcům 1 až 4 se nepřihlíží.
 
   § 2943
 
   Ustanovení  § 2939 až 2942 se nepoužijí, pokud vada způsobila poškození
   vadného  výrobku  nebo  poškození  věci  určené  a  užívané  převážně k 
   podnikatelským účelům.
 
   § 2944
 
   Škoda na převzaté věci
 
   Každý,  kdo od jiného převzal věc, která má být předmětem jeho závazku,
   nahradí  její  poškození,  ztrátu  nebo zničení, neprokáže-li, že by ke
   škodě došlo i jinak.
 
   § 2945
 
   Škoda na odložené věci
 
   (1)  Je-li  s  provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání
   věcí  a byla-li věc odložena na místě k tomu určeném nebo na místě, kam
   se takové věci obvykle ukládají, nahradí provozovatel poškození, ztrátu
   nebo  zničení  věci  tomu,  kdo  ji  odložil, popřípadě vlastníku věci.
   Stejně  nahradí  škodu  provozovatel  hlídaných  garáží  nebo  zařízení
   podobného  druhu, jedná-li se o dopravní prostředky v nich umístěné a o 
   jejich příslušenství.
 
   (2)  Neuplatní-li  se  právo  na  náhradu  škody  u  provozovatele  bez
   zbytečného  odkladu,  soud  je nepřizná, pokud provozovatel namítne, že
   právo  nebylo  uplatněno  včas.  Nejpozději  lze právo na náhradu škody
   uplatnit  do  patnácti  dnů  po  dni,  kdy  se  poškozený o škodě musel
   dozvědět.
 
   (3)  Byla-li  škoda  způsobena  na věci odložené v dopravním prostředku
   hromadné  dopravy,  nahradí  se  jen  podle  ustanovení o náhradě škody
   způsobené provozem dopravního prostředku.
 
   Škoda na vnesené věci
 
   § 2946
 
   (1)  Kdo  provozuje pravidelně ubytovací služby, nahradí škodu na věci,
   kterou  ubytovaný  vnesl  do  prostor  vyhrazených  k  ubytování nebo k 
   uložení  věcí,  popřípadě  na  věci,  která  tam  byla  pro ubytovaného
   vnesena.  To  platí  i  tehdy,  byla-li  věc za tím účelem ubytovatelem
   převzata.
 
   (2)  Prokáže-li ubytovatel, že by ke škodě došlo i jinak, nebo že škodu
   způsobil  ubytovaný  nebo osoba, která ubytovaného z jeho vůle provází,
   povinnosti  k  náhradě  škody se zprostí. K ujednáním o jiných důvodech
   zproštění se nepřihlíží.
 
   § 2947
 
   Povinnost nahradit škodu se nevztahuje na vozidla, na věci ponechané ve
   vozidle, ani na živá zvířata, ledaže je ubytovatel převzal do úschovy.
 
   § 2948
 
   (1)  Škoda  se  hradí do výše odpovídající stonásobku ceny ubytování za
   jeden den.
 
   (2)  Byla-li věc převzata do úschovy, odmítl-li ubytovatel úschovu věci
   v  rozporu  se  zákonem  nebo byla-li škoda způsobena ubytovatelem nebo
   tím, kdo v provozu pracuje, hradí se škoda bez omezení.
 
   § 2949
 
   (1) Neuplatní-li se právo na náhradu škody u ubytovatele bez zbytečného
   odkladu,  soud  je  nepřizná, pokud ubytovatel namítne, že právo nebylo
   uplatněno  včas.  Nejpozději  lze  právo  na  náhradu škody uplatnit do
   patnácti dnů po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět.
 
   (2)  Ustanovení  odstavce  1 se nepoužije, převzal-li ubytovatel věc do
   úschovy,  odmítl-li  ubytovatel  úschovu věci v rozporu se zákonem nebo
   způsobil-li škodu ubytovatel nebo ten, kdo v provozu pracuje.
 
   § 2950
 
   Škoda způsobená informací nebo radou
 
   Kdo  se  hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému
   výkonu nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, způsobí-li ji
   neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu
   v  záležitosti  svého vědění nebo dovednosti. Jinak se hradí jen škoda,
   kterou někdo informací nebo radou způsobil vědomě.
 
   Oddíl 3
 
   Způsob a rozsah náhrady
 
   Pododdíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 2951
 
   (1)  Škoda  se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře
   možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.
 
   (2)    Nemajetková   újma   se   odčiní   přiměřeným   zadostiučiněním.
   Zadostiučinění  musí  být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný
   způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.
 
   § 2952
 
   Hradí  se  skutečná  škoda  a  to,  co  poškozenému  ušlo  (ušlý zisk).
   Záleží-li  skutečná  škoda  ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho
   škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.
 
   § 2953
 
   Snížení náhrady
 
   (1)  Z  důvodů  zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně
   sníží. Vezme přitom zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním
   a  majetkovým  poměrům  člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni,
   jakož  i  k  poměrům  poškozeného.  Náhradu nelze snížit, byla-li škoda
   způsobena úmyslně.
 
   (2)  Odstavec  1  se  nepoužije, způsobil-li škodu ten, kdo se hlásil k 
   odbornému   výkonu   jako  příslušník  určitého  stavu  nebo  povolání,
   porušením odborné péče.
 
   § 2954
 
   Způsobil-li škůdce škodu úmyslným trestným činem, z něhož měl majetkový
   prospěch,  může  soud  na  návrh  poškozeného rozhodnout o uspokojení z 
   věcí, které škůdce z majetkového prospěchu nabyl, a to i nepodléhají-li
   jinak  výkonu  rozhodnutí.  Do  uspokojení práva na náhradu škody nesmí
   škůdce nakládat s takovými věcmi uvedenými v rozhodnutí.
 
   § 2955
 
   Nelze-li  výši  náhrady škody přesně určit, určí ji podle spravedlivého
   uvážení jednotlivých okolností případu soud.
 
   Pododdíl 2
 
   Náhrada při újmě na přirozených právech člověka
 
   Obecná ustanovení
 
   § 2956
 
   Vznikne-li  škůdci  povinnost  odčinit  člověku újmu na jeho přirozeném
   právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i 
   nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i 
   způsobené duševní útrapy.
 
   § 2957
 
   Způsob  a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly
   odčiněny  i  okolnosti  zvláštního  zřetele  hodné.  Jimi  jsou úmyslné
   způsobení  újmy,  zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky,
   zneužitím  závislosti  poškozeného  na  škůdci, násobením účinků zásahu
   jeho  uváděním  ve  veřejnou  známost,  nebo  v  důsledku  diskriminace
   poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ,
   víru  nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava
   poškozeného  ze  ztráty  života  nebo  vážného  poškození zdraví, pokud
   takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.
 
   Náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení
 
   § 2958
 
   Při  ublížení  na  zdraví  odčiní  škůdce  újmu  poškozeného  peněžitou
   náhradou,  vyvažující  plně  vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy;
   vznikla-li  poškozením  zdraví  překážka lepší budoucnosti poškozeného,
   nahradí  mu  škůdce  i  ztížení  společenského uplatnění. Nelze-li výši
   náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
 
   § 2959
 
   Při  usmrcení  nebo  zvlášť  závažném  ublížení na zdraví odčiní škůdce
   duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou
   náhradou  vyvažující  plně  jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto
   určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
 
   § 2960
 
   Náklady spojené s péčí o zdraví
 
   Škůdce  hradí  též  účelně  vynaložené  náklady spojené s péčí o zdraví
   poškozeného,  s  péčí  o  jeho  osobu  nebo jeho domácnost tomu, kdo je
   vynaložil;  požádá-li  o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou
   zálohu.
 
   § 2961
 
   Náklady pohřbu
 
   Škůdce  nahradí  tomu,  kdo  je  vynaložil, přiměřené náklady spojené s 
   pohřbem v rozsahu, v jakém nebyly uhrazeny veřejnou dávkou podle jiného
   právního  předpisu.  Přitom  se  přihlédne  k zvyklostem i k okolnostem
   jednotlivého případu.
 
   Peněžité dávky
 
   § 2962
 
   (1)  Náhrada  za  ztrátu  na  výdělku  po  dobu  pracovní  neschopnosti
   poškozeného  se hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným
   výdělkem  poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému
   bylo  vyplaceno  v  důsledku  nemoci  či  úrazu  podle  jiného právního
   předpisu.
 
   (2) Žáku nebo studentu náleží náhrada za ztrátu na výdělku ode dne, kdy
   měla  skončit  jeho  povinná  školní docházka, studium nebo příprava na
   povolání, po dobu
 
   a)  o  kterou se jeho povinná školní docházka, studium nebo příprava na
   povolání prodloužily následkem újmy na zdraví,
 
   b) neschopnosti následkem újmy na zdraví,
 
   c)  trvání  zdravotního  postižení  vzniklého následkem újmy na zdraví,
   které zpravidla brání úplnému zapojení do výdělečné činnosti, nebo
 
   d)  trvání  zdravotního  postižení  vzniklého následkem újmy na zdraví,
   které  částečně brání zapojení do výdělečné činnosti, pokud nezameškává
   vlastní vinou příležitost k výdělku výkonem práce pro něho vhodné.
 
   § 2963
 
   (1) Po skončení pracovní neschopnosti, případně při invaliditě, nahradí
   škůdce  poškozenému  jeho  ztrátu  peněžitým důchodem, který se stanoví
   vzhledem  k  rozdílu  mezi  výdělkem,  jakého  poškozený dosahoval před
   vznikem  újmy, a výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti
   s  přičtením  případného  invalidního  důchodu  podle  jiného  právního
   předpisu.  Dojde-li  ublížením  na zdraví k dlouhodobému zvýšení potřeb
   poškozeného,  stanoví  se  výše  peněžitého  důchodu i vzhledem k těmto
   potřebám.
 
   (2) Dosahuje-li poškozený po skončení pracovní neschopnosti výdělku jen
   s  vynaložením  většího úsilí nebo se zvýšenou námahou, které by, nebýt
   škodné  události,  jinak  nemusel  vynaložit,  odčiní  se  mu peněžitým
   důchodem  i  zvýšená  námaha  nebo úsilí. Při stanovení výše peněžitého
   důchodu  se  přihlédne  i ke zvyšování výdělků v daném oboru, jakož i k
   pravděpodobnému růstu výdělku poškozeného podle rozumného očekávání.
 
   (3)  Jsou-li  pro  to  vážné  důvody,  může soud rozhodnout, zda, jakým
   způsobem  a  do  jaké  výše  škůdce  zajistí  pohledávku poškozeného na
   peněžitý důchod; návrhy stran přitom není vázán.
 
   § 2964
 
   Náhrada  za  ztrátu  na důchodu náleží poškozenému ve výši rozdílu mezi
   důchodem,  na  který poškozenému vzniklo právo, a důchodem, na který by
   mu  bylo  vzniklo  právo,  jestliže  by do základu, z něhož byl vyměřen
   důchod, byla zahrnuta náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
   neschopnosti,  kterou  poškozený  pobíral  v době rozhodné pro vyměření
   důchodu.
 
   § 2965
 
   Konal-li  poškozený  bezplatně  práce pro jiného v jeho domácnosti nebo
   závodu, nahradí škůdce této jiné osobě peněžitým důchodem, oč přišla.
 
   § 2966
 
   (1)  Při  usmrcení  hradí  škůdce  peněžitým důchodem náklady na výživu
   pozůstalým, kterým zemřelý ke dni své smrti poskytoval nebo byl povinen
   poskytovat  výživu.  Náhrada  náleží  pozůstalým  ve  výši rozdílu mezi
   dávkami  důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu a tím, co
   by  poškozený  podle  rozumného  očekávání  mohl  pozůstalým  na těchto
   nákladech poskytovat, pokud by k jeho zranění nedošlo.
 
   (2)  Z  důvodu slušnosti lze přiznat příspěvek na výživné i jiné osobě,
   pokud  jí  usmrcený  poskytoval  takové  plnění,  ač k tomu nebyl podle
   zákona povinen.
 
   § 2967
 
   (1)  Při  výpočtu  náhrady  se  vychází z průměrného výdělku zemřelého;
   náhrada  nákladů  na  výživu  pozůstalým  nebo  jiným osobám však nesmí
   úhrnem  převýšit to, co by zemřelému náleželo jako náhrada za ztrátu na
   výdělku, případně na důchodu.
 
   (2)  Při  vyměření  náhrady  pozůstalým  se  přihlédne také k tomu, jak
   dlouho  by  usmrcený  pravděpodobně  žil,  nebýt  zranění. Při vyměření
   náhrady jiným osobám se přihlédne k tomu, jak dlouho by usmrcený plnění
   pravděpodobně poskytoval.
 
   § 2968
 
   Odbytné
 
   Je-li  pro  to  důležitý  důvod  a  žádá-li o to poškozený, přizná soud
   poškozenému namísto peněžitého důchodu odbytné.
 
   Pododdíl 3
 
   Zvláštní ustanovení
 
   § 2969
 
   Náhrada při poškození věci
 
   (1) Při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době
   poškození  a  zohlední  se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení
   funkce věci účelně vynaložit.
 
   (2)  Poškodil-li  škůdce  věc  ze  svévole  nebo  škodolibosti, nahradí
   poškozenému cenu zvláštní obliby.
 
   § 2970
 
   Náhrada při poranění zvířete
 
   Při poranění zvířete nahradí škůdce účelně vynaložené náklady spojené s 
   péčí o zdraví zraněného zvířete tomu, kdo je vynaložil; požádá-li o to,
   složí  mu  škůdce  na tyto náklady přiměřenou zálohu. Náklady spojené s 
   péčí o zdraví nejsou neúčelné, i když podstatně převyšují cenu zvířete,
   pokud by je vynaložil rozumný chovatel v postavení poškozeného.
 
   § 2971
 
   Náhrada nemajetkové újmy
 
   Odůvodňují-li  to  zvláštní  okolnosti,  za  nichž škůdce způsobil újmu
   protiprávním  činem,  zejména  porušil-li  z hrubé nedbalosti důležitou
   právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit
   nebo   z   jiné  pohnutky  zvlášť  zavrženíhodné,  nahradí  škůdce  též
   nemajetkovou  újmu  každému,  kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako
   osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.
 
   Díl 2
 
   Zneužití a omezení soutěže
 
   Oddíl 1
 
   Obecná ustanovení
 
   § 2972
 
   Kdo  se  účastní  hospodářské  soutěže (soutěžitel), nesmí při soutěžní
   činnosti,  ani při sdružování k výkonu soutěžní činnosti, vlastní účast
   v  hospodářské  soutěži  nekalou  soutěží zneužívat, ani účast jiných v 
   hospodářské soutěži omezovat.
 
