Ústavní soud zrušil „náběh“ třetí a čtvrté etapy EET

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) částečně vyhovělo návrhu skupiny 41 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a zrušilo následující ustanovení: I. uplynutím dne 28. února 2018 ustanovení § 5 písm. b), část ustanovení § 18 odst. 2 spočívající v označení písmene „a)“, čárky za slovem „tržby“ a slova „nebo b) vydání příkazu k jejímu provedení, pokud byl tento příkaz vydán dříve“, § 20 odst. 1 písm. b) a odst. 2 a § 37 odst. 1 písm. b) ve slovech „do konce patnáctého kalendářního měsíce ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona“ a písm. c) zákona č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb; II. uplynutím dne 31. prosince 2018 ustanovení § 10 odst. 2, § 12 odst. 4 a § 37 odst. 3 zákona č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb, se ruší uplynutím dne 31. prosince 2018; a III. nařízení vlády č. 376/2017 Sb., o vyloučení některých tržeb z evidence tržeb pozbývá platnosti uplynutím dne 31. prosince 2018. Ve zbývající části byl návrh zamítnut.

Navrhovatelé se ve svém návrhu a v jeho opakovaných doplněních domáhali buď zrušení celého zákona o evidenci tržeb, anebo některých jeho ustanovení. Zejména namítali, že při přijímání zákona o evidenci tržeb došlo k závažným procesním pochybením a alternativně tvrdili, že některá zákonná ustanovení porušují základní práva.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v procesu přijímání zákona o evidenci tržeb sice skutečně došlo k procedurálnímu pochybení, které však nedostáhlo intenzity protiústavnosti, a proto ke zrušení zákona z tohoto důvodu nepřistoupil (blíže viz zejména body 48 až 64 nálezu).

Ústavní soud konfrontoval samotný systém elektronické evidence tržeb s namítaným porušením základních práv (zejména právo na informační sebeurčení zakotvené v čl. 10 odst. 3 Listiny, právo na ochranu vlastnictví v čl. 11 Listiny a právo podnikat v čl. 26 Listiny) a v tomto směru dospěl k závěru, že napadený zákon (jako celek) není protiústavní. Protiústavní jsou však některá dílčí ustanovení napadeného zákona.

Lepší dohledatelnost hotovostních i jim obdobných plateb

Účelem zákona je lepší dohledatelnost hotovostních i jim obdobných plateb. To se může týkat zejména těch forem, kdy platba nemá (resp. nemusí mít) žádnou stopu v elektronické podobě. Uvedené však neplatí pro platby uskutečněné bezhotovostním převodem, k němuž dává příkaz zákazník jednak prostřednictvím provozovatele systému platebních karet či své banky, a jednak prostřednictvím obchodníka, který je poplatníkem a který má tržbu v souladu s nyní posuzovaným zákonem zaevidovat. Ústavní soud proto přistoupil ke zrušení § 5 písm. b) zákona, neboť tržby plynoucí z bezhotovostních převodů jsou poměrně dobře dohledatelné a není tedy dostatečně silný a legitimní zájem státu na jejich plošné evidenci. Stát musí dodržovat určité jisté informační sebeomezení, může-li jím zajišťované funkce zabezpečit i jinak. V opačném případě dochází k porušení práva na ochranu soukromí a na informační sebeurčení tak, jak je tomu v tomto případě.

Dále Ústavní soud zrušil § 20 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona, který stanoví povinnost uvádět na účtenkách daňové identifikační číslo poplatníka (DIČ), které v případě, že jde o fyzickou osobu, obsahuje jeho rodné číslo. Takové řešení není dostatečně šetrné k právu na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů podle čl. 10 odst. 3 Listiny a neobstojí tak v testu proporcionality (tento závěr je i v souladu s tendencí vyjádřenou v evropských pravidlech pro ochranu osobních údajů, tzv. GDPR).

Ústavní soud rovněž zrušil tři zákonná ustanovení, která zmocňují vládu k vydání nařízení, jimiž lze některé tržby evidovat ve zjednodušeném režimu (§ 23), některé tržby vyloučit úplně (§ 12 odst. 4) a rozšířit seznam dočasně vyloučených tržeb (§ 37 odst. 3).

