Jiří Sozanský v Segovii

Od 13. dubna do 13. května 2018 bude ve věznici v Segovii k vidění 60 originálů velkoformátových děl Jiřího Sozanského. Kurátor výstavy Richard Drury vybral pro španělskou přehlídku díla bytostně spjatá s prostředím vězeňské architektury. Nevšední projekt vznikl ve spolupráci Českého centra Madrid a galerie GASK a radnice města Segovia.

Do tísnivých místností vězeňského objektu Jiří Sozanský vkládá symbolické znázornění čtyř osudů poznamenaných brutalitou československé komunistické totality: katolického básníka Jana Zahradníčka, básníka a vůdčí postavy českého undergroundu Ivana Martina Jirouse, historika a literárního teoretika Záviše Kalandry a právničky a političky Milady Horákové. Sozanský nepředstavuje jejich životní příběhy na základě narativního či ilustrativního výkladu; konfrontuje původní dokumenty či citáty spojené s jejich „nepohodlnými“ postoji s nadosobním vizuálním pojednáním existenciální propasti, ve které se kvůli oněm nezlomným postojům ocitli. Tím nám autor říká: důležitá je výpověď konkrétního člověka odsouzeného mocí kvůli jeho mravním zásadám; neméně důležité však je naše vědomí o univerzální symboličnosti (a aktuálnosti!) takové výpovědi.

Instalace Sozanského výstavy v bývalé věznici svědčí o jeho až posedle soustavném přístupu k znázorňování situace osamělého jedince, který zápolí s všemohoucím režimem. Ponořujeme se do celistvého prostředí klaustrofobické uzavřenosti vymezované obnaženou architekturou osudového bytí. Autorova instalace neumožňuje ani optický ani duševní odstup; zahlcuje nás, vtahuje do sebe, nenechá nás ani na chvíli v klidu. Místo pojetí klasické výstavy je u Sozanského proto lépe mluvit o jakémsi totálním ponoru do krizových stavů mysli. Vězeňská cela se zde jeví fyzicky neproniknutelnou klecí; stává se však i místem nejsoustředěnější kontemplace, která se naopak nenechává omezovat ani těmi nejtlustšími zdmi. Odcházíme z tohoto místa možná otřeseni, zato s pocitem, že nad lidstvem stále visí to, co Josef Čapek v jedné své básni z koncentračního tábora nazval „hvězdou naděje“. Svým projektem v bývalé věznici v Segovii nám Jiří Sozanský říká, že neztratíme tuto hvězdu z očí, jen když neztratíme z paměti zločiny lidské zběsilosti.

Stanislav Škoda, ředitel Českého centra Madrid:

„Starší projekty Jiřího Sozanského, jako byly například výstava a intervence v bývalé pevnosti a nacistickém kriminále v Terezíně v sedmdesátých letech minulého století, znám jen z fotek. Stejně tak znám jen z fotek jeho umělecké instalace ve Valdicích z let devadesátých, které uskutečnil v prostorách mimořádně tvrdého kriminálu, kterým prošla řada politických vězňů komunistického režimu. Když jsem byl před dvěma lety v bývalé věznici v Segovii na výstavě fotografií skvělého filmového režiséra Carlose Saury, které pořizoval jako mladík v padesátých a šedesátých letech na různých místech Španělska, okamžitě jsem si na práce Jiřího Sozanského vzpomněl. Napadlo mě, jaké úžasné možnosti by tomuto českému výtvarníkovi mohly zrekonstruované ale přesto syrové prostory věznice dát…“

Richard Drury, kurátor výstavy:

„Výstava Jiřího Sozanského v La Cárcel – Segovia Centro de Creación je bytostně spjatá s prostředím vězeňské architektury, které (na rozdíl od víceméně neutrálního pozadí klasického galerijního prostoru) navozuje u diváka pocit neklidu, možná i temné obavy z místa, kde v letech 1947-1956 byly za represí Francova režimu vězněné „ideologicky nežádoucí“ ženy a kde v letech 1970-1976 byli vězněni mužští političtí vězni.“

Richard Drury o výstavě „VE VĚZNICI"

Tvorba Jiřího Sozanského (1946) se dá charakterizovat jako „věčný zápas“ vzdorných humanistických hodnot s brutálním ideologickým dogmatem. Ve svém lidském a tvůrčím přístupu nezná Sozanský kompromisy; s „buldočí“ mentalitou jde znovu a znovu do mezních situací, myšlenkových i reálných, kterým se ostatní raději (ať už z jakýchkoliv důvodů) vyhýbají. Nikdy mu nešlo o umělecké ztvárňování krutých osudů lidstva z formálního, vnějšího pohledu nezúčastněného pozorovatele, naopak vždy šel holé skutečnosti „po krku“: ze zásady poznával místa, kde se nepopsatelné tragédie odehrávaly, na vlastní oči, na vlastní kůži. Mnohdy doslova kráčel sutí civilizační sebedestrukce. Cynické zlo mocenské mašinérie (ať nacistické či komunistické) je v jeho tvorbě soustavně prozkoumávané, drsně odhalované a s drastickou expresí výtvarně zobrazované.

Výstava, kterou Jiří Sozanský koncipoval pro La Cárcel – Segovia Centro de Creación, má své kořeny v jeho první velké realizaci, sympozium Terezín ’80. Autorovy zkušenosti s tímto průlomovým projektem následně určovaly způsob, jakým přistupoval ke své tvorbě. Ve vojenském pevnostním komplexu Terezín, postaveném na konci 18. století, který se stal během druhé světové války židovským ghettem a nacistickým koncentračním táborem, si Sozanský v roce 1976 uvědomil, že svými tvůrčími prostředky může proměňovat místo totálního zmaru v dramatické prostředí s aktuálním symbolickým nábojem.