   § 2973
 
   Ustanovení  této  hlavy  se nevztahují na jednání v rozsahu, v jakém má
   účinky  v  zahraničí,  pokud  z  mezinárodních  smluv,  jimiž  je Česká
   republika  vázána a které byly vyhlášeny ve Sbírce mezinárodních smluv,
   nevyplývá něco jiného.
 
   § 2974
 
   Českým  osobám  jsou,  pokud  se  jedná o ochranu proti nekalé soutěži,
   postaveny na roveň zahraniční osoby, které se v České republice účastní
   hospodářské  soutěže.  Jinak  mohou  zahraniční osoby požadovat ochranu
   podle mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána a které byly
   vyhlášeny  ve  Sbírce  mezinárodních  smluv, a není-li jich, na základě
   vzájemnosti.
 
   § 2975
 
   Zakázaná konkurenční doložka
 
   (1)  Neurčí-li se v ujednání zakazujícím jinému soutěžní činnost území,
   okruh  činnosti  nebo okruh osob, kterých se zákaz týká, ke konkurenční
   doložce se nepřihlíží.
 
   (2)  Zakazuje se konkurenční doložka ujednaná na neurčitou dobu nebo na
   dobu  delší  než  pět  let;  poruší-li  se zákaz, platí, že konkurenční
   doložka byla ujednána na pět let.
 
   (3)  Zakazuje  se  konkurenční doložka omezující zavázanou stranu více,
   než  vyžaduje  potřebná  ochrana  oprávněné strany; poruší-li se zákaz,
   může  soud  na návrh dotčené strany konkurenční doložku omezit, zrušit,
   nebo prohlásit za neplatnou.
 
   Oddíl 2
 
   Nekalá soutěž
 
   § 2976
 
   Základní ustanovení
 
   (1)  Kdo  se  dostane  v  hospodářském styku do rozporu s dobrými mravy
   soutěže  jednáním  způsobilým  přivodit  újmu  jiným  soutěžitelům nebo
   zákazníkům, dopustí se nekalé soutěže. Nekalá soutěž se zakazuje.
 
   (2) Nekalou soutěží podle odstavce 1 je zejména
 
   a) klamavá reklama,
 
   b) klamavé označování zboží a služeb,
 
   c) vyvolání nebezpečí záměny,
 
   d)   parazitování   na   pověsti   závodu,  výrobku  či  služeb  jiného
   soutěžitele,
 
   e) podplácení,
 
   f) zlehčování,
 
   g) srovnávací reklama, pokud není dovolena jako přípustná,
 
   h) porušení obchodního tajemství,
 
   i) dotěrné obtěžování a
 
   j) ohrožení zdraví a životního prostředí.
 
   § 2977
 
   Klamavá reklama
 
   (1)  Klamavá reklama je taková reklama, která souvisí s podnikáním nebo
   povoláním,  sleduje  podpořit  odbyt movitých nebo nemovitých věcí nebo
   poskytování  služeb,  včetně práv a povinností, klame nebo je způsobilá
   klamat podáním nebo jakýmkoli jiným způsobem osoby, jimž je určena nebo
   k  nimž  dospěje, a tím i zřejmě způsobilá ovlivnit hospodářské chování
   takových osob.
 
   (2)  Při posuzování, zda je reklama klamavá, se přihlédne ke všem jejím
   výrazným  znakům. Zvláště se přihlédne k údajům, které reklama obsahuje
   ohledně
 
   a)  dostupnosti,  povahy,  provedení,  složení, výrobního postupu, data
   výroby  nebo  poskytnutí, způsobilosti k určenému účelu, použitelnosti,
   množství,  zeměpisného  či  obchodního  původu,  jakož  i podrobnějšího
   vytčení  a  dalších  znaků  zboží  nebo  služeb  včetně předpokládaných
   výsledků  použití nebo výsledků a podstatných znaků provedených zkoušek
   či prověrek,
 
   b) ceny nebo způsobu jejího určení,
 
   c) podmínek, za nichž se zboží dodává nebo služba poskytuje, a
 
   d) povahy, vlastností a práv zadavatele reklamy, jako jsou zejména jeho
   totožnost,   majetek,   odborná   způsobilost,   jeho  práva  duševního
   vlastnictví nebo jeho vyznamenání a pocty.
 
   § 2978
 
   Klamavé označení zboží nebo služby
 
   (1)  Klamavé  označení  zboží  nebo služby je takové označení, které je
   způsobilé vyvolat v hospodářském styku mylnou domněnku, že jím označené
   zboží  nebo služba pocházejí z určité oblasti či místa nebo od určitého
   výrobce, anebo že vykazují zvláštní charakteristický znak nebo zvláštní
   jakost.  Nerozhodné  je,  zda  označení  bylo  uvedeno bezprostředně na
   zboží,  na obalu, obchodní písemnosti nebo jinde. Rovněž je nerozhodné,
   zda  ke klamavému označení došlo přímo nebo nepřímo a jakým prostředkem
   se tak stalo.
 
   (2)  Klamavost  působí  i  údaj  všeobecně vžitý v hospodářském styku k 
   označení  druhu  nebo  jakosti, je-li k němu připojen dodatek způsobilý
   klamat, zejména s použitím výrazu „pravý“, „skutečný“ nebo „původní“.
 
   (3)  Ustanoveními  předchozích  odstavců  nejsou  dotčeny  jiné  právní
   předpisy o ochraně průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví.
 
   § 2979
 
   Společné  ustanovení  o  klamavé reklamě a klamavém označení zboží nebo
   služby
 
   (1)  Způsobilost  oklamat  může  mít i údaj sám o sobě správný, může-li
   uvést v omyl vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl učiněn.
 
   (2)  Při posouzení klamavosti se přihlédne rovněž k dodatkům, zejména k 
   použití  výrazů  jako  „druh“,  „typ“,  „způsob“,  jakož i k výpustkám,
   zkratkám a celkové vnější úpravě.
 
   § 2980
 
   Srovnávací reklama
 
   (1)  Srovnávací  reklama přímo nebo nepřímo označuje jiného soutěžitele
   nebo jeho zboží či službu.
 
   (2) Srovnávací reklama je přípustná, pokud se srovnání týče,
 
   a) není-li klamavá,
 
   b)  srovnává-li  jen  zboží  a službu uspokojující stejnou potřebu nebo
   určené ke stejnému účelu,
 
   c)  srovnává-li  objektivně  jednu  nebo  více podstatných, důležitých,
   ověřitelných a příznačných vlastností zboží nebo služeb včetně ceny,
 
   d)  srovnává-li  zboží  s  označením  původu  pouze  se zbožím stejného
   označení,
 
   e)  nezlehčuje-li  soutěžitele,  jeho postavení, jeho činnost nebo její
   výsledky nebo jejich označení ani z nich nekalým způsobem netěží, a
 
   f)  nenabízí-li  zboží  nebo službu jako napodobení či reprodukci zboží
   nebo  služby  označovaných  ochrannou  známkou  soutěžitele  nebo  jeho
   názvem.
 
   § 2981
 
   Vyvolání nebezpečí záměny
 
   (1) Kdo užije jména osoby nebo zvláštního označení závodu užívaného již
   po právu jiným soutěžitelem, vyvolá tím nebezpečí záměny.
 
   (2) Nebezpečí záměny vyvolá i ten, kdo užije zvláštního označení závodu
   nebo  zvláštního  označení  či  úpravy  výrobku, výkonu nebo obchodního
   materiálu  závodu,  které v zákaznických kruzích platí pro určitý závod
   za příznačné.
 
   (3) Stejně tak vyvolá nebezpečí záměny, kdo napodobí cizí výrobek, jeho
   obal nebo výkon, ledaže se jedná o napodobení v prvcích, které jsou již
   z  povahy  výrobku  funkčně,  technicky  nebo  esteticky  předurčeny, a
   napodobitel  učinil  veškerá  opatření, která lze na něm požadovat, aby
   nebezpečí  záměny  vyloučil  nebo  alespoň podstatně omezil, pokud jsou
   tato  jednání způsobilá vyvolat nebezpečí záměny nebo klamnou představu
   o  spojení  se  soutěžitelem,  jeho  závodem,  pojmenováním,  zvláštním
   označením nebo s výrobkem či výkonem jiného soutěžitele.
 
   § 2982
 
   Parazitování na pověsti
 
   Parazitováním  je  zneužití  pověsti závodu, výrobku nebo služby jiného
   soutěžitele  umožňující  získat  pro  výsledky  vlastního  nebo  cizího
   podnikání prospěch, jehož by soutěžitel jinak nedosáhl.
 
   § 2983
 
   Podplácení
 
   Podplácením ve smyslu tohoto zákona je jednání, jímž
 
   a)  soutěžitel  osobě,  která je členem statutárního nebo jiného orgánu
   jiného  soutěžitele  nebo  je  v pracovním poměru k jinému soutěžiteli,
   přímo nebo nepřímo nabídne, slíbí či poskytne jakýkoliv prospěch za tím
   účelem,  aby  jejím nekalým postupem docílil na úkor jiných soutěžitelů
   pro  sebe  nebo  jiného  soutěžitele  přednost  nebo jinou neoprávněnou
   výhodu v soutěži, anebo
 
   b)  osoba uvedená v písmenu a) přímo či nepřímo žádá, dá si slíbit nebo
   přijme za stejným účelem jakýkoliv prospěch.
 
   § 2984
 
   Zlehčování
 
   (1)  Zlehčováním  je  jednání,  jímž  soutěžitel uvede nebo rozšiřuje o 
   poměrech,  výkonech  nebo  výrobku  jiného  soutěžitele nepravdivý údaj
   způsobilý tomuto soutěžiteli přivodit újmu.
 
   (2) Zlehčováním je i uvedení a rozšiřování pravdivého údaje o poměrech,
   výkonech  nebo  výrobku jiného soutěžitele, pokud jsou způsobilé tomuto
   soutěžiteli přivodit újmu. Nekalou soutěží však není, byl-li soutěžitel
   k takovému jednání okolnostmi donucen (oprávněná obrana).
 
   § 2985
 
   Porušení obchodního tajemství
 
   Porušením  obchodního  tajemství  je jednání, jímž jednající jiné osobě
   neoprávněně  sdělí,  zpřístupní,  pro  sebe  nebo  pro  jiného  využije
   obchodní  tajemství,  které  může  být  využito  v  soutěži a o němž se
   dověděl
 
   a)  tím, že mu tajemství bylo svěřeno nebo jinak se stalo přístupným na
   základě  jeho  pracovního  poměru  k soutěžiteli nebo na základě jiného
   vztahu  k  němu, popřípadě v rámci výkonu funkce, k níž byl soudem nebo
   jiným orgánem povolán, nebo
 
   b) vlastním nebo cizím jednáním příčícím se zákonu.
 
   § 2986
 
   Dotěrné obtěžování
 
   (1)  Dotěrné  obtěžování  je  sdělování údajů o soutěžiteli, zboží nebo
   službách,  jakož  i  nabídka  zboží  nebo  služeb  s využitím telefonu,
   faxového  přístroje,  elektronické  pošty  nebo  podobných  prostředků,
   ačkoli  si  takovou  činnost  příjemce  zjevně  nepřeje, nebo sdělování
   reklamy,  při  kterém její původce utají nebo zastře údaje, podle nichž
   ho  lze  zjistit,  a  neuvede, kde příjemce může bez zvláštních nákladů
   přikázat ukončení reklamy.
 
   (2)  Rozesílá-li  se reklama na elektronickou adresu, kterou podnikatel
   získal  v souvislosti s prodejem zboží nebo poskytnutím služby, nejde o 
   dotěrné  obtěžování,  pokud  podnikatel  tuto  adresu  používá  k přímé
   reklamě   pro   vlastní  zboží  nebo  služby  a  druhá  strana  reklamu
   nezakázala,  ačkoli ji podnikatel při získání adresy i při každém jejím
   použití  k  reklamě zřetelně upozornil na právo přikázat bez zvláštních
   nákladů ukončení reklamy.
 
   § 2987
 
   Ohrožení zdraví nebo životního prostředí
 
   Ohrožení  zdraví  nebo  životního prostředí je jednání, jímž soutěžitel
   zkresluje  podmínky hospodářské soutěže tím, že provozuje výrobu, uvádí
   na  trh  výrobek  nebo provádí výkon ohrožující zájem na ochraně zdraví
   nebo životního prostředí chráněný zákonem, aby tak získal pro sebe nebo
   pro jiného prospěch na úkor jiného soutěžitele nebo zákazníků.
 
   Ochrana proti nekalé soutěži
 
   § 2988
 
   Osoba,  jejíž  právo  bylo nekalou soutěží ohroženo nebo porušeno, může
   proti  rušiteli  požadovat,  aby  se  nekalé  soutěže  zdržel  nebo aby
   odstranil  závadný  stav. Dále může požadovat přiměřené zadostiučinění,
   náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení.
 
   § 2989
 
   (1)  Právo,  aby  se  rušitel  nekalé soutěže zdržel nebo aby odstranil
   závadný  stav,  může mimo případy uvedené v § 2982 až 2985 uplatnit též
   právnická osoba oprávněná hájit zájmy soutěžitelů nebo zákazníků.
 
   (2)  Uplatní-li spotřebitel právo, aby se rušitel zdržel nekalé soutěže
   nebo aby odstranil závadný stav a jde-li o některý případ stanovený v §
   2976 až 2981 nebo v § 2987, musí rušitel prokázat, že se nekalé soutěže
   nedopustil. Uplatní-li spotřebitel právo na náhradu škody, musí rušitel
   prokázat, že škoda nebyla způsobena nekalou soutěží.
 
   § 2990
 
   Ochrana proti omezování soutěže
 
   Osoba,  jejíž  právo  bylo  ohroženo nebo porušeno nedovoleným omezením
   soutěže, má práva stanovená v § 2988.
 
   HLAVA IV
 
   ZÁVAZKY Z JINÝCH PRÁVNÍCH DŮVODŮ
 
   Díl 1
 
   Bezdůvodné obohacení
 
   § 2991
 
   (1)  Kdo  se  na  úkor  jiného  bez  spravedlivého důvodu obohatí, musí
   ochuzenému vydat, oč se obohatil.
 
   (2)  Bezdůvodně  se  obohatí  zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch
   plněním  bez  právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl,
   protiprávním  užitím  cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co
   měl po právu plnit sám.
 
   § 2992
 
   Byl-li  splněn  dluh,  a  to i předčasně, nebylo-li uplatněno právo, ač
   uplatněno  být mohlo, nebo učinila-li jedna osoba něco ve svém výlučném
   a  osobním  zájmu či na vlastní nebezpečí, nevzniká povinnost obohacení
   vydat; to platí i v případě, že jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji
   obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat.
 
   § 2993
 
   Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho,
   co  plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí
   druhá  strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné
   plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
 
   § 2994
 
   Dal-li  někdo  neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten
   byl  v  dobré  víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli
   nebo poživateli právo na náhradu.
 
   § 2995
 
   Vedlo-li  plnění k obohacení třetí osoby, vydá je ochuzenému, jen pokud
   byl  ochuzený  k  plnění  přiveden  lstí,  donucen hrozbou či zneužitím
   závislosti nebo pokud nebyl svéprávný.
 
   § 2996
 
   Měl-li  dlužník plnit jedno z více volitelných plnění a poskytl-li jich
   omylem více, záleží na jeho vůli, co bude žádat zpět. Měl-li však právo
   volby věřitel, může se dlužník domáhat toho, aby věřitel provedl volbu;
   neprovede-li  věřitel volbu bez zbytečného odkladu, lze se domáhat, aby
   prohlášení jeho vůle nahradil soud.
 
   § 2997
 
   (1) Dlužník, který plnil dluh nežalovatelný nebo promlčený nebo takový,
   který  je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo na vrácení toho, co
   plnil. Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že
   k  tomu  není  povinen,  ledaže  plnil z právního důvodu, který později
   nenastal nebo odpadl.
 
   (2)  Plnila-li  osoba  proto,  že  k tomu byla přivedena lstí, donucena
   hrozbou  nebo zneužitím závislosti, ustanovení odstavce 1 se nepoužije.
   To platí i v případě, že plnila osoba nesvéprávná.
 
   § 2998
 
   Plnila-li strana vědomě proto, aby druhá strana něco vykonala za účelem
   zakázaným  nebo  zcela  nemožným,  nemá právo požadovat, aby jí to bylo
   vráceno. Dal-li však někdo, aby zabránil protiprávnímu činu, něco tomu,
   kdo se chtěl činu dopustit, může požadovat vrácení.
 
   § 2999
 
   (1)  Není-li  vydání  předmětu  bezdůvodného  obohacení dobře možné, má
   ochuzený  právo  na  peněžitou  náhradu  ve  výši obvyklé ceny. Bylo-li
   plněno  na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na
   peněžitou  náhradu  však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu
   pravidla vylučujícího platnost právního jednání.
 
   (2)  Plnil-li  ochuzený  za  úplatu,  poskytne  se náhrada ve výši této
   úplaty;  to  neplatí,  zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy
   nebo  důvod  pro  zrušení  závazku,  anebo  byla-li výše úplaty takovým
   důvodem podstatně ovlivněna.
 
   (3)  Nelze-li  předmět  bezdůvodného  obohacení vydat proto, že došlo k 
   jeho   zkáze,  ztrátě  nebo  zhoršení  z  příčin,  které  jdou  k  tíži
   ochuzeného,  nahradí  obohacený  nanejvýš tolik, co ušetřil na vlastním
   majetku.
 
   § 3000
 
   Poctivý  příjemce  vydá,  co  nabyl,  nanejvýš  však v rozsahu, v jakém
   obohacení při uplatnění práva trvá.
 
   § 3001
 
   (1)  Zcizil-li  poctivý  příjemce  předmět  bezdůvodného  obohacení  za
   úplatu,  může  podle  své  volby  vydat buď peněžitou náhradu, anebo co
   utržil.  Zcizil-li  jej  poctivý  příjemce  bezúplatně,  nemá vůči němu
   ochuzený  právo  na  náhradu;  může  ji  však požadovat po osobě, která
   předmět od obohaceného nabyla a nebyla v dobré víře.
 
   (2)  Získal-li  obohacený předmět obohacení v dobré víře nebo bez svého
   svolení  a  nelze-li jej dobře vydat, není povinen k náhradě, ledaže by
   tím vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům.
 
   § 3002
 
   (1)  Plnila-li  strana  podle  úplatné smlouvy, byť nebyla platná, není
   její právo na peněžitou náhradu vůči druhé straně ustanoveními § 3000 a
   3001  dotčeno.  To  platí  i v případě, že byl závazek z takové smlouvy
   zrušen.
 
   (2)  Užíval-li  věc  nabytou  podle  úplatné smlouvy poctivý příjemce a
   je-li smlouva neplatná, poskytne druhé straně náhradu za užívání, avšak
   jen do výše odpovídající jeho prospěchu.
 
   § 3003
 
   Nepoctivý příjemce vydá, co nabyl v době, kdy obohacení získal.
 
   § 3004
 
   (1) Obohacený, který nebyl v dobré víře, vydá vše, co obohacením nabyl,
   včetně  plodů  a  užitků;  rovněž nahradí užitek, který by ochuzený byl
   získal. Zcizil-li předmět bezdůvodného obohacení za úplatu, má ochuzený
   právo  požadovat,  aby  mu  byla  podle  jeho volby vydána buď peněžitá
   náhrada, anebo co obohacený zcizením utržil.
 
   (2)  Bylo-li  bezdůvodné  obohacení nabyto zásahem do přirozeného práva
   člověka   chráněného  ustanoveními  první  části  tohoto  zákona,  může
   ochuzený  požadovat  za neoprávněné nakládání s hodnotami týkajícími se
   jeho  osobnosti  namísto  plnění  podle  odstavce  1 dvojnásobek odměny
   obvyklé  za  udělení  souhlasu  s  takovým  nakládáním.  Je-li  pro  to
   spravedlivý důvod, může soud rozsah plnění přiměřeně zvýšit.
 
   § 3005
 
   Kdo  předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných
   nákladů,  které na věc vynaložil, a může od věci oddělit vše, čím ji na
   svůj náklad zhodnotil, je-li to možné bez zhoršení podstaty věci.
 
   Díl 2
 
   Nepřikázané jednatelství a upotřebení cizí věci k prospěchu jiného
 
   Oddíl 1
 
   Nepřikázané jednatelství
 
   § 3006
 
   Základní ustanovení
 
   Vmísí-li  se  někdo do záležitostí jiné osoby, ač k tomu není oprávněn,
   jdou k jeho tíži následky z toho vzniklé.
 
   § 3007
 
   Odvracení škody
 
   Obstará-li  někdo,  ač  k  tomu  nebyl  povolán,  cizí  záležitost, aby
   odvrátil  hrozící  škodu,  pak mu ten, jehož záležitost byla obstarána,
   nahradí  účelně  vynaložené  náklady,  třebaže se výsledek bez zavinění
   nepřikázaného jednatele nedostavil.
 
   § 3008
 
   Záchrana cizí věci
 
   Osobě,  která  zachrání  cizí  věc  od  nevyhnutelné ztráty nebo zkázy,
   náleží  přiměřená odměna, nanejvýš desetina ceny věci, a náhrada účelně
   vynaložených  nákladů.  Vlastník  věci  se  povinnosti  k úhradě zbaví,
   nepožaduje-li zachráněnou věc nazpět.
 
   § 3009
 
   Jednání k užitku jiné osoby
 
   (1)  Ujme-li  se  někdo  záležitosti  ve prospěch jiné osoby bez jejího
   svolení,  nahradí  mu  tato osoba účelně vynaložené náklady, zařídil-li
   záležitost  k jejímu převážnému užitku. Zda byla záležitost provedena k 
   užitku  jiného, se neposoudí podle obecných hledisek, ale se zřetelem k 
   jeho pochopitelným zájmům a záměrům.
 
   (2) Není-li užitek převážný, nemá nepřikázaný jednatel právo na náhradu
   nákladů.  Osoba,  jejíž  záležitost  na sebe vzal, může po nepřikázaném
   jednateli  požadovat,  aby  vše uvedl do předešlého stavu, a není-li to
   dobře možné, aby nahradil škodu.
 
   Společná ustanovení
 
   § 3010
 
   Kdo  se ujal cizí záležitosti bez příkazu, dovede ji až do konce a podá
   o  ní  vyúčtování  a  převede  vše,  co  při  tom  získal, osobě, jejíž
   záležitost obstaral.
 
   § 3011
 
   Nemá-li nepřikázaný jednatel právo na náhradu nákladů, může si vzít, co
   pořídil  na  vlastní  náklady,  je-li  to  možné  a  nezhorší-li se tím
   podstata věci nebo neztíží-li se nepřiměřeně její užívání.
 
   Oddíl 2
 
   Upotřebení cizí věci k prospěchu jiného
 
   § 3012
 
   Základní ustanovení
 
   Upotřebí-li  někdo  cizí věc k prospěchu jiného, aniž má úmysl obstarat
   cizí záležitost, a není-li dobře možné domoci se vydání této věci, může
   vlastník  věci po něm požadovat náhradu hodnoty, kterou věc měla v době
   upotřebení, a to i tehdy, nebylo-li prospěchu dosaženo.
 
   § 3013
 
   Kdo  učiní za druhou osobu náklad, který tato osoba byla povinna učinit
   sama, má právo požadovat náhradu.
 
   § 3014
 
   Obětuje-li se něčí věc v nouzi, aby se odvrátila větší škoda, dá každý,
   kdo z toho měl užitek, poškozenému poměrnou náhradu.
 
   ČÁST PÁTÁ
 
   USTANOVENÍ SPOLEČNÁ, PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ
 
   HLAVA I 
 
   USTANOVENÍ SPOLEČNÁ
 
   § 3015
 
   Tento zákon zapracovává příslušné právní předpisy Evropské unie^1).
 
   § 3016
 
   Ustanoveními  tohoto  zákona  nejsou dotčena ustanovení jiných právních
   předpisů o ochraně spotřebitele.
 
   § 3017
 
   Ustanovení  tohoto zákona, která se týkají uplatnění práva u soudu nebo
   soudního  řízení  či  soudního  rozhodnutí,  se  obdobně  použijí i pro
   uplatnění  práva  před rozhodcem, pro rozhodčí řízení nebo pro rozhodčí
   nález.
 
   § 3018
 
   Povinnost  zveřejnit  údaje  je  splněna jejich zveřejněním v Obchodním
   věstníku, nestanoví-li jiný právní předpis jinak.
 
   § 3019
 
   Údaji,  podle nichž lze člověka zjistit, jsou zejména jméno, bydliště a
   datum  narození,  popřípadě  identifikující  údaj podle jiného právního
   předpisu.  Identifikujícím  údajem  právnické osoby nebo podnikatele je
   identifikační číslo osoby, bylo-li jim přiděleno.
 
   § 3020
 
   Ustanovení  částí  první,  třetí  a  čtvrté  o manželství a o právech a
   povinnostech manželů platí obdobně pro registrované partnerství a práva
   a povinnosti partnerů.
 
   § 3021
 
   Ustanovení § 751 až 753 proti domácímu násilí se použijí také v případě
   společného bydlení jiných osob, než jsou manželé.
 
   § 3022
 
   (1)  Ustanovení  tohoto  zákona  o  právech  a  povinnostech  zákonného
   zástupce platí obdobně i pro opatrovníka podle části druhé.
 
   (2)  Ustanovení  tohoto  zákona  o  opatrovnické  radě se použijí i při
   jmenování  poručníka,  vznik  rady  i volba jejích členů se však stanou
   účinnými,  pokud  je  schválí  soud;  přitom  se  vyžaduje,  aby takové
   opatření bylo v souladu se zájmy dítěte.
 
   § 3023
 
   Ustanovení   tohoto  zákona  o  vlastníku  pozemku  platí  obdobně  pro
   vlastníka nemovité věci, která není součástí pozemku.
 
   § 3024
 
   (1)  Za  zahraniční  osobu  se  považuje fyzická osoba s bydlištěm nebo
   právnická osoba se sídlem mimo území České republiky.
 
   (2)  Způsobilost  nabývat práva a zavazovat se k povinnostem, kterou má
   jiná než fyzická zahraniční osoba podle právního řádu, podle něhož byla
   založena,  jí  náleží  rovněž  v oblasti českého právního řádu. Právním
   řádem,  podle  něhož  byla  tato osoba založena, se řídí i její vnitřní
   právní poměry a ručení jejích členů nebo společníků za její dluhy.
 
   § 3025
 
   (1)  Ustanovení tohoto zákona o právnických osobách a spolku se použijí
   na  odborové organizace a organizace zaměstnavatelů přiměřeně jen v tom
   rozsahu,  v  jakém  to  neodporuje jejich povaze zástupců zaměstnanců a
   zaměstnavatelů  podle  mezinárodních  smluv, kterými je Česká republika
   vázána  a které upravují svobodu sdružování a ochranu práva svobodně se
   sdružovat.
 
   (2)  Odborová  organizace,  organizace  zaměstnavatelů a jejich pobočné
   organizace  vznikají  dnem  následujícím  po  dni, v němž bylo doručeno
   příslušnému orgánu veřejné moci oznámení o jejich založení.
 
   § 3026
 
   (1)  Nevylučuje-li to povaha písemnosti, platí ustanovení tohoto zákona
   o listině obdobně i pro jinou písemnost bez zřetele na její podobu.
 
   (2)  Vyžaduje-li  právní  jednání  formu  veřejné listiny, rozumí se jí
   notářský  zápis;  nahrazen  může  být rozhodnutím, kterým orgán veřejné
   moci v mezích své pravomoci schvaluje smír nebo jiný projev vůle, jehož
   povaha to nevylučuje.
 
   § 3027
 
   Zakládá-li   tento  zákon  věřiteli  právo  na  dostatečnou  jistotu  a
   neujednají-li  věřitel  a dlužník nebo jiná osoba poskytující zajištění
   její   předmět   nebo  výši,  rozhodne  o  dostatečné  jistotě  soud  s 
   přihlédnutím k povaze a výši pohledávky.
 
   HLAVA II
 
   USTANOVENÍ PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ
 
   Díl 1
 
   Přechodná ustanovení
 
   Oddíl 1
 
   Všeobecná ustanovení
 
   § 3028
 
   (1)  Tímto  zákonem  se  řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí
   jeho účinnosti.
 
   (2)  Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i 
   právní  poměry  týkající  se práv osobních, rodinných a věcných; jejich
   vznik,  jakož  i  práva  a  povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí
   účinnosti  tohoto  zákona  se  však posuzují podle dosavadních právních
   předpisů.
 
   (3)  Není-li  dále  stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé
   přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z 
   nich  vzniklé,  včetně  práv  a  povinností z porušení smluv uzavřených
   přede   dnem  nabytí  účinnosti  tohoto  zákona,  dosavadními  právními
   předpisy.  To  nebrání  ujednání  stran,  že  se  tato  jejich  práva a
   povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
 
   § 3029
 
   (1) Dovolávají-li se právní předpisy ustanovení, která se tímto zákonem
   zrušují,  vstupují  na  jejich místo jim odpovídající ustanovení tohoto
   zákona.
 
   (2)  Nestanoví-li  tento  zákon  něco jiného, nejsou dotčena ustanovení
   právních  předpisů  z  oboru práva veřejného, jakož i ustanovení jiných
   právních předpisů upravujících zvláštní soukromá práva.
 
   § 3030
 
   I  na  práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních
   předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.
 
   § 3031
 
   Bylo-li  zahájeno  řízení  podle  § 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
   zákoníku,  ve  znění  pozdějších předpisů, dokončí se podle dosavadních
   právních předpisů.
 
   § 3032
 
   (1)  Kdo  byl podle dosavadních právních předpisů zbaven způsobilosti k 
   právním  úkonům,  považuje se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona za
   osobu omezenou ve svéprávnosti podle tohoto zákona.
 
   (2)  Kdo byl podle dosavadních právních předpisů omezen ve způsobilosti
   k právním úkonům, považuje se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona za
   osobu  omezenou  ve  svéprávnosti  podle  tohoto zákona a je i napříště
   způsobilý  právně  jednat  v  rozsahu  stanoveném  dosavadními právními
   předpisy, nerozhodne-li soud podle tohoto zákona jinak.
 
   § 3033
 
   (1)  Osoby, které byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům přede dnem
   nabytí  účinnosti  tohoto  zákona  nebo  jejichž  způsobilost k právním
   úkonům  byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona omezena, nabudou
   svéprávnosti  nejpozději  uplynutím  tří  let  ode dne nabytí účinnosti
   tohoto zákona, ledaže soud rozhodne jinak.
 
   (2)   Dokud   jiný  právní  předpis  nestanoví  něco  jiného,  přechází
   opatrovnictví  podle  §  468  na  obec,  na jejímž území má opatrovanec
   bydliště.
 
   § 3034
 
   Projevil-li  svéprávný v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat
   ještě  přede  dnem  nabytí  účinnosti  tohoto  zákona  přání,  aby jeho
   opatrovníkem  byla  určitá  osoba,  platí  pro  rozhodování  o  omezení
   svéprávnosti  za  účinnosti tohoto zákona § 59. Obdobně platí § 469 pro
   rozhodování o opatrovníku právnické osoby.
 
   § 3035
 
   Bylo-li  přede  dnem  nabytí  účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení o 
   osvojení,  dokončí se podle dosavadních právních předpisů. Úkony, které
   byly  provedeny  v  rámci přípravného řízení směřujícího k osvojení, se
   posoudí podle tohoto zákona; to neplatí, jedná-li se o udělení souhlasu
   rodičů  k  osvojení  nebo  o rozhodnutí soudu o tom, že tohoto souhlasu
   není třeba.
 
   Oddíl 2
 
   Lhůty a doby
 
   § 3036
 
   Podle  dosavadních  právních předpisů se až do svého zakončení posuzují
   všechny  lhůty  a  doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti
   tohoto  zákona,  jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí
   dosavadními  právními  předpisy,  i  když  začnou  běžet  po dni nabytí
   účinnosti tohoto zákona.
 
   § 3037
 
   (1)  Dozvěděla-li  se osoba přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona o 
   porušení  svého  práva na jméno, čest, pověst nebo o porušení obdobného
   soukromého  poměru  a  o tom, kdo je porušil, nebo měla-li a mohla se o 
   tom  přede  dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dozvědět, počne lhůta k 
   zániku  práva  na  jeho  ochranu  běžet ode dne nabytí účinnosti tohoto
   zákona.
 
   (2)  Dozvěděla-li se osoba za účinnosti tohoto zákona, že její právo na
   jméno,  čest,  pověst  nebo  jiný  obdobný soukromý poměr bylo porušeno
   přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a o tom, kdo je porušil, nebo
   měla-li  a  mohla se o tom dozvědět, počne lhůta k zániku práva na jeho
   ochranu běžet ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
 
   Oddíl 3
 
   Majetkové právo manželské
 
   § 3038
 
   Věci  náležející k obvyklému vybavení rodinné domácnosti přestávají být
   dnem nabytí účinnosti tohoto zákona součástí společného jmění.
 
   § 3039
 
   Co  přede  dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nabyl bezúplatně jeden z 
   manželů  nebo  co  bezúplatně  nabyli  oba  manželé,  aniž  se to stalo
   součástí společného jmění, není i nadále součástí společného jmění.
 
   § 3040
 
   Součástí  společného  jmění  není  věc vydaná podle právních předpisů o 
   restituci   majetku  jednomu  z  manželů,  který  měl  vydanou  věc  ve
   vlastnictví  před  uzavřením manželství nebo jemuž byla věc vydána jako
   právnímu nástupci původního vlastníka.
 
   Oddíl 4
 
   Právnické osoby
 
   § 3041
 
   (1)  Právní  povaha  právnických  osob upravených tímto zákonem se řídí
   ustanoveními tohoto zákona ode dne nabytí jeho účinnosti. Bylo-li přede
   dnem  nabytí účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení o zápisu právnické
   osoby  do  veřejného  rejstříku,  dokončí se podle dosavadních právních
   předpisů;  odporuje-li  však zakladatelské právní jednání učiněné přede
   dnem  nabytí  účinnosti  tohoto  zákona  dosavadním  právním předpisům,
   považuje se za platné, vyhovuje-li ustanovením tohoto zákona.
 
   (2)  Ustanovení  společenské  smlouvy  nebo  statutu  právnických  osob
   uvedených  v  odstavci 1, která odporují donucujícím ustanovením tohoto
   zákona,  pozbývají  závaznosti  dnem  nabytí  jeho účinnosti; právnická
   osoba  přizpůsobí  do  tří  let  ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona
   společenskou  smlouvu  nebo  statut  úpravě  tohoto  zákona a doručí je
   orgánu veřejné moci, který vede veřejný rejstřík, do něhož je právnická
   osoba  zapsána.  Neučiní-li tak, příslušný orgán veřejné moci ji k tomu
   vyzve  a  stanoví  ve výzvě dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění této
   povinnosti;  uplyne-li  dodatečná lhůta marně, soud právnickou osobu na
   návrh  orgánu  veřejné  moci  nebo  osoby,  která na tom osvědčí právní
   zájem, zruší a nařídí její likvidaci.
 
   § 3042
 
   Odporuje-li název právnické osoby ustanovením tohoto zákona, přizpůsobí
   právnická osoba svůj název požadavkům tohoto zákona do dvou let ode dne
   nabytí  jeho  účinnosti.  Není povinna tak učinit tehdy, jsou-li pro to
   důležité   důvody,   zejména  užívala-li  právnická  osoba  svůj  název
   dlouhodobě  a  je-li  pro  ni tak příznačný, že jeho zaměnitelnost nebo
   klamavost nelze rozumně předpokládat.
 
   § 3043
 
   (1)  Odporují-li  smlouva  nebo  rozhodnutí  o  přeměně právnické osoby
   učiněné  přede  dnem  nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadním právním
   předpisům, považují se za platné, vyhovují-li ustanovením tohoto zákona
   a  nezamítl-li příslušný orgán veřejné moci přede dnem nabytí účinnosti
   tohoto  zákona  návrh  na  zápis  přeměny do veřejného rejstříku, anebo
   nerozhodl-li, že k přeměně nedošlo.
 
   (2)  Bylo-li  přede  dnem  nabytí  účinnosti tohoto zákona rozhodnuto o 
   zrušení  nebo  přeměně  právnické osoby, postupuje se podle dosavadních
   právních předpisů, nerozhodne-li příslušný orgán právnické osoby do tří
   měsíců  ode  dne  nabytí  účinnosti tohoto zákona, že se uplatní postup
   podle  tohoto  zákona.  Ustanovení tohoto zákona na ochranu věřitelů se
   použijí  i  na  případy,  kdy  bylo  rozhodnutí  o zrušení nebo přeměně
   právnické  osoby přijato přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a ke
   dni  nabytí  účinnosti  tohoto zákona nebylo ještě zapsáno do veřejného
   rejstříku.
 
   § 3044
 
   Ustanovení  §  128  se  použije  i na zakladatelská právní jednání a na
   přeměny  právnických  osob,  k  nimž  došlo přede dnem nabytí účinnosti
   tohoto zákona.
 
   § 3045
 
   (1) Sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění
   pozdějších  předpisů,  se  považují  za  spolky  podle  tohoto  zákona.
   Sdružení  má  právo  změnit  svoji  právní formu na ústav nebo sociální
   družstvo podle jiného zákona.
 
   (2)  Organizační  jednotky  sdružení způsobilé jednat svým jménem podle
   zákona  č.  83/1990  Sb.,  o  sdružování  občanů,  ve  znění pozdějších
   předpisů, se považují za pobočné spolky podle tohoto zákona. Statutární
   orgán  hlavního  spolku podá do tří let ode dne nabytí účinnosti tohoto
   zákona návrh na zápis pobočného spolku, jinak posledním dnem této lhůty
   právní osobnost pobočného spolku zaniká.
 
   § 3046
 
   Odborová   organizace,   organizace  zaměstnavatelů  včetně  organizací
   mezinárodních  a  jejich organizační jednotky evidované podle zákona č.
   83/1990  Sb.,  o  sdružování  občanů,  ve znění pozdějších předpisů, se
   považují za odborové organizace, organizace zaměstnavatelů, mezinárodní
   odborové organizace a jejich pobočné organizace podle tohoto zákona.
 
   § 3047
 
   Bylo-li  přede  dnem  nabytí  účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení o 
   neplatnosti  rozhodnutí  orgánu  občanského  sdružení,  soud  o  návrhu
   rozhodne podle tohoto zákona.
 
   § 3048
 
   Až  do  účinnosti  zákona  o  veřejném  rejstříku, do něhož se zapisují
   spolky,  podléhají  spolky  registraci  podle  zákona č. 83/1990 Sb., o 
   sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů.
 
   § 3049
 
   (1)  Nadace  vzniklé podle dosavadních právních předpisů se považují za
   nadace  vzniklé  podle  tohoto  zákona;  byla-li nadace zřízena závětí,
   použijí  se  §  311 a 312, i když byla závěť pořízena přede dnem nabytí
   účinnosti  tohoto  zákona, pokud řízení o dědictví nebylo ke dni nabytí
   účinnosti  tohoto  zákona  ukončeno.  Byla-li nadace založena jinak než
   nadační  listinou,  zejména  vydáním  statutu,  platí pro takové právní
   jednání  a  pro jeho změny ustanovení tohoto zákona o nadační listině v 
   rozsahu náležitostí stanovených v § 310 pro nadační listinu.
 
   (2)  Zakladatel  nadace  může  zakladatelské právní jednání přizpůsobit
   úpravě  nadační  listiny  podle tohoto zákona, pokud rozhodnutí, kterým
   zakladatelské  právní  jednání  mění,  doručí  tomu,  kdo  vede veřejný
   rejstřík,  u něhož je nadace zapsána, nejpozději však ve lhůtě dvou let
   ode  dne  nabytí  účinnosti  tohoto  zákona.  Zemřel-li  nebo zanikl-li
   zakladatel  přede  dnem  nabytí  účinnosti tohoto zákona, může na návrh
   nadace změnit zakladatelské právní jednání soud.
 
   (3) Ustanovení odstavců 1 a 2 se obdobně použijí i pro nadační fondy.
 
   § 3050
 
   Práva  a  povinnosti  obecně  prospěšných  společností se i nadále řídí
   dosavadními  právními  předpisy.  Obecně  prospěšná společnost má právo
   změnit  svoji  právní  formu  na  ústav, nadaci nebo nadační fond podle
   tohoto   zákona;  ustanovení  tohoto  zákona  o  přeměně  právní  formy
   právnických osob se použijí obdobně.
 
   § 3051
 
   Zájmová  sdružení  právnických  osob vzniklá podle dosavadních právních
   předpisů  se  i  nadále  řídí  dosavadními  právními  předpisy. Zájmové
   sdružení  právnických osob má právo změnit svoji právní formu na spolek
   podle  tohoto  zákona;  ustanovení tohoto zákona o přeměně právní formy
   právnických osob se použijí obdobně.
 
   § 3052
 
   Právnické  osoby  založené podle zákona č. 42/1980 Sb., o hospodářských
   stycích  se  zahraničím, ve znění pozdějších předpisů, se i nadále řídí
   dosavadními  právními  předpisy.  To  platí  i  o  právnických  osobách
   vzniklých  jako sdružení podle § 636 zákona č. 101/1963 Sb., o právních
   vztazích  v  mezinárodním  obchodním  styku.  Tyto právnické osoby mají
   právo  změnit  svoji právní formu na spolek; ustanovení tohoto zákona o 
   přeměně právní formy právnických osob se použijí obdobně.
 
   § 3053
 
   Právní  povaha  a  vnitřní  právní poměry právnických osob vyvíjejících
   podnikatelskou  činnost,  které  se řídí do dne nabytí účinnosti tohoto
   zákona  dřívějšími  právními  předpisy  podle  §  767 odst. 2 zákona č.
   513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zůstávají
   nezměněny a nadále se řídí právními předpisy, podle nichž byly zřízeny.
 
   Oddíl 5
 
   Věcná práva
 
   Pozemky a stavby
 
   § 3054
 
   Stavba,   která  není  podle  dosavadních  právních  předpisů  součástí
   pozemku,  na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto
   zákona  samostatnou  věcí  a  stává  se součástí pozemku, měla-li v den
   nabytí  účinnosti  tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické
   právo k pozemku táž osoba.
 
   § 3055
 
   (1)   Stavba   spojená  se  zemí  pevným  základem,  která  není  podle
   dosavadních  právních  předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a
   je  ke  dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné
   od  vlastníka  pozemku,  se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává
   součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve
   spoluvlastnictví,  je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku
   nebo jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku.
 
   (2)  Odstavec  1  platí  obdobně  pro  stavbu,  která má být zřízena na
   pozemku  jiného vlastníka na základě věcného práva vzniklého stavebníku
   přede  dnem  nabytí  účinnosti  tohoto  zákona  nebo na základě smlouvy
   uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
 
   § 3056
 
   (1)  Vlastník  pozemku,  na  němž  je  zřízena stavba, která není podle
   dosavadních  právních  předpisů  součástí pozemku a nestala se součástí
   pozemku  ke  dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní
   právo  a  vlastník stavby má předkupní právo k pozemku. Předkupní právo
   vlastníka  pozemku se vztahuje i na podzemní stavbu na stejném pozemku,
   která  je  příslušenstvím nadzemní stavby. K ujednáním vylučujícím nebo
   omezujícím předkupní právo se nepřihlíží.
 
   (2)  Lze-li  část  pozemku  se stavbou oddělit, aniž to podstatně ztíží
   jejich  užívání  a  požívání,  vztahuje  se předkupní právo jen na část
   pozemku nezbytnou pro výkon vlastnického práva ke stavbě.
 
   § 3057
 
   Zřídí-li  vlastník k pozemku věcné právo ve prospěch třetí osoby, která
   věcné  právo  nabývá  v  dobré  víře,  že  stavba  je součástí pozemku,
   považuje  se vůči této osobě stavba za součást pozemku. Vlastník stavby
   je  vůči  zřizovateli  věcného  práva  oprávněn  požadovat  náhradu  za
   znehodnocení svého vlastnictví; je-li stavba zatížena zástavním právem,
   rozšiřuje se zástavní právo i na pohledávku na tuto náhradu.
 
   § 3058
 
   (1)  Stanou-li  se  pozemek  i  stavba  vlastnictvím  téhož  vlastníka,
   přestane  být  stavba  samostatnou věcí a stane se součástí pozemku, na
   němž  je zřízena. To neplatí, jedná-li se o stavbu, která není součástí
   pozemku podle tohoto zákona.
 
   (2)  Bylo-li vlastnické právo k pozemku zcizeno třetí osobě, která byla
   při  nabytí  vlastnického  práva  v  dobré  víře, že stavba je součástí
   pozemku,  přestane  být  stavba  samostatnou  věcí  a stane se součástí
   pozemku,  na  němž  je  zřízena. Kdo vlastnil stavbu, má vůči zciziteli
   právo  na  náhradu ve výši ceny stavby ke dni zániku svého vlastnického
   práva;  byla-li  stavba  zatížena  zástavním  právem, přechází zástavní
   právo na pohledávku na tuto náhradu.
 
   § 3059
 
   Je-li  stavba  zřízena na několika pozemcích, použijí se § 3056 až 3058
   jen  ve  vztahu k pozemku, na němž je převážná část stavby. Stane-li se
   stavba součástí tohoto pozemku, použije se ve vztahu k pozemkům, na něž
   části stavby přesahují, ustanovení o přestavku.
 
   § 3060
 
   Zatěžuje-li věcné právo stavbu nebo pozemek, nestane se stavba součástí
   pozemku, dokud toto věcné právo trvá a pokud to jeho povaha vylučuje.
 
   § 3061
 
   Ustanovení tohoto oddílu se nepoužijí, jedná-li se o stavbu, která není
   součástí  pozemku podle tohoto zákona, nebo o nemovitou věc podle § 498
   odst. 1 věty druhé.
 
   Spoluvlastnictví
 
   § 3062
 
   Zákonné  předkupní  právo  spoluvlastníků podle § 140 zákona č. 40/1964
   Sb.,  občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zanikne uplynutím
   jednoho  roku  ode  dne  nabytí  účinnosti  tohoto zákona. To neplatí v 
   případě spoluvlastnictví k zemědělskému nebo rodinnému závodu.
 
   § 3063
 
   Nabyl-li  vlastnického  práva  alespoň k jedné jednotce v domě s byty a
   nebytovými prostory přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nabyvatel
   podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické
   vztahy  k  budovám  a  některé  vlastnické  vztahy  k bytům a nebytovým
   prostorům  a  doplňují  některé  zákony  (zákon o vlastnictví bytů), ve
   znění  pozdějších  předpisů,  vznikne  i po dni nabytí účinnosti tohoto
   zákona   vlastnické  právo  k  dalším  jednotkám  v  tomto  domě  podle
   dosavadních právních předpisů.
 
   Katastr nemovitostí
 
   § 3064
 
   Ohledně  práv  zapsaných  do  katastru  nemovitostí  přede  dnem nabytí
   účinnosti   tohoto   zákona   a  ohledně  práv  zapsaných  do  katastru
   nemovitostí  v době jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona
   nastanou  účinky  podle  §  980  až  986 uplynutím jednoho roku ode dne
   nabytí  účinnosti  tohoto  zákona. Lhůty stanovené v § 983 a 986 počnou
   běžet po uplynutí jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
 
   § 3065
 
   Jedná-li  se  o  věcné  právo, které přede dnem nabytí účinnosti tohoto
   zákona  nepodléhalo  zápisu  do  veřejného seznamu, nastanou vůči těmto
   právům  účinky  přednosti  zapsaných  věcných práv podle § 981 a účinky
   pořadí věcných práv podle § 982 odst. 1 dnem 1. ledna 2018.
 
   § 3066
 
   Mimořádné vydržení
 
   Do  doby  stanovené  v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel,
   popřípadě  jeho  právní  předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem
   nabytí  účinnosti  tohoto  zákona;  tato  doba  však neskončí dříve než
   uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc
   movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.
 
   § 3067
 
   Opuštění nemovité věci
 
   Je-li  opuštěna nemovitá věc, počne běžet doba uvedená v § 1050 odst. 2
   ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
 
   § 3068
 
   Vzniklo-li  zástavní  právo  přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
   může  vlastník  uplatnit  právo  z uvolnění zástavního práva, jen pokud
   zástavní  věřitel  zapsaný přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona za
   uvolněným zástavním právem v dalším pořadí s uvolněním zástavního práva
   souhlasí. To platí obdobně i o záměně zástavního práva.
 
   Oddíl 6
 
   Dědické právo
 
   § 3069
 
   Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele.
 
   § 3070
 
   Zemřel-li   zůstavitel   po   dni  nabytí  účinnosti  tohoto  zákona  a
   odporuje-li  jeho pořízení pro případ smrti právním předpisům účinným v 
   době,  kdy  bylo  učiněno,  považuje  se  za platné, vyhovuje-li tomuto
   zákonu.  Totéž  platí o dovětku i o vedlejších doložkách v pořízení pro
   případ smrti, pokud jim právní předpisy účinné v době, kdy byly dovětek
   nebo pořízení pro případ smrti učiněny, odnímají právní následky, anebo
   je prohlašují za neplatné.
 
   § 3071
 
   Uzavřel-li  zůstavitel smlouvu o zřeknutí se dědictví přede dnem nabytí
   účinnosti  tohoto  zákona  a  zemřel-li  po dni nabytí účinnosti tohoto
   zákona, považuje se smlouva za platnou.
 
   § 3072
 
   Zemřel-li   zůstavitel   po   dni  nabytí  účinnosti  tohoto  zákona  a
   odporuje-li  jeho  prohlášení  o  vydědění  právním předpisům účinným v 
   době,  kdy  bylo  učiněno,  považuje  se  za platné, vyhovuje-li tomuto
   zákonu.
 
   Oddíl 7
 
   Závazková práva
 
   § 3073
 
   Práva  ze  zajištění závazku vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto
   zákona,  byť  byla  zřízena i jako práva věcná, se posuzují až do svého
   zániku  podle dosavadních právních předpisů. To nebrání ujednání stran,
   že  se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne
   nabytí jeho účinnosti.
 
   § 3074
 
   (1)  Nájem  se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když
   ke  vzniku  nájmu  došlo  před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a
   povinnosti  vzniklé  přede  dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však
   posuzují  podle  dosavadních  právních  předpisů.  To neplatí pro nájem
   movité věci ani pro pacht.
 
   (2) Ustanovení § 2249 odst. 1 se nepoužije v případě, že nájemné nebylo
   určeno ujednáním pronajímatele a nájemce nebo rozhodnutím soudu, ale na
   základě  jiného  právního  předpisu.  V takovém případě má pronajímatel
   právo navrhnout v písemné formě nájemci zvýšení nájemného; ustanovení §
   2249 odst. 3 se použije obdobně.
 
   § 3075
 
   Byl-li  přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zřízen byt zvláštního
   určení ze státních prostředků nebo přispěl-li stát na jeho zřízení, lze
   uzavřít  smlouvu o nájmu tohoto bytu jen na základě doporučení obecního
   úřadu  obce  s  rozšířenou  působností  a  nájem  lze  vypovědět  jen s 
   předchozím souhlasem tohoto úřadu.
 
   § 3076
 
   Bylo-li  přede  dnem  nabytí  účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení o 
   neplatnosti  výpovědi nájmu bytu, dokončí se podle dosavadních právních
   předpisů;  právo  nájemce  na bytovou náhradu nebo na jiná plnění podle
   dosavadních právních předpisů nejsou dotčena.
 
   § 3077
 
   (1)  Účet se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když k 
   uzavření  smlouvy  o  účtu  došlo  před tímto dnem; vznik této smlouvy,
   jakož  i  práva  a  povinnosti z ní vzniklé přede dnem nabytí účinnosti
   tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
 
   (2)  Jestliže byla výplata z vkladní knížky přede dnem nabytí účinnosti
   tohoto  zákona  vázána  na  heslo,  na  přivolení  třetí  osoby nebo na
   skutečnost,  o  níž  je  jisto,  že  nastane,  řídí se vázanost výplaty
   dosavadními právními předpisy.
 
   § 3078
 
   Je-li  cestovní  smlouva  uzavřená  přede  dnem nabytí účinnosti tohoto
   zákona  podle  dosavadních  právních  předpisů  neplatná,  považuje  se
   vzhledem  k  právům  uplatněným  za  účinnosti tohoto zákona za platnou
   smlouvu o zájezdu, vyhovuje-li tomuto zákonu; i na závazky z cestovních
   smluv uzavřených podle dosavadních právních předpisů se použije § 2542,
   nebylo-li  o  uplatněném  právu  dosud  rozhodnuto. Došlo-li k porušení
   povinnosti pořadatele nebo cestovní kanceláře, a to i přede dnem nabytí
   účinnosti tohoto zákona, použije se § 2543, nebylo-li přede dnem nabytí
   účinnosti tohoto zákona o náhradě škody ještě rozhodnuto.
 
   § 3079
 
   (1)  Právo  na  náhradu  škody  vzniklé  porušením povinnosti stanovené
   právními  předpisy,  k  němuž  došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto
   zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.
 
   (2)  Nerozhodl-li  soud ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona o náhradě
   škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž
   došlo  přede  dnem  nabytí  účinnosti  tohoto  zákona,  může  na  návrh
   poškozeného  člověka,  jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního
   zřetele  (§  2 odst. 3), přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy
   podle tohoto zákona.
 
   Díl 2
 
   Závěrečná ustanovení
 
   § 3080
 
   Zrušuje se:
 
   1. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
 
   2.  Zákon č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a
   upravují některé další majetkové vztahy.
 
   3. Zákon č. 188/1988 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce.
 
   4. Zákon č. 87/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník.
 
   5. § 33 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
 
   6.  Zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský
   zákoník.
 
   7.  Čl.  I  a  IV  zákona  č.  264/1992  Sb., kterým se mění a doplňuje
   občanský  zákoník,  zrušuje  zákon  o státním notářství a o řízení před
   státním  notářstvím  (notářský  řád)  a  mění  a doplňují některé další
   zákony.
 
   8. Zákon č. 267/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník.
 
   9.  Čl.  II  zákona č. 104/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.
   634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 217/1993 Sb. a
   zákona  č.  40/1995 Sb., a mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
   ve znění pozdějších předpisů.
 
   10.  Čl. XXIV zákona č. 118/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé
   zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní sociální podpoře.
 
   11. Čl. II zákona č. 89/1996 Sb., kterým se mění a doplňují zákon České
   národní  rady  č.  344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky
   (katastrální  zákon),  a  občanský  zákoník  č.  40/1964  Sb., ve znění
   pozdějších předpisů.
 
   12.  Čl.  IV  zákona č. 94/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.
   328/1991  Sb.,  o  konkursu  a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů,
   zákon  č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon),
   ve  znění pozdějších předpisů, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,
   ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
   ve znění pozdějších předpisů.
 
   13. Část druhá zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a
   o  změně  a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a
   nadačních fondech).
 
   14.  Čl.  II  zákona č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.
   94/1963  Sb.,  o  rodině,  ve  znění  pozdějších  předpisů, a o změně a
   doplnění dalších zákonů.
 
   15.  Čl.  III  zákona  č. 165/1998 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992
   Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
 
   16.  § 12 včetně nadpisu zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách
   podnikání  a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu a o 
   změně  zákona  č.  40/1964  Sb.,  občanský zákoník, ve znění pozdějších
   předpisů,   a   zákona  č.  455/1991  Sb.,  o  živnostenském  podnikání
   (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
 
   17.  Část  druhá  zákona  č.  363/1999  Sb., o pojišťovnictví a o změně
   některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví).
 
   18.  Část  šestá zákona č. 27/2000 Sb., kterým se mění některé zákony v 
   souvislosti s přijetím zákona o veřejných dražbách.
 
   19.  Část  pátá zákona č. 103/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 72/1994
   Sb.,  kterým  se  upravují  některé  spoluvlastnické vztahy k budovám a
   některé  vlastnické  vztahy  k  bytům  a nebytovým prostorům a doplňují
   některé   zákony  (zákon  o  vlastnictví  bytů),  ve  znění  pozdějších
   předpisů, zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky
   (katastrální  zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb., zákon č. 586/1992
   Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 549/1991
   Sb.,  o  soudních  poplatcích,  ve  znění pozdějších předpisů, zákon č.
   40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.
   357/1992   Sb.,  o  dani  dědické,  dani  darovací  a  dani  z  převodu
   nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů.
 
   20.  Část  druhá  zákona  č.  227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o 
   změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu).
 
   21.  Část první zákona č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964
   Sb.,  občanský  zákoník,  ve znění pozdějších předpisů, a některé další
   zákony.
 
   22.  Čl. I zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb.,
   občanský  zákoník,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  a o změně dalších
   zákonů.
 
   23.  Část třetí zákona č. 125/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v 
   souvislosti s přijetím zákona o platebním styku.
 
   24.  Zákon  č.  135/2002  Sb.,  kterým  se  mění  zákon č. 40/1964 Sb.,
   občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
 
   25.  Zákon  č.  136/2002  Sb.,  kterým  se  mění  zákon č. 40/1964 Sb.,
   občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb.,
   zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.
 
   26.  Část  třicátá  osmá  zákona  č.  320/2002  Sb.,  o změně a zrušení
   některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů.
 
   27.  Část druhá zákona č. 88/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991
   Sb.,  obchodní  zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1964
   Sb.,  občanský  zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963
   Sb.,  občanský  soudní  řád,  ve  znění  pozdějších  předpisů, zákon č.
   591/1992  Sb.,  o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, zákon
   č.  358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
   pozdějších  předpisů,  zákon  č.  370/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
   513/1991  Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
   358/1992  Sb.,  o  notářích  a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
   pozdějších  předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a
   o  změně  a  doplnění  dalších  zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb.,
   zákon  č.  200/1990  Sb.,  o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,
   zákon  č.  99/1963  Sb.,  občanský  soudní  řád,  ve  znění  pozdějších
   předpisů,  a  zákon  č.  328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
   pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 501/2001 Sb. a nálezu Ústavního
   soudu vyhlášeného pod č. 476/2002 Sb., zákon č. 219/2000 Sb., o majetku
   České  republiky  a  jejím  vystupování  v  právních vztazích, ve znění
   pozdějších předpisů, a zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání
   (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
 
   28.  Část  druhá  zákona  č.  37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně
   souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě).
 
   29. Část čtvrtá zákona č. 47/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 168/1999
   Sb.,  o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o 
   změně  některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z 
   provozu  vozidla), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 586/1992 Sb.,
   o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb.,
   o  přestupcích,  ve  znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb.,
   občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
 
   30.  Část druhá zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační
   společnosti  a  o  změně  některých  zákonů (zákon o některých službách
   informační společnosti).
 
   31.  Část první zákona č. 554/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964
   Sb.,  občanský  zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963
   Sb.,  občanský  soudní  řád,  ve  znění  pozdějších  předpisů, zákon č.
   358/1992  Sb.,  o  notářích  a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
   pozdějších  předpisů, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění
   pozdějších předpisů, a zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
   ve znění pozdějších předpisů.
 
   32.  Část první zákona č. 359/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964
   Sb.,   občanský  zákoník,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  a  některé
   související zákony.
 
   33. Část čtvrtá zákona č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004
   Sb.,  o  podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a
   další související zákony.
 
   34.  Část  třicátá  třetí  zákona  č.  57/2006  Sb.,  o  změně zákonů v 
   souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem.
 
   35.  Část  druhá  zákona  č.  107/2006  Sb.,  o jednostranném zvyšování
   nájemného  z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
   znění pozdějších předpisů.
 
   36.  Část šestá zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o 
   změně některých souvisejících zákonů.
 
   37.  Část třetí zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998
   Sb.,  o  odpovědnosti  za  škodu  způsobenou  při  výkonu  veřejné moci
   rozhodnutím  nebo  nesprávným  úředním  postupem a o změně zákona České
   národní  rady  č.  358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
   řád),  ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro
   zastupování  státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů,
   a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
 
   38. Část čtyřicátá třetí zákona č. 264/2006 Sb., kterým se mění některé
   zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce.
 
   39.  Část druhá zákona č. 315/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 26/2000
   Sb.,  o  veřejných  dražbách,  ve  znění pozdějších předpisů, a některé
   další zákony.
 
   40. Část třetí zákona č. 443/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 178/2005
   Sb.,  o  zrušení Fondu národního majetku České republiky a o působnosti
   Ministerstva  financí  při privatizaci majetku České republiky (zákon o 
   zrušení  Fondu  národního  majetku), a zákon č. 319/2001 Sb., kterým se
   mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů.
 
   41. Část šestá zákona č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006
   Sb.,  o  úpadku  a  způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění
   pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím.
 
   42.  Část  desátá  zákona  č.  230/2008  Sb.,  kterým  se mění zákon č.
   256/2004  Sb.,  o  podnikání  na  kapitálovém trhu, ve znění pozdějších
   předpisů, a další související zákony.
 
   43. Část třetí zákona č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995
   Sb.,  o  důchodovém  pojištění,  ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
   582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění
   pozdějších předpisů, a některé další zákony.
 
   44. Část šestá zákona č. 384/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1998
   Sb.,  o  znakové  řeči  a  o  změně  dalších zákonů a další související
   zákony.
 
   45. Část šestá zákona č. 215/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991
   Sb.,  obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 627/2004
   Sb.,  o  evropské  společnosti,  ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
   21/1992  Sb.,  o  bankách,  ve  znění  zákona č. 126/2002 Sb., zákon č.
   357/1992   Sb.,  o  dani  dědické,  dani  darovací  a  dani  z  převodu
   nemovitostí,  ve  znění  pozdějších  předpisů, zákon č. 125/2008 Sb., o 
   přeměnách  obchodních  společností  a družstev, a zákon č. 40/1964 Sb.,
   občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
 
   46.  Část třetí zákona č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v 
   souvislosti s přijetím zákona o základních registrech.
 
   47.  Část  pátá zákona č. 285/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v 
   souvislosti s přijetím zákona o platebním styku.
 
   48. Část druhá zákona č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke
   zkvalitnění   jejich  aplikace  a  ke  snížení  administrativní  zátěže
   podnikatelů.
 
   49.  Část  první zákona č. 28/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964
   Sb.,   občanský   zákoník,   ve  znění  pozdějších  předpisů,  a  další
   související zákony.
 
   50.  Zákon  č.  132/2011  Sb.,  kterým  se  mění  zákon č. 40/1964 Sb.,
   občanský  zákoník,  ve  znění  pozdějších předpisů, a zákon č. 102/1992
   Sb.,  kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č.
   509/1991  Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve
   znění pozdějších předpisů.
 
   51.  Část  jedenáctá  zákona  č.  139/2011 Sb., kterým se mění zákon č.
   284/2009  Sb.,  o  platebním  styku, ve znění zákona č. 156/2010 Sb., a
   některé další zákony.
 
   52. Zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor.
 
   53.  Část  pátá,  pokud  jde  o  §  24 bod 3, zákona č. 403/1990 Sb., o 
   zmírnění následků některých majetkových křivd.
 
   54.  Zákon č. 529/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 116/1990
   Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění zákona č. 403/1990
   Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.
 
   55. § 26 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k 
   půdě a jinému zemědělskému majetku.
 
   56.  Zákon č. 540/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 116/1990
   Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění zákona č. 403/1990
   Sb. a zákona č. 529/1990 Sb.
 
   57.  Zákon  č.  302/1999  Sb.,  kterým se mění zákon č. 116/1990 Sb., o 
   nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů.
 
   58.  Zákon  č.  522/2002  Sb.,  kterým se mění zákon č. 116/1990 Sb., o 
   nájmu  a  podnájmu  nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, a
   kterým  se zrušuje zákon č. 124/1990 Sb., o působnosti národních výborů
   při provádění některých ustanovení zákona o nájmu a podnájmu nebytových
   prostor.
 
   59.  Zákon  č.  360/2005  Sb.,  kterým se mění zákon č. 116/1990 Sb., o 
   nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů.
 
   60.  Zákon  č.  72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické
   vztahy  k  budovám  a  některé  vlastnické  vztahy  k bytům a nebytovým
   prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů).
 
   61.  Zákon  č. 97/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 72/1994 Sb., kterým
   se   upravují  některé  spoluvlastnické  vztahy  k  budovám  a  některé
   vlastnické  vztahy  k  bytům  a  nebytovým prostorům a doplňují některé
   zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů.
 
   62.  Část první zákona č. 103/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 72/1994
   Sb.,  kterým  se  upravují  některé  spoluvlastnické vztahy k budovám a
   některé  vlastnické  vztahy  k  bytům  a nebytovým prostorům a doplňují
   některé   zákony  (zákon  o  vlastnictví  bytů),  ve  znění  pozdějších
   předpisů, zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky
   (katastrální  zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb., zákon č. 586/1992
   Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 549/1991
   Sb.,  o  soudních  poplatcích,  ve  znění pozdějších předpisů, zákon č.
   40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.
   357/1992   Sb.,  o  dani  dědické,  dani  darovací  a  dani  z  převodu
   nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů.
 
   63. Část třetí zákona č. 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000
   Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích,
   ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony.
 
   64.  Část první zákona č. 451/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 72/1994
   Sb.,  kterým  se  upravují  některé  spoluvlastnické vztahy k budovám a
   některé  vlastnické  vztahy  k  bytům  a nebytovým prostorům a doplňují
   některé   zákony  (zákon  o  vlastnictví  bytů),  ve  znění  pozdějších
   předpisů, a některé další zákony.
 
   65.  Část  sedmdesátá  první  zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení
   některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů.
 
   66. Část třetí zákona č. 437/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 563/1991
   Sb.,  o  účetnictví,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  a některé další
   zákony.
 
   67.  Zákon č. 171/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 72/1994 Sb., kterým
   se   upravují  některé  spoluvlastnické  vztahy  k  budovám  a  některé
   vlastnické  vztahy  k  bytům  a  nebytovým prostorům a doplňují některé
   zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů.
 
   68.  Část třicátá zákona č. 179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony
   v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České
   republiky.
 
   69. Část třicátá čtvrtá zákona č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č.
   182/2006  Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve
   znění  pozdějších  předpisů,  a  některé  zákony  v  souvislosti s jeho
   přijetím.
 
   70.  Část padesátá první zákona č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé
   zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech.
 
   71.  Část první zákona č. 345/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 72/1994
   Sb.,  kterým  se  upravují  některé  spoluvlastnické vztahy k budovám a
   některé  vlastnické  vztahy  k  bytům  a nebytovým prostorům a doplňují
   některé   zákony  (zákon  o  vlastnictví  bytů),  ve  znění  pozdějších
   předpisů, a zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
   (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů.
 
   72. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.
 
   73.  Čl. VII zákona č. 264/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský
   zákoník,  zrušuje  zákon  o  státním  notářství a o řízení před státním
   notářstvím (notářský řád) a mění a doplňují některé další zákony.
 
   74.  Čl. III zákona č. 286/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.
   63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění zákona č. 495/1992
   Sb.,  a  zákon  č.  513/1991  Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č.
   264/1992 Sb., zákona č. 591/1992 Sb. a zákona č. 600/1992 Sb.
 
   75.  Čl.  II zákona č. 156/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.
   21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, doplňuje zákon č.
   513/1991  Sb.,  obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
   č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.
 
   76.  Čl.  II  zákona č. 84/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.
   530/1990  Sb.,  o  dluhopisech,  ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
   513/1991  Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
   328/1991  Sb.,  o  konkurzu  a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů,
   zákon  č.  99/1963  Sb.,  občanský  soudní  řád,  ve  znění  pozdějších
   předpisů,  a  zákon  č.  21/1992  Sb.,  o  bankách, ve znění pozdějších
   předpisů.
 
   77.  Čl.  III zákona č. 94/1996 Sb., kterým se mění a doplňují zákon č.
   328/1991  Sb.,  o  konkursu  a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů,
   zákon  č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon),
   ve  znění pozdějších předpisů, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,
   ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
   ve znění pozdějších předpisů.
 
   78.  Čl.  I  zákona č. 142/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.
   513/1991  Sb.,  obchodní  zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a mění
   zákon  č.  99/1963  Sb.,  občanský  soudní  řád,  ve  znění  pozdějších
   předpisů.
 
   79.  Část šestá zákona č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového
   trhu a o změně a doplnění dalších zákonů.
 
   80. Čl. II zákona č. 165/1998 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb.,
   o bankách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
 
   81.  Část pátá zákona č. 356/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 455/1991
   Sb.,   o   živnostenském   podnikání  (živnostenský  zákon),  ve  znění
   pozdějších předpisů, a některé další zákony.
 
   82.  Část  sedmá zákona č. 27/2000 Sb., kterým se mění některé zákony v 
   souvislosti s přijetím zákona o veřejných dražbách.
 
   83.  Část  dvanáctá  zákona  č.  29/2000 Sb., o poštovních službách a o 
   změně některých zákonů (zákon o poštovních službách).
 
   84.  Část  třetí zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
   Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
   zákony.
 
   85.  Část pátá zákona č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991
   Sb.,  o  konkursu  a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé
   další zákony.
 
   86. Část čtvrtá zákona č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964
   Sb.,  občanský  zákoník,  ve znění pozdějších předpisů, a některé další
   zákony.
 
   87. Část první zákona č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991
   Sb.,  obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992
   Sb.,  o  notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších
   předpisů,  zákon  č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a
   doplnění  dalších  zákonů,  ve  znění  zákona  č. 30/2000 Sb., zákon č.
   200/1990  Sb.,  o  přestupcích,  ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
   99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
   č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.
 
   88.  Část  druhá  zákona  č.  120/2001  Sb.,  o  soudních exekutorech a
   exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.
 
   89.  Část pátá zákona č. 353/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 563/1991
   Sb.,  o  účetnictví,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  a některé další
   zákony.
 
   90.  Část  pátá zákona č. 15/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 238/1992
   Sb.,  o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu a
   o  neslučitelnosti  některých  funkcí  (zákon o střetu zájmů), ve znění
   pozdějších předpisů, a některé další zákony.
 
   91.  Část druhá zákona č. 125/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v 
   souvislosti s přijetím zákona o platebním styku.
 
   92.  Část  pátá zákona č. 126/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992
   Sb.,  o  bankách,  ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 219/1995 Sb.,
   devizový  zákon, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 593/1992 Sb., o 
   rezervách  pro  zjištění  základu  daně  z  příjmů, ve znění pozdějších
   předpisů,  zákon  č.  239/2001  Sb.,  o České konsolidační agentuře a o 
   změně  některých zákonů (zákon o České konsolidační agentuře), ve znění
   zákona  č.  15/2002  Sb.,  zákon  č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve
   znění  pozdějších předpisů, a zákon č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a
   o  změně  některých  souvisejících  zákonů (zákon o pojišťovnictví), ve
   znění pozdějších předpisů.
 
   93.  Část  dvacátá druhá zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé
   zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního.
 
   94.  Část sedmá zákona č. 308/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 15/1998
   Sb.,  o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve
   znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
 
   95.  Část  třicátá  sedmá  zákona  č.  309/2002  Sb.,  o  změně  zákonů
   souvisejících  s  přijetím  zákona  o  službě  státních  zaměstnanců ve
   správních  úřadech  a  o  odměňování  těchto  zaměstnanců  a  ostatních
   zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon).
 
   96.   Část   třetí  zákona  č.  312/2002  Sb.,  o  úřednících  územních
   samosprávných celků a o změně některých zákonů.
 
   97.  Část první zákona č. 88/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991
   Sb.,  obchodní  zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1964
   Sb.,  občanský  zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963
   Sb.,  občanský  soudní  řád,  ve  znění  pozdějších  předpisů, zákon č.
   591/1992  Sb.,  o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, zákon
   č.  358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
   pozdějších  předpisů,  zákon  č.  370/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
   513/1991  Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
   358/1992  Sb.,  o  notářích  a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
   pozdějších  předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a
   o  změně  a  doplnění  dalších  zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb.,
   zákon  č.  200/1990  Sb.,  o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,
   zákon  č.  99/1963  Sb.,  občanský  soudní  řád,  ve  znění  pozdějších
   předpisů,  a  zákon  č.  328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
   pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 501/2001 Sb. a nálezu Ústavního
   soudu vyhlášeného pod č. 476/2002 Sb., zákon č. 219/2000 Sb., o majetku
   České  republiky  a  jejím  vystupování  v  právních vztazích, ve znění
   pozdějších předpisů, a zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání
   (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
 
   98. Část druhá zákona č. 437/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 563/1991
   Sb.,  o  účetnictví,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  a některé další
   zákony.
 
   99.  Část třetí zákona č. 85/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 252/1997
   Sb.,  o  zemědělství,  ve  znění  pozdějších  předpisů, a některé další
   zákony.
 
