České vodní nádrže prozrazují, jak hospodaříme v krajině i jak se mění klima

V České republice byla v minulém století vybudována na říční síti více než stovka víceúčelových přehradních nádrží. Za dobu své existence prošly nádrže celou řadou změn, ze kterých lze při seriózní analýze časových řad zjistit a doložit mnoho zajímavých informací nejen o lidských aktivitách v povodí, ale také o stavu znečišťování atmosféry a změnách klimatu. Českobudějovičtí hydrobiologové z Biologického centra Akademie věd ČR české vodní nádrže dlouhodobě sledují. Nejdéle – téměř šest dekád (od roku 1959) – monitorují kvalitu vody v nádrži Slapy na Vltavě a od roku 1979 v nádrži Římov na Malši. Aktuálně výsledky svých analýz publikovali v několika významých vědeckých časopisech.

„Chemické složení vody obou nádrží úzce odráží to, co se děje v krajině, zejména v hospodaření na polích. Ze všech ve vodě rozpuštěných látek je tento vztah patrně nejlépe vidět na dusičnanech,“ říká jeden z autorů studie, Petr Znachor z Hydrobiologického ústavu Biologického centra AV ČR. Rozsáhlé a často zbytečné meliorace zemědělské půdy zkrátily dobu zdržení dusíku v půdách, což způsobilo jeho odplavování do vody. K tomu se přidalo nadužívání syntetických hnojiv a další nevhodné zemědělské praktiky a společně vyústily do prudkého nárůstu koncentrací dusičnanu ve vodě, které dosáhly maxima na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Pozitivní obrat přišel po roce 1989, kdy došlo k jejich významnému poklesu s přechodem na tržní hospodářství, které bylo spojeno s ukončením meliorací, útlumem zemědělské výroby, snížením dávek a ekonomičtější aplikací hnojiv. K úbytku dusičnanů ve vodě přispělo i účinnější čištění odpadních vod a snížení množství škodlivin v atmosféře.

Zatímco ve vodě klesá podíl dusičnanů, nedá se to bohužel říci o fosforu, který se dostává do nádrže Slapy zejména s nedostatečně vyčištěnou vodou z čistíren odpadních vod a který je hlavní příčinou růstu sinic. Změny v koloběhu fosforu jsou pak příčinou větší zranitelnosti tohoto zdroje vůči eutrofizaci. Na Slapech rovněž narůstá podíl chloridů a sodíku, což svědčí o rostoucí spotřebě soli při chemické údržbě silnic v zimním období.

Vliv klimatické změny na kvalitu vody je zase jasně demonstrován na obou nádržích nárůstem teploty hladinové vrstvy od počátku devadesátých let. „Na Římově i na Slapech vzrostla teplota vody za posledních 30 let o cca 1°C, tedy zhruba 0.3 stupně za jednu dekádu. Největší oteplení je patrné v jarních měsících – dubnu, květnu a červnu,“ uvádí Petr Znachor.

Po analýzách iontového složení vody a dalších abiotických faktorů se vědci následně zaměří na to, jak na změny kvality vody zareagovaly živé organismy.