Tato zákonná zmocnění totiž umožňují vládě, aby tržbu z evidence vyňala jednou provždy nebo ji vyňala jen dočasně nebo ji zařadila do zjednodušeného režimu. Učila tak ostatně již prvním nařízením vlády, jímž byly z evidence tržeb trvale vyloučeny tržby u těžce zrakově postižených osob a dočasně (do 31. 12. 2019) tržby z prodeje sladkovodních ryb uskutečněného v období od 14. 12. do 24. 12. v provozovně, ve které se v tomto období uskutečňují pouze tyto tržby. Proti excesivnímu (či až absurdnímu) výkladu i aplikaci výše citovaných zmocnění tak zákon sám neobsahuje žádné mechanismy a omezení bránící ve svém důsledku např. tomu, aby to bylo až nařízení vlády, které stanoví, jaké tržby budou evidovány a v jakém režimu. Takový přístup však není přípustný. Musí být primárně definováno zákonem, na koho povinnost evidence dopadá a v jakém rozsahu.

V této souvislosti dospěl Ústavní soud k závěru o nezbytnosti zrušení „náběhu“ zbývajících etap elektronické evidence tržeb [§ 37 odst. 1 písm. b) ve slovech „do konce patnáctého kalendářního měsíce ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona“ a písm. c)]. Toto ustanovení Ústavní soud zrušil z toho důvodu, že bylo přijato bez všestranného zvážení všech možných dopadů na zbývající část povinných subjektů (z hlediska významu pro narovnání podnikatelského prostředí, možné konkurence s jinými podnikateli a pro zavedení elektronické evidence – tzv. objektivní podmínky nezávislé na způsobilosti nositele základního práva podnikat). Ústavní soud respektuje skutečnost, že zákonodárce nemůže dohlédnout všude a předvídat vše, nicméně musí při zavádění jakékoliv plošné regulace zvážit předem její dopady z hlediska povinných osob, času a způsobu (kdo, kdy a jak). Rčení, že při kácení lesa létají třísky, pro regulační opatření v právním státě nemá místo.

K takovému vyhodnocení v plném rozsahu nedošlo, jak dokazuje dodatečná náprava již zjištěných slabin právní úpravy cestou nařízení vlády č. 376/2017 Sb. Proto stejně jako bude třeba v zákoně vymezit skupiny, které – ač by mohly jinak být do této regulace zahrnuty – budou z ní vyňaty (místo nařízení vlády cestou zákona); bude třeba i zvážit, zda zde nejsou skupiny osob, které s ohledem na jejich specifikum, případně malý rozsah jejich podnikatelské činnosti, nebude nezbytné pod tuto jinak plošnou a povinnou regulaci zahrnout, popř. jim nechat možnost volby, zda ji vést, protože to shledají pro sebe výhodným. Jedním ze znaků právního státu je i předvídatelnost a právní jistota. Bylo by v rozporu se zásadami demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) uložit poplatníkům povinnost vynaložit určité finanční prostředky a úsilí ke splnění zákonné povinnosti, která by pro ně byla vzápětí zrušena, ať již na základě vyhodnocení dopadů regulace, nebo závěru o zbytečném zatížení poplatníků.

Ke zrušení předmětného ustanovení dojde uplynutím 28. 2. 2018, tedy tak, aby byly případně vyloučeny výše uvedené negativní důsledky plynoucí z nastoupení dalších etap. Bude nyní na zvážení zákonodárce, jaký další postup pro tyto dvě předpokládané fáze zavádění EET zvolí a jak přímo v zákoně vymezí skupiny osob z této povinnosti vyňatých, popř. povinných vést jen zjednodušenou evidenci.

Odlišné stanovisko uplatnili soudci:

- k části výroku I. Josef Fiala a Milada Tomková
- k výroku IV. Vojtěch Šimíček, Jaromír Jirsa, Tomáš Lichovník, Kateřina Šimáčková a David Uhlíř
- k odůvodnění (část VII.) Ludvík David