   100. Část druhá zákona č. 257/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v 
   souvislosti s přijetím zákona o podnikání na kapitálovém trhu, zákona o 
   kolektivním investování a zákona o dluhopisech.
 
   101.  Část  druhá  zákona  č.  360/2004  Sb.,  o Evropském hospodářském
   zájmovém  sdružení  (EHZS)  a  o změně zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
   zákoník,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  a zákona č. 586/1992 Sb., o 
   daních  z  příjmů,  ve  znění  pozdějších  předpisů, (zákon o evropském
   hospodářském zájmovém sdružení).
 
   102.  Část  druhá  zákona  č.  484/2004  Sb.,  kterým  se mění zákon č.
   143/2001  Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů
   (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění zákona č. 340/2004 Sb.,
   zákon  č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
   a zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů.
 
   103.  Část pátá zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě
   a o změně některých zákonů.
 
   104.  Část  čtvrtá  zákona  č.  554/2004  Sb.,  kterým se mění zákon č.
   40/1964  Sb.,  občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
   99/1963  Sb.,  občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
   č.  358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
   pozdějších  předpisů, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění
   pozdějších předpisů, a zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
   ve znění pozdějších předpisů.
 
   105.  Část pátá zákona č. 179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v 
   souvislosti  s  přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České
   republiky.
 
   106.  Část  první  zákona  č.  216/2005  Sb.,  kterým  se mění zákon č.
   513/1991  Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
   99/1963  Sb.,  občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
   č.  189/1994  Sb.,  o  vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších
   předpisů,  a  zákon  č.  358/1992  Sb.,  o  notářích  a jejich činnosti
   (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
 
   107.  Část  devátá  zákona  č.  377/2005  Sb., o doplňkovém dohledu nad
   bankami,  spořitelními a úvěrními družstvy, pojišťovnami a obchodníky s 
   cennými papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších
   zákonů (zákon o finančních konglomerátech).
 
   108. Část devátá zákona č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s 
   přijetím  zákona  o  ochraně  utajovaných  informací  a  o bezpečnostní
   způsobilosti.
 
   109.  Část  dvanáctá  zákona  č.  56/2006  Sb., kterým se mění zákon č.
   256/2004  Sb.,  o  podnikání  na  kapitálovém trhu, ve znění pozdějších
   předpisů, a další související zákony.
 
   110.  Část  dvacátá  třetí  zákona  č.  57/2006  Sb.,  o změně zákonů v 
   souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem.
 
   111.  Část  jedenáctá  zákona  č.  79/2006 Sb., kterým se mění zákon č.
   85/1996  Sb.,  o  advokacii,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  a další
   související zákony.
 
   112. Část sedmá zákona č. 81/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 365/2000
   Sb.,  o  informačních  systémech  veřejné  správy  a  o změně některých
   dalších  zákonů,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  a další související
   zákony.
 
   113. Část první zákona č. 308/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v 
   souvislosti s přijetím zákona o evropské družstevní společnosti.
 
   114.  Část  třetí  zákona  č.  269/2007  Sb.,  kterým  se mění zákon č.
   365/2000  Sb.,  o  informačních  systémech  veřejné  správy  a  o změně
   některých  dalších  zákonů,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  a  další
   související zákony.
 
   115.  Část  dvanáctá  zákona  č.  296/2007 Sb., kterým se mění zákon č.
   182/2006  Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve
   znění  pozdějších  předpisů,  a  některé  zákony  v  souvislosti s jeho
   přijetím.
 
   116.  Část  první  zákona  č.  344/2007  Sb.,  kterým  se mění zákon č.
   513/1991  Sb.,  obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
   č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
 
   117. Část třetí zákona č. 36/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 634/1992
   Sb.,  o  ochraně  spotřebitele,  ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
   40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991
   Sb.,  o  provozování  rozhlasového  a  televizního  vysílání,  ve znění
   pozdějších  předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 513/1991
   Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
 
   118.  Část druhá zákona č. 104/2008 Sb., o nabídkách převzetí a o změně
   některých dalších zákonů (zákon o nabídkách převzetí).
 
   119. Část druhá zákona č. 126/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v 
   souvislosti  s  přijetím  zákona  o  přeměnách obchodních společností a
   družstev.
 
   120. Část osmá zákona č. 130/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 455/1991
   Sb.,   o   živnostenském   podnikání  (živnostenský  zákon),  ve  znění
   pozdějších předpisů, a další související zákony.
 
   121. Část pátá zákona č. 230/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004
   Sb.,  o  podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a
   další související zákony.
 
   122.  Část  první  zákona  č.  215/2009  Sb.,  kterým  se mění zákon č.
   513/1991  Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
   627/2004  Sb.,  o  evropské  společnosti, ve znění pozdějších předpisů,
   zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění zákona č. 126/2002 Sb., zákon
   č.  357/1992  Sb.,  o  dani  dědické,  dani  darovací  a dani z převodu
   nemovitostí,  ve  znění  pozdějších  předpisů, zákon č. 125/2008 Sb., o 
   přeměnách  obchodních  společností  a družstev, a zákon č. 40/1964 Sb.,
   občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
 
   123.  Část  třetí  zákona  č.  217/2009  Sb.,  kterým  se mění zákon č.
   182/2006  Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve
   znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
 
   124.  Část dvacátá druhá zákona č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé
   zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech.
 
   125.  Část  sedmá  zákona  č.  230/2009  Sb.,  kterým  se mění zákon č.
   256/2004  Sb.,  o  podnikání  na  kapitálovém trhu, ve znění pozdějších
   předpisů, a další související zákony.
 
   126. Část šestá zákona č. 285/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v 
   souvislosti s přijetím zákona o platebním styku.
 
   127.  Část  první  zákona  č.  420/2009  Sb.,  kterým  se mění zákon č.
   513/1991  Sb.,  obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další
   související zákony.
 
   128.  Zákon  č.  152/2010  Sb.,  kterým  se mění zákon č. 513/1991 Sb.,
   obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
 
   129.  Část třetí zákona č. 409/2010 Sb., o změně zákonů v souvislosti s 
   přijetím zákona o finančním zajištění.
 
   130.  Část  třináctá  zákona  č.  427/2010 Sb., kterým se mění zákon č.
   326/1999  Sb.,  o  pobytu  cizinců  na  území České republiky a o změně
   některých  zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb.,
   o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve
   znění  pozdějších  předpisů,  (zákon  o  azylu),  ve  znění  pozdějších
   předpisů, a další související zákony.
 
   131. Část pátá zákona č. 188/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 189/2004
   Sb.,  o  kolektivním investování, ve znění pozdějších předpisů, a další
   související zákony.
 
   132. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině.
 
   133. Zákon č. 132/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o rodině.
 
   134.  Zákon č. 234/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963
   Sb., o rodině, ve znění zákona č. 132/1982 Sb.
 
   135.  Čl.  I  zákona č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.
   94/1963  Sb.,  o  rodině,  ve  znění  pozdějších  předpisů, a o změně a
   doplnění dalších zákonů.
 
   136. Část druhá zákona č. 360/1999 Sb., kterým se mění některé zákony v 
   souvislosti s přijetím zákona o sociálně-právní ochraně dětí.
 
   137. Část druhá zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a
   o změně některých souvisejících zákonů.
 
   138.  Část  druhá zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo
   ochranné  výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči
   ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů.
 
   139.  Část  čtyřicátá  třetí  zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení
   některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů.
 
   140.  Zákon  č.  321/2002  Sb.,  kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o 
   rodině, ve znění pozdějších předpisů.
 
   141.  Část  druhá  zákona  č.  315/2004  Sb.,  kterým  se mění zákon č.
   117/1995  Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů,
   zákon  č.  94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
   č.  359/1999  Sb.,  o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších
   předpisů.
 
   142.  Část  třetí  zákona  č.  383/2005  Sb.,  kterým  se mění zákon č.
   109/2002  Sb.,  o  výkonu  ústavní  výchovy  nebo  ochranné  výchovy ve
   školských  zařízeních  a  o  preventivně  výchovné  péči  ve  školských
   zařízeních  a  o  změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a
   další související zákony.
 
   143. Část druhá zákona č. 112/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v 
   souvislosti  s přijetím zákona o životním a existenčním minimu a zákona
   o pomoci v hmotné nouzi.
 
   144.  Část čtvrtá zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a
   o změně některých souvisejících zákonů.
 
   145.  Část  druhá  zákona  č.  134/2006  Sb.,  kterým  se mění zákon č.
   359/1999  Sb.,  o  sociálněprávní  ochraně  dětí,  ve  znění pozdějších
   předpisů, zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů,
   zákon  č.  99/1963  Sb.,  občanský  soudní  řád,  ve  znění  pozdějších
   předpisů,  zákon  č.  117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění
   pozdějších  předpisů,  a zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
   pozdějších předpisů.
 
   146.  Část  sedmá  zákona  č.  227/2006  Sb.,  o  výzkumu  na  lidských
   embryonálních  kmenových  buňkách  a souvisejících činnostech a o změně
   některých souvisejících zákonů.
 
   147.  Část  čtyřicátá  třetí  zákona  č.  342/2006  Sb., kterým se mění
   některé  zákony související s oblastí evidence obyvatel a některé další
   zákony.
 
   148. Část druhá zákona č. 259/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
   Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
   zákony.
 
   149. Zákon č. 42/1980 Sb., o hospodářských stycích se zahraničím.
 
   150.  Zákon č. 102/1988 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 42/1980
   Sb., o hospodářských stycích se zahraničím.
 
   151.  Zákon č. 113/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 42/1980
   Sb., o hospodářských stycích se zahraničím, ve znění zákona č. 102/1988
   Sb.
 
   152.  Část  třetí,  pokud jde o § 5, zákona č. 223/1994 Sb., o sloučení
   Československé  obchodní  a  průmyslové  komory  s Hospodářskou komorou
   České republiky, o některých opatřeních s tím souvisejících a o změně a
   doplnění  zákona  České  národní  rady  č.  301/1992 Sb., o Hospodářské
   komoře  České  republiky  a  Agrární  komoře  České republiky, ve znění
   zákona č. 121/1993 Sb.
 
   153. Část šestá zákona č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v 
   souvislosti s přijetím zákona o základních registrech.
 
   154. Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů.
 
   155.  Zákon č. 300/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 83/1990
   Sb., o sdružování občanů.
 
   156.  Čl.  I  zákona  č. 68/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé
   zákony na úseku všeobecné vnitřní správy.
 
   157.  Část osmá zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v 
   souvislosti s přijetím soudního řádu správního.
 
   158. Část druhá zákona č. 230/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 89/1995
   Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, a další
   související zákony.
 
   159.  Část  třicátá pátá zákona č. 342/2006 Sb., kterým se mění některé
   zákony související s oblastí evidence obyvatel a některé další zákony.
 
   160.  Zákon  č.  33/2008  Sb.,  kterým  se mění zákon č. 83/1990 Sb., o 
   sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů.
 
   161.  Část  dvanáctá  zákona  č.  227/2009  Sb., kterým se mění některé
   zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech.
 
   162.  Část  šestá  zákona  č.  424/2010  Sb.,  kterým  se mění zákon č.
   111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění zákona č. 100/2010 Sb.,
   a další související zákony.
 
   163.  Zákon  č.  248/1995  Sb.,  o obecně prospěšných společnostech a o 
   změně a doplnění některých zákonů.
 
   164.  Zákon  č.  208/2002  Sb., kterým se mění zákon č. 248/1995 Sb., o 
   obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů.
 
   165. Část šestnáctá zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých
   zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů.
 
   166.  Část  čtvrtá  zákona  č.  437/2003  Sb.,  kterým se mění zákon č.
   563/1991  Sb.,  o  účetnictví,  ve znění pozdějších předpisů, a některé
   další zákony.
 
   167. Část čtyřicátá čtvrtá zákona č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon
   č.  182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),
   ve  znění  pozdějších  předpisů,  a některé zákony v souvislosti s jeho
   přijetím.
 
   168.  Část  jedenáctá  zákona  č.  126/2008 Sb., kterým se mění některé
   zákony   v   souvislosti  s  přijetím  zákona  o  přeměnách  obchodních
   společností a družstev.
 
   169.  Část  šedesátá  zákona  č.  227/2009  Sb., kterým se mění některé
   zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech.
 
   170.  Zákon  č.  231/2010  Sb., kterým se mění zákon č. 248/1995 Sb., o 
   obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů,
   ve znění pozdějších předpisů.
 
   171.  Zákon  č.  59/1998  Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou
   výrobku.
 
   172.  Zákon  č.  209/2000  Sb.,  kterým se mění zákon č. 59/1998 Sb., o 
   odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku.
 
   173.  Část  první  a v části deváté § 35 a 36 zákona č. 227/1997 Sb., o 
   nadacích   a   nadačních   fondech  a  o  změně  a  doplnění  některých
   souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech).
 
   174.  Část  první  zákona  č.  210/2002  Sb.,  kterým  se mění zákon č.
   227/1997  Sb.,  o  nadacích  a  nadačních  fondech a o změně a doplnění
   některých  souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech),
   a  zákon  č.  586/1992  Sb.,  o  daních  z  příjmů, ve znění pozdějších
   předpisů.
 
   175.  Část  šestnáctá  zákona  č.  257/2004 Sb., kterým se mění některé
   zákony v souvislosti s přijetím zákona o podnikání na kapitálovém trhu,
   zákona o kolektivním investování a zákona o dluhopisech.
 
   176.  Část  padesátá druhá zákona č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon
   č.  182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),
   ve  znění  pozdějších  předpisů,  a některé zákony v souvislosti s jeho
   přijetím.
 
   177.  Část  dvanáctá  zákona  č.  126/2008  Sb., kterým se mění některé
   zákony   v   souvislosti  s  přijetím  zákona  o  přeměnách  obchodních
   společností a družstev.
 
   178.  Část  sedmdesátá  první  zákona  č.  227/2009 Sb., kterým se mění
   některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech.
 
   179.  Zákon  č.  158/2010  Sb., kterým se mění zákon č. 227/1997 Sb., o 
   nadacích   a   nadačních   fondech  a  o  změně  a  doplnění  některých
   souvisejících  zákonů  (zákon o nadacích a nadačních fondech), ve znění
   pozdějších předpisů.
 
   180.  Část osmá zákona č. 160/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v 
   souvislosti   s  přijetím  nařízení  Evropského  parlamentu  a  Rady  o 
   ratingových agenturách.
 
   181.  Část  třináctá zákona č. 188/2011 Sb., o kolektivním investování,
   ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
 
   182.   Zákon  č.  102/1992  Sb.,  kterým  se  upravují  některé  otázky
   související  s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje
   a upravuje občanský zákoník.
 
   183. Část osmá zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a
   o  změně  a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a
   nadačních fondech).
 
