Moderní nebo historická architektura? Příklady ze světa ukazují, že se mohou doplňovat

Jak udržet historického genia loci a zároveň město rozvíjet? To je zásadní otázka, kterou si dlouhodobě kladou architekti, urbanisté i další odborníci z celého světa. Konkrétní příklady z evropských metropolí přitom ukazují, že je možné i města s obrovským historickým dědictvím obohatit moderní architekturou tak, aby neztratila nic ze svého kouzla.

„Praha se musí rozvíjet a v rámci toho potřebuje i moderní architekturu, samozřejmě uměřenou a ve správných proporcích,“ řekla výkonná ředitelka největšího pražského stavitele bytů Michaela Tomášková. Komentovala tak diskusi, kterou o nové architektuře v českém hlavním městě znovu otevřela konference „Praha světová“, uspořádaná při příležitosti 25. výročí zařazení historického centra Prahy na Seznam světového dědictví UNESCO. Podle Tomáškové je přitom v Evropě řada následováníhodných příkladů metropolí, kterým moderní stavby historické centrum nejen nepoškodily, ale naopak dotvořily a Praha se tudíž při rozumném přístupu a participaci kvalitních architektů nemusí nových staveb bát.

Londýn

V otázce míchání nové a staré architektury Britové konzervativní nejsou a na jejich hlavním městě je to patrné. Přímo z Temže je možné spatřit, jak se na břehu řeky prolínají historické ikony Londýna v podobě katedrály svatého Pavla, Tower of London či Tower Bridge s moderní architekturou, která naplnila finanční čtvrť City. A třeba sídlo zajišťovny Swiss Re známé jako Gherkin nebo budova londýnské radnice na opačném břehu (obě mimochodem z rýsovacího prkna světoznámého architekta Normana Fostera) se dokonce přiřadily k architektonickým symbolům města.

Haag

Nizozemí je dalším skvělým příkladem, jak lze citlivě propojit historické centrum s moderními stavbami. V Amsterdamu se Holanďané nebáli doplnit klasické říční kanály, v Haagu, který je sídlem panovníka, vlády i parlamentu v sousedství paláce Binnenhof, který slouží jako parlament země, postavili moderní administrativní čtvrť včetně 146metrových sídel ministerstva vnitra a ministerstva spravedlnosti.

Paříž

Velký rozruch a nevoli vzbudil v 80. letech minulého století v Paříži plán tehdejšího prezidenta Francoise Mitteranda postavit na nádvoří Louvru dvacet metrů vysokou prosklenou pyramidu. Stavba podle návrhu architekta Ieoha Ming Peie nicméně k 200. výročí pádu Bastily opravdu vznikla a dnes patří s Eiffelovou věží a Monou Lisou k nejfotografovanějším symbolům Paříže. Město na Seině přitom má modernizaci v krvi. Jeho dnešní půdorys se širokými bulváry mu dal až v polovině 19. století prefekt Haussmann a ani současníci se nebrání dál pracovat s historickým odkazem města. Důkazem je třeba pomyslné „propojení“ Vítězného oblouku s moderní finanční čtvrtí La Defense.

Hamburk

Velkým úspěchem – pomineme-li fakt, že stavaři trojnásobně překročili původní rozpočet ve výši 272 milionů eur - a jednoznačným kandidátem na novodobou ikonu města na Labi je Elbphilharmonie v Hamburku. Víceúčelová budova v přístavní čtvrti HafenCity přitom stojí na památkově chráněném skladišti, které bylo před lety centrem zanedbaného brownfieldu. 110 metrů vysoká budova, která vedle tří koncertních sálů obsahuje i hotel nebo byty už během prvního roku po svém otevření přitahuje do města turisty.

Mezi experty panuje všeobecná shoda, že Praha je atraktivní destinace s obrovským potenciálem rozvoje. Nyní jde tedy o to, jestli se Praha rozvíjet vůbec chce. Na příkladu výše zmíněných metropolí je patrné, že je možné město modernizovat bez narušení jeho historické hodnoty. Je tak podle všeho na nás, zda chceme mít z Prahy město, které se bude obnovovat a regenerovat zevnitř, nebo se může bezúčelně rozrůstat do polí a širší centrum se promění ve skanzen.

Další příklady z Evropy najdete na blogu CENTRAL GROUP.