   184.  Zákon č. 126/1998 Sb., kterým se mění zákon České národní rady č.
   102/1992  Sb.,  kterým se upravují některé otázky související s vydáním
   zákona  č.  509/1991  Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský
   zákoník, ve znění zákona č. 227/1997 Sb.
 
   185.  Část  třicátá  devátá  zákona  č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení
   některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů.
 
   186. Část druhá zákona č. 359/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964
   Sb.,   občanský  zákoník,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  a  některé
   související zákony.
 
   187. Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech.
 
   188.  Zákon  č. 89/1993 Sb., kterým se mění zákon České národní rady č.
   591/1992 Sb., o cenných papírech.
 
   189.  Část  osmá  zákona  č.  331/1993  Sb.,  o  státním rozpočtu České
   republiky na rok 1994 a o změně a doplnění některých zákonů.
 
   190.  Čl.  II a čl. III bod 15 zákona č. 259/1994 Sb., kterým se mění a
   doplňuje  zákon  České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
   ve  znění  pozdějších  předpisů, a zákon České národní rady č. 591/1992
   Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů.
 
   191.  Zákon  č.  152/1996  Sb.,  kterým  se mění a doplňuje zákon České
   národní  rady  č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších
   předpisů,  a  zákon  č.  214/1992 Sb., o burze cenných papírů, ve znění
   pozdějších předpisů.
 
   192. Část třetí zákona č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového
   trhu a o změně a doplnění dalších zákonů.
 
   193.  Čl.  II  zákona  č. 70/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 229/1992
   Sb.,  o  komoditních  burzách,  ve  znění pozdějších předpisů, zákon č.
   591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
   č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů, ve znění pozdějších předpisů.
 
   194.  Část  druhá  zákona  č.  307/2000  Sb.,  o zemědělských skladních
   listech   a   zemědělských  veřejných  skladech  a  o  změně  některých
   souvisejících zákonů.
 
   195.  Část  první  zákona  č.  362/2000  Sb.,  kterým  se mění zákon č.
   591/1992  Sb.,  o  cenných  papírech,  ve  znění pozdějších předpisů, a
   některé další zákony.
 
   196. Část druhá zákona č. 259/2001 Sb., o státním dluhopisovém programu
   na  úhradu  ztráty Konsolidační banky Praha, státního peněžního ústavu,
   za  rok  1999  a o změně zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve
   znění pozdějších předpisů.
 
   197. Část druhá zákona č. 308/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 15/1998
   Sb.,  o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve
   znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
 
   198.  Část  čtvrtá  zákona  č.  88/2003  Sb.,  kterým  se mění zákon č.
   513/1991  Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
   40/1964  Sb.,  občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
   99/1963  Sb.,  občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
   č.  591/1992  Sb.,  o  cenných  papírech, ve znění pozdějších předpisů,
   zákon  č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
   znění  pozdějších předpisů, zákon č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon
   č.  513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon
   č.  358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
   pozdějších  předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a
   o  změně  a  doplnění  dalších  zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb.,
   zákon  č.  200/1990  Sb.,  o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,
   zákon  č.  99/1963  Sb.,  občanský  soudní  řád,  ve  znění  pozdějších
   předpisů,  a  zákon  č.  328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
   pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 501/2001 Sb. a nálezu Ústavního
   soudu vyhlášeného pod č. 476/2002 Sb., zákon č. 219/2000 Sb., o majetku
   České  republiky  a  jejím  vystupování  v  právních vztazích, ve znění
   pozdějších předpisů, a zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání
   (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
 
   199. Část první zákona č. 257/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v 
   souvislosti s přijetím zákona o podnikání na kapitálovém trhu, zákona o 
   kolektivním investování a zákona o dluhopisech.
 
   200.  Část osmá zákona č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004
   Sb.,  o  podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a
   další související zákony.
 
   201. Část dvacátá sedmá zákona č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č.
   182/2006  Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve
   znění  pozdějších  předpisů,  a  některé  zákony  v  souvislosti s jeho
   přijetím.
 
   202.  Část  šestá  zákona  č.  230/2008  Sb.,  kterým  se mění zákon č.
   256/2004  Sb.,  o  podnikání  na  kapitálovém trhu, ve znění pozdějších
   předpisů, a další související zákony.
 
   203.  Část  čtyřicátá  zákona  č.  227/2009 Sb., kterým se mění některé
   zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech.
 
   204.  Část  pátá zákona č. 409/2010 Sb., o změně zákonů v souvislosti s 
   přijetím zákona o finančním zajištění.
 
   205.  Část  první  zákona  č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně
   souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě).
 
   206.  Část  čtrnáctá  zákona  č. 377/2005 Sb., o doplňkovém dohledu nad
   bankami,  spořitelními a úvěrními družstvy, pojišťovnami a obchodníky s 
   cennými papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších
   zákonů (zákon o finančních konglomerátech).
 
   207. Část jedenáctá zákona č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti
   se sjednocením dohledu nad finančním trhem.
 
   208.  Část pátá zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních
   prostředcích  ochrany  před  diskriminací  a  o  změně některých zákonů
   (antidiskriminační zákon).
 
   209.  Část  sto  čtyřicátá druhá zákona č. 227/2009 Sb., kterým se mění
   některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech.
 
   210.  Část první zákona č. 278/2009 Sb., o změně zákonů v souvislosti s 
   přijetím zákona o pojišťovnictví.
 
   211.  Nařízení  vlády  č.  142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z 
   prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku.
 
   212.  Nařízení  vlády č. 163/2005 Sb., kterým se mění nařízení vlády č.
   142/1994  Sb.,  kterým  se  stanoví  výše úroků z prodlení a poplatku z 
   prodlení podle občanského zákoníku.
 
   213.  Nařízení  vlády  č. 33/2010 Sb., kterým se mění nařízení vlády č.
   142/1994  Sb.,  kterým  se  stanoví  výše úroků z prodlení a poplatku z 
   prodlení podle občanského zákoníku, ve znění nařízení vlády č. 163/2005
   Sb.
 
   214.  Nařízení  vlády  č.  258/1995  Sb.,  kterým  se  provádí občanský
   zákoník.
 
   215.  Nařízení  vlády č. 174/2009 Sb., kterým se mění nařízení vlády č.
   258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník.
 
   216. Nařízení vlády č. 371/2004 Sb., kterým se vydávají vzorové stanovy
   společenství vlastníků jednotek.
 
   217.  Nařízení  vlády č. 151/2006 Sb., kterým se mění nařízení vlády č.
   371/2004 Sb., kterým se vydávají vzorové stanovy společenství vlastníků
   jednotek.
 
   218. Vyhláška č. 47/1964 Sb., o peněžních službách občanům.
 
   219.  Vyhláška  č.  136/1969  Sb.,  o  změně vyhlášky č. 47/1964 Sb., o 
   peněžních službách občanům, ve znění vyhlášky č. 45/1965 Sb.
 
   220.  Vyhláška  č.  27/1982  Sb.,  kterou  se  mění a doplňuje vyhláška
   ministerstva  financí  č. 47/1964 Sb., o peněžních službách občanům, ve
   znění vyhlášky federálního ministerstva financí č. 136/1969 Sb.
 
   221.  Vyhláška  č.  146/1990  Sb.,  kterou  se mění a doplňuje vyhláška
   ministerstva  financí  č. 47/1964 Sb., o peněžních službách občanům, ve
   znění pozdějších předpisů.
 
   222. Vyhláška č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu.
 
   223.  Vyhláška  č.  74/1981  Sb.,  kterou  se  mění a doplňuje vyhláška
   ministerstva dopravy č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu.
 
   224.  Vyhláška  č.  106/1984  Sb.,  kterou  se mění a doplňuje vyhláška
   ministerstva dopravy č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu.
 
   225.  Vyhláška  č.  18/1965 Sb., o podmínkách údržby a oprav silničních
   vozidel  pro  motorovou  dopravu  v  majetku občanů a nesocialistických
   organizací.
 
   226. Vyhláška č. 17/1966 Sb., o leteckém přepravním řádu.
 
   227.  Vyhláška č. 15/1971 Sb., kterou se doplňuje vyhláška ministerstva
   dopravy č. 17/1966 Sb., o leteckém přepravním řádu.
 
   228.   Vyhláška   č.  121/1980  Sb.,  o  finanční  pomoci  při  převodu
   skupinových rodinných domků z družstevního do osobního vlastnictví.
 
   229.  Vyhláška  č.  122/1980  Sb., o jednorázovém příspěvku na opatření
   náhradního  bydlení  občanům,  kteří  uvolní  byt v objektu spravovaném
   státní socialistickou organizací.
 
   230.  Vyhláška  č.  69/1982  Sb.,  kterou  se  mění a doplňuje vyhláška
   federálního    ministerstva   financí,   ministerstva   financí   České
   socialistické  republiky a ministerstva financí Slovenské socialistické
   republiky  č.  122/1980  Sb.,  o  jednorázovém  příspěvku  na  opatření
   náhradního  bydlení  občanům,  kteří  uvolní  byt v objektu spravovaném
   státní socialistickou organizací.
 
   231.  Vyhláška  č.  136/1985  Sb.,  o  finanční,  úvěrové a jiné pomoci
   družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků
   v osobním vlastnictví.
 
   232.  Vyhláška  č.  74/1989  Sb.,  kterou  se  mění a doplňuje vyhláška
   federálního    ministerstva   financí,   ministerstva   financí   České
   socialistické  republiky,  ministerstva financí Slovenské socialistické
   republiky  a  předsedy  Státní  banky československé č. 136/1985 Sb., o 
   finanční,  úvěrové  a  jiné  pomoci  družstevní  a  individuální bytové
   výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví.
 
   233.  Vyhláška  č.  73/1991  Sb.,  kterou  se  mění a doplňuje vyhláška
   federálního    ministerstva   financí,   ministerstva   financí   České
   socialistické  republiky,  ministerstva financí Slovenské socialistické
   republiky  a  předsedy  Státní  banky československé č. 136/1985 Sb., o 
   finanční,  úvěrové  a  jiné  pomoci  družstevní  a  individuální bytové
   výstavbě  a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění
   vyhlášky č. 74/1989 Sb.
 
   234.  Vyhláška  č.  398/1992  Sb.,  kterou  se mění a doplňuje vyhláška
   federálního    ministerstva   financí,   ministerstva   financí   České
   socialistické  republiky,  ministerstva financí Slovenské socialistické
   republiky  a  předsedy  Státní  banky československé č. 136/1985 Sb., o 
   finanční,  úvěrové  a  jiné  pomoci  družstevní  a  individuální bytové
   výstavbě  a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění
   vyhlášky č. 74/1989 Sb. a vyhlášky č. 73/1991 Sb.
 
   235.  Vyhláška  č.  89/1998  Sb.,  kterou  se mění vyhláška Federálního
   ministerstva   financí,   Ministerstva   financí   České  socialistické
   republiky,  Ministerstva  financí  Slovenské  socialistické republiky a
   předsedy  Státní  banky  československé  č.  136/1985  Sb., o finanční,
   úvěrové  a  jiné  pomoci  družstevní  a  individuální bytové výstavbě a
   modernizaci  rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších
   předpisů.
 
   236.  Vyhláška  č.  385/2000  Sb.,  kterou se mění vyhláška Federálního
   ministerstva   financí,   Ministerstva   financí   České  socialistické
   republiky,  Ministerstva  financí  Slovenské  socialistické republiky a
   předsedy  Státní  banky  československé  č.  136/1985  Sb., o finanční,
   úvěrové  a  jiné  pomoci  družstevní  a  individuální bytové výstavbě a
   modernizaci  rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších
   předpisů.
 
   237.   Vyhláška  č.  440/2001  Sb.,  o  odškodnění  bolesti  a  ztížení
   společenského uplatnění.
 
   238.  Vyhláška č. 50/2003 Sb., kterou se mění vyhláška č. 440/2001 Sb.,
   o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění.
 
   § 3081
 
   Účinnost
 
   Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2014.
 
   Němcová v. r.
 
   Klaus v. r.
 
   Nečas v. r.
 
   1)  Směrnice  Rady  ze  dne  25.  července 1985 o sbližování právních a
   správních  předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné
   výrobky (85/374/EHS).
 
   Směrnice  Rady  ze  dne  20.  prosince  1985  na ochranu spotřebitele v 
   případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (85/577/EHS).
 
   Směrnice  Rady  ze  dne  18.  prosince  1986 o koordinaci právní úpravy
   členských   států   týkající   se   nezávislých   obchodních   zástupců
   (86/653/EHS).
 
   Směrnice  Rady ze dne 22. června 1987 o koordinaci právních a správních
   předpisů týkajících se pojištění právní ochrany (87/344/EHS).
 
   Směrnice  Rady  ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty,
   pobyty a zájezdy (90/314/EHS).
 
   Směrnice  Rady  ze  dne  5.  dubna  1993  o nepřiměřených podmínkách ve
   spotřebitelských smlouvách (93/13/EHS).
 
   Směrnice  Evropského parlamentu a Rady ze dne 20. května 1997 o ochraně
   spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku (97/7/ES).
 
   Směrnice  Evropského  parlamentu a Rady ze dne 6. října 1997, kterou se
   mění   směrnice  84/450/EHS  o  klamavé  reklamě  tak,  aby  zahrnovala
   srovnávací reklamu (97/55/ES).
 
   Směrnice  Evropského  parlamentu a Rady ze dne 16. února 1998 o ochraně
   spotřebitele   při   označování  cen  výrobků  nabízených  spotřebiteli
   (98/6/ES).
 
   Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 25. května 1999 o určitých
   aspektech   nákupu   spotřebního  zboží  a  záruk  za  spotřební  zboží
   (1999/44/ES).
 
   Směrnice  Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. června 2000 o postupu
   proti opožděným platbám v obchodních transakcích (2000/35/ES).
 
   Směrnice  Evropského  parlamentu  a  Rady  ze  dne  12. prosince 2006 o 
   klamavé a srovnávací reklamě (2006/114/ES).
 
   Směrnice  Evropského  parlamentu a Rady ze dne 14. ledna 2009 o ochraně
   spotřebitele  ve  vztahu  k  některým aspektům smluv o dočasném užívání
   ubytovacího    zařízení   (timeshare),   o   dlouhodobých   rekreačních
   produktech, o dalším prodeji a o výměně (2008/122/ES).
 
   Směrnice  Evropského parlamentu a Rady 2009/101/ES ze dne 16. září 2009
   o   koordinaci   ochranných  opatření,  která  jsou  na  ochranu  zájmů
   společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností
   ve  smyslu  čl.  48  druhého  pododstavce  Smlouvy,  za účelem dosažení
   rovnocennosti těchto